Otištěno: Ludvík Krejčí: Já se generálem nenarodil. Z písemností hlavního velitele čs. armády nejen o roce 1938. Praha 2018, s. 119-127.
Zápis o mém svědectví před Národním soudem v přelíčení proti bývalému ministerskému předsedovi R. Beranovi a spol. na Pankráci 19. února 1947 v 8.45 hodin
Před zahájením jsem ještě z chodby nahlédl do soudní síně kvůli orientaci. Když mne zřízenec zavolal a vpustil, věděl jsem již, kterým směrem se dát k ohrádce před soudním tribunálem.
Obžalovaní zůstávali po mé levici, věnoval jsem všem letmý pohled a pak jsem se uklonil předsedovi soudu JUDr. Gottweisovi. Od něho napravo seděl jeho zástupce[1], pak vojenští soudní znalci generál Bürger a generál Veselý, pak prokurátor Grospič, po levici předsedově soudci z lidu. Nejlevější dr. Munk, žid ze zahraničí se třemi stužkami v klopě kabátu.
Předseda: Vy jste generál Krejčí, kde jste se narodil a jak jste stár a jakého náboženského vyznání. Ptal-li se, zda jsem bývalý hlavní velitel nebo náčelník Hlavního štábu branné moci, se již nepamatuji. Odpověděl.
Pak se obrátil na prokurátora stran přísahy. Nebylo zapotřebí. Poučiv mne o následcích křivého svědectví podle ritu římsko-katolického se ptal: Jak jste se stal náčelníkem Hlavního štábu?
Jednoho dne v měsíci listopadu 1933 nic netušící byl jsem telefonicky v Košicích vyrozuměn, že se příštího dne v 9 hodin mám hlásit u ministra národní obrany Bradáče. Měl jsem štěstí, rychlík z Košic dojel bez zpoždění a tak přesně v 9 hodin jsem vstoupil do ministrovy pracovny. Utíral si po mytí ruce a na mé hlášení o příchodu pravil: To je správný voják ve vztahu k přesnosti dodržení termínu. Po stisku rukou jsme se posadili k přijímacímu stolku s klubovkami a ministr praví: Pane generále, já vás chci ustanovit anebo budete jmenován náčelníkem Hlavního štábu. Překvapen a vzrušen jsem odpověděl: Pane ministře (možná, že jsem předeslal díky za důvěru, to nevím), já se necítím na to místo ještě rostlým, jelikož nejsem ještě ani rok zemským velitelem. Nato ministr plácl mi na koleno a povídá: Vy to musíte vzít, jestli chcete nebo nechcete, já jsem již ten návrh učinil panu prezidentovi (T. G. Masarykovi) a pan prezident s tím souhlasí. Co a zda se ještě mezitím povídalo, se nepamatuji, ale končil jsem tím, že jsem si vyžádal den na rozmyšlenou, s čímž ministr souhlasil a propustil mne.
Navštívil jsem pak v Ministerstvu národní obrany kamarády, pravděpodobně Nosála, Fajfra, Netíka.[2] Dověděl jsem se, že v důsledku příchodu Hitlera k moci musí nastat změna na náčelnictví Hlavního štábu a generál Syrový se má stát po odchodu generála Podhajského (zemřel kolem Vánoc 1946 jako neznámý vojín degradován asi pro členství ve Svazu válečníků a dožadování příplatku k penzi, což činilo asi 50 korun měsíčně) generálním inspektorem a tím odsunut na vedlejší kolej, ale on by chtěl, aby náčelník Hlavního štábu mu byl podřízen, ačkoliv dosud hájil opak. Při mé povaze a názoru na generála Syrového a jeho nedůtklivou povahu by se stala má situace nesnesitelnou. Já rád nesu sám zodpovědnost, ta je mi vzpruhou k stupňované výkonnosti a také se chci těšit z výsledků své práce a těžce bych nesl omezování mé iniciativy.
Při přijetí ministrem Bradáčem následujícího dne ztížil jsem přijetí podmínkou o nepodřízenosti generálu Syrovému v naději, že nebude přijata. Ministr souhlasil a tak mi nezbývalo než podřídit se rozkazu a místo přijmout.
U soudu jsem se vyjádřil, že při mé povaze bych nesnesl podřízení se představenému, který nemá diplom generálního štábu.
Předseda: A vy ho máte? Ano, má odpověď. Co to znamená? (předseda) Musí absolvovat vysokou válečnou školu a ještě jsem zdůraznil, ale musí dosáhnout diplomu.
Předseda: A to jsou nějaké zvláštní zkoušky?
Já: Zvláště těžké jsou zkoušky přijímací, je to druhá maturita.
Předseda: A pak přišel 21. květen.
Já: Den předtím jsme se vrátili s panem ministrem Machníkem (byl tam též generál Husárek a pravděpodobně generál Netík zemřelý v koncentračním táboře). Ráno po příchodu do kanceláře hlásí se generál Fiala se zpravodajskými důstojníky, kteří hlásí soustředění 8 – 12 německých divizí na saských hranicích. (Těžko se mi přecházelo ze skvělé nálady, v níž jsme se vrátili z Dubnice, do hlášené nebezpečné situace.) Zpravodajci tvrdili, že zprávy jsou zaručeně pravdivé. Po úradě jsme se dohodli žádat aspoň ostrahu a kryt hranic. Odejel jsem k panu ministrovi, hlásil situaci, náš požadavek a zároveň jsem prosil o vyžádání slyšení u pana prezidenta a odjel jsem pak přímo na Hrad. Bylo to k polednímu. Prosil jsem pana prezidenta o svolání Nejvyšší rady obrany státu. (Svolána byla, zdá se mi, na 17. hodinu, nevím, zda nebyla přítomna celá vláda.) Po tuhém boji a vysvětlování dostal jsem svolení aktivovat ostrahu a kryt hranic.[3] Nebylo to tak lehké.
Na to jsem byl napadán německým tiskem „buldog, husita“ a zpravodajci měli zprávy, že Němci usilují o můj život a důstojníci mě doprovázející museli být ozbrojeni.
Do toho se vmísil laický člen soudu po mém soudu politický vězeň komunista s otázkou: A byl jste perzekvován? Začal jsem letákem. Předseda přerušil: Pak přišlo povstání?
Já: Pan ministr a já, každý u svého přijímače jsme poslouchali Hitlerovu řeč z Norimberku. Po skončení mne volal telefonem ministr Machník. Sdělili jsme si dojmy a usoudili, že můžeme jít spát. Jen jsem ulehl, volá telefon na nočním stolku. Machník: Pane náčelníku, v Sudetech je povstání. Ihned jsem skočil z postele, oblékl a do kanceláře. Zmobilizovali jsme nejnutnější štáb. Já jsem zavolal vnitro a mluvil s dr. Fischerem. Tento byl názoru, že se vše brzo uklidní. Pak začala fungovat naše zpravodajská síť. Ze zpráv bylo jasné, že povstání je vážné a dost velkých rozměrů. Volal jsem znovu dr. Fischera a mluvil v tom smyslu, že věc se mi nezdá jen tak jednoduchou. Mám za to, že jsem mluvil s dr. Fischerem ještě jednou kolem 3. hodiny a zmínil se, zda bychom neměli zasáhnout (my vojáci).
Ovšem páni z Ministerstva vnitra mají jinou mentalitu a způsob jednání, jednají více politicky. Jim se tak situace asi jevila, oni myslí jinak než my. Ono není vše tak jednoduché. Vím, jak bylo nesnadné vyhlášení stanného práva pro odbor soudní instance nevím, zda nejvyššího či správního soudu, která také neshledávala důvodů k vyhlášení stanného práva. Jak se ministr dr. Černý namáhal celý bledý a nervózní ve schůzi Nejvyšší rady obrany státu či vlády v Kolovratově paláci. Myslím, že sám ministerský předseda dr. Hodža musel intervenovat. Při této příležitosti jsem apostrofoval dr. Černého. Vzpomínám si na zasedání Nejvyšší rady obrany státu na Hradě, při kterém jsem byl vyzván k prohlášení na mé čestné slovo, že další 4 miliardy jsou nezbytně nutné. Na to mé čestné slovo byly povoleny, takovou jsem měl důvěru politiků.
Pak přišla mobilizace. Žádal jsem ji poprvé 17. září, podruhé 19. (nevím, zda jsem řekl také 21., ale ten den jsem mluvil s panem prezidentem a žádal, abych byl zproštěn mé funkce, nebude-li mobilizace vyhlášena). Uskutečnila se 23. září po sdělení z Londýna a Paříže, že obě vlády poskytují volnost jednání. (Že jsme byli vázáni, na to se nepamatuji a možná jsem o tom ani nevěděl.)
Po vyhlášení mobilizace kolem 22. hodiny štáb odejel do Klánovic, místa prvého určení, kde pobyl 2 – 3 dny (není vyloučeno, že jsem v té době zajel do Prahy do štábu a byl u pana prezidenta, nepamatuji se však), načež jsme se přemístili do Račic u Vyškova, kde bylo stanoviště Hlavního velitelství. Ačkoliv naše stanoviště bylo připravováno ve vší tajnosti, vídeňský rozhlas druhý den hlásil, že jsme tam. Bylo krásné počasí, koncentrace armád probíhala klidně, nebyla rušena leteckými nálety, jak se dalo očekávat. Na sv. Václava za velkého vedra jsme seděli na zámecké verandě. Tenkráte se již ozývaly hlasy, že asi k válce nedojde, je příliš ticho.
Pak přišel Mnichov. 30. září jsem byl povolán panem prezidentem do Prahy. Odletěli jsme z vyškovského letiště s generálem Husárkem a pobočníky majorem generálního štábu Novákem a také asi štábním kapitánem Průšou. Cestou jsem usínal únavou po předcházejících bezesných nocích. Z ruzyňského letiště jsme jeli přímo na Hrad. Byli jsme uvedeni do modrého salonku, kde bylo v proudu zasedání politických ministrů nebo politické sedmy. Právě mluvil ministr dr. Dérer (Slovák, velmi vzrušeně a pohnutým hlasem: Nemožem dát vyvraždit náš lud.) pro přijetí mnichovské dohody. Po skončení jeho řeči se mne otázal ministr Monsignore Jan Šrámek, zda se můžeme bránit proti Polsku. Odpověděl jsem: Proti Polsku samotnému ano, ale jde o souhrn tří Německa, Polska a Maďarska, a tak naděje na úspěch není. Tím byla porada skončena a já jsem až do osvobození žil v přesvědčení, že přijetí mnichovského diktátu bylo jednomyslné. Věděli jsme, že vojenský attaché německý, polský, maďarský a italský se scházeli v bytě polského vojenského attaché. (Pak jsme přešli do salonu pana prezidenta, který mezitím mluvil s Londýnem.)
Předseda: A podával jste odborný posudek? Ano. Já se na další podrobnosti nepamatuji. Mně splývá 30. září s 5. říjnem, což bylo konstatováno při mém výslechu u dr. Černého na Pankráci dne[4]. Nevím opravdu, zda jsem vůbec odborný posudek vládě podával.
Předseda: Ano, já vím. Vy jste byl tenkráte velmi rozrušen.
Přednesl jsem posudek o možnosti obrany v době mnichovské. Ubránit úspěšně jsme se nemohli. Armáda byla budována ve spojeneckém systému. Nestáli jsme před novým problémem. Nám bylo jasné, zůstaneme-li osamoceni, naše obrana nemůže být úspěšná. Ten případ nastal. Stáli jsme proti jedenáctinásobné přesile. Já jako vojenský odborník musím podat svůj posudek na své nejlepší vědomí a svědomí. To je pro politiky směrodatné.
Nemusí být směrodatné a vláda může dělat gesta. (Ve skutečnosti podle ústavy jen parlament může vyhlásit válku a dát souhlas k územním změnám. Kdyby vojáci dostali rozkaz bojovat, jistě by byli rozkaz plnili ze všech sil.)
Předseda: Pak přišel 5. říjen. To byl den abdikace pana prezidenta.
Já: Ten den ráno přiletěl generál Husárek z Berlína s vyslancem Heidrichem a vyřizoval nám, že vyslanci francouzský a anglický nám vzkazují, odstoupí-li pan prezident, že záborová etapa, která nás trhala na kusy (Svitavsko, Břeclavsko), bude zmírněna. Byl jsem s Husárkem, Heidrichem, generálem Silvestrem Bláhou na Hradě. Zde mi věc splývá s 30. zářím 1938 s Mnichovem. Zasedala také vláda a političtí představitelé za předsednictví pana prezidenta v knihovně. Mínění, že abdikace prezidentova se jeví nutnou, bylo všeobecné. Neslyšel jsem od nikoho názor opačný. Byl-li jsem na Hrad volán nebo jsem tam jel na popud generála Husárka, nevím. Vím, že jsem vstoupil s generálem Syrovým do knihovny během zasedání a žádali jsme pana prezidenta, aby odstoupil. Mluvčím byl generál Syrový. Já jsem s tlukoucím srdcem dodal, jak je to pro nás těžké, nejbolestnější chvíle mého života. Pan prezident odpověděl: Já o tom uvažuji. (Tím to skončilo. Byla to vlastně jedna věta a o nějakém nátlaku nemůže být vůbec řeči.)
Zde by snad bylo dobře uvést Heidrichovu verzi, jak ji podává vyslanec Heidrich ve svém protokolu komentovaném rozhlasem dne[5].
Předseda: Proč jste to udělal?
Já: Kladl jsem zájem státní a národa nad osobní. Šlo o zmírnění nejkrutější etapy dle prohlášení vyslanců francouzského a anglického, jež předával generál Husárek a také dle mého mínění velvyslanec Heidrich. Před soudem byl čten jen jeho protokol, na což si Syrový postesknul: Lituji, že není pan velvyslanec přítomen. 26. března 1947 byl povolán k osobnímu svědectví týkající se klauzule o zpravodajské službě a prodeji materiálu. Omluvil se nemocí!
Přísedící (hubený): A měl jste právo žádat pana prezidenta, aby odstoupil?
Já: Ne a pan prezident mne mohl dát zavřít.
Přísedící: Děkuji.
Přísedící dr. Munk: A stalo se to po úradě nebo spontánně?
Já: Spontánně.
Pak přišel na řadu prodej dělostřeleckého materiálu. Nejprve se zajímali nebo byl nabídnut Francouzům, ale nic z toho nevyšlo. Zdál se jim asi démodé, jak Francouzi říkají.
Předseda: Nebyl moderní.
Ovšem to nemusí znamenat, že není nový, ale že kalibry a konstrukce nevyhovovaly novým požadavkům francouzským. Němci se asi o tom dověděli a přes Zamini[6] nabídli koupi.
Předseda: A vy (nebo Hlavní štáb) jste se k tomu vyjadřovali a neměli námitek.
Já: Neměli.
Předseda: A kdo se vyjadřoval?
Já: Jak už běh služby ve štábu je, první operační oddělení, pak zástupcové. Nebylo rozporu v názoru. Všichni, kteří se k tomu vyjadřovali, byli buď popraveni, zahynuli v koncentračních táborech anebo byli vězněni. Nebyli to žádní zrádcové. (Zapomněl jsem se zmínit o návštěvě waffenschiebra knížete Colloreda z Anglie, který chtěl koupit zbraně.)
Na to jeden z přísedících: Vy jste byl také perzekvován?
Já: Ano a začal jsem letákem, předseda přerušil a přešel k mému odchodu z činné služby. Pak jsem pokračoval. Já myslím, že to byl politický manévr ze strany Německa. Kdybychom odmítli, byl by Göbbels zahájil útok na nás. Byli bychom byli označeni za kazimíry, které je nutno zničit. Nač potřebuje země, které chce führer garantovat hranice, těžké dělostřelectvo. Nám šlo o to, co nejdéle zdržet Němce od úplného obsazení republiky, získat čas k přípravám spojenců a aby se jim rozbřesklo v hlavě, o co vlastně jde, budeme-li přes naše ústupky obsazeni. Byli jsme v celém světě osamoceni. Byl to boj o získání času.
Fronta byla stále v pohybu. Němci, měli-li před sebou strom, hned se za ním hnali. Šlo o stabilizaci fronty.
Tomuto asi předcházela otázka ohledně zákazu zastavení zpravodajské činnosti proti Němcům a pohybů vojsk. Řekl jsem, že přišel seshora.
Mně byl nabídnut azyl ve Francii. Já jsem odmítl, poněvadž mé svědomí mi velelo zůstat.
Prokurátor dr. Grospič: A neměli jsme přátele v Anglii?
Já: Měli a všichni byli přesvědčeni, že u nás Němce týráme a mučíme.
Prokurátor: A co Duff Cooper?
Já: Byl jediný, který podal demisi.
Prokurátor: A ještě někdo, kdo se nás zastával.
Já: Ano, Churchill, ale nebyl ve vládě.
Prokurátor: Anglie nám chtěla poskytnout půjčku.
Já: Ano, ale nic z toho nevyšlo. A jeden pán, jehož jméno nebudu jmenovat (byl to Major Attlee, nynější ministerský předseda), prohlásil ve sněmovně: Nebudeme krmit kuře pro lišku. To jsem si zapamatoval pro historii, poznamenal jsem se zdviženou pravicí.
Přísedící: Je vám známo, že SSSR chtěl garantovat naše hranice?
Já: Není mi známo.
Jiný přísedící: Musí velitel letky splnit rozkaz (míněn byl asi samovolný odlet 15. března 1939)?
Já: Těžko, aby velitel letky rozkaz nesplnil. (Ve skutečnosti však každý podřízený v určitých případech má právo odepřít splnění rozkazu.)
Přísedící dr. Munk (Žid s třemi stužkami v klopě): A musí podřízený splnit rozkaz dle předpisu, když se příčí demokratickému zřízení republiky?
Já: Začalo to v lednu. Mně bylo jasné, že za tohoto režimu sloužit nemohu, vždyť já jsem všechno s panem prezidentem dělal. Všichni si o tom povídali, jen já jsem nic nevěděl, jak už to obyčejně bývá. Nemohl jsem podat demisi, byv jednou poučen právnickou kanceláří, že nemám práva podávat demisi, neboť jsem úředník jako každý druhý. Chtěl jsem, aby mi to někdo řekl z představených. (Generál Syrový mi řekl, že se to dovím na čaji u prezidenta Háchy, který byl vlastně pořádán na mou počest, ale prezident mi zase nic neřekl.) Až jednou se ke mně dostavil šéf vojenské kanceláře prezidenta republiky plukovník generálního štábu Němeček z pokynu ministra dr. Havelky s dotazem, proč neodcházím. Odpověděl jsem, že naprosto nebudu činit potíží, ale že chci, aby mi to někdo řekl.
Obrátil jsem se na dr. Havelku, že bude o tom vědět. Na což on řekl ano, aniž pozvedl zrak upřený na lavici.
Pak mi asi generál Syrový řekl, že se to dovím od ministerského předsedy Berana. Jel jsem k předsedovi, který mi sdělil, že na nátlak z Berlína musím opustit činnou službu. Chtěl jsem, aby mi to dal písemně, na což se mi dostalo odpovědi, že to není možné. Na to jsem podal žádost o zproštění úřadu náčelníka Hlavního štábu a odešel 1. března 1939 na zdravotní dovolenou, resp. do výslužby.
Předseda: Dostal jste nějakou obálku.
Já: Ano. Vylíčil jsem, jak v příloze uvedeno.
Předseda: Pak tu máte ještě toho Franka (mínil můj přípis K. H. Frankovi).
Já: Ano.
Pak přišel 15. březen. Mohli jsme se bránit? Ne. Mohlo by se mobilizovat, jak dlouho trvá mobilizace? Několik dnů, ale nejedná se tak o mobilizaci, jako o provedení koncentrace do určených prostorů. Připravena nebyla, neboť se stále nevědělo, jak bude armáda silná. Vláda nerozhodla o organizaci armády. Zničení materiálu pro krátkost času nemohlo být provedeno. K tomu je zapotřebí času k přípravě.
Prokurátor: Byl generál Syrový povinen splnit Háchův rozkaz (daný z Berlína 15. března 1939 o obsazení ČSR)?
Já: Myslím, že to mělo přijít do vlády. (Konečně to nebylo již mou věcí. 22. února 1947 v týdenním přehledu procesu s Beranem řekl rozhlasový komentátor: Generál Krejčí, jediný schopný, který mohl něco proti Němcům podniknout, byl odstraněn.)
Přísedící hubený v tváři: Ale potenciál Němců byl tím velmi zvýšen.
Já: Neupírám, že nebyl zvýšen, ale ne do té míry, jak se předpokládá. Plány Hitlerovy nezávisely od našeho materiálu.
Prvý z obžalovaných mi položil otázku dr. Fischer: Byla nabídnuta vojenská pomoc verbis expressis?
Já: Verbis expressis ne. Ale mluvil jsem o tom, jestli bychom neměli zasáhnout.
Dr. Fischer: Je vám známo, že byly v pohraničí organizovány četnické oddíly, které pak také povstání zdolaly?
Já: Ano, je mi známo.
Dr. Fischer: Mluvili jsme tenkráte spolu poprvé.
Já: Ano, správně.
Dr. Fischer: Volal jste mne jen dvakrát za tu noc.
Já: Myslím, že třikrát.
Zdá se mi, že mi též obhájce dr. Fischera dr. Resler položil otázku, ale nepamatuji se na ni.
Generál Syrový (měl to napsáno na papírku): Řekl ministr Bradáč přímo, že máte být podřízen generálnímu inspektoru? Já jsem jen žádal, aby byla vyřešena kompetence, resp. že má být předurčen hlavní velitel již v míru.
Já: Ale vyplývalo to z toho. A nač by býval potom generál Syrový nutil ministra Bradáče k poradám (zdá se mi, že byly aspoň dvě), na nichž mělo být rozhodnuto o podřízení. Jedině politik ministr Bradáč se na poradách mohl vykličkovat svou řečnickou pohotovostí z nepříjemné situace. Dodržel dané mi slovo o nepodřízení generálnímu inspektoru.
Generál Syrový: Náčelník Hlavního štábu se měl stát generál Prchala. Já jsem tomu zabránil a navrhl vás.
Generál Syrový: Je vám známo, že Ministerstvo národní obrany bylo vlastně administrativním orgánem a ne velitelstvím (v tom smyslu byla otázka formulována)? Zřejmě chtěl generál Syrový ze sebe setřást povinnost ministra, uvalit ji na bedra náčelníka Hlavního štábu, resp. moje. Věděl jsem o tom již při výslechu na Ministerstvu vnitra. Nebylo to právě chutné.
Já: Snad poněkud, když byli ministři civilové.
Někdo na straně prokurátorově, ne-li prokurátor sám (já jsem hleděl na Syrového obrácen k němu, tak nevím přesně) se ptá: A musí náčelník Hlavního štábu plnit rozkazy ministrovy.
Já: Ano, musí.
Pak byl generál Syrový odbyt předsedou, že to němá významu a že by nebyli hotovi. Syrového jsem tituloval bratře generále.
Dr. Vrtílek, obhájce generála Syrového: Pane generále, řekl jste, že naše schopnost odporu byla jedenáctina oproti nepřátelskému. Jak se to počítá?
Já: To se počítá podle počtu obyvatel. 80 milionů Němců, 36 milionů Poláků, 8 milionů Maďarů – dohromady 124 milionů proti našim 11 milionům, jelikož je nutno od 15 milionů odpočítat 4 miliony Němců a Maďarů. Pak délka hranice. Kupříkladu Francie má s Německem 300 km hranic při 40 milionech obyvatel a my? Ohrožené hranice téměř 3000 km při 15 milionech, resp. 11 milionech. (Nevím, jestli jsem neuvedl délku hranic při líčení mnichovské kapitulace.)
Pak mi položil otázku sáhodlouhou, nebyl jsem z ní moudrý. Předseda to nějak zakončil.
Dr. Černý: Pane generále je vám známo, kdo byl členem Nejvyšší rady obrany státu?
Já: Ano. Ministerský předseda Hodža, Monsignore dr. Šrámek, dr. Franke, dr. Kalfus, dr. Krofta, ministr obchodu Neumann[7] (kdo byl po něm, nevím), ministr Bechyně.
Dr. Černý: Zda jsem byl já.
Já: Ano.
Beran: Pane generále, dostal jste ode mne rozkaz k zákazu přesunu vojsk a zpravodajské činnosti proti Německu.
Já: Nedostal. Od vás ne.
Přísedící hubený: Jak dlouho jste byl vězněn?
Já: Od 14. října 1941 do 22. července 1942.
Tím byl výslech skončen a zástupce předsedy mne vyzval k předložení dokladů k výplatě svědečného. Mezitím, co mi to počítal, za výpovědi Oulického, důstojníka zbrojní služby z Tábora o dělostřeleckém materiálu, seděl jsem na židli po pravé straně naproti obžalovaným. Beran velmi svěží a usměvavý, generál Syrový hubenější zdravé barvy, dr. Havelka sedí zlomen a zřejmě je churav, ruce založené na prsou, hlavu skloněnou, zraky upřené jen na lavici, dr. Fischer, kterého jsem snad viděl poprvé v životě, ve velmi dobré kondici, dr. Černý zdál se mi málo vnímavý, unaven vazbou.
O obálce s penězi
Jelikož nedokonalé referování tisku o přelíčení s Beranovou vládou před Národním soudem dne 19. února 1947 a obálce s penězi mohlo vzbudit pochybnosti a vyvolat různé domněnky u nezasvěcených, uvádím stav věci, jak se po pravdě má.
Při líčení mého, Němci vynuceného, odchodu z činné služby koncem února 1939 (tj. ještě před okupací) jsem tuto věc sám, aniž jsem byl na něco podobného tázán, udal do svědeckého protokolu sepisovaného se mnou na Ministerstvu vnitra 17. dubna 1946, jak následuje.
Při hlášení odchodu z činné služby u ministerského předsedy, který byl také mým představeným, podával mi tento obálku s penězi. Já jsem se zdráhal ji přijmout, poněvadž jsem po prvé v životě stál v takové situaci, přestože mi ji dával představený disponující fondy pro účely tohoto druhu.
Na to předseda vlády: Vemte si to, budete mít vydání s bytem a zařízením se a dostává to každý, kdo odchází. Když to dostává každý, tak jsem obálku přijal. (O výši obnosu se u soudu vůbec nemluvilo. Nestálo to asi za řeč – bylo v ní 100.000 Kčs.)
Na to předseda soudu otcovsky účastně a pln pochopení praví: No a to se dostalo indiskrecí ven a z toho vznikla šeptanda a to v Hradci Králové, že si generálové nechali zaplatit, aby neválčili. (Toto mi bylo nové.) Tím byla věc jako běžná skončena.
Kdyby postup postrádal mravní čistoty, byl by se tisk rozehrál na plné obrátky. V Čechách deníky dvou stran nepřinesly o obálce žádné zmínky, Rudé právo jednou větou: Generál Krejčí dostal od Berana obálku s penězi. Již z toho vyplývá, že šlo o věc regulérní a čistou.
Uváží-li se, že jsem odcházel do výslužby stár 48 1/2 roků a za normálních okolností byl bych jistě sloužil aspoň do dosažení věkové hranice 55 let, rovná se dar ztrátě činovného 15.010 Kčs ročně x 6 1/2 roků, tj. 97.500 Kčs.
Dar byl mnou též uveden v žádosti o reaktivování dle zákona č. 72. Kladné vyřízení žádosti, při vší přísnosti přijímacích podmínek, dokazuje nezávadnost celé záležitosti. Neztratil jsem více?
Spontánnost udání daru do protokolu dokazuje jasně čistotu mého svědomí. Suďte sami.
[1] V rukopisu jméno neuvedeno.
[2] Generálové František Nosál, Jaroslav Fajfr, Jan Netík.
[3] Byla provedena jen ostraha hranic.
[4] V rukopisu datum neuvedeno.
[5] V rukopisu datum neuvedeno.
[6] Ministerstvo zahraničních věcí.
[7] Správně J. V. Najman, kterého po úmrtí nahradil R. Mlčoch.