předválečné armády

Pavel Šrámek - Pavel Minařík

Otištěno: Sborník vojenské akademie v Brně, řada C-D, 1999, č. 2, s. 35 - 46

         V přípravách československé armády na obranu státu v období jeho zvýšeného vnějšího ohrožení mělo své nezastupitelné místo i zabezpečení dostatečným množstvím kvalitní výzbroje, techniky a dalšího potřebného materiálu.

1) Zajištění dodávek v míru

         Při analýzách uskutečněných v souvislosti s připravovanou reorganizací československé armády v roce 1933 bylo zjištěno, že armáda má akutní nedostatek mobilizačních rezerv. Přestože teoreticky bylo možné do válečné armády zmobilizovat téměř dva miliony osob, při zachování dosavadního tempa dodávek nové techniky by vyzbrojena byla jen necelá polovina (asi 800 tisíc osob). Nedostávalo se přitom nejenom rychle se vyvíjející techniky jako tanků, protiletadlového dělostřelectva a letadel, ale částečně i klasického dělostřelectva a ručních zbraní.¹

         Nepříznivá materiální situace armády přiměla vedení státu vážně se touto otázkou zabývat. Na základě složitých jednání bylo nakonec rozhodnuto přijmout program materiálního vybavení armády, který stanovoval priority ve vyzbrojování armády a zároveň i určoval časové termíny dodávek jednotlivých druhů techniky. Program byl schválen československou vládou 5. června 1936 a obsahoval věcné záměry ve vyzbrojování armády na jednotlivých organizačních stupních s výhledem do roku 1938.

         Hlavní štáb zahájil realizaci tohoto programu s předstihem již v květnu 1936, přičemž na období od roku 1936 do roku 1938 bylo na materiální vybavení armády a na výstavbu opevnění uvolněno celkem 9.2 miliard Kč. Z přidělených prostředků bylo nejvíce (přes 6 miliard Kč) určeno na výzbroj a výstroj, druhou nejvyšší částku (2.5 miliardy Kč) obdrželo Ředitelství opevňovacích prací, zbytek připadl na stavbu kasáren a skladů, na vojenský válečný průmysl a na výzkumnictví.²

         Program materiálního vybavení armády byl rozdělen po jednotlivých druzích vojsk a sledoval následující úkoly:
- nasytit organizační strukturu armády protitankovými prostředky,
- vybavit pěchotu minomety a granátomety,
- výrazně zvýšit počet tanků,
- prohloubit celkovou motorizaci armády,
- posílit protiletadlovou obranu novými kanony,
- pokrýt materiální potřeby dělostřelectva všeho druhu,
- doplnit a modernizovat letectvo,
- vybavit ženijní a telegrafní vojsko potřebnou technikou,
- výrazně zkvalitnit všechny služby, zejména zbrojní, intendanční a zdravotnickou,
- urychleně budovat sklady, kasárna a opevnění,
- pokračovat ve výstavbě válečného průmyslu,
- doplnit válečné zásoby všeho druhu.

         Při kontrolách realizace programu však Hlavní štáb na počátku roku 1937 zjistil, že i po jeho splnění v roce 1938 nebude válečná armáda dostatečně vybavena požadovaným materiálem. Celý program byl proto na zasedání vlády v červenci 1937 rozšířen a umožňoval ve výhledu let 1939 až 1942 vyčerpat dalších 5.7 miliard Kč, z toho 2.5 miliard pro potřeby Ředitelství opevňovacích prací a zbytek 3.2 miliard na materiální vybavení válečné armády.

         Nově doplněný program tak vytvořil prostor pro výstavbu profilových bojových jednotek - tankových, protitankových, protiletadlových a dále pro zvýšení motorizace celé armády. Po jeho splnění měla československá válečná armáda v roce 1942 disponovat asi 1 050 tanky, 2 420 hlavněmi polního dělostřelectva, 680 minomety, 1 740 protitankovými kanony, 390 protiletadlovými kanony, 380 velkými kulomety proti letadlům a 850 bojovými letouny.³

         Ve 2. polovině 30. let získala armáda řadu nových typů zbraní, které zvýšily její bojeschopnost. Pěchota dostala nové těžké kulomety vz. 35 a 37 (objevily se také ve výzbroji tanků a v opevnění), 8 cm minomet vz. 36 a především 3.7 cm protitankové kanony vz. 34 a 37. K protiletecké obraně měly sloužit licenčně vyráběné 2 cm velké kulomety proti letadlům vz. 36. Klasické dělostřelectvo doplnilo svoji výzbroj 10.5 cm kanonem vz. 35, protiletadlové dělostřelectvo pak 8 cm a 7.5 cm kanonem, oba vz. 37. Objekty těžkého opevnění byly vyzbrojeny 4 cm kanonem vz. 36.

         Poprvé se ve výzbroji ve větším množství objevila obrněná technika. Po nepříliš povedeném tančíku vz. 33 přišly lehké tanky vz. 34 a 35, první v počtu 50 a druhý 298 kusů. Neradostná situace u bombardovacího letectva donutila armádu obrátit se na výrobce v zahraničí. Licenci pro těžký bombardér Mb-200 poskytla Francie, lehký bombardér B-71 zase dodal Sovětský svaz. Nelze pominout ani nové radiostanice, hlavně pro tanky a letadla, plynové masky, ochranné prostředky proti bojovým chemickým látkám, osobní a nákladní automobily a další speciální vozidla apod.

         Snaha armády výrazně zkvalitnit svoji výzbroj se však střetla s reálnými možnostmi Československa. Požadavky vojenské správy na státní rozpočet dosahovaly takových rozměrů, že docházelo k výrazné militarizaci ekonomiky a jejich další rozšiřování by znamenalo ohrožení hospodářské stability státu. Podíl vojenských výdajů na řádném státním rozpočtu v této době činil 15 až 20 % (přibližně 1.3 až 2 miliardy Kč ročně), nehledě na mimorozpočtové prostředky ve výši zpravidla několika miliard Kč.⁴

         Na základě schválených plánů československá armáda v letech 1936 až 1938 obdržela značné množství výzbroje i výstroje. Tak např. pouze v době od počátku nového mobilizačního období (tj. 15. února 1938) do vyhlášení mobilizace (tj. 23. září 1938) se jednalo zhruba o 7.5 tisíce lehkých a 2 tisíce těžkých kulometů, 600 protitankových a 80 protiletadlových kanonů, 12 lehkých tanků, 400 osobních a 2 tisíce nákladních automobilů, 300 motocyklů, 100 milionů kusů munice do ručních zbraní, 500 tisíc kusů munice pro dělostřelectvo a 600 tisíc ručních granátů. Z letecké techniky šlo o více než 300 bojových letadel (146 stíhacích, 79 bombardovacích a 78 pozorovacích), 500 leteckých kulometů a téměř 3 tisíce leteckých pum.

         Ve stejném období bylo postaveno přes 5 tisíc objektů lehkého a kolem 80 objektů těžkého opevnění, takže celkem bylo k 23. září 1938 stavebně dokončeno 265 těžkých objektů a 9 632 objektů lehkých. Na výstavbě opevnění se v létě roku 1938 podílelo okolo 30 tisíc osob a stavba sama o sobě představovala jeden z nejnáročnějších finančních programů (z předpokládaného nákladu kolem 10 miliard Kč bylo prostavěno 2.5 miliard Kč).

         Velmi intenzivně se vyvíjela celá řada prototypů nových zbraní, z nichž část již byla zadána do sériové výroby (např. kulometná pistole vz. 38, obranný ruční granát vz. 38, protitanková mina vz. 36, 15 cm houfnice vz. 37, pevnostní 10 cm houfnice vz. 38, lehký tank vz. 38, střední tank vz. 39, lehký bombardér A-304). Na dalších prototypech se ještě pracovalo.

         Finanční prostředky, investované v průběhu prvních deseti měsíců roku 1938 do rozvoje armády (3.3 miliard Kč) se rovnaly více než polovině částky určené pro armádu v letech 1926 až 1936. V době vyhlášení mobilizace čs. armáda disponovala přibližně 350 tanky, 2 230 hlavněmi polního dělostřelectva, 1 400 minomety, 1050 protitankovými kanony, 250 protiletadlovými kanony, 230 velkými kulomety proti letadlům a 950 bojovými letouny.

2) Zajištění dodávek za války

         Při přípravě na ozbrojený konflikt byla značná pozornost věnována zabezpečení válečné výroby vojenské techniky. Teoretická mírová měsíční kapacita československého zbrojního průmyslu v roce 1938 představovala přibližně 40 tisíc pušek, 3 000 kulometů, 130 děl, 50 až 60 tanků a 100 letadel.⁵

         S vypuknutím války by se však situace výrazně změnila. Mnohé zbrojní podniky ležely v dosahu nepřátelského letectva, některé byly dokonce nedaleko hranic (plzeňská Škodovka) a mohly být brzy obsazeny nepřítelem. Po vyhlášení mobilizace nastoupila většina dělníků do armády (až na vybrané specialisty) a jejich místa měli zaujmout muži starších ročníků a ženy. Vážný problém představovalo zásobování surovinami, protože Československo se ocitlo v izolaci a téměř bez spojení s okolním světem. Plánovaná evakuace důležitých podniků na Slovensko zase znamenala dočasný výpadek ve výrobě. Velení armády o těchto skutečnostech vědělo a počítalo pro první období války se zásobami materiálu u útvarů a jeho zálohou na stupni armáda (zemská válečná záloha) a hlavní velení (ústřední válečná záloha). Uvažovala se přitom o dvouměsíčním období jakožto o překlenovací době, na kterou musí být připraveny zásoby, než budou zahájeny plné válečné dodávky.

         Ručních zbraní pěchoty (pistole, pušky, kulomety) byl dostatek, počty chybějící v záloze byly kryty objednávkou. V případě nutnosti se počítalo se zabavením zbraní určených původně na export, urychlením výroby nebo s použitím starších pušek soustavy Mannlicher. Přesto se u některých náhradních těles vyskytly v průběhu mobilizace nedostatky ručních zbraní, které zavinila výstavba původně neplánovaných útvarů a předání části zbraní jednotkám Stráže obrany státu. Tento chybějící materiál byl průběžně doplňován. Z doprovodných zbraní pěchoty byl dostatek minometů, přičemž záloha moderních minometů byla zcela hrazena minomety starších vzorů. Horší situace panovala u protitankových kanonů, z nichž část se ještě vyráběla a armáda dokončené kusy urychleně přebírala. Munice pro všechny uvedené zbraně bylo dostatečné množství, navíc se dalo počítat s okamžitou výrobou. Schodek munice pro ruční zbraně v ústřední válečné záloze byl vyrovnán zabavením munice určené na export.⁶

         Pokud jde o dělostřelectvo, útvary mobilizované armády se podařilo vybavit v plném počtu, až na materiál nacházející se momentálně v opravě. Postavením původně neplánovaných útvarů (mj. dvou lehkých dělostřeleckých pluků) a speciálním použitím některých děl (horské kanony v tvrzích pohraničního opevnění) se ale značně vyčerpala záloha, takže u některých zbraní byla zcela minimální (7.5 cm horský kanon - 2 ks) nebo vůbec žádná (10 cm lehká houfnice). S rychlým doplňováním ztrát se nedalo počítat, v úvahu přicházely jen opravy poškozených zbraní a dokončení rozpracovaných kusů. Odhadovalo se, že případné válečné objednávky dělostřelecké techniky z novovýroby by mohly být splněny nejdříve za 1 rok. Dodávky dělostřelecké munice byly zajištěny promyšleným systémem mozaikové výroby u menších firem, přičemž veškeré kapacity ani nebyly využity. Důraz se kladl na střelivo pro protitankové a lehké polní kanony. Zemská válečná záloha dělostřelecké munice byla úplná, navíc existovala ústřední válečná záloha, rozvezená na téměř 2 000 vagonech ze skladů na plánovaná místa.

         U tankové techniky, moderní zbraně zavedené do čs. armády relativně nedávno, byla situace méně příznivá. Počty tanků, které se nacházely ve výzbroji, postačovaly teoreticky ke krytí mobilizační potřeby útvarů, s výjimkou "D" útvarů.⁷ Nepočítalo se však s opotřebováním a poškozením techniky užívané v míru (asi 30 %), takže se ne vždy dosáhlo plných počtů. Záloha nebyla žádná. Armádě proto nezbylo nic jiného, než zajistit tanky vyráběné pro Peru a Švýcarsko a opravované tanky z Rumunska.⁸ Zvýšila také objednávku nových lehkých (ze 150 na 300 kusů) a středních (z 300 na 400 kusů) tanků. Šlo však o spíše symbolické opatření, neboť jejich výroba byla otázkou přinejmenším několika měsíců.

         Velmi svízelná situace panovala u letectva, které by bylo od prvních hodin války vystaveno kvalitativní i kvantitativní převaze protivníka. Velení armády odhadovalo ztráty v prvních dvou měsících války ve výši až 70 % nasazených letounů, z nichž jedna polovina bude doplněna opravami a druhá musí být nahrazena nově vyrobenými stroji. Přitom ani maximální kapacita leteckých továren v míru nebyla schopna tyto ztráty pokrýt. Výroba za války byla stejně značně iluzorní, protože klíčové továrny se nalézaly v Praze a pro přechod z mírové na válečnou výrobu se plánovalo asi půl roku. Připočteme-li problémy spojené s nedostatkem surovin, mohla se armáda spoléhat jen na zálohu, kterou se podařilo zvýšit snížením počtu letadel u letek, a na opravy.⁹ Vojenské letectvo také převzalo civilní dopravní letadla pro účely transportní, popř. nouzové bombardování. Částečné uspokojení mohly vyvolat snad jen zásoby leteckých bomb (o váze 10 až 200 kg).

         Počty protiletadlového dělostřelectva byly všeobecně nízké a ani splnění všech objednávek by výraznou změnu nezajistilo. Po vyhlášení mobilizace armáda převzala všechna dostupná protiletadlová děla, včetně jedné pokusné baterie. Záloha tak nebyla vůbec žádná, až na 16 rozpracovaných děl na Slovensku.

         Materiální potřeba útvarů ženijního vojska byla za mobilizace kryta téměř stoprocentně. Chyběly jen protitankové miny, jejichž výroba se protahovala, a kulomety, s nimiž se původně ve výzbroji ženijních jednotek nepočítalo. Nejvíce problémů způsobily dopravní prostředky, ať již nevyhovující a opotřebované automobily nebo chatrná a těžkopádná selská vozba. Další výrobu materiálu zajišťovaly objednávky, z části už realizované.

         Obdobná situace panovala u telegrafního vojska, kde až na výjimky (např. pozemní stanice u rychlých divizí) byly dosaženy předepsané počty spojovacích prostředků. Zálohu se podařilo zajistit materiálem u armádních telegrafních parků a připravenými válečnými objednávkami.

         Všeobecným problémem se stalo zabezpečení dostatečného počtu motorových vozidel. Většina z nich měla být převzata z civilního sektoru, ten však trpěl nízkým stupněm motorizace a nevhodným typovým složením (převažovaly osobní a lehké nákladní automobily starší výroby). Nepříznivou situaci dále zhoršila skutečnost, že mnoho z nich nebylo odevzdáno (hlavně z oblastí osídlených německým obyvatelstvem) nebo bylo úmyslně poškozeno. Menší místní přebytky (zejména v oblasti I. sboru) nestačily pokrýt ztráty. Pro doplnění se mohlo počítat s opravami, event. převzetím vozidel ve výrobě. Získat větší množství z domácích zdrojů nebylo reálné, neboť výkon továren za mobilizace poklesl. Stejně tak nebylo možné použít zbývající civilní automobily, protože by to ohrozilo zásobování obyvatelstva i průmyslových podniků. Alespoň částečné zlepšení měl přinést nákup 2 000 nákladních automobilů z USA. Zásoby pohonných hmot byly prozatím dostatečné a více než 1 100 cisteren a vagonů ústřední zálohy bylo ještě před vyhlášením mobilizace rozvezeno z rafinerií do prostorů předpokládaných nástupovým plánem.

         Z dalších položek jsou zajímavé údaje o zdravotnickém a intendančním (tj. výstrojním a proviantním) zabezpečení. Zdravotnická výstroj pro polní útvary byla téměř zcela kryta. Menší nedostatky hlásily útvary stavěné neplánovaně nebo ty, které si materiál včas nezajistily. Válečná záloha zdravotnické výstroje byla naplněna a uložena, ale neplánovaný velký výdej kapesních obvazů donutil sáhnout i na jejich zálohu. Pro léčení raněných vznikal rozsáhlý systém nemocnic, který měl postupně dosáhnout kapacity téměř 100 tisíc lůžek. S ohledem na mnichovské události k postavení nemocnic v plném počtu ani rozsahu nedošlo.¹⁰

         Také intendančního materiálu (proviant, oděv, obuv, věci osobní potřeby aj.) byl v zásadě dostatek. Neplánované výdaje během mobilizace byly kryty válečnou zálohou, která se proto poněkud snížila. Nečekaný problém způsobili záložníci, kteří nastoupili okamžitě po rozhlasovém vyhlášení mobilizace a nepřinesli si s sebou přikrývku, jídelní nádobí a jídlo na tři dny, tak jak bylo uvedeno v tištěných mobilizačních vyhláškách zveřejněných později. Nedostatky tohoto materiálu se projevily zejména u zápolních útvarů, kde v některých případech zůstaly vojenské osoby dočasně nevystrojeny. Proviantní zabezpečení bojující armády se připravovalo na dobu dvou měsíců. Pro první měsíc byla potřeba proviantu plně kryta, na další měsíc pouze předběžně vyhlédnuta. Určité potíže vyvolalo vykupování zásob obyvatelstvem, takže místy se improvizovalo. Zvláště v hospodářsky slabších oblastech státu by další rozsáhlé odběry proviantu mohly ohrozit výživu civilního obyvatelstva. Řešení tohoto problému bylo možné v rámci přechodu na státně řízené hospodářství.

         Na samotné finanční zabezpečení mobilizace byla jen pro první měsíc předpokládána peněžní potřeba asi 990 milionů Kč. Do této částky byly zahrnuty platy vojáků z povolání a služné pro vojáky základní služby, strava, náhrady za koně a motorová vozidla povolaná z civilního sektoru.

3) Hospodářství za války

         Možnost zásobovat armádu veškerým potřebným materiálem a svým způsobem i její bojeschopnost závisely na tom, jak bude za války fungovat celé hospodářství státu. Této problematice se věnovala odpovídající pozornost již v míru, v souvislosti s přípravami na možné vypuknutí války. Potřebnou koordinaci jednotlivých složek státní správy ve věcech obrany státu zajišťoval Meziministerský sbor pro věci obrany státu, resp. jeho výkonný orgán Generální sekretariát obrany státu, přičleněný k Hlavnímu štábu čs. armády.¹¹

         Právní rámec pro chod hospodářství za války poskytl Zákon o obraně státu z roku 1936. Ten umožňoval zavést státně řízené hospodářství s věcnými prostředky, které bylo možné v případě potřeby dát pod kontrolu.¹² Pro jeho ústřední správu za války se měl zřídit zvláštní orgán na úrovni ministerstva - Nejvyšší úřad hospodářský, jehož působnost se vztahovala na všechny věcné prostředky. Zákon dále umožňoval použít na obranu státu veškeré jiné státní výdaje, o kterých se rozhodne, že nejsou momentálně nezbytné.

         O mimořádné pozornosti, která se přípravě hospodářství na válku věnovala, svědčí např. fakt, že došlo k tajnému vytištění více než 100 milionů kusů papírových platidel v hodnotě 1 a 5 korun. Počítalo se totiž s tím, že za války nastane nedostatek drobných peněz (mincí).

         Před vyhlášením mobilizace pracovaly zbrojní podniky vesměs na 2 směny, některé na 3 směny, včetně víkendů a svátků. Současně se snažily zajistit si zásoby surovin potřebných pro další výrobu tak, aby je měly na několik měsíců. Připravovala se také evakuace na východ.¹³

         V prvních dnech mobilizace nastaly ve výrobě poruchy zaviněné jednak odchodem vedoucích pracovníků a zapracovaných dělníků, dále problémy v dopravě, kdy firmy odevzdaly své dopravní prostředky a železnice upřednostňovala vojenské transporty, a konečně nedostatkem provozních hmot (uhlí, benzín, olej atd.). Komplikace přinesla také evakuace. Např. v Dubnici nad Váhom, kam byla evakuována výroba plzeňské Škodovky, se nepodařilo nově vyrobit jediný kanon. Lepší situace byla v Považské Bystrici, kam brněnská Zbrojovka evakuovala pouze nevýrobní složky, takže nedošlo k narušení výroby. V obavě před nálety se počítalo výhradně s noční prací. Do továren byli jmenováni vojenští správci, kteří se však ve vzniklé situaci příliš neorientovali.

         Dne 26. září zahájil svoji činnost Nejvyšší úřad hospodářský. Fungoval pouhé dva týdny, neboť 12. října činnost zase ukončil. Za tak krátkou dobu nestihl příliš do vývoje zasáhnout, už proto, že ho tvořil personál celkem z osmi ministerstev (obrany, unifikací, zemědělství, veřejných prací, obchodu, vnitra, sociální péče a financí). V souhrnu se jednalo přibližně o 160 osob, ze kterých bylo asi 30 příslušníků armády. Právě nezapracovanost úředníků byla patrně hlavní příčinou stížností na chod tohoto úřadu. Lze předpokládat, že po určité době by tyto stížnosti zmizely.
Největším nepřítelem pro chod hospodářství za války bylo bezesporu protivníkovo letectvo, které ho mohlo svými údery vážně ochromit nebo alespoň poněkud omezit. Německé armáda na podzim 1938 měla sice pokyn šetřit průmyslová a tovární zařízení, pokud to vojenské operace dovolí, ale je otázkou, zda by se jím v praxi řídila, zvláště kdyby válka neprobíhala podle jejích představ.

Závěr

         Na tomto místě můžeme konstatovat, že do zářijové mobilizace se přes veškerou snahu nepodařilo plně pokrýt mobilizační potřeby československé armády. Nejcitelněji se to projevilo u tankové, letecké a protiletadlové techniky, částečně i u dělostřelecké a protitankové techniky. Za původními představami zaostával také dosažený stupeň motorizace. Během mobilizace se celkově, až na některé výjimky, podařilo útvary bojující armády vyzbrojit a vystrojit, na odstranění zjištěných nedostatků se intenzivně pracovalo. Otázkou zůstávala náhrada ztrát a zásobování za války. Záloha výzbroje pro první období války byla větší jen u ručních zbraní, minometů a částečně letadel, v ostatních případech byla malá nebo žádná. Naproti tomu, záloha výstroje dosáhla vcelku dostatečné výše. Také munice byl dostatek. Větší dodávky nového materiálu se daly očekávat jen u ručních a méně náročných zbraní (minomety, protitankové kanony). Lepší situace panovala u výroby munice, která byla rozptýlena mezi řadu menších firem.

         Uvedená fakta dosvědčují, že čs. hospodářství na sklonku 30. let poskytovalo armádě maximum, přičemž hranicí bylo nenarušení potřeb civilního sektoru a stabilita státní ekonomiky. Za války bylo připraveno jít i za tuto hranici. Armáda dostávala prakticky vše, co žádala a co bylo současně v omezených možnostech Československa.

Příloha 1: Porovnání výzbrojního programu se skutečností v září 1938 (údaje jsou zaokrouhlené).

Příloha 2: Přehled mimořádných finančních prostředků Ministerstva národní obrany určených na materiální vybavení armády.

Příloha 3: Přehled zásob ručních zbraní a chemického materiálu v září 1938.

a) Ruční zbraně:

b) Chemický materiál:

Příloha 4: Zkušenosti II/5. oddělení (zbrojního průmyslu) ministerstva obrany z mobilizace.

         Co se týče výrobního materiálu, měly ho firmy pro první dobu dostatečné množství (na dobu cca 3 - 6 měsíců, některé i na dobu delší), ovšem jen ty firmy, které měly objednávky; jevil se však nedostatek materiálu provozního (uhlí, benzin, oleje, kyseliny apod.), jehož neměly firmy dostatek a tento nedostatek jistě by brzy zavinil poruchy v provozu podniků.

         Jak dalece byl zajištěn materiál pro další provoz bylo by možno zjistiti u NÚH, do jehož kompetence tyto úkoly spadají.

         V budování chemických továren nutno míti na zřeteli, že pro mnohá specielní zařízení jsme odkázáni na cizinu (vysokotavitelné sklo, komplikovaná kameninová zařízení, tvrdé olovo, trubky niklové neb stříbrné apod.), a proto pokračování ve výstavbě těchto továren za války je odvislo od možnosti nákupu ze zahraničí; v nutném případě bylo by další budování omeziti a použíti event. improvisací, pokud jsou z hlediska chemického provozu přípustny.

         Rovněž v mnohých základních surovinách (difenylamin, chlorbenzol, kovový sodík) jsme odkázáni na dodávky z ciziny neb na zajištění přiměřených zásob již v míru.

[...]

         Jsem názoru, že pracuje-li například podnik v míru při určitém výkonu na jednu směnu, klesne výkon při vyhlášení mobilisace asi o 25 - 50 % a bude trvati 2 - 4 týdny než svého původního výkonu docílí; teprve po této době bude možno uvažovati o zvyšování dalších požadavků na výrobu.

Příloha 5: Organizace a personální obsazení Generálního sekretariátu obrany státu.

Generální sekretariát obrany státu:
generální sekretář: brig. gen. Jaroslav Čížek
zástupce generálního sekretáře: plk. gšt. Antonín Pucholt
1. oddělení (branného hospodářství):
přednosta: plk. gšt. Jiří Berger
skupina "A" (všeobecná a zajištění průmyslové prvovýroby)
- přednosta: pplk. gšt. Bohumil Kalous
skupina "B" (zemědělství, výživy a válečného finančnictví)
- přednosta: pplk. intend. Josef Růžička
skupina "C" (studijní)
- přednosta: plk. gšt. Heliodor Píka
2. oddělení (vojensko-průmyslové):
přednosta: pplk. gšt. Jan Makovička
skupina "A" (všeobecná)
- přednosta: pplk. gšt. Vilibald Zdražil
skupina "B" (mobilizační)
- přednosta: pplk. gšt. Václav Drba
skupina "C" (výrobní)
- přednosta: pplk. tech. zbroj. Hynek Klemens
3. oddělení (všeobecné):
přednosta: plk. pěch. Mojmír Soukup
skupina "A" (otázky podniků důležitých pro obranu státu)
- přednosta: plk. pěch. Jan Kluzák
skupina "B" (dovoz a vývoz, návštěva důležitých průmyslových podniků)
- přednosta: pplk. konc. Karel Štaffa

Příloha 6: Organizace a personální obsazení Nejvyššího úřadu hospodářského.

Nejvyšší úřad hospodářský:
ministr: arm. gen. Jan Syrový
zástupce ministra: brig. gen. Jaroslav Čížek
I. odbor (všeobecný):
přednosta: odb. předn. Karel Schrotz
zástupce přednosty: plk. pěch. Mojmír Soukup
II. odbor (výživa):
přednosta: odb. předn. Dr. Otakar Frankenberger
zástupce přednosty: plk. intend. Alois Polášek
III. odbor (hornictví, hutnictví, dřevo a papír):
přednosta: vrch. odb. předn. Dr. Ing. Jaroslav Příkop
zástupce přednosty: ?
IV. odbor (chemický, kožařský a textilní průmysl, sklo a stavební hmoty):
přednosta: min. rada Karel Collino
zástupce přednosty: plk. gšt. Jiří Berger
V. odbor (strojní a elektrotechnický průmysl):
přednosta: min. rada Dr. Josef Jirsák
zástupce přednosty: ?
VI. odbor (finančně komerční):
přednosta: odb. předn. Dr. Jaroslav Benda
zástupce přednosty: mjr. voj. kontr. Dr. Leopold Chmela
oddělení dopravy:
přednosta: plk. gšt. Heliodor Píka
oddělení pracovních sil:
přednosta: vrch. odb. rada Dr. Václav Mauer

Poznámky:

1. Příkladem, jak nedostatek výzbroje limituje mobilizační možnosti, je Polsko, které s 34 miliony obyvatel postavilo v září 1939 jen 39 divizí (a ještě řadu samostatných brigád), tj. zhruba stejně jako Československo s méně než polovinou obyvatel v září 1938.
2. Pro porovnání můžeme uvést, že rozpočet ministerstva obrany pro rok 1936 činil asi 1.3 miliardy korun.
3. Při vyjádření v příslušných organizačních celcích mělo jít o 18 tankových praporů, 4 samostatné tankové roty, 34 samostatných tankových čet, 202 dělostřeleckých oddílů, 102 rot a 32 čet minometů, 230 rot a 40 čet protitankových kanonů, 14 oddílů protiletadlových kanonů pro obranu polní armády, 64 baterií protiletadlových kanonů pro obranu zápolí, 48 rot velkých kulometů proti letadlům a 55 letek bojového letectva.
4. Ministr financí naléhal v listopadu 1937 na ministra obrany, aby se nezvyšoval mimořádný úvěr a aby se omezila stavba nových kasáren, protože ministerstvo financí není schopné nároky armády krýt.
5. Větší část z vyrobených zbraní však nebyla určena pro potřeby čs. armády, ale na vývoz. O exportních aktivitách čs. zbrojního průmyslu svědčí i ta skutečnost, že ČSR v letech 1931 - 1932 byla na 2. místě světového žebříčku vývozců zbraní a v letech 1934 - 1935 dokonce na 1. místě. Např. pušek vz. 24 čs. armáda obdržela 762 tisíc kusů, ale vyvezeno bylo více než 1.5 milionu kusů, u lehkého kulometu vz. 26 oproti 100 tisíc exportovaných zbraní čs. armády dostala jen 34 tisíc kusů a u těžkého kulometu vz. 37 jen 4 tisíc v porovnání s více než 12 tisíc vyvezenými. Z dělostřelecké techniky bylo v letech 1919 až 1939 určeno pro zahraničí 3 100 děl různých vzorů a ráží.
6. Ústřední válečnou zálohu pěchotní munice doplnilo např. 93 milionů ostrých nábojů vz. 23, původně určených na export do SSSR (50 milionů), Číny (25 milionů) a Panamy (18 milionů).
7. Pro nedostatek materiálu byly do kategorie "D" útvarů převedeny prapory lehkých tanků zálohy Hlavního velitelství, některé prapory lehkých tanků od rychlých divizí a roty lehkých tanků ze složení motorizovaných přezvědných oddílů zmíněných divizí. Uvedené jednotky v mobilizaci sice vznikly, ale zůstaly bez techniky v mírových posádkách příslušných náhradních těles.
8. Jednalo se asi o 45 lehkých tanků, z toho 23 pro Peru, 12 pro Švýcarsko (bez věží) a 10 opravovaných rumunských vozidel.
9. Záloha se týkala nejen letadel, ale též pilotů. U průzkumného a lehkého bombardovacího letectva měla činit 50 % pilotů, u stíhacího a těžkého bombardovacího letectva 100 % pilotů.
10. Při klidu zbraní se počítalo s 0.3 % ztrát, při menších bojových akcích s 0.5 % ztrát a při velkých bojových akcích s 1 až 3 % ztrát, vše za den. Ztrátami se rozuměli mrtví (15 %), ranění (65 %), nezvěstní a zajatí (20 %).
11. Meziministerský sbor pro věci obrany státu (MSOS) byl pomocným orgánem Nejvyšší rady obrany státu zřízené v roce 1933. Generální sekretariát obrany státu (GSOS) obstarával pomocné služby pro NROS a MSOS. Tvořil součást Hlavního štábu a jeho v čele byl generální sekretář.
12. Věcným prostředkem se rozumělo vše, co se dalo použít pro potřeby armády, obyvatelstva nebo jiné účely obrany státu.
13. Evakuovat se měly nejen zbrojní podniky, ale také všechny důležité státní úřady (prezident, vláda, parlament, ministerstva). Např. ministerstvo obrany mělo odejít do Turčianského Sv. Martina.

Použité prameny a literatura:

VHA, f. HŠ, 1938, 3. oddělení, sign. 38 2/39, Anketa "Armáda v roce 1938".
Pech, P.: Základní východiska organizační výstavby československé armády a její limity v letech 1933 - 1938. In: Veda - armáda - spoločnosť, roč. 3, Bratislava 1992, č. 1, s. 48 - 77.
Sander, R.: Přehled vývoje československé vojenské správy v letech 1918 - 1939. Historie a vojenství, 1965, č. 3, s. 359 - 404.
Šůla, J.: Mobilizační přípravy Národní banky československé v Praze a historie tzv. mobilizačních státovek. In: Tři studie z české numismatiky. Hradec Králové 1989, s. 48 - 70.
Umlčené zbraně - Československá zbrojní výroba 1918 - 1939. Praha 1966, 253 s.
Zákon o obraně státu. Sbírka zákonů a nařízení státu československého č. 131/1936.