109

1635. Nelze nikde zjistit povýšení důstojníků na generály v roce 1945, ať už byli povýšeni za bojové nasazení nebo za své chování během okupace. Byl bych rád, kdyby bylo možno uvedené informace nějakým způsobem prezentovat. (odpovídá Pavel Minařík)

Po skončení 2. světové války byli do 31.12.1945 do první nebo vyšší generálské hodnosti povýšeni:

Dekretem PR ze dne 10.6.1945
na divizního generálas účinností dnem 10.5.1945
– brig. gen. Ludvík Svobodaministr národní obrany
Dekretem PR ze dne 11.6.1945
na divizního generálas účinností dnem 1.6.1945
– brig. gen. Alois Liškavelitel čs. samostatné obrněné brigády
– brig. gen. Bohumil Bočeknáčelník hlavního štábu
– brig. gen. Karel Klapálekvelitel 1. oblasti
Dekretem PR ze dne 10.6.1945
na brigádního generálas účinností dnem 1.6.1945
– plk. gšt. Prokop Kumpoštpřednosta I. odboru MNO
– plk. pěch. Jan Imrovelitel 2. divize
– plk. pěch. Mikuláš Markusvelitel 4. divize
Dekretem PR ze dne 12.7.1945
na brigádního generálas účinností dnem 1.6.1945
– plk. pěch. Michal Širicavelitel VII. sboru
Dekretem PR ze dne 2.10.1945
na divizního generálas účinností dnem 1.8.1945
– brig. gen. Zdeněk Novákvelitel 3. oblasti
– brig. gen. Alois Vicherekvelitel letectva hl. štábu
– brig. gen. Jan Kratochvílvelitel II. sboru
– brig. gen. Rudolf Hošekvelitel pěchoty hl. štábu
– brig. gen. Jindřich Bejlnáčelník čs. vojenské mise v SSSR
– brig. gen. Matěj Němecpředseda přijímací komise pro důstojníky u MNO
– brig. gen. Miroslav Miklíkvelitel Posádkového velitelství Velká Praha
– brig. gen. Oldřich Španielpřednosta VKPR
– brig. gen. Heliodor Píkapodnáčelník hl. štábu pro zvláštní účely
– brig. gen. Jan Satorievelitel IV. sboru
na brigádního generálas účinností dnem 1.8.1945
– plk. pěch. Jan Satorievelitel 8. pěší divize
– plk. děl. Jaroslav Klímavelitel dělostřelectva 2. oblasti
– plk. pěch. František Vávravelitel 5. pěší divize
– plk. gšt. Šimon Drgáčvelitel Vojenské akademie
– plk. pěch. František Kouřilvelitel 6. pěší divize
– plk. gšt. František Rakovčíkvelitel 7. pěší divize
– plk. jezd. Vladimír Hobzavelitel 16. pěší divize
– plk. děl. Antonín Skřivánekvelitel 1. těžké dělostřelecké brigády
– plk. děl. Vladimír Drnecvelitel dělostřelectva V. sboru
– plk. gšt. Jan Procházkavelitel 1. pěší divize
– plk. gšt. Čeněk Kudláčekpřednosta 6. oddělení Hl. štábu
– plk. let. Vilém Stanovskývelitel letectva 1. oblasti
– plk. gšt. Václav Kalinavelitel 15. pěší divize
– plk. děl. Petr Novákvelitel dělostřelectva 3. oblasti
– plk. gšt. Alois Fišeravelitel 13. pěší divize
– plk. pěch. Antonín Zemanzástupce velitele Tankového sboru
– plk. gšt. Alfred Resselvelitel dělostřelectva 1. oblasti
na generála zdravotnictvas účinností dnem 1.8.1945
– plk. zdrav. MUDr. František Langer  u 4. oddělení I. odboru MNO (likvidace zdravotnické služby čs. zahraniční armády)
na generála justiční službys účinností dnem 1.8.1945
– plk. just. JUDr. Ladislav Rutarvíceprezident Nejvyššího vojenského soudu
– plk. just. JUDr. Jaroslav Šrámeku IV. odboru (justičního) MNO
na generála justiční službys účinností dnem 1.8.1945
– plk. kon. Josef Bartíkpřednosta odboru politického zpravodajství MV
Dekretem PR ze dne 26.10.1945
na armádního generálas účinností dnem 1.8.1945
– div. gen. Ludvík Svobodaministr národní obrany
– div. gen. Antonín Hasalministr dopravy
Dekretem PR ze dne 1.12.1945
na divizního generálas účinností dnem 1.8.1945
– brig. gen. František Slunečkovelitel I. sboru

1634. Prosím o informaci o gen. Hrabovském, který byl po osvobození jmenován ve své rodné obci Petřvaldíku čestným občanem a jeho osud pak upadl v zapomenutí. (odpovídá Pavel Minařík)

Jaroslav Hrabovský se narodil 23.8.1895. Po absolvování obchodní akademie v Brně byl v březnu 1915 povolán do rakousko-uherské armády a jako jednoroční dobrovolník nastoupil k náhradnímu praporu pěšího pluku 100 do Opavy. Po ukončení školy pro záložní důstojníky odjel k bojujícímu pluku na frontu, kde v květnu 1916 padl v hodnosti desátníka do ruského zajetí. Po ročním pobytu v zajateckém táboře v Teraspolu (Chersonská gubernie) se v červenci 1917 přihlásil do čs. legií a z počátku působil jako náborový emisar. V lednu 1918 se vydal na cestu do Kyjeva, ale vzhledem k vypuknutí ozbrojeného konfliktu s bolševiky se mu již nepodařilo nastoupit službu u čs. legií a proto v květnu vstoupil do tzv. Kornilovova praporu Ruské dobrovolnické armády gen. Děnikina. Postupně se vypracoval až na praporčíka a velitele kulometné čety. Do nově vzniklého Československa přijel přes Rumunsko koncem července 1919 a po měsíční repatriační dovolené nastoupil jako účetní na Centrální úřad vojenských podniků hospodářských a průmyslových při MNO v Praze. V srpnu 1918 mu byla přiznána hodnost poručíka. Počátkem ledna 1920 byl přidělen ve funkci velitel čety k pěšímu pluku 39 do Bratislavy. Zde však setrval jen krátce a koncem téhož měsíce 1920 odjel k hraničářskému praporu 10 do Trebišova. Zde zastával nejprve funkci velitele náhradní roty, později proviantního důstojníka či velitele hraničářské roty a nakonec velitele poddůstojnické školy. V září 1920 byl povýšen na nadporučíka a o rok později se stal vojákem z povolání. V listopadu 1921 dosáhl hodnosti kapitána. Od dubna 1922 sloužil u pěšího puku 3 v Kroměříži, nejprve jako velitel pěší roty, od července 1923 ve funkci pobočníka velitele I. praporu. V lednu 1926 nastoupil na Válečnou školu do Prahy a během studia byl v červenci 1926 povýšen na štábního kapitána. Po ukončení školy se v říjnu 1928 jako škpt. gšt. stal přednostou 1. (organizačního) oddělení štábu 7. divize v Olomouci. V červenci 1929 byl povýšen na mjr. gšt. V říjnu téhož roku následovalo přeložení na Zemské vojenské velitelství do Brna. Zde působil nejprve u 2. (zpravodajského) oddělení štábu, z toho od října 1931 ve funkci přednosty. V červnu 1930 se stal pplk. gšt. Od září 1933 převzal řízení 3. (operačního) oddělení štábu. Zemské vojenské velitelství v Brně opustil v říjnu 1935, když byl přeložen k pěšímu pluku 8 Slezskému jako velitel I. praporu v Místku, přesunutého od listopadu 1935 do Slezské Ostravy. Po roční praxi u vojsk se vrátil na velitelství 7. divize do Olomouce a stal se náčelníkem štábu. V září 1937 byl přemístěn na MNO, kde nadále působil jako přednosta mobilizační skupiny 1. (organizačního) oddělení Hlavního štábu. V průběhu mnichovské krize, po odchodu vedoucích funkcionářů Hlavního štábu na Hlavní velitelství do Račic, řídil od 25.9. do 4.10.1938 činnost uvedeného oddělení. Po okupaci českých zemí se zapojil do protinacistického odboje v rámci organizace „Obrana národa“. Na sklonku roku 1939 byl ovšem nucen před hrozícím zatčením emigrovat tzv. Balkánskou cestou do zahraničí. Koncem ledna 1940 dorazil do Francie a přihlásil ke službě v čs. armádě. Nejprve sloužil u tzv. vojenské správy Čs. národního výboru v Paříži, ale počátkem února byl zařazen u 1. čs. divize jako zástupce velitele pěšího pluku 3. Na začátku dubna se stal velitelem II. praporu. Po přepadení Francie převzal velení pluku a koncem června řídil jeho evakuaci z jihofrancouzského Cette do Velké Británie. Od září 1940 působil na MNO v Londýně, kde byl pověřen řízením činnosti 2. (organizačního a výcvikového) oddělení III. odboru. V září 1944 odjel do SSSR s předurčením na funkci náčelníka štábu Velitelství osvobozovaného území. Po cestě přes Středomoří, Kavkaz a Ukrajinu dorazil koncem listopadu na místo určení. V důsledku negativního postoje sovětské strany nebylo zmíněnému velitelství umožněno rozvinout svoji činnost a pplk. gšt. Hrabovský se v polovině dubna 1945 stal zástupcem velitele 1. čs. samostatné brigády 1. čs. armádního sboru, se kterou se zúčastnil osvobozovacích bojů o Vrútky, Malou Fatru, Žilinu a postupu na Vsetín. Počátkem května byl přidělen na MNO v Košicích a do osvobozené Prahy přijel až na sklonku měsíce. V polovině srpna odešel do Litoměřic, kde se stal zástupcem velitele 12. divize. V listopadu 1946 následovalo přemístění do Olomouce, kde převzal velení 7. divize. Na brigádního generála byl povýšen v únoru 1947 se zpětnou účinností k 1.5.1942. Od prosince 1947 velel II. sboru v Písku. V červnu 1949 byl postaven mimo službu a 1.1.1950 následovalo přeložení do výslužby. Koncem téhož měsíce byl gen. Hrabovský zatčen a internován společně s dalšími devíti generály v táboře nucených prací v barokní pevnosti Mírov. Na následky krutého zacházení během internace zemřel 7.3.1951 ve vězeňské nemocnici v Olomouci.

Brigádní generál Jaroslav Hrabovský byl nositelem celé řady čs. i zahraničních vyznamenání, mimo jiné Čs. válečného kříže 1914-18, Čs. revoluční medaile, Medaile vítězství, Čs. válečného kříže 1939, Čs. medaile Za chrabrost před nepřítelem, Čs. medaile Za zásluhy I. stupně, Čs. vojenské pamětní medaile či ruského Kříže sv. Jiří (za boje na Donu v r. 1918) a Trnové koruny na stuze sv. Stanislava (za boje na Kubáni v r. 1918).


1633. Můžete sdělit celou historii 65. výsadkového praporu, případně 22. výsadkové brigády (VÚ 8280), pluku? (odpovídá Pavel Minařík)

Výsadkový prapor 65 byl zřízen 15.3.1950 v Žilině a podléhal Velitelství výsadkového vojska. Ještě téhož roku se několikrát stěhoval: v dubnu do Hradčan, v červnu do Žiliny, v srpnu do Trenčína a v listopadu do Prešova. K 1.1.1951 byl jeho název upraven na 65. výsadkový prapor. Od října 1952 přešel do podřízenosti nově vytvořeného velitelství 22. výsadkové brigády. Na základě rozkazu prezidenta republiky mu byl od 9.5.1955 propůjčen název „Karpatský“. Po redukci počtů výsadkového vojska používal od 1.11.1955 pojmenování 2. výsadkový prapor 22. výsadkové brigády, přičemž bojovou zástavu odevzdal do VHÚ v Praze. Ke svému původnímu názvu 65. Karpatský výsadkový prapor se vrátil 1.10.1957, kdy byl opětně naplněn osobami i technikou a převzal zpět bojovou zástavu. V létě 1960 se přemístil do Holešova a o rok později do Prostějova. V sestavě 22. výsadkové brigády zůstal až do 1.9.1969, kdy byl jako samostatný útvar zrušen a tentokrát již definitivně odevzdal bojovou zástavu do VHÚ v Praze. Jeho příslušníci přešli do 22. výsadkového pluku, vytvořeného z původní 22. výsadkové brigády. Ve velení útvaru se postupně vystřídali: mjr./pplk. Miroslav Kňourek (1950 až 1952), kpt./mjr. Nikolaj Rusnák (1952 až 1954), mjr. Michal Paluška (1954 až 1955), npor./kpt. Vlastimil Gallat (1955 až 1958), mjr. Rudolf Bláha (1958 až 1961), mjr. Ladislav Opletal (1961 až 1965) a mjr./pplk. Vilém Jiroušek (1965 až 1969).

Historii 22. výsadkové brigády/pluku najdete na našich stránkách v části „Čs. armáda – Poválečná – Představujeme útvary AČR – Další svazky pozemních sil – 6. skupina speciálních sil“.


1632. Jaká krycí čísla vojenských útvarů používaly jednotlivé prapory a oddíly výsadkové brigády? (odpovídá Pavel Minařík)

Vámi uvedené útvary nesly následující krycí označení:71. výsadkový prapor
– VÚ 2298 od 1.10.1947
– VÚ 1106 od 1.10.1949
– VÚ 8280/T od 1.11.1955
– VÚ 3096 od 1.11.1957 do 31.8.1969
65. výsadkový prapor
– VÚ 4571 od 15.3.1950
– VÚ 7328 od roku 1951
– VÚ 8280/G od 1.11.1955
– VÚ 1855 od 1.11.1957 do 31.8.1969
172. výsadkový mechanizovaný prapor / 72. výsadkový prapor
– VÚ 3257 od 1.10.1951
– VÚ 8280/L od 1.11.1955
– VÚ 5050 od 1.11.1957 do 31.8.1969
173. výsadkový dělostřelecký oddíl
– VÚ 9980 od 1.10.1951
– VÚ 8280/D od 1.11.1955
– VÚ nezjištěno od 1.11.1957 do 30.9.1958
22. výsadkový protitankový oddíl
– VÚ 5990 od 1.9.1961 do 31.8.1969


1631. V letech 1953-1955 jsem sloužil v Plzni u 185. protiletadlového oddílu v kasárnách na Slovanech. Mohli byste mně trochu přiblížit osudy tohoto útvaru? Současně tímto pozdravuji všechny „spolubojovníky“. (odpovídá Pavel Minařík)

Vámi uvedený útvar se vytvořil 1.10.1946 jako dělostřelecký oddíl 185 a používal krycí označení VÚ 2222. Nacházel se v posádce Golčův Jeníkov a podléhal velitelství 2. oblasti v Táboře. Na základě rozhodnutí prezidenta Beneše obdržel 3.3.1948 čestné pojmenování „Karpatský“. K 1.10.1949 se jeho krycí označení změnilo na VÚ 7462. V souvislosti se zrušením nadřízeného velitelství přešel v polovině prosince 1948 do podřízenosti velitelství 1. oblasti v Praze a zároveň proběhla jeho redislokace do Berouna. V říjnu 1950 se otevřený název útvaru změnil na protiletadlový oddíl 185 a v prosinci na 185. protiletadlový oddíl, přičemž byl zároveň podřízen nově vytvořenému Velitelství PLOSÚ v Praze. Již k 1.5.1951 přešel k velitelství 1. obvodu PLOSÚ v Praze a v témže roce došlo k jeho přestěhování do Plzně. Dnem 1.11.1955 byl přejmenován na 185. protiletadlový dělostřelecký oddíl. V rámci nové organizace PVOS podléhal od 1.6.1957 velitelství nově zřízené 74. protiletadlové dělostřelecké brigády v Plzni a zároveň prošel reorganizací na 185. Karpatský protiletadlový dělostřelecký pluk. Zanikl dnem 15.8.1958 společně s nadřízeným brigádním velitelstvím. Jeho otevřený název i čestné pojmenování převzal 183. protiletadlový dělostřelecký pluk v Dobřanech přejmenovaný na 185. Karpatský protiletadlový dělostřelecký pluk. Ve velení útvaru se během jeho existence vystřídali: nezjištěno (1946 až 1953), npor./kpt. Stanislav Uhlíř (1954), kpt./mjr. Alois Trnečka (1954 až 1956) a npor./kpt. František Liška (1956 až 1958).


1630. Bylo by možné uvést jména osob, které obdržely generálskou hodnost v letech 1951 a 1952. Tyto dva roky chybí do úplného přehledu generálů s tzv. francouzským typem hodnosti. (odpovídá Pavel Minařík)

Za rok 1951 se nám podařilo dohledat povýšení následujících generálů:

Dnem 25.2.1951
na sborového generála
– div. gen. František Jandavelitel 2. vojenského okruhu
– div. gen. Josef Malecvelitel dělostřelectva MNO
na divizního generála
– brig. gen. Bohumil Teplývelitel spojovacího vojska MNO
na brigádního generála
– plk. František Burešnáčelník operační správy GŠ
– plk. František Čechmarvelitel 33. protitankové brigády
– plk. Konstantin Gottwaldvelitel tankového a mechanizovaného vojska 1. vojenského okruhu
– plk. Josef Holecvelitel 14. pěší divize Olomouc
– plk. Oskar Jeleňzástupce náčelníka GŠ pro politické věci
– plk. Ing. Čeněk Králnáčelník Hlavní hospodářské správy MNO
– plk. MUDr. František Šrytrvelitel Vojenské nemocnice 1 Praha
– plk. Jaroslav Ťokannáčelník školského oddělení Správy bojové přípravy GŠ
– plk. MUDr. Osvald Vymětalnáčelník zdravotnické služby 2. vojenského okruhu
Dnem 15.7.1951
– plk. Jaroslav Hradilnáčelník skupiny operační přípravy operačního oddělení štábu 1. vojenského okruhu
– plk. František Maříkposluchač Nejvyšší vojenské akademie Praha
– plk. František Sedláčekposluchač Nejvyšší vojenské akademie Praha
– plk. František Tesalposluchač Nejvyšší vojenské akademie Praha
– plk. František Veselýposluchač Nejvyšší vojenské akademie Praha
Dnem 1.11.1951
na brigádního generála
– plk. Jaroslav Dočkalnáčelník katedry vševojskové taktiky a operačního umění VA Praha
Dnem 1.12.1951
na brigádního generála
– prof. voj. vz. František Perna  zástupce velitele VTA Brno pro vědeckou a učební činnost
Dnem 15.12.1951
na brigádního generála
– plk. Zdeněk Korandanáčelník Hlavní kádrové správy MNO

V roce 1952 byli do první nebo do vyšší generálské hodnosti povýšeni:

Dnem 1.1.1952
na divizního generála
– brig. gen. Václav Thořnáčelník Hlavního týlu
na brigádního generála
– plk. Jan Harusministr státní kontroly
– plk. Josef Hamannáčelník oddělení operační přípravy operační správy GŠ
– plk. Josef Váchanáčelník organizačního oddělení organizační a mobilizační správy GŠ
– plk. Josef Petrnáčelník dopravního oddělení GŠ
Dnem 1.2.1952
na divizního generála
– brig. gen. Jaroslav Ťokanvelitel 2. vojenského okruhu
na brigádního generála
– plk. Josef Suchomelnáčelník štábu 1. vojenského okruhu
– plk. Václav Sadíleknáčelník štábu 2. vojenského okruhu
– plk. Hynek Žaliovelitel ženijního vojska MNO
Dnem 1.3.1952
na divizního generála
– brig. gen. Otakar Rytířzástupce velitele 1. vojenského okruhu
na brigádního generála
– plk. Bohumír Chlaňvelitel Pěchotního učiliště
– plk. Rudolf Stratilzástupce náčelníka štábu 1. vojenského okruhu pro věci organizační a mobilizační
– plk. Ladislav Kolovratníkvelitel 2. pěší divize
– plk. JUDr. Jaroslav Kokešnáčelník Hlavní soudní správy MNO
– plk. JUDr. Jiří Štellanáčelník Nejvyššího vojenského soudu
– plk. Rudolf Vašíčekzástupce velitele 3. armádního sboru
Dnem 15.3.1952
na brigádního generála
– plk. Evžen Chladnáčelník Hlavního týlu
– plk. Josef Boublíkvelitel 13. mechanizované divize
– plk. MUDr. František Černý  náčelník zdravotnické správy HT MNO
Dnem 1.4.1952
na brigádního generála
– plk. Josef Strašilnáčelník sekretariátu ministra národní obrany
– plk. Václav Vlčekvelitel dělostřelectva 2. vojenského okruhu
Dnem 15.4.1952
na sborového generála
– div. gen. Josef Hanušvelitel letectva MNO
Dnem 1.5.1952
na brigádního generála
– plk. Jan Černýzástupce velitele dělostřelectva MNO
– plk. Ing. Josef Demelnáčelník inženýrského oddělení velitelství letectva MNO
Dnem 15.8.1952
na brigádního generála
– plk. Václav Kovaříkvelitel ženijního vojska 1. vojenského okruhu
Dnem 15.9.1952
na brigádního generála
– plk. Josef Kučeravelitel ženijního vojska 2. vojenského okruhu
Dnem 1.10.1952
na brigádního generála
– plk. Jan Knoteknáčelník operačního oddělení operační správy GŠ
– plk. Josef Vosáhlozástupce velitele letectva MNO
Dnem 15.10.1952
na brigádního generála
– plk. Ján Zemannáčelník Hlavní politické správy MNO
Dnem 1.11.1952
na brigádního generála
– plk. Hugo Ševčíkvelitel 5. mechanizované divize
Dnem 15.11.1952
na brigádního generála
– plk. Hubert Svitáčekvelitel 1. pěší divize
– plk. MUDr. Oldřich Franeknáčelník zdravotnického oddělení týlu velitelství 1. vojenského okruhu

1629. Můžete prosím uvést podrobnější životopisné údaje o genpor. Jozefu Turošíkovi? (odpovídá Pavel Minařík)

Jozef Turošík se do čs. armády přihlásil v dubnu 1945 jako příslušník partyzánské brigády kpt. Jána Nálepky. Do září 1945 byl posluchačem ŠDZ pěchoty v Popradu a poté působil coby instruktor na ŠDZ pěchoty v Košicích. V letech 1946 až 1948 studoval na Vojenské akademii v Hranicích. Po jejím ukončení byl přidělen k pěšímu pluku 29 do Jindřichova Hradce, kde sloužil jako velitel čety a roty. V říjnu 1950 byl vyslán na Vojensko-pedagogický institut do Leningradu a po návratu do vlasti se počátkem září 1953 stal náčelníkem skupiny pedagogiky u organizačně-plánovacího oddělení Správy vojenského školství MNO. Do hodnosti majora byl povýšen v polovině září téhož roku. V lednu 1955 převzal na SVŠ řízení oddělení vojenských akademií. Hodnosti podplukovníka dosáhl v srpnu 1957. Krátce poté byl ustanoven náčelníkem štábu u 11. střeleckého pluku v Klatovech a v srpnu 1958 se stal jeho velitelem. V září 1960 odešel do Sušice, kde nadále zastával funkci zástupce velitele 2. motostřelecké divize. V červenci následujícího roku opětovně odjel do SSSR, tentokrát aby studoval na Vojenské akademii Generálního štábu ozbrojených sil SSSR K. J. Vorošilova v Moskvě. Po příjezdu do Československa stanul od srpna 1963 jako pplk. gšt. v čele 3. motostřelecké divize v Kroměříži. V říjnu 1963 dosáhl hodnosti plk. gšt. a k 1.10.1967 ho prezident republiky jmenoval generálmajorem. Od listopadu 1967 byl zařazen jako náčelník štábu Středního vojenského okruhu. Po ročním působení v Táboře byl v prosinci 1968 přemístěn do Prahy a po odvolaném gen. Burdovi převzal řízení Zpravodajské správy GŠ. V listopadu 1969 se stal 1. zástupcem náčelníka GŠ. Od února 1971 do července 1979 z titulu uvedené funkce zároveň působil jako zmocněnec vlády pro záležitosti dočasného pobytu sovětských vojsk v Československu. Dnem 1.5.1972 byl povýšen do hodnosti generálporučíka. Počátkem roku 1972 potřetí odjel do SSSR, tentokrát aby absolvoval tříměsíční vyšší akademický kurz při Vojenské akademii Generálního štábu ozbrojených sil SSSR K. J. Vorošilova. Působení na GŠ ČSLA ukončil v září 1983, kdy stanul v čele Inspekce ministra národní obrany. V uvedeném funkčním zařazení setrval až do svého odchodu do zálohy 1.1.1990.


1628. Navazuje v současnosti nějaká jednotka AČR na tradice 39. čs. pluku „Výzvědného“ italských legií, resp. která jednotka byla poslední, která na jeho tradice navazovala? Je možné sdělit časovou osu jednotek, které na tradice tohoto pluku navazovaly? (odpovídá Pavel Minařík)

V současnosti není žádný útvar AČR nositelem tradic Vámi uvedeného útvaru. Organizační vývoj jeho nástupců byl po skončení 2. světové války následující:

25.5.1945obnoven pěší pluk 39 Bratislava
1.10.1945přečíslován na pěší pluk 17 Bratislava
1.10.1947přečíslován na pěší pluk 39 Bratislava
3.3.1948pojmenován „Výzvědný“
prosinec 1950  upraven otevřený název na 39. pěší pluk Bratislava
1.11.1954reorganizován na 39. střelecký pluk Bratislava a zrušeno pojmenování „Výzvědný“
9.5.1955přečíslován na 9. střelecký pluk Bratislava a pojmenován „Žilinský“
1.10.1958zrušen

1627. Vo Vasich odpovediach sa vyskytuju pojmy raketometny oddiel a samostatny raketometny oddiel. Prosim o vysvetlenie rozdielu medzi tymito nazvami, a tiež na ktore druhy raketometov alebo rakiet sa tieto pojmy vztahuju. (odpovídá Pavel Minařík)

Raketometné oddíly byly vyzbrojeny klasickými raketomety (130mm vz. 51 nebo 122mm vz. 70 GRAD), kdežto samostatné raketometné oddíly disponovaly taktickými raketami LUNA-M nebo TOČKA. V jejich případě se jednalo o krycí název pro „oddíly vojskových raket“. V případě, že byly vyzbrojeny staršími komplety LUNA, tak používaly krycího názvu „samostatný dělostřelecký oddíl“.


1626. Zajímá mě, jakou technikou byl vybaven raketový útvar, tzv. OVR 19. msd ve Vysočanech a možnost použití jaderných hlavic. A odkdy do kdy tam byly rakety dislokovány? (odpovídá Pavel Minařík)

V posádce Vysočany se od července 1964 do listopadu 1989 nacházel oddíl vojskových raket (VÚ 1125). Po dobu používání taktických raket R-30 LUNA nesl krycí název 19. samostatný dělostřelecký oddíl, který se po přezbrojení na modernější rakety R-60 LUNA-M v roce 1981 změnil na 19. samostatný raketometný oddíl.


1625. Prosím o sdělení dislokace jednotek 1. čs. samostatné tankové brigády po 1.6.1945 a jejich velitelů: např. 13.6.: 1. prapor Frývaldov – velitel ?, 2. prapor Vítkovice, 3. prapor Bruntál – velitel ?, MPS Karlova Studánka – velitel ?, a další dislokace. Kpt. Imrich Gaš další osud po 1.6.1945. (odpovídá Pavel Minařík a Tomáš Hofírek)

1. čs. samostatná tanková brigáda přijela z Prahy do Svinova 5. června a následně se její jednotky rozmístily v Místku (I. tankový prapor), Vítkovicích (II. tankový prapor a motorizovaný prapor automatčíků), Svinově (III. tankový prapor) a Karviné (IV. tankový prapor). Velitel brigády pplk. Janko své velitelské stanoviště umístil v Moravské Ostravě. 12. června se brigáda soustředila ve Vítkovicích a následující den absolvovala slavnostní přehlídku v Ostravy. Poté se část praporů přesunula do nových posádek: I. tankový prapor do Frývaldova (dnes Jeseník), III. tankový prapor do Bruntálu a motorizovaný prapor automatčíků do Karlovy Studánky. Ve Vítkovicích zůstal II. tankový prapor a v Karviné IV. tankový prapor. Dne 18. června se většina bojových jednotek brigády stáhla na Ostravsko a Těšínsko. I. tankový prapor se vydal z Frývaldova do Dobré u Místku a III. tankový prapor z Bruntálu do Orlové. V původních posádkách zůstaly jejich týlové složky. Součásti brigády byly po ukončení přesunů rozmístěny následovně: velitelství Moravská Ostrava, I. tankový prapor Dobrá u Místku, II. tankový prapor Vítkovice, III. tankový prapor Orlová a IV. tankový prapor Karviná, zatímco motorizovaný prapor automatčíků setrval v Karlově Studánce. Dne 27. června se vrátil I. tankový prapor do Frývaldova a III. tankový prapor do Bruntálu. 1. čs. samostatná tanková brigáda se nacházela na Ostravsku až do poloviny září, kdy se z jednotlivých praporů vytvořily tankové brigády (1. až 3.) a prapor těžkých tanků, zařazené do složení reorganizovaného Tankového sboru. Do nových posádek se přemístily na přelomu září a října 1945.

Jako velitelé jednotlivých praporů od června do září 1945 působili: I. tankový prapor – škpt. Vladimír Pludek (od 8.8. mjr. Emanuel Šrámek), II. tankový prapor – hrdina Sovětského svazu škpt. Josef Buršík, III. tankový prapor – kpt. Imrich Gaš, IV. tankový prapor – npor. Vlastimil Grygera (od 13.7. hrdina Sovětského svazu škpt. Richard Tesařík a od 11.9. mjr. Oldřich Sobek) a motorizovaný prapor automatčíků – npor. Mikuláš Blum. V době od 12. července do 28. září tvořil součást brigády také náhradní prapor, jehož velitelem byl mjr. Bohumil Dostál.

Kpt. Imrich Gaš se po reorganizaci 1. čs. samostatné tankové brigády na Tankový sbor stal náčelníkem štábu 1. tankové brigády (vznikla z II. tankového praporu 1. čs. sam. tb), se kterou se přesunul do Vysokého Mýta. U téže brigády působil také mjr. Emanuel Šrámek (ve funkci velitele brigády) a kpt. v z. Mikuláš Blum (jako přednosta 4. oddělení štábu). V polovině ledna 1946 byl přemístěn k Tankovému učilišti do Milovic, kde nadále působil jako učitel taktiky tankového vojska. Koncem srpna téhož roku byl povýšen na škpt. a v polovině následujícího měsíce odešel ke 14. tankové brigádě 4. rychlé divize do Martina, u které zastával funkci velitele I. tankového praporu. Kromě toho se od ledna do března 1947 podílel na přípravě uchazečů o studium na Vysoké škole vojenské v přípravné škole zřízené u velitelství 10. pěší divize. V polovině července 1948 se vrátil k Tankovému sboru a nadále byl přidělen jako velitel I. tankového praporu u 11. tankové brigády v Moravské Třebové. Koncem října 1948 odešel na vlastní žádost do zálohy.

Za hrdinství projevené v bojích byl škpt. Imrich Gaš vyznamenán třemi Čs. válečnými kříži 1939 (1x v r. 1944, 2x v r. 1945), Čs. vojenskou medailí Za chrabrost před nepřítelem (1945), Čs. vojenskou medailí Za zásluhy I. stupně (1945), Řádem SNP I. třídy (1946), sovětským Řádem Alexandra Něvského (1945) a sovětskou medailí Za vítězství nad Německem (1948).

Po odchodu do civilu pracoval jako úředník u Čs. stavebních závodů – průmyslové stavby Košice. Koncem roku 1948 byl zatčen OBZ pro podezření ze špionáže. Nejprve ho eskortovali do Košic, pak jako civilní osobu do Bratislavy. Zde byl obviněn z členství v protistátní skupině ve službách USA. Později přibylo i obvinění z velezrady, protože měl v závěrečných bojích 2. světové války jako velitel 1. tankového praporu vést jednotku tak, aby utrpěla co největší ztráty. Obě obvinění byla nakonec stažena a po více než měsíci vyšetřovací vazby se ocitl na svobodě. V této době již byl rozhodnut opustit Československo.

Využil přitom kontakt na pracovníka Škodových závodů v Plzni, s nímž se znala jeho manželka z dovolené v Tatrách a který mu byl ochoten zprostředkovat převedení přes hranice. Ačkoliv Imrich Gaš chtěl emigrovat ještě se dvěmi spolupracovníky, nakonec odjel 29.5.1949 z Košic sám vlakem přes Prahu do Plzně a poté autem do Nýrska. Vzhledem k faktu, že cestoval v uniformě, všechny kontroly přečkal bez potíží. Protože domluvený převaděč již odešel s jinými osobami do Německa, zaměstnanec Škodovky ho dovezl k Železné Rudě a vysadil asi 8 km od hranic. Po dvoudenním putování v pohraničních horách a bažinách se nakonec škpt. Gaš dostal do Západního Německa, kde mu při prohlídce na pohraniční stanici sudetští Němci rozpárali uniformu a ukradli Řád Alexandra Něvského.

Následně prošel několika uprchlickými tábory, v nichž byl mimo jiné přemlouván ke spolupráci příslušníky americké Military Intelligence Service, což odmítl. Díky finančním prostředkům od strýce z USA zprostředkoval útěk i své manželce a švagrové. V roce 1950 odcestoval s manželkou do Austrálie, kde jako „nebritský“ přistěhovalec musel nejprve dva roky pracovat ve stanovených podnicích, často 16-17 hodin denně fyzicky velmi náročně práce. Z počátku byl přidělen do skladu továrny na zemědělské stroje v Geelongu. Následovala práce v automobilce Ford (dopolední směna), spojená s kopáním výkopů pro kanalizaci (odpolední směna). Poté ještě další, blíže nespecifikované zaměstnání, kterým povinné dvouleté práce skončily.

Poté se mu zlepšily jak možnosti zaměstnání, tak bydlení. Za ušetřené peníze si během čtyř let svépomocí postavil rodinný domek. Mezitím pracoval tři roky jako zeměměřič. Po dalších pěti letech se odstěhoval do Melbourne, kde zůstal u vyměřování. Tou dobou mu onemocněl syn dětskou obrnou. Ve vyhrocené situaci manželka rodinu opustila a při rozvodu soud nechal syna v péči otce. Ve 42 letech se Gaš podruhé oženil se 24-letou polskou Němkou z Gliwitz (Hlivice), s níž měl další dva syny a dceru. Od roku 1960 pracoval u firmy Pyrotenax. Později od ní odešel a věnoval se rodinnému obchodu až do roku 1975. Bydlel ve čtvrti Caulfield a ve svém domě mimo jiné příležitostně hostil fotbalisty z Československa (Slovan Bratislava, Jednota Košice, Sparta, Slávia). V roce 1988 následoval rozvod i s druhou manželkou a odstěhoval se na venkov 35 km od Melbourne. Poslední dopis na Slovensko napsal v roce 1994 a od té doby se neozval.


1624. Úvodom „skladám kloblo“ pred Vašou prácou! Už dlho som nenarazil na takú výbornú stránku. Som členom klubu vojenských dôchodcov v Humennom a dlhoročný príslušník 103. tankového pluku. Pripravujem publikáciu o histórii vojenstva v posádke Humenné a samostatne aj o 103. tp. Z tohto dôvodu by ma zaujímalo hlavne: 1) dislokácia vojenských útvarov, zložiek a zariadení v posádke Humenné od doby jej založenia, ich časová postupnosť, čísla útvarov, druh vojska, zameranie, podriadenosť, výzbroj, velenie … 2) história 103. tankového pluku a jeho predchodcov od čias Rakúska-Uhorska … Budem vďačný za všetky informácie k danej problematike včítane odkazov na odbornú literatúru a internetové stránky. (odpovídá Pavel Minařík)

V posádce Humenné se v letech 1945 až 1992 nacházely následující útvary bývalé čs. armády:

– III. prapor pěšího pluku 201945
– II. prapor pěšího pluku 201945 – 1947
– 2. a 3. rota I. praporu pěšího pluku 201947 – 1949
– 10. protitanková dělostřelecká baterie1950 – 1951
– 10. protiletadlová baterie1950 – 1951
– 10. tankosamohybná rota1950 – 1951
– 10. tankosamohybný (tankový) pluk1951 (1958) – 1960
– 10. průzkumná rota1960 – 1961
– 10. ženijní prapor1960 – 1962
– 41. samostatný dělostřelecký oddíl1962 – 1964
– 92. automobilní rota pro přepravu RKPH1962 – 1964
– pobočka Vojenského opravárenského závodu Moldava nad Bodvou1966 – 1968
– 103. tankový pluk1968 – 1991
– 32. vojenský záchranný pluk CO1992 – ASR
– Okresní vojenské(á) velitelství (správa)1951 (1954) – ASR

Pozn.: ASR – Dnem 1.1.1993 útvar převeden do složení ASR.

Seznam útvarů čs. armády, dislokovaných v uvedené posádce v letech 1918 až 1939, najdete v článku Rudolfa Sandra „Abecední přehled dislokace čs. mírové armády v letech 1918-1939“, publikovaném ve Sborníku archivních prací č. 1/2000 (je k dispozici v každém státním archivu).

Historie 103. tankového pluku, který zanikl 31.12.1991, je uvedena v odpovědi na dotaz čís. 865. Ve velení pluku se postupně vystřídali: pplk. Gejza Bobrovský (1950 až 1953), kpt./mjr. Miloslav Pech (1953 až 1957), mjr. Jaroslav Beránek (1957 až 1958), mjr./pplk. Václav Jecha (1958 až 1964), mjr./pplk./plk. Evžen Sobek (1964 až 1972), pplk. Štefan Hriň (1972 až 1976), kpt./mjr./pplk. Alfons Mužík (1976 až 1978), kpt./mjr. Julius Humaj (1978 až 1983), mjr./pplk. Ján Kačmár (1983 až 1987), mjr./pplk. Kristián Matoušek (1987 až 1989) a nezjištěno (1990 až 1991).

Informace o historii pěšího pluku 15 před 2. světovou válkou najdete v „Encyklopedii branné moci Republiky československé 1920-1938“ (Libri 2006), případně ve studii Rudolfa Sandra „Organizační a dislokační vývoj čs. armády v letech 1918-1939“ (Sborník archivních prací č. 1/1985). Historie jeho předchůdce, tj. zeměbraneckého pěšího pluku č. 15, je uvedena v odpovědi na dotaz čís. 770.


1623. Dobrý den, zajímalo by mne, kolik vojáků a důstojníků sloužilo v období 1945-1948 u Hradní stráže. Děkuji. (odpovídá Pavel Minařík)

Podařilo se nám zjistit pouze následující skutečné počty příslušníků Hradní stráže (včetně hudby):

DatumDůstojníciRotmistři
/PD ZP
DélesloužícíMužstvoCelkem
10.1.1946101075154222
15.10.194651015596257
25.2.19496011/4817199335
25.7.195033711114476

1622. Které jednotky zabezpečovaly ceremoniální vojenské i pietní akty (mimo jednotek Hradní stráže) pro vládní či vojenské funkcionáře na území města Prahy mezi léty 1918 a 2000? (odpovídá Pavel Minařík)

Do vytvoření Hradní stráže plnila při slavnostních příležitostech čestné povinnosti určená rota pěšího pluku 28. Po 2. světové válce se nejprve jednalo o Strážní prapor PVVP, reorganizovaný 1.10.1947 na pěší prapor 80 (viz odpověď na dotaz čís. 655) a od roku 1952 o 308. strážní prapor (viz odpověď na dotaz čís. 1206).


1621. Dne 10. března 1953 došlo nad Merklínem ke střetu našich pilotů s Američany. Rád bych se zeptal, jestli nevíte o této bitvě něco víc. Prý byl jeden Američan sestřelen. Rád bych také věděl, jestli došlo i k jiným podobným střetů a jaký byl největší. (odpovídá Pavel Minařík)

Uvedené problematice se věnuje např. Miroslav Irra v I. dílu publikace „MiG-15. Patnáctka. Letoun MiG-15 v čs. vojenském letectvu v letech 1951-1983“ (Jakab 2006) na str. 45-51 či ve svém článku v časopisu Letectví+Kosmonautika č. 23-24/1999.

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek