Otištěno: Sborník vojenské akademie v Brně, řada C-D, 1999, č. 2, s. 47 – 64
Podle mobilizačních plánů platných v roce 1938 měla válečná čs. armáda dosáhnout počtu zhruba 1.5 milionu osob. Z tohoto množství tvořila mírová armáda, tj. vojáci z povolání a v základní službě, asi 13 % (200 tisíc osob), zbytek pak osoby povolané ze zálohy, popř. z výslužby. To znamenalo, že bojeschopnost válečné armády byla do značné míry závislá na připravenosti záloh. Mobilizace na podzim 1938 se tak stala prověrkou připravenosti záložníků.
1) Příprava záloh v míru
Rozsáhlá výstavba armády ve 2. polovině 30. let, spojená se zaváděním nových typů zbraní, stavbou opevnění a vznikem řady specializovaných útvarů, kladla vysoké nároky na výcvik vojáků v záloze. Nezbytná cvičení přitom museli absolvovat jak osoby starší, tak i ti, kteří prošli vojenskou službou nedávno. Od jara 1938 se prakticky neustále povolávali záložníci na cvičení, jejichž hlavním cílem bylo seznámit je s novou výzbrojí.1 Zvláštní případ představovala příprava záloh pro obsazení objektů lehkého opevnění. Výběr osob se prováděl z nejbližšího okolí opevněné linie bez ohledu na původní zařazení. Toto opatření platilo zpočátku jen na hranicích s Německem, po obsazení Rakouska se rozšířilo i na jeho bývalé hranice.
Zintenzivnila se činnost celé řady škol a kurzů určených pro důstojníky v záloze (např. škol pro záložní důstojníky pěchoty, jezdectva, letectva apod.). Ty ale musely být během roku 1938 neplánovaně zkracovány v důsledku zvýšené pohotovosti armády, takže neproběhly v uvažovaném rozsahu. Zmíněné školy na důstojníky zbraní v záloze skončily koncem dubna nebo koncem května 1938. S novými kurzy se prozatím nepočítalo.
Časté vytváření nových útvarů, vyvolané především pokračující výstavbou opevnění, vyžadovalo stále větší počet vojáků. Dosavadní improvizace již nestačily, a tak Hlavní štáb navrhl zavedení tříleté vojenské základní služby. Ministerstvo obrany přišlo s návrhem zákona v červnu 1938 a navrhovalo, aby byl okamžitě schválen. Vzhledem k připomínkám se však případné schválení zákona o tříleté vojenské službě dalo očekávat nejdříve na podzim. Situaci vyřešila vláda, která na začátku září navrhla, aby vojáci, kteří mají odejít 1. října 1938 do zálohy, zůstali na dobu nejdéle jednoho roku ve službě. To fakticky znamenalo zavedení tříleté vojenské služby. Další změnu zaváděl příkaz Hlavního štábu, aby příděl nováčků k jednotlivým druhům vojsk byl proveden podle odvodní příslušnosti (tj. teritoriální doplňování).
2) Doplnění vojsk mobilizačními zálohami
Po provedené mobilizaci dosáhly nejvyššího stupně bojeschopnosti útvary skupiny „A“, tvořené převážně prezenčně sloužícím mužstvem a nejmladšími ročníky záloh, vybavené dostatečným množstvím zbraní i vozidel. Problematičtější byla bojeschopnost útvarů skupiny „B“, kde byli zařazeni převážně starší záložníci a dopravní prostředky povolané z civilního sektoru. Jejich výzbroj nebyla vždy dostatečná, zejména v případě protitankových zbraní. Některé jednotky, zvláště tzv. pochodové prapory a roty, které měly sloužit k doplňování ztrát bojujících útvarů, se pro nedostatek osob, vzniklý nenastoupením části záložníků tzv. nestátotvorných národností, nepodařilo postavit. U útvarů skupiny „C“, tj. především náhradních těles a strážních jednotek, se vyskytovaly nedostatky ve výstroji a výzbroji, část záložníků musela po určitou dobu používat občanský oděv a ne vždy byl dostatek zbraní pro strážní službu ve městech a na železnici. Vznikly i útvary skupiny „D“, které sice byly mobilizačním plánem předvídány, pro něž ovšem nebyla k dispozici potřebná výzbroj (např. prapory lehkých tanků pro motorizované brigády rychlých divizí a pro zálohu Hlavního velitelství, roty lehkých tanků pro motorizované přezvědné oddíly rychlých divizí).
Průběžným uskutečňováním předběžných opatření před vyhlášením všeobecné mobilizace byly doplněny mírové útvary téměř na válečné počty, s předstihem vznikla řada nových útvarů a rovněž tak se vytvořila organizační jádra pro výstavbu dalších jednotek. Vlastní vyhlášení všeobecné mobilizace se uskutečnilo za pomoci rozhlasu, což na jedné straně urychlilo nástup osob a dosažení pohotovosti útvarů, na druhé straně ale zkomplikovalo provádění jednotlivých mobilizačních úkonů, k jejichž realizaci se původně předpokládalo více času.
Zprávy o průběhu mobilizace potvrzují, že nástup záložníků se uskutečnil nad očekávání rychle. První z nich přicházeli již krátce po odvysílání rozhlasové relace a většina nastoupila ve dnech 24. a 25. září, tj. den před tzv. 1. mobilizačním dnem nebo v 1. mobilizační den.
Tím ale došlo k celé řadě potíží. Problém vznikl především při nástupu povolaných osob, kdy ještě nebyly vytvořeny všechny příslušné prezentační komise (osob, koní, vozidel) a často bylo nutno nejprve v jejich složení improvizovat. Nával záložníků byl takový, že mnoho z nich bylo ubytováno a stravováno v improvizovaných podmínkách, což navíc ještě komplikovala skutečnost, že si s sebou nepřinesli potraviny na první tři dny služby, jídelní nádobí a přikrývky. Tento pokyn sice obsahovala mobilizační vyhláška, ale řada záložníků nastoupila ještě před jejím zveřejněním, takže jej nemohla respektovat. Obrovské nakupení záloh (až 10 tisíc osob a několik set koní v jednom kasárenském komplexu) vytvářelo ideální cíle pro případný zásah nepřátelského letectva. Zejména aktivní protiletadlová obrana nebyla žádná nebo zcela minimální, takže shromáždění osob a vydávání materiálu bylo možno bez větších problémů narušit.
Nastupující záložníci měli být zařazováni do nově vznikajících útvarů podle tzv. jmenného zařazení. Znamenalo to, že každá setnina (rota, baterie, letka) měla již v míru připravený seznam osob, které by ji v době branné pohotovosti státu měly tvořit. Ovšem vzhledem k postupnému uvádění armády do stavu zvýšené pohotovosti tyto seznamy vzaly za své.2 Tzv. ostrahové oddíly, a také útvary skupiny „A“, uváděné do pohotovosti s předstihem, pohltily téměř veškeré prezenčně sloužící důstojníky i mužstvo, včetně části povolaných záloh. Odcházely tak do pole s předstihem, ale další mobilizované útvary, zejména skupiny „B“ a „C“, již měly zcela jiné složení osob, než bylo původně plánováno a z více než 95 % je tvořili záložníci. Výpomocí jednotkám SOS a výstavbou neplánovaných jednotek přišly některé útvary navíc i o část výzbroje pro své vlastní jednotky.
Rychlým nástupem osob dosáhla celá řada útvarů pohotovosti před stanoveným termínem, nebo se tak alespoň vytvořily podmínky pro řešení nedostatků v materiálním zajištění mobilizace. Ty spočívaly především v pozdním dodání a neodpovídajícím složení evidenčních koní, selské vozby a motorových vozidel. V porovnání s vojenským materiálem (zařazeným v míru buď přímo u útvarů nebo uloženým ve skladištích) doplňky z civilního sektoru velmi často nesplňovaly náročné armádní požadavky. Řada koní byla zcela nezpůsobilá pro využití jako koně jezdecké či tažné, selské povozy zdaleka neumožňovaly převážení předpokládaného množství materiálu a motorová vozidla byla buď ve velmi špatném technickém stavu nebo se do něj brzy dostala nevycvičeností řidičů. Vozatajské kolony a autokolony tak bylo nutno stavět o menším počtu předepsaných přepravních prostředků, případně je i slučovat, aby se alespoň částečně zajistila schopnost přepravit potřebný materiál. Kritizovaným nedostatkem byla i nevhodná obuv a naprosté přetížení vojáka neseným materiálem (až 36 kg), což se projevovalo téměř 50 % neschopností záložníků pokračovat po prvním nočním přesunu v dalším pochodu. Tyto skutečnosti se na první pohled mohou zdát druhotné, ovšem zcela jistě by získaly na významu při předpokládaném ústupovém manévru čs. armády před útočící německou armádou, kde by dobrá pohyblivost byla určitě jedním ze základních předpokladů zachování bojeschopnosti vojsk.
V této souvislosti je třeba připomenout i skutečnost, že řada záložníků byla vzhledem k překotné výstavbě čs. armády ve 2. polovině 30. let zařazena do funkcí, na které nebyla cvičena, a k útvarům, u nichž v míru nesloužila. Nastávala tak situace, že někteří záložníci u dragounských pluků nebyli na koně zvyklí, příslušníci cyklistických praporů se teprve učili jezdit na kole a řidiči motorových vozidel již několik let s automobily nejezdili.
Samostatnou kapitolu tvoří pěší pluky zajištění lehkého opevnění (ZLO), tj. 151 – 153, 155, 158 – 160. Vzhledem ke snaze zajistit co nejkratší dobu k dosažení jejich pohotovosti, do nich byli vybíráni záložníci z blízkého okolí. To sice urychlilo pohotovost těchto pluků, ale zkomplikovalo jejich taktické možnosti. Záložníci starších ročníků, ne vždy příslušející k pěchotě, do značné míry již ztratili vojenské návyky a navíc ani neznali výzbroj přidělenou do objektů lehkého opevnění (zejména kulomety vz. 26 a 37, společně s 8 cm minomety vz. 36). Velitelský sbor těchto vojskových těles tvořily výhradně osoby ve výslužbě nebo v záloze, ne vždy schopné řešit problémy na potřebné výši. Výsledkem bylo sloučení pluků ZLO s vojenskými útvary existujícími již v míru, čímž se situace ještě více znepřehlednila.3
Patrně nejsložitější byla situace u pěších pluků 201 až 208, podílejících se na obraně pražského předmostí a vltavské čáry. Naplněnost pěších pluků 201 až 204 podřízených Velitelství okrsku Praha se pohybovala okolo 50 až 60 % předepsaných počtů a věk většiny mužstva dosahoval 40 let. U pěších pluků 205 až 208 činila naplněnost dokonce jen 30 až 45 %. Navíc zařazení záložníci nikdy předtím neprodělali výcvik v lehkém opevnění.
Obecně je ovšem možno říci, že osobní a materiální nedostatky vyvažovalo ohromné nadšení prezenčních i záložních příslušníků armády bránit republiku a urychleně byl prováděn výcvik a dovybavení potřebným materiálem.
Zajímavou otázkou je i hodnocení záložníků podle národností. Nejlépe ze všech jsou hodnoceni záložníci české národnosti, představující oporu velitelů při výcviku a odhodlání bránit republiku. Na druhé straně je ovšem možno zaznamenat řadu zmínek o snaze získat od velitelů úlevy v oblasti kázně a dodržování základních norem vojenského života. Záložníci slovenské národnosti již tak dobře hodnoceni nebyli a převažoval u nich nezájem o politické dění, a to i v případě územních ústupků na Slovensku, spojený s obavou o své materiální zázemí v místě trvalého bydliště. V případě záložníků z Podkarpatské Rusi a někdy i z východních částí Slovenska byl navrhován zostřený výcvik počítající i s použitím fyzických trestů. U vojáků ostatních národností v případě, že uposlechli mobilizační vyhlášky a nastoupili ke svým útvarům (tj. zejména u osob národnosti německé a maďarské), je až do přijetí tzv. mnichovské dohody konstatována převážně snaha o plnění si svých vojenských povinností a zachovávání zásad vojenské kázně. Méně spolehlivě se chovali především při pobytu v oblastech obydlených civilním obyvatelstvem stejné národnosti. Němci tedy byli dobře hodnoceni na Slovensku a Maďaři v Čechách. Řada záložníků těchto národností byla přitom na základě nařízení Hlavního štábu soustředěna v pracovních oddílech. K úpadku kázně pak všeobecně došlo po přijetí podmínek stanovených mnichovskou dohodou.
3) Personální obsazení a kvalita připravenosti osob na výkon válečných funkcí na jednotlivých stupních velení
a) Nejvyšší orgány velení armády
Pro řízení vojenských operací na strategické úrovni bylo předurčeno Hlavní velitelství (HV), které v mobilizaci vzniklo z příslušníků mírového Hlavního štábu a některých odborů Ministerstva národní obrany (MNO). Základem pro štáb HV se stalo 1. až 4. oddělení Hlavního štábu a pro velitelství druhů vojsk a řídící orgány služeb příslušné složky z I. až V. odboru MNO. Hlavní velitelství bylo kompetentní k velení všem jednotkám polní armády. Celkové počty Hlavního velitelství dosahovaly téměř jednoho tisíce osob, z toho okolo 350 důstojníků, 45 rotmistrů a 15 občanských zaměstnanců.
Velení tzv. zápolním vojenským útvarům a péče o materiální potřeby polní armády připadly na válečné MNO a Hlavní štáb (HŠ). Vedoucí funkce na MNO a HŠ po odchodu mírových přednostů a náčelníků zaujali jejich zástupci či funkcionáři z nižších organizačních stupňů (zástupci přednostů odborů se stali přednosty jednotlivých odborů a přednostové skupin přednosty oddělení). Některá oddělení MNO a HŠ přechodem na válečný stav zanikla (na MNO II./5. oddělení – zbrojního průmyslu, společně s osobním oddělením, na HŠ oddělení školské a výcvikové s oddělením branné výchovy), zatímco jiná se nově vytvořila (5. oddělení válečného průmyslu a propagační oddělení HŠ). Celkem válečné MNO a HŠ čítalo okolo dvou tisíc příslušníků, z toho více než 920 důstojníků, 230 rotmistrů a 470 občanských zaměstnanců.
b) Velitelství svazů a svazků
Při mobilizačním rozvinování vyšších velitelství značné potíže způsobovala rozdílnost mezi jejich mírovou a válečnou organizací. Tato skutečnost se nejvíce projevovala u zemských vojenských velitelství, z nichž se vytvářela velitelství armád. Štáb zemského vojenského velitelství tvořila pouze dvě oddělení místo čtyř, z velitelství zbraní se jednalo jen o velitelství dělostřelectva a letectva, zatímco orgány služeb nebyly žádné. U zemského vojenského velitelství bylo systemizováno 19 důstojníků (z toho 4 generálové) a 2 rotmistři, zatímco velitelství armády tvořilo téměř 200 důstojníků (včetně 4 až 6 generálů) a více než 20 rotmistrů. Vznikla tak nutnost doplnit je příslušníky z mírových velitelství sborů, absolventy vojenských vysokých škol nebo osobami mimo činnou službu. Čerstvým absolventům Vysoké školy válečné (VŠV) a Vysoké intendantské školy (VIŠ) chyběly jak teoretické znalosti (stupeň armáda se na vysokých vojenských školách přednášel pouze orientačně), tak i praktické zkušenosti, které nemohla nahradit sebevětší snaha. Povolaní důstojníci v záloze a ve výslužbě pro svůj věk či neznalost příslušných odborných předpisů nebyli často schopni plnit svěřené úkoly a většinu času věnovali otázkám svých finančních požitků. Odpovědnost tak zůstávala na kádrových důstojnících, kteří byli značně přetíženi. Navrhovalo se proto snížit počet osob na velitelstvích na nezbytné minimum a důstojníky ve výslužbě na ně nezařazovat.
Obdobné, i když ne tak výrazné, problémy byly i na stupni velitelství sboru, neboť v tomto případě mírová organizace převážně odpovídala organizaci válečné. Značná část jejich mírových příslušníků ovšem přešla na velitelství armád, kde se vzhledem k neznalosti problematiky zapracovávali jen pomalu a jejich místa u sborů zaujali aktivní důstojníci z divizí nebo důstojníci ze zálohy či výslužby.
Na divizním stupni se ponejvíce projevoval nedostatek zkušených štábních důstojníků, nahrazovaný zařazením posluchačů VŠV a VIŠ, u nichž bylo studium předčasně ukončeno nebo přerušeno, případně pedagogů z těchto škol. Jako nevhodné se na velitelství svazků jevilo slučování funkcí velitelů vojskových těles zbraní s funkcemi na vlastním velitelství. U hraničních oblastí velitel dělostřeleckého pluku zastával zároveň funkci velitele dělostřelectva a přednosty zbrojní služby. U všech svazků pak velitel telegrafního praporu (často i nižší důstojník) byl zároveň velitelem telegrafního vojska, přednostou spojovací služby a polní poštovní služby. Naproti tomu pro řízení jedné či dvou ženijních rot se u velitelství svazku nacházel vyšší důstojník, vykonávající funkci velitele ženijního vojska.
U velitelství armád a sborů se stalo značně kritizovanou skutečností množství přidělených vojenských sluhů, kterého měl k dispozici každý důstojník. Jejich povinnosti se omezovali na několik málo hodin denně a po zbytek času se zpravidla, nedodržujíce zásady vojenské kázně a zdvořilosti, pohybovali v okolí příslušného vyššího velitelství. Navrhovalo se snížit jejich počet na 1/2 až 1/3, vyzbrojit je a použít jako spojek, ke strážní službě nebo pro ženijní zajištění velitelského stanoviště.
Zcela samostatnou kapitolu představují velitelství sborových oblastí a zvláštní vyšší velitelství neplánovaně vzniklá v době mobilizace.
Velitelství sborových oblastí byla předurčena pro velení zápolním armádním útvarům, tj. především náhradním tělesům, dále pak posádkovým velitelstvím, sborovým a záložním nemocnicím, proviantním skladům a zbrojnicím, společně s doplňovacími okresními velitelstvími, velitelstvími evidence koňstva, výcvikovými tábory a zápolními justičními orgány. Velitelská místa v tomto případě zaujali generálové ve výslužbě zpravidla s praxí velitelů brigád, jsoucí mimo činnou službu přibližně 2 až 6 let, jen výjimečně více. Na štáby sborových oblastí byli zařazeni jako náčelníci důstojníci generálního štábu ve výslužbě s praxí ze štábních funkcí na stupni svazek nebo s praxí velitelů či zástupců velitelů útvarů, nacházející se mimo činnou službu 4 až 10 let, někdy i více. Jako přednostové oddělení byli kombinovaně přiděleni důstojníci z mírových štábů sborů, frekventanti VŠV a důstojníci generálního štábu ve výslužbě.
Neplánovaně vytvořená zvláštní vyšší velitelství reprezentovala velitelství „ČV“ a „M“, předurčená k řízení obranných prací na vnitrozemských ústupových příčkách na Českomoravské vrchovině a moravsko-slovenském pomezí. Do čela zmíněných velitelství a jim podřízených složek byli postaveni generálové ve výslužbě zpravidla s praxí velitelů divizí a dobou mimo činnou službu 3 až 4 roky. Ředitelem technických prací se vždy stal generál v činné službě z Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) a na podřízených složkách měl k dispozici řadu nižších důstojníků z ŘOP. Jako náčelníci štábů byli povoláni generál či důstojník generálního štábu v činné službě a jako přednostové oddělení důstojníci zbraní v záloze. Na místa přednostů služeb byli přiděleni generálové a důstojníci ve výslužbě. Vzhledem ke skutečnosti, že vznik zmíněných velitelství nebyl původně předpokládán, v některých případech se u přednostů služeb jednalo o osoby, které byly mimo činnou službu již 20 let, v čs. armádě vůbec nesloužily, a tudíž ani neznaly příslušné čs. odborné předpisy.
Závěr
Zkušenosti z mobilizace v roce 1938 ukázaly, že výcvik záloh v mnoha případech zaostával za tempem reorganizace a modernizace armády. Problémy přitom vyvolávala nejen neznalost nových typů zbraní, popř. boje v opevnění, ale také nedostatky v řadovém výcviku a absence základních vojenských návyků.
Nejkvalitněji byli všeobecně připraveni nejmladší záložníci, kteří absolvovali základní vojenskou službu nedávno. S rostoucím věkem kvalita záloh klesala, ukazovalo se, že i vycvičení specialisté (řidiči, telegrafisté apod.), pokud neměli podobné civilní povolání, své dovednosti rychle zapomínali. U záložníků ve věku kolem 40 let a více, z nichž mnozí v čs. armádě ani pořádně nesloužili, bylo nutné začít s výcvikem téměř od úplného začátku.
Jako problematická se ukázala také hodnota osob povolaných z výslužby, protože enormní navýšení počtu mobilizovaných vyšších velitelství v souvislosti s reorganizací mírové a válečné armády, probíhající postupně od roku 1935, způsobilo naprostý nedostatek důstojníků v činné službě.4 Celé řadě důstojníků ve výslužbě bránil jejich věk a ztráta kontaktu s vojenským prostředím plnit řádně své úkoly. Není proto divu, že se často stali pro své okolí spíše přítěží než přínosem.
Poznámky:
1. V roce 1937 byly výcvik osob v záloze i cvičení vojsk velmi omezené, např. celému ročníku osob v záloze bylo prominuto cvičení, další byla zkrácena, neproběhla ani obvyklá armádní závěrečná cvičení.
2. Před vyhlášením mobilizace byla provedena následující předběžná opatření:
– vyhlášení velitelské pohotovosti 12. září,
– povolání záložníků na zvláštní cvičení podle plánu „C“ 13. září,
– povolání 1. ročníku I. zálohy 17. září,
– vyhlášení krytu státní hranice 22. září.
3. Ke sloučení pluků ZLO s mírovými útvary došlo následujícími způsoby:
– sloučením s některými hraničářskými prapory, (např. pluk ZLO 151 s hraničářským praporem 1 a strážními prapory XX a XXI, pluk ZLO 152 s hraničářským praporem 5 a strážními prapory XVIII a XIX, pluk 153 s hraničářským praporem 6 a strážními prapory XV a XVI – velitel hraničářského praporu pak musel ve skutečnosti velet až 6 praporům),
– podřízením jednotlivých praporů různým plukům (pluk ZLO 160 rozdělený mezi pěší pluk 15 a hraničářský pluk 4),
– rozdělením jednotlivých praporů pluku ZLO mezi prapory pěšího pluku (pluk ZLO 158 u pěšího pluku 13).
4. Vyšší jednotky zařazené do armády v roce 1934:
– mírová armáda:
4 zemská vojenské velitelství, 12 divizí, 2 horské brigády, 4 jezdecké brigády,
– válečná armáda:
4 armády, 24 divizí, 2 horské brigády, 4 jezdecké brigády, 4 zemská teritoriální velitelství, 12 divizních oblastí.
Vyšší jednotky zařazené do armády v roce 1938:
– mírová armáda:
4 zemská vojenská velitelství, 7 sborů, 17 divizí, 2 skupiny, 4 rychlé divize,
– válečná armáda:
4 armády, 6 hraničních pásem, 8 sborů, 12 hraničních oblastí, 2 skupiny, 22 divizí, 4 rychlé divize, 7 sborových oblastí, 8 dodatečně zřízených velitelství.
Seznam zkratek:
ESČ – Etapní strážní četa
SPO – Smíšený přezvědný oddíl
sRKPL – Stálá rota kulometů proti letadlům
VEO – Velitelství etapního okrsku
ŽSO – Železniční strážní oddíl
Použité prameny a literatura:
VHA, f. HŠ, 1938, 1. oddělení, sign. 32 2/7 4.
VHA, f. HŠ, 1938, 3. oddělení, sign. 38 2/39, Anketa „Armáda v roce 1938“.
VHA, soubor fondů „Velitelství útvarů za branné pohotovosti státu“, velitelství ŠTEFÁNIK.
VHA, sbírka „Čs. vojenské předpisy 1918-1939“, předpis Org-III z r. 1938.
Šizling, V.: Výstavba československé armády v letech 1918-1938. Bratislava 1969, 82 s. a přílohy.