Čepicový znak předválečné armády

Studie a materiály

předválečné armády

Českoslovenští vojáci v domácím odboji

Pavel Šrámek

Otištěno: Armádní technický magazín, roč. 34, 2002, č. 12, s. 41 - 42

         Dne 11. listopadu 2002 byl v areálu Ministerstva obrany České republiky odhalen pomník důstojníkům generálního štábu, kteří zahynuli v letech 1939 až 1945. Po téměř šedesáti letech od konce války se tak důstojně připomenula jedna z nejslavnějších kapitol naší vojenské historie.

         Známé politické události na podzim 1938 a na jaře 1939 znemožnily vojákům československé armády střetnout se v boji s nepřítelem. Pokud se nechtěli se vzniklou situací smířit, nezbývalo jim než odejít do zahraničí nebo se zapojit do odboje v okupované vlasti. Ti, kteří odešli, však museli čekat až vypukne válka, zatímco ti, co zůstali, mohli boj začít ihned.

         Za první akt vzdoru můžeme považovat hromadnou likvidaci vojenských písemností těsně před příchodem německé armády. I když ničení neproběhlo zcela všude, to nejdůležitější se podařilo zničit. Šlo především o písemnosti mobilizačního a zpravodajského charakteru a další tajné spisy. V menší míře došlo i k ukrývání lehkých zbraní před jejich odevzdáním okupantům.

         gen. Bohuslav Všetička popraven v Berlíně 19. 8. 1942Na úplném počátku domácího vojenského odboje stály schůzky, na nichž bývalí českoslovenští vojáci diskutovali o nutnosti odporu proti okupantům. Výsledkem bylo postupné, mnohdy dosti živelné, formování ilegální organizace nazvané Obrana národa, která si v krátké době vybudovala strukturu na celém území protektorátu a měla kontakty i na Slovensko. Šlo o organizaci postavenou na vojenském principu, jejímž hlavním cílem bylo připravit podzemní armádu, která by v případě vypuknutí války vyvolala ve vhodný okamžik ozbrojené povstání v českých zemích. Kromě toho se věnovala zpravodajské činnosti, organizování odchodů do zahraničí, šíření ilegálních tiskovin a sabotážím.
Obranu národa, do níž se vedle vojáků zapojili také sokolové, legionáři a další vlastenci, řídili nejprve generálové Josef Bílý, Sergej Ingr a Sergej Vojcechovský. Po odchodu generála Ingra do zahraničí a stažení se generála Vojcechovského do ústraní se hlavním velitelem stal generál Bílý. Podléhal mu zemský velitel v Čechách generál Hugo Vojta a zemský velitel na Moravě generál Bohuslav Všetička, později ještě zemský velitel v Praze generál Bedřich Homola. Organizace byla údajně schopna zmobilizovat až 90 tisíc mužů, i když se potýkala s velkým nedostatkem zbraní. V polovině září 1939 se uvažovalo o ozbrojeném povstání, avšak nepříznivý průběh války to neumožnil. Díky nedostatečné konspiraci, vojenské struktuře kopírující mírovou československou armádu a masovému charakteru se Obrana národa stala poměrně snadným terčem německých bezpečnostních složek.

         Menší odbojovou organizací složenou z bývalých československých vojáků byla tzv. Schmoranzova skupina. Zorganizoval ji s vědomím předsedy protektorátní vlády generála Eliáše přednosta tiskového odboru vlády Zdeněk Schmoranz, který využil síť tzv. tiskových referentů u okresních úřadů v protektorátu. Oficiálně měli tito referenti zajišťovat informační a cenzurní službu, ve skutečnosti bylo jejich hlavním úkolem shromažďování zpravodajských informací pro odboj. Schmoranz proto na místa tiskových referentů umísťoval bývalé důstojníky se zpravodajskými zkušenostmi.

         Určitou nezávislost si udrželi bývalí příslušníci zpravodajského oddělení Hlavního štábu štábní kapitáni František Fárek a Antonín Longa. Vytvořili si vlastní zpravodajskou síť a udržovali spojení se svým bývalým nadřízeným plukovníkem Františkem Moravcem v Londýně. Výjimečné postavení pak zastával předseda protektorátní vlády generál Alois Eliáš, který na jedné straně měl úzce spolupracovat s okupační mocí a na straně druhé věděl o mnohých odbojových aktivitách a podporoval je. Zvlášť úzké styky měl s Obranou národa, na jejímž vytváření se sám podílel. V rámci Obrany národa působila i skupina podplukovníků Josefa Mašína, Josefa Balabána a štábního kapitána Václava Morávka zaměřující se hlavně na diverzní činnost.

         Značný rozsah vojenského odboje nemohl pochopitelně uniknout pozornosti okupantů. První přišla na řadu Schmoranzova skupina, která doplatila na nedostatečnou konspiraci i zradu ve vlastních řadách. Koncem srpna 1939 zatklo gestapo několik desítek jejích členů a spolupracovníků včetně Zdeňka Schmoranze, počátkem září byl pak zatčen generál Jan Netík provádějící likvidaci ministerstva obrany. V listopadu a prosinci byli zajištěni štábní kapitáni Fárek a Longa, ale také generálové Bohuslav Fiala a Miroslav Miklík, bývalí vysocí představitelé Hlavního štábu. Zatýkání postihlo i nejbližší spolupracovníky generála Eliáše plukovníky Františka Havla, Antonína Hrona a podplukovníka Václava Kropáčka.

         gen. Bedřich Homola popraven v Berlíně 5. 1. 1943Nakonec došlo i na Obrana národa. Výsledkem rozsáhlého zatýkání na přelomu let 1939 a 1940, které postihlo několik tisíc osob, bylo vážné narušení této organizace. Podařilo se jí však ještě z větší části odbojovou činnost obnovit. Hlavním velitelem se stal generál Homola, v Čechách se ujal velení generál Václav Šára, na Moravě generál Rudolf Hošek a v Praze plukovník Jaroslav Lisý. Organizace i nadále sledovala původní cíl, tj. přípravu povstání, i když bylo zřejmé, že válka bude trvat déle než se počítalo. Navíc se podařilo navázat spolupráci s dalšími odbojovými skupinami a vytvořit centrální vedení domácího odboje. Další vlna zatýkání v roce 1941, jehož obětí se stali hlavně vyšší velitelé, však znamenala pohromu. Obrana národa byla rozbita a jako celek se ji už nikdy nepodařilo obnovit.

         Teror po nástupu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v září 1941 a po jeho smrti v červnu 1942 dočasně odboj v protektorátu ochromil. Nebylo snadné obnovit zpřetrhaná spojení a najít náhradu za popravené a uvězněné. Až po určité době vznikaly nové odbojové skupiny, opět s účastí vojáků. Neměly již ale ryze vojenský charakter a neovládaly celou oblast protektorátu.

         Na přelomu let 1942 a 1943 se zformoval Přípravný revoluční národní výbor v čele s historikem Kamilem Kroftou, básníkem Jaroslavem Kvapilem a právníkem Emilem Lánym. Do vojenské složky výboru, který působil především v Čechách, se zapojily zbytky Obrany národa vedené posledním zemským velitelem generálem Zdeňkem Novákem. Znovu se podařilo vybudovat základy pro ozbrojené vystoupení, ke kterému mělo dojít na konci války. Avšak v létě 1944 byli všichni vedoucí činitelé Přípravného národního revolučního výboru uvězněni a organizace tak vyřazena tak z činnosti.

         Od podzimu 1942 se vytvářel Přípravný revoluční výbor, přejmenovaný počátkem roku 1944 na Jaro a později nazvaný Rada tří. Tato organizace působila hlavně na Českomoravské vrchovině a její vedení tvořili Josef Grňa, Josef Císař a generál Vojtěch Luža. Posledně jmenovaný byl vojenským velitelem Rady tří a počítalo se s ním také jako s velitelem vojenského odboje v celém protektorátu. Ani tato organizace nestihla rozvinout své záměry, při jejichž realizaci se již počítalo hlavně s partyzánskou válkou. Generál Luža zahynul v říjnu 1944, Josef Císař byl krátce nato zatčen. Rada tří se pak reorganizovala na volné sdružení samostatně působících odbojových skupin a partyzánských oddílů.

         V roce 1944 bylo vysazeno také několik skupin československých výsadkářů ze zahraničí, kolem kterých se zformovaly odbojové organizace. Nejrozsáhlejší byly kolem výsadku Barium v severovýchodních Čechách a výsadků Clay a Carbon na jihovýchodní Moravě. Zatímco první byla rozbita, zbývající se udržely až do konce války.

         V roce 1945 neexistovala skupina ovládající větší území, v regionech se však menší organizace udržely, např. Druhá lehká tajná divize na Plzeňsku, Krystal v severovýchodních Čechách nebo velitelství Alex generála Františka Slunečka, které se mělo stát řídícím orgánem vojenského odboje. V květnu 1945 však sehrála největší úlohu Česká národní rada stojící v čele Pražského povstání, jejíž vojenskou složkou bylo velitelství Bartoš vedené generálem Karlem Kutlvašrem. Bojů v Praze se přitom účastnila řada bývalých československých vojáků, z nichž někteří v povstání padli.

         Uvedená fakta dokazují, že českoslovenští vojáci se aktivně zapojili do odboje a vytvořili významné ilegální organizace, z nichž zejména Obranu národa můžeme srovnávat s podobnými skupinami v jiných zemích (např. polská Armija Krajowa nebo norská Milorg). Ani po těžkých ztrátách ve své činnosti neustali a pokračovali až do května 1945. Právě Obrana národa byla přitom Němci považována za nejnebezpečnější organizaci na území protektorátu.

         Rozsah vojenského odboje naznačují početní ztráty vyšších důstojníků. Ze 137 generálů, kteří sloužili v československé armádě k 1. září 1938, jich během okupace bylo popraveno, zemřelo v koncentračním táboře nebo padlo 24, tj. každý šestý (navíc 2 zemřeli na následky války). Dalších 17 generálů bylo kratší či delší dobu vězněno. Značné oběti utrpěli i důstojníci generálního štábu, tj. absolventi prestižní Vysoké školy válečné. Z celkového počtu 408 osob sloužících k 1. září 1938 jich různým způsobem přišlo o život 62. Procentuálně nejvyšší byly přitom ztráty plukovníků generálního štábu, z nichž zahynul každý pátý.

         gen. Antonín Pavlík zastřelen v Kolíně při potyčce na gestapu 13. 6. 1943Za všechny padlé připomeňme alespoň generála Antonína Pavlíka, který byl zastřelen při potyčce se stráží po svém uvěznění, plukovníka Josefa Churavého popraveného za heydrichiády, plukovníka Josefa Berounského, který zahynul při potopení britského křižníku, podplukovníka Tomáše Houšku, který při výslechu na gestapu volil dobrovolnou skokem z okna, aby neprozradil své spolupracovníky, nebo štábního kapitána Bohuslava Seluckého padlého v Pražském povstání.

         Pro srovnání můžeme uvést ztráty polské generality. Z 98 generálů, kteří sloužili k 1. září 1939, jich padlo v boji nebo zahynulo v zajetí 15, tj. asi každý sedmý. Další čtyři zemřeli během války a jeden spáchal sebevraždu.

         Je třeba také dodat, že kolaborace mezi vyššími důstojníky byla výjimečná a týkala se jen několika jedinců, mezi nimiž drží smutný primát plukovník generálního štábu Emanuel Moravec. Přesto je jeho jméno všeobecně známé, zatímco jména 17 plukovníků generálního štábu, kteří položili život za svobodné Československo, zná jen málokdo.

         Jak již bylo řečeno v úvodu, účast československých vojáků v domácím odboji představuje mimořádně slavnou kapitolu našich vojenských dějin, kterou bychom si měli stále připomínat. Lze proto jen uvítat, že při udělování historických názvů útvarům Armády České republiky se na toto nezapomnělo. V roce 1999 dostala 4. brigáda rychlého nasazení název "Obrany národa" a o dva roky později 46. dělostřelecký oddíl název "Generála Netíka".    

Použité prameny:
Vojenský ústřední archiv, fond Ministerstvo národní obrany 1945 a 1946.
Vojenský ústřední archiv, fond Přijímací komise MNO.
Český antifašismus a odboj. Praha 1988.
Přípravný revoluční národní výbor a jeho činnost za okupace. Praha 1946.
Veselý-Štainer, K.: Cestou národního odboje. Praha 1947.
Za obnovu státu Čechů a Slováků 1938 - 1945. Praha 1992.

Ztráty vybraných skupin důstojníků čs. armády:           

 

Počet k 1. 9. 1938

zemřelo nepřirozenou smrtí

%

vězněno německými okupanty

%

generálové v aktivní službě 137 26 19 17 12
generálové ve výslužbě - 2 - 6 -
plukovníci generálního štábu 82 17 21 12 15
podplukovníci generálního štábu 132 22 17 23 17
majořigenerálního štábu 74 14 19 10 14
štábní kapitáni generálního štábu 85 6 7 15 18
kapitáni generálního štábu 35 3 9 8 23
plukovníci pěchoty 107 19 18 22 21
plukovníci dělostřelectva 49 8 16 3 6
plukovníci jezdectva 15 3 20 1 7
plukovníci letectva 14 2 14 3 21
plukovníci ženijního vojska 21 1 5 2 10
plukovníci telegrafního vojska 10 2 20 0 0

Poslední aktualizace: 31.05.2003

NAVRCHOLU.cz