Čepicový znak předválečné armády

Mobilizace v roce 1938

předválečné armády

Stráž obrany státu v anketě „Armáda v roce 1938“

Pavel Šrámek

Otištěno: Hraničáři pod Luží c 38, Dvůr Králové nad Labem 2003, s. 119-121.

         Když na přelomu let 1938 a 1939 probíhala v československé armádě anketa nazvaná „Armáda v roce 1938“, jejímž cílem bylo zachytit zkušenosti z doby všeobecné mobilizace, zaměřila se mimo jiné i na Stráž obrany státu. Hlavní štáb československé armády totiž zajímaly konkrétní zkušenosti vojáků s touto relativně novou ozbrojenou složkou, která byla zřízena vládním nařízením č. 270/1936 Sb. z 23. října 1936 s úkolem chránit neporušitelnost státní hranice a nedotknutelnost státního území a spolupůsobit při ochraně veřejného pořádku, klidu a bezpečnosti.

         Vojenští velitelé všeobecně oceňovali vysokou úroveň Stráže obrany státu při vyhlášení mimořádných vojenských opatření v květnu i září 1938, zmiňovali však také její postupný pokles, který se nejvíce projevil na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Tak v hlášení VI. sboru (Spišská Nová Ves) se uvádělo: „Po morální stránce byla bojová hodnota jednotek SOS z počátku na vysoké úrovni, později poněkud poklesla v důsledku únavy ze stálé pohotovosti a stálého napětí.“ a v hlášení VII. sboru (Banská Bystrica) zase: „Morálka v důsledku politického vývoje v době mimořádných opatření velmi rychle upadla.“ O podobných zkušenostech ale hovořilo i hlášení I. sboru (Praha).

         Jednou z příčin tohoto stavu byla bezesporu skutečnost, že příslušníci Stráže obrany státu působili na svých stanovištích příliš dlouho bez jakéhokoliv vystřídání, čímž podle hlášení v anketě strádali fyzicky i psychicky. Mimořádně náročná služba v nepřátelsky naladěném prostředí, při níž odkázáni většinou jen sami na sebe byli terčem opakovaných útoků, je značně vyčerpávala a nutila sahat si až na dno svých sil. Velení armády si toto dobře uvědomovalo a 23. září 1938 vydalo rozkaz, kterým nařizovalo, aby alespoň části příslušníků byl poskytnut odpočinek a vyčerpané jednotky byly vystřídány mužstvem ze záloh v lehkém opevnění.

         Pokud šlo o spolupráci Stráže obrany státu a armády, byla hodnocena jako dobrá, vojáci oceňovali zvláště svědomitost a obětavost „sosáků“. Velitel hraničářského praporu 1 v této souvislosti napsal: „Mužstvo ... bylo však výtečné, obětavé v každém směru a spolupráce praporu s praporem SOS byla srdečná a bezvadná.“ Menší výtky se týkaly jen odlišných návyků, kdy příslušníci Stráže obrany státu neznali vojenské způsoby boje a armáda si tak některé činnosti musela zajišťovat sama. Objevily se proto návrhy, aby se již v míru procvičovala spolupráce mezi Stráží obrany státu a vojenskými jednotkami zodpovědnými za obranu daného úseku státní hranice.

         Stráž obrany státu tvořili příslušníci finanční stráže, četnictva, státní policie a armády, tedy čtyři ozbrojené složky s různým určením i výcvikem. Vojáci upozorňovali, že jim scházel důkladný vojenský výcvik, hlavně pokud šlo o souhru v rámci nejmenšího organizačního celku, tj. družstva. Prováděná součinnostní cvičení k překonání dosavadních návyků podle všeho nestačila. V hlášení VI. sboru se na toto téma psalo: „Jednotky SOS se velmi osvědčily v bojových akcích rázu drobné války, tedy v akcích, které jsou četnictvu a finanční stráži vžity ze stíhání zločinců a podloudníků. Chybělo jim však i jejich velitelům porozumění pro souladnou činnost ve všeobecném taktickém rámci.“ Ve stejném hlášení se doporučovalo zdokonalení výcviku v použití zbraní.

         Nejčastěji se opakující výtkou v anketě „Armáda v roce 1938“ ve vztahu ke Stráži obrany státu byla otázka její podřízenosti, kterou jednotliví vojenští velitelé shodně označovali za nevyhovující a problematickou. Do její činnosti zasahovala celkem tři ministerstva (vnitra, obrany a financí), přičemž hlavní slovo připadlo ministerstvu vnitra, jemuž byla Stráž obrany státu jako celek podřízena. Vše tak záleželo na rychlé a efektivní meziministerské spolupráci, která ale vázla. Hlavní štáb spolupráci s ministerstvem vnitra charakterizoval takto: „V přípravách SOS pro její úkol žárlivě střežilo svou kompetenci často na úkor věci a rychlosti. Staralo se všemožně, aby vliv vojenské správy byl co nejméně znatelný. Na druhé straně využíváno vlivu vojenské správy k ukojení osobních aspirací.“ Také systém, kdy v čele jednotlivých praporů Stráže obrany státu stál sice voják - důstojník pěchoty, ale podléhal civilní správě, konkrétně okresnímu hejtmanovi, se v kritických dobách ne vždy osvědčil. Stávalo se, že rozkazy civilních a vojenských orgánů si odporovaly, vyvolávaly zmatek a omezovaly akceschopnost „sosáků“. V několika případech dokonce na přímý rozkaz okresního hejtmana museli složit zbraně a vzdát se bez boje.

         Situace se zlepšila teprve v okamžiku bezprostředního nebezpečí vypuknutí války, kdy Stráž obrany státu přešla pod přímé velení armády. Konkrétně se tak stalo 22. září 1938 po vyhlášení ostrahy hranic. Zpátky pod kontrolu ministerstva vnitra se Stráž obrany státu v českých zemích dostala již 4. října 1938 a přes četné žádosti armády o její opětné podřízení to tak již zůstalo. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi k tomuto došlo až 15. listopadu 1938, přičemž tamní prapory se nevrátily pod pražské ministerstvo vnitra, ale pod nově se utvářející ministerstva vnitra slovenské a podkarpatoruské autonomní vlády.

         Závěr vojáků z těchto zkušeností byl jednoznačný: Stráž obrany státu do budoucna organizovat vojensky a podřídit ji armádě. Vyjádřil se tak například velitel II. sboru generál Josef Váňa: „Je proto třeba podřídit prapory SOS pouze jednomu ministerstvu a to MNO.“

         Další často se opakující výtka se týkala materiálních nedostatků ve vybavení „sosáků“, kteří do svých bojových pozic nastupovali mnohdy bez dostatečné výzbroje a výstroje, kterou je musela na poslední chvíli dovybavit armáda na úkor svých vlastních jednotek. Konkrétně se jednalo hlavně o osvětlovací rakety a plynové masky. Citelně scházely také varničky, protože zajišťování stravy v místě nebo její doprava z vojenských kuchyní bylo dosti problematické. To ostatně platilo i pro zásobování střelivem a odsun případných raněných či nemocných.

         Někteří příslušníci armády se pokusili i o jakési celkové zhodnocení jednotek Stráže obrany státu. Přednosta 3. oddělení štábu I. sboru podplukovník František Hála napsal: „Byly i nebyly připraveny. Není to vina této instituce, nýbrž resortů, které jí vládnou.“ Již zmíněný generál Josef Váňa zdůraznil, že jejich existence znamenala podstatné zlepšení ochrany hranic proti dřívějšku, ale problém zcela nevyřešila. Stručně, ale výstižně se vyjádřil velitel hraničářského pluku 6 plukovník Bohumil Borecký, který měl k „sosákům“ se svými muži blízko: „... konali službu velmi svědomitě a v případě skutečnosti by také jistě splnili svůj úkol, pokud by jim to jejich vybavení a výcvik ... dovolily.“ Naopak kritikou nešetřil plukovník Jan Heřman, který jako styčný důstojník na Podkarpatské Rusi zažil stálé potyčky s maďarskými teroristy: „Jest s podivem, že instituce, sestavená z tak nestejných složek mohla v obtížných situacích vůbec úspěšně pracovat; lze to vysvětlit jen poměrně vysokou úrovní inteligence a návyku samostatné působnosti u příslušníků SOSu, zejména četnictva.“ Za asi nejvýstižnější lze označit charakteristiku 3. oddělení štábu VII. sboru: „Organisace SOS jest improvisovanou výpomocí, v daných poměrech celkem dobrou, aby však splnila úplně dané jí úkoly, bylo by naprosto nutno její stálé složky do důsledku militarisovati a postaviti již v míru pod účinnou a bezvýhradnou kontrolu vojska ovšem mimo věci odborné služby.“

         Zmíněné postřehy z ankety „Armáda v roce 1938“ by mohly svádět k odsudkům na adresu Stráže obrany státu, musíme si ovšem uvědomit dvě skutečnosti. Za prvé, že anketa probíhající v československé armádě na přelomu let 1938 a 1939 se vyznačovala velmi kritickým duchem vycházejícím z rozčarování vojáků z vývoje událostí na podzim 1938, a za druhé, že naprostá většina výtek se netýkala příslušníků Stráže obrany státu, ale organizace a řízení této složky. K samotným „sosákům“ žádné větší připomínky nebyly.

         Stráž obrany státu vznikla koncem roku 1936 ve snaze zlepšit systém ochrany státní hranice a přizpůsobit ho potřebám obrany státu. To, že v sobě sloučila dosavadní ozbrojené složky konající službu v pohraničí sice umožnilo postavit ji poměrně rychle, na druhé straně si však jejich souhra žádala čas. A právě toho se nedostávalo, rychlý vývoj událostí poskytl pouhý rok a půl. Je pravděpodobné, že pokud by bylo více času, mnohé nedostatky by se podařilo odstranit, a možná by se dospělo i k myšlence přetvořit Stráž obrany státu na jednotný ozbrojený sbor na vojenském principu s jednoznačným podřízením, podobně jako tomu bylo v sousedních státech.

         Neoddiskutovatelným faktem zůstává, že příslušníci Stráže obrany státu se hlavní měrou podíleli na obraně Československa v dramatických měsících roku 1938 a 1939 a zaplatili za to značnými ztrátami nejen na mrtvých a zraněných, ale také zajatých. Okresní hejtman v Bruntále Jan Brothánek o nich koncem roku 1938 napsal: „Nejsem povolán k tomu, abych hodnotil po zásluze všechnu tu obětavost, nadšení, odhodlanost, vědomí zodpovědnosti i všechny ty nesčetné trampoty a oběti, které museli naši hraničáři podstoupiti. Snad historikové, až se budou jednou zabývati dnešní dobou, pro český národ tak osudovou, a příčinami naší národní porážky, ocení náležitě i nezištnou, svědomitou a obětavou práci a upřímné vlastenectví těch, kteří se snažili ze všech sil a za každých obětí naší národní katastrofě zabrániti. Nebýt Sosáků, byly by naše národní ztráty ještě mnohem větší a nebylo by možno zachrániti státu mnoho cenného materiálu a majetku.“

         Bohužel jeho slova o uznání příslušníků Stráže obrany státu naplnění příliš nedošla. Nahlédneme-li do nejnovějších prací českých historiků o roce 1938, které slouží jako učebnice i příručky pro veřejnost, zjistíme, že o bojích v pohraničí a jejich obětech se mluví jen v krátkém období po 12. září 1938, tj. po vypuknutí henleinovského povstání (viz např. 14. díl „Velkých dějin zemí Koruny české“ z roku 2002, výjimkou je 3. díl „Českých zemí v éře První republiky“ z roku 2003, který jako jeden z mála zmiňuje i boje koncem září 1938). Zdá se, že neustále opakovanému tvrzení o tom, že jsme v roce 1938 nebojovali, jsme už zcela uvěřili a na krvavé boje v pohraničí a jejich hrdiny se rozhodli zapomenout.

Použité prameny:
Brothánek, Jan: Poslední rok v československém Bruntále. Bruntál 1997.
Sbírka zákonů a nařízení státu československého, ročník 1936.
Vojenský ústřední archiv - Vojenský historický archiv Praha, fond Hlavní štáb, 3. oddělení a fond Velitelství útvarů za branné pohotovosti státu, velitelství Palacký.


Poslední aktualizace: 27.09.2005

NAVRCHOLU.cz