975. Které jednotky čs. armády sídlily v kasárnách ve Valašském Meziříčí? (odpovídá Pavel Minařík)
V posádce Valašské Meziříčí se nacházely následující útvary někdejší čs. armády:
a) 1918 až 1939
| – Posádkové velitelství | 1919 – 1939 |
| – náhradní prapor pěšího pluku 100 | 1919 |
| – náhradní prapor střeleckého pluku 31 | 1919 |
| – náhradní prapor pěšího pluku 27 | 1920 |
| – pěší pluk 40 | 1920 – 1939 |
| – hraničářský pluk 4 | X/1938 – XI/1938 |
| – vozatajská eskadrona 17 | 1937 – 1939 |
| – Sborová nemocnice 8 | 1938 – 1939 |
| – Doplňovací okresní velitelství Český Těšín | 1919 |
| – Doplňovací okresní velitelství Opava | 1938 – 1939 |
| – Doplňovací okresní velitelství Valašské Meziříčí | 1924 – 1939 |
| – Zeměbranecké doplňovací okresní velitelství Český Těšín | 1919 |
| – Zeměbranecké doplňovací okresní velitelství Valašské Meziříčí | 1919 |
| – Domobranecké doplňovací okresní velitelství Český Těšín | 1919 |
| – Domobranecké doplňovací okresní velitelství Valašské Meziříčí | 1919 – 1921 |
b) 1945 až 1992
| – pěší pluk 40 | 1945 |
| – dělostřelecký oddíl 83 | 1945 – 1947 |
| – Škola na důstojníky pěchoty v záloze | 1945 |
| – vozatajská eskadrona 11 | 1945 – 1947 |
| – Doplňovací okresní velitelství | 1945 – 1949 |
| – letecký náhradní pluk 3 (3. výcvikové středisko letectva) | 1947 (1951) – 1952 |
| – Okresní vojenské(á) velitelství (správa) | 1951 (1954) – 1960 |
| – Okresní vojenská správa Vsetín se sídlem ve Valašském Meziříčí | 1960 – ???? |
| – 77. (5.) mechanizovaný pluk | 1953 (1955) – 1958 |
| – Zástupce vojenské správy u n.p. Kablo | 1956 – 1963 |
| – Železniční školní a výcvikové středisko | 1958 – 1959 |
| – Železniční (Vojenské) učiliště | 1959 (1972) – 1990 |
| – Vojenská střední škola dopravní (od 1992 v rámci ŠVZ ŽelV) | 1990 – 1994 |
| – Školicí a výcviková základna železničního vojska | 1992 – AČR |
| – velitelství 11. (81.) železniční brigády | 1975 (1992) – 1992 |
| – 11. provozní prapor (11. železniční stavební prapor) | 1975 (1987) – 1990 |
| – 810. železniční prapor zabezpečení | 1992 |
Pozn.: AČR – Dnem 1.1.1993 útvar převeden do složení AČR.
974. Můžete uvést stručný životopis gen. Josefa Hanuše, velitele čs. letectva od roku 1950? (odpovídá Pavel Minařík)
Generál Josef Hanuš se narodil 14.9.1898 v Čáslavi. V letech 1910 až 1914 studoval na gymnáziích v Čáslavi a Jičíně. V roce 1914 se přihlásil na kadetní školu ve Vídni, kterou ukončil v srpnu 1917. Následně nastoupil v hodnosti podporučíka a ve funkci velitele čety k 2. náhradní rotě střeleckého pluku č. 11 do města Tata Tovaros. Před svým odchodem na ruskou frontu ještě prodělal útočný kurz v Piaseczne. Poté v listopadu 1917 odešel k jednotkám do pole, kde velel četě u 6. polní roty, později u 11. roty divizního útočného praporu č. 26. V únoru se jeho pluk přesunul na sočskou frontu. Zde Josef Hanuš působil nejprve ve stejné funkci u 11. útočné roty a později se stal velitelem útočného kurzu u 26. střelecké divize. Do hodnosti poručíka byl povýšen v květnu 1918. Vzhledem ke svému plicnímu onemocnění byl počátkem října odeslán z fronty na léčení do zeměbranecké nemocnice v Českých Budějovicích. Po vytvoření Československa se 28.10.1918 ve Vysokém Mýtě přihlásil ke službě v naší armádě. Z počátku sloužil u místní asistenční roty, ale v polovině listopadu byl odeslán ke střeleckému pluku č. 11 do Jičína. U pluku opětně velel četě, jak u náhradní roty v mateřské posádce, tak u 1. polní roty během obsazování českého pohraničí. Bojů na Slovensku se však od dubna 1919 zúčastnil již ve funkci velitele 2. polní roty. Po jejich skončení absolvoval od září do prosince 1919 útočný kurz v Milovicích. Následně sloužil u 1. čs. horského pěšího pluku, přičemž vystřídal řadu funkcí (velitel plukovní technické roty, poddůstojnické školy a 1. polní roty u 1. horského praporu, pobočník velitele a poddůstojnické školy 2. horského praporu, pobočník velitele 2. horské náhradní roty) i posádek (Dolná Hutka, Spišská Nová Ves, Čadca, Žilina, Trstená, Námestkovo, Krásná Hórka). V březnu 1922 byl určen do balonového kurzu v Olomouci a po jeho ukončení od září 1922 zastával funkci subalterního důstojníka u 2. balonové roty leteckého pluku 2. V listopadu 1922 se stal nadporučíkem. Od září 1923 působil u 81. (těžké bombardovací) letky leteckého pluku 1, kde měl na starosti výcvik nováčků. Od června 1924 působil jako taktický pobočník velitele II/1. peruti a poté, co ve 2. pololetí roku 1924 prodělal pozorovatelský kurz a stal se polním pozorovatelem–letcem, zastával funkci taktického pobočníka velitele pluku. V mezidobí od dubna do června 1927 létal v Olomouci u pokračovací pilotní školy Vojenského leteckého učiliště a v prosinci téhož roku došlo k jeho jmenování pilotem–letcem. V listopadu 1927 se ujal velení mechanického kurzu leteckého pluku 1 a v dubnu 1928 převzal řízení 4. (pozorovací) letky. V červenci 1928 dosáhl hodnosti kapitána letectva. V září 1928 došlo k jeho přeřazení na administrativní funkci u III. (leteckého) odboru MNO, přestože již od července 1928 byl polním pilotem–letcem a v červenci 1929 se stal pilotem balonu. V říjnu 1929 nastoupil studium na Válečné škole v Praze, kterou absolvoval v rámci tzv. XI. ročníku. Během studia se v dubnu 1931 stal štábním kapitánem. Po ukončení školy byl převeden ze stavovské kategorie důstojníků letectva mezi důstojníky generálního štábu a v říjnu 1932 se uskutečnilo jeho přemístění ke 3. oddělení štábu Zemského vojenského velitelství do Bratislavy. V srpnu 1933 se vrátil na Válečnou školu do Prahy a nadále na ní přednášel taktiku letectva. Hodnosti majora dosáhl v červenci 1934. V květnu 1936 došlo k jeho vyslání na zkušenou k různým leteckým útvarům do SSSR, z níž se v dubnu 1937 vrátil na své původní působiště. V říjnu téhož roku nastoupil službu u leteckého pluku 5 a převzal velení II/5. perutě. Do hodnosti podplukovníka byl povýšen v lednu 1938. V období od února do dubna 1938 byl krátkodobě pověřen velením leteckého pluku 5. V době mnichovské krize zastával funkci přednosty operačního oddělení velitelství letectva Hlavního velitelství, které se nacházelo v Nemojanech u Vyškova. Po demobilizaci sloužil u Zemského vojenského velitelství Praha jako náčelník štábu zemského velitelství letectva. Svoji službu v čs. armádě musel předčasně ukončit vzhledem k nacistické okupaci v roce 1939.
Po propuštění z armády nastoupil v červenci 1939 jako tiskový referent k Okresnímu úřadu v Turnově, kde se zapojil do činnosti ilegální odbojové organizace „Svoboda–Schmoranz“. Již v srpnu 1939 byl okupačními orgány pro svoji odbojovou činnost zatčen a až do prosince 1942 vězněn v Praze, Drážďanech, Kladně, Berlíně a Liberci. Po svém propuštění z důvodu plicního onemocnění pracoval až do konce války jako pomocný zemědělský dělník v sanatoriích na Pleši, v Příbrami a v Kostelci nad Černými lesy. Ve dnech 5. až 9.5.1945 se zapojil do povstání v Praze a ihned se přihlásil ke službě v čs. armádě. Již v polovině května 1945 se stal podnáčelníkem štábu velitelství letectva Hlavního štábu čs. branné moci. Počátkem září 1945 převzal funkci náčelníka štábu velitelství letectva. V říjnu 1946 byl se zpětnou platností povýšen na plukovníka s účinností od května 1941 a zároveň i na brigádního generála s účinností od května 1945. V březnu 1947 následovalo další povýšení, tentokrát do hodnosti divizního generála. Od března 1948 do června 1948 absolvoval I. kurz pro vyšší velitele organizovaný u Vysoké školy vojenské v Praze. V srpnu 1950 byl ustanoven do funkce velitele letectva MNO. Sborovým generálem se stal v dubnu 1952. Vzhledem ke špatnému zdravotnímu stavu způsobenému vězněním během války musel být ve výkonu funkce již od 5.11.1952 zastupován plukovníkem (pozdějším generálem a dlouholetým velitelem letectva) Josefem Vosáhlem. Josef Hanuš zemřel během výkonu služby 14.5.1953.
Generál Hanuš byl vlastníkem celé řady našich i zahraničních vyznamenání, z nichž je možné uvést např. Čs. válečný kříž 1914–1918, Čs. dobrovolecký kříž, Čs. válečný kříž 1939, Čs. medaili Za chrabrost, Čs. medaili Za zásluhy I. stupně a Řád 25. února I. třídy nebo bulharský Řád 4. září, jugoslávský Řád „Bratrství a jednota“ či sovětskou medaili Za vítězství nad Německem. Kromě toho byl držitelem čestných leteckých, pilotních či pozorovatelských odznaků sovětské, bulharské, jugoslávské a rumunské armády.
973. Které součásti poválečné čs. armády sídlily ve Frenštátě pod Radhoštěm do doby, než se zde usadila sovětská vojska?
V posádce Frenštát pod Radhoštěm byly dislokovány následující útvary bývalé čs. armády:
| – dělostřelecký pluk 8 | 1945 |
| – dělostřelecký pluk 206 | 1945 – 1950 |
| – Škola důstojnického dorostu | 1948 – 1949 |
| – Škola na důstojníky protitankového dělostřelectva v záloze | 1948 – 1951 |
| – dělostřelecký oddíl 257 | 1949 – 1950 |
| – 7. protitanková dělostřelecká baterie | 1950 – 1951 |
| – 17. (33.) dělostřelecký pluk | 1951 (1955) – 1961 |
| – 33. dělostřelecký oddíl | 1961 – 1966 |
| – Okresní vojenská správa | 1954 – 1960 |
| – Škola pro přípravu důstojníků dělostřelectva v záloze | 1961 – 1968 |
| – 9. automobilní (cisternový) prapor | 1961 (1966) – 1968 |
| – 2. pobočka 5. tankové základny | 1966 – 1968 |
| – velitelství 3. automobilní brigády | 1966 – 1968 |
972. Měl bych zájem o jakékoli informace týkající se mého dědy, genmjr. let. Ing. Václava Lenského, jmenovaného do hodnosti generála dekretem prezidenta republiky z 3.10.1950. (odpovídá Pavel Minařík)
Brigádní generál Lenský se narodil jako Václav Langer 27.1.1902 v Horních Beřkovicích, okr. Roudnice. V letech 1914 až 1922 navštěvoval reálné gymnázium. Poté se přihlásil k dobrovolnému odvodu a následně v září 1922 nastoupil ke studiu na Vojenské akademii v Hranicích. Po jejím absolvování byl v srpnu 1924 povýšen do hodnosti poručíka letectva. O měsíc později již sloužil u leteckého pluku 2 v Olomouci. V době od ledna do června 1925 prodělal v Chebu pozorovatelský kurz pořádaný Vojenským leteckým učilištěm (VLU). Po jeho ukončení byl přemístěn k 6. (pozorovací) letce leteckého pluku 3 do Vajnor. Ani u tohoto pluku dlouho nesloužil a v srpnu 1926 došlo k jeho přeřazení k leteckému pluku 1 do Prahy, u kterého setrval do roku 1929. Po svém příchodu k pluku nejprve zastával funkci nižšího důstojníka 81. (těžké bombardovací) letky. V březnu 1927 začalo jeho přeškolení z dělostřeleckého pozorovatele na stíhacího pilota, v jehož rámci byl nejprve odeslán do mechanického kurzu u Hlavních leteckých dílen v Olomouci, následně od května téhož roku do Chebu k pilotní škole elementární VLU a nakonec v září do Prahy k pilotní škole pokračovací VLU. V prosinci své přecvičení zdárně ukončil a nastoupil jako nižší důstojník u 32. (stíhací) letky v Praze. Od poloviny srpna 1927 do září 1927 působil ve funkci 2. důstojníka u leteckého detachementu na střelnici v Kumboru u jugoslávského přístavu Kotor. Na sklonku září 1928 opustil 32. letku a jako zatímní velitel převzal 36. (stíhací) letku, u které si svoji kvalifikaci zvýšil na polního pilota. V lednu 1929 přešel k 38. (stíhací) letce a prozatímně převzal její velení. V dubnu 1929 dosáhl hodnosti nadporučíka letectva a zároveň byl krátkodobě přidělen k Vojenskému leteckému studijnímu ústavu v Letňanech. V říjnu 1929 se jako nižší důstojník vrátil k 81. letce, která ovšem byla mezitím předána k nově zformovanému leteckému pluku 6. Během roku 1929 rovněž v Paříži absolvoval kurz létání podle přístrojů. V roce 1930 se stal držitelem čestných pilotních odznaků francouzské a jugoslávské armády, které o rok později doplnil o obdobný odznak polské armády. Od května 1931 působil u 82. (těžké bombardovací) letky téhož pluku, nejprve jako její velitel, od dubna 1933 ve funkci 1. důstojníka a od září následujícího roku opětně ve funkci velitele. Mezitím se v říjnu 1932 stal kapitánem. V únoru 1935 byl přijat ke studiu do tzv. XVII. ročníku na Vysokou školu válečnou v Praze. Hodnosti štábního kapitána dosáhl v říjnu 1936. Po úspěšném absolvování VŠV působil od července 1937 v Praze u 1. jezdecké brigády a od dubna 1938 jako náčelník štábu u velitelství letecké brigády. Koncem července 1938 došlo k jeho převedení ze stavovské kategorie důstojníků letectva mezi důstojníky generálního štábu. Službu u vojenského letectva přerušil v důsledku nacistické okupace a následného rozpuštění čs. armády v červenci 1939.
V době 2. světové války Václav Langer působil od listopadu 1939 jako vrchní administrativní komisař u Okresního úřadu v Mělníku, ovšem již počátkem roku 1940 došlo k jeho přeložení do výslužby. Následně se věnoval soukromého podnikání. Již v roce 1939 se zapojil do činnosti ilegální odbojové organizace KSČ v Mělníku, pro niž připravoval vojenský výcvik. Po zatčení jejich příslušníků působil v regionální odbojové skupině Dr. Erbana. Na sklonku války (v dubnu 1945) spolupracoval s partyzánským oddílem „Národní mstitel“, vytvořeným na základě sovětského organizátorského výsadku pod velením mjr. Kaniševa. Od 12.5.1945 byl ustanoven za náčelníka štábu mělnického velitelství „Konvalinka“. Dnem 18.5.1945 ale přešel k nově vytvářenému velitelství letecké oblasti 3 do Brna, kde rovněž zastával funkci náčelníka štábu. Ani na této funkci nesetrval příliš dlouho a k 1.7.1945 následovalo jeho přemístění k velitelství letecké oblasti 2 do Tábora, kde vykonával stejnou funkci. V srpnu 1945 byl povýšen na majora. Počátkem září 1945 proběhlo jeho převelení na Vysokou školu válečnou do Prahy, kde nadále působil jako profesor taktiky letectva. V říjnu 1946 se stal podplukovníkem a v dubnu 1948 plukovníkem. Na základě souhlasu Zemského národního výboru v Praze si Václav Langer v červnu 1948 změnil příjmení na Lenský. V témže měsíci byl vyslán ke studiu na Nejvyšší vojenskou akademii Klimenta Vorošilova v Moskvě a po svém návratu do ČSR se od srpna 1950 stal náčelníkem štábu hlavního týlu MNO. Do hodnosti brigádního generála byl dekretem prezidenta republiky ze dne 3.10.1950 povýšen s platností k 1.10.1950. V dubnu následujícího roku převzal na Vysokém vojenském učilišti v Praze velení Nejvyšší týlové akademie a zároveň se stal náčelníkem týlové stolice (katedry). Po zrušení VVU a vytvoření Vojenské akademie Praha zastával funkci náčelníka katedry týlu. Do zálohy brigádní generál Václav Lenský odešel 1.1.1952. Za svoji odbojovou činnost v době 2. světové války byl Ministerstvem národní obrany v roce 1945 vyznamenán Čs. medailí Za chrabrost a Ministerstvem vnitra v roce 1949 Pamětním odznakem druhého národního odboje.
971. Jaké jednotky naší armády byly umístěny v Novém Jičíně po roce 1945?
V Novém Jičíně se nacházely následující útvary bývalé čs. armády:
| – velitelství 8. rychlé divize | 1945 – 1947 |
| – pěší prapor 47 (motorizovaný) | 1945 – 1947 |
| – Zbrojnice 14 1) | 1945 – 1947 |
| – velitelství 7. pěší brigády (divize) | 1948 (1949) – 1950 |
| – Škola důstojnického dorostu | 1949 – 1953 |
| – Okresní vojenské(á) velitelství (správa) | 1951 (1954) – AČR |
| – Zbrojnice 25 1) | 1948 – 1950 |
| – 25. tanková zbrojnice 1) | 1950 – 1953 |
| – 25. tankový opravárenský závod 1) | 1953 – 1962 |
| – Opravárenský závod 025 1) | 1962 – 1989 |
| – Vojenský opravárenský podnik 025 s. p. 1) | 1989 – AČR |
| – Automobilní zbrojnice 3 | 1949 – 1950 |
| – 3. automobilní zbrojnice | 1950 – 1953 |
| – Hlavní automobilní a traktorový sklad | 1953 – 1954 |
| – 1. ústřední automobilní a traktorový sklad | 1954 – 1962 |
| – Ústřední automobilní sklad | 1962 – 1969 |
| – 1. okruhový automobilní sklad | 1969 – 1990 |
| – 62. ústřední automobilní sklad | 1990 – AČR |
| – pobočka Ústřední tankové a automobilní základny | 1967 – 1992 |
| – pobočka 62. ústředního automobilního skladu | 1992 – AČR |
| – 4. protiletadlový raketový oddíl 77. plrb (plrp) | 1964 – AČR |
Pozn.:
1) Místní část Šenov, do roku 1949 samostatná obec.
2) AČR – Dnem 1.1.1993 útvar převeden do složení AČR.
970. Mohli byste prosim uvést organizační strukturu divizního samostatného raketometného oddílu a baterie velení a dělostřeleckého průzkumu? (odpovídá Pavel Minařík)
Samostatný raketometný oddíl se skládal z: velitelské baterie (s četou ochrany, obvazištěm a družstvy – chemického a radiačního průzkumu, automobilním, hospodářským), spojovací baterie (s radiovou četou a spojovací četou), baterie technického zabezpečení (s četou týlového zabezpečení, dělostřeleckou dílnou a automobilní dílnou) a palebných baterií (s palebnou četou, topogeodetickým družstvem, povětrnostním družstvem a družstvem počtářů).
Baterii velení a dělostřeleckého průzkumu tvořily: průzkumná četa, radiová četa, spojovací četa, četa týlového a technického zabezpečení (s družstvem technického zabezpečení a hospodářským družstvem), družstvo fotografického průzkumu, průzkumná ústředna a pracoviště náčelníka dělostřelectva divize.
969. Jak se měla začlenit 13. pěší divize a částečně i 11. pěší divize do organizace střežení státní hranice a jak byla „zaplněna díra“ po těchto jednotkách? (odpovídá Pavel Minařík)
Způsob zařazení útvarů 13. divize a pěšího pluku 64 od 11. divize do Pohraniční stráže MNB je uveden v odpovědích na dotazy čís. 456 a 867. Sestava jednotek čs. armády v jimi zaujímaném úseku se změnila následovně:
| Svazek – Útvar | Posádka | Útvar | Posádka |
| 13. divize | Karlovy Vary | 12. pěší divize | Karlovy Vary |
| – pěší pluk 33 *) | Cheb | – 2. pěší pluk | Hamrníky |
| – pěší pluk 46 *) | Aš | – 9. pěší pluk | Cheb |
| – pěší pluk 50 *) | Hamrníky | – 74. pěší pluk | Dvory u K. Varů |
| – pěší pluk 77 *) | Sokolov | – 12. tankosamohybný pluk | Podbořany |
| – dělostřelecký pluk 14 | Dvory u K. Varů | – 3. dělostřelecký pluk | Chomutov |
| – dělostřelecký oddíl 264 | Dvory u K. Varů | – 13. dělostřelecký pluk | Sokolov |
| – rota VKPL 2 | Sušice | – 12. protitankový oddíl | Cheb |
| – 12. protiletadlový oddíl | Jindřichovice | ||
| 11. divize | Plzeň | 11. pěší divize | Plzeň |
| – pěší pluk 11 | Plzeň | – 11. pěší pluk | Stříbro |
| – pěší pluk 18 | Stříbro | – 18. pěší pluk | Tachov |
| – pěší pluk 35 | Domažlice | – 35. pěší pluk | Domažlice |
| – pěší pluk 64 *) | Poběžovice | – 11. tankosamohybný pluk | Plzeň |
| – dělostřelecký pluk 2 | Plzeň | – 2. dělostřelecký pluk | Plzeň |
| – dělostřelecký oddíl 252 | Horšovský Týn | – 12. dělostřelecký pluk | Plzeň |
| – rota VKPL 11 | Plzeň | – 11. protitankový oddíl | Horšovský Týn |
| – 11. protiletadlový oddíl | Plzeň |
*) Pěší pluk měl charakter pěšího praporu posíleného dělostřelectvem.
968. / 8. Můžete popsat historii Armádního uměleckého souboru? (odpovídá Pavel Minařík)
Soubor vznikl z hudební čety působící v rámci čs. vojenských jednotek v SSSR od 13.4.1942 a vedené Vítem Nejedlým od 1.6.1943 do 2.1.1945. V počátečním období své existence byla hudební četa přiřazena k 1. čs. polnímu praporu a po jeho odeslání na frontu zůstala v Buzuluku u náhradního praporu (později pluku). Na frontu odjela až počátkem října 1943 a stala se hudbou 1. čs. brigády. Během karpatsko–dukelské operace svoji činnost dočasně přerušila a obnovila ji až v prosinci 1944 jako hudba 1. čs. armádního sboru. Když se v Popradu konal první koncert pro civilní obyvatelstvo, byla 120ti členná sborová hudba rozdělena na hudby jednotlivých brigád a Armádní umělecký soubor, který již od 4.4.1945 užíval oficiální název Víta Nejedlého. Až do roku 1950 soubor tvořil součást Ústředního domu armády. Počátkem 50. let se skládal z orchestru (80 hudebníků), pěveckého sboru (120 zpěváků) a tanečního souboru (50 tanečníků). Soubor sídlil v Praze a účinkoval až do počátku 90. let minulého století. Postupně se v jeho rámci vytvořily: symfonický orchestr, taneční orchestr, mužský sbor, taneční skupina, estrádní skupina a zábavná skupina. K 1.7.1994 byl přejmenován na Umělecké studio Ministerstva obrany a jeho součástí se stalo doposud samostatné Armádní umělecké studio vytvořené v roce 1955. V pozměněné podobě uvedené umělecké těleso působilo do roku 1995, kdy bylo k 30.9. definitivně zrušeno. V řízení souboru se postupně vystřídali: mjr. Václav Strejček (1946 až 1949), nezjištěno (1949 až 1960), plk. Jaroslav Štolfa (1960 až 1986), pplk. Jan Opatrný (1986 až 1990), mjr. Tomáš Finger (1990 až 1994) a Ladislav Simon (1994 až 1995).
Estrádní skupina Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého se vytvořila v roce 1964 na základě zrušeného Vojenského estrádního souboru Praha, který vznikl v roce 1955 jako Umělecký vojenský soubor Praha (k přejmenování došlo v roce 1962). Kromě Armádního uměleckého souboru v Praze ještě do roku 1955 působila následující samostatná umělecká tělesa: Armádní opera (vyčlenila se z AUS VN v roce 1954), Armádní umělecké divadlo (vzniklo v roce 1951) a Armádní kino Lucerna (v užívání armády bylo od počátku 50. let).
Další informace o činnosti uměleckých složek armády můžete najít v knize „Okamžiky pro potlesk. Půlstoletí kultury v armádě“, vydané MO ČR v roce 2004.
967. Zajímalo by mě, jaké útvary byly umístěny ve Štefánikových kasárnách v Rakovníku s jejich jednoduchým složením, od vybudování kasáren v r. 1931 po současnost. Z mých průzkumů jsem dosud zjistil: pluk 301 těžkého dělostřelectva; II. prapor tzv. vládního vojska; 2. tankový pluk, 73. záchranná a výcviková základna; 154. záchranný prapor. (odpovídá Pavel Minařík)
V posádce Rakovník se nacházely následující útvary někdejší čs. armády (není v našich možnostech zjišťovat, v kterých kasárnách se nacházely):
a) 1918 až 1939
| – Vojenský správce tovární skupiny 26 | 1918 – 1920 |
| – Posádkové velitelství | 1931 – 1939 |
| – dělostřelecký pluk 301 | 1931 – 1939 |
| – náhradní rota cyklistického praporu 4 | 1936 – 1939 |
| – velitelství Skupiny 1 | 1938 |
| – pěší pluk 46 | 1938 – 1939 |
b) 1945 až 1992
| – velitelství 1. těžké dělostřelecké brigády | 1945 – 1946 |
| – dělostřelecký oddíl 301 | 1945 |
| – dělostřelecký oddíl 302 | 1945 |
| – dělostřelecký oddíl 303 | 1945 |
| – dělostřelecký pluk 303 | 1945 – 1947 |
| – dělostřelecký oddíl 301 | 1947 – 1950 |
| – velitelství 5. dělostřelecké brigády | 1946 – 1947 |
| – velitelství automobilního praporu 12 | 1947 – 1950 |
| – automobilní rota 5 | 1947 – 1950 |
| – 4. automobilní prapor | 1950 – 1958 |
| – 1. dělostřelecký pluk | 1950 – 1958 |
| – 92. raketometný oddíl | 1950 – 1951 |
| – 2. tankový pluk | 1958 – AČR |
| – 1. průzkumný(á) prapor (rota) | 1958 (1961) – 1966 |
| – 1. průzkumný prapor | 1966 – 1969 |
| – 81. (4., 6.) cisternový prapor | 1961 (1978, 1985) – 1992 |
| – 57. automobilní prapor | 1969 – 1992 |
| – Okresní vojenské(á) velitelství (správa) | 1951 (1954) – AČR |
| – 3. skladištní objekt letecké munice | 1951 – 1953 |
| – 3. muniční sklad 4. dělostřelecké základny | 1950 – 1961 |
| – strážní rota 304. strážního praporu 4. dělostřelecké základny | 1951 – 1955 |
| – 306. strážní rota 4. dělostřelecké základny | 1955 – 1957 |
| – 2. rota 304. strážního praporu 4. dělostřelecké základny | 1957 – 1960 |
| – 1. armádní (okruhový) sklad PHM | 1958 (1965) – 1969 |
| – 1. pobočka 1. okruhové základny PHM | 1969 – AČR |
| – 10. sklad letecké munice | 1961 – 1969 |
| – pobočka 10. (armádního) skladu letecké munice | (1969) 1991 – 1992 |
| – 10. (armádní) sklad leteckého technického materiálu | (1983) 1991 – 1992 |
Pozn.: AČR – Dnem 1.1.1993 útvar převeden do složení AČR.
Do složení dělostřeleckého pluku 301 náležely: velitelství pluku, spojovací četa (od roku 1933 baterie), náhradní baterie (od roku 1933 oddíl) a dva oddíly o dvou bateriích těžkých kanonů (od roku 1933 pouze tři baterie přímo podřízené velitelství pluku). Historie 2. tankového pluku je uvedena v odpovědi na dotaz čís. 449. Struktura tankového pluku je uvedena v odpovědi na dotaz čís. 280. Historii útvaru civilní obrany můžete najít v části „Čs. armáda – poválečná – představujeme útvary AČR – síly územní obrany – záchranné a výcvikové základny“. Struktura pluku civilní obrany je uvedena v odpovědi na dotaz čís. 674.
Vámi uvedený 2. prapor vládního vojska vznikl 1.7.1939. V Rakovníku se nacházelo jeho velitelství, tři roty a zabezpečovací jednotky (ženijní, spojovací a intendanční četa). Odloučeně byla ubytována jedna rota v Kralovicích. Koncem května 1944 došlo k přesunutí praporu na území Itálie a v Rakovníku až do konce války zůstal pouze posádkový strážní oddíl. Po svém příjezdu do severní Itálie se prapor nacházel nejprve u města Cremona, později byl přesunut k Padově a svoji cestu zakončil severoitalské Peschiery, kde ho počátkem května 1945 zastihla všeobecná kapitulace německých vojsk v Itálii. Koncem července 1945 se prapor vrátil na území Československa. Společně s ostatními jednotkami vládního vojska byl soustředěn nejprve v Rokycanech a později ve Strašicích, kde v září 1945 zanikl.
966. Narazil jsem na Vašich stránkách na dotaz o komunikačním troposférickém systému BARS (otázka čís. 193). Zajímalo by mě, jaké byly hlavní výhody takovéhoto troposférického systému a zda je ještě aktivně používán? Co se týče lokalizace jednotlivých uzlů u nás, můžete otázku doplnit o mapku a případně odkazy na foto jednotlivých uzlů. Mám dojem, ze uzel 401 se objevil dokonce někdy před rokem na webu MO jako nepotřebný majetek k odprodeji – nevíte jaký je aktuální stav? Mapka uzlů ve státech Varšavské smlouvy (nalezeno na jednom německém webu) http://bunkry.striz.net/BARS.JPG a dále jsem od německých kolegů (v Německu už jsou odtajněné a opuštěné, z uzlu 301 je muzeum) získal také info o lokaci a pak bylo snadné dohledat u nás na ortofotomapě uzel 401 (kódové označeni „Lapočka“) blízko Benátek nad Jizerou i uzel 402 „Provektor“ u Potštátu na silnici Kozlov–Slavkov ve VVP Libavá. Navíc to vypadá, že jeden uzel BARS se nacházel také v oblasti Milovic, ale ten na oficiální mapě není. Nemáte nějaké údaje o tomto uzlu? (odpovídá Pavel Minařík)
K výstavbě spojovacího systému BARS se v rámci Varšavské smlouvy přikročilo v průběhu 1. poloviny 80. let minulého století. Na základě zasedání výboru ministrů obrany z prosince 1977 byla mezi státy Varšavské smlouvy uzavřena dohoda o zřízení stacionární soustavy troposférického spojení spojených ozbrojených sil v průběhu let 1981 až 1985. Do té doby bylo ke komunikaci mezi generálními štáby členských armád a velením spojených ozbrojených sil využíváno tzv. zvláštní armádní spojení (ZAS), organizované radiovým i linkovým způsobem. U tohoto spojení ale při využívání radiových vln docházelo vlivem zvýšené sluneční činnosti, atmosférických či místních elektrických poruch k silnému rušení, zatímco při linkovém provozu se často projevovaly mechanické poruchy na jednotlivých trasách. Uvedené nedostatky by v případě války ještě znásobilo použití jaderných zbraní ze strany protivníka. Naproti tomu troposférické spojení bylo odolné proti účinků zbraní hromadného ničení i prostředkům radioelektronického boje. Ke stálým uzlům troposférického spojení bylo možné připojit také mobilní stanice (R–412 „Torf“) různých stupňů velení. Toto spojení bylo schopno zabezpečit komunikaci na 2 000 km i více. Podle uvedené dohody mělo postupně vzniknout celkem 26 stálých troposférických uzlů, využívajících dvě až čtyři stanice „Baget“ o výkonu 2 kW. Na území jednotlivých členských států se předpokládalo vybudovat následující počet stálých uzlů, provedených zodolněným způsobem: Bulharsko – 3, Československo – 3, Maďarsko – 4, NDR – 3, Polsko – 6 a Sovětský svaz 5, z čehož výstavba jednoho uzlu v Polsku a jednoho v Maďarsku měla být uhrazena z rozpočtu spojených ozbrojených sil, protože byly určeny pro velitelská stanoviště hlavních velitelství na západním a jihozápadním směru.
Na území Československa tak postupně vznikl uzel 401 se dvěma troposférickými stanicemi u Benátek nad Jizerou, uzel 402 se třemi troposférickými stanicemi u Lipníku nad Bečvou (oba byly vybudovány v roce 1984 zodolněným způsobem) a uzel 403 u Hlohovce se dvěma troposférickými stanicemi (prozatímně vybudován ve 2. polovině 80. let polním způsobem, s jeho zodolněním se počítalo po roce 1990). Jak již bylo uvedeno v odpovědi na dotaz čís. 193, uvedené spojovací uzly tvořily součást Radioreléového střediska MNO. V současné době se zmíněné stanice již nepoužívají, protože byly koncipovány pouze pro zabezpečení spojení v rámci Varšavské smlouvy. O využívání systému BARS Střední skupinou vojsk nemáme žádné informace.
965. Mohli byste mi povedať pár údajov o VÚ 6179 Žilina, napr. o aký útvar išlo, kedy existoval a pod.? (odpovídá Pavel Minařík)
Vámi uvedený útvar se vytvořil na konci roku 1950 jako 2. tanková základna, která podléhala Velitelství tankového a mechanizovaného vojska MNO. Z počátku se nacházela v Martině, ale v říjnu 1951 proběhla její redislokace do Žiliny. Úkol útvaru spočíval ve skladování a údržbě nedotknutelných zásob tankové techniky (blíže viz odpověď na dotaz čís. 700). K 1.10.1956 se uskutečnilo převedení základny do podřízenosti velitelství 2. vojenského okruhu. V srpnu 1966 byla redislokována do Kroměříže, kde i nadále podléhala velitelství Východního vojenského okruhu, tj. původního 2. vojenského okruhu. V nezměněné podobě útvar působil téměř až do konce 80. let. K 1.11.1988 se uskutečnila jeho reorganizace na 22. pluk oprav tankové techniky. V daném případě se jednalo o rámcový útvar, do jehož složení kromě velitelství a zabezpečovacích jednotek náležel pouze jeden prapor oprav tankové techniky. Svoji činnost pluk ukončil 31.10.1992, kdy došlo k jeho zrušení.
964. Jaká byla historie skladu pohonných hmot Jánská. Kdo a kdy ho budoval? (odpovídá Pavel Minařík)
Zmíněný útvar vznikl 1.9.1961 jako 7. ústřední sklad PHM Jánská. Používal krycí číslo VÚ 2490 a byl podřízen Hlavnímu týlu ČSLA. K 1.9.1965 došlo k jeho předání do složení vojsk Západního vojenského okruhu, tj. reorganizované 1. armády, což bylo spojeno s jeho přeměnou na pobočku 2. okruhového skladu PHM. Nadále nesl krycí číslo VÚ 7326/1. Další organizační změna následovala 1.9.1969, když útvar přešel do podřízenosti nově vytvořeného velitelství Západního vojenského okruhu a ze skladu se stala 6. pobočka 1. okruhové základny PHM. Od této doby útvar používal krycí číslo VÚ 1550/6. Svoji činnost ukončil 31.10.1992.
V Jánské u České Kamenice se nacházely ještě dva útvary, přičemž starší z nich zahájil svoji činnost o osm let dříve než výše uvedený sklad PHM. Jednalo se o Hlavní sklad ženijní munice, podřízený velitelství ženijního vojska MNO, který byl do Jánské přemístěn z Olomouce v roce 1953. K 1.11.1954 proběhlo jeho přejmenování na Ústřední sklad ženijní munice a o dva roky později se přestěhoval do Malé Čermné. V téže době, tj. k 1.11.1956, vznikla v Jánské jeho pobočka označovaná jako VÚ 7360/A. Od 1.10.1958 pobočka vzhledem ke zrušení Ústředního skladu ženijní munice Malá Čermná přešla k Ústřednímu ženijnímu skladu Olomouc jako VÚ 1542/1. V roce 1969 se útvar stal 1. pobočkou 1. okruhového ženijního skladu v Dolním Bousově, tvořícího součást frontového kompletu nově vytvořeného Západního vojenského okruhu, což bylo spojeno se změnou krycího čísla útvaru na VÚ 9124/1. Další reorganizace následovala 1.11.1992 a sklad nadále působil jako 2. pobočka 1. ženijního skladu. Ke zrušení útvaru došlo 31.10.1993.
O výstavbě skladových prostor nemáme žádné informace, protože archiválie do roku 1950 byly zatopeny a v současné době jsou zamraženy. Fotografie skladu PHM byly zveřejněny v časopisu „Krasová deprese“, č. 7, roč. 1999.
963. Prosím o případnou informaci o zesnulém Jindřichu Kvapilovi 10.10.1928, který sloužil u PTP. Jedná se o vyřízení vdovského příspěvku, a já nevím, kdy a kde přesně sloužil. Díky tomu mi je odmítán vdovský příspěvek. Byla bych vám vděčná za jakoukoli informaci. Předem děkuji vdova po zemřelém Božena Kvapilová (odpovídá Pavel Minařík)
S Vaším dotazem se obraťte na MO ČR, oddělení vydávání osvědčení, referát PTP, náměstí Svobody 471, Praha 160 01. K žádosti přiložte úředně ověřené kopie svého oddacího listu a úmrtního listu manžela. MO ČR si následně zapůjčí vojenské doklady Vašeho manžela z Vojenského archivu v Trnavě a v případě splnění podmínek stanovených zákonem Vám vydá příslušné potvrzení. Předpokladem je především služba u příslušného vojenského útvaru (vojenského báňského oddílu, pomocného technického praporu nebo technického praporu) v době mezi 25.2.1948 a 31.12.1954, při současném označení dané osoby jako politicky nespolehlivé (tzv. kategorie „E“).
962. Jaký byl celkový počet letounů MiG-15 dodaných ze SSSR do Československa i licenčně vyrobených v Československu? (odpovídá Pavel Minařík)
Vojenské letectvo čs. armády pravděpodobně celkově odebralo 1.212 letounů MiG–15. Zatím bylo uváděno, že se ze Sovětského svazu dovezlo 86 letounů MiG–15 všech verzí. Toto číslo ale pravděpodobně bude vyšší, protože z doposud zveřejněných údajů je zřejmé, že jich muselo být dodáno minimálně 95, z toho 67 letounů MiG–15 a 4 letouny MiG–15 UTI v roce 1951, 4 letouny MiG–15 UTI v roce 1952, společně s 20 letouny MiG–15 bis v roce 1953. Je možné, že celkový počet importovaných letounů MiG–15 různých verzí dosáhl až 144 kusů. Bližší informace by měly být uvedeny v připravované knize „Patnáctka“, jejíž vydání se chystá na podzim tohoto roku.
V rámci licenční výroby, která v letech 1952 až 1960 probíhala v závodu Rudý Letov Letňany (do července 1953) a v továrně ve Vodochodech, naše armáda odebrala celkem 1.126 letounů MiG-15 různých verzí. Dodávky v uvedených letech probíhaly následovně:
| Rok | MiG–15 (S–102) | MiG–15 bis (S–103) | MiG–15 UTI (CS–102) | Celkem |
| 1951 | 2 | 0 | 0 | 2 |
| 1952 | 47 | 0 | 0 | 47 |
| 1953 | 225 | 0 | 0 | 225 |
| 1954 | 253 | 26 | 35 | 314 |
| 1955 | 0 | 53 | 6 | 59 |
| 1956 | 0 | 282 | 41 | 323 |
| 1957 | 0 | 84 | 50 | 134 |
| 1958 | 0 | 0 | 7 | 7 |
| 1959 | 0 | 0 | 10 | 10 |
| 1960 | 0 | 0 | 5 | 5 |
| Celkem | 527 | 445 | 154 | 1.126 |
Z celkového počtu 3.454 letounů MiG–15 všech verzí, licenčně vyrobených v letech 1952 až 1960 v Československu, jich čs. armáda převzala 1.126 kusů. Zbývajících 2.328 letounů, z toho 294 MiG–15, 175 MiG–15 bis a 1.859 MiG–15 UTI, bylo určeno na export. Mimo jiné se v roce 1952 vyvezlo 189 MiG–15 do Polska, Bulharska a Rumunska, nebo v roce 1955 směřovalo 15 MiG–15 bis do Bulharska a 80 MiG–15 bis do Egypta, společně s 6 cvičnými stroji MiG–15 UTI.
961. Mohli byste prosím zjistit jaké číslo útvaru měla bývalá Vysoká voj. škola pozemního vojska ve Vyškově? (odpovídá Pavel Minařík)
Vysoká vojenská škola pozemního vojska trojnásobného hrdiny ČSSR a hrdiny Sovětského svazu armádního generála Ludvíka Svobody používala krycí číslo VÚ 7037.