Otištěno: Mnichov 1938 – Sedmdesát let poté, Praha 2008, s. 107 – 116
Přijetí mnichovské dohody Československem 30. září 1938 je neodmyslitelně spjato s otázkou, zda se tehdy mělo bojovat nebo ne. Tuto otázku si kladly minulé generace, klademe si ji my a velmi pravděpodobně si ji budou klást i generace budoucí. Z toho by se dalo usuzovat, že československá vojenská problematika v roce 1938 již musela být detailně probrána a zhodnocena a těžko přijít s něčím novým. Pravdou je však spíše opak. Publikovány jsou obvykle stále stejné všeobecné údaje, bez širších souvislostí, nevycházející ze systematického historického výzkumu, který se ostatně začal provádět až v posledních letech.
Hlavní příčina tohoto stavu spočívá podle mne v tom, že v diskusích, zda jsme měli bojovat nebo ne, hrají fakta o československé armádě v podstatě jen vedlejší roli. Aktérům těchto diskusí slouží pro podporu jejich většinou již předem daného postoje, přičemž si pochopitelně vybírají především to, co potřebují. Vystačí si přitom s výše zmíněnými všeobecnými údaji, pokud se přeci jen objeví snaha o podrobnější rozbor, je poznamenána cílem, k němuž se nás snaží dotyční dovést. Za této situace se nelze divit, že prostor určený pro výsledky historického výzkumu vyplňují různé zjednodušující pohledy a hodnocení.
Jedním z nich je i dosti rozšířená představa, že československá armáda obsadila po vyhlášení mobilizace 23. září 1938 hranice a po přijetí podmínek mnichovské dohody 30. září 1938 je zase opustila. Vystoupení československé armády na podzim 1938 se tak redukuje na pouhý jeden týden. Jako by její jedinou historickou úlohou bylo dělat velkolepé a nakonec zbytečné pozadí na mnichovské scéně v duchu básníkových slov o vojákovi, který tam stál a stál. Skutečnost však byla od této představy dosti odlišná.
Předmobilizační opatření
Na počátku září 1938 měla československá armáda ve zbrani kromě dvou ročníků vojáků prezenční služby ještě jeden ročník záložníků povolaných na běžné vojenské cvičení, kteří kromě zdokonalování svého výcviku měli pomoci nahradit vojáky odeslané do pohraničí hlavně na opevňovací práce. Šlo o dočasnou improvizaci, která měla již v říjnu 1938 skončit. Československá vláda totiž na svém zasedání 2. září rozhodla o povolání vojáků, kteří končili dvouletou vojenskou službu do výjimečné činné služby po dobu nezbytně nutnou, nejdéle však na jeden rok. Tím fakticky zavedla tříletou vojenskou službu, o kterou velení armády usilovalo již od léta.
Dne 12. září byla v československé armádě nařízena velitelská pohotovost a mužstvu zakázáno opouštět kasárna. Vzápětí bylo požádáno ministerstvo pošt a telegrafů o zavedení nepřetržité služby u mobilizačního referátu ministerstva a ředitelství pošt a telegrafů a současně o aktivování dálnopisného spojení z ministerstva národní obrany až k velitelstvím divizí. To vše v obavě, že plánovaný rozhlasový projev Adolfa Hitlera může vyvolat nepokoje mezi německým obyvatelstvem v pohraničí.
Hitlerův projev se skutečně stal pro sudetské Němce signálem k otevřenému povstání a na Hlavní štáb československé armády přicházely v průběhu 13. září zprávy o násilnostech v pohraničí, které si vyžádaly zraněné i mrtvé. Velení armády proto souhlasilo s odesláním motorizovaných brigád rychlých divizí disponujících obrněnou technikou do západních Čech, kde panovala nejhorší situace. Současně nařídilo rozptýlení vojenských letadel na polní letiště, rozmístění prostředků protiletadlové obrany a přemístění velitelů útvarů bránících hranice na stanoviště předvídaná plánem zajištění hranic. Ministerstvo pošt a telegrafů bylo požádáno o nepřetržitou telefonní a telegrafní službu u všech poštovních úřadů.
V obavě, že povstání německého obyvatelstva v pohraničí poslouží Německu jako záminka k vojenskému útoku, požádal 13. září večer na zasedání Nejvyšší rady obrany státu náčelník Hlavního štábu československé armády generál Ludvík Krejčí o vyhlášení alespoň stejných vojenských opatření jako v květnu 1938, tj. povolání nejmladšího ročníku záložníků a vybraných záložníků-specialistů z více ročníků. Vláda a prezident ale ze zahraničněpolitických důvodů souhlasili jen s povoláním záložníků-specialistů, k čemuž došlo 13. září v noci vyhlášením tzv. Plánu C (§ 22 branného zákona). Tímto opatřením bylo do zbraně povoláno asi 120 000 mužů, kteří zvýšili početní stav československé armády na více než 380 000 mužů.
Plánem C byla automaticky nařízena bojová pohotovost pro osádky těžkého opevnění, provedení zajištění lehkého opevnění, aktivace protiletadlové obrany a hlásné služby a také rozvoz munice a pohonných hmot na předpokládaná místa. Všechna tato opatření vyžadovala zvýšený počet vojáků, takže Hlavní štáb československé armády potřeboval další záložníky. Dne 17. září generál Ludvík Krejčí požádal o povolání dvou ročníků zálohy, ale politici odsouhlasili jen jeden. Tito záložníci ihned obdrželi svolávací lístky a zvýšili početní stav československé armády na zhruba 460 000 mužů.
Ještě téhož dne následovala další opatření. Dělostřelecké útvary určené k obraně státní hranice se měly přemístit na taková místa, odkud mohly rychle zaujmout předpokládaná palebná postavení. V pohraničí byly zahájeny přípravné práce pro ničení všech důležitých objektů, na vybraných železničních stanicích měla probíhat kontrola vlaků z Německa, aby se jimi na naše území nedostaly německé záškodnické oddíly. Letecký odbor ministerstva dostal za úkol připravit plán úderu vojenského letectva na německé motorizované a tankové kolony, aby byly co nejdříve po vpádu na československé území zastaveny.
O tři dny později opustily své posádky mírové divize nepodílející se na zajištění státní hranice a přesunuly se do severních Čech, na jižní Moravu a jihozápadní Slovensko tak, aby mohly zasáhnout v případě průlomu obranné linie na hranici. Útvary přímo na hranicích pokračovaly v přípravě ničení a nově dostaly rozkaz zahájit ihned výstavbu protitankových i protipěchotních překážek a palebných postavení pro kulomety, protitankové kanony a minomety. Dále měly zahájit kopání zákopů mezi objekty lehkého opevnění a tím zesílit odolnost obranné linie. Generálové ve výslužbě, povolaní 21. září do služby, dostali rozkaz odjet na Českomoravskou vrchovinu a na Moravu, kde měli připravit výstavbu vnitrozemských obranných postavení.
Dne 22. září dopoledne nařídil Hlavní štáb československé armády ostrahu hranic s Německem, s Maďarskem a také s Polskem na Těšínsku. Kromě již provedených opatření znamenala dále zahájení střežení železničních tratí a podřízení příslušníků stráže obrany státu armádě. Vzápětí následovalo vyhlášení úplné bojové pohotovosti v opevnění a na hlavním obranném postavení. Obranné pozice v pevnostní linii před hlavním městem zaujaly také pražské pěší pluky. K obraně státu bylo připraveno zhruba půl milionu mužů, hlavní obranné postavení bylo obsazeno, v pohotovosti stálo letectvo a protiletadlová obrana. Dne 23. září v noci oznámil rozhlas vyhlášení mobilizace (§ 23 branného zákona).
Mobilizace
Mobilizací se povolávali do zbraně všichni záložníci do 40 let věku včetně, pokud již nenastoupili v předchozích dnech nebo nebyli této povinnosti zproštěni. Jejich nástup byl velmi rychlý, první z nich se hlásili v mobilizačních střediscích již za hodinu. Československo vstoupilo 23. září do stavu branné pohotovosti státu a prezident Edvard Beneš jmenoval hlavním velitelem dosavadního náčelníka Hlavního štábu československé armády generála Ludvíka Krejčího.
První den mobilizace, tj. 24. září, proběhl bez problémů a podařilo se rychle doplnit na předepsané válečné počty útvary, které už stály v pohotovosti na hranicích. Již 25. září ale přišly komplikace, když se při formování záložních útvarů začal projevovat nedostatek specialistů, například řidičů, zaviněný nenastoupením osob německé národnosti. Další den se vedle nedostatku osob objevily problémy se zajištěním dostatečného počtu koní a nákladních automobilů, vázl také příjezd osob ze Slovenska způsobený zpožďováním vlaků. To se nezměnilo ani následující den a 28. září byl již nedostatek motorových vozidel, s výjimkou části Čech, kritický a především na Slovensku znemožňoval řadě záložních útvarů dosáhnout pohotovosti a přesunout se na určená místa.
Přitom snahou hlavního velitele bylo, aby záložní útvary co nejdříve opustily mobilizační centra, kde se mohly stát cílem nepřátelských leteckých útoků. Již 25. září po obědě proto vydal rozkaz, aby zmobilizované útvary, které se mají přesunout na svá místa pochodem, vyrazily na cestu ihned, jakmile dosáhnou nejnutnější pohotovosti, bez ohledu na plánovaný den odchodu. V zájmu maximálního urychlení nástupu si dokonce 28. září vyměnily dvě záložní divize své pěší pluky, čímž se výrazně zjednodušily jejich plánované přesuny. Železnice ostatně zvládala vojenské transporty s vypětím všech sil a přes veškerou snahu přijížděla řada z nich na místo určení se zpožděním.
Podle platného válečného plánu se zmobilizovaná československá branná moc skládala ze čtyř armád a zálohy hlavního velení. I. armáda bránila prakticky celé Čechy, II. armáda severní Moravu a IV. armáda jižní Moravu a část jižních Čech. Slovensko a Podkarpatskou Rus zajišťovala III. armáda, největší část záloh hlavního velení se nalézala na moravsko-slovenském pomezí. Protože se očekávalo, že nejsilnější nepřátelský úder přijde z bývalého Rakouska, byla v těchto místech systematicky zesilována obrana. Dne 27. září byl dokonce do jižních Čech odeslán záložní sbor původně se soustřeďující na Moravě. Tentýž den v noci hlavní velitel informoval, že druhý den ve 14 hodin začne pravděpodobně nepřátelský útok.
Dne 29. září se částečně zlepšila situace při výstavbě záložních útvarů. Pomocí přesunů osob a dodatečně povolaných záložníků starších 40 let se podařilo snížit nedostatek osob zaviněný nenastoupením vojáků německé národnosti. Potřeba nákladních automobilů však byla stále kryta jen z 50 až 70 %, přičemž mnoho vozidel bylo ve špatném technickém stavu. Snaha nahradit chybějící automobily selskou vozbou vedla jen k dalším potížím spojeným s jejím opožděným dodáváním a špatným stavem. Nicméně přes tyto komplikace byla 30. září většina záložních sil na svých místech a pouze čtyřem divizím na Slovensku a Podkarpatské Rusi dosud chyběly významné části.
K obraně Československa bylo připraveno 14 velitelství sborů, 34 pěších divizí, 4 rychlé divize a 3 skupiny, z toho dvě v síle pěší divize a jedna v síle pěší brigády. Celkem se jednalo o přibližně 1,1 milionu mužů, kteří disponovali asi 780 protitankovými kanony, 1350 minomety, 2270 děly všech ráží a 350 tanky. Dalších asi 270 protitankových kanonů bylo z velké části umístěno v objektech těžkého opevnění. Vojenské letectvo mělo asi 1400 letadel, z toho zhruba 900 bojových, protiletadlovou obranu zajišťovalo 230 protiletadlových kulometů a 250 protiletadlových kanonů.
Přijetí mnichovské dohody čtyř mocností 30. září se samozřejmě na průběhu mobilizace projevilo, i když ne hned, ale postupně. Ještě téhož dne večer dostali vojáci pokyn nadále držet hlavní obranné postavení a plnit dosavadní úkoly, mobilizace běžela dál a na svá místa přijížděly vojenské transporty. Druhého dne hlavní velitel generál Ludvík Krejčí nařídil, aby se v mobilizaci pokračovalo s tím, že se nebudou provádět opatření vyžadující finanční náklady a zruší se mobilizační objednávky. Mělo se zastavit také povolávání osob starších 40 let a přebírání motorových vozidel, koní i selské vozby.
Zahájení demobilizace
Dne 2. října byl vydán příkaz k ukončení opevňovacích prací na hlavním obranném postavení i před tímto postavením. Z armády se měly postupně propustit všechny osoby bez ohledu na národnost, které o to požádají a pochází z odstoupeného pohraničí. Začala se připravovat rozsáhlá evakuace, k níž byly vydány první všeobecné směrnice ještě 1. října. Výslovně se v nich uvádělo, že zbraně, munice, materiál a důležité písemnosti nesmí padnout do cizích rukou. Nařízení z 2. října upřesňovalo, že se má demontovat a evakuovat veškerý materiál z lehkého opevnění, které se nalézá na odstoupeném území, z těžkého opevnění pak veškeré vybavení kromě zbraní a části střeliva. Objekty opevnění na zbylém území se naopak měly nadále zdokonalovat.
Mobilizace se dokončovala v průběhu 4. října, kdy dojížděly poslední vojenské transporty. Zahájené propouštění záložníků do pohraničí vyvolalo opět nedostatek osob, u některých týlových útvarů dokonce tak velký, že to ohrožovalo jejich činnost. Další den se už v mobilizování útvarů nepokračovalo a osoby ani dopravní prostředky se nepovolávaly. Příslušná velitelství naopak dostala pokyn, aby se připravila demobilizace osob a dopravních prostředků, protože se chystal demobilizační rozkaz. Ten byl na základě usnesení československé vlády vydán 6. října.
Protože odstoupení pohraničí se zatím týkalo pouze českých zemí a na Slovensku a Podkarpatské Rusi zůstávala nejistá situace, rozhodl hlavní velitel generál Ludvík Krejčí o zesílení III. armády proti Maďarsku. Dne 3. a 4. října dostaly čtyři divize a jeden sbor ze zálohy hlavního velení na moravsko-slovenském pomezí rozkazy k přesunu na Slovensko. Stejným směrem zamířil i jeden tankový prapor. Další rozkazy k přesunům byly vydány 6. října po oznámení definitivního rozsahu německého záboru pohraničí, kdy československým silám nezbylo než se stáhnout více do vnitrozemí. Na Slovensko, kde došlo k několika incidentům s maďarskou armádou, byla odeslána další divize.
Stále zřetelněji se tak projevoval rozdílný vývoj v českých zemích a na zbytku území republiky, který si vyžadoval odlišný přístup. I., II. a IV. armáda se měly omezit na zajištění prozatímní hranice a nedovolit její narušení různými ozbrojenci. Proti pravidelné německé armádě neměly zasahovat, neboť 9. října dostaly výslovný pokyn nestřílet na německé vojsko a při jeho případném postupu ustoupit. Naproti tomu III. armáda měla nadále hájit státní hranici a zabránit všem pokusům o její narušení. Velitel III. armády generál Lev Prchala nařídil 10. října klást rozhodný odpor, kdyby se maďarská armáda pokusila proniknout na území, jehož vyklizení není dohodnuto.
Demobilizace schválená 6. října měla proběhnout ve čtyřech etapách. První z nich proběhla ve dnech 9. a 10. října a byly při ní propuštěny všechny přebytečné osoby i někteří další záložníci a rozpuštěny útvary, které z různých důvodů zůstaly v mobilizačních střediscích. Druhá etapa se uskutečnila 11. října a došlo při ní ke zrušení týlových a pomocných útvarů, které nebyly nezbytné pro další činnost armády. Její celková bojová pohotovost tím nijak výrazněji neutrpěla a stále si zachovávala složení jako před přijetím mnichovské dohody. Teprve třetí etapa demobilizace realizovaná od 17. do 19. října znamenala likvidaci všech záložních útvarů postavených po vyhlášení mobilizace a tím i zmenšení početního stavu armády. Na třetí etapu navazovala etapa čtvrtá ve dnech 20. až 26. října, během které byli až na určité výjimky propuštěni z vojenské služby všechny ročníky záložníků kromě nejmladšího povolaného 17. září.
Obě uvedené etapy se však týkaly pouze útvarů mobilizovaných v Čechách a na Moravě. Zde byly všechny divize a sbory vzniklé v rámci mobilizace rozpuštěny a stejný osud postihl i velitelství I., II. a IV. armády. Do konce října se úroveň vojenských opatření v českých zemích vrátila přibližně ke stavu, jaký byl 22. září, tj. platila ostraha hranice a ve službě zůstával nejmladší ročník záložníků. Výjimku představovaly jen některé divize a samostatné motorizované, tankové a letecké útvary, které odešly jako posila na Slovensko a Podkarpatskou Rus.
III. armáda díky těmto opatřením stále zvyšovala svoji sílu a připravovala se na možné střetnutí s Maďarskem. Její velitel generál Lev Prchala nevylučoval 14. října v případě nepřátelského postupu ofenzivní vedení války. S cílem zlepšit organizaci obrany navrhl, aby na Podkarpatské Rusi byly všechny síly podřízeny jednomu veliteli, s čímž hlavní velitel vyslovil souhlas. Vytvořilo se tu fakticky samostatné uskupení o několika divizích včetně vlastního letectva s úkolem připravit se na případný boj nejen s Maďarskem, ale i Polskem.
Koncem října měla III. armáda k dispozici celkem 5 velitelství sborů, 14 pěších divizí a 1 rychlou divizi, které disponovaly asi 220 000 muži, více než 100 tanky a 230 letadly. Když 25. října sestřelila maďarská stíhačka na jižním Slovenskem československé vojenská letadlo, zdálo se, že válce již nic nezabrání. Československé velení zareagovalo rozkazem nařizujícím sestřelení každého maďarského letadla, které přeletí hranice. Těsně předtím, než začal platit, však musel být na příkaz předsedy vlády zrušen a ke konfliktu tedy nedošlo. I v tomto případě nakonec rozhodla politická jednání, a to arbitráž ve Vídni, jejíž výsledky byly zveřejněny 2. listopadu a znamenaly předání jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi Maďarsku.
III. armádu tak čekala evakuace, ústup do vnitrozemí a střežení nové hranice. Po ukončení maďarského obsazení odstoupených území bylo možné přistoupit k demobilizaci. Třetí etapa demobilizace zde začala 16. listopadu, na Podkarpatské Rusi s menším zpožděním, a v jejím průběhu byly rozpuštěny všechny záložní útvary postavené po vyhlášení mobilizace. Od 3. prosince, na Podkarpatské Rusi od 6. prosince, pak pokračovala čtvrtá etapa, po jejímž skončení zůstal ve službě jen nejmladší ročník záložníků. Situace armády v českých zemích i ve zbytku republiky se tím sjednotila.
Ukončení demobilizace
V Čechách a na Moravě byl 11. listopadu zrušen rozkaz z 9. října zakazující střílet na německé vojsko a vojáci tak mohli plnit úkoly vyplývající z ostrahy hranic bez omezení. Mimořádná opatření vyhlášená v půlce září trvala až do prosince, kdy začala být postupně rušena. Dne 5. prosince skončila ostraha hranic proti Německu, o týden později proti Maďarsku a Polsku, s výjimkou úseku na bývalé Podkarpatské Rusi. Velitelská pohotovost se měla na hranicích s Německem zrušit 10. prosince, na hranicích s Maďarskem a Polskem o devět dní později, opět s výjimkou úseku na bývalé Podkarpatské Rusi.
K obnovení mírového stavu bylo ještě třeba propustit nejmladší ročník záložníků i zbývající záložníky starší, kteří ještě zůstali v armádě, a vrátit všechny nevojenské dopravní prostředky. Došlo k tomu 15. prosince, kdy na celém území okleštěného státu proběhla poslední, pátá etapa demobilizace. Téhož dne bylo zrušeno velitelství III. armády a ke svým mateřským útvarům do Čech se vrátila část posil odeslaná v říjnu ke III. armádě. Symbolickou tečku za československou mobilizací učinil nový prezident Emil Hácha, když 20. prosince zprostil generála Ludvíka Krejčího funkce hlavního velitele československé armády, kterou vykonával téměř čtvrt roku.
Úplně definitivně skončila vojenská opatření v únoru 1939. Nejprve byla 15. února zrušena ostraha hranice na bývalé Podkarpatské Rusi a následně 28. února skončil stav branné pohotovosti státu, do kterého Československo vstoupilo 23. září 1938.
Je tedy zřejmé, že povědomí o týdenním vystoupení československé armády na podzim 1938 neodpovídá skutečnosti, neboť se jednalo o období mnohem delší. Počítáme-li od vyhlášení mobilizace 23. září do zrušení velitelství III. armády 15. prosince, vychází nám více než dva a půl měsíce, vezmeme-li v úvahu ještě předmobilizační opatření prováděná od 13. září, dostaneme se na tři měsíce. A to se nezohledňuje situace na bývalé Podkarpatské Rusi, kde vojenská opatření trvala ještě dva měsíce. Československá armáda tak sehrála daleko významnější úlohu, než jakou ji v našich představách o Mnichovu 1938 přisuzujeme.
Prameny a literatura:
Vojenský ústřední archiv-Vojenský historický archiv Praha, fond Hlavní štáb
Vojenský ústřední archiv-Vojenský historický archiv Praha, fond Velitelství útvarů za branné pohotovosti státu
Čaplovič, M.: Septembrová mobilizácia čs. armády 1938 s dôrazom na Slovensko. In: Slovensko vo vojnách a v konfliktoch v 20. storočí. Bratislava 2003, s. 75-114.
Krejčí, L.: Obranyschopnost ČSR 1938. Odboj a revoluce, roč. 6, 1968, č. 2, s. 14-41.
Sluka, V.: Československá armáda v datech III (1935-1939). Historie a vojenství, roč. 45, 1996, č. 1, s. 87-123.
Straka, K.: Československá armáda, pilíř obrany státu z let 1932-1939. Praha 2007.
Šrámek, P.: Ve stínu Mnichova. Z historie československé armády 1932-1939. Praha 2008.
Šrámek, P.: Vztahy mezi velením armády a vedením státu v Československu roku 1938. Disertační práce na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, Praha 2002.
Šrámek, P. a kolektiv: Když zemřít, tak čestně. Československá armáda v září 1938. Brno 1998.
Vojenské dějiny Československa. 3. díl, Praha 1987.
Vojenské dějiny Slovenska. 4. díl, Bratislava 1996.