Čepicový znak předválečné armády

Mobilizace v roce 1938

předválečné armády

Boje o československé hranice v roce 1938

Pavel Šrámek

Otištěno: Armády, technika, militaria, roč. 1, 2003, č. 11, s. 36 - 37

Odhalení pomníku v Dolní Světlé

         Dne 20. září 2003 byl v Dolní Světlé v Lužických horách odhalen pomník obráncům hranic z roku 1938. Připomíná událost z 22. září 1938, kdy zdejší celnici přepadla skupina sudetoněmeckých záškodníků a po protiútoku československých bezpečnostních složek byla zahnána zpět. Podobných incidentů se na podzim 1938 staly desítky, ne-li stovky, žádné pomníky je však bohužel nepřipomínají.

         V našem povědomí je rok 1938 spojován automaticky s kapitulací bez boje. O tom, že odstoupení pohraničních oblastí Německu, Maďarsku a Polsku proběhlo snad bez jediného výstřelu jsou přesvědčeni jak laici, tak odborníci. Přitom jen máloco je tak vzdáleno pravdě, jako toto tvrzení. Ve skutečnosti totiž probíhaly na československých hranicích v roce 1938 krvavé boje, během nichž mnoho obránců republiky obětovalo to nejcennější, svůj život. Následující text chce alespoň některé z nich připomenout.

         Jako první se vyhrotila situace na hranici s Německem. Značná část německé menšiny v českých zemích se v létě 1938 nijak netajila svým protičeskoslovenským smýšlením a její vůdcové ze Sudetoněmecké strany počítali s aktivní účastí na likvidaci Československa při plánovaném útoku nacistického Německa.

         Sudetoněmecká strana si budovala vlastní polovojenské formace (Freiwilliger Schutzdienst) a podílela se na intenzivním pašování zbraní z Německa. V případě československo-německé války měly skupiny záškodníků provádět přepady v týlu československé obranné linie a vyvolávat strach a zmatek.

         Německé obyvatelstvo v pohraničí se však pod vlivem vlastní i zahraniční propagandy radikalizovalo a již počátkem září při svých demonstracích útočilo na zasahující policisty. Když pak 12. září pronesl Adolf Hitler jeden ze svých protičeskoslovenských projevů, stal se pro sudetské Němce signálem k otevřené vzpouře. Masové demonstrace přerůstaly v útoky na státní úřady, jejich zaměstnance, české obyvatelstvo i německé antifašisty. Nejhorší byla situace v západních Čechách, kde si řádění vzbouřenců vyžádalo první mrtvé.

         V Habersbirku přepadl 13. září zfanatizovaný dav četnickou stanici, dva četníky zabil a dva těžce zranil. Při záchraně raněných padli další dva četníci. Ve Schwaderbachu vzbouřenci obsadili celnici a příslušníky finanční stráže spolu s četníky obklíčili v četnické stanici. Jejich kolegové ze Stráže obrany státu se je pokusili osvobodit, ale neuspěli a během přestřelek byli zabiti tři českoslovenští četníci. Poslední obětí toho dne byl řidič četnického autobusu zastřelený ze zálohy poblíž Gossengrünu, kde byla také přepadena četnická stanice.

Denní tisk ze září 1938

         Po zprávách o rozsáhlém povstání v pohraničí se československá vláda rozhodla vyhlásit ve vybraných okresech stanné právo. Proti povstalcům měly zasáhnout předem připravené vojenské pohotovostní oddíly a také části 1. a 4. rychlé divize, odeslané v průběhu 13. září do západních Čech. Tyto síly disponující obrněnou technikou (zvažovalo se i nasazení dělostřelectva) potlačily například vzpoury 14. září v Chebu, 15. září ve Frýdlantu nebo 16. září v Hrádku nad Nisou. Ani jim se nevyhnuly ztráty, když 15. září v Gossengrünu zahynulo pět vojáků. Celkovému ráznému zásahu však bránila opatrnost orgánů státní správy, které se snažily vyhnout všemu, co by mohla zneužít německá propaganda.

         Československým bezpečnostním složkám se nicméně podařilo alespoň částečně obnovit pořádek. Sudetoněmecká strana mezitím odhalila svoji pravou tvář a vyhlásila Československé republice otevřenou válku. Od 17. září se začal ze sudetských Němců formovat Sudetoněmecký dobrovolnický sbor (Sudetendeutsches Freikorps), který v československém pohraničí zahájil intenzivní partyzánskou válku. Zaměřoval se především na útoky proti malým československým oddílům a jeho činnost si vyžádala mnoho mrtvých, zraněných i zajatých.

         Aktivity Freikorpsu znovu oživily částečně potlačené povstání z 12. září a dodaly mu novou energii. Po četných přestřelkách 20. a 21. září, které si na československé straně vyžádaly čtyři mrtvé a řadu zraněných, propukla válka v pohraničí znovu naplno 22. září. Vážná situace panovala na severní Moravě, kde došlo mimo jiné k vyvraždění četnické stanice v Liptáni (celkem 6 obětí) a kde měla zde zasáhnout část 2. rychlé divize s obrněnou technikou a dělostřelectvem. Bojovalo se však i v západních, severních a jižních Čechách, na Broumovsku, Znojemsku a dalších místech. Některé výběžky státní hranice před linií opevnění již nebylo možné udržet a Československo nad nimi ztratilo kontrolu.

         Další průběh bojů ovlivnilo vyhlášení všeobecné mobilizace 23. září. Československá armáda sice zvýšila své stavy a podřídila si i jednotky Stráže obrany státu, ale současně se soustředila na zajištění linie opevnění a v podstatě rezignovala na obranu předpolí mezi opevněním a státní hranicí, takže došlo k odvolání již připravených zásahů. Do záškodnické války se navíc vedle Freikorpsu zapojily i tzv. zelené kádry, tj. záložníci německé národnosti, kteří odmítli nastoupit do armády, uprchli do lesů a tam vytvářeli ozbrojené skupiny.

         Jednotky v první linii byly koncem září 1938 vystaveny opakovaným přepadům, kterým předsunuté oddíly Stráže obrany státu vzdorovaly často z posledních sil. Na některých místech se přitom bojovalo téměř nepřetržitě a počty mrtvých a zraněných obránců stále rostly. Pro záchranu zraněných, kteří zůstali na území ovládaném Freikorpsem, byly přitom organizovány výpady do předpolí, například 25. září do Varnsdorfu a 26. září do Krásné Lípy. Jako velmi nebezpečná se ukazovala činnost sudetoněmeckých zelených kádrů v týlu obrany, jejichž jedna skupina vyvolala celonoční přestřelky v Bruntálu. Československá armáda se tyto záškodníky snažila zneškodnit, to se ale ukázalo jako velmi složité a fakticky nemožné.

         Souhlas československé vlády s mnichovským diktátem čtyř mocností 30. září a zahájení okupace pohraničních oblastí o den později vedly ke zklidnění situace jen pomalu, neboť mnohé oddíly Freikorpsu povzbuzené úspěchem nerespektovaly rozkaz k zastavení bojové činnosti. Na přelomu září a října probíhaly pouliční boje ve Vyšším Brodě a Českém Krumlově a musely být nasazeny tanky a obrněný vlak. V dalších dnech boje sice utichaly, ale sudetští Němci stále napadali ustupující československé obránce i německé antifašisty.

         I v říjnu 1938 tak na nové československo-německé hranici docházelo k ozbrojeným incidentům. Nejhorší se stal 19. října v Želechovicích, kde padli celkem čtyři příslušníci Stráže obrany státu. K poslední takové akci došlo 31. října v Moravské Chrastové, kterou ve snaze připojit k Německu obsadilo několik stovek sudetských Němců. Československá armáda odpověděla okamžitým protiútokem a vetřelce vyhnala, zaplatila za to ale životy čtyř vojáků.

         Jako druhé vystoupilo proti Československu Polsko, které se rozhodlo využít situace a získat Těšínsko. K tomuto účelu měly posloužit i zvláštní diverzní oddíly podléhající zpravodajskému oddělení hlavního štábu polské armády, které zahájily činnost po 23. září v okolí Českého Těšína a Třince. Polští diverzanti se zaměřili hlavně na sabotáže a bombové útoky na státní úřady. Vzhledem k brzké dohodě a odstoupení Těšínska Polsku jejich operace rychle ustaly a vyžádaly si jen několik zraněných.

         Na československo-maďarské hranici panoval až do počátku října poměrný klid. Maďarsko sice také usilovalo o připojení rozsáhlých oblastí na Slovensku a Podkarpatské Rusi, ale bylo si vědomo vlastní slabosti. Teprve po souhlasu Československa s odstoupením území Německu a Polsku vzneslo i své požadavky a rozhodlo se je vojensky podpořit. K prvními střetu došlo 5. října, když maďarská armáda napadla československé pozice u Rimavské Soboty a po celodenních bojích a nasazení posil se ji podařilo vytlačit. O dva dny později se maďarští vojáci pokusili o násilné překročení Dunaje a opět neuspěli.

         Další útoky proti Československu převzaly už zvláštní polovojenské oddíly Rongyosgárda (též Szabadcsapatók) cvičené v Maďarsku. Jejich úkolem bylo provádět záškodnickou činnost na jihu Slovenska a Podkarpatské Rusi. První oddíly překročily hranice Podkarpatské Rusi 10. října, byly však rychle odhaleny a v následujících dnech s pomocí tanků a letectva postupně rozbity. Další skupiny pak opakovaně útočily na obranné pozice na Podkarpatské Rusi, kde koncem října a počátkem listopadu docházelo téměř každou noc k přestřelkám., které si vyžádaly mnoho zraněných. Přepadení 31. října dokonce vyústilo v boj o obec Kosiny, do něhož musely znovu zasáhnout československé tanky.

Pomník J. Šotoly sestřeleného Maďary         Do akcí proti Československu se aktivně zapojilo i maďarské vojenské letectvo, jehož stíhačka 25. října sestřelila nad jižním Slovenskem československý pozorovací letoun. Z dvoučlenné posádky byl pilot těžce raněn, pozorovatel zahynul. Na tento bezprecedentní čin zareagovalo velení československé armády rozkazem sestřelit všechna maďarská letadla, která naruší československý vzdušný prostor. Rozkaz, který hrozil vypuknutím války, však musel být na příkaz vlády v Praze vzápětí zrušen.

         I v případě maďarských územních nároků nakonec rozhodovala politická jednání a Československo na jejich základě muselo svému jižnímu sousedovi začátkem listopadu 1938 postoupit část Slovenska a Podkarpatské Rusi. Situace na nové hranici se Slovenskem se pak zklidnila, ale na nové hranici s Podkarpatskou Rusí zůstávala i nadále napjatá, jak dokládal přepad družstva Stráže obrany státu u Strabičova.

         K maďarským diverzním aktivitám na Podkarpatské Rusi se koncem října připojili také Poláci. Jejich zvláštní diverzní oddíly pronikaly do pohraničních oblastí, kde ničily mosty, komunikace, telefonní a elektrické vedení a přepadaly státní úřady. Narozdíl od Těšínska se tyto akce neobešly bez obětí, neboť došlo k několika střetům s československými hlídkami. Polské diverzní operace skončily koncem listopadu 1938.

         Na slovensko-polské hranici se koncem listopadu dvakrát střetla československá armáda s polskou. Do bojů 25. listopadu u Čadce se zapojilo na obou stranách dělostřelectvo a letectvo a výsledkem bylo několik mrtvých a zraněných československých i polských vojáků. O dva dny později se bojovalo, ovšem již s mnohem menší intenzitou, v Tatrách. Vinu na obou incidentech nesli Poláci, kteří si chtěli vynutit silou obsazení některých území.

         Během prosince 1938 československá armáda postupně rušila všechna mimořádná opatření vyhlášená v září a postupně se vracela k mírovému životu. Výjimku představovalo území Podkarpatské Rusi, kde i nadále platil válečný stav. Maďarsko se totiž nevzdávalo plánu zmocnit se celé této oblasti a čas od času prověřovalo připravenost obránců. Dokládal to útok oddílů Rongyosgárda a maďarské armády 19. prosince na Slanec, který si vyžádal jednoho mrtvého a několik zraněných příslušníků Stráže obrany státu.

         Československo se tedy v roce 1938 rozhodně nevzdalo bez jediného výstřelu, jak lze často slyšet. Bilance bojů je více než výmluvná. Při obraně hranic padlo přes 120 československých vojáků, četníků, policistů a příslušníků finanční stráže, dalších několik stovek jich bylo zraněno. Počty zajatých byly ještě vyšší, jen Freikorps uváděl přes dva tisíce zajatých, většinou příslušníků bezpečnostních složek. Nebyly to však zdaleka ztráty konečné, neboť o československé hranice se bojovalo i v roce 1939. O těchto událostech bude pojednáno v některém z následujících čísel.

         Při vzniku článku byly využity materiály ze sborníku „Hraničáři pod Luží 38“, vydaného u příležitosti odhalení pomníku v Dolní Světlé, a fotografie z tohoto odhalení, jejímž autorem je pan Jaroslav Beneš.

Padlí příslušníci čs. bezpečnostních složek v roce 1938:

  Září Říjen Listopad Prosinec Celkem
České země 69 26 - - 95
Slovensko - 4 7 1 12
Podkarpatská Rus - 7 6 1 14
Celkem 69 37 13 2 121

Poslední aktualizace: 23.04.2004

NAVRCHOLU.cz