na květen 1938:
Henleinovcům se podařilo terorem pohltit všechny německé politické strany kromě sociálních demokratů a komunistů, a tak měli zdrcující vítězství ve volbách předem zajištěno. V rozvášněném německém pohraničí převládal názor, že volební vítězství za Hitlerovy pomoci povede k odtržení sudetského území. Provokace sudetoněmecké strany šly tak daleko, že její vedení vydalo 20. května prohlášení, že nemůže zdržovat dál své členy od použití vlastních prostředků v obraně proti českému násilí.
Němci úmyslně vyprovokovaná nervová válka udržovala nejen pohraničí, ale i celý náš stát v nesnesitelném napětí. V této prolhané a zákeřné hře se součinnost henleinovců s říšskými nacisty nedala na hranicích nijak podlomit než jejich vojenským uzavřením.
Bezprostřední podnět k této akci daly neprověřené zprávy ze tří různých míst, které dostal náš Hlavní štáb v noci z 19. na 20. května. Byla to v prvé řadě neprověřená zpráva našeho vojenského atašé v Berlíně o přesunech německých jednotek v Pruském Slezsku a v severním Rakousku a pak dvě zprávy dvě zprávy z anglického pramene. Obě anglické zprávy byly vyvolány naším dotazem a mluvily o německých vojenských transportech v Bavorsku, které Angličané označovali jako možnou přípravu k demonstrační podpoře henleinovců v nadcházejících volbách u nás.
Nad obsahem těchto zpráv bychom se byli nijak zvlášť nepozastavovali. S demonstrační podporou henleinovců v blížících se volbách se muselo počítat a zprávy o vojenských transportech v našem zájmovém prostoru byly všedním zjevem. V Německu byl už dávno před tímto datem prováděn výcvik záloh v tak značných rozměrech, že po celém státním území projížděly transporty na všechny strany. Poplach však vzbudila neprověřená zpráva jedné Moravcovy agenturní ústředny (Moravec byl v té době vedoucím výzvědné a protivýzvědné skupiny 2. oddělení Hlavního štábu), která mluvila o soustřeďování velkých vojenských sil, dokonce i z hannoverského prostoru, v Sasku a v severovýchodní části Bavorska. Po neblahých zkušenostech s Moravcovou agenturní sítí při jarním obsazování Rakouska jsme přijali v mojí skupině (která tvořila plánovací a studijní složku 2. odděleni Hlavního štábu) tuto zprávu s nedůvěrou. Nechtělo se nám totiž uvěřit, že by placení agenti mohli v necelých dvou dnech získat spolehlivé zprávy z tak obrovského prostoru. Proto jsem trval na tom, aby Moravec svou zprávu neprodleně prověřil. Zároveň jsme se postarali o to, aby byla prověřena i jinými prostředky, na Moravcovi nezávislými. Ten však už v poledních hodinách 20. května přišel s hlášením, že zprávy jeho agentů odpovídají skutečnosti.
Po jeho vyjádření jsme museli připustit, že i zprávy našeho berlínského atašé a z anglického pramene, došlé v předchozí noci, by mohly být pravdivé, poněvadž se vzájemně doplňovaly. Rýsoval se najednou před námi hrozivý obraz jako by v celém německém pohraničí kolem nás docházelo k vojenským přesunům v nebývalém rozsahu. Na podkladě tohoto závěru předložil náčelník Hlavního štábu generál Krejčí prezidentu republiky ke schválení návrh k vojenskému uzavření hranic s Německem. S vydáním příslušných nařízení se však čekalo až do večera, poněvadž jsme nevylučovali, že by mohly dojít nějaké zprávy, které by tvrzení agentů vyvracely. Jelikož se nic takového nestalo, bylo rozhodnuto povolat nejmladší ročník zálohy a příslušníků speciálních zbraní na mimořádné cvičení (§ 22 branného zákona) a Hlavní štáb vydal v pozdních večerních hodinách rozkaz k zaujetí ostrahy hranic podle připravených plánů. 21. května ráno byli příslušníci SOS (Stráže obrany státu) pohotově na svých stanovištích, cesty přes hranice byly zataraseny záseky a v pohraničních opevněních stály strážní oddíly. Dopoledne přehradily ostrahové oddíly důležité komunikace a odpoledne došly z pohraničních jednotek doplňky dělostřelectva a služby. Záložníci určení pro zesílení obrany hranic dostali svolávací lístky v noci z 20. na 21. května, 21. května byli na shromaždištích a 22. května dopoledne byli začleněni do pohraničních jednotek. Pozemní krycí sestava byla od rána 21. května doplněna protivzdušnou obranou.
K tomuto opatření by bylo došlo i bez agenturního podnětu nejpozději během voleb, poněvadž provokace Němců si takový zásah přímo vynucovaly. Jejich psychóza, posedlá pýchou, velikášstvím a nenávistí vůči nám, byla všeho schopna. Zfanatizovanému sudetskému pohraničí musela být konečně ukázána silnější pěst a jeho styk s Německem musel být alespoň v pohraničním pomezí znemožněn.
20. května odpoledne začal dramatický závod o vyjasnění situace po celé délce našich hranic. Do akce byly zasazeny všechny dosažitelné zpravodajské prostředky, aby bylo co nejdříve zjištěno, zda se v německém pohraničí jedná jen o demonstrační přípravy anebo snad dokonce o soustřeďování velkých sil k útočné akci, na níž by se z naší strany muselo odpovědět mobilizací. 21. května došla první vážnější zpráva, která pocházela od našeho konzulátu v Drážďanech. Mluvila o zvýšeném vojenském ruchu v saském prostoru počínaje dnem 19. května. Nebylo však v ní ani jediného náznaku o tom, že by v Sasku docházelo k soustřeďování velkých sil z vnitra říše přesto, že jeden úředník konzulátu saským prostorem 19. května skutečně projel.
V dohodě s naším vojenským atašé v Berlíně projelo v kritických dnech 21. a 22. května saským, bavorským a slezským pohraničním prostorem celkem šest důstojníků: dva od našeho vyslanectví a čtyři od spřátelených vojenských atašé (francouzského, anglického, belgického a sovětského) a všichni souhlasně prohlašovali, že v projetých prostorech nezjistili nic takového, co by svědčilo o soustřeďování velkých sil v těchto místech.
24. května jsme dostali dokonce i zprávu od francouzského hlavního štábu z předešlého dne, která oznamovala, že v Paříži nemají žádné potvrzení o tom, že by některé divize ze západní části Německa byly přesunovány k našim hranicím. Moravcův agent však i po 21. květnu potvrzoval koncentraci velkých německých sil v hlášených prostorech. Teprve 25. května, kdy už bylo zřejmé, že vojenský ruch v sousedním německém pohraničí souvisel patrně s výcvikovými přesuny, které v Sasku a v Bavorsku dostaly záměrně demonstrační ráz zapadající do Hitlerovy vyděračské a násilnické politiky, přišla Moravcova agentura s hlášením, že vojenská opatření v dříve hlášených prostorech byla 23. května večer odvolána a že soustřeďované jednotky se rozjíždějí.
Avšak ani toto tvrzení, jak jsme se sami přesvědčili, neodpovídalo skutečnosti. Našemu leteckému atašé v Berlíně kapitánu Malému jsme totiž nařídili, aby na svém letadle přiletěl do Prahy a při letu přes Sasko se rozhlédl, jaký panuje ruch na tamních komunikacích. Po přistání na ruzyňském letišti hlásil, že v Sasku nic zvláštního nepozoroval. Mimo to jsme vyslali jednoho našeho leteckého důstojníka od pražského útvaru normálním dopravním letounem na lince Praha – Drážďany – Berlín a ani ten nepozoroval v Sasku žádný nápadný ruch.
Ve špionážní literatuře, která v polovině 60. let zaplavovala náš knižní trh (autoři Ströbinger, Amort a Jedlička) je označován za hlavní Moravcovu špionážní veličinu v květnových událostech agent A-54. Stejně je tomu i v dokumentárním filmu, za jehož podklad byl vzat děj Ströbingerovy reportáže Stopa vede k Renému. Je-li tomu skutečně tak, je těžko uvěřit, že si A-54 celou podvodnou akci vymyslel sám jen proto, aby mohl předložit Moravcovi pořádný účet. Tak prohnanému špionovi muselo být přece jasné, že v Praze brzo na jeho lež přijdou. Mnohem pravděpodobnější zdá se být jiné vysvětlení. Že dodával Moravcovi podvržené zprávy od svých pánů. Že v daném případě šlo o záměrnou provokaci drážďanského abwehru nařízenou Berlínem, které měla za účel nás vyprovokovat a svést k unáhleným vojenským opatřením ve velkém měřítku a poskytnout tak Hitlerovi záminku, aby se s námi mohl vypořádat tak či onak už v jarních měsících roku 1938. Provokace však selhala v důsledku naší rychle provedené prověřovací akce.
Generál Bamler, poslední žijící významná postava Canarisova abwehru, nevylučuje, že květnová krize vyvolaná vojenským uzavřením našich hranic s Německem byla německým dílem. Redaktorovi Kokoškovi z A-revue o květnových událostech v roce 1938 řekl: „Už nevím, o co tehdy v Československu šlo. Mluvilo se však o tom, že je třeba posílit Henleinovu pozici. A tak je možné, že se pro to nějaká kladná opatření udělala.“
Později se vyskytla verze, že Moravcovým informátorem nebyl A-54, ale politický emigrant D-14. Tento názor však nesouhlasí s mým dokumentárním materiálem z té doby zachovaným. Celou záhadu je dnes těžko vysvětlit. Hlavní její aktéři nežijí. Moravcova agenturní taktika byla často záměrně tak zamotána, aby se v ní nikdo nevyznal. To byl jeden ze způsobů jeho práce a ten mu také umožňoval dostat se bez úrazu z mnohé záhady ven. Ať už je tomu jakkoliv, faktem je, že Moravec se s hlášením svých agentů ztotožňoval, a to i po 22. květnu, kdy jsme mu dokázali, že jeho informátoři lžou. A tak v květnových událostech nejen že jako šéf agentury zcela selhal, ale i svým nezodpovědným zasahováním do činnosti našeho ústředního zpravodajského aparátu způsobil, že nám v práci ještě překážel, poněvadž jsme museli jeho falešné zprávy ještě druhými zpravodajskými prostředky korigovat.
Je možné, že na provokační akci abwehru měl zájem sám Goebbels, aby v našich vojenských protiopatřeních mohl najít nový popud k stupňování své prolhané propagandy, která by nás líčila jako zemi nebezpečnou pro klidný vývoj ve střední Evropě.
Náš květnový zákrok v roce 1938 dosáhl svůj cíl. Své spojence jsme přesvědčili, že se chceme bránit i proti přesile a sudeťáci se zalekli, jakmile se jim ukázala silnější ruka. Obecní volby proběhly bez incidentů a v pohraničí zavládl po nějakou dobu klid.
na březen 1939:
Současně s Moravcovou historií došlo v Hlavním štábu k jiné události, která měla zcela odlišnou tvář. Hlavní úlohu v ní hráli dva důstojníci, kteří v kritické chvíli mysleli na boj doma. Byl to pověstný hrdina domácího odboje podplukovník Mašín a vynikající člen pozdějšího zahraničního odboje plukovník Píka. 14. března kolem 16. hodiny, asi za hodinu po tom, co jsem se vrátil od generála Fialy, který mi nařídil, abych převzal celé zpravodajské oddělení po Moravcovi, vkročil do mojí kanceláře podplukovník Mašín. V jeho doprovodu byli velitel 5. pěšího pluku plukovník Chalupa a velitelé pražských dělostřeleckých pluků plukovníci Sklenovský a Holoubek. Sotva mne začali seznamovat s účelem své návštěvy, přišel plukovník Píka. Zamýšlel společně s Mašínem přimět vládu, aby se postavila německému vpádu na odpor nebo aby vydala aspoň rozkaz k ničení armádní výzbroje. Přítomní plukovníci byli s nimi solidární. Slíbil jsem Píkovi, že ze své kanceláře vytvořím spojovací článek, kam mi bude oznamovat výsledky svého jednání a já že budu vykonávat prostředníka mezi ním a veliteli pluků, kteří měli po poradě odejít do svých kasáren a čekat na další pokyny. Mezitím, co jsem pokračoval v likvidaci Moravcovy pozůstalosti, jsem se od Píky dozvěděl, že jeho jednání neprobíhá tak, jak by si přál a že se snaží za pomoci generála Eliáše prosadit, aby byly vydány aspoň rozkazy k ničení vojenského materiálu. Nejvyšší vládní činitelé vak trvali na tom, že se nesmí učinit nic, co by Háchovo jednání v Berlíně ztížilo. Čas utíkal, až nakonec dobře myšlená akce vyzněla naprázdno. V situaci, v níž jsme se 14. března odpoledne ocitli, bylo lépe jednat na vlastní pěst. V odpoledních a ve večerních hodinách by se bylo přihlásilo dost důstojníků, kteří se mohli rozjet do větších posádek a v dohodě s veliteli útvarů mohli aspoň někde zničit zásoby vojenského materiálu anebo vyvézt z kasáren zbraně, střelivo a výbušniny a zachránit je pro pozdější boj. K provedení této eventuality dával jsem hned od počátku k dispozici všechna auta zpravodajského oddělení. Píka se však domníval, že za pomoci generála Eliáše prosadí svůj záměr, a tak našich aut bylo použito jen k zájezdům do posádek nepříliš vzdálených od Prahy. Zoufalý Mašín navezl do kasáren svého pluku v Ruzyni střelivo a výbušniny z hostivické prachárny a přikázal rozložit vše po ubikacích, Pak zaujal s děly palebné postavení u silnice „Na dlouhé míli“ a čekal na Němce rozhodnut na jejich kolony otevřít oheň. Při zahájení palby měli jeho vojáci vyhodit ruzyňská kasárna do povětří. Teprve na naléhání generála Netíka z MNO, který později zahynul v koncentračním táboře, od svého záměru upustil.