Zplnomocněné zastoupení SSSR v Československu
Tajné
Praha, 25. května 1938.
Lidovému komisaři zahraničních věcí soudruhu M. M. Litvinovovi.
Vážený Maksime Maksimoviči,
níže uvedené považuji za mimořádně důležité praktické informace, a proto vám je vyčleňuji do samostatné zprávy.
U příležitosti příjezdu naší komise pod vedením soudruha Savčenka jsem uspořádal oběd, kterého se zúčastnili z Čechů náčelník generálního štábu československé armády generál Krejčí, jeho zástupce generál Husárek, řídící veškerou výstavbu československého pohraničního opevnění, jeho zástupce generál Štěpánek, dále generál Čermák a tři plukovníci, kteří budou pracovat s naší komisí. Oběd se konal včera, 24. května. Z civilních osob se zúčastnil pouze inženýr Hromádko, prezident Škodových zbrojních závodů.
V rozhovoru ve třech s Krejčím a Hromádkem, ke kterému se později připojil Husárek, nejdříve Hromádko a po něm Krejčí, učinili téměř oficiální formou prohlášení následující povahy.
V souvislosti s rozvojem našich vzájemných vztahů se Škodovými závody, zvláště v důsledku příjezdu a práce sovětské komise za předsednictví armádního velitele Kulika, Hromádko položil jasně své vládě a prezidentu Benešovi otázku, o takříkajíc mezích otevřenosti před námi a o šíři svých zplnomocnění pro spolupráci s námi. Hromádko vysvětloval bez jakýchkoliv výhrad, že to pro něj bylo mimořádně důležité vzhledem k pestrosti složení československé vlády a pochybnostem nálad jejích některých členů. Jako odpověď dostal Hromádko všemožná ujištění, že se mu uděluje právo jít jak libo daleko, jestli to vyžadují zájmy spolupráce s námi. Hromádkovi to bylo málo a byl nejdříve u Krejčího a potom, s jeho souhlasem a na jeho pokyn, na speciálním rozhovoru u ministerského předsedy Hodži. Aniž by zmínil podrobnosti, Hromádko jen řekl, že rozhovor s Hodžou byl dlouhý a těžký. Přesto je však výsledek ten, že Hodža na otázku Hromádka má-li Československo v úmyslu směřovat k absolutně bezvýhradné vojensko-technické spolupráci Škodových závodů a SSSR a jemu Hromádkovi se dávají neomezené pravomoce v tomto směru, odpověděl jasně a rozhodně ano. Hromádkovi bylo i toto málo a vyžádal si písemné potvrzení tohoto stanoviska a svých zplnomocnění. Toto písemné potvrzení Hromádko dostal.
S odkazem na události posledních dní, které způsobily částečnou mobilizaci československé armády, Hromádko říkal, že jeho úkolem je zavčas přenést do SSSR „mozek“ Škodových závodů, tj. jeho projekční a konstrukční kancelář. SSSR má dostatečně velkou průmyslovou základnu, výbornou surovinovou základnu a dobré lidské zdroje. Při jeho rozlehlosti a obranných prostředcích mohou být vždy vytvořeny podmínky, ve kterých se může vést bez překážek a přestávek vědecká a konstrukční práce ve všech speciálních oblastech činnosti Škodových závodů. V Československu první jakékoliv vážné střetnutí s okolním světem okamžitě vyřadí Škodovy závody z činnosti a přeruší jejich výzkumnou a konstruktérskou činnost. A to je konec pro práci. Nejlepší lidé v Československu si dobře uvědomují, že jejich země bude muset vydržet všechny hrůzy velké války, a proto chtějí udělat vše pro obranu své země, pro zachování možností své obrany v budoucnu. Z toho se vyvozuje závěr, že pro Československo je nutné orientovat se ve své praktické přípravě v tomto směru na SSSR. Současně Hromádko vyprávěl, že tyto argumenty jsou dost jasné mnohým a osud Škodových závodů v případě války mnohé zajímá. Nedávno u Hromádky vyzvídali Jugoslávci, zda má v úmyslu „uchránit“ Škodovy závody částečným přenesením jejich práce do Jugoslávie. Protože se Hromádko vyhnul odpovědi na tuto otázku, mající charakter návrhu, Jugoslávci si to vyložili podle sebe a dosti jasně vyslovili své domněnky, že Škodovy závody budou zřejmě přeneseny do Rumunska.
Generál Krejčí zopakoval uvedená prohlášení Hromádky, zvláště zdůraznil, že celá československá vláda a také československá armáda zastoupená svým vedením považují za cenné a správné při přípravě obrany před agresorem praktickou spolupráci v těsném kontaktu „s patřičnými činiteli“ v SSSR. Jako názorný příklad může sloužit činnost Hromádky a jeho Škodových závodů. Ale i v dalších stycích československá armáda usiluje o co nejrozsáhlejší spolupráci, čehož příkladem je příjezd a začínající práce komise brigádního velitele Savčenka. Krejčí dále zdůraznil, že taková praktická činnost má plnou podporu premiéra Hodži, nemluvě o prezidentu Benešovi, který udělal velmi mnoho pro uskutečnění naší spolupráce.
Připojivší se generál Husárek, za plné podpory ostatních dvou, prohlásil, že z československé strany bude uděláno vše, co bude možné, pro organizaci takové praktické spolupráce, která nebude mít žádné hranice a překážky. Všechny dveře pro nás budou otevřené, ať už nás zajímá cokoliv. Avšak československá armáda očekává, že i ze strany SSSR bude projeven tentýž otevřeně přátelský vztah. To neznamená, že Československo, nebo jeho armáda, by chtěly od SSSR stejně, kolik budou dávat samy. O tom není řeč. Nejde o nějaké porovnávání zásluh nebo i významu dvou takových veličin jako je SSSR a Československo. Mluvíme jen o vztahu přítele k příteli. Husárek několikrát zdůraznil své očekávání právě takového vztahu k Československu ze strany SSSR, jakému se těší SSSR ze strany Československa. Při té příležitosti se Husárek zmínil o bývalém vojenském atašé v Praze Šnitmanovi, který svým povýšeným postojem a pohrdáním československou armádou, a dokonce i celou zemí, nejednou Čechy zasáhl a kazil možnost rychlejšího vzájemného seznámení a sblížení. Československo zatím, aniž by se chtělo srovnávat se SSSR, má stále důvod věřit, že představuje dostatečnou veličinu, která může a má co dát. Nicméně, problém není jen v tom, aby Československo poskytlo, co může SSSR potřebovat, i když to udělá bez výhrad, ale v tom, aby se spojilo to, co má SSSR a co má Československo do takového harmonického celku, který by pomohl oběma zemím zvýšit svoji obranyschopnost proti možnému napadení. Pro to nejsou třeba žádné zvláštní činy, ale je třeba praktická spolupráce na základě vzájemného respektu a ochoty bezpodmínečně pomáhat jeden druhému.
Považuji za důležité zmínit, že po dobu celého rozhovoru se tento motiv „praktické“ spolupráce několikrát zdůrazňoval. Když to srovnám s některými dřívějšími vyjádřeními Beneše a Krofty, soudím, že to znamená připravenost Čechů spolupracovat, ale bez úpravy spolupráce jakýmikoliv obecnými dohodami nebo smlouvami mezinárodního charakteru a za podmínky utajení jejich „praktické spolupráce“ s námi před očima kohokoliv.
Řadu informačních materiálů k charakteristice nynějšího momentu, získaných na tomto obědě, dám do samostatného záznamu rozhovoru.
S. Alexandrovskij
Zplnomocněný zástupce SSSR v Československu