Mjr. stav. Ing. Karel Burian – velitel stavebního podúseku
Narodil se 1. listopadu 1888 v Mrákotíně u Telče. V letech 1899 až 1906 navštěvoval zemskou vyšší reálku v Telči a poté studoval na České vysoké škole technické v Praze, kterou ukončil v květnu 1911. Znalosti získané při studiu pozemního stavitelství uplatnil během následné praxe u firmy V. Rejchl – podnikatelské stavitelství v Hradci Králové. Vojenskou prezenční službu v rakousko-uherské armádě prodělal u pevnostního dělostřeleckého pluku 4 v námořní pevnosti Pula, kde sloužil jako jednoroční dobrovolník od října 1911 do září 1912. Po odchodu do zálohy se vrátil k firmě Rejchl do Hradce Králové. V lednu 1913 byl jmenován fortifikačním praporčíkem v záloze a povinné vojenské cvičení absolvoval v březnu 1913 u Ženijního ředitelství v Krakově. Po vypuknutí 1. světové války nastoupil v srpnu 1914 ke Stavebnímu ředitelství Tulln v Dolním Rakousku a byl přidělen na práce v Judenau. Koncem prosince 1914 odjel na ruskou frontu, kde působil jako technický důstojník u pracovního oddílu vysokomýtského pěšího pluku 98 a později u haličského pěšího pluku 55. V listopadu 1916 byl ve funkci pomocného referenta přidělen k sapérskému oddílu č. 14 u Krystynopolu na Ukrajině. Již v březnu 1915 se stal fortifikačním poručíkem a v únoru 1917 následovalo povýšení na fortifikačního nadporučíka. Na italské válčiště byl přeložen v květnu 1918. Jeho novým působištěm se stal průsmyk Tonale, kde ve vysokohorském alpském terénu v blízkosti švýcarských hranic se svým protivníkem sváděla boje rakousko-uherská 22. zeměbranecká (střelecká) divize. Koncem října 1918 onemocněl na zápal plic a léčil se v Malé a Trentu, kde padl do italského zajetí.
Do Československa přijel na sklonku roku 1918 a ještě 27. prosince se na MNO přihlásil do nově vznikající armády. K vojenské službě byl povolán počátkem února 1919, kdy nastoupil jako technický referent na stavební oddělení Zemského vojenského velitelství pro Čechy, přičemž měl na starosti obvod Vojenského inspektorátu Hradec Králové a osobní záležitosti. V květnu 1919 se dočkal povýšení na kapitána inženýrské služby a v říjnu téhož roku byl oficiálně přijat do čs. branné moci. Za vojáka z povolání byl přijat v lednu 1920, kdy se zároveň z dosavadního stavebního oddělení stalo Zemské stavební ředitelství pro Čechy. Kapitán Burian na něm zastával funkci referenta pro obvod 4. pěší divize v Hradci Králové a pro vojenské správy budov v Praze II a X. Svým nadřízeným mjr. Ing. Janem Fidlerem byl hodnocen jako: „velmi dobrý důstojník, energický, iniciativní a rychle se rozhodující, který se osvědčil také jako mobilizační referent“. V listopadu 1922 se Karel Burian stal štábním kapitánem. Od listopadu 1926 do února 1927 byl určen jako stavbyvedoucí při budování dělostřeleckých kasáren v Ruzyni. Následně mu byl na stavebním ředitelství svěřen technický referát pro oblast 2. pěší divize v Plzni. Koncem února 1928 převzal řízení Vojenské stavební odbočky 2 v Plzni, která zabezpečovala výstavbu a údržbu vojenských objektů v obvodu 2. divize. V lednu 1931 dosáhl hodnosti majora stavební služby. Z titulu své funkce v roce 1930 zajišťoval výstavbu nové budovy pro Zbrojní učiliště a na přelomu let 1932/1933 budování mobilizačních (augmentačních) skladů pro dělostřelecký pluk 151. Na konci svého působení u plzeňské stavební odbočky nebyl velitelem 2. divize brig. gen. Emilem Fialou hodnocen příliš dobře, který ho označil za „fotrovitého ouřadu, který vyřizuje akta, ale neroztrhne se a bojí se odpovědnosti“. Těžko říci, co způsobilo změnu oproti předcházejícím hodnocením.
I přes nepříliš dobré hodnocení byl ale vybrán pro provádění vojenského stavebního dozoru na výstavbě pohraničního opevnění a v červenci 1936 odešel k Ženijnímu skupinovému velitelství II do Bohumína. Na tvrz Bouda byl přidělen 21. září 1936, když se stal velitelem 4. podúseku u Ženijního skupinového velitelství III v Králíkách. Ani zde nezískal dobré kvalifikační hodnocení a velitel ŽSV pplk. žen. František Blaha ho v červnu 1938 charakterizoval jako „povinnosti sice dbalého, ale nijak zvlášť iniciativního, stranícího se odpovědnosti, někdy zaujatého vůči podřízeným, bezstarostného a náladového“. Nicméně mjr. Burian stavbu tvrze dovedl úspěšně do konce a odešel na ŘOP. V únoru 1939 došlo k jeho přemístění k velitelství VII. sboru do Bratislavy, ale po rozbití republiky se vrátil do Prahy na ŘOP. Zde byl zařazen až do září 1939 a na závěr své vojenské kariéry si po dlouhé době opět vysloužil velmi dobré hodnocení.
Během okupace se nezapojil do odbojové činnosti, což bylo současně s jeho stářím důvodem k odmítnutí přihlášky ke službě v čs. armádě po skončení 2. světové války. Karel Burian se v roce 1947 odstěhoval z Prahy do Jihlavy, kde působil jako vrchní technický rada u Krajského národního výboru.
Škpt. žen. Ing. Vladimír Resner – projektant tvrze a přidělený důstojník u stavebního podúseku
Pocházel z Hodolan u Olomouce, kde se narodil 7. března 1907. V letech 1918 až 1925 studoval na českém státním reálném gymnáziu v Olomouci. Následně navštěvoval Českou vysokou školu technickou, na které v roce 1931 úspěšně složil státní závěrečnou zkoušku v oboru stavitelství a získal titul inženýra. K výkonu vojenské základní služby byl povolán 15. března 1931 do Bratislavy. Nejprve u školní roty ženijního pluku 4 prodělal základní vojenský výcvik a koncem téhož měsíce byl zařazen na Školu pro důstojníky ženijního vojska v záloze, která působila při Ženijním učilišti v Litoměřicích. Zde také koncem dubna složil slavnostní vojenskou přísahu. Při výcviku na záložního důstojníka si počínal velmi dobře a v jeho průběhu byl postupně povyšován, až dosáhl hodnosti desátníka. Školu ukončil rok po svém nástupu na vojenskou základní službu a následně se vrátil do Bratislavy k ženijnímu pluku 4, kde u 1. roty ženijního praporu 9 prodělal praktický odborný výcvik. Zkoušku na záložního důstojníka složil počátkem května 1932 a stal se podporučíkem ženijního vojska. Koncem srpna 1932 svoje první působení v armádě ukončil a byl přeložen na trvalou dovolenou.
Do armády se vrátil o dva týdny později, když byl v polovině září 1932 přijat k další dobrovolné činné službě u svého mateřského pluku. Vykonával funkce velitele 1. roty ženijního praporu 10 a počátkem října byl povýšen na poručíka. Ve svém přidělení si vedl velmi dobře, protože již o rok později dosáhl hodnosti nadporučíka. Po tříletém působení u pluku byl vybrán mezi důstojníky, kteří se měli podílet na výstavbě pohraničního opevnění. Na sklonku června 1935 proběhlo jeho přemístění k Ředitelství opevňovacích prací do Prahy, kde byl přidělen ke skupině II. a – studijně-konstruktivní, řízené generálem Čermákem. Na svém novém působišti mimo jiné vyprojektoval tvrz Bouda. V říjnu 1935 byl povýšen na kapitána. Zkušenosti z projekční přípravy využil i v terénu, protože od května 1937 byl přidělen k Ženijnímu skupinovému velitelství III do Králíků. Nejprve dohlížel na provádění stavebních prací na tvrzi Bouda. V květnu 1938, měsíc po svém povýšení na štábního kapitána, převzal velení 5. stavebního podúseku, který zabezpečoval výstavbu samostatných pěchotních srubů mezi tvrzemi Bouda a Adam. Zde setrval až do vyhlášení všeobecné mobilizace, kdy odjel na Slovensko a nastoupil jako velitel ženijní roty 61 u III. armády. Po přijetí mnichovské dohody a následné demobilizaci se vrátil na ŘOP do Prahy. Na sklonku listopadu 1938 byl společně s dalšími důstojníky přemístěn k nově vytvořenému Velitelství stavby dálkových silnic, které sídlilo v prostorách Hlavního štábu. Koncem roku se zmíněné „velitelství“ přejmenovalo na Generální ředitelství stavby dálnic a škpt. žen. Ing. Vladimír Resner byl v jeho novém sídle v bývalé Mautnerově továrně na Smíchově zařazen na 1. (správním) oddělení II. (všeobecného a administrativního) odboru. Přesná doba jeho odchodu na nové pracoviště není známa, ale od dubna 1943 působil v rámci tzv. totálního nasazení v továrně firmy Junkers v pražských Vysočanech. Konec války ho zastihl v autodílnách firmy Konětopský v Radošovicích u Říčan. Po vypuknutí povstání se 5. května 1945 ujal velení odboje ve Světicích u Říčan a stal se členem místního Revolučního národního výboru. Ačkoliv si po válce podal přihlášku k opětovnému přijetí do čs. armády, k výkonu služby i přes podané odvolání nebyl povolán. Významnou roli v tom zcela jistě měla skutečnost, že v roce 1940 odmítl výzvu bývalého kolegy z ŘOPu a GŘSD pplk. žen. Ing. Antonína Sameše, aby se zapojil do odboje. Po válce žil v Karlových Varech.
Npor. stav. Ing. Antonín Budinský – stavbyvedoucí
Narodil se 1. dubna 1909 v Kralovicích na Plzeňsku. V letech 1919 až 1927 studoval na reálném gymnáziu v Litomyšli. Poté se přihlásil na Českou vysokou školu inženýrského stavitelství v Praze a v březnu 1933 ji úspěšně ukončil složením státní závěrečné zkoušky. K výkonu vojenské základní služby byl povolán v polovině července 1933 a nastoupil k dělostřeleckému pluku 151 do Prahy. Krátce po svém příchodu byl zařazen do školy pro důstojníky protiletadlového dělostřelectva v záloze. Po měsíci ovšem Prahu opustil a byl přemístěn k dělostřeleckému oddílu 252 do Domažlic, kde se stal frekventantem školy pro důstojníky horského dělostřelectva v záloze. Ani v chodské metropoli příliš dlouho nesetrval. V polovině října následovalo přemístění ke Zbrojnímu učilišti v Plzni a přidělení do školy pro důstojníky správní zbrojní služby v záloze. Po třech měsících základního výcviku složil při příležitosti výročí vzniku republiky přísahu a zároveň se dočkal svého prvního povýšení na svobodníka. Při závěrečných zkouškách byl v polovině dubna 1934 hodnocen velmi dobře a povýšen na desátníka. Praktický odborný výcvik následně prodělal u dělostřeleckého pluku 154 v Praze. Do Domažlic se vrátil počátkem června a o měsíc později následovalo jeho povýšení na četaře. V polovině července složil před zkušební komisí v Plzni zkoušku na důstojníka v záloze a 15. srpna 1934 byl jmenován podporučíkem správní zbrojní služby. Vojenskou základní službu ukončil po 14 měsících a v polovině září 1934 byl přeložen do zálohy.
Do armády se vrátil 15. února 1935, když se přihlásil k další dobrovolné činné službě. Nejprve byl zařazen u stavebního ředitelství Zemského vojenského velitelství Praha, ale koncem dubna byl přemístěn k Zemské zbrojnici I v Praze. Na Zemské vojenské velitelství se vrátil v polovině prosince, přičemž nadále působil jako technický referent na stavebním ředitelství. Vojákem z povolání se stal 9. ledna 1936 a se zpětnou platností byl k 1. říjnu 1935 povýšen na poručíka dělostřelectva. Koncem února 1936 následovalo přemístění k Ředitelství opevňovacích prací, doplněné v červenci téhož roku přeložením do stavovské skupiny důstojníků stavební služby. Z počátku působil u technického oddělení ŘOP, ale po zahájení výstavby tvrze Bouda byl přeložen k Ženijnímu skupinovému velitelství III do Králík. Stejný den jako byla zahájena stavba tvrze (1. října 1936) se stal nadporučíkem. V průběhu svého 20měsíčního přidělení u ŽSV III byl oběma jeho veliteli, tj. pplk. žen. Ing. Karlem Špalkem i pplk. žen. Františkem Blahou, hodnocen velmi dobře. Vzhledem k faktickému ukončení stavebních prací na tvrzi došlo v polovině května 1938 k jeho přeložení k Ženijnímu skupinovému velitelství VI do Trutnova, u kterého se podílel na výstavbě budoucí největší tvrze čs. předválečného opevnění Stachelberg. Po odstoupení pohraničí a ukončení výstavby opevnění se určitou dobu zabýval administrativním uzavřením s tím spojené agendy. Definitivní konec pro jeho službu v čs. armádě znamenala březnová okupace německých vojsk v roce 1939. Po vytvoření Generálního ředitelství stavby dálnic krátce působil na stavebním ředitelství dálnic v Praze, brzy byl ale převeden k Ministerstvu hospodářství a práce.
Během 2. světové války se do odbojové činnosti nezapojil, což bylo i důvodem odmítnutí jeho žádosti o opětovné přijetí za vojáka z povolání. Po válce pracoval jako zaměstnanec Pražské městské živelní pojišťovny.
Mjr. pěch. Jan Špale – velitel tvrze
Pocházel z Prahy-Smíchova, kde se narodil 18. února 1895. Zkoušku dospělosti složil v srpnu 1914 na obchodní akademii. K odvodu byl povolán v březnu 1915 a vojenskou službu nastoupil téhož měsíce u náhradního praporu pěšího pluku 102 v Benešově. Základní výcvik prodělal u pochodového praporu v maďarském městě Békéscsaba. Poté odjel v hodnosti kadeta za hlavními silami pluku na východní frontu, ale již v červenci 1915 padl do ruského zajetí. Do služby v čs. legiích se přihlásil v březnu 1916 v Kyjevě a v červnu následovalo zařazení k záložní rotě 1. čs. střeleckého pluku Jana Husi. Od srpna 1916 sloužil u 2. čs. střeleckého pluku Jiřího z Poděbrad jako poddůstojník. V říjnu 1916 mu byla přiznána hodnost praporčíka. Od září 1917 byl zařazen u 4. čs. střeleckého pluku Prokopa Velikého. Nejprve absolvoval plynový kurz v Kyjevě a od října se stal správcem plynového oddílu. V květnu 1918 byl ustanoven velitelem roty. Od července do října působil jako posádkový velitel města Syzraň, přičemž v září byl povýšen na podporučíka. Poté opětovně zařazen jako velitel roty. Od listopadu 1918 velel pěšímu výzvědnému oddílu a v lednu 1919 dosáhl hodnosti poručíka. Od února 1919 zastával funkci ubytovatele pluku. V červenci byl vyslán do Irkutska, kde od listopadu působil jako pomocník velitele města. V lednu 1920 se stal kapitánem. Od března 1920 byl přidělen do Vladivostoku k hlavnímu ubytovateli čs. vojsk na Dálném Východě. Na cestu do vlasti se vydal britskou lodí Ixion v květnu 1920 nejprve do kanadského Vancouveru a následně v červenci lodí Minnecahda z Halifaxu s mezipřistáním v Cuxhavenu do cílového přístavu v Terstu.
Do Prahy kpt. Špale dorazil v srpnu 1920 a po měsíční repatriační dovolené převzal velení 1. roty u pěšího pluku 26 v Jihlavě, přesunuté v říjnu do Kremnice a o rok později do Banské Bystrice. Od listopadu 1922 velel 7. rotě v Krupině, od března 1923 3. rotě v Banské Bystrici, od dubna 1926 10. rotě v Banské Štiavnici a o rok později 9. rotě v téže posádce. Hodnosti štábního kapitána dosáhl v prosinci 1921. Kromě toho v roce 1922 absolvoval ekvitační kurz pro pěchotu v Bratislavě, v roce 1925 informační kurz pro velitele rot pěchoty v Košicích a v roce 1926 zkušenou u leteckého pluku 3. Od prosince 1927 působil jako zástupce velitele II. praporu v Banské Štiavnici. V dubnu 1928 následovalo přeložení k pěšímu pluku 14 do Prešova, u kterého postupně zastával funkce velitele 5. roty, 1. plukovního pobočníka a zástupce velitele II. praporu. Od června do srpna 1928 se nacházel na odborné stáži u dělostřeleckého pluku 11 a od července do září 1930 u jezdeckého pluku 5. V září 1931 odešel z Prešova do Prahy a nadále sloužil u pěšího pluku 28 Tyrše a Fügnera jako velitel 6. roty, od května 1932 zástupce velitele III. praporu a od dubna 1933 zástupce velitele II. praporu. V únoru 1933 dosáhl hodnosti majora. V červnu téhož roku následovalo přeložení k pěšímu pluku 5 T. G. Masaryka a ustanovení zástupcem velitele II. praporu. Od listopadu 1934 do ledna 1936 zastával povinnosti mobilizačního důstojníka pluku. Poté byl vyslán do kurzu pro velitele oddílů. Po návratu k pluku se v srpnu 1936 ujal funkce zástupce velitele III. praporu. Od ledna 1938 převzal velení I. praporu. O několik měsíců později následovalo převelení z Prahy na nové působiště do Orlických hor.
Pro dokončovanou tvrz Bouda byl dnem 10. května 1938 v Těchoníně zřízen zvláštní útvar „Ba“ a mjr. Jan Špale se stal jeho velitelem. Útvar byl podřízen hraničářskému pluku 19 a 1. srpna 1938 se přeměnil na V. prapor. V létě 1938 u praporu sloužili čtyři důstojníci a 106 vojáků. Po přijetí mnichovského diktátu musela posádka tvrz opustit. Většina vojáků odešla 8. října a zbytek je následoval o den později. Posádka tvrze ustoupila přes Jablonné nad Orlicí do Chocně. Válečná kvalifikační listina mjr. Špaleho z doby mobilizace se sice nedochovala, ale za předcházející činnost ho velitel hraničářského pluku 19 plk. pěch. František Podhrázký ohodnotil slovy: „Dobrý velitel praporu. Po stránce mravní působí příznivě na podřízené; při vojensko-technickém výcviku dosáhl dobrých výsledků“. Od poloviny října mjr. Špale působil jako zástupce velitele praporu SOS v Rychnově nad Kněžnou. V prosinci 1938 následovalo přidělení k pěšímu pluku 36 na Podkarpatskou Rus. Po odtržení Slovenska a okupaci českých zemí Němci byl odeslán na dovolenou a vyčkával na další služební zařazení.
V listopadu 1939 byl Jan Špale převeden k protektorátnímu ministerstvu zemědělství v Praze a pracoval až do konce března 1941 jako vrchní aktuárský tajemník. Následně se ocitl ve výslužbě. Nové zaměstnání našel u soukromé firmy na zpracování dřeva. Již na počátku okupace se zapojil do protinacistického odboje a spolupracoval s pplk. gšt. Františkem Hálou a mjr. gšt. Václavem Sadílkem. Po odchodu pplk. Hály do zahraniční armády v březnu 1940 a zatčení mjr. Sadílka v červnu 1940 neměl kontakty na další ilegální pracovníky a s odbojovou činností ustal. Počátkem roku 1945 se stal členem skupiny „Bílá Hora“ a organizoval odbojovou skupinu ve Vokovicích. Během povstání působil jako pobočník brig. gen. Josefa Vedrala řídícího boj proti Němcům v oblasti Hanspaulky.
Po osvobození mjr. Špale nastoupil činnou službu v čs. armádě od července 1945 a působil jako velitel praporu u pěšího pluku 5 T. G. Masaryka. V srpnu odešel z Prahy do Loun, kde organizoval instruktorský kurz pro příslušníky 1. divize. Od října 1945 velel škole na důstojníky pěchoty v záloze v Berouně. O rok později následovalo přemístění k Vojenskému účetnímu a cenzurnímu úřadu do Prahy, kde působil ve funkci referenta pro kontrolní kmenové knihy. V únoru 1947 se stal podplukovníkem. Od ledna 1948 byl přidělen jako přednosta organizační skupiny u 1. (všeobecného) oddělení VIII. odboru (válečného průmyslu) MNO. Počátkem prosince 1948 mu byla udělena dovolená a na sklonku ledna 1949 následovalo přeložení do výslužby. Za službu v čs. legiích v Rusku v letech 1916 až 1920 byl vyznamenán Čs. revoluční medailí (r. 1921), Medailí vítězství (r. 1922) a Čs. válečným křížem 1914-18 (r. 1924), společně s ruským řádem sv. Stanislava III. stupně a řádem sv. Jiří IV. stupně.
Por. pěch. Stanislav Kameník – velitel pěchotního srubu K-Ba-S 21
Pocházel z Rynárce u Pelhřimova, kde se narodil 17. března 1913. Studoval na reálném gymnáziu v Benešově (1924-1928), obchodní akademii v Praze-Karlíně (1928-1932) a Vysoké škole obchodní (pozdější Vysoká škola věd hospodářských, dnešní Vysoká škola ekonomická) v Praze. Po ukončení prvního semestru se ale přihlásil k dobrovolnému odvodu a v červenci 1933 nastoupil prezenční službu u pěšího pluku 33 Doss Alto ve Falknově (dnes Sokolov). Krátce poté byl jako maturant odeslán do školy pro důstojníky pěchoty v záloze do Klatov. V březnu 1934 absolvoval plynový kurz při Vojenském chemickém ústavu v Olomouci. Poté se vrátil k mateřskému útvaru do Falknova, kde sloužil jako velitel družstva a čety. V září 1934 se v hodnosti četaře stal délesloužícím poddůstojníkem a nastoupil ve funkci velitele čety službu u pěšího pluku 5 T. G. Masaryka v Praze. V únoru 1935 byl povýšen na podporučíka a v říjnu 1936 na poručíka. Vojákem z povolání ve stavovské kategorii důstojníků pěchoty se stal v březnu 1937. Krátce poté byl od mateřského pluku odeslán do Kurzu pro zvláštní účely ve Výcvikovém táboře Jince, kde se cvičili příslušníci pevnostních jednotek v obsluze speciálních zbraní.
Od poloviny dubna 1937 se Stanislav Kameník stal příslušníkem Strážního praporu III s velitelstvím v Králíkách s předurčením coby velitel strážní čety pro nově vytvářenou 3. rotu v Mladkově a úkolem střežit rozestavěnou tvrz Adam. Po vzniku hraničářského pluku 19 v lednu 1938 byl zařazen u I. praporu a zajišťoval strážní službu na dokončované tvrzi Bouda. V květnu 1938 byl přidělen k zvláštnímu útvaru „Ba“, který se 1. srpna 1938 změnil na V. prapor hraničářského pluku 19. Po přijetí mnichovského diktátu se 9. října 1938 stal posledním příslušníkem velitelského sboru, který společně se zbytkem osádky opustil tvrz Bouda. Ústupová cesta vedla přes Těchonín a Jablonné nad Orlicí do Chocně. Po vyklizení pohraničního opevnění byl 20. října zproštěn služby a odešel do svého bydliště v Rynárci. Počátkem ledna 1939 následovalo formální odeslání na dovolenou s čekaným do dalšího rozhodnutí. Důvod k tomu byl poněkud neobvyklý.
Ačkoliv byl por. Kameník během předcházející služby u pěšího pluku 5 v Praze hodnocen jako důstojník, který je „spravedlivý k podřízeným a dobře na ně působí po stránce mravní a výchovné“, po příchodu do pohraničí se jeho vztah k vojákům základní služby zřejmě změnil. Podle velitele tvrze mjr. Špaleho „byl k podřízeným nejenom řízný, ale někdy až ostrý. V důsledku své občasné tvrdosti nedovede si získati důvěru a pozornost svých podřízených, kteří ho nemají v lásce“. To se ostatně projevilo i v jeho hodnocení velitelem hraničářského pluku 19 plk. pěch. Františkem Podhrázkým během všeobecné mobilizace: „Miluje své povolání. Vůči podřízeným vystupoval však briskně a vůbec způsobem, že ztratil jejich důvěru. Ačkoliv jeho snaha byla velká, výsledku nedosáhl pro odpor podřízených, majících nechuť k jeho osobě. Mužstvo předneslo na něho hromadnou stížnost, která je předmětem soudního řízení a pro kterouž byl zatím propuštěn ze služby“.
V listopadu 1939 byl Stanislav Kameník přemístěn do oboru ministerstva vnitra a přidělen k policejnímu ředitelství v Praze na pasové oddělení pro zhotovování občanských legitimací. Od ledna 1941 pracoval jako úředník u účtárny Zemského úřadu v Praze. V dubnu téhož roku následovalo přeložení do Pelhřimova a zařazení v účtárně okresního úřadu. Po osvobození Československa se stal velitelem oddílu Národní stráže v Rynárci. Činnou službu v čs. armádě opětovně nastoupil v červnu 1945 u pěšího pluku 29 v Jindřichově Hradci. Tentokrát již nezastával velitelskou funkci, ale stal se důstojníkem obranného zpravodajství, což byl dobový název pro vojenskou kontrarozvědku. Nejprve byl přidělen na velitelství pluku a od října 1945 se nacházel u II. praporu v Třeboni. V průběhu roku 1946 byl s krátkými odstupy povýšen na nadporučíka (leden), kapitána (duben) a štábního kapitána (říjen). Jako důstojník obranného zpravodajství působil od října 1947 u II. praporu pěšího pluku 48 v Pelhřimově. V červenci 1950 následovalo přemístění na Krajské vojenské velitelství do Brna, kde vykonával různé administrativní funkce. V červnu 1951 odešel do Bučovic a převzal velení Okresního vojenského velitelství. Ani v této funkci dlouho nesetrval a již v lednu 1952 se stal velitelem Obvodního vojenského velitelství Brno I. Od března 1953 se ocitl v personální dispozici a v červnu téhož roku byl přidělen k Oddělení doplňování a služby vojsk na velitelství 2. vojenského okruhu v Trenčíně. V říjnu 1953 se stal majorem a v únoru 1954 podplukovníkem. V říjnu 1954 následovalo přeložení do Brna a ustanovení do funkce náčelníka organizačního oddělení štábu 4. střeleckého sboru. V létě 1957 se sborové velitelství přestěhovalo do Olomouce. Na sklonku listopadu 1958 byl pplk. Stanislav Kameník přeložen do zálohy.
Por. pěch. Robert Jandl – velitel pěchotního srubu K-Ba-S 24
Narodil se 1. dubna 1913 v obci Lazy u Fryštátu. Jeho rodiče se ovšem přestěhovali za prací na Slovensko, takže s nimi bydlel v Košicích, Bratislavě a Banské Štiavnici, kde v červnu 1934 složil maturitní zkoušku na státní vyšší lesnické škole. V následujícím měsíci byl povolán k výkonu vojenské základní služby k pěšímu pluku 37 do Levoči a vzhledem k středoškolskému vzdělání nastoupil do školy na důstojníky pěchoty v záloze. Po ukončení výcviku následovalo na sklonku února 1935 přeložení k II. praporu horského pěšího pluku 3 do Podolínce. Během prezenční služby byl postupně povýšen na svobodníka (říjen 1934), desátníka (březen 1935), četaře (červenec 1935) a podporučíka (únor 1936). Kromě toho na jaře a v létě 1935 absolvoval horolezecký kurz ve výcvikovém středisku 2. horské brigády ve Vysokých Tatrách a kulometný výcvik u svého mateřského pluku. Na závěr prezenční služby byl zařazen jako velitel čety u kulometné roty II. praporu.
V srpnu 1936 přijal závazek k výkonu další dobrovolné činné služby, přičemž setrval v dosavadním zařazení. Na sklonku roku 1937 následovalo přeložení ke kulometné rotě I. praporu horského pěšího pluku 3 do Popradu. Počátkem května 1938 byl přidělen k hraničářskému pluku 19 a zařazen u zvláštního útvaru „Ba“ s kasárnami v Těchoníně, tvořícího zárodek osádky tvrze Bouda. Dnem 1. srpna byl přijat do služebního poměru vojáka z povolání a povýšen na poručíka pěchoty. Stejným dnem se zvláštní útvar „Ba“ stal V. praporem hraničářského pluku 19. Po přijetí mnichovské dohody a vyklizení pohraničí ustoupil 8. října s většinou příslušníků tvrze do Chocně. Velitel tvrze mjr. Špale ho za výkon služby v době ohrožení republiky ohodnotil slovy: „Osvědčil se jako úplně spolehlivý, iniciativní, uvědomělý a pilný velitel s vyvinutým smyslem pro zodpovědnost a osvědčil se svojí chladnokrevností a rozvahou. Po krátké zkušenosti bude moci zastávati funkci velitele pěší roty“. Po rozpuštění pevnostních jednotek následovalo přeložení k pěšímu pluku 30 Aloise Jiráska do Vysokého Mýta. Krátce po nacistické okupaci Československa byl por. Jandl propuštěn z armády a pracoval u hospodářské kontroly v Praze.
Počátkem ledna 1940 odešel z okupovaných českých zemí. Přes Bratislavu se dostal do Budapešti, zde byl ale zatčen a od 12. ledna do 30. dubna internován ve věznicích v Segedu, Hódmezövásárhely a Budapešti. Po propuštění následovalo vyhoštění na Slovensko, ale Robert Jandl se opětovně vydal na cestu do Jugoslávie a 16. května byl na francouzském konzulátu v Bělehradu odveden do čs. zahraniční armády. Poté odjel do Palestiny, kde koncem června 1940 nastoupil u Čs. pěšího pluku 4 – Východního. Nejprve sloužil ve funkci velitele čety, ale od září se vzhledem k přebytku důstojníků ocitl jako nezařazený u technické roty. V listopadu 1940 došlo pro nedostatek mužstva k reorganizaci pluku na Čs. pěší prapor 11 – Východní. Počátkem dubna 1941 byl por. Jandl ustanoven velitelem pěší čety. Následně se s praporem zúčastnil obsazení Sýrie a obrany Tobruku. Na výročí vniku ČSR 28. října 1941 byl povýšen na nadporučíka. V květnu 1942 proběhla reorganizace zmíněného praporu na Čs. lehký protiletadlový pluk 200 – Východní a Robert Jandl u něj sloužil jako pobočník velitele 502. praporu. Počátkem srpna 1942 byl přemístěn k Čs. výcvikovému středisku – Východnímu.
Na základě svolení Čs. vojenské mise v Jeruzalémě vstoupil koncem ledna 1943 v Bejrútu do vojenských jednotek Svobodných Francouzů. Následovalo převelení do Sýrie a přidělení k 4. dělostřelecké skupině, u které sloužil jako 1. důstojník a později velitel baterie. Z činné služby ve francouzské armádě byl propuštěn koncem srpna 1945, načež nastoupil šestiměsíční dovolenou. V protektorátu během okupace nacisté internovali jeho otce Františka a matku Annu od září 1942 do dubna 1945 v táboře Svatobořice, určeném pro rodinné příslušníky vojáků čs. zahraniční armády.
Do vlasti se Robert Jandl vrátil koncem března 1946 a již počátkem následujícího měsíce nastoupil službu s přidělením k samopalnému praporu 21. tankové brigády v Žatci. V dubnu se stal kapitánem a v říjnu štábním kapitánem. Ze zdravotních důvodů mu byla od počátku roku 1947 jako služby dočasně neschopnému udělena dovolená na 12 měsíců. V únoru byl povýšen na majora. Do činné služby se vrátil v lednu 1948 se zařazením na velitelství 9. divize „Druhého odboje“ v Nitře ve funkci přiděleného důstojníka 4. oddělení štábu. Již koncem června téhož roku byl ale z čs. armády propuštěn. Počátkem května 1949 odcestoval do Sýrie a podle poslední známé adresy žil v Bejrútu. Po krátké době s ním rodina ztratila kontakt. Mjr. pěch. Robert Jandl byl za vojenskou službu v čs. armádě během 2. světové války vyznamenán Čs. medailí „Za chrabrost před nepřítelem“ (r. 1942), Čs. vojenskou pamětní medailí (r. 1946) a Čs. válečným křížem 1939 (r. 1947), společně s britskými medailemi Star 1939-1945 a Africa Star.
Por. děl. Jindřich Stach – dělostřelecký pozorovatel na tvrzi Bouda
Nejmladší příslušník velitelského sboru tvrze se narodil 18. října 1916 ve Smečně u Slaného. Dětství prožil v Hradci Králové, kam byl přeložen jeho otec jako zaměstnanec státních drah. Po absolvování státní reálné školy se Jindřich Stach v červnu 1934 přihlásil k dobrovolnému odvodu, ačkoliv by podle branného zákona podléhal odvodní povinnosti až o dva roky později. K výkonu vojenské služby nastoupil v červenci 1934 u lehkého dělostřeleckého pluku 3 v Litoměřicích. Jako maturant se znalostí němčiny a francouzštiny byl u útvaru nejprve zařazen do školy na důstojníky lehkého dělostřelectva v záloze. Po jejím úspěšném ukončení absolvoval od března 1935 u svého pluku v hodnosti četaře praktický výcvik. Na sklonku září 1935 nastoupil ke studiu na Vojenské akademii v Hranicích. V únoru 1936 byl povýšen na podporučíka prezenční služby.
Hranickou akademii ukončil na sklonku července 1937. Následně byl přijat za vojáka z povolání v hodnosti poručíka dělostřelectva a přidělen k hrubému dělostřeleckému pluku 106 do Brna, kde zastával funkci 1. důstojníka u 2. baterie. Dnem 10. května 1938 byl přemístěn k hraničářskému pluku 19 do Těchonína a určen za dělostřeleckého pozorovatele u nově zřízeného zvláštního útvaru „Ba“, tj. pozdějšího V. praporu tvořícího posádku tvrze Bouda. Protože v době mobilizace nebyla na objektu K-Ba-S 22 osazena dělostřelecká otočná a výsuvná věž, stejně tak jako na sousedním pěchotním srubu K-Ba-S 23 dělostřelecký pozorovací zvon, byl por. Stach odvelen k VI. praporu na tvrz Adam. Zde působil jako pozorovatel baterie kpt. děl. Josefa Pospíchala u dělostřeleckého srubu K-S 43. Ve válečné kvalifikační listině je za období od 23. září do 6. listopadu 1938 hodnocen velitelem hraničářského pluku 19 plk. pěch. Františkem Podhrázkým a jeho zástupcem pplk. děl. Josef Hubeným takto: „Ve funkci se osvědčil velmi dobře. Je iniciativní a nebojí se zodpovědnosti. Má dobrý vliv na podřízené. K velení baterie je nouzově způsobilý.“. Po ústupu do Žamberku a rozpuštění pevnostních jednotek následovalo na sklonku listopadu 1938 přeložení k dělostřeleckému pluku 15 do Topolčan. Počátkem ledna 1939 Jindřich Stach odešel do aplikačního kurzu pořádaného Dělostřeleckým učilištěm v Olomouci. Zde ho zastihla nacistická okupace českých zemí a v dubnu 1939 byl z čs. armády propuštěn.
Po odchodu do civilu se nejprve zapsal na Vysokou školu technickou v Brně, ale studium musel nedobrovolně ukončit po uzavření českých vysokých škol německou okupační správou v listopadu 1939. Poté pracoval jako dělník na stavbě nádraží v Brně-Maloměřicích. V únoru 1940 nastoupil do rezortu ministerstva školství a byl zaměstnán v městské knihovně v Pardubicích. Z obavy před nuceným pracovním nasazením v Německu se přihlásil k četnictvu, do něhož byl přijat v listopadu 1942 v hodnosti nadporučíka. Nejprve absolvoval pětiměsíční kurz pro policejní důstojníky v Praze a krátký zácvik v Drážďanech. Od května 1943 sloužil na četnických odděleních v Hradci Králové, Chrudimi a Kutné Hoře, kde ho zastihl konec 2. světové války.
Po osvobození Československa byl koncem května 1945 přeložen k četnickému oddílu do Chomutova a na podzim do Chrudimi. V lednu 1946 nastoupil k Pohotovostnímu pluku Národní bezpečnosti 1. Nejprve působil jako velitel roty v Liberci a od května ve funkci pobočníka velitele pluku v Praze. V červenci 1946 se stal velitelem výcvikového střediska Pohraniční stráže SNB v Ústí nad Labem. Od března 1947 se opětovně ocitl v Liberci, nejprve jako zatímní zástupce velitele pluku Pohraniční stráže SNB, v listopadu převzal velení jednoho z podřízených praporů. V prosinci 1947 dosáhl hodnosti kapitána SNB a odešel k nově vytvořenému oddílu Pohraniční stráže SNB do Bratislavy. Po návratu ze Slovenska postupně působil u praporů Pohraniční stráže SNB v Českých Budějovicích, Hradci Králové, Litoměřicích, Písku a Sušici ve funkci velitele nebo zástupce velitele v hodnosti štábního kapitána SNB. Ze služby u Pohraniční stráže SNB byl propuštěn počátkem dubna 1950 a následně žil v Holicích u Pardubic.