předválečné armády

Pavel Šrámek
(spolupráce na textu a odborná pomoc: Dagmar Stryjová, Josef Horníček a Lumír Klimeš)

Otištěno: Historie a vojenství, roč. 47, 1998, č. 5, s. 86 - 90.

         Známé politické události na podzim 1938 a na jaře 1939 znemožnili vojákům československé armády střetnout se v boji s nepřítelem. Pokud se nechtěli se vzniklou situací smířit, nezbývalo jim než odejít do zahraničí nebo se zapojit do odboje v okupované zemi. Ti, kteří odešli, však m

         Ke krátkým, nicméně zajímavým epizodám spojeným s všeobecnou mobilizací československé armády na podzim 1938 patří i pobyt jejího hlavního velitele na zámku v Račicích u Vyškova. Renesanční zámek, stojící na místě původního středověkého hradu, se stal místem, odkud se měly řídit válečné operace. Do jeho bohatých dějin, v nichž nechyběli templáři, loupeživí rytíři a významné české šlechtické rody, se zapsala další stránka.

         Po vyhlášení mobilizace 23. září 1938 jmenoval ještě ten den prezident republiky Edvard Beneš hlavním velitelem dosavadního náčelníka Hlavního štábu armádního generála Ludvíka Krejčího. Generál Krejčí byl známý ruský legionář a jeden z budovatelů moderní československé armády. Již před 23. zářím žádal několikrát o provedení rázných vojenských opatření, která by posílila obranyschopnost státu.

         Pro umístění Hlavního velitelství (krycí název Palacký) byl vybrán prostor kolem Vyškova u Brna. Generál Krejčí s nejdůležitějšími spolupracovníky se v noci z 23. na 24. září 1938 přemístil do budovy školy v Klánovicích u Prahy. Šlo o dočasné opatření, aby po dobu, než se podaří připravit ubytování v plánovaném místě, nebyla řídící složka v ohrožené Praze. Právě v Klánovicích se 25. září rozhodlo o provedení upravené varianty XIII nástupového plánu. Dne 26. září večer odjel generál Krejčí s doprovodem na Moravu. Ostatní příslušníci Hlavního velitelství tam dorazili přímo ze svých mobilizačních center.

         Jako sídlo Hlavního velitelství se udával obecně Vyškov, což ovšem neodpovídalo zcela skutečnosti. Nejvyšší orgán velení totiž čítal, bez štábních a přidělených útvarů, asi tisíc osob, které nebylo možné z důvodů pracovních, ubytovacích a hlavně bezpečnostních umístit v jednom malém městě (podle tabulkových počtů platných od 15. 2. 1938 měl válečný počet Hlavního velitelství činit 349 důstojníků, 45 rotmistrů, 5 občanských zaměstnanců, 10 civilních úředníků a 578 příslušníků mužstva - pozn. P. Š.). Jednotlivé složky Hlavního velitelství se proto rozptýlily po Vyškově a dalších obcích v okolí. Zatímco ve Vyškově bylo soustředěno více složek, v jednotlivých obcích se většinou nalézala jenom složka jedna.

         1. oddělení štábu (organizační) sídlilo v Pístovicích, 2. oddělení štábu (zpravodajské) zůstalo ve Vyškově a 4. oddělení štábu (materiální) bylo v Lulči. Výjimku tvořilo 5. oddělení štábu (dopravní) dislokované v Přerově. Velitelství letectva se rozmístilo v Nemojanech a intendanční služby v Drnovicích. V samotném Vyškově působila např. služba silniční dopravy, velitelství hlavního stanu, pomocná kancelář nebo hlavní ústředna hlásné služby.

         3. oddělení štábu (operační) bylo spolu s hlavním velitelem na zámku v Račicích. V obci se dále nalézalo velitelství telegrafního vojska (v budově školy) a polní pošta (v budově hostince). Malé místo s asi tisíci obyvateli mělo své výhody. Především leželo stranou všech dopravních a průmyslových center, která byla přeplněna lidmi i technikou a která se mohla stát cílem nepřátelského letectva. Příznivá byla také zeměpisná poloha a lesní porost v okolí. Určitou nevýhodu naopak přinášela vysoká koncentrace vojenských osob (včetně řady generálů), která pochopitelně vzbuzovala pozornost. Dále se kritizoval výběr zámku umístěného na kopci a dobře viditelného ze všech stran, což neodpovídalo požadavkům protiletecké ochrany (německá zpravodajská služba umístění Hlavního velitelství neodhalila a domnívala se, že je v Kroměříži - pozn. P. Š.).

         Račice se na konci září 1938 staly místem setkávání nejvyšších velitelů československé armády, kteří zde řešili vojenské i politické otázky. Relativní blízkost Brna a Olomouce, kde sídlilo velitelství IV. a II. armády, způsobila, že častými návštěvníky byli velitelé obou armád armádní generál Lev Prchala a divizní generál Vojtěch Luža. Z Jihlavy přijížděl velitel III. sboru divizní generál Sergej Ingr. Poprvé se tři jmenovaní generálové objevili 27. září dopoledne a s generálem Krejčím projednávali otázku obrany jižních Čech na styku I. a IV. armády. Výsledkem jejich porady bylo rozhodnutí zasadit na pravé křídlo IV. armády VI. sbor ze zálohy hlavního velitele.

         Podruhé se generálové Prchala, Luža a Ingr ukázali v Račicích 29. září před polednem. Znepokojili je zprávy o chystané schůzce čtyř mocností v Mnichově a chtěli patrně v této souvislosti něco podniknout. Po obědě odjeli generálové Prchala a Luža spolu s generálem Krejčím do Prahy za prezidentem Benešem. Cestou se k nim připojil ještě velitel I. armády armádní generál Sergej Vojcechovský. Poměrně dramatický průběh jejich audience na Hradě je zachycen ve vzpomínkách Edvarda Beneše.

         Generál Ludvík Krejčí se vrátil z Prahy do Račic, ale už 30. září ráno byl telegraficky vyzván, aby se dostavil do Prahy na zasedání ministerské rady. Na tuto výzvu odletěl společně s divizním generálem Karlem Husárkem a přistál na ruzyňském letišti. Oba odjeli na Pražský hrad, kde s armádním generálem Janem Syrovým zhodnotili před prezidentem a představiteli politických stran vojenskou situaci Československa po podepsání tzv. mnichovské dohody. Krátce nato československá vláda diktát velmocí přijala. Po této kapitulaci se už generál Krejčí do Račic nevrátil a zůstal v Praze.

         Dne 30. září odpoledne odjela z Račic do Prahy větší část 3. oddělení. Podobně opouštěli okolní obce další důstojníci a vraceli se na své původní funkce. Hlavní velitelství, jehož některé složky nestačily ani zahájit plně svoji činnost, postupně vyklízelo prostor kolem Vyškova. Dne 8. října odjeli jeho poslední příslušníci. Hlavní velitelství fungovalo ještě krátce v Praze, ale 12. října přešly jeho kompetence na Ministerstvo národní obrany, čímž definitivně svoji činnost ukončilo. Do Račic se pak nastěhovalo z Olomouce velitelství II. armády, které tam zůstalo až do 23. října.

         Dramatické zářijové dny roku 1938 zachycuje kronika obce Račice, z níž vybírám část týkající se pobytu Hlavního velitelství:
"... Následkem rady z Paříže a Londýna prohlášena byla v republice mobilisace československé branné moci do 40 let. V sobotu ráno o 1/2 8 hod. vyhlášena vyhláškami a bubnem a hned ještě dopoledne ubírali se záložníci ke svým plukům. Loučení všech na náměstí bylo velmi dojemné. V neděli 25. září dojeli dva podplukovníci ubytovatelé a zabrali k účelům vojenským celý zámek, sály všech tří hostinců a všechny prázdné byty. Na to v pondělí přistěhoval se do Račic hlavní štáb Palacký z Prahy. Nyní následoval celý týden horečného napětí a neklidu. Vojska přibývalo, kol obce nastavěny kulomety a protiletadlová děla. Události toho týdne pak pokračovaly následovně. ...Vláda 6. října nařídila demobilisaci. Hlavní stan Palacký odjíždí z Račic do Prahy a místo něho přijíždí generální štáb Jirásek (krycí název II. armády - pozn. P. Š.). ..."

         Na Hlavní velitelství a račický zámek vzpomíná také pan Josef Horníček z Račic:
"Dnes je mi 77 roků, tehdy mi bylo 17, a leccos už z paměti zmizí, ale co si ještě pamatuji, rád sdělím. Račice jsou menší obec se zámkem. Dnes je zámek špatně udržován, ne jako před léty, kdy byl v majetku původního majitele a skvěl se v plném lesku. Majitelem byl rakouský průmyslník Scholler. Ten měl tři syny a jednu dceru, se kterými jsem se znal od vidění, protože jsem tam chodil za svým kamarádem, synem zámeckého klíčníka. Scholler jezdil s celou rodinou do Račic v létě na prázdniny. V roce 1922 byl zámek nově vymalován a roku 1928 v něm zavedena elektřina. V roce 1938 se stal sídlem vojenského hlavního stanu v připravované válce mezi Německem a Československem. Mohly to být tehdy jeho poslední dny. V Kottingbrunnu u Vídně byla na letišti nachystaná letka německých letadel a v případě vyhlášení války měl být zámek zlikvidován.

         Do Račic přijelo velké množství vojska, jak motorizovaného, tak jízdy. Ubytovalo se, kde se dalo. Lidé přijímali vojáky velmi vřele a všude jim vycházeli vstříc. Z věží zámku byly vystrčeny kulomety a do jeho okolí byl omezen vstup. Všude byly telefonní dráty, plno automobilů a koní.

         Kanceláře byly v druhém poschodí zámku a v předhradí. Ze zámku byla probourána přes hradbu podzemní chodba a k ní postavena stráž. Dnes je předzámčí zčásti propadené, jak ukazuje přiložená fotografie, takže do chodby je vidět. Přístup je ovšem zazděn. Vojenská pošta byla umístěna ve škole a v hotelu Střelec, což je dnešní hotel Rakovec. Ve vesnici bylo samozřejmě živo a rušno. Dozvěděl jsem se, že hlavní spojení vede na zámek z mlýna Chobot u Nemojan, kde byla umístěna plastická mapa celé republiky. Vyšší důstojníci jezdili spát snad na zámek do nedalekých Habrovan.

         Prvé poschodí zámku bylo až na některé pokoje nevyužito a chráněno tak pro výzdobu stěn, které jsou obloženy dřevěnou výzdobou a řezbami. Jídelna byla v přízemí. Nádobí se používalo stejně jako u původních majitelů.

         V prvém poschodí je také umístěn obraz prvního automobilu, kterým přijel strýc prvního majitele zámku do Račic. Z rohové místnosti po odklopení podlahy vedlo točité schodiště do podzemní chodby, která vede pod celým traktem zámku až do kulaté zvonice, odkud se dále rozvětvuje do terénu. Dnes je už všechno propadené. V době, kdy byl zámek obsazen armádou, byl východ z chodby probourán do parku, aby bylo možno v případě nutnosti zámek rychle opustit.

         V mlýně Chobot, jak jsem již uvedl, v jeho opravené horní části byla místnost, ve které se nalézala plastická mapa celé republiky. Mlýn je samota u Nemojan a odtud údajně byly vydávány rozkazy na zámek do Račic, buď telefonicky, nebo kurýrem.

         Byla to pohnutá doba. Vzpomínám na loučení s místními občany a jejich rodinami při rukování na nádraží v Lulči. A také jak po podepsání mnichovského diktátu vojáci strhávali na náměstí v Račicích před budovou radnice z prsou vyznamenání a se slzami v očích je házeli na zem. Dnes je jiná doba, my starší už jen vzpomínáme. Škoda, že to tak tehdy dopadlo. Byli jsme zrazeni, nikdo nám nechtěl pomoci.

         Já jsem rodák z Příbrami. Do Račic jsme se přistěhovali s maminkou k babičce po smrti mého otce. To mi bylo šest roků. Prožil jsem zde krásné mládí s kamarády i se zámeckými kluky, když přijeli na prázdniny. A zůstal jsem tu dodnes."

         Tolik jedna z epizod podzimu 1938.

fotografie Dagmar Stryjová, Josef Horníček a Pavel Šrámek