Otištěno: P. Šrámek: Ve stínu Mnichova. Z historie československé armády 1932-1939. Praha 2008, s. 30-38.
V průběhu rozhovorů vedených v Paříži na konci ledna 1933 mezi náčelníkem generálního štábu francouzské armády a náčelníkem generálního štábu československé armády byly ve vzájemné shodě dohodnuty následující zásady postupu za předpokladu všeobecného konfliktu v západní a střední Evropě:
1. Nezbytnost úzké spolupráce československého a francouzského průzkumného a bombardovacího letectva.
2. Nezbytnost umístit část francouzského letectva vzhledem ke zvláště výhodné geografické poloze Čech na československém území.
Úvod československo-francouzské dohody ze 4. května 1933
Hlavním spojencem meziválečného Československa byla Francie. Vzájemná spolupráce začala za první světové války, pokračovala i po ní a potvrdily ji spojenecká smlouva z 25. ledna 1924 a garanční smlouva z 16. října 1925. Nedošlo však k uzavření žádné vojenské dohody, která by konkretizovala pomoc v případě válečného konfliktu, přestože zástupci obou zemí na toto téma opakovaně jednali. Dospělo se pouze k závěru, že Francie by Československo válčící s Německem mohla bezprostředně podpořit odesláním několika eskader svého letectva.
Ke změně došlo až v roce 1933. V lednu se v Paříži sešel náčelník Hlavního štábu československé armády generál Jan Syrový s náčelníkem Generálního štábu francouzské armády generálem Mauricem Gamelinem a dohodli se na nutnosti spolupráce československého a francouzského vojenského letectva. V dubnu přijela do Prahy skupina francouzských leteckých důstojníků a společně s československými kolegy připravili 4. května 1933 leteckou dohodu. Ta předpokládala, že k posílení československého letectva v případě válečného konfliktu ve střední Evropě přistanou na jeho území dvě perutě francouzského letectva, jedna zvědná a jedna těžká bombardovací, každá o dvou letkách, celkem 40 letadel. Československá armáda měla zajistit veškerý obslužný personál, pohonné hmoty a leteckou munici, francouzská armáda letadla s osádkami a velitele perutí a letek. Pro zvědnou peruť bylo vybráno letiště Jeneč západně od Prahy, pro bombardovací peruť letiště Milovice.
Na jaře 1935 Německo veřejně přiznalo budování silného vojenského letectva, na což Československo s Francií zareagovaly prohloubením letecké spolupráce. Dne 1. července 1935 podepsali přednosta leteckého odboru československého ministerstva národní obrany generál Jaroslav Fajfr a zástupce náčelníka Generálního štábu francouzského letectva generál René Keller v Praze smlouvu o podmínkách spolupráce francouzských a československých leteckých sil v případě válečného konfliktu. Smlouva potvrzovala vyslání dvou francouzských perutí do Československa a upřesňovala, že se tak stane v okamžiku vyhlášení války. Splnit tento úkol měla 32. bombardovací eskadra, jejíž velitel spolu s podřízenými veliteli perutí navštívili Československo, aby se seznámili s místem svého působení. Eskadra byla vyzbrojena letadly Marcel Bloch MB-200, jejichž licenci již dříve československá armáda zakoupila pro své bombardovací letky. Plány nasazení těchto letadel se měly připravovat na pravidelných setkáních leteckých důstojníků obou armád.
Hned na první schůzce v prosinci 1935 v Paříži se zkoumala možnost, že by do Československa byly vyslány ještě další perutě, o rok později na schůzce v listopadu 1936 v Paříži se už hovořilo až o deseti perutích francouzského letectva, které by operovaly z československých letišť. Tento záměr oficiálně potvrdil dodatek ke smlouvě z roku 1935 podepsaný v dubnu 1937 v Paříži. Československá armáda měla pro nové perutě, které měly z československého území operovat po omezenou dobu, zajistit pomocný personál, pohonné hmoty a leteckou munici, letecký personál měl přiletět z Francie. Předpokládalo se, že tyto perutě by bombardovaly Německo jak při příletu, tak při návratu zpět, čímž by se zvýšila intenzita bombardování.
Jako reakci na tento dodatek zahájil Hlavní štáb československé armády vzápětí přípravné práce na zřízení tzv. letecké báze tvořené ze sedmi letišť, každé pro jednu bombardovací peruť o dvou letkách. Ze zvažovaných třech prostorů bylo vybráno českomoravské pomezí s letišti v Pardubicích, Chrudimi, Německém Brodě, Skutči, Poličce, Baníně, Bystřici nad Pernštejnem a Senožatech. První tři letiště měla sloužit jako mírové základny československého letectva, zbývající měla být aktivována až ve válce. Prozatím však bylo k dispozici pouze pardubické letiště, další dvě se stavěla a u zbývajících pěti se podařilo jen vyhledat plochy. Hlavní štáb sice požadoval, aby se letecká báze postavila do konce roku 1938, ale to nebylo reálné.
Vzájemné kontakty pokračovaly i v roce 1938. V dubnu proběhlo v Paříži pravidelné setkání československých a francouzských leteckých důstojníků zaměřené na výměnu meteorologických informací a vytvoření radiotelegrafního spojení. Druhé setkání se konalo předčasně na přelomu června a července v Praze a hovořilo se na něm o nové situaci po anšlusu Rakouska. Československá strana při něm představila plán společného rozsáhlého bombardování strategických cílů v Německu, přičemž navrhla možnost leteckých úderů ještě před zahájením nepřátelství, což ale velení francouzského letectva zamítlo. Stále více totiž podléhalo názorům o vlastní slabosti a nemožnosti zasáhnout mimo vlastní území.
Vedle leteckých důstojníků se pravidelně scházeli i zástupci obou vojenských zpravodajských služeb. Další kontakty probíhaly formou studia a stáží československých vojáků na vojenských školách a u vojenských útvarů ve Francii. Francouzská armáda také poskytla československé armádě odborné poradce při výstavbě opevnění.
Dalšími spojenci Československa byly Jugoslávie a Rumunsko. S prvním uzavřelo spojeneckou smlouvu 14. srpna 1920, s druhým 23. dubna 1921. Zanedlouho nato podepsalo Československo nejprve s Rumunskem 2. července 1921 a poté s Jugoslávií 31. července 1921 dvoustranné vojenské konvence, v nichž se definovaly vojenské síly pro válku s Maďarskem. Dne 14. 9. 1923 se všechny tři státy dohodly na jednotné vojenské konvenci, která upřesnila, že v případě války s Maďarskem nasadí Rumunsko i Jugoslávie 72 praporů pěchoty, 90 baterií dělostřelectva, 16 eskadron jezdectva a 30 letadel, Československo se zavázalo poskytnout 66 praporů pěchoty, 90 baterií dělostřelectva, 16 eskadron jezdectva a 80 letadel. Zlepšení mezinárodní pozice Maďarska koncem 20. let a růst jeho sebevědomí si vynutily uzavření nové vojenské konvence 11. května 1931, podle které se každý signatář zavazoval, pokud nebude napaden dalším státem, postavit proti Maďarsku nejméně 112 praporů pěchoty, 150 baterií dělostřelectva, 32 eskadron jezdectva a 120 letadel.
Představitelé generálních štábů Československa, Rumunska a Jugoslávie se pravidelně scházeli a projednávali spolu podrobnosti vzájemné spolupráce, především operační plány nasazení jednotlivých armád. Od konce 20. let probíhaly tyto schůzky minimálně jednou ročně a řešila se válka s Maďarskem v rámci většího válečného konfliktu v Evropě, v němž by každá z armád měla i další protivníky, například Československo ještě Německo a Rakousko. Poslední taková schůzka se konala v prosinci 1937 v Praze a jejím tématem byl postup v případě všeobecného válečného konfliktu, v němž by bylo Československo napadeno Německem, Rakouskem a Maďarskem, Jugoslávie Itálií, Rakouskem a Bulharskem a Rumunsko Bulharskem.
Spolupráce se netýkala jen generálních štábů. Časté byly vzájemné stáže vojáků a poznávací návštěvy, československá armáda například využívala střelnici v jugoslávské Boce Kotorské. Probíhala i jednání o možném sjednocení výzbroje všech tří armád. K tomu sice nedošlo, ale díky velkým dodávkám zbraní pocházela část rumunské a jugoslávské výzbroje z Československa.
Na přelomu 20. a 30. let se českoslovenští vojáci pravidelně scházeli také se svými polskými kolegy, jakkoliv vztahy mezi oběma státy měly ke spojenectví daleko. Po období územních sporů počátkem 20. let došlo ke sbližování, které se snažila československá armáda využít k navázání vojenské spolupráce. První jednání proběhlo v dubnu 1927 ve Varšavě a českoslovenští zástupci projevili zájem hlavně o vzájemné stáže a kontakty zpravodajských služeb. Příjezd polských zpravodajských důstojníků do Prahy v říjnu 1927 zahájil úspěšně se rozvíjející spolupráci zpravodajských oddělení hlavních štábů, jejichž pracovníci se v následujících letech scházeli nejprve jednou a od roku 1932 dvakrát za rok a vyměňovali si informace především o Německu a jeho armádě.
Československé velení mělo zájem také na součinnosti obou armád v případné válce s Německem například při ofenzivě do Horního Slezska, ale polská strana zůstávala v této věci zdrženlivá. Politický vývoj ostatně slibně se rozvíjející kontakty brzy ukončil. Českoslovenští i polští vojáci se sice v roce 1934 během zpravodajských konferencí v únoru ve Varšavě a v srpnu v Praze ujišťovali, že úroveň spolupráce je dobrá a je zájem v ní i nadále pokračovat, ale uzavření polsko-německého paktu o neútočení a československo-sovětské spojenecké smlouvy jednoznačně ukázalo, že politická orientace obou zemí je odlišná. Na zrušení cesty československých zpravodajských důstojníků do Varšavy v roce 1935 zareagovalo Polsko odvoláním návštěvy velitele svého letectva a v roce 1936 vzájemné kontakty zcela ustaly.
Československo-sovětská spojenecká smlouva byla podepsána 16. května 1935 a uvádělo se v ní, že pokud se jedna smluvní strana stane obětí nevyprovokovaného útoku, druhá jí poskytne okamžitou pomoc. Připojený protokol však upřesňoval, že tento závazek bude platný jen v případě, že oběti bude poskytnuta současně pomoc ze strany Francie. Spolu s krátce předtím podepsanou obdobnou smlouvou francouzsko-sovětskou se jednalo o torzo původně zamýšleného kolektivního bezpečnostního systému ve střední a východní Evropě. Ani jedna ze smluv nebyla doplněna vojenskou dohodou, neboť Francii se do uzavření vojenské konvence nechtělo a Československo o ní bylo ochotné uvažovat až poté, co tak učiní Francie.
Za této situace se styky mezi československou a sovětskou armádou odehrávaly především v rovině seznamovacích návštěv. Již koncem května 1935 odjela do Sovětského svazu první československá vojenská delegace složená z příslušníků vojenského letectva, v srpnu naopak přijela do Československa sovětská vojenská delegace, která se zúčastnila závěrečných cvičení československé armády a prohlédla si hlavní zbrojní podniky. O měsíc později pak do Sovětského svazu odjela na tamní vojenské manévry početná skupina vedená náčelníkem Hlavního štábu generálem Ludvíkem Krejčím. V červenci 1936 přiletěla do Prahy další vojenská delegace v čele s velitelem sovětského vojenského letectva, která navštívila letecké továrny. V září téhož roku se československá vojenská delegace zúčastnila dalších manévrů sovětské armády. Její velení ovšem o hlubší spolupráci nejevilo příliš zájem, a tak jediným konkrétnějším výsledkem se stalo zřízení společného pracoviště československé a sovětské vojenské zpravodajské služby v Praze.
Nejlépe se rozvíjela zbrojně technická spolupráce, zvláště když se Sovětský svaz přesvědčil, jak rozsáhlý a kvalitní zbrojní průmysl v Československu existuje. Jeho hlavní zájem se soustředil na dělostřelecký materiál, především horský kanon, což vedlo v březnu 1937 k výměně licence na československý horský kanon za licenci na sovětský bombardovací letoun SB-2. Československo navíc 61 těchto bombardérů zakoupilo. Sovětský svaz se dále intenzivně zajímal o těžká, protiletadlová a lodní děla, avšak další jednání ovlivnily masové politické represe, jejichž obětí se stalo velení armády a vedení zbrojních podniků i dalších orgánů. Tyto represe mimo jiné zkomplikovaly také přejímku bombardérů SB-2, takže do Československa dorazily do konce roku 1937 pouhé tři stroje.
V roce 1938 zbrojně technická spolupráce pokračovala, přičemž zájem Sovětského svazu byl takový, že se do ní postupně zapojovaly další zbrojovky. Počty návštěv sovětských odborníků v Československu rostly a především plzeňské Škodovce se rýsovaly rozsáhlé zbrojní kontrakty. Právě generální ředitel Škodových závodů Vilém Hromádko spolu s ředitelem opevňovacích prací československé armády generálem Karlem Husárkem podepsali 29. června 1938 smlouvu o československo-sovětské vojensko-technické spolupráci. Na jejím základě se začala připravovat pomoc československých odborníků s výstavbou některých sovětských zbrojních továren. Když se však českoslovenští generálové dotazovali na možnou konkrétní vojenskou pomoc, setkali se jen s obecnými frázemi.
Koncem léta 1938 se československé armádní velení rozhodlo vzhledem ke zvyšující se hrozbě války s Německem o zaktivování svých spojeneckých vazeb. Výsledky byly rozpačité. Rumunsko i Jugoslávie v srpnu uvítaly podepsání paktu o neútočení s Maďarskem, neboť se domnívaly, že díky němu nebudou muset plnit své spojenecké závazky. Koncem měsíce odjel do Paříže podnáčelník Hlavního štábu československé armády generál Bohuslav Fiala na jednání o vzájemné vojenské spolupráci a zapojení sovětské armády do ní, ale dosáhl jen toho, že tento problém se začal studovat. A generálu Fajfrovi v září při jednání o letecké pomoci v Moskvě sdělili, že počet a stav československých letišť neumožňuje přílet sovětských letadel.
Přes tyto nepříznivé signály československá armáda své spojenecké závazky po vyhlášení mobilizace 23. září 1938 splnila. Postavila pozemní sledy obou francouzských perutí, připravila vojenské mise ke spojeneckým armádám a místo nedokončené letecké báze vybrala pro francouzská, případně sovětská letadla náhradní letiště. Z Francie ovšem dorazil pouze telegram generála Gamelina, aby se československá armáda stáhla z Čech a udržela obranu na Moravě. Sovětský svaz sice vyslal letecké důstojníky, ale na žádost o leteckou pomoc už nereagoval. Jugoslávie se ze všech sil snažila vyvléknout se svých závazků a pouze Rumunsko bylo ochotné v případě maďarského útoku na Slovensko a Podkarpatskou Rus pomoci. V kritický okamžik tak československý spojenecký systém selhal.
Po přijetí mnichovské dohody Československem sice všechny spojenecké smlouvy formálně platily i nadále, fakticky ale ztratily smysl i význam. Papírové spojence, s čestnou výjimkou Rumunska, které znepokojovaly aktivity Maďarska, zajímaly už jen československé zbraně, o jejichž odkoupení uvažovali. Nové pomnichovské československé politické vedení ostatně počítalo s tím, že po poskytnutí slíbených garancí velmocí vyhlásí neutralitu.