1230. Mohli byste mi poskytnout skutečné počty 1. a 4. rychlé divize k 30.9.1938? (odpovídá Pavel Šrámek)
K dispozici máme počty 1. a 4. rychlé divize k 1.10.1938, které jsou následující:
| 1. rychlá divize | 4. rychlá divize | |
|---|---|---|
| osoby | 8615 | 10397 |
| koně | 2526 | 2775 |
| pušky | 4707 | 5281 |
| pistole | 2354 | 2850 |
| těžké kulomety | 72 | 64 |
| lehké kulomety | 200 | 212 |
| velké kulomety | ? | 16 |
| protitankové kanony | 21 | 34 |
| minomety | 6 | 6 |
| děla | 23 | 24 |
| lehké tanky | 38 | 73 |
| automobily | 745 | 917 |
| obrněné automobily | ? | 5 |
| motocykly | 186 | 232 |
| kola | 765 | 902 |
Počty těchto a dalších divizí naleznete v knize Pavla Šrámka a kolektivu „Když zemřít, tak čestně“ z roku 1998 na straně 91.
1229. Prosím o informácie k 12. pp M. R. Štefánika ruských légií, ktorý bol dislokovaný v Komárne. Prosil by som menný zoznam veliteľov pluku, ako aj stručnú organizáciu. (odpovídá Pavel Minařík)
12. čs. střelecký pluk se vytvořil v rámci čs. legií v Rusku 15.7.1918 v městě Tomsk. Základem pro jeho zřízení se stal novonikolajevský pochodový prapor, zformovaný v červnu 1918. V létě 1919 byl pluk doplněn příslušníky výcvikového tábora pro Slováky z Irkutsku, přičemž v září 1919 čítal 68 důstojníků a 1768 příslušníků mužstva, jejichž výzbroj tvořilo 1642 pušek, 56 kulometů a 4 minomety. Dne 6.12.1919 získal čestné pojmenování „Milana Rastislava Štefánika“. Pluk nejprve vykonával strážní službu v Irkutsku, dále se přesunul na Uralskou frontu, kde cvičil doplňky pro ostatní pluky, následně střežil transsibiřskou železniční magistrálu v oblasti Nižněudinska a na jaře 1920 zabezpečoval evakuaci čs. jednotek z Vladivostoku. Pluk opustil Rusko jako poslední útvar čs. legií v červenci 1920 na lodi Logan. V průběhu svého nasazení v Rusku ztratil 45 svých příslušníků. Organizace pluku byla stejná jako v případě 6. čs. střeleckého pluku (viz odpověď na dotaz čís. 1198). Prvním velitelem pluku byl J. Hnízdo, kterého v únoru 1919 vystřídal J. Palacký. Do Československa pluk přijel v září 1920 a jeho novým posádkovým městem se stalo Komárno. Zde byl sloučen s domácím 12. střeleckým plukem v nový pěší pluk 12 M. R. Štefánika. Více informací o tomto pluku se můžete dočíst v knize V. Práška „Historie 12. čs. střeleckého pluku MRŠ“, vydané v roce 1938 v Praze.
Ve velení pěšího pluku 12 MRŠ se v letech 1920 až 1939 postupně vystřídali: pplk. pěch. Josef Palacký (1920-1922), pplk. gšt. Josef Zmek (1922 až 1928), pplk. pěch. František Jelínek (1928 až 1935) a plk. pěch. Ladislav Beneš (1935 až 1939).
1228. Měl bych na Vás dva související dotazy.
a.) Chtěl bych se dozvědět, jak byla naplánovaná reorganizace těžkého dělostřelectva čs. armády ve třicátých letech. Na jedné straně jsem se dočetl, že s těžkým dělostřelectvem se již do budoucna nepočítalo a pluky byly rušeny (pluk 304), na straně druhé, že byly vyvíjeny nové typy děl. Můžete prosím do toho vnést jasno, je-li to možné (počet plánovaných útvarů a jejich plánovaná výzbroj po reorganizaci a přezbrojení)?
b.) Dočetl jsem se, že dělostřelecký pluk 305 měl být reorganizován na dělostřelecký pluk proti letectvu. Můžete prosím nastínit, jak měla vypadat TOPL a AOPL po této reorganizaci na konci třicátých let (sestava pluků TOPL a jejich umístění, popř. plánované zařazení a zdvojení za mobilizace, výzbroj apod.; a rozsah AOPL, počet plánovaných oddílů, zařazení do sborů či divizí apod.)?
(odpovídá Pavel Šrámek)
1) Až do Mnichova 1938 československá armáda počítala s existencí těžkého dělostřelectva, byť ve stále se zmenšujícím počtu. Z původních pěti dělostřeleckých pluků (301 až 305) byl 15. 9. 1933 zrušen pluk 304, další změny měly přijít k 1.10.1938. Dělostřelecký pluk 302 se měl změnit na hrubý dělostřelecký pluk (jeden oddíl s 10,5 cm kanony vz. 35 a jeden oddíl s 15 cm houfnice vz. 37) a dělostřelecký pluk 303 na pluk dělostřelectva proti letadlům (dva oddíly s 7,5 cm kanony vz. 37). Zbývající dělostřelecké pluky 301 a 305 měly zůstat jako těžké dělostřelecké pluky s tím, že postupně obdrží novou výzbroj vyvíjenou ve Škodovce. Vzhledem k mnichovským událostem se však toto nerealizovalo. V připravované nové organizaci československé armády z přelomu let 1938/1939 se už s těžkými dělostřeleckými pluky nepočítalo, měly být všechny zrušeny. I toto však zůstalo jen na papíře a dělostřelecké pluky 301, 302, 303 a 305 působily jako těžké dělostřelecké pluky s původní výzbrojí až do okupace v březnu 1939.
2) Od 1.10.1938 měla platit následující mírová organizace dělostřelectva proti letadlům:
| pluk 151 Praha | pluk 152 Olomouc | pluk 153 Piešťany | pluk 154 Pardubice | pluk 303 Vysoké Mýto | |
|---|---|---|---|---|---|
| I. oddíl | 8 cm vz. 37 Praha | 9 cm vz. 12/20 Olomouc | 8 cm vz. 37 Piešťany | 8,35 cm vz. 22 Hr. Králové | 7,5 cm vz. 37 Vysoké Mýto |
| II. oddíl | 8 cm vz. 37 Praha | 8,35 cm vz. 22 Brno | 8 cm vz. 37 Turč. S. Martin | 8 cm vz. 37 + 8,35 cm vz. 22 Pardubice | 7,5 cm vz. 37 Vysoké Mýto |
| III. oddíl | 8,35 cm vz. 22 Praha | 8,35 cm vz. 22 Místek | 7,5 cm vz. 37 Trenčín | 7,5 cm vz. 37 Pardubice | – |
| IV. oddíl | světlomety Praha | světlomety Olomouc | světlomety Piešťany | světlomety Hr. Králové | – |
| V. oddíl | – | 8,35 cm vz. 22 Olomouc | 7,5 cm vz. 37 Trnava | – | – |
| VI. oddíl | – | 7,5 cm vz. 37 Olomouc | – | – | – |
Pro AOPL měly sloužit oddíly vyzbrojené 7,5 cm kanonem vz. 37, ostatní oddíly patřily do TOPL. Mobilizační plán počítal, že k 15.2.1939 budou v případě mobilizace postaveny čtyři oddíly AOPL o dvou bateriích, a to po jednom plukem 152, 153, 154 a 303. Ke stejnému datu mělo být postaveno dalších 8 oddílů AOPL o dvou bateriích, a to po dvou plukem 152, 153, 154 a 303, které však nebudou mít výzbroj.
Vzhledem k mnichovským událostem a také k opožďování dodávek protiletadlových kanonů nebyla výše uvedená organizace uskutečněna.
1227. Mám otázku ohledně hraničářských pluků: Kdy měl vzniknout hraničářský pluk 5 a jaké jednotky měl zahrnovat? Dočetl jsem se, že pro oblast Hřensko – Krkonoše Kotel byly plánovány další dva hraničářské pluky, pravděpodobně č. 16 a 15. Máte k tomu nějaké bližší informace (plánované datum vzniku, SV, sestava apod.)? Měl vzniknout hraničářský pluk i pro Liběchovickou příčku po postavení TO na této linii, popř. jaký byl plán obsazení této linie po jejím dokončení? (odpovídá Pavel Minařík)
Eduard Stehlík ve své studii „Pevnostní útvary československé armády 1937-1938“ (HaV č. 1/97) uvádí, že hraničářský pluk 5 by vznikl pravděpodobně v roce 1940, protože do září 1938 byla z objektů, které měl obsazovat, zadána výstavba pouze v případě dělostřelecké tvrze Šibenice. Velitelství pluku mělo společně s II. praporem sídlit v Bruntále, I. prapor v Jakartovicách a III. prapor v Andělské hoře. V případě úseku Krkonoše – Jizerské hory bylo 6.9.1938 na ŘOPu přijato rozhodnutí o zřízení „východního“ pluku k 15.2.1939 a „západního“ pluku v létě 1939. „Východní“ pluk se měl skládat ze tří praporů (mírový stav 2404 mužů), z toho jednoho pěšího ve druhém sledu, a měl obsazovat těžké i lehké opevnění u Polubného, Kořenova, Harachova, Kotle a Luční hory. „Západní“ pluk se měl skládat ze čtyř praporů (mírový stav 2849 mužů), z toho jednoho pěšího ve druhém sledu, a měl obsazovat těžké i lehké opevnění u Chrastavy a Mníšku. K vytvoření obou pluků se předpokládalo využít pěší pluk 44, hraničářský prapor 2 a strážní prapory XXIX a XXX. Eduard Stehlík odhaduje, že při jejich označení by byla zachována číselná řada použitá pro očíslování hraničářských pluků u II. sboru, takže „východní“ pluk by obdržel číslo 16, zatímco „západní“ pluk číslo 15. O předpokládaných pevnostních útvarech na Liběchovské příčce se nezmiňuje. Stejně tomu tak je i v případě publikace „Liběchovská příčka“, vydané nakladatelstvím FORTprint v roce 2000.
1226. Můžu znát úplnou historii žamberských kasáren v Žamberku? Které VÚ tam byly umístěny a jména velitelů útvarů? (odpovídá Pavel Minařík)
V posádce Žamberk byly v letech 1918 až 1939 dislokovány následující útvary čs. armády:
| – Posádkové velitelství | 1920 – 1939 |
| – I. prapor pěšího pluku 30 | 1920 – 1933 |
| – hraničářský prapor 3 (bez náhradní roty) | 1931 – 1938 |
| – náhradní rota hraničářského praporu 3 | 1932 – 1939 |
| – II. prapor (od 15.4.), velitelství s pomocnou rotou a náhradní rotou (od 20.4.), rota VKPL (od 1.6.) a zbývající jednotky (od počátku října) hraničářského pluku 19 (do 30.11.) | 1938 |
| – I. prapor pěšího pluku 4 | 1938 – 1939 |
Přehled útvarů po roce 1945 je uveden v odpovědi na dotaz čís. 424.
1225. Můžete uvést historii pěšího pluku 13 a zeměbraneckého pěšího pluku 13? (odpovídá Pavel Minařík)
Infanterie Regiment Nr. 13 vznikl v červenci 1814 v lombardském městě Como jako „první rakousko-italský pluk“ („erstes österreichisch-italienisches Regiment“). V listopadu téhož roku byl přejmenován na řadový pěší pluk č. 13 („Linien-Infanterie-Regiment Nr. 13“). Pod tímto číslem do roku 1809 působil pěší pluk „Reisky“, vytvořený v roce 1642 jako pěší pluk „Traun“. Nově zřízený pluk byl doplňován nováčky z Benátska, nejprve od Verbovacího okresního velitelství Padua, od roku 1857 od Doplňovacího okresního velitelství Rovigo. Po prohrané prusko-rakouské válce a následném připojení Benátska k Itálii byl pluk od roku 1867 doplňován odvedenci od Doplňovacího okresního velitelství Krakov. Od svého vzniku do léta 1914 vystřídal více než 30 posádek, např. Brno (1815), Olomouc (1825 až 1830), Prahu (1849), Cheb (1849 až 1850), Terezín (1850 až 1851), České Budějovice (1851), Komárno (1856 až 1858) a Bratislavu (1858 až 1859). Do Krakova se přesunul z Vídně v roce 1875 a setrval v něm až do vypuknutí I. světové války, kdy odešel na haličskou frontu.
Landwehr Infanterie Regiment Nr. 13 se vytvořil v roce 1889 sloučením stávajících zeměbraneckých pěších praporů č. 15 Olomouc, č. 16 Šumperk a č. 19 Moravská Třebová. Branci k pluku přicházeli z území doplňovacích okresních velitelství Brno (jen do roku 1901), Olomouc a Šumperk. Velitelství pluku se společně s 1. a 2. praporem nacházelo v Olomouci, zatímco 3. prapor sídlil v Šumperku. Zeměbranecké prapory, z nichž pluk vznikl, se vytvořily v roce 1869. Po včlenění do pluku si nejprve ponechaly své původní názvy, ale v roce 1894 byly očíslovány jako 1. až 3. polní prapor. Po vypuknutí I. světové války pluk odešel do pole a jako organizovaný celek se již nevrátil. V roce 1917 došlo k jeho přejmenování na střelecký pluk č. 13 (Schützenregiment Nr. 13). V posádce Olomouc setrval pouze náhradní prapor, který odesílal k bojujícímu pluku nově vycvičené pochodové formace. Na jeho základě se po skončení války pluk obnovil a v lednu 1920 z něj vznikl horský pěší pluk 3, jeho velitelství sídlilo v posádce Poprad.
1224. Zajímá mě historie a složení pěšího pluku 36, který byl dislokován v Mladé Boleslavi. Hlavně v období 1. světové války. (odpovídá Pavel Minařík)
Vámi uvedený pluk se vytvořil v lednu 1683 v bavorském Augsburgu. Prvním majitelem pluku byl polní zbrojmistr Jakob hrabě Leslie, podle něhož byl pluk i pojmenován. V následujících letech střídal další majitele až byl v roce 1769 očíslován jako Infanterie–Regiment Nr. 36. Své nováčky pluk získával nejprve verbováním v Bavorsku a Franckém kraji, v roce 1771 se však jeho doplňování přeneslo do Čech. Z počátku se jednalo o Žatecký kraj, od roku 1808 o Litoměřický kraj a nakonec od roku 1817 o Mladoboleslavský kraj. Během své existence se pluk podílel na celé řadě válečných tažení a vystřídal okolo padesáti mírových posádek na celém území tehdejší habsburské monarchie. Některé z nich se nacházely v Českých zemích, např. můžeme uvést Žatec (1748 až 1751, 1766 až 1769), Plzeň (1751 až 1752), Prahu (1763 až 1766, 1806 až 1808, 1836 až 1846, 1871 až 1882), Most (1771 až 1791, 1801 až 1804, 1808 až 1809), České Budějovice (1806), Litoměřice (1809 až 1816), Mladou Boleslav (1817 až 1820, 1882 až 1886) Hradec Králové (1825 až 1837, 1869 až 1871), Olomouc (1866 až 1869), Terezín (1886 až 1893), Liberec (1893 až 1899) a Josefov (od 1899). Část polních praporů přitom byla dislokována odloučeně a náhradní prapor se vždy nacházel v sídle doplňovacího okresního velitelství. V roce 1910 se do tyrolského Brunecku přesunulo velitelství pluku (z Josefova) společně s 1. polním praporem (z Mladé Boleslavi) a 3. polním praporem (z Josefova), zatímco blízký Niederdorf se stal novým posádkovým městem pro 2. polní prapor (dosud Josefov) a Mladá Boleslav pro 4. polní prapor (dosud bosenský Avtovac). V létě 1914 pluku velel plk. Rudolf Müller. Po vypuknutí I. světové války pluk odešel na bojiště a do mírové posádky se jako organizovaný celek nevrátil. V květnu 1915 většina příslušníků pluku přešla na východním břehu řeky San u Sieniawy do ruského zajetí a následně císař František Josef I. svým rozhodnutím z 16.7.1915 pluk zrušil. V Mladé Boleslavi zůstal pouze náhradní prapor, který organizoval odesílání doplňků v podobě pochodových praporů k bojujícímu pluku. Na základě opětovně vytvořeného náhradního praporu se na sklonku roku 1918 v uvedené posádce obnovil pěší pluk 36, tvořící součást nově vytvořené čs. armády.
Ve Vojenském historickém archivu se zachoval jen zlomek písemností vzniklých z činnosti pluku, který neumožňuje zdokumentování působení pluku během války. Zkuste se podívat do triologie Libora Nedorosta „Na frontách velké války“, která je věnována účasti českých vojáků v I. světové válce.
1223. Zajímá mě cokoliv stran historie jezdeckých kasáren v Hodoníně před 2. světovou válkou, především kvůli mému pradědovi, který zde působil před i po 1. světové válce. (odpovídá Pavel Minařík)
V průběhu 20. století se v Hodoníně vystřídaly následující jezdecké útvary:
rakousko uherská armáda:
– 2. oddíl dragounského pluku 15 1901 až 1908
– 1. oddíl dragounského pluku 6 1908 až 1912
– 2. oddíl dragounského pluku 11 1912 až 1914
čs. armáda:
– jezdecký (dragounský) pluk 7 1920 (1936) – 1939
* velitelství 1920 – 1939
* náhradní korouhev 1920 – 1939
* 1. eskadrona a technická eskadrona 1920 – 1922
* I. korouhev (bez 2. eskadrony) 1922 – 1939
* 2. eskadrona I. korouhve 1925 – 1939
* II. korouhev (s 3. a 4. eskadronou) 1928 – 1939
* kulometná eskadrona a pomocná eskadrona 1933 – 1939
– technická eskadrona jezdeckého pluku 8 1933
– náhradní korouhev jezdeckého (dragounského) pluku 11 1933 (1936) – 1937
– Ústřední jezdecký ústav 1921 – 1922
– Učiliště pro jezdectvo 1922 – 1925
S žádostí o další informace se můžete obrátit na Vojenský ústřední archiv, Sokolovská 136, Praha 186 00. V uvedeném archivu by měl být uložen i tzv. kmenový list Vašeho pradědečka, zachycující průběh jeho vojenské služby. K jeho vyhledání je nutné, abyste uvedl datum narození pradědečka.
1222. V šesdesaitych rokoch som slúžil na letisku Piešťany. Dá sa zistiť datum vzniku letiska? A dôvod vzniku letiska práve v Piešťanoch? (odpovídá Pavel Minařík)
Vznik piešťanského letiště podmínilo vícero okolností, spojených s rozvojem jak vojenského, tak civilního letectví. Počátkem 20. let minulého století byly na Slovensku dislokovány jednotky leteckého pluku 3, které se nacházely na letištích Vajnory, Nitra, Košice a Užhorod, což bylo relativně blízko státní hranice. Proto od 2. poloviny roku 1923 armáda hledala vhodné plochy pro zřízení dalších letišť. Mimo to se v říjnu 1923 začala připravovat civilní letecká doprava na trase Praha – Bratislava a bylo zapotřebí záložní letiště v případě, že by povětrnostní podmínky nedovolovaly přistání ve Vajnorech. Dále zde hrála určitou roli i žádost ředitelství místních lázní o zřízení tzv. veřejné letecké stanice. Pro vybudování nového letiště armáda vytipovala prostor Leopoldov – Hlohovec – Piešťany a vzhledem k terénním a povětrnostním podmínkám nakonec v lednu 1924 vybrala poslední z uvedených možností. V létě 1925 proběhl výkup pozemků, určených pro plochu budoucího letiště, a jejich převod do vlastnictví vojenské správy. V lednu 1926 v Piešťanech vznikl tzv. technický detašmán leteckého pluku 3, který měl na starost přípravu výstavby letištních zařízení. Po vytýčení vzletové a přistávací dráhy o rozměrech 1200 x 800 m vyzkoušeli v létě 1926 první starty příslušníci technické letky. Od podzimu 1926 na letišti operovaly letouny cvičné letky. Mezi zkušební uživatele letiště patřila i vajnorská 40. letka, jejíž stíhací letouny Avia B-21 na letišti krátkodobě působily v lednu 1927. Z Nitry se na piešťanské letiště postupně přesunovaly další součásti pluku. V říjnu 1927 se jednalo o náhradní peruť a 9. letku (disponující dvacítkou pozorovacích letounů Aero A-11), kterou v lednu 1928 následovalo velitelství pluku, společně s hospodářskou správou, technickou správou, technickou letkou, pomocnou letkou a leteckou povětrnostní stanicí. Mužstvo bylo ubytováno ve Štefánikových kasárnách, přiléhajících k letišti. Letouny byly v této době ještě zaplachtovány na letištní ploše a výstavba betonových hangárů teprve začínala. Celkem na letišti v následujících letech vzniklo pět velkých a pět malých hangárů. Z počátku byl ovšem provizorně užíván montovaný hangár „Pícha“ a stanové hangáry. V listopadu 1931 z Vajnor přiletěla 64. letka přezbrojovaná na pozorovací letouny Letov Š-16 a v březnu 1932 ji následovalo velitelství I. perutě, sídlící doposud na letišti v Nitře. V září 1935 jako součást leteckého pluku 3 na piešťanském letišti dále vznikly letecká radioelektrická stanice a letecká radiogoniometrická stanice. Od roku 1930 zde rovněž působila tzv. propagační letka Masarykovy letecké ligy s britským dvouplošníkem De Havilland DH-50 a v roce 1934 došlo ke zřízení civilní letecké linky Piešťany – Vajnory.
1221. Rad by som sa Vas opital ci mate informacie o vyzbroji a vystroji prvorepublikovych lahkych delostreleckych plukov ako napr. pocty koni/automobilov, delostreleckeho materialu, pocty muzstva a ich vyzbroje a vystroje. (odpovídá Pavel Minařík a Pavel Šrámek)
Lehké dělostřelecké pluky zařazené v rámci pěších divizí (1 až 12, od října 1935 i 201 a 202) či předurčené do armádní zálohy (51 až 54) se skládaly z velitelství, spojovací čety (rozšířené na baterii u divizních pluků v roce 1933 a u armádních pluků v roce 1935), náhradní baterie (rozšířené v roce 1933 na oddíl) a tří dělostřeleckých oddílů (u armádních pluků od roku 1933 pouze dva). U divizních lehkých dělostřeleckých pluků byly do roku 1936 I. a II. oddíl vyzbrojeny 8cm kanony, zatímco III. oddíl disponoval 10cm houfnicemi. V roce 1936 proběhlo přezbrojení II. oddílu z 8cm kanonů na 10cm houfnice. V lednu 1938 byl III. oddíl dělostřeleckých pluků 6 a 11 přezbrojen na 7,5cm horské kanony. Ve stejné době došlo byl zrušen III. oddíl u dělostřeleckého pluku 14 a výzbroj jeho I. oddílu nadále představovaly 7,5cm horské kanony. Výzbroj armádních lehkých dělostřelecký pluků byla do roku 1933 stejná jako u divizních pluků, od uvedeného roku disponoval I. oddíl 8cm kanony a II. oddíl 10cm houfnicemi. Zároveň proběhla jejich motorizace. U divizních i armádních lehkých dělostřeleckých pluků byly oddíly vždy tvořeny třemi bateriemi se čtyřmi kanony či houfnicemi. V míru nebyly rámcové baterie (zpravidla jedna u oddílu) naplněny technikou.
Tabulkové mírové počty byly u zmíněné kategorie dělostřeleckých pluků v roce 1935 stanoveny následovně:
| pluk č. | osob | koní | hipomobilních povozů | motorových vozidel | děl | LK | pušky | pistole |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| 1,2,5,7,9 | 699 | 380 | 61 | – | 24 | 12 | 263 | 152 |
| 3,4,8,10,12 | 664 | 380 | 60 | – | 24 | 12 | 247 | 152 |
| 6,11 | 753 | 377 | 96 | – | 28 | 14 | 169 | 169 |
| 201 | 845 | 464 | 98 | – | 28 | 14 | 320 | 169 |
| 202 | 753 | 377 | 96 | – | 28 | 14 | 285 | 169 |
| 51 až 54 | 420 | 2 | 2 | 47 | 16 | 8 | 166 | 105 |
Válečné počty hipomobilního dělostřeleckého pluku měly činit asi 2000 osob, 1100 koní a 36 děl. Viz též odpověď na dotaz č. 681.
Výzbroj lehkých dělostřeleckých pluků představovaly:
– 8cm lehké kanony vz. vz. 17 nebo 30
-10 cm lehké houfnice vz. 14/19 nebo 30
– 7,5cm horské kanony vz. 15
Další informace o uvedené technice můžete najít v knize Vladimíra Karlického „Československé dělostřelecké zbraně“ (Naše vojsko, Praha 1975) nebo Jiřího Janouška „Československé dělostřelectvo 1918 – 1939“ (Corona, Praha 2007).
1220. Rád by som niečo veděl bližšie k rozkazu „Domobrana – Tatry neprovádějte“, čo znamenal a či bolo vydaných, alebo pripravených viac takýchto rozkazov a keď tak čo znamenali. (odpovídá Pavel Šrámek)
Heslo „Domobrana“ vyhlášené 13. září 1938 v noci znamenalo povolání záložníků na zvláštní cvičení v míru podle § 22 branného zákona (tzv. plán C). Heslo „Tatry“ bylo určeno pro povolání 1. ročníku I. zálohy, tj. ročníku 1935, a původně se předpokládalo, že vstoupí automaticky v platnost vyhlášením hesla „Domobrana“. Protože však politické vedení státu prozatím odmítalo povolání celého jednoho ročníku do zbraně, muselo ministerstvo obrany vydat rozkaz „Domobrana – Tatry neprovádějte“. K povolání ročníku 1935 heslem „Tatry“ pak došlo 17. září 1938. Připraveno bylo i heslo „Blaník“ znamenající povolání 2. ročníku I. zálohy, tj. ročníku 1934, k jeho vyhlášení ale už nedošlo, protože přišla mobilizace.
1219. Jaká byla bojová sestava a dislokace jednotek skupiny velitele pěšího pluku 34 na přelomu září a října 1938? (odpovídá Pavel Minařík)
Do složení skupiny velitele pěšího pluku 34, zaujímající obranu na hlavním obranném postavení v úseku Pocheň u Karlovic – Malé Heraltice, náležely:
| jednotka | velitelství |
|---|---|
| velitelství pěšího pluku 34 se zákopnickou, spojovací, minometnou a kanonovou rotou | Bruntál |
| – II./34. prapor (zaujímá obranu v úseku na západ od silnice Bruntál – Krnov) | Bruntál |
| – III./34. prapor (předsunut před hlavní obranné postavení) | Krnov |
| velitelství pěšího pluku 159 s technickou a spojovací rotou | Bruntál |
| – I./159. prapor (zaujímá obranu v úseku na východ od silnice Bruntál – Krnov) | Horní Benešov |
| – II./159. prapor (zaujímá obranu v úseku na západ od silnice Bruntál – Krnov) | Bruntál |
| strážní prapor XXIV (zaujímá obranu v úseku na východ od silnice Bruntál – Krnov) | Horní Benešov |
| II/36. dělostřelecký oddíl (10cm lehké houfnice vz. 14/19) – 4. a 5. baterie v úseku na západ od silnice Bruntál – Krnov – 6. baterie v úseku na východ od silnice Bruntál – Krnov | Bruntál |
| četa tančíků 9 (tančíky vz. 33) | Bruntál |
| četa tančíků 10 (tančíky vz. 33) | Bruntál |
Jednotky náležející do skupiny v průměru dosáhly 90% naplněnosti.
1218. Mohli byste mně poskytnout informace o dvou vojenských osobnostech? Jedná se o polního podmaršálka Karla Petržílku, prvního zemského vojenského velitele v Brně, a Jana Květoně, poválečného velitele VŠV. (odpovídá Pavel Minařík)
Jan Květoň se narodil 5.7.1893 v obci Majdalena, okr. Třeboň. Po vystudování gymnázia v Třeboni byl jako jednoroční dobrovolník v říjnu 1913 povolán k pěšímu pluku 21 do Kutné Hory, kde absolvoval školu pro výchovu důstojníků pěchoty v záloze. Po vypuknutí války odešel v srpnu následujícího roku na frontu, ale již v prosinci si léčil zranění z bojů v zápolní nemocnici v Lučenci. Po uzdravení nastoupil počátkem ledna následujícího roku opětně službu v Kutné Hoře, odkud odešel na frontu krátce po svém povýšení do hodnosti kadeta aspiranta v březnu 1915. U bojujícího pluku převzal velení pěší čety, ale již 27.5.1915 padl do zajetí. Do čs. legií vstoupil v červenci 1917 a jako posluchač školy pro důstojníky v záloze v Bobrujsku byl zařazen k záložnímu praporu I. čs. střelecké divize „Husitské“. Po ukončení školy se v září stal praporčíkem a byl ustanoven velitelem čety u 1. čs. záložního střeleckého pluku v Žitomiru. S plukem prodělal boje u Bachmače, Penzy, Syzraně, Bezenčuku, Buzuluku a Bugulmy. V srpnu 1918 pluk nacházející se v té době v Samaře prodělal transformaci na 9. čs. střelecký pluk K. H. Borovského, u kterého nyní již podporučík Květoň o měsíc později převzal velení pěšího výzvědného oddílu, rozšířeného následně na výzvědnou rotu. Během služby u průzkumné jednotky byl povýšen na poručíka (leden 1919) a kapitána (květen 1919). V této době pluk bojoval na tzv. povolžské frontě. Po ústupu a stažení z fronty střežil vymezený úsek trassibiřské magistrály až do svého odjezdu do Vladivostoku v lednu 1920. Na cestu do vlasti, během které velel tzv. sbornému praporu, se Jan Květoň vydal v červnu 1920 a absolvoval ji lodí s přes Tichý oceán do Kanady a následně přes Atlantik do Německa.
Po příjezdu do Československa se v srpnu 1920 ocitl se svým plukem v Mostu, kde nadále působil ve funkci velitele roty. V prosinci 1921 byl povýšen do hodnosti štábního kapitána. V říjnu 1922 následovalo přeložení k pěšímu pluku 1 „Mistra Jana Husi“ do Českých Budějovic, u kterého nadále velel rotě. V listopadu 1924 se stal prvním plukovním pobočníkem a o tři roky později byl povýšen na majora. V září 1929 byl ustanoven do funkce zástupce velitele II. praporu a v říjnu následujícího roku zatímním velitelem III. praporu. Již v polovině listopadu 1930 byl ale přemístěn na MNO, kde nadále zastával funkci mobilizačního referenta u 1. (pěchoty) oddělení I. (všeobecně vojenského) odboru. Povýšení na podplukovníka se dočkal v červnu 1931 a v listopadu 1933 byl povolán do kurzu pro velitele vojskových těles. Po jeho skončení byl v červenci 1934 přidělen k pěšímu pluku 22 „Argonskému“ do Jičína, kde zastával funkci velitele II. praporu. V září 1936 byl přidělen do Kurzu pro velitele vojskových těles a oddílů a následně ustanoven řádným profesorem taktiky pěchoty do Prahy. V dubnu 1938 došlo k jeho přemístění k pěšímu pluku 5 „T. G. Masaryka“, u kterého zastával funkci zástupce velitele pluku. V době mnichovské krize stanul v čele mobilizovaného pěšího pluku 55. Po demobilizaci se vrátil na původní funkci a službu v čs. armádě ukončil na sklonku dubna 1939. Následně absolvoval zemědělský kurz při Vysoké škole technické a poté pracoval u Státního úřadu statistického v Praze. Již krátce po okupaci se zapojil do odbojové činnosti v rámci ilegální organizace „Obrana národa“, za což byl v únoru 1940 zatčen pražským gestapem a od srpna 1941 vězněn v koncentračním táboře Dachau až do konce války. O svých zážitcích z války později vypovídal i před Norimberským soudním tribunálem.
Do osvobozeného Československa se vrátil koncem května 1945 a po ohlášení se u náčelníka Hlavního štábu vyčkával svého dalšího zařazení. O měsíc později došlo k jeho ustanovení do čela výcvikového oddělení Hlavního štábu, ovšem již koncem července byl přemístěn k Pěchotnímu učilišti do Milovic a pověřen jeho velením. V říjnu 1946 byl postaven do čela Vojenské akademie v Hranicích a krátce poté se stal brigádním generálem. Počátkem září 1948 se vrátil na Hlavní štáb a byl ustanoven velitelem pěchoty. V říjnu 1948 byl povýšen na divizního generála. K jeho odvolání z funkce došlo v dubnu 1950 v souvislosti s nařčením z neoznámení protistátní činnosti a s tím souvisejícím zatčením. Po výsleších ve věznici obranného zpravodajství v Praze-Hradčanech, tzv. domečku, následovalo v červnu 1950 odsouzení Vrchním vojenským soudem v Praze bez jednoho měsíce k pěti letům těžkého žaláře, přičemž mu byla zároveň odňata hodnost divizního generála a jako vojín byl přeložen do počtu mužstva. Jan Květoň byl z vězení podmínečně propuštěn v říjnu 1954 a zemřel 27.1.1956.
Z výše uvedeného je zřejmé, že gen. Jan Květoň funkci velitele Vysoké školy válečné nezastával. Vedením uvedené školy byl pověřen gen. Alois Liška, který v jejím čele stál od června 1945 do února 1948 (viz odpověď na dotaz čís. 1205).
Karel Petržilka se narodil 17.3.1858 v Praze a v rakousko-uherské armádě sloužil jako Carl Peteržilka či Karl Petersilka svobodný pán von Hochbergen. Po absolvování nižšího reálného gymnázia v Praze a vyšší vojenské reálky v Hranicích studoval čtyři roky na Vojenské technické akademii ve Vídni. Poručíkem se stal v dubnu 1879 a nejprve sloužil u dělostřeleckého pluku č. 8 v sedmihradském Nagyszebenu (dříve Hermannstadt, dnes Sibiu). V květnu 1880 byl přeložen k dělostřeleckému pluku č. 3 do Komárna a v říjnu 1881 k dělostřeleckému pluku č. 1 do Prahy, u kterého se podílel na výuce jednoročních dobrovolníků. V květnu 1885 byl přeložen ke sborovému dělostřeleckému pluku č. 8 „císaře Františka Josefa“ a zároveň povýšen na nadporučíka. Po šesti letech, tj. v květnu 1891, následovalo přemístění k nově vytvořenému dělostřeleckému oddílu č. 33. V dubnu 1893 se ocitl na velitelství 8. dělostřelecké brigády. Krátce poté dosáhl hodnosti kapitána (setník 2. třídy – 1.11.1893, setník 1.třídy – 1.11.1895). V květnu 1897 po 16ti letech působení v Praze odešel do Bratislavy, kde velel baterii u sborového dělostřeleckého pluk č. 5 „arcivévody Albrechta“ a vyučoval na sborové důstojnické škole. V květnu 1906 byl povýšen na majora. V dubnu 1908 následovalo přeložení do Prahy k pluku polních kanonů č. 23 a převzetí velení jeho 2. oddílu. V prosinci 1909 dosáhl hodnosti podplukovníka. V únoru 1912 byl ustanoven velitelem těžkého houfnicového dělostřeleckého oddílu č. 8 v Praze-Motole a počátkem listopadu 1912 se stal plukovníkem. V březnu 1914 stanul v čele pluku polních houfnic č. 14 „rytíře von Krobatin“ v Inbsrucku a s ním po vypuknutí I. světové války odešel do pole. V prosinci 1915 převzal velení 8. polní dělostřelecké brigády a v listopadu 1916 dosáhl hodnosti generálmajora. Od dubna 1917 byl přidělen k vojskové skupině polního maršála Konráda von Hötzendorf v Tyrolsku, u níž působil ve funkci velitele dělostřelectva. Po rozpadu Rakouska-Uherska se vrátil do Prahy a jako jeden z prvních příslušníků armády bývalé monarchie přísahal věrnost nově vzniklé Československé republice v Obecním domě a na Staroměstském náměstí v Praze. Následně v době od 9.11.1918 do 15.12.1918 stanul v čele brněnského Zemského vojenského velitelství pro Moravu a Slezsko. Do výslužby odešel 1.1.1919 v hodnosti generálmajora, která byla později změněna na brigádního generála. Karel Petržilka zemřel 6.4.1939 v Praze.
1217. V materiálech okolo války 1866 jsem našel zmínku o FJB Nr. 27 a jeho dislokaci v Olomouci. Jdou zjistit nějaké podrobnější informace? (odpovídá Pavel Minařík)
Feld-Jäger-Bataillon Nr. 27 se vytvořil 15.5.1859 v průběhu rakousko-francouzsko-piemontské války z části jednotek stávajících praporů polních myslivců č. 11 a 25, které tvořilo mužstvo z Benátek a Lombardie. Za místo formování praporu bylo zvoleno jihodalmatské městečko Budua a jeho prvním velitelem se stal mjr. Joseph Hauer (do 1860). Po skončení války byl prapor doplněn na plné počty lombardským mužstvem od praporu polních myslivců č. 30 a přestěhován do Jihlavy. Od roku 1860 k němu začali nastupovat branci ze Štýrska a ve stejném roce se přesunul do Olomouce. V něm setrval jen krátce a poté se vrátil do Jihlavy, kterou definitivně opustil v roce 1862, když odešel do Těšína. V roce 1864 se opětně ocitl v Olomouci. Depotní (náhradní) oddíl opustil svoji prvotní posádku Pizzighettone v roce 1860 a usídlil se v Brucku a. d. M. V průběhu prusko-rakouské války byl prapor nasazen v rámci IV. sboru u Severní armády. Z bojových střetnutí se zúčastnil pouze bitvy u Hradce Králové. V této době funkci velitele praporu zastával pplk. Franz hrabě Schaaffgotsche (1865-1869). U Jižní armády v rámci kombinovaného praporu polních myslivců č. 36 působila 2. depotní rota, která prodělala bitvu u Custozzy. Po ukončení válečného konfliktu byl prapor redislokován do Maureru. Později se vrátil do místa svého vzniku – Budui (1869), odkud byl přemístěn do Spalata (1870), Marburgu (1871), Judenburgu (1874), Brucku a. d. M. (1877), Cilli (1878), Pettau (1880), Tarvisu (1882) a Villachu (1889). S přemístěním do poslední z uvedených posádek se oblast, z níž k praporu přicházeli nováčci, rozšířila na celé teritorium III. sboru. Depotní (náhradní) oddíl se v roce 1867 ocitl v Grazu, ale po třech letech se vrátil do Brucku a. d. M. Od roku 1882 opětně sídlil v Grazu, který definitivně opustil v roce 1886 a přestěhoval se do Marburgu. Svoje působení pod původním názvem prapor polních myslivců č. 27 ukončil 1.10.1893, kdy byl reorganizován na 16. polní prapor pluku tyrolských myslivců císaře Františka Josefa. V dané době mu velel mjr. Alois Laube (od 1891). O dva roky později následovala jeho transformace na 4. prapor 4. pluku císařských tyrolských myslivců, přičemž i nadále setrvával ve Villachu.
1216. Při pátrání po předcích jsem zjistil, že můj prapraděd Franz Jordán (nar. 1842) a jeho bratr Josef Jordán (nar. 1845) byli vojíni 12. dělostřeleckého pluku rakouské armády a také další jejich bratr Tomáš Jordán (nar. 1847) byl vojín 3. pluku arcivévody Karla. Je možné se o těchto plucích dozvědět něco více, zda byli účastníky prusko-rakouské války r. 1866 a např. kterých bitev se účastnili, atd.? (odpovídá Pavel Minařík)
12. polní dělostřelecký pluk vznikl 1.8.1854 na základě části jednotek rušeného 5. dělostřeleckého pluku a 3. pevnostního dělostřeleckého praporu. V době svého vzniku sídlil v Nagyszebenu (dobově Hermannstadt) a byl doplňován branci z Uher a Haliče. Kromě velitelství a štábu se skládal ze sedmi pěších baterií (z toho čtyř šestiliberních a tří dvanáctiliberních), pět jízdních baterií (všechny šestiliberní), čtyř pevnostních rot a záložního oddílu. Prvním velitelem pluku se stal mjr. Moriz Werner a formálním vlastníkem pluku byl až do roku 1875 polní podmaršálek Johann svobodný pán Vernier de Rougemont et Orchamp. V roce 1860 se počet baterií u pluku snížil na 10, z toho osm šestiliberních jízdních a dvě dvanáctiliberní pěší. Zároveň zanikl záložní oddíl, který nahradila depotní rota, a vznikla plukovní hudba. Od téhož roku k pluku začali přicházet nováčci z Uherska, Sedmihradska a nově i z Kroměřížska. V letech 1862 až 1863 byl pluk přezbrojen na nový dělostřelecký materiál a nadále byl tvořen šesti pěšími bateriemi (z toho dvěmi čtyřliberními a čtyřmi osmiliberními) a čtyřmi jízdními bateriemi (všechny čtyřliberní). Současně se depotní rota transformovala na parkovou rotu. Počet a výzbroj pevnostních rot se nezměnily. V letech 1865 až 1867 pluku velel plk. Ludwig Pilsak urozený pán von Wellenau. V roce 1867 se počet baterií u pluku zvýšil na 12, čehož bylo dosaženo rozdělení původní parkové roty na dvě osmiliberní pěší baterie. Protože z dosavadních čtyř jízdních baterií byly tři reorganizovány na čtyřliberní pěší baterie (čímž jejich celkový počet stoupl na pět), byla jedna osmiliberní pěší baterie přeměněna na jízdní baterii, takže u pluku nadále působilo pět osmiliberních pěších baterií a dvě jízdní baterie (čtyřliberní). Stávající pevnostní roty byly poskytnuty k výstavbě nových pevnostních dělostřeleckých praporů č. 1, 5 a 7. Dále se vytvořila depotní kárdová baterie a muniční kádrová kolona. Ve stejné době došlo k přemístění pluku do Vídeňského Nového Města, takže k němu přestali přicházet branci z Sedmihradska. O rok později zanikla jeho hudba a název pluku byl upraven na 12. uherský polní dělostřelecký pluk. Od roku 1871 působil v rakouském Laibachu, což bylo znovu spojeno se změnou doplňovacích obvodů, včetně ukončení doplňování odvedenci z Kroměřížska. Mezitím se již v roce 1869 depotní kádrová baterie změnila na náhradní kádrovou baterii. V roce 1871 se na základě uvedené baterie vytvořila další osmiliberní baterie (doposud vznikala pouze při přechodu na válečný stav, z toho do roku 1868 jako čtyřliberní pěší baterie), čímž se celkový počet baterií u pluku zvýšil na 13, z toho šest osmiliberních. Zatímco ve válečném složení byly baterie již dříve rozděleny do čtyř oddílů, v mírové organizační struktuře k tomu došlo až v roce 1874. V následujícím roce byly reorganizovány čtyřliberní baterie na 8cm a osmiliberní baterie na 10cm. V roce 1876 byl pluk přezbrojen a nadále byl tvořen dvěmi lehkými bateriemi (s 8cm kanony) a 11 těžkými bateriemi (s 9cm kanony). Dále byla náhradní kádrová baterie reorganizována na doplňovací depotní kádr (za války měl vytvářet těžké baterie č. 14 a 15) a dosavadní muniční kádrová kolona byla rozdělena na čtyři kolony u jednotlivých oddíl. Po ukončení reorganizace se I. až III. oddíl nadále skládal ze štábu, tří těžkých baterií a muniční kádrové kolony, zatímco IV. oddíl byl kromě štábu tvořen dvěmi lehkými bateriemi a doplňovacím depotním kádrem. Další změna následovala v roce 1881 a v rámci rakousko-uherské armády pluk nadále figuroval jako 12. uhersko-chorvatský polní dělostřelecký pluk a do jeho složení byla včleněna jedna horská baterie dislokovaná v Bosně, která ovšem v následujícím roce zanikla. V roce 1883 se doplňovací depotní kádr transformoval na náhradní depotní kádr. K 30.4.1885 pluk zanikl a jeho jednotky posloužily pro vytvoření sborových dělostřeleckých pluků č. 13 a 14.
Bitvy u Hradce Králové se zúčastnila pouze část jednotek pluku. Konkrétně se jednalo o 4. a 5. jízdní baterii v rámci 2. záložní (těžké) jezdecké divize, 2. a 3. jízdní baterii u 3. záložní (těžké) jezdecké divize a o 6. až 10. (pěší) baterii, které působily u armádní dělostřelecké zálohy. Oba druhy pěších baterií disponovaly 8 děly a početní stav osob u čtyřliberní baterie činil cca 160 osob a 120 koní, zatímco u osmiliberní byl zhruba o 20 osob a 40 koní větší. Jízdní baterie měly 9 děl. Parková rota tvořila součást armádního muničního parku. Dále byla v pevnosti Krakov jako výpadová jednotka umístěna 1. (pěší) baterie. Z pevnostní rot se v době prusko-rakouského konfliktu 1., 4. a 5. rota nacházela v Terezíně a detašment 1. roty v Olomouci, zatímco 2. rota byla nasazena u Jižní armády (nejprve v Istrii, posléze u VII. sboru). O průběhu bitvy je velmi podrobně pojednáno v knize Pavla Běliny a Josefa Fučíka „Válka 1866“, vydané v roce 2005.
Historie pěšího pluku č. 3 je uvedena v odpovědi na dotaz čís. 960.