Otištěno: P. Šrámek: Ve stínu Mnichova. Z historie československé armády 1932-1939. Praha 2008, s. 70-78.
Tu není možno činiti rozdíl, zda je to mladý či starý, muž či žena, Čech, Slovák či Němec a Maďar, pro všechny bude nebezpečí stejné, na všech životech musí státu jako vykonavateli moci nad územím republiky a jeho vládě záležeti, a proto opatření k ochraně tohoto obyvatelstva vyjádřená zákonem o branné výchově se ovšem musí vztahovati bezpodmínečně na všecky, jak jsem je už vyjmenoval. Proto branné výchově budou podrobeni muži i ženy, mladí i staří, bez rozdílu náboženství, národnosti, povolání, zaměstnání, prostě všichni jeden vedle druhého.
Z projevu Josefa Vičánka 24. června 1937
V bojích o československé hranice v letech 1918 a 1919 sehráli významnou roli dobrovolnické oddíly vytvořené z členů tělovýchovných organizací, především Sokola. To spolu se zkušenostmi ze skončené světové války přivedlo velení armády k myšlence zavést v Československu brannou výchovu podobně jako v některých dalších zemích. Aktivně se na ní měly podílet tělovýchovné a polovojenské organizace, které ji už svojí činností částečně prováděly. Uvedené organizace nebyly proti, nedokázaly se ale s vojáky shodnout, jak by branná výchova měla přesně vypadat a kdo všechno by se na ní měl podílet.
Přes tyto rozpory připravil Hlavní štáb československé armády v květnu 1925 návrh zákona o branné výchově, který dostal konečnou podobu v lednu 1927. Branná výchova byla podle něj povinná pro všechny muže od 18 let a měla probíhat ve zvláštních výcvikových střediskách. K jejímu zavedení ovšem nedošlo, neboť zákon pro nezájem českých politických stran a odpor politických stran německých neprošel ani branným výborem poslanecké sněmovny. Jako zbytečný militarismus ho odmítla i široká veřejnost.
Ministerstvo národní obrany po tomto neúspěchu rezignovalo a přenechalo veškerou aktivitu dobrovolným organizacím. Z nich brannou výchovu nejvíce propagoval Svaz československého důstojnictva, ale jeho aktivita se nesetkávala s velkým pochopením. Až do konce 20. let tak omezenou brannou přípravou procházeli pouze členové tělovýchovných a polovojenských organizací. Díky jednostrannému zaměření, nejednotnosti a dobrovolnosti však byla tato příprava nedostatečná.
Až v únoru 1930 se Svazu československého důstojnictva podařilo dospět na jednáních s nejvýznamnějšími tělovýchovnými a polovojenskými organizacemi k dohodě o dobrovolné branné výchově obyvatelstva. Měla se provádět ve školách a v příslušných organizacích pod vedením vojáků v záloze a podle pokynů vypracovaných Svazem československého důstojnictva. Na podzim 1933 byly poprvé uspořádány v řadě měst dny brannosti a vznikl Výbor pro zvýšení brannosti lidu jako koordinační orgán složený ze zástupců většiny tělovýchovných a polovojenských organizací.
Příznivého obratu v přístupu k branné výchově využilo ministerstvo národní obrany, které se v roce 1933 vrátilo k myšlence jejího zavedení, prozatím ještě na dobrovolném základě. Když však na podzim 1934 nařídil ministr Bohumír Bradáč připravit návrh zákona o branné výchově, s dobrovolností se už nepočítalo. Hlavní štáb argumentoval tím, že nepřítel bude chtít rychlými údery narušit hranice a proniknout co nejvíce do nitra státu a je tedy třeba mít k dispozici co nejvíce vycvičených mužů, protože na další výcvik nebude čas. Specifickým branným výcvikem měly navíc podle jeho názoru projít také ženy.
Všechny tyto požadavky se odrazily v návrhu zákona o branné výchově dokončeném v říjnu 1935. Branná výchova byla podle něj povinná pro všechny muže a ženy od 6 do 40 let a měla zahrnovat oblast morální, fyzickou a vojenskou. Její řízení a kontrola připadla ministerstvu národní obrany, které mělo k tomuto účelu zřídit inspektoráty branné výchovy. Návrh zákona se ale vzápětí setkal s nesouhlasem tělovýchovných a společenských organizací, kterým vadil povinný princip branné výchovy i vojenský dohled na ni, upozorňovali také na její možné zneužití protistátně smýšlejícími skupinami. Když se vláda rozhodla sporný zákon prozatím odložit, zdálo se, že se bude opakovat rok 1927.
Ministerstvo národní obrany vedené Františkem Machníkem se ale tentokrát nehodlalo vzdát. Po marné snaze prosadit zákon bez ohledu na mínění tělovýchovných organizací se obrátilo na prezidenta Edvarda Beneše. Ten plně podpořil ideu povinné branné výchovy pod vedením vojáků, doporučil však určité změny na základě jednání s Výborem pro zvýšení brannosti lidu. Jeho vedení ale mezitím připravilo vlastní návrh zákona o branné výchově, který byl časově omezený rokem 1941, přisuzoval hlavní úlohu tělovýchovným organizacím a redukoval vliv vojáků na minimum. Pod dojmem tohoto návrhu začalo ministerstvo národní obrany zvažovat, zda tělovýchovné organizace z branné výchovy úplně nevypustit.
Koncem roku 1936 nicméně svůj původní návrh zákona částečně upravilo a předložilo Výboru pro zvýšení brannosti lidu. Ten nakonec souhlasil s jednáním a po několika schůzkách se podařilo dospět ke kompromisu ve všech sporných otázkách, což zákonu uvolnilo další cestu. Po meziministerských poradách ho schválila 3. června 1937 vláda a po ní 1. července 1937 parlament. Nepochybný úspěch ovšem kazil přinejmenším roční časový skluz zaviněný složitým dohadováním.
Zákon zaváděl povinnou brannou výchovu pro všechny od zahájení školní docházky do 30 let, výcvik v protiletecké ochraně měl trvat do 50 let. Probíhat měla u žáků a studentů na školách, jinak v dobrovolných organizacích případně dalších zařízeních a ve střediskách branné výchovy, s nimiž se počítalo v každé větší obci. Neúčast na ní se trestala pokutou nebo i vězením. Projednávání záležitostí branné výchovy na nejvyšší úrovni měl na starosti zvláštní meziministerský orgán, k zajištění součinnosti mezi státní správou a dobrovolnými organizacemi měly sloužit výbory brannosti. Zákon začal platit od 1. září 1937, jeho plné uvedení do praxe však bylo dlouhodobou záležitostí.
Od 1. ledna 1938 začaly pracovat vojenské orgány branné výchovy. Již dříve zřízené oddělení branné výchovy na Hlavním štábu československé armády doplnili sboroví a okrskoví důstojníci branné výchovy, kteří měli na starosti vojenskou složku branné výchovy ve své oblasti a také spolupráci s civilními úřady při zajišťování potřeb obyvatelstva za války. Jejich činnost ale od počátku komplikovalo množství úkolů a nedostatek vhodného personálu.
Na jaře 1938 se vláda zabývala prováděcími vyhláškami k zákonu o branné výchově. Na jejím zasedání 22. dubna se podařilo schválit nařízení k vlastnímu zákonu, nařízení o výborech brannosti však muselo být odloženo. Opět se totiž střetly požadavky ministerstva národní obrany, které chtělo v čele výborů státní úředníky z titulu jejich funkce, s požadavky tělovýchovných organizací, které chtěly předsedy výborů volit tradičním způsobem. Poté, co nepodařilo najít shodu, se vláda 13. května přiklonila na stranu vojáků. Obě vládní nařízení vyšla ještě do konce května a mimo jiné stanovovala, že předsedou ústředního výboru brannosti bude ministr národní obrany, předsedou zemského výboru brannosti zemský prezident a předsedou okresního výboru brannosti okresní hejtman. Nařízení vlády doplnila ještě vyhláška ministerstva národní obrany, která určila sídla okrskových orgánů branné výchovy. Po celé republice jich mělo fungovat celkem čtyřicet jedna, což v porovnání s počtem okresů nebylo mnoho.
Součástí branné výchovy se stal i výcvik v civilní protiletecké ochraně, kterou zavedl zákon o ochraně a obraně proti leteckým útokům z 11. dubna 1935. Ten stanovoval obcím povinnost postarat se o dostatečný počet veřejných úkrytů a plynových masek pro své obyvatele a současně zaváděl místní výbory pro protileteckou ochranu, jejichž úkolem bylo soustředit pro tuto ochranu všechny dostupné složky. Navazující vládní nařízení z 18. října 1935 uložilo obcím povinnost připravit na ochranu před leteckými útoky hasičské sbory a dále zřídit službu zdravotní, poplachovou, asanační a zajistit zatemnění.
Výstavba civilní protiletecké ochrany začala v roce 1936. Probíhala jednak formou odborných přednášek o leteckých útocích a ochraně proti nim a dále formou praktické přípravy jejích jednotlivých složek, především hasičů z řad hasičských sborů a zdravotníků z řad Československého červeného kříže. Připravenost civilní protiletecké ochrany se prověřovala na cvičeních, při nichž docházelo k simulovaným leteckým útokům. Taková cvičení proběhla například v březnu 1938 v Praze a okolí. Přes dosažený pokrok byl stav civilní protiletecké ochrany závislé na ochotě jednotlivých obcí a dobrovolných organizací hodnocen jako neuspokojivý a intenzivně se připravoval vznik inspektorátu civilní protiletecké ochrany, v jehož čele by byl voják.
Vzhledem k bezprostřednímu nebezpečí války se velení armády snažilo o co nejrychlejší zahájení branného výcviku a navrhovalo, aby alespoň vojenská střediska začala fungovat k 10. září. Proti tomu se ale postavily tři nejsilnější tělovýchovné organizace Sokol, Dělnické tělocvičné jednoty a Orel, které požadovaly úplné zahájení branné výchovy. Vláda na svém zasedání 2. září ustoupila a rozhodla o odložení celé věci na listopad. Branný výcvik se tak ani rok po vstupu zákona o branné výchově v platnost nepodařilo zahájit.
Armádě, které se nevyplnilo přání z roku 1934 mít co nejvíce obyvatelstva s branným výcvikem, nezbylo než spoléhat na pomoc polovojenských organizací, kterým již dříve zapůjčila pušky s tím, že pro ni v případě potřeby budou jejich členové vykonávat pomocné služby. V srpnu 1938 se čtyři nejvýznamnější z nich (Československý národní svaz střelecký, Československá obec střelecká, Svaz národních gard a Akademická legie) sloučily do jednotného Svazu národních střeleckých gard, jehož velitelem se stal generál ve výslužbě Josef Šnejdárek. Po vyhlášení všeobecné mobilizace svaz vyzval všechny, na které se nevztahovala branná povinnost, aby se hlásili do jeho řad.
Stejně jako v letech 1918 až 1919 armáda počítala s pomocí dobrovolnických oddílů. Již den po vyhlášení mobilizace vydala pokyn k jejich organizaci z mužů, kteří zatím nenastoupili vojenskou službu. Za součinnosti vojenských i civilních úřadů se měli prostřednictvím Národních střeleckých gard, Sokola, Dělnických tělocvičných jednot, Orla, Federace proletářské tělovýchovy, ale také loajálních německých tělocvičných organizací, hlásit jejich dosud nemobilizovaní příslušníci, aby jim mohly být vydány pušky. Tito dobrovolníci se měli co nejrychleji zorganizovat do oddílů a zdržovat podle svých možností postup nepřítele.
Celkem bylo pro tento účel připraveno 80 000 pušek. Protože však vytváření dobrovolnických oddílů vyvolalo negativní reakce v zahraničí, rozhodl prezident Edvard Beneš o zastavení celé akce. Hlavní velitel československé armády generál Ludvík Krejčí proto 29. září nařídil, aby se vykonaly zatím jen přípravy, především soupis dobrovolníků. Zbraně pro jednotlivé oddíly měly být připraveny, ale vydány až v okamžiku nepřátelského útoku, a pokud k jejich vydání již došlo, měly se zase vrátit do skladišť.
Přes toto nařízení se členové dobrovolných organizací aktivně zapojili do zajišťování pořádku a střežení významných objektů. Díky nim se podařilo splnit pokyn zemského úřadu z 27. září nařizující nepřetržité střežení všech silničních mostů. Například v Praze se do služeb zdejšího posádkového velitelství přihlásili Národní gardy, Československá obec střelecká, Národní svaz střelecký, legionáři a další spolky a vedle střežení a zajišťování pořádku pomáhali také s dopravní službou. Na jižní Moravě byla dokonce k ochraně Mikulova nasazena četa dobrovolníků z řad německých antifašistů, příslušníků Republikanische Wehr.
Československo chtěli bránit nejen domácí, ale i zahraniční dobrovolníci. Velení československé armády se je 25. září rozhodlo soustředit do výcvikových táborů Humenné a Rachov na Slovensku a Podkarpatské Rusi a zde přecvičit na československé zbraně. Současně vytvořilo Velitelství cizích dobrovolníků. Z vycvičených dobrovolníků se měly postupně stavět větší jednotky pěchoty (prapory, pluky) nebo i jiných druhů zbraní (baterie dělostřelectva, roty tanků, letky letectva). Jako velitele praporů a pluků se předpokládalo zařadit československé důstojníky, jako velitele čet a rot důstojníky z řad dobrovolníků. Nejvíce se jich hlásilo z Jugoslávie, dále z Rumunska, Polska, Velké Británie, Belgie nebo Spojených států. Například československá vyslanectví v Bělehradě a Washingtonu sdělovala do Prahy, že se jim hlásí tisíce dobrovolníků. Mnichovská dohoda ale znemožnila využít jejich služeb a již 3. října Hlavní štáb své nařízení z 25. září zrušil. Všichni dobrovolníci měli být propuštěni, Velitelství cizích dobrovolníků zrušeno a oba výcvikové tábory zlikvidovány.
I po ztrátě pohraničních oblastí se v provádění branné výchovy pokračovalo, i když zaznívaly hlasy zpochybňující její smysl. Oddělení branné výchovy na Hlavním štábu v lednu a únoru 1939 organizovalo zajištění zbraní pro střediska branné výchovy a kurzy pro důstojníky branné výchovy. Dne 7. února však ministerstvo národní obrany rozhodlo vzhledem k připravované novele zákona o branné výchově o jejím dočasném přerušení. Místo novely ale přišla okupace českých zemí a brzy po ní vládní nařízení zrušující zákon o branné výchově i jeho prováděcí předpisy.
Specifický vývoj probíhal na Slovensku, kde tamní autonomní vláda svým nařízením koncem října 1938 rozpustila všechny polovojenské a ozbrojené organizace a jako jedinou brannou organizaci určila Hlinkovu gardu. Přestože její nacionalistické vystupování vyvolávalo v Praze obavy, československá armáda jí chtěla pověřit vedením branné výchovy na Slovensku a tím dostat pod svoji kontrolu. Slovenští představitelé souhlasili, protože hodlali z Hlinkovy gardy vytvořit základ samostatné slovenské armády. Záměry obou stran zhatilo vyhlášení slovenské samostatnosti.