K 1. březnu stáli jsme s pouhým jedním slabým ročníkem vycvičených a unavených mužů a s jedním ročníkem právě nastoupivších nováčků, s úplně porušenými mobilisačními přípravami, v nejslabší a nejkritičtější situaci, jaká se vyskytla za celého trvání první republiky. Vnitropolitická situace se zhoršovala, rostly potíže se Slovenskem a Podkarpatskou Rusí, bojová hodnota armády se rovnala téměř nule. Z německé strany však byla hlášena nová a nová soustředění, spojená s pohyby k „nové státní hranici“. Stupňovala se různost mínění mezi zpravodajskými orgány hlavního štábu a orgány ministerstva zahraničí i vnitra.
Každý v hlavním štábu i u vojenských útvarů cítil i viděl blížící se nebezpečí. Přesto však vláda nařizovala, aby se nic nepodnikala, dokud hranice nejsou pevně určeny.
14. března 1939 bylo již nade vše jasné, že vpád na naše území je otázkou příštích hodin. Tehdy byl důstojnický sbor přes prožitá zklamání stále ještě ochoten uposlechnout rozkazu státních představitelů, stále ještě v ně věřil. Vždyť k tomu byl vychováván po 20 let.
Odpoledne přišel do hlavního štábu nezapomenutelný pplk. Mašín. Prosil, zapřísahal nás i hrozil, abychom něco udělali. Hrozil vyhozením kasáren i jinými činy, když viděl nemožnost mobilisace.
Vedoucí činitelé však mlčeli, a to bylo hrozné. Po marných jednáních v ministerstvu zahraničí odletělo několik důstojníků zpravodajské služby 14. března večer do zahraničí.
Po prvé byli důstojníci hlavního štábu, kteří po celou noc pracovali na nejtajnějších věcech, bez důležitých zpráv, naopak, byli od průběhu dění oddalováni.
Na noc ze 14. na 15. března byli nařízeny jen noční služby.
Pracoval jsem tehdy u operačního oddělení.
Pozdě večer jsme byli posláni domů. Doma jsem se z rozhlasu dozvěděl o Háchově odjezdu do Berlína a o tom, že Němci u Moravské Ostravy vkročili na naše území. Na spánek nebylo pomyšlení. Potom jsem byl volán do hlavního štábu v době, kdy můj druh pplk. Souhrada rozhlasem tlumočil nařízení vlády o zachování klidu při příchodu německé armády.
Sešli jsme se v oddělení, abychom začali pálit spisy, na kterých jsme po léta pracovali. Nikdy v životě jsme fysicky nepracovali tak důkladně. Protože nestačila kotelna, písemnosti se snášely v kufrech na dvůr, polily petrolejem a zapálily.
Otevřené pancéřové skříně zely prázdnotou, výsledek naší práce, naše tužby a sny se obrátily v hromadu popela.
Jen dálnopisy a radio přinášely stále zprávy o postupu Němců do jednotlivých posádek.
Německá vojska vešla do Prahy. Sama příroda se proti tomu vzbouřila a zabránila vzletu mohutného německého letectva, jak bylo v plánu. První motocyklisté se objevili před budovou hlavního štábu, následovány pancéřovými útvary. První němečtí důstojníci však k nám přišli o hodinu později, především do zpravodajského oddělení. Nenašli, co hledali. Stará československá branná moc přestala existovat a nám připadl pro vojáka nejstrašnější úděl, dívat se nečinně se zaťatými pěstmi, jak nepřítel bez rány obsazuje naši vlast. Jen telefon a dálnopis pracoval setrvačností dále, jako by se nechtěl smířit se situací. Přicházely stále zprávy o postupu Němců jak z Čech, tak z Moravy, ze Slovenska, ba i z Podkarpatské Rusi, ačkoliv obě tyto části republiky se již od nás oddělily. Stát se zhroutil uvnitř.
Odpoledne přišli důstojníci z německého hlavního štábu také k nám. Shlédli prázdné pokladny, tázali se, proč spisy byly zničeny. Poukázali jsme na předpis. Mluvili k nám naučné řeči podle instrukcí. A telefon pracoval dál.
Hlásilo se Zemské vojenské velitelství Bratislava. Sdělili jsme, že hlavní štáb je již obsazen, přáli slovenským druhům hodně zdaru a na shledanou v lepších dobách.
Bylo těžko najít důstojníky, kteří by s Němci jednali. Tuto funkci byli nuceni obstarat většinou důstojníci z bývalé rakousko-uherské armády. Již v těchto hrozných okamžicích vznikal odboj, který rostl den ke dni. Po prvé hrozné ráně, která nás přivedla na hranici šílenství, odcházeli jsme z budovy se znamením hanby a potupy. V následujících dnech, kdy bylo snad každému z nás stydno vyjít na ulici, a v bezesných nocích – kdy téměř každý jsme si znovu probírali, co kdo snad zameškal od mobilisace až do okupace udělat – probojovali jsme se k závěru, že všichni neseme část viny, každý podle stupně svého zařazení. Zároveň vznikla pevná vůle odčinit tuto potupu. Byli jsme si jasně vědomi, že následující boj bude veden za nejtěžších podmínek a že jenom část z nás se dočká lepších časů.
Hlas osvobozených, 15. 3. 1946