Čepicový znak předválečné armády

Mobilizace v roce 1938

předválečné armády

Boje o československé hranice v roce 1939

Pavel Šrámek

Otištěno: Armády, technika, militaria, roč. 2, 2004, č. 3, s. 46 - 47

         V listopadu loňského roku jsme si připomněli boje o československé hranice v roce 1938, které díky oblíbenému tvrzení, že se Československo tehdy vzdalo bez jediného výstřelu, upadly téměř v zapomnění. Tyto boje však s rokem 1938 rozhodně neskončily a i v roce 1939 umírali při obraně hranic své země českoslovenští vojáci, četníci, policisté a příslušníci finanční stráže.

         Zatímco na hranicích s Německem a Polskem, přestože se oba státy na zmrzačené Československo nedívaly nijak přátelsky, zůstávala víceméně klidná situace, na hranicích s Maďarskem vyústilo přetrvávající napětí již 6. ledna v rozsáhlý ozbrojený střet u Mukačeva. Během bojů, do nichž na československé straně zasáhly obrněné automobily, dělostřelectvo a bylo poškozeno i samotné Mukačevo, padli čtyři českoslovenští vojáci a jeden příslušník finanční stráže, maďarské ztráty byly zřejmě obdobné. V následujících dnech se stalo ještě několik menších incidentů spojených se zraněním československých obránců, ale pak přeci jen došlo k částečnému zklidnění.

         Maďarsko se ovšem nehodlalo vzdát plánů na získání celé Podkarpatské Rusi, které se nepodařilo naplnit v roce 1938. Čekalo proto na vhodnou příležitost, která na sebe nenechala dlouho čekat. Československo se totiž dostávalo do stále větších problémů a Německo se po menším váhání rozhodlo pro definitivní obsazení českých zemí a ukončení jeho existence. Jako záminka mělo posloužit osvědčené téma, a to národnostní rozpory.

Vyhlášení výjimečného stavu na Slovensku

         Pomnichovská republika sice přiznala Slovensku a Podkarpatské Rusi autonomii, ale spory při její realizaci a rostoucí nacionalismus působily stále větší komplikace. Slovenská politická reprezentace se snažila o maximální posílení svého vlivu a i když z taktických důvodů prozatím podporovala společný stát, výhledově směřovala k samostatnosti. Nepříznivý vývoj na Slovensku chtěla část českých politiků zvrátit pomocí armády, která by zde dočasně převzala moc. Připravený plán, jehož duší byl ministr dopravy generál Alois Eliáš, ale předseda vlády Rudolf Beran i ministr zahraničí František Chvalkovský v polovině února odmítli jako politicky příliš riskantní.

         Obranné možnosti Československa se přitom stále zhoršovaly. Po německém nátlaku musel ze své funkce odejít náčelník Hlavního štábu generál Ludvík Krejčí a armáda měla výrazně snížit své stavy. Koncem února byl definitivně zrušen stav branné pohotovosti státu vyhlášený v září 1938 a československá armáda do měsíce března vstupovala s pouhým jedním vycvičeným ročníkem a bez hlavního velitele.

         Počátkem března došlo v Praze ke krachu jednání se slovenskou reprezentací a předseda vlády Beran následně souhlasil s vojenským zásahem na Slovensku. Ten, přes komplikace s nízkým početním stavem armády a přes obavy zastupujícího náčelníka Hlavního štábu generála Bohuslava Fialy, začal v noci z 9. na 10. března. Vojáci spolu s četníky obsadili všechny strategické objekty, odzbrojili polovojenské oddíly Hlinkovy gardy a zajistili většinu slovenských politických činitelů. Celou akci řídil zastupující zemský vojenský velitel v Bratislavě generál Hugo Vojta, ale hlavní roli sehráli velitelé sborů, především velitel VII. sboru v Banské Bystrici generál Bedřich Homola, podle kterého vešla tato akce do dějin jako tzv. Homolův puč.

         Jestliže po vojenské stránce proběhla operace bez větších potíží a incidentů (k ojedinělé střelbě došlo v Bratislavě a Prešově), po politické stránce se nevydařilo vůbec nic. Vojenský zásah se u obyvatelstva setkal s chladným přijetím a ministr Pavol Teplanský, vybraný českými politiky do nové slovenské autonomní vlády, zůstal v naprosté izolaci a na svoji funkci nakonec rezignoval. Vládě v Praze nezbylo proto nic jiné, než se se Slováky dohodnout, ti si ale jako podmínku stanovili stažení vojska do kasáren a obnovení normálního stavu. Vystoupení armády na Slovensku se tak minulo účinkem.

         Vzniklou situaci okamžitě využilo Německo. Adolf Hitler se v Berlíně sešel s bývalým předsedou slovenské autonomní vlády Josefem Tisem a sdělil mu, že buď se Slovensko ihned osamostatní nebo bude obsazeno Maďarskem. Slovenský sněm za této situace skutečně vyhlásil 14. března nezávislost. Maďarsko stejného dne zaútočilo na Podkarpatskou Rus a vše bylo připraveno i k vojenskému obsazení českých zemí německou armádou, které mělo začít následující den ráno.

         Po vyhlášení samostatnosti dostaly vojenské jednotky na Slovensku rozkaz zachovat klid a nezasahovat do událostí. Vojenské jednotky na Podkarpatské Rusi, které stihly v noci z 13. na 14. března potlačit v Chustu pokus ukrajinských nacionalistů o převzetí moci, se postavily Maďarům na odpor a sváděly s nimi těžké boje. Původně se předpokládalo, že po příchodu posil se pokusí maďarskou armádu vytlačit, ale to se vzhledem k vývoji na Slovensku ukázalo jako nereálné a velení armády rozhodlo o evakuaci Podkarpatské Rusi. Vzhledem k maďarskému útoku však tato evakuace byla velmi obtížná a probíhala za stálých bojů.

         Dne 14. března večer překročila československé hranice také německá armáda, a to konkrétně na Ostravsku, které si chtěl Hitler zajistit ještě před vlastní okupací českých zemí. Když se němečtí vojáci pokusili obsadit kasárna v Místku, českoslovenští vojáci se jim postavili na odpor a urputně se bránili, dokud nedostali rozkaz složit zbraně. Asi hodinová přestřelka si vyžádala mezi obránci jen lehká zranění, na německé straně však zůstalo několik mrtvých.

         Přestože velení československé armády mělo k dispozici zpravodajské informace o hrozící německé okupaci, vládní činitelé, především ministr zahraničí Chvalkovský, je odmítali a označovali za přehnané. Teprve vzrůstající napětí, které doprovázely mimo jiné nepokoje mezi německou menšinou na jižní Moravě, je donutilo svůj názor částečně změnit a rozhodli se pro vyslání prezidenta Emila Háchy do Berlína. Na Hlavním štábu československé armády se mezitím sešli velitelé pražských vojenských útvarů a zvažovalo se, co dělat. Plukovník Heliodor Píka navrhoval vyhlášení mobilizace, bojovat chtěl i podplukovník Josef Mašín, ale nakonec se velení armády, včetně zastupujícího náčelníka Hlavního štábu generála Fialy, rozhodlo vyčkat na výsledek cesty prezidenta Háchy.

         Toho v Berlíně Hitler informoval o připravené okupaci a tvrdým nátlakem si vynutil jeho souhlas i vydání kapitulačního rozkazu pro armádu a další ozbrojené složky. Všechny vojenské útvary československé armády obdržely ještě před příchodem německých vojsk jednoznačný pokyn neklást odpor. Obsazení Německem 15. března tak přes nepříznivé počasí proběhlo bez problémů. Českoslovenští vojáci paralyzovaní příkazem složit zbraně nemohli udělat nic jiné, než spálit tajné dokumenty a pokusit se ukrýt alespoň některé ruční zbraně. Zvažoval se sice případný úlet vojenských letadel, ale nepříznivé povětrnostní podmínky a technické komplikace to znemožnily.

Zápis v kronice 4. rychlé divize

         Zatímco v Čechách a na Moravě zažívali vojáci další potupu, na Podkarpatské Rusi se stále bojovalo. Maďarská armáda 15. března dále zesílila útočnou činnost a českoslovenští vojáci se spolu s četníky a příslušníky finanční stráže bránili ze všech sil. Do bojů nasadili dělostřelectvo, obrněná auta, tanky i letadla, dosáhli několika menších úspěchů, ale na dlouhodobější obranu neměli naději. Velící generál Oleg Svátek proto ve shodě s předchozími pokyny nařídil Podkarpatskou Rus opustit. Ústup probíhal ve třech směrech, na Slovensko, do Rumunska a do Polska, a vedle maďarské armády ho komplikovaly i oddíly ukrajinských nacionalistů, které za zálohy přepadaly ustupující kolony. Hlavní město Chust bylo vyklizeno 16. března a poslední vojáci opustili Podkarpatskou Rus 17. března.

         Vzhledem k celkové situaci se nepodařilo nikdy přesně zjistit, jaké ztráty československé ozbrojené složky utrpěly. Pozdější odhady se shodly, že během několikadenních bojů padlo přes 40 osob. Známy nejsou ani ztráty maďarské armády. Podle některých zdrojů byly zhruba stejné jako československé, podle jiných byly mnohem vyšší.

         Můžeme konstatovat, že boje o československé hranice v roce 1939 si vyžádaly přibližně 50 mrtvých československých vojáků, četníků, policistů a příslušníků finanční stráže, další desítky byly zraněny a více než stovka zajata. Celkem jich tedy v letech 1938 a 1939 zahynulo při obraně Československa proti vnitřním i vnějším nepřátelům zhruba 170. Toto číslo je třeba považovat za orientační, neboť nezahrnuje například smrtelné nehody ve službě nebo sebevraždy v důsledku nesouhlasu s odstupováním pohraničních oblastí a také oběti z řad civilistů, kteří se přidali k obráncům hranic a přišli přitom o život. Při započtení těchto kategorií by výsledný součet překročil číslo 200.

         Mnozí obránci navíc sice popsané boje přežili, ale zahynuli v následujících letech německé okupace. Osudnou se jim stala odbojová činnost, do níž se zcela samozřejmě zapojili, a také události z roku 1938, za které se mnozí ocitli před německými soudy. Za všechny připomeňme alespoň inspektora finanční stráže Adolfa Marvana, který organizoval výpad do sudetskými Němci obsazeného Varnsdorfu, nebo kapitána pěchoty Karla Pavlíka, který řídil obranu kasáren v Místku v boji s německou armádou.

         Ve srovnání s velkými bitvami druhé světové války, která brzy následovala, se nám boje o Československo mohou zdát nevýznamné a zanedbatelné. Přesto bychom na ně a na jejich oběti neměli zapomínat. Ti, kdo v těžkých dobách neváhali položit život za vlast, si nepochybně zaslouží náš obdiv a úctu a měli by se stát součástí našich slavných vojenských tradic.

¨Generál Vobrátílek, který musel předat ministerstvo obrany Němcům

         Při vzniku článku byly využity materiály ze sborníku „Hraničáři pod Luží 38“, vydaného u příležitosti odhalení pomníku obráncům hranic v Dolní Světlé.

Padlí příslušníci čs. bezpečnostních složek v roce 1938:

  Leden Únor Březen Celkem
České země - - 1 1
Slovensko - - - -
Podkarpatská Rus 5 - 44 49
Celkem 5 - 45 50

Poslední aktualizace: 23.04.2004

NAVRCHOLU.cz