Otištěno: Slovanský přehled, 2005, č. 2, s. 288 – 290.
Otázka, zda se Československo mělo či nemělo v září 1938 bránit německé agresi, dodnes patří k těm, které si česká veřejnost a také historikové často kladou. Odpověď na ni se však zcela logicky přesouvá do sféry různých hypotéz, do otázek typu „co by, kdyby“. Kniha polského historika Piotra Macieje Majewského přitom ukazuje, že zabývat se tématem možností obrany Československa v roce 1938, může přinést řadu zajímavých závěrů a poznatků, které ocení nejen širší veřejnost, ale i historikové.
Vzhledem k tomu, že publikace je určena polskému čtenáři, musel autor vyhovět příslušným požadavkům (proto jsou v úvodní kapitole zmíněna dokonce i pravidla používání diakritických znaků v češtině). K tomu aby je naplnil, pokusil se československou armádu srovnat s jejím polským protějškem. Jak ale zjistíme po přečtení prvních kapitol, tato metoda má i své další výhody. Majewski se totiž na základě tohoto srovnání pokusil formulovat závěr o šancích Československa ve válce s Německem. Jak na konkrétních faktech dokazuje, československá armáda se v mnohém podobala armádě polské, a to nejen strukturou, výzbrojí nebo výcvikem, ale i doktrínou. Polské ozbrojené síly se přitom bojového nasazení dočkaly, a to ani ne rok po mnichovské krizi. Do té doby se jejich výzbroj ani doktrína výrazněji nezměnily (stejně jako v případě německé armády), a tak zkušenosti polských jednotek ze zářijové kampaně 1939 mohou tvořit jakýsi vzorec, jak by si v podobných situacích asi poradilo československé vojsko. Majewski na základě širokého spektra české odborné literatury a archivních pramenů podrobně charakterizuje jednotlivé druhy zbraní československé branné moci a nepochybně tak demytizuje tvrzení, hovořící o skvěle vyzbrojené a vycvičené armádě. Jak však už bylo naznačeno výše, českoslovenští vojáci procházeli stejným výcvikem jako polští, někdy se polská armáda mohla pochlubit lepší a početnější výzbrojí a naopak. Zvlášť markantní byla nedostatečná síla protiletadlové obrany v československé armádě. I když Poláci disponovali větším množstvím kulometů a děl proti letadlům, přesto je to neuchránilo od těžkých ztrát způsobených německou Luftwaffe. Lze proto předpokládat, že československé jednotky by ve válce s Německem utrpěly ze vzduchu ztráty ještě větší.
Za spásonosné pro československou obranu nemohlo být považováno opevnění. Vždyť v plánech Ředitelství opevňovacích prací se počítalo, že až v roce 1940 bude jeho výstavba v takové fázi, aby fortifikace umožňovaly efektivní obranu. Mezery v pevnostní linii a nepřipravenost některých úseků k boji mohly snadno způsobit rychlý průlom a pevnostní linie zcela připravené k obraně by protivník jednoduše obešel. Majewski jako příklad uvádí zkušenosti polské 20. pěší divize, která u Mławy (u hranic s Východním Pruskem), bránila objekty podobné československým řopíkům. Poláci sice linii dlouhou okolo 15 km drželi tři dny, divize však byla boji natolik vyčerpána, že se při ústupu fakticky rozpadla. Němci kromě toho opevnění, jehož křídla „visela ve vzduchu“, obešli, když předtím prolomili sousední pozice Poláků.
Zvláštní pozornost autor věnuje také terénním podmínkám, jež mohly významně ovlivnit válečné operace, a dále pak válečným plánům německého a československého velení. Na jejich základě se pak pokusil nastínit možný průběh bojů a manévrů obou armád. Majewski však upozorňuje, že se tím historik dostává na tenký led hypotéz, které se navíc mohou opřít jen o omezenou dokumentaci. Válečný plán, který československý hlavní štáb vypracoval, sice obsahoval údaje o rozmístění jednotek na začátku války, chyběly v něm však konkrétnější představy o vedení další bojové činnosti. Nezjistíme v něm, jak si hlavní štáb představoval realizaci tak obtížného manévru, jakým bylo postupné stahování československých oddílů směrem na východ. Úvahy o vybudování obranných linií na Vltavě, Českomoravské vrchovině a moravsko-slovenském pomezí byly příliš mlhavé. Plán dále prezentoval pouze jednu variantu, nevíme, o jakých operacích československé velení uvažovalo v případě, že by se válečná situace vyvíjela jinak. Otazníkem také zůstává, jak by se zachovali českoslovenští velitelé. Majewski upozorňuje, že hlavní velitel mobilizované československé armády generál Ludvík Krejčí byl sice považován za dobrého organizátora a člověka, který udělal hodně pro modernizaci československé armády, to však neznamená, že by musel být stejně dobrým velitelem. Přesto je ale podle Majewského dobré pokusit se o formulování několika variant možného vývoje československo-německé války, protože jedině tak je možné odhadnout šance Československa. Svůj závěr autor shrnuje do osobního názoru, že Československo by válku s Německem nemohlo vyhrát, maximálně by ve srovnání s Polskem „lépe prohrálo“ a „dráž prodalo vojenskou krev“.
Rád bych vyzdvihnul erudovanost autora, který se bezpečně orientuje v československé problematice a nic na tom nemění některé drobné chyby, jež však jsou podle mého názoru zcela marginálního charakteru. Je třeba mylné tvrzení, že mezi Opavou a hranicí s Polskem byly postaveny všechny pěchotní sruby (s. 197), protože některé měly být vybetonovány až v roce 1940. Lehký bombardér B-71 sovětské konstrukce byl ve skutečnosti dolnoplošníkem a nikoli hornoplošníkem, jak tvrdí autor (s. 161). Práci s textem na jednom místě ztěžují chybějící nebo zpřeházené poznámky (s. 79-81), k čemuž však zřejmě došlo spíše vinou tiskárny než autora. Kromě fotografické přílohy a tabulek v knize nalezneme také seznam využitých archivních fondů a odborné literatury, názvy některých českých měst a obcí s uvedením německých ekvivalentů a jmenný rejstřík. Není pochyb o tom, že polský čtenář získal velmi kvalitní práci o československé armádě v roce 1938, po které jistě rádi sáhnou i čeští historikové.