Pavel Minařík
Otištěno: Veda-Armáda-Spoločnosť,
1992, č. 1, s. 99 - 129
 Jednou z méně
známých stránek československé vojenské historie je problematika I. zahraničního
vojenského odboje v letech 1914 až 1918. Přesto, že by si zasloužila větší
pozornost, v uplynulých letech tomu tak nebylo. Legionářská tradice, i když byla
součástí vojenských tradic Československa, nebyla zahrnuta do tradic ČSLA.
Poukazovalo se především na některé negativní stránky činnosti legií, zejména
legií ruských. Tak se stalo, že jejich odkaz byl zcela negován, i když legie jako
takové vytvářely historické kořeny československé armády a jejich činnost měla
řadu pozitivních prvků.
Cílem
autora je seznámit čtenáře s některými základními fakty z formování, výstavby a
činnosti legií. Zvláštní pozornost přitom byla věnována vysvětlení dosud
známých příčin a průběhu bojového vystoupení našich legií v Rusku roce 1918.
Mezinárodně-politické souvislosti, společně s otázkami formování
československého zahraničního politického odboje, jsou zmiňovány pouze v
nejnutnějším rozsahu.
x x x x x
Vypuknutí
I. světové války vyvolalo mezi Čechy a Slováky, žijícími v zemích dohodového
tábora, silné protirakouské hnuti. Myšlenka vojenské pomoci dohodovým mocnostem v
boji proti Rakousko-Uhersku a Německu vznikla tehdy celkem spontánně již v prvních
dnech války. Byla spojena především s jejich obavami o další existenci na území de
facto nepřátelských států a snahou o poskytnutí důkazu loajálnosti k vládnoucím
režimům zemí Dohody. Zároveň se automaticky předpokládalo i vítězné ukončení
války ze strany dohodových států, spojené s následným rozpadem Rakousko-Uherské
monarchie a vznikem samostatného státního útvaru Čechů a Slováků.
Vedle
dobrovolnických vojenských jednotek se v zahraničí zároveň začal krystalizovat i
politický orgán, provádějící diplomaticko-propagační činnost, směrující ke
vzniku samostatného československého státu. Zprvu se jednalo o "Český
zahraniční komitét", založený ve Švýcarsku 14. listopadu 1915, který od
února 1916 přenesl svoji činnost na půdu Francie a konstituoval se v květnu 1916 jako
"Národní rada zemí českých"(Conseil National des Pays Tchéques), na
sklonku války přejmenovanou na "Československou národní radu"
(Tchéco-slovaque Conseil national).
Nově
vytvořené centrum naší odbojové akce začalo řídit politický i vojenský čs.
zahraniční odboj a krátce před koncem války (24. října 1918) se přetvořilo v
"Prozatímní československou vládu".
T.
G. Masaryk, jako vedoucí představitel našeho zahraničního odboje, společně se
svými spolupracovníky Eduardem Benešem a Milanem Rastislavem Štefánikem, považoval vojenské jednotky
bojující na straně dohodových armád, za prvořadý prostředek svého úsilí o
mezinárodní uznání nutnosti vzniku samostatného státu Čechů a Slováků.
Československá
národní rada (ČSNR) využila spontánní protirakouské činnosti krajanů a
protirakouského smýšlení českých a slovenských zajatců rakousko-uherské armády v
zemích dohodového tábora, organizačně jej podchytila a vytvořila, za pomoci svých
odboček, postupně vzniklých v Rusku, Itálii, USA a Velké Británii, silné čs.
zahraniční vojsko. Toto vojsko sloužilo jako jeden z hlavních
politicko-diplomatických argumentů, nikoliv však jako argument jediný, pro uznání
práva našich národů na samostatný stát.
Je
potřebné vidět, že československý stát nevznikl pouze v důsledku vojenské
činnosti legií, ale že mezi podmínky jeho vzniku patřily vedle diplomatického
uznání ze strany dohodových velmocí i domácí politický odboj, válečné porážky
centrálních mocností a zejména pak Rakouska-Uherska na frontách světové války a
změny, které přinesly únorová a říjnová revoluce v Rusku roku 1917. (Problematika
okolnosti vzniku čs. státu je však mnohem složitější a vyžadovala by si
samostatnou studii).
Úvahy
o vytvoření samostatného Československa a čs. vojenských jednotek spojovali naši
exiloví politici především s Francií. Proto český a slovenský zahraniční odboj
zde měl své politické centrum a ČSNR se na francouzském válčišti snažila rovněž
vytvořit i nejsilnější vojenské jednotky. Vzhledem k reálným podmínkám ovšem
největší čs. vojsko vzniklo za I. světové války v Rusku.
A/ Československé legie v
Rusku
Před
vypuknutím I. světově války existovala v Rusku poměrně početná česká menšina. V
roce 1914 zde žilo okolo 65 000 až 70 000 Čechů, kteří byli soustředěni
především v oblasti Kyjeva, na Volyňsku a Podolí, menší skupiny i na Kavkaze.
Na
území Ruska se taktéž nacházela slovenská národnostní menšina, i když ne tak
početná. Odhaduje se, že se jednalo přibližně o dva tisíce osob.
Čeští
a slovenští přistěhovalci se v Rusku sdružovali do různých krajanských spolků,
vyvíjejících poměrně bohatý spolkový život a mnohdy vydávajících i svá
vlastní periodika.
Po
vypuknutí I. světové války se do té doby poměrně dobré postavení našich krajanů
výrazně zhoršilo. Většina z nich si totiž po svém příchodu do carského Ruska
ponechala původní rakousko-uherskou státní příslušnost, což jim sice v mírové
době přinášelo řadu výhod, ale se vznikem válečného konfliktu mezi Ruskem a
Rakousko-Uherskem jim hrozila řada represivních opatření. Carské úřady na ně
začaly pohlížet jako na občany nepřátelského státu, s čímž byla spojena hrozba
konfiskace majetku, policejního dohledu či vězení, případně i odeslání do
vyhnanství na Sibiř.
Z
výše uvedených důvodů se krajané žijící v Rusku rozhodli podat důkaz o své
loajalitě vůči carskému režimu a zároveň demonstrovat své odhodlání k boji proti
Rakousko-Uhersku. Proto počátkem srpna roku 1914 odeslali na ruské ministerstvo
vojenství žádost o zřízení českého dobrovolnického oddílu a 20. srpna 1914
navštívili ruského cara Mikuláše II. a požádali jej "o osvobození českého
národa v jeho historických a národopisných hranicích a vytvoření Slovanským Ruskem
osvobozeného českého království".
Žádost
o zřízení československé vojenské jednotky byla vyřízena poměrně rychle a po
předcházejícím projednání a schválení hlavních zásad její organizace
ministerskou radou 7. srpna 1914 a ministerstvem vojenství 12. srpna 1914, vydal ruský
generální štáb (náčelník štábu gen. Januškijevič) 18. srpna 1914 směrnici ke
zřízeni československé vojenské jednotky.
Formování těto jednotky mělo probíhat podle
následujících zásad:
1/ Co do počtu a vnitřní organizace platily stejné
předpisy jako v armádě ruské.
2/ Všichni velitelé a úředníci měli být Rusové,
jakož i jedna třetina důstojníků a poddůstojníků, společně se všemi
neřadovými vojáky.
3/ Služební řád byl převzat z ruské armády,
velící a správní řečí byla určena ruština. Používání češtiny se povolovalo
pouze ve vnitřním styku.
4/ Veškerou výzbroj a výstroj dodá ruská armáda.
Formováním
československé vojenské jednotky byl pověřen štáb kyjevského vojenského okruhu.
Celkově se předpokládalo vytvoření jednoho až dvou pluků dobrovolníků české a
slovenské národnosti, s předurčením vykonávat průzkumnou činnost proti
rakousko-uherské armádě, s jejich následným využitím při předpokládaném
průniku ruské armády na území Slovenska, případně i Moravy a Čech.
Jako
dobrovolnická jednotka byla postavena na roveň ruským domobraneckým oddílům,
jejichž prapory se nazývaly "družiny". Vzhledem ke svému národnostně
jednolitému charakteru získala naše jednotka pojmenování "Česká
družina".
Takto
v Kyjevě po 300 letech neexistence českého státu vznikla první, relativně
samostatná jednotka, vytvořená s cílem přispět svým bojem ke vzniku samostatného
státního útvaru Čechů a Slováků.
Formování
"družiny" bylo zahájeno 28. srpna 1914 zřízením l. roty. Prvním velitelem
se stal pplk. rus. arm. Lotockij, od 6. října 1914 vystřídaný pplk. rus. arm.
Sozentovičem. V průběhu měsíce srpna a září 1914 se postupné vytvořila jednotka
v síle praporu o čtyřech rotách. Po vykonání slavnostní, vojenské přísahy 11.
října 1914 odjela "družina" na frontu. V této době měla okolo 1 100
příslušníků, z toho 704 českých a 16 slovenských dobrovolníků.
Po
svém příchodu na bojiště byla přidělena 3. armádě (gen. Dimitrijev) na
jihozápadním úseku fronty. Zde došlo k rozdělení "družiny" na menší
jednotky (půlroty, čety, půlčety) a přidělení jednotlivým sborům a divizím
uvedené armády, s předurčením k vykonávání průzkumné činnost.
Pozvolným
náborem dalších dobrovolníků z řad Čechů a Slováků žijících v Rusku (tzv.
starodružníci) a částečně i z řad zajatců české a slovenské národnosti,
zajatých v operačním pásmu 3. armády (tzv. novodružníci), se podařilo v říjnu
1915 zformovat 2. prapor "družiny". Prapor byl zasazen v pásmu nově
vytvořeného Jihozápadního frontu (gen. Ivanov, později gen. Brusilov) u 3. armády,
zatímco 1. prapor byl přesunut k ostatním armádám frontu. Okruh působnosti našich
jednotek se rozšířil na svazky 3., 7. a 9. armády. V této době došlo zároveň ke
změně osoby velitele "družiny", kterým se stal pplk. rus. arm. Trojanov.
Charakter bojové činnosti "družiny" byl
ovlivněn především jejím decentralizovaným nasazením po malých jednotkách k
jednotlivým svazkům ruských armád a spočíval zejména v plnění následujících
bojových úkolů:
1/ Provádění taktického průzkumu a pronikání do
nepřátelských pozic. Využívala se přitom poměrně dobrá znalost
rakousko-uherských vojenských řádů a předpisů a zároveň i znalost německého
jazyka, používaného v armádě Rakouska-Uherska jako velícího jazyka. Našim
dobrovolníkům se tak dařilo získávat cenné informace o bojové sestavě vojsk
nepřítele na frontě a zároveň i o pohybu vojsk za frontou.
2/ Uskutečňování propagandy mezi příslušníky
českých pluků rakousko-uherské armády, nasazenými na frontě do bojů proti ruské
armádě a provádění agitace směřující k přechodu příslušníků uvedených
pluků do ruského zajeti. Bezesporu svůj vliv měla tato agitace i při zajetí více
než 1 100 příslušníků 28. pěšího pluku do ruského zajetí dne 3. dubna 1915.
3/ Po vstupu ruské armády na území Slovenska v
listopadu 1914 prováděli příslušníci "družiny" až do května 1915
letákové akce mezi místním obyvatelstvem v prostoru Medzilaborce - Bardejov -
Humenné.
4/ Podnikání tzv. tajných rozvědek do hlubokého
týlu nepřítele. Např. v listopadu 1914 došlo k vyslání pěti dobrovolníku do
Prahy, kteří zde jednali s některými vedoucími představiteli českých politických
stran, mimo jiné i s E. Benešem a informovali je o plánech krajanů v Rusku.
5/ Plnění tlumočnických povinností při štábech
ruských vojsk v rámci výslechů zajatců rakousko-uherské armády a provádění
ochrany ruských týlů a štábů.
Celkově
je možno konstatovat, že naši dobrovolníci vynikali daleko vyšší kázní než byla
obvyklá u ostatních ruských jednotek. Zároveň mezi příslušníky
"družiny" vládly poměrně přátelské vztahy, což bylo mimo jiné dáno i
tím, že v případě zajetí a identifikování jako občanů Rakousko-Uherska jim
hrozil trest smrti za velezradu. Vzhledem k vzrůstajícímu počtu dobrovolníků,
hlásících se do řad našeho vojska v Rusku (na konci roku 1916 okolo 20 tisíc osob),
bylo možno přistoupit k organizačnímu rozšíření našich jednotek.
Početní
růst vojska byl především umožněn novým povolením ruské vlády k náboru z řad
čs. zajatců (původní povolení platilo pouze v období od prosince 1914 do ledna
1915). Nábor dobrovolníků prováděli zvláštní emisaři v zajateckých táborech
Moskevského, Oděsského a Kazaňského okruhu, v některých újezdech západní Sibiře
a v oblasti donského vojska. Od dubna 1917 nábor řídila nově vytvořená "Komise
pro vytváření čs. vojenských částí".
V
únoru 1916 došlo k přejmenování "České družiny" na
"Československý střelecký pluk", čítající okolo 1 600 osob. V květnu
1916 byl zřízen 2. čs. střelecký pluk, přičemž stávající "Čs. střelecký
pluk" obdržel číslo 1. Po jejich sloučení 18. května 1916 vznikla
"Československá střelecká brigáda" (velitel plk. rus. arm. Trojanov) v
počtu 5 700 osob, z toho l. pluk měl 3 200 osob a 2. pluk čítal 2 500 osob. V březnu
roku 1917 vznikl ještě 3. čs. střelecký pluk, čímž celkový počet
příslušníků brigády dosáhl 7 300 dobrovolníků.
Po
celou dobu své dosavadní existence byly čs. jednotky využívány formou průzkumných
skupin u divizí a sborů ruské armády. K obratu v organizování a bojovém nasazení
těchto jednotek došlo až v roce 1917, v souvislosti s tzv. únorovou revolucí.
Únorová
revoluce přinesla na jedné straně určitá demokratická opatření v ruské
společnosti, na straně druhé se ale začal projevovat vzrůstající odpor řadových
ruských vojáků k dlouho trvající válce (od 1.8.1914 do 3.3.1918, kdy Rusko
vystoupilo z války, zahynulo téměř 1,8 milionu ruských vojáků, na rozdíl od
Francie, která vedla válku o půl roku déle a ztratila 1,3 milionu mrtvých, či
Německa, bojujícího za světové války na dvou velkých frontách, jehož ztráty
činily 2 miliony osob).
V
létě roku 1917, při přípravách nové ofenzívy ruských armád, se již ve značné
míře rozšířila mezi ruskými vojáky nechuť k válce a odmítání zúčastňovat se
útočných operací. Vrchní velitelství ruské armády se proto rozhodlo zapojit do
plánovaných ofenzivních operací pouze zvláštní úderné skupiny dobrovolníků.
Vzhledem
k hrozbě rozpuštění čs. střelecké brigády jako pozůstatku starého carského
režimu a potřebě prokázat odhodlání se zúčastňovat po boku ruských vojsk boje
proti armádám centrálních mocností, zástupci čs. střelecké brigády se na sjezdu
delegátů plukovních komitétů Jihozápadního frontu dne 28. května 1917 přihlásili
do úderných oddílů. Tímto došlo k ukončení období rozvědek a rozptýleného
nasazení brigády v rámci armád Jihozápadního frontu (gen. Gutor) a stažení čs.
jednotek do týlu, spojenému s přípravou na první společné bojové vystoupení.
Čs.
brigáda se v průběhu měsíce června 1917 shromáždila severovýchodně od města
Ternopol a připravovala se jako úderný oddíl k účasti na ofenzívě v sestavě vojsk
7. armády (gen. Bělkovič). Dříve než došlo k úplnému soustředění brigády byl
původní rozkaz odvolán, brigáda zbavena charakteru úderné jednotky a přesunuta do
pásma 11. armádu (gen. Erdelli), u níž byl plánován pouze pomocný úder k
odlákání pozornosti nepřítele.
Stalo
se tak na žádost velitele brigády, který si uvědomoval nedostatečnou připravenost
brigády k vedení útočného boje, jež se jako celek nacházela pohromadě poprvé a
neměla zkušenosti z vedení útočných akcí. Výcvik jejich příslušníků byl až
doposud jednostranně zaměřen na průzkumnou činnost. Prapory a pluky nebyly
dostatečně stmeleny a v jejich čele stáli méně zkušení důstojníci, kteří
kromě velitele brigády a velitele 3. pluku neabsolvovali nasazení v útočném boji.
Navíc se nepodařilo důkladně sladit činnost mezi jednotlivými druhy vojsk,
dělostřelectvo nebylo dostatečně vycvičeno a z části jej tvořily i ruské
jednotky.
 Brigáda
22. června 1917 převzala stanovený úsek fronty poblíž městečka Zborov. Proti
brigádě zaujímaly obranu pluky složené převážně z českého mužstva (35. pěší
pluk z Plzně s 61 % Čechů a 75. pěší pluk z Jindřichova Hradce s 82 % Čechů).
Plán útoku brigády vypracovali čeští důstojníci, kteří při plánovaní využili
i leteckých snímků nepřátelských postavení a znalosti zborovského úseku z
dřívější průzkumné činnosti.
Útok
brigády byl zahájen 2. července 1917. Po dělostřelecké přípravě se útočící
pěchotě podařilo prolomit nepřátelskou obranu na šířce 6,5 km do hloubky 5 km. Po
odražení protiútoků, částečně i německých jednotek, se hloubka průlomu
ustálila ve vzdálenosti 3 až 3,5 km od východiště k útoku. Brigáda z 4 500
vojáků nepřítele, nacházejících se na jejím úseku fronty, zajala 3 150 osob,
ukořistila 20 děl a velké množství kulometů. Vlastní ztráty brigády přitom
činily 185 mrtvých a 800 raněných. Značného úspěchu se dosáhlo za situace, kdy
útok prováděla pouze část jednotek brigády (sedm praporů v síle 3 500 mužů) a
navzdory původnímu pesimismu jejího velitele.
Po
bojích došlo ke stažení brigády do zálohy, ale vzhledem k celkovému neúspěchu
ofenzívy a protiútoku Rakušanů a Němců, musela ustupovat, svádět těžké boje a
mnohdy odvracet i hrozbu obklíčení. Čeští a slovenští dobrovolníci si však i v
průběhu ústupu zachovali vysokou kázeň a vojenského ducha, čímž se výrazně
odlišovali od ostatních demoralizovaných jednotek ruské armády.
Úspěšné
bojové vystoupení brigády významnou měrou napomohlo ke změně postoje
"prozatímní vlády" k čs. vojenským dobrovolnickým jednotkám a ve
spojitosti s úsilím T. G. Masaryka, který se od května 1917 nacházel v Rusku, se
podařilo dosáhnout následovného povolení k náboru v zajateckých táborech a
vytvořit početné československé vojsko.
V
této době se v ruském zajetí nacházelo okolo 200 až 250 tisíc válečných zajatců
české a slovenské národnosti, z toho asi 30 tisíc Slováků a tak bylo možno
zahájit nábor dobrovolníků. Organizací náboru byla pověřena "Správa čs.
záložních vojsk", která převzala úlohu dříve zřízené "Komise pro
formování čs. vojenských částí". Nábor provádělo téměř 300 komisařů a
výsledek jejich usilovné propagační činnosti se do konce roku 1917 projevil v podobě
31 540 přihlášených, z toho 620 Slováků.
Příliv
nových vojáků umožnil další organizační rozvoj československých jednotek a
vytvořil podmínky pro formování nových útvarů a svazků. Zřízením 4. čs.
střeleckého pluku došlo dnem 23. srpna 1917 k reorganizaci čs. střelecké brigády na
I. čs. střeleckou divizi, od 5. prosince 1917 nesoucí pojmenování
"husitská". Zároveň ze čtyř dalších nově vytvořených střeleckých
pluků (5. - 8.) vznikla dnem 15. září 1917 II. čs. střelecká divize. Formovaly se
rovněž svazky a útvary speciálních druhů vojsk - dělostřelecké, ženijní,
spojovací i automobilní, společně s týlovými jednotkami a zařízeními.
Vyvrcholením procesu organizačního růstu našich jednotek bylo zřízení Čs.
armádního sboru. Rozkaz k postavení sboru vydal náčelník štábu vrchního velitele
ruské armády 26. září 1917 a první sborový rozkaz byl publikován 23. října 1917.
Po stránce vojenské sbor podléhal velení ruské armády, po stránce politické
"Odbočce ČSNR v Rusku" (odbočka vznikla po únorové revoluci v roce 1917, na
základě jednání zástupce ČSNR s ministrem zahraničních věci
"prozatímní" vlády). Do funkce velitele sboru byl ustanoven bývalý velitel
46. střelecké divize genmjr. rus. arm. V. Šokorov. Politickým komisařem jmenovala
"Odbočka" F. Maxu.
Na
konci roku 1917 tak v Rusku vznikl čs. armádní sbor, složený ze dvou střeleckých
divizí (8 střeleckých pluků, 2 dělostřelecké brigády, 1 úderný prapor),
záložní brigády (2 záložní střelecké pluky) a řady sborových útvarů,
čítající celkem 38 500 osob. Z uvedeného počtu bylo asi 1 000 Slováků,
koncentrovaných především v 7. čs.střeleckém pluku "Tatranském".
V
dalším období, které bylo ovlivněno vznikem československo-sovětského ozbrojeného
konfliktu, (podrobnější popis vystoupení čs. legií v Rusku v letech 1917 až 1920 je
obsahem 2. části předkládaného materiálu), naše dobrovolnické jednotky prošly
složitým organizačním vývojem a v roce 1919 se konstituovaly v "Československé
vojsko na Rusi", složené ze tří střeleckých divizí a řady speciálních
útvarů (mimo jiné do rámce vojska patřilo 12 střeleckých pluků, 3 dělostřelecké
pluky a 2 jízdní pluky). Za dobu existence čs. dobrovolnických jednotek v Rusku jejich
řadami prošlo téměř 71 000 příslušníků, z toho 5 100 Slováků, sloužících
zejména u 7. čs. střeleckého pluku "Tatranského" a 12. čs. střeleckého
pluku "M. R. Štefánika". Do nově vzniklé vlasti se v průběhu roku 1920
vrátilo ve 42 transportech 67 750 osob, z toho 56 500 vojáků. Svůj život za
vytvoření samostatného státu Čechů a Slováků položilo v letech 1914 až 1920 na
ruském bojišti celkem 4 120 dobrovolníků.
B/ Československé legie
ve Francii
V
podobných podmínkách, i když ne zcela totožných, jako se formovaly čs. jednotku v
Rusku, vznikaly v letech I. světové války rovněž čs. legie ve Francii.
Před
vypuknutím I. světové války žila ve Francii česká národnostní menšina
čítající okolo 2 000 osob, soustředěná především v Paříži nebo jejím
blízkém okolí. Většina z Čechů žijících ve Francii si ponechala svoji původní
rakousko-uherskou státní příslušnost. Slovenští krajané v dosud nezjištěném
počtu žili převážně v oblastech severovýchodní Francie a ve větší míře již
přijali francouzské státní občanství. Krajanské hnutí ve Francii reprezentovaly
před rokem 1914 spolky "Rovnost" a "Sokol" působící v Paříži.
Po
vstupu Francie do války byli čeští a slovenští krajané považováni za
příslušníky nepřátelského státu, na něž se vztahovala řada represivních
opatření, pramenících ze zákonů o izolování v internačních táborech a zabavení
majetku. Naproti tomu ale Češi a Slováci žijící ve Francii chtěli vyjádřit svůj
odpor proti Rakousko-Uhersku a nabídli ji proto své služby.
Okolo
300 dobrovolníků se 22. srpna 1914 dostavilo k odvodům do francouzské armády.
Vzhledem ke faktu, že většina z nich neměla francouzské státní občanství, mohli
být zařazeni pouze do cizinecké legie. Byla jim ale udělena výjimka, že
příslušníky cizinecké legie se stali pouze "na dobu trvání války proti
Německu a jeho spojencům" (Do francouzské armády se v pozdějších letech
dostala část našich krajanů, kteří měli francouzské státní občanství. Jednalo
se ale jen o několik desítek osob.)
 Po
odvodu následovalo převezení československých dobrovolníků do jihozápadní
Francie, kde v městečku Bayonne prodělávali výcvik. Po jeho ukončení a složení
slavnostní vojenské přísahy, dne 12. října 1914, byli přiděleni jako první
setnina k praporu "C" 1. pluku francouzské cizinecké legie. Díky svému
pozdravu si brzy vysloužili název "Rota Nazdar". Jednotka se skládala
přibližně z 250 osob. Zbývající dobrovolníci byli začleněni k jiným útvarům
cizinecké legie a někteří z nich se postupem času dostali až do Alžírska či
Maroka.
23.
října 1914 odjela "rota" na frontu, kde se přičlenila ke svému mateřskému
pluku. Zde došlo k začlenění dalších asi 40 dobrovolníků z řad našich krajanů
žijících před světovou válkou ve Velké Británii. Ti se sice v srpnu 1914
přihlásili do armády, ale britské ministerstvo války je odmítlo. K jejich zařazení
do složení naší roty došlo v listopadu 1914, poté co absolvovali krátký výcvik v
Bayonne.
 V
období od listopadu 1914 do dubna 1915 se rota nacházela na poměrně klidném úseku
fronty v kraji Champagne, v blízkosti města Remeš. Koncem dubna však došlo k
přemístění tzv. Marocké divize, v jejímž rámci působil i 1. pluk cizinecké
legie, do blízkosti města Arras v severovýchodní Francii. Zde se připravovala velká
ofenzíva francouzské armády pod velením gen. Foche.
Marocká
divize vyrazila do útoku 9. května 1915 v rámci 33. sboru, jemuž velel gen. Pétain,
pozdější vrchní velitel francouzské armády. Divize byla nasazena ve středu bojové
sestavy útočících vojsk a v prvním sledu se nacházel pluk cizinecké legie, s
praporem "C" na čele. Ofenzíva skončila pouze dílčím úspěchem a útvary,
které se jí zúčastnily, utrpěly velké ztráty. "Rota Nazdar" tímto dnem
po svém šestiměsíčním bojovém nasazení prakticky přestala existovat. Zabito či
těžce raněno bylo 150 dobrovolníků. Přeživší příslušníci roty byli
koncentrováni do 2. čety sborné roty (vznikla sloučením zbytků 1. roty praporu
"C" a 1. roty praporu "D"), zařazené nejprve u praporu "B"
a později u praporu "A" 1. pluku francouzské cizinecké legie. Tato nejmenší
národnostně jednolitá taktická jednotka zanikla 4. července 1915 v průběhu bitvy na
Somě, kdy v jejím rámci zůstalo pouze 25 dobrovolníků. Zbylí dobrovolníci byli
staženi do týlu a zařazeni u jiných jednotek cizinecké legie. Část z nich se v
pozdějším období opět vrátila k bojovým útvarům, někteří legionáři působili
jako zdravotníci, překladatelé, případně sloužili u letectva nebo se dostali do
Afriky či na Soluňskou frontu v Řecku.
 Vojáci,
kteří zůstali u bojových útvarů cizinecké legie se v následujících letech
zúčastnili nejtěžších bojů na francouzsko-německé frontě, např. v roce 1915
bojovali v Champagni, roce 1916 na Somě, roce 1917 u Verdunu a roce 1918 opět na Somě.
Již nikdy z nich ale nebyla vytvořena národnostně jednolitá jednotka. Celkem v letech
1914 až 1918 prošlo řadami cizinecké legie téměř 600 dobrovolníků české a
slovenské národnosti, ale pouze 100 z nich se dočkalo 7. srpna 1918, kdy byli uvolněni
z řad cizinecké legie pro formující se čs. vojsko ve Francii. Na 200 Čechů a
Slováků padlo a dalších 300 se stalo válečnými invalidy.
Bitva
u Arrasu názorně ukázala, že boj Čechů a Slováků v cizinecké legii nepomůže
realizovat politické cíle, pro něž naši dobrovolníci vstupovali do jejich řad, t.
j. vznik samostatného československého státu.
Proto
již v únoru 1916, záhy po svém ustanovení, se "Národní rada zemí
českých" vyslovila pro postavení větších dobrovolnických oddílů a jejich
nasazení mimo rámec cizinecké legie. Cílem naší odbojové akce se stalo vytvoření
samostatné čs. armády. K realizaci výše uvedeného cíle však museli představitelé
našeho zahraničního odboje vynaložit ještě velké úsilí na poli diplomatickém i
vojenském.
Hlavní
překážku při formování dobrovolnických jednotek ve Francii představoval
nedostatečný lidský potenciál. Začleněním příslušníků čs. kolonie ve Francii
do rámce cizinecké legie se zdroje pro vytváření jednotek vyčerpaly a vzhledem k
tomu, že rakousko-uherské jednotky na francouzské frontě nebojovaly (první útvary se
zde objevili až na jaře roku 1918), neexistovaly zde ani čeští či slovenští
váleční zajatci.
V
průběhu roku 1916 se naskytla možnost k vytvoření základu čs. armády ve Francii,
spočívající v podepsání dohody mezi francouzskou a ruskou vládou o přesunu 500 000
ruských vojáků na francouzské válčiště tempem 50 000 osob měsíčně. Na tento
podnět se zrodila myšlenka přepravit z Ruska část českých a slovenských
válečných zajatců, případně i některé z tehdy se formujících čs. vojenských
jednotek, v hodnotě jednoho měsíčního transportu (tj. 50 000 osob). Přesto, že
uvedenému plánu byl příznivě nakloněn velitel ruských expedičních vojsk ve
Francii (gen. Lochvickij) i náčelník francouzské vojenské mise při hlavním štábu
ruské armády (gen. Janin), podařilo se dohodu o přesunu 30 000 zajatců do Francie
podepsat až 1. června 1917. Smlouva navíc obsahovala ustanovení, podle kterého
příslušníci uvedeného kontingentu měli tvořit nejen základ čs. vojenských
jednotek ve Francii, ale zároveň část z nich měla být nasazena v rámci zbrojního
průmyslu.
Vzhledem
k událostem, ke kterým došlo v Rusku po říjnové revoluci, se do Francie dostaly
pouze dva transporty čítající okolo 1 700 dobrovolníků. První přijel v listopadu
1917 a druhý v březnu 1918.
Velké
naděje skýtala početná česká a slovenská menšina žijící na území USA (uvádí
se až 1 200 000 osob). To vedlo k předpokladům, že se zde pro ozbrojený boj proti
Rakousko-Uhersku podaří získat alespoň 20 000 dobrovolníků. Na základě souhlasu
vlády USA s náborem, vysloveným 20. července 1917, zahájila mise vedená M. R.
Štefánikem nábor mezi našimi krajany. Vzhledem k tomu, že USA se v této době
ještě nenacházely ve válce, povolení k náboru se vztahovalo pouze na osoby, které
nebyli americkými občany. Proto první transport dobrovolníků, který dorazil z USA do
Francie 5. listopadu 1917, čítal pouze 71 osob.
Po
vstupu USA do války (2. dubna 1917) se otevřely širší možnosti náboru i mezi
krajany s americkým státním občanstvím, ovšem s podmínkou, že povolení se
vztahuje pouze na osoby, které nepodléhají branné povinnosti v USA (tzn.
příslušníky starších ročníků). Celkem přijelo z USA do Francie ve 23
transportech 2 300 dobrovolníků, z toho 1 065 Slováků (do americké armády bylo v
letech 1917 až 1918 povoláno okolo 40 000 našich krajanů).
Významným
zdrojem pro formování čs. vojenských jednotek ve Francii se stali i váleční zajatci
české a slovenské národnosti z dohodových armád, kteří se dostali na půdu Francie
s cílem začlenit se do čs. dobrovolnických jednotek. Jednalo se především o 400
zajatců rumunské armády (do Francie přijeli přes Rusko v červenci 1917), 2 500
zajatců srbské armády (do Francie se dostali v počtu 4 000 osob, po namáhavé
evakuaci ze Srbska, přes Albánii a Itálii, a po dosažení dohody o jejich možném
začlenění do čs. vojska v únoru 1918 se část z nich přihlásila do formujících
se legionářských jednotek), 650 zajatců italské armády, dopravených do Francie v
létě roku 1918 jako náhrada za oddíl čs. důstojníků, převelený z Francie k čs.
jednotkám v Itálii a 500 zajatců francouzské armády, kteří padli do zajetí v
říjnu 1918 u Verdunu.
Čs.
jednotky ve Francii dále posílil příchod 400 dobrovolníků české a slovenské
národnosti, bojujících od roku 1916 v rámci srbských jednotek u ruské armády
(dohody o jejich uvolnění ze svazku srbské armády bylo dosaženo 31. října 1917) a
část bývalých cizineckých legionářů (50 osob), uvolněných ze svazku cizinecké
legie dnem 7. srpna 1918.
V
neposlední řadě se do formujícího čs. vojska přihlásilo ještě několik desítek
dobrovolníků, občanů Rakousko-Uherska, žijících v zahraničí (především ve
Francii, Velké Británii a Austrálii).
Po
vyhlášení samostatnosti ČSR 28. října 1918 se řady čs. legionářů ve Francii
rozšířily o dalších 2 500 osob, z toho 1 100 bývalých zajatců srbské armády a 1
000 bývalých zajatců francouzské armády, kteří dříve sice odmítali vstoupit do
čs. vojenských jednotek, ale po vzniku samostatného Československa byli jako jeho
státní příslušníci byli nuceni vykonávat vojenskou službu.
Koncem
roku 1917 a v průběhu roku 1918 se ve Francii shromáždilo značné množství Čechů
a Slováků, čímž se vytvořil dostatečný lidský potenciál, potřebný pro vznik
vojenských jednotek.
V
této době se zároveň podařilo dovést do úspěšného konce
propagačně-diplomatické úsilí představitelů ČSNR o politické uznání samostatné
čs. armády a dne 16. prosince 1917 vydal prezident francouzské republiky R. Poincaré
dekret, povolující formování autonomní československé armády ve Francii.
Dekret
stanovoval, že vojensky budou čs. jednotky podléhat francouzskému vrchnímu velení a
po stránce politické ČSNR. Organizace a předpisy měly platit stejné jako ve
francouzské armádě a rovněž výzbroj a výstroj měla poskytnout francouzská vláda.
K velení čs. vojenským jednotkám byl zřízen "Československý generální
štáb při ČSNR v Paříži", v čele s gen. fr. arm. M. Janinem. V pozdější
době došlo ještě k doplnění dekretu smlouvou o vnitřní organizaci čs. vojska,
sjednanou 7. února 1918.
 Na základě výše
uvedeného dekretu začaly postupně vznikat jednotlivé útvary čs. armády. V lednu
1918 byl zformován v Cognacu 21. čs. střelecký pluk (velitel pplk. fr. arm. Philippe)
a v květnu 1918 v Jarnacau 22. čs. střelecký pluk (velitel pplk. fr. arm. Gardou).
Po
intenzívním výcviku a vykonání slavnostní vojenské přísahy za přítomnosti
prezidenta Francouzské republiky R. Poincaré dne 30. června 1918, se oba pluky začaly
připravovat k přesunu na frontu.
Jako
první na bojiště odešel počátkem července 1918 21. čs. sp a koncem srpna jej
následoval 22. čs. sp. Pluky byly nasazeny na poměrně klidném úseku alsaské fronty,
poblíž města Mulhouse na úpatí pohoří Vogéz, v rámci 5. armády. Zde si postupně
zvykaly na bojové podmínky a získávaly své první zkušenosti z války.
V
polovině září 1918 došlo ke stažení obou pluků z fronty a jejich spojení v I.
čs. střeleckou brigádu dnem 16. září 1918. Velitelem brigády se stal plk. fr. arm.
Philippe.
Brigáda
se pěším pochodem, kombinovaným s přesunem po železnici a na automobilech,
přemístila do Argon k řece Aisne, kde došlo k nasazení obou pluků, v rámci 4.
armády generála Gourauda, do útočných bojů poblíž města Vouziers. 21. čs. sp v
období od 20. do 30. října 1918 bojoval u obce Terron a 22. čs. sp se zúčastnil
bojů u vesnice Chestres od 22. do 31. října 1918.
Po
svém stažení z fronty se oba pluky dozvěděly o vzniku samostatného
československého státu a 11. listopadu 1918 oslavily konec války.
Již
po ukončení bojů s zformovaly další pluky čs. autonomní armády ve Francii a to 23.
čs. střelecký pluk v prosinci 1918 a 24. čs. střelecký pluk v lednu 1919. Poslední
uvedený útvar však již nebyl považován za legionářský. Zároveň došlo k
reorganizaci čs. střelecké brigády na Čs. střeleckou divizi, která vzhledem k
zahájení přesunu do vlasti byla oficiálně vytvořena až v ČSR dnem 24. ledna 1919.
Na
teritoriu Francie se takto v průběhu světové války vytvořily československé
vojenské jednotky zahrnující čtyři střelecké pluky, jejichž řadami prošlo
téměř 12 000 osob, z toho 2 600 Slováků, koncentrovaných především v 23. čs.
střeleckém pluku "Amerických Slováků". Svůj život pro vytvoření
samostatného čs. státu obětovalo celkem 650 dobrovolníků. Jednotlivé pluky
francouzských legií se do Československa vrátily počátkem roku 1919.
C/ Československé legie v
Itálii
Ke
zformování československých vojenských jednotek na půdě Itálie v letech I.
světové války došlo za zcela odlišných podmínek, než za kterých vznikaly naše
legie v Rusku či ve Francii, a stalo se tak relativně nejpozději.
V
Itálii před válkou existovala pouze nepočetná národnostní menšina tří set
Čechů a Slováků, rozptýlených po celé zemi. Vzhledem k malé početnosti na jejím
základě nebylo možno vytvořit samostatné čs. vojenské jednotky.
Teprve
po vystoupení Itálie z Trojspolku a jejím příklonu na stranu Dohody (na základě
tzv. Londýnského paktu z 26. dubna 1915, kterým byly Itálii přislíbeny územní
zisky na úkor Rakouska-Uherska v podobě připojení Terstu, Gorice, Istrie, Dalmácie
až po Neretvu a rovněž i části Albánie), vypověděla 24. května 1915
Rakousko-Uhersku válku a do země se postupně začali dostávat váleční zajatci, mezi
nimiž byla i řada Čechů a Slováků.
V
průběhu let 1915 až 1917 se v Itálii shromáždilo poměrně velké množství
válečných zajatců. Na sklonku roku 1917 se počet zajatých Čechu a Slováků
odhadoval na 30 000, čímž se vytvořil lidský potenciál potřebný k výstavbě
vojenských jednotek i na této frontě.
Vztah
italské vlády a orgánů vojenské správy však velmi dlouhou dobu neprokazoval
přílišné pochopení pro čs. zahraniční akci a formování národních vojenských
jednotek. Důvody k tomuto postoji měly politické i vojenské příčiny. Itálie
aspirovala na získání velmocenského postavení ve Středomoří na úkor
Rakouska-Uherska, což jí bylo Londýnským paktem de facto i zaručeno a nahrazení
Rakousko-Uherska několika novými nástupnickými státy, mezi nimi i silnou Jugoslávii,
by přineslo komplikace v otázce případných územních zisků. Ze strany Itálie byla
rovněž vyslovována obava o osud italských válečných zajatců v rakousko-uherském
zajetí a jejich postižení případnými represemi, spojenými následným vznikem
silného pacifistického hnutí v Itálii. Vojenští funkcionáři se dále obávali
především organizačních obtíží plynoucích z jazykové bariéry, případné
špionáže nebo dezerce.
Po
poměrně zdlouhavých jednáních představitelů ČSNR se nejprve podařilo, počínaje
lednem 1917, dosáhnout umísťování zajatců české a slovenské národnosti
odděleně od ostatních zajatců rakousko-uherské armády. Pro jejich soustřeďování
byl nejprve vybrán zajatecký tábor Santa Maria Capua Vettere. Dnem 15. ledna 1917 v
tomto táboře vznikl spolek zajatců nazvaný "Československý dobrovolnický
sbor" (ČSDS). Vstup do spolku byl povolen všem českým a slovenských
dobrovolníkům, kteří byli ochotni "v případě potřeby hájit svobodu národa
se zbraní v ruce". V průběhu roku 1917 a počátkem roku 1918 získal ČSDS
masovou základnu (leden 1917 - 30 členů, květen 1917 - 1 600 členů, říjen 1917 - 4
000 členů, únor 1918 - 6 500 členů a duben 1918 - 10 200 členů), čímž byly
vytvořeny předpoklady pro vznik čs. vojenských jednotek. Zároveň ČSDS změnil v
červenci 1917 i své působiště, v důsledku přemístění čs. zajatců do většího
tábora v Certose di Padua.
Vzhledem
k již uvedenému velmi rezervovanému vztahu italských vládních orgánů k čs.
zahraniční odbojové akci nebylo možností, které nabízelo zřízení ČSDS využito
a první vojenské jednotky začaly vznikat v podstatě spontánně formou
dobrovolnických průzkumných skupin přímo na frontě.
K
vytvoření uvedených vojenských jednotek docházelo od září 1917, zejména však od
března do dubna 1918. Na přelomu let 1917 a 1918 se výzvědné skupiny čs.
rozvědčíků ustavily prakticky u všech italských polních armád, operujících na
frontě proti Rakousko-Uhersku.
Průzkumné
skupiny byly využívány především k provádění taktického průzkumu a propagační
činnosti mezi českými a slovenskými pluky armády Rakouska-Uherska, směřující k
dobrovolnému přechodu jejich příslušníků do italského zajetí. Nezřídka však
celé roty či jejich části byly zapojovány do pravidelných bojů na souvislé
frontě. Celkem došlo k nasazení 9 rot po celé italské frontě, od švýcarských
hranic až po údolí řeky Pád a v červnu 1918 sdružovaly přibližně 1 600
dobrovolníků.
Činnost
výzvědných rot byla pro jejich příslušníky velmi nebezpečná, neboť v případě
zajetí jim hrozil trest smrti oběšením za velezradu. Tento osud také postihl 28
rozvědčíků.
Ke
změně postoje italské vlády k formování samostatného čs. vojska došlo až na
sklonku roku 1917 a počátku roku 1918. Italská armáda totiž utrpěla 24. října 1917
drtivou porážku v bitvě u Caporeta, při níž její ztráty dosáhly téměř 130 000
padlých a raněných a 300 000 zajatých. Následné politické otřesy vedly ke změnám
ve složení italské vlády (ministerským předsedou se stal Orlando) i velení armády
(gen. Cadornu vystřídal gen. Diaz) a vyústily v zásadní obrat italské politiky
vůči tzv. porobeným národům, tedy i Čechům a Slovákům.
Nejdříve
došlo k ustanovení čs. pracovních praporů, které se měly podílet na budování
týlových opevněných pásem italské armády v prostoru Benátek. Pokyn k formování
těchto praporů vydalo italské velení 11. února 1918. Učinilo tak ovšem bez souhlasu
ČSNR v Paříži, která v zařazení čs. dobrovolníků do pracovních jednotek viděla
spíše oddalování vzniku skutečných bojových útvarů.
V
období od 3. března do 16. dubna 1918 postupně vzniklo šest pracovních praporů.
Každý prapor se skládal z 1 600 osob, tvořených ze 40 % dobrovolníky a ze 60 %
zajatci. Prapory byly zasazeny na opevňovací práce v prostoru mezi Gardským jezerem a
Mantovou. 7. a 8. prapor se na opevňovací práce již nedostaly.
K
zásadnímu obratu v procesu formování čs. vojenských jednotek došlo dnem 21. dubna
1918. V uvedený den se podařilo po dlouhotrvajících usilovných jednáních uzavřít
mezi italskou vládou (představovanou ministerským předsedou Orlandem a ministrem
války Zupellim) a ČSNR v Paříži (zastupovanou plk. M. R. Štefánikem), smlouvu o
zřízení samostatného čs. vojska v Itálii.
Smlouva
stanovila, že čs. vojenské jednotky budou součásti samostatné čs. armády ve
Francii, politicky podřízené ČSNR v Paříži, vojensky však podléhající vrchnímu
velení italské armády. Podle litery smlouvy se předpokládalo, že čs. jednotky budou
nasazovány kompaktně, nerozděleny na menší části a v případě nutnosti bylo
možné jejich zasazení i mimo teritorium Itálie. Tímto ustanovením bylo sledováno
posílení našich jednotek na francouzském bojišti. Vnitřní organizaci, výzbroj a
výstroj měly mít určenu po dohodě s velitelstvem fronty, na které budou nasazeny.
Velením nad čs. vojenskými jednotkami byl pověřen gen. it. arm. A. Graziani. V
pozdějším období došlo k doplnění smlouvy o další dodatkovou dohodu z 30. června
1918, upřesňující vnitřní organizaci a život našeho vojska.
Za
základ organizace vznikajících čs. jednotek byly vzaty již dříve vytvořené
pracovní prapory, do kterých se k 20. dubnu 1918 přihlásilo 7 724 osob a jež byly
staženy z opevňovacích prací do střední Itálie. Na jejich základě se v prostoru
měst Foligno a Perugie vytvořily čtyři čs. střelecké pluky (1. - 4.), sloučené od
23. dubna 1918 v I. čs. divizi s I. a II. brigádou. V rámci 1. pluku byly u 2. praporu
administrativně soustředěny i všechny doposud samostatně operující výzvědné
roty. Štáb divize tvořil zároveň "Hlavní velitelství čs. vojsk v
Itálii". Současně došlo ke zřízení "Čs. náhradního tělesa ve
Folignu", zabezpečujícího výcvik nových dobrovolníků, získaných pro čs.
odbojovou akci náborovou komisí při "Kanceláři ČSNR v Římě".
(Kancelář vznikla v září 1917, po oficiálním uznání ČSNR v Paříži italskou
vládou v srpnu téhož roku, na základě původní "České kanceláře",
vytvořené v roce 1916. Na podzim 1918 dochází ke změně názvu
"kanceláře" na "Zastupitelstvo ČSNR pro Itálii", i když se v
některých případech používalo i názvu "Představenstvo" či
"Odbočka").
Formování
divize probíhalo velmi rychle (v květnu 1918 měla 11 840 příslušníků a v červnu
již 15 680). Kromě střeleckých pluků vznikly i útvary druhů vojsk a týlová
zařízení, i když část z nich tvořily italské jednotky, zejména u
dělostřelectva. (Počet italských příslušníků divize se pohyboval okolo 700 až
800 osob).
24.
května 1917, v den třetího výročí vstupu Itálie do války, došlo v Římě ke
slavnostnímu předání bojové zástavy divize z rukou představitele ČSNR plk. M. R.
Štefánika, veliteli divize gen. it. arm. A. Grazianimu, za přítomnosti celé řada
významných představitelů italské vlády (včetně ministerského předsedy) a vlád
ostatních dohodových zemí.
U
divize během léta probíhal intenzívní výcvik, směřující k vytvoření bojově
stmelených útvaru, schopných nasazení na frontě. Italské velení se sice snažilo o
co nejrychlejší zasazení našich jednotek do boje, ale zástupci ČSNR to s poukazem na
nedostatečnou připravenost jednotek divize až do srpna 1918 odmítali. Jedinou
jednotkou, která byla vypravena na bojiště dříve, byl nedostatečně vycvičený 1.
prapor 3. pluku, odeslaný již 27. května 1918 k posílení čs. výzvědných rot.
Nízký stupeň připravenosti příslušníků praporu se následně negativně projevil
v bojové činnosti a vedl spolu s nevysokými schopnostmi italských velitelů ke
značným ztrátám.
Vzhledem
k rozhodnutí ČSNR v Paříži o jednotném číslování čs. zahraničního vojska,
došlo 8. července 1918 k přečíslování 1. divize na 6. divizi, I. a II. brigády na
XI. a XII. brigádu a 1. až 4. pluku na 31. až 34. pluk.
Přesun
divize na frontu se uskutečnil teprve v polovině měsíce srpna 1918. Divize byla
podřízena velitelství 1. armády a nasazena v prostoru mezi Gardským jezerem a řekou
Adží na úseku Altissimo.
Divize
vystřídala v obraně italské alpské jednotky a zaujala postavení v horském terénu o
šířce 20 km, s jednou brigádou o dvou plucích (33. a 34.) v prvním sledu a jednou
brigádou o dvou plucích (31. a 32.) ve druhém sledu. Dominujícím místem obrany byla
výšina Doss Alto (kóta 703). Z počátku mělo nasazení čs. jednotek pouze charakter
obrany na místě, s občasným vysíláním malých skupin k průzkumu bojem.
Vážnější střetnutí na sebe ale nedalo dlouho čekat.
Dne
21. září 1918, po krátké dělostřelecké přípravě, zaútočily rakousko-uherské
jednotky v prostoru vrcholku Doss Altu na obranné postaveni 33. čs. střeleckého pluku.
Po úporném boji se legionářským jednotkám za pomoci italského dělostřelectva
podařilo nepřítele, který dočasně obsadil první zákop, vytlačit a obnovit
přední okraj obrany. Legionáři za to ale zaplatily ztrátami 7 mrtvých a 119
raněných.
Koncem
září 1918 došlo ke změně postavení obou brigád, když XII. brigáda přešla do
druhého sledu a její místo zaujala XI. brigáda. Divize však již na frontě dlouho
nezůstala a počátkem října byla stažena po šesti týdenním bojovém nasazení z
fronty do týlu a připravována k účasti v rámci nově plánované ofenzívy
italských armád na řece Piavě.
Do
bojové činnosti však již nebyla nasazena, vzhledem k ukončení ozbrojených akcí na
italské frontě podepsáním příměří s Rakousko-Uherskem 4. listopadu 1918.
Průběžně
pokračující nábor českých a slovenských dobrovolníků umožnil v tomto období
početní rozšíření našeho vojska, nahrazení ztrát a postavení nových útvarů
(35. čs. střelecký pluk a 39. čs. střelecký pluk, sdružující administrativně
všech doposud devět samostatně existujících výzvědných rot, doplněných o tři
roty kulometné). Dnem 15. listopadu došlo k reorganizaci dosavadního velitelství 6.
čs. divize na "Čs. armádní sbor v Itálii" a přičleněním nově
zformovaných střeleckých pluků k brigádám (35. čs. střelecký pluk k XI. brigádě
a 39. čs. střelecký pluk k. XII. brigádě), s jejich následným rozšířením na
divize (6. a 7.). Zároveň se zformovaly i jednotky dělostřelecké, jezdecké,
speciálních druhů vojsk a tylové. Nově vytvořený sbor dosáhl počtu 19 400 osob, z
toho 600 Slováků. Organizačně se skládal ze 6 střeleckých pluků, 2 pluků
dělostřeleckých, 1 jezdecké eskadrony, těžkého dělostřeleckého oddílu a
dalších sborových útvary a jednotek. Velitelem nově vytvořeného sboru byl jmenován
gen. it. arm. L. Piccione.
Návrat
italských legií do vlasti byl zahájen 11. prosince 1918. Jako první do nově vzniklé
ČSR přijeli příslušníci 39. pluku, kteří zároveň tvořili ochranu prezidenta T.
G. Masaryka. Poslední ze 60 vypravených transportů z Itálie odjel 26. prosince 1918.
Vzniku
samostatného státu Čechů a Slováků se bohužel nedožilo 725 příslušníků
italských legií, kteří v letech 1917 až 1918 zahynuli v bojích. Z uvedeného počtu
bylo 46 legionářů popraveno v rakouském zajetí za vlastizradu.
x x x
Zvláštní
část čs. vojenských jednotek v Itálii tvořily tzv. domobranecké prapory. Vznikly
až po skončení válečných akcí na italské frontě. Vytvářely se z čs. vojáků,
bývalých příslušníků armády Rakouska-Uherska, kteří padli do italského zajetí
v průběhu poslední ofenzívy (tj. od 24. října 1918) a dále z válečných zajatců,
kteří se nacházeli v Itálii již dříve, ale odmítali vstoupit do legií a po 28.
říjnu 1918, jako příslušníci ČSR byli nuceni nastoupit řádnou vojenskou službu.
Počet osob, zahrnutých do obou kategorií se odhaduje na 100 000 mužů. První
domobranecký prapor vznikl 7. prosince 1918 a do 1. května 1919 bylo postaveno celkem 55
praporů, z toho 1 útočný. Dodatečně 11. srpna 1919 vznikl ještě jeden
domobranecký prapor. Velení nad domobraneckými prapory bylo svěřeno
"Velitelství čs. domobrany v Galarate", v čele s gen. it. arm. Vigannoni,
kterého od března 1919 vystřídal plk. it. arm. Beaud. Celkem 56 domobraneckých
praporů sdružovalo 60 tisíc příslušníků, z toho 1 200 Slováků, kteří se
koncentrovali především v rámci 50. domobraneckého praporu. K zahájení odjezdu
praporů do vlasti došlo 2. dubna 1919 a poslední transport, v pořadí, osmdesátý
šestý, byl vypraven 18. srpna 1919.
x x x x x
Výsledkem
dlouhodobé a usilovné práce představitelů ČSNR bylo vytvoření poměrně
početných vojenských jednotek ještě před vznikem nezávislého československého
státu.
Formování
vojska probíhalo postupně, od nepočetných dobrovolnických jednotek v rámci ruské a
francouzské armády v prvních letech války, až po desetitisícové armádní sbory na
sklonku roku 1918. Těsně před ukončením I. světové války legie sdružovaly
téměř 90 000 příslušníků, z toho 5 500 Slováků a krátce po jejím skončení
150 000 osob, z toho 9 500 Slováků.
Význam
účasti těchto vojenských jednotek, později ve 20. letech nazvaných
"legie", v bojích na frontách světové války, spočívá především v tom,
že:
a/ významnou měrou přispěly k diplomatickému
uznání samostatného státu Čechů a Slováků,
b/ představovaly ozbrojenou formu boje českého a
slovenského lidu za národní svobodu a státní samostatnost,
c/ vytvořily základ československé armády, která
své historické kořeny odvozovala právě od prvního zahraničního vojenského odboje.
Současně legie svoji činností vytvořily i výrazné
demokratické tradice naší armády:
- ve vojenské oblasti zosobňovaly touhu našich
národů po vytvoření samostatného československého státu,
- byly organizovány na principu dobrovolnosti. V
rozhodující míře jejich doplňování probíhalo formou náboru. Do řad legií se
hlásili Češi i Slováci, kteří by jinak nemuseli podstupovat rizika války
(příslušníci Rakousko-Uherska žijící v "dohodových" zemích a váleční
zajatci). K povinným odvodům se přistoupilo pouze v případě vojenské nutnosti
zvýšit sílu legií (mobilizace zajatců v Rusku 20. srpna 1918) nebo až po ukončení
bojů na frontách světově války (domobranci z Itálie a Francie po 28. říjnu 1918),
- legionářské jednotky vynikaly vysokým morálním
duchem, značnou soudržností a v jejich rámci se rovněž projevoval vyspělý smysl
pro kolektivnost,
- v legiích vznikaly také demokratické orgány, v
nichž byly zastoupeni volení představitelé legionářů a které se podílely na
řešení důležitých otázek vnitřního života a bojového nasazení legií. Šlo
především o rotní komitéty a plukovní zastupitelstva, jež vznikly v rámci ruských
legií po říjnové revoluci v roce 1917,
- vytvořily základ pro výstavbu československé
armády v letech 1918 až 1938, jako armády apolitické a nadstranické, budované na
národním a občanském principu, spočívajícím v tom, že československá armáda
měla být armádou každého občana ČSR, bez ohledu na jeho národnost.
V
uvedených demokratických principech a tradicích je potřebné vidět i aktuálnost
zkoumané problematiky v současném období, kdy československá armáda prochází
procesem výrazných demokratizačních a humanizačních změn.
Zároveň
je i dnes nutné vracet se k problematice legií rovněž ve vědeckovýzkumné práci,
neboť současný stav poznání nám dosud neumožňuje nezkreslené a pravdivé
objasnění některých sporných otázek (např. problematiky vystoupení čs. legií v
Rusku v roce 1918, motivy odmítání některých Čechů a Slováků vstoupit do legií,
charakteristika důstojnického sboru legií a pod.).
(pokračovaní)
Seznam literatury:
Armáda a národ, Praha 1936
Bednařik F.: Vývoj a boje československého vojska v Itálii, Praha 1924
Beneš E.: Světová válka a naše revoluce, I.-III. díl, Praha 1927-1930
Boháč J.: Kronika československé legie ve Francii. Kniha 1. Rota Nazdar 1914-1916,
Praha 1938
Československá legie ve Francii (První sborník francouzských legionářú k 10.
výročí samostatnosti Československé republiky), Praha 1928
Eliáš A.: Vznik, a vývoj československých legií ve Francii, Praha 1924
Galandauer J.: T. G. Masaryk a vznik. ČSR, Slovo k historii, 1988, č. 14
Honzík M.: Legionáři, Praha 1990
Janda F.: Organizace, výstavba a bojové použití československých legií v letech
1914-1918, Bratislava 1990, Diplomová práce
Juríček. J.: Milan Rastislav Štefánik - životopisný náčrt, Bratislava 1969
Kadlec R.: Rok československého vojska ve Francii, Praha 1923
Kotík L.: Průlom v Artois 9. května 1915. První hrdinný boj československých
dobrovolců ve Francii, Praha 1924
Křížek J. a kol.: První světová válka, Praha 1963
Kudela J.: Přehled vývoje čsl. revolučního vojska na Rusi do odchodu čsl.
armádního sboru z Ukrajiny, Praha 1923
Logaj J.: Československé legie v Itálii 1915-1918, Praha 1920
Masaryk T. G.: Světová revoluce. Praha 1925
Masarykův slovník naučný, 4. díl, Praha 1929
Mašín E.: Česká družina, Praha 1922
Mazač V.: Dvacet let československé armády v osvobozeném státě, Praha 1938
Papoušek J. : Carské Rusko a náš boj o samostatnost, Praha 1932
Papoušek J.: Rusko a československé legie 1914-1918, Praha 1932
Pichlík K. - Křížek J. - Vávra V.: Červenobíla a rudá, Praha 1963
Pichlík K.: Zahraniční odboj 1914-1918 bez legend, Praha 1968
Písecký F.: Světem za svobodu, Praha 1920
Písecký F. - Tajovský J.G.: Zborník rozpomienok ruských legionárov - Slovákov,
Praha 1923
Šteidler F.: Československé legie za světové války, Praha 1928
Vávra V.: Klamná cesta, Praha 1958
Turza P.: Vznik, organizácia a výstavba československých légií v Rusku, Francúzsku
a Taliansku v rokoch 1914-1918, Bratislava 1983, Študentská vedecká odborná práca
Vojenské dějiny Československa, 2. díl, Praha 1986
Zeman A.: Cestami odboje (jak žily a kudy táhly čs. legie), 1.-5. díl, Praha 1926
Zuberec V.: Milan Rastislav Štefánik, Slovo k historii, 1990, č. 23 |
