Otištěno: Sborník vojenské akademie v Brně, řada C-D, 1999, č. 2, s. 23 – 33
První světová válka dramatickým způsobem změnila politické uspořádání Evropy. Zmizely tři tradiční velké monarchie (Německo, Rusko a Rakousko-Uhersko), nově se naopak objevila řada malých států, mnohdy s nejasnými hranicemi. Stanovit nové uspořádání po skončené válce bylo úkolem pařížské mírové konference v letech 1919 a 1920. Především došlo k podepsání mírových smluv s Německem a jeho spojenci. Nejznámější a také nejdůležitější byla mírová smlouva s Německem podepsaná 28. června 1919 ve Versailles, podle které se o meziválečném uspořádání politických poměrů v Evropě hovoří jako o versailleském systému. Mírová smlouva znamenala pro Německo územní ztráty, odebrání všech kolonií, dočasné obsazení Porýní, zákaz spojení s Rakouskem, přísná vojenská omezení a velmi vysoké reparace. Obsah mírových smluv se spojenci Německa byl obdobný.1
Versailleský systém nebyl zdaleka ideální a už od počátku přinášel problémy. Až příliš tvrdé podmínky mírových smluv vnucených poraženým pod nátlakem u nich vyvolávaly pochopitelný odpor a touhu po revizi, jakmile se k tomu naskytne vhodná příležitost. Státy vzniklé z rozpadlé rakousko-uherské monarchie měly být založeny na zásadě sebeurčení národů a na etnických hranicích, což ovšem v národnostně smíšeném prostředí střední a jihovýchodní Evropy šlo realizovat jen s velkými potížemi. Výsledkem pak bylo, že právo na sebeurčení jednoho národa se dalo realizovat jen při porušení práva na sebeurčení dalšího národa. Nové hranice se staly okamžitě předmětem sporů a bojů. Teprve postupně docházelo k uklidnění poměrů, ale nespokojenost i nadále přetrvávala. Dalo se čekat, že při případné revizi nebudou tyto země příliš hájit stávající stav, ale pokusí se spíše získat něco pro sebe na úkor druhých.2
Opakování ničivé války měla zabránit nová mezinárodní organizace, jejíž vytvoření navrhl již v lednu 1918 prezident USA W. Wilson. Společnost národů, která oficiálně vznikla v lednu 1920, měla zprostředkovat spolupráci mezi státy a zajistit odzbrojení a trvalý mír. Místo tajné diplomacie a aliance velkých států měla přijít otevřená diplomacie a kolektivní bezpečnost pro všechny. Opět však nastaly problémy. Spojené státy do Společnosti národů nakonec vůbec nevstoupily, mimo zůstaly po určitou dobu také Německo a Sovětské Rusko. Stálí členové Rady Společnosti národů (Velká Británie, Francie, Itálie a Japonsko) sledovali své vlastní, často zcela protichůdné zájmy a sama Společnost národů nedisponovala s výjimkou problematických ekonomických sankcí žádnými donucovacími prostředky. Přesto se na konci 20. let v období relativního klidu podařilo například prosadit tzv. Briand-Kellogův pakt, odmítající válku jako prostředek mezinárodní politiky. Bez konkrétních trestů za jeho porušení však zůstal jen prázdnou proklamací.3
Československo bylo jako nově vzniklý stát úzce svázáno s versailleským systémem a mělo životní zájem na jeho udržení. Případné zpochybnění poválečného uspořádání totiž znamenalo fakticky zpochybnění jeho existence, resp. přinejmenším jeho hranic. Vznik Československa přitom provázely potíže, protože se od počátku potýkalo s pestrým národnostním složením. Národnostní menšiny usilovaly o spojení se svými mateřskými národy a jejich aktivitám se muselo čelit silou. Se stabilizací poměrů, hlavně ekonomických, se situace zlepšila a podařilo se dokonce dosáhnout podílu nejpočetnější, tj. německé, menšiny na vládě. Šlo ale o křehkou rovnováhu, kterou mohl silný náraz zničit. A právě takový náraz přišel v podobě velké hospodářské krize.
Bezpečnost Československa byla založena na systému spojeneckých smluv.4 Již v roce 1920 a 1921 podepsalo smlouvy s Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců (pozdější Jugoslávie) a Rumunskem, o rok později se dotvořil blok těchto tří států nazvaný Malá dohoda. Jednalo se o vojenskou alianci namířenou proti Maďarsku a zajišťující pomoc komukoliv ze členů v případě maďarského útoku od zbývajících signatářů. Forma vojenské pomoci byla detailně rozpracovaná na pravidelných setkáních politických i vojenských představitelů.
Možnému ohrožení ze strany Německa měla čelit spojenecká smlouva s Francií. Navrhla ji Francie a Československo po určitém váhání souhlasilo. Opatrnost vyvolala neskrývaná snaha Francie pokořit Německo a použít pro to i své spojence. Smlouva byla podepsána 25. ledna 1924 a uváděla tři případy, kdy se smluvní strany zavázaly vzájemně si pomoci. Neobsahovala však žádnou vojenskou doložku. Krátce nato, 16. října 1925, podepsaly Československo a Francie garanční dohodu. Předcházela jí konference v Locarnu, kde došlo k potvrzení německých západních hranic. Protože východní hranice potvrzeny nebyly, uzavřela Francie s Československem (a také Polskem) dodatečnou garanční smlouvu mimo tzv. rýnský garanční pakt. Hovořila o tom, že při porušení smluv uzavřených s Německem, si země poskytnou pomoc podle Paktu Společnosti národů. Ani tentokrát nebyla připojena vojenská doložka.5
Československo dále v rámci zajištění své bezpečnosti silně podporovalo Společnost národů. Dlouholetý ministr zahraničí a pozdější prezident E. Beneš se aktivně zasazoval o posílení role Společnosti a stál u zrodu řady projektů evropské bezpečnosti. Na podzim 1924 se Beneš rozhodující měrou podílel na vzniku tzv. ženevského protokolu, zavazujícího signatáře k mírovému řešení vzájemných sporů. Avšak pro odpor Velké Británie pakt nikdy nevešel v platnost. Také na jednáních o všeobecném odzbrojení měl Beneš velký podíl.6
Poměry v Evropě značně otřásla velká hospodářská krize v letech 1929 až 1933. Obrovské ekonomické a s tím spojené i politické problémy, jaké svět dosud nepoznal, se staly záminkou pro všechny, kteří hlásali nutnost změnit dosavadní uspořádání. Především Německo, povzbuzené zrušením válečných reparací v létě 1932, hledalo cesty, jak vylepšit své postavení. Snahu zvrátit nepříznivý vývoj představovala odzbrojovací konference v Ženevě pod patronací Společnosti národů v letech 1932 a 1933. Jediným výsledkem bylo paradoxně zrovnoprávnění Německa ve zbrojení, které stejně krátce po nástupu Hitlera konferenci i Společnost národů zcela opustilo.
Úpadek Společnosti národů vyvolal opět myšlenku aliance velmocí. Na jaře 1933 navrhla Itálie tzv. Pakt čtyř (Itálie, Německo, Velká Británie a Francie), který by řešil veškeré evropské problémy. Po odmítavé reakci Malé dohody, Polska a Belgie byl pakt sice v Římě podepsán, ale v praxi se nikdy neuplatnil.7
Nezájem velmocí na udržení statu quo v Evropě a neschopnost Společnosti národů vedly menší státy ke snaze postarat se o sebe podle svého uvážení. Příkladem je Polsko, které uzavřelo v roce 1932 pakt o neútočení se Sovětským svazem a v roce 1934 obdobný pakt s Německem. Belgie zase vyhlásila v roce 1936 neutralitu. Francouzský plán tzv. východního paktu, který by garantoval hranice východních sousedů Německa, tak nenašel příliš porozumění. Torzem uvažovaného paktu se nakonec stala jen francouzsko-sovětská smlouva o vzájemné pomoci a po ní následující obdobná smlouva československo-sovětská, podepsaná 16. května 1935. Pomoc Sovětského svazu Československu nebo naopak byla přitom podmíněna pomocí Francie. Jako tradičně chyběly dohody o konkrétní vojenské spolupráci.8
Druhá polovina 30. let se vyznačovala stálým porušováním dosud platných versailleských dohod za nezájmu nebo tichého souhlasu Francie a Velké Británie. Na přelomu let 1935 a 1936 obsadila Itálie vojensky Habeš, aniž by se Společnost národů zmohla na něco více než na formální ekonomické sankce. Německo zavedlo v březnu 1935 všeobecnou brannou povinnost a o rok později obsadilo dosud demilitarizované Porýní a vypovědělo tak dohody z Locarna. Velmi riskantní akce mu vyšla a západní velmoci se zmohly jen na slovní protest. Takový postoj pochopitelně povzbuzoval agresory k dalším činům a ohroženým naznačoval, že se na cizí pomoc nemohou spoléhat.9
Československo i nadále doufalo, že je relativně zajištěno a Francie s Velkou Británií ho nenechají padnout. Francie ale díky sílícímu vnitřnímu rozvratu víceméně rezignovala na aktivní zahraniční politiku a veškerá iniciativa tak zůstala Velké Británii, která sama nebyla proti územním změnám ve střední Evropě, pokud k nim dojde pokojnou cestou.10 Navíc Československo obklopovaly, s výjimkou spojeneckého Rumunska, státy, od nichž nejen nemohlo čekat jakoukoliv pomoc, ale naopak je muselo považovat za nepřátele. Malá dohoda, pomalu ale jistě se rozpadající, byla proti Německu k ničemu a zbývaly jen smlouvy s Francií a Sovětským svazem bez vojenské doložky a konkrétních plánů spolupráce.
Tragické rozuzlení přinesl rok 1938. První obětí Německa se stalo v březnu Rakousko. Rychlé obsazení ze dne na den postavilo Evropu před hotovou věc, se kterou se všichni smířili. Další na řadě bylo Československo. Záminka pro územní nároky se našla v postavení německé menšiny obývající převážně pohraničí českých zemí. Hitler demagogicky prohlašoval, že mu jde jen o německé spoluobčany, kteří jsou československou vládou utlačováni. Velká Británie a Francie tomu věřily a samy naléhaly na Československo, aby nebránilo právu na sebeurčení československých Němců. Situace došla tak daleko, že obětí výhrůžek i přímého nátlaku se stala ohrožená země a nikoliv útočník.11
V těchto okamžicích se celý pracně budovaný bezpečnostní systém Československa nenávratně hroutil a země samotná se ocitala v silné mezinárodní izolaci. Z Malé dohody zůstalo vcelku věrné Rumunsko. Hlavní spojenec Francie nutil k podrobení se Německu a netajil se tím, že vojenskou pomoc nehodlá poskytnout. Pomoc Sovětského svazu, sama ostatně dost problematická, byla podmíněna postojem Francie. Další státy, v prvé řadě Polsko, jen čekaly, kdy budou moci získat také něco pro sebe. Československo, které se tolik snažilo udržet versailleský systém, stálo před svým koncem. O jeho osudu se nerozhodlo na zasedání Společnosti národů, ale na schůzce čtyř mocností v Mnichově. Diktát velmocí sice neznamenal přímo zánik Československa, ale definitivní konec okleštěného státu vydaného na milost a nemilost Německu byl jen otázkou času.
Vojenská obrana Československa byla vždy především otázkou zahraničně politickou. Ve chvíli, kdy se zhroutily spojenecké závazky a na stranu nepřítele se fakticky postavili i nedávní spojenci, se už nedalo mnoho dělat. Ani armáda, jakkoliv odhodlaná a relativně dobře vyzbrojená, nemohla zachránit situaci, už proto, že jí hrozila válka za zcela odlišných podmínek, než se kterými počítala ve svých plánech. Armádní velení po konzultacích s politiky uvažovalo výhradně o válce koaliční za účasti více států, v podstatě obdobě světové války z let 1914 – 1918. Zdůrazňovala se nutnost spolehlivých spojenců, pokud možno v přímém sousedství. Často opakovaným přáním armády, bohužel nevyslyšeným, byla vojenská spolupráce s Polskem.12 Na podzim 1938 se vše vyvinulo naprosto jinak. Právě tato krajně nepříznivá zahraničně politická situace vedla ve svých důsledcích ke kapitulaci bez boje.
Stav připravenosti na válku samotné československé armády a celého státu nehrál nakonec při posuzování možnosti obrany hlavní roli. Značné finance věnované na obranu se rázem staly mrtvými penězi. Jednalo se přitom nejen o vlastní rozpočet ministerstva obrany a jeho mimorozpočtové prostředky, které oboje bylo věnováno na zajištění kvalitní výzbroje a výstroje armády, ale také o rozpočty dalších ministerstev, z nichž určitá část souvisela s obranou státu. Přípravy na válku tak dosáhly na podzim 1938 vysokého stupně.13
Evropa a s ní celý svět se přesvědčily, že pro zajištění skutečné kolektivní bezpečnosti je třeba vybudovat novou, silnou mezinárodní organizaci s účinnými sankčními prostředky a důrazně odmítnout politiku ústupků agresorovi. Československo zase, že potřebuje pevné spojenecké smlouvy, a to nejlépe se svými sousedy a nikoliv se vzdálenými státy bez společné hranice.
Příloha 1: Výňatek ze Spojenecké smlouvy mezi Československem a Francií z 25. ledna 1924.
Článek 1.
Vláda republiky československé a republiky francouzské zavazují se, že se budou dohodovat o zahraničních otázkách, jež by byly s to, aby ohrozily jejich bezpečnost a byly na újmu řádu ustanovenému mírovými smlouvami, jichž signatáři jsou jedna i druhá vláda.
Článek 2.
Vysoké smluvní strany shodnou se na opatřeních vhodných k zabezpečení svých společných zájmů v případě, že by tyto byly ohroženy.
Článek 3.
Vysoké smluvní strany úplně se shodujíce o významu, který pro udržení obecného míru mají zásady politického řádu obsažené jak ve článku 88 mírové smlouvy saint-germainské z 10. září 1919, tak v protokolech ženevských ze 4. října 1922, jichž signatáři jsou obě vlády, zavazují se dohodovat se o opatřeních, jež bude učiniti pro případ, že by šetření těchto zásad bylo ohroženo.14
Článek 4.
Vysoké smluvní strany, berouce obzvláště v úvahu jak deklarace, učiněné konferencí velvyslanců 3. února 1920 a 1. dubna 1921, jimiž jejich politika bude i na dále se řídit, tak deklarací, učiněnou 10. listopadu 1921 vládou maďarskou diplomatickým zástupcům spojeneckým, zavazují se dohodovat se pro případ, že by jejich zájmy byly ohroženy nešetřením zásad, vyslovených v těchto různých deklaracích.15
Článek 5.
Vysoké smluvní strany potvrzují, že se úplně shodují o naprosté nutnosti vzhledem k udržení míru zaujmouti společné stanovisko k eventuálnímu pokusu restaurovat dynastii hohenzollernskou v Německu a zavazují se dohodovat o opatřeních, jež bude učiniti v tomto případě.
Článek 6.
Souhlasně se zásadami vyjádřenými v paktu o Společnosti Národů vysoké smluvní strany se zavazují pro případ, že by vznikly mezi nimi v budoucnosti sporné otázky, které by nemohly býti řešeny přátelskou dohodou a cestou diplomatickou, odevzdati tento spor buď Stálému Dvoru Mezinárodní Spravedlnosti, buď jednomu nebo několika rozhodčím jimi zvoleným.
Článek 7.
Vysoké smluvní strany se zavazují oznámiti si dohody zajímající jejich politiku ve střední Evropě, které byly dříve ujednaly, a radit se navzájem před tím, než ujednají nové dohody takové. Prohlašují, že po této stránce nic v této smlouvě nepříčí se shora dotčeným dohodám a zvláště ne smlouvě spojenecké mezi Francií a Polskem, dohodám nebo úpravám ujednaným Československem se spolkovou republikou rakouskou, s Rumunskem, s královstvím Srbů, Charvátů a Slovinců a rovněž nikoli dohodě konstatované výměnou listů z 8. února 1921 mezi vládou italskou a vládou československou.
Zahraniční politika, 1924, 3/4, s. 285 – 286.
Příloha 2: Výňatek z Dohody mezi Československem a Francií z 16. října 1925.
Článek 1.
Pro případ, že by Československu nebo Francii vzniklo příkoří porušení závazků sjednaných téhož dne mezi nimi a Německem k udržení všeobecného míru,16 zavazují se Francie a Československo navzájem, jednajíce podle článku 16 Paktu Společnosti Národů,17 že si poskytnou bezodkladně pomoc a podporu, kdyby toto porušení bylo doprovázeno ozbrojeným zásahem, který by nebyl vyvolán.
V případě, že by Rada Společnosti Národů, rozhodujíc v otázce na ni vznesené podle zmíněných závazků, nedocílila toho, aby její zpráva byla přijata všemi jejími členy, nečítajíc v to zástupce rozvaděných stran, a že by Československo nebo Francie byly napadeny, aniž to byly vyvolaly, poskytla by Francie Československu a naopak Československo Francii bezodkladně pomoc a podporu, jednajíce podle článku 15, odstavce 7 Paktu Společnosti Národů.18
Článek 2.
Nic v této smlouvě nebude se dotýkati práv a povinností, které mají Vysoké smluvní strany jako členové Společnosti Národů, a nebude vykládáno tak, že by omezovalo povinnost Společnosti Národů učiniti opatření, která by byla způsobilá zachovati účinným způsobem světový mír.
Článek 3.
Tato smlouva bude zapsána u Společnosti Národů, jak ustanovuje Pakt.
Zahraniční politika, 1925, 21/22, s. 1467 – 1468.
Příloha 3: Výňatek ze Smlouvy o vzájemné pomoci mezi Československem a Sovětským svazem z 16. května 1935.
Článek 1.
Pro případ, že by republika Československá nebo Svaz sovětských socialistických republik byly předmětem hrozby nebo nebezpečí útoku se strany některého evropského státu, Svaz sovětských socialistických republik stejně jako republika Československá se navzájem zavazují přikročiti bez odkladu k úradě o opatřeních, aby byla zachována ustanovení článku 10 Paktu Společnosti Národů.
Článek 2.
V případě, že by za podmínek, předvídaných v článku 15, odstavci 7 Paktu Společnosti Národů, republika Československá nebo Svaz sovětských socialistických republik byly přes upřímně mírumilovné své úmysly předmětem nevyvolaného útoku se strany některého evropského státu, Svaz sovětských socialistických republik stejně jako republika Československá si bez odkladu vzájemně poskytnou pomoc a podporu.
Článek 3.
Majíce na zřeteli, že podle článku 16 Paktu Společnosti Národů o každém členu Společnosti, který sáhne ke zbrani, nedbaje závazků, jež na sebe vzal v článcích 12, 13 nebo 15 Paktu, má se ipso facto za to, jako by se dopustil činu válečného proti všem ostatním členům Společnosti, republika Československá stejně jako Svaz sovětských socialistických republik se zavazují bez odkladu vzájemně si poskytnouti pomoc a podporu podle článku 16 Paktu v případě, že by se jeden z nich za těchto podmínek a přes upřímně mírumilovné své úmysly stal předmětem nevyvolaného útoku se strany některého evropského státu.
Tentýž závazek berou na sebe pro případ, že by republika Československá nebo Svaz sovětských socialistických republik byly předmětem útoku se strany některého evropského státu za podmínek, předvídaných v článku 17, odstavci 1 a 3 Paktu Společnosti Národů.19
Článek 4.
Bez újmy předchozích ustanovení této smlouvy stanoví se, že bude-li jedna z Vysokých smluvních stran napadena jedním nebo několika třetími státy za podmínek nedávajících podkladu k poskytnutí pomoci a podpory podle této smlouvy, druhá Vysoká smluvní strana se zavazuje, že za trvání konfliktu neposkytne přímo ani nepřímo pomoci ani podpory útočníkovi nebo útočníkům, při čemž každá ze stran prohlašuje, že není vázána žádnou dohodou o pomoci, která by byla v rozporu s tímto závazkem.
Článek 5.
Shora uvedené závazky jsou ve shodě se závazky Vysokých smluvních stran jakožto členů Společnosti Národů, a proto ničemu z této smlouvy nebude dáván výklad, který by omezoval poslání Společnosti Národů, pokud jde o vhodná opatření k účinnému zabezpečení světového míru nebo který by omezoval závazky, vyplývající pro Vysoké smluvní strany z Paktu Společnosti Národů.
Podpisový protokol.
Přistupujíce k podpisu československo-sovětské smlouvy o vzájemné pomoci z dnešního dne, zmocněnci podepsali tento protokol, jenž bude ratifikován spolu se smlouvou.
I.
Je shoda o tom, že ze článku 3 vyplývá pro každou z Vysokých smluvních stran závazek, aby neprodleně poskytla druhé straně pomoc, vyhovujíc bez odkladu doporučením Rady Společnosti Národů, jakmile je vydá podle článku 16 Paktu Společnosti Národů. Rovněž je shoda o tom, že obě smluvní strany budou shodně postupovati za tím účelem, aby Rada vydala tato doporučení tak rychle, jak si okolnosti toho vyžádají, a že v případě, nevydá-li Rada z jakéhokoliv důvodu žádného doporučení aneb nedospěje-li k jednomyslnému usnesení, závazek pomoci přes to bude proveden. Je rovněž shoda o tom, že závazky pomoci, stanovené v této smlouvě, týkají se pouze útoku, podniknutého na vlastní území jedné neb druhé smluvní strany.
II.
Obě vlády konstatují, že dosah závazků obsažených v článcích 1, 2 a 3 této smlouvy, která byla sjednána ve snaze přispět k tomu, aby ve východní Evropě byl vybudován regionální systém bezpečnosti, jehož počátek byl učiněn francouzsko-sovětskou smlouvou z 2. května 1935, jest vymezen tak, jak je stanoveno ve 4. bodě podpisového protokolu k řečené smlouvě. Obě vlády zároveň uznávají, že závazky vzájemné pomoci budou mezi nimi účinné jen potud, pokud tu budou podmínky předvídané touto smlouvou a pokud bude oběti útoku poskytnuta pomoc se strany Francie.
III.
Obě vlády pokládají za žádoucí sjednati regionální dohodu, která by směřovala k organisaci bezpečnosti mezi smluvními státy a která by mohla obsahovati závazky vzájemné pomoci nebo býti provázena takovými závazky, a vyhrazují si proto možnost účastniti se případně, ve vzájemném souhlasu, podobných dohod přímo nebo nepřímo ve formě, jež by se jim jevila vhodnou. V tomto případě závazky, vyplývající z těchto různých dohod, nastoupí na místo závazků, vyplývajících z této smlouvy.
Sbírka zákonů a nařízení, 1935, č. 195, s. 615 – 619.
Příloha 4: Výňatek z operační části nástupového plánu II, který platil ve 2. polovině 20. let.
Nástupový plán II.
Operační elaborát – příloha 1.
Koncept.
Všeobecná operační směrnice čís. 1.
I. – Všeobecná situace.
Za předpoklad je vzata koaliční válka, kde na jedné straně stojí náš stát s Francií, Belgií, Polskem, Rumunskem a královstvím SHS a na straně druhé Německo s Maďarskem. Rakousko vystoupí buď proti nám současně s Německem, které vyhlásí zároveň jeho připojení k sobě, neb v nejlepším případě bude nejdříve jeho tichým společníkem, aby později vystoupilo po jeho boku.
Nepřímo proti nám vystoupí na straně Německa Rusko.
Situace Anglie, Italie, Bulharska, Turecka a Řecka zatím nejistá.
Předpoklad je, že našimi spojenci bude dodržena vojenská konvence.
II. – Pravděpodobná nepřátelská situace.
[…]
III. – Vlastní úloha.
Zmocniti se útokem co nejdříve celého kladského výběžku a jihovýchodní části Horního Slezska až včetně železnice Neustadt – Ober Glogau – Cosel.
Na ostatních frontách zameziti nepříteli vyražení z pohraničních hor.
Vojenský historický archiv, Hlavní štáb, 1925, 3. oddělení, signatura 37 2/14 2, karton 79.
Příloha 5: Výňatek z návrhu Hlavního štábu čs. armády na budoucí organizaci válečné armády z podzimu 1933.
Hlavní štáb však již při zpracování svých návrhů na mírovou organisaci přihlížel k operačním potřebám a hlediska, kterými se při návrhu válečné organisace řídil, byla tato:
1) Hlavní štáb vychází zásadně z nejobtížnější a při tom nejpravděpodobnější možnosti našeho válečného konfliktu, totiž současného konfliktu s Německem a Maďarskem a případně Rakouskem, ovšem v rámci evropského konfliktu, tj. za účasti Francie, Polska a Malé Dohody po našem boku.
2) Geografická poloha a tvar našeho státního území, tj. délka naprosto neúměrná hloubce, vyžadují kategoricky zlepšiti tento nepoměr a získati více prostoru ve smyslu hloubky. Toho lze dosíci jen rozhodnou ofensivou, defensivní řešení by podle názoru hlavního štábu vedlo k jisté zhoubě.
3) Následkem velikého nepoměru sil, které proti nám mohou soustřediti sousední nepřátelské státy i v rámci evropského konfliktu, můžeme vésti důrazné ofensivní operace jen na jedné frontě a jen v souladu s našimi spojenci.
Jeví se tudíž pro nás jako nejvýhodnější řešení:
a) buď v úzké kooperaci s Poláky a v souladu s Francií vésti hlavními silami ofensivu proti Německu s případným, předchozím, ofensivním zajištěním proti Rakousku a omeziti se na ústupový manévr proti Maďarsku, které by si vzaly na starost Jugoslávie s Rumunskem,
b) nebo ve spojení s našimi malodohodovými spojenci provésti na počátku hlavními silami ofensivní akci proti Maďarsku za účelem jeho úplné likvidace a proti Německu se zatím omeziti na obranu resp. ústupový manévr.
Základní otázka, tj. počáteční použití našich hlavních sil proti Německu či proti Maďarsku, nemůže býti řešena jen s hlediska čistě vojenského, nýbrž i zahraničně, vnitřně a hospodářsky, politického. Proto o ní rozhoduje vláda.
Vojenský historický archiv, Hlavní štáb, 1933, 1. oddělení, signatura 38 1/6 2, karton 98.
Příloha 6: Výňatek z úvahy generála S. Bláhy „Obrana repu bliky a Polsko“ z 26. března 1934.
U vědomí významu Polska pro nás nastoupila československá armáda cestu k obapolnému sbližování. Pro vojáky, kteří to mysleli s obranou republiky vážně a poctivě, bylo to zajisté jen logické. Věci se prospělo, že u nás bylo dosti obdivu i vážnosti k polskému vojenskému vedení, takže Poláci mohli míti vědomí, že je ceníme, jakožto silnější.
Všichni naši důstojníci, kteří po řadu let Polsko navštěvovali, svorně hlásili, že v Polsku byli dobře přijati a ceněni. Také to, že jsme šli vstříc, bylo odměněno stejným jejich uznáním, neřku-li úctou.
I to je třeba uvésti, jako významné, ježto u nás, jak v politice, tak i v tisku, prestyžní otázky hrály a hrají rozhodující úlohu.
Z vojenského hlediska pro zájmy republiky je historicky důležité uchovati si spolupráci v obraně s Polskem za každou cenu. Záleží od toho možnost hájení republiky vůbec. I politicky, mají-li se uskutečniti cíle Malé Dohody, je významné, aby v případě nutnosti toto soustátí mohlo vystoupiti, jakožto vojenský faktor. Podle úsudků zasvěcených odpovědných vojenských míst, vojenská hodnota naše a též i Malé Dohody bez vyřešení velkých otázek československo-polské vojenské spolupráce jest skutečně pouze abstraktum a jest jen věcí poctivosti, vycházející z vojenských řad, když se tato skutečnost otevřeně řekne.
Vojenský historický archiv, Vojenská kancelář prezidenta republiky, 1934, Tajné, číslo jednací 5, karton 7.
Poznámky:
1. Vrchní velitel spojeneckých vojsk francouzský maršál Foch se o versailleské mírové smlouvě vyjádřil takto: „Tohle není mír. To je příměří na dvacet let.“ Viz Churchill W. S.: Druhá světová válka. I. díl, Praha 1992, s. 17.
2. Již krátce po podepsání mírových smluv došlo k jejich, byť drobnému, narušování. Polsko obsadilo svévolně v roce 1920 hlavní město Litvy Vilnius. Litva se zahojila v roce 1923 připojením Memelu (Klajpedy). Itálie okupovala v roce 1922 přístav Fiume (Rijeka), na který si činila nárok Jugoslávie. Oba státy si nakonec město roku 1924 rozdělily.
3. Objevila se též myšlenka sjednocení evropských států, tzv. panevropské hnutí. Podle projektu evropské konfederace měla být postupně odstraňována cla mezi jednotlivými státy a politická unie měla být postavena na regionálních dohodách v rámci Společnosti národů.
4. První náčelník generálního štábu československé armády francouzský generál Pellé prohlásil: „Obranu ČSR může zajistit jen ministr zahraničních věcí.“ Viz Krejčí, L.: Obranyschopnost ČSR 1938. Odboj a revoluce, roč. 6, 1968, č. 2, s. 19.
5. Známý americký diplomat Henry Kissinger považuje smlouvy o vzájemné obraně Francie s Československem, Polskem a Rumunskem za prázdné gesto. Aliance byly podle něj vojensky příliš slabé, aby Francii pomohly. Hovoří přímo o bezvýznamnosti těchto paktů. Viz Kissinger, H.: Umění diplomacie. Od Richelieua k pádu Berlínské zdi. Praha 1996, s. 312.
6. Díky svým aktivitám měl E. Beneš velké zkušenosti s principy fungování Společnosti národů a jejími skutečnými možnostmi, což bezesporu ovlivnilo jeho pozdější činnost, zvláště v osudovém roce 1938.
7. Je příznačné, že stejné země se sešly v září 1938 v Mnichově, aby rozhodly o osudu Československa bez jeho zástupců.
8. Článek o podmíněnosti vzájemné pomoci poskytnutím pomoci ze strany Francie prosadil do textu E. Beneš, který se nechtěl zaplést do případných sporů Sovětského svazu se sousedy, např. s Polskem. Sovětský svaz nebyl proti.
9. Německá vojska obsazující Porýní měla rozkaz se v případě vojenské akce západních států okamžitě stáhnout. Stačilo více rozhodnosti a Hitler mohl mít velmi vážné problémy.
10. V listopadu 1937 přijel do Německa britský emisar lord Halifax a jmenoval Gdaňsk, Rakousko a Československo jako případy, kde může dojít ke změnám.
11. Za všechny případy můžeme jmenovat příjezd údajně nezávislého lorda Runcimana v srpnu 1938, zpochybňující československou státní suverenitu, nebo neuvěřitelný nátlak západních vyslanců na prezidenta Beneše ráno 21. září 1938.
12. V otázce případného spojenectví s Polskem se názory politického vedení státu a armádního velení rozcházely a tyto rozpory přetrvaly až do Mnichova.
13. V roce 1938 dosáhly plánované výdaje na armádu částky více než 2 miliard korun, což bylo asi 21 % z plánovaných státních výdajů. Mimo to bylo vyčleněno dalších několik miliard korun z mimořádného rozpočtu.
14. Článek se týkal možnosti spojení Rakouska s Německem.
15. Článek se týkal možnosti restaurace dynastie Habsburků v Maďarsku.
16. Součástí závěrečného protokolu locarnské konference byla mimo jiné arbitrážní smlouva Německa s Československem.
17. Článek pojednával o sankcích proti státu, který se dopustil válečného činu proti členům Společnosti národů.
18. Odstavec umožňoval členům Společnosti národů jednat podle svého uvážení k zachování práva a spravedlnosti v případě, že zpráva Rady nebude přijata všemi členy Společnosti.
19. Článek pojednával o tom, jakým konkrétním způsobem řešit spory mezi státy.
Použitá literatura:
Břach, R.: Spojenecká smlouva mezi Československem a Francií z 25. ledna 1924 a garanční dohoda čs. – francouzská z 16. října 1925. Historie a vojenství, roč. 43, 1994, č. 6, s. 3 – 21.
Klimek, A. – Kubů, E.: Československá zahraniční politika 1918 – 1938. Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů. Praha 1995, 115 s.
Moravcová, D. – Bělina, P. – Pečenka, M.: Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1914 – 1941. Praha 1994, 133 s.
Pečenka, M. – Luňák, P. a kol.: Encyklopedie moderní historie. Praha 1995, 589 s.