60. Chtěl bych vědět, kde mohu nalézt seznam vojenských prokurátorů z let 1950 až do roku 1985. (14. 1. 2002 – odpovídá Pavel Minařík)
Souhrnný seznam vojenských prokurátorů čs. armády po roce 1945 neexistuje. S dotazem na jednotlivé vojenské prokurátory se můžete obrátit na Vojenský ústřední archiv, Sokolovská 136, Praha 186 00. Zpracovaná rešerše Vám bude účtována v duchu platného ceníku Archivní správy MV ČR.
59. Zajímalo by mne, jaký druh raket se nacházel ve vojenském prostoru na kopci Boudovka u obce Chlístov. (25. 11. 2001 – odpovídá Pavel Minařík)
Lokalita Boudovka je totožná s vojenským prostorem nad obcí Tržek u Klatov (viz odpověď na otázku č. 44). Jedná se o palebné postavení bývalého 2.protiletadlového raketového pluku z Janovic, který byl vybaven protiletadlovými raketovými komplety KUB.
58. Mělo Polsko opravdu v plánu napadnout Československo? A jak byl chráněn sever Slovenska? (1. 12. 2001)
Polsko na podzim 1938 nemělo v úmyslu vojensky napadnout Československo (jak to chtělo udělat Německo) a použití své armády omezilo na obsazení Těšínska a několika malých částí severního Slovenska. Aktivně se však zapojilo svojí diplomacií a také organizováním diverzních skupin do procesu rozpadu Československa po mnichovském diktátu. Polsko totiž usilovalo o společnou hranici s Maďarskem, nejlépe formou maďarské okupace Podkarpatské Rusi, a o vytvoření samostatného slovenského státu pod maďarskou či polskou ochranou. V říjnu a listopadu 1938 Polsko konkrétně podporovalo maďarské aktivity namířené proti Podkarpatské Rusi a poskytovalo pomoc maďarským teroristům operujícím na tomto území.
Až do roku 1938 se obrana severu Slovenska proti Polsku nepřipravovala, neboť chyběly jednotky a velení armády doufalo, že Polsko bude naším spojencem nebo bude přinejhorším neutrální. Soustřeďování polských vojsk u československých hranic v září 1938 donutilo armádu pověřit ochranou hranice 16. divizi se sídlem v Ružomberku, která byla původně určena jako záloha na frontu proti Maďarsku.
57. Chtěl bych se zeptat, jestli nevíte, jakými argumenty naléhali britští a francouzští vyslanci na československou vládu před 21. září 1938, kdy vláda přijala první verzi okupace Sudet. (10. 12. 2001)
Oba vyslanci upozornili, že pokud Československo nebude souhlasit s předáním pohraničí Německu a vyvolá to válku, Francie a Velká Británie Československu nijak nepomohou. Britský vyslanec přitom vyjádřil naprostý nezájem na tom, co se s Československem stane, a francouzský vyslanec uvedl: „Jestliže vláda československá návrhy franko-britské nebude moci okamžitě přijmouti a odmítne je a jestliže z takto vytvořené situace vznikne válka, bude za ni zodpovědno Československo a Francie se k této válce nepřipojí.“ (Viz E. Beneš, Mnichovské dny, Praha 1968, s. 259 – 263) Jinými slovy, nejenže jsme nemohli čekat vojenskou pomoc, ale hrozilo, že nás nepodpoří ani politicky a že jako viník případné války bude určeno Československo.
56. Zasáhlo by Rumunsko proti Maďarsku, kdyby nás napadlo? (1. 12. 2001)
Rumunsko na podzim 1938 potvrdilo, že v případě maďarského útoku na Československo své závazky splní a Československu vojensky pomůže. Lze tedy předpokládat, že proti Maďarsku by skutečně zasáhlo.
55. Mělo Německo v září 1938 nějaké jednotky ve Španělsku? (2. 12. 2001)
Kromě řady vojenských poradců a instruktorů vyslalo Německo do Španělska zvláštní intervenční sbor nazvaný „Legie Condor“. Ten se skládal především z letectva, dále z tankových a zabezpečovacích jednotek a postupně jím prošlo více než 20 tisíc německých vojáků. Ve Španělsku zůstal až do vítězství generála Franka v roce 1939.
54. Zajímalo by mě, jaké tanky byly za mobilizace u jednotlivých praporů. (1. 12. 2001)
U tankových praporů rychlých divizí byly zařazeny modernější lehké tanky vzor 35, přičemž každý prapor měl asi 40 těchto strojů. Starší lehké tanky vzor 34 byly u smíšených přezvědných oddílů divizí a hraničních oblastí.
53. Narazil jsem na zmínky, že v roce 1936 byl v generálním štábu projednán plán na ofenzivní způsob obrany ČSR (např. preventivní útok a likvidace nástupních prostor wehrmachtu v Německu). Byl údajně z politických důvodů zamítnut. Víte o tom něco? Zajímalo by mě, kdo tento plán prosazoval a kdo naopak chtěl, aby převážilo budování opevnění na úkor výstavby útočných jednotek. (27. 11. 2001)
Na úvod musím uvést, že poslední dochované dokumenty týkající se operačních plánů československé armády jsou z roku 1933, tedy z období před reorganizací a modernizací. Materiály z dalších let byly zničeny a jejich obsah můžeme jen odhadovat.
Nedávno jsem se pokusil udělat si přehled o válečném plánování československé armády v letech 1918 až 1939 a zjistil jsem mimo jiné tyto skutečnosti:
– Proti Německu se až do roku 1933 plánovala menší ofenziva, resp. dvě ofenzivy, a to obsazení Kladska a výpad do části Horního Slezska. Při velkých změnách po roce 1933 byly jakékoliv útočné akce proti Německu pro nedostatek sil opuštěny. Zůstala jen závěrečná všeobecná ofenziva, kdy by po vstupu všech spojenců do války a jejich úspěších přešla také československá armáda do útoku a pokusila se získat zpět alespoň část okupovaného území.
– Proti Maďarsku se po celá 30. léta (vlastně až do roku 1938) počítalo s ofenzivou ve spolupráci s Rumunskem a Jugoslávií. Na tom se nic moc neměnilo, jen postupně klesalo množství sil, které mohlo Československo proti Maďarsku postavit, neboť fronta proti Německu měla přednost. Poslední takový malodohodový plán pocházel z listopadu 1937 a uváděl, že proti Německu a Rakousku se mělo Československo bránit, proti Maďarsku též, ale po zásahu Rumunska a Jugoslávie se měla československá armáda pokusit o útok na Budapešť.
– V dosavadní literatuře se spekulovalo o tzv. vysunutí obrany na Dunaj, tedy výpadu z jižní Moravy směrem k Vídni (psal jsem o tom i já ve svých pracích). Důkladným prověřováním tohoto problému jsem ovšem zjistil, že všichni, co o tom psali, čerpali (vědomě či nevědomě) z práce Emanuela Moravce „V úloze mouřenína“. Pokud se nenajde žádný jiný zdroj, musíme tento plán považovat jen za jednu z Moravcových fantazií.
– O útočných plánech proti Německu po roce 1933 se nepíše ani v jedné z rukopisných prací plk. Josefa Fetky (zástupce přednosty operačního oddělení Hlavního štábu), které jsem měl možnost pročíst. Plk. Fetka ve svých vzpomínkách uvedl, že nástup divizí na severu (zřejmě tím mínil útočnou operaci do Kladska či Slezska) odpovídal situaci ve 20. letech, nikoliv však situaci ve 30. letech.
S ohledem na výše uvedená fakta se mi nezdá údajný plán z roku 1936 jako věrohodný, půjde nejspíš o nějaký omyl. Snad by také mohlo jít o zkomolení nějaké jiné události. Například, že v roce 1934 náčelník Hlavního štábu generál Krejčí na poradě malodohodových armád odmítl na pokyn vlády písemně potvrdit útok na Maďarsko i když bude ve válce neutrální (viz Vojenská história, 2001, č. 1, s. 36).
Představa, že v československém Hlavním štábu existovaly dvě skupiny vojáků, jedni prosazující opevnění, druzí prosazující tanky a letadla, je zcela pomýlená a vůbec nic ji nepotvrzuje. Nepravdivá je také teze Václava Hyndráka z 60. let, podle které defenzivní skupiny vedl Syrový a ofenzivní Krejčí, vycházející z naprostého nepochopení personálních změn ve velení československé armády v roce 1933. Protože jde o dosti obsáhlý problém, odkazuji zde na svůj článek o těchto personálních změnách otištěný v roce 2001 (viz oddíl Naše knihy, kde je přesná bibliografická citace).
Škoda, že už nevíte, kde jste to četl, aby bylo možné posoudit hodnověrnost zdroje. Pokud je mi však známo, jediný, kdo psal o preventivním útoku na Německo (ale v roce 1938) byl Ivan Pfaff v časopise „Reportér“ v roce 1991. Jeho studie tehdy sklidila (zcela zaslouženě) zdrcující kritiku a autor se díky ní jako historik zcela znemožnil.
52. Existovalo v armádě 1. republiky polní četnictvo? Jestliže ano, mělo nějaké speciální označení? (20. 11. 2001)
Polní četnictvo v československé armádě existovalo jen v období válečného konfliktu (1919/1920, resp. 1922, 1938).
Po roce 1918 měla armáda vlastní bezpečnostní složky, a to polní četnictvo a vojenskou policii. Polní četnictvo se vytvářelo z příslušníků četnictva přidělených armádě a existovalo v letech 1919 a 1920 na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Důvodem jeho zřízení byl válečný stav s Maďarskem, zrušeno pak bylo v říjnu 1920. Vojenská policie byla přímou součástí armády. Vznikla v dubnu 1919, původně pouze na Slovensku, později se její působnost rozšířila na celé Československo. Vojenská policie v českých zemích byla zrušena v listopadu 1920, na Slovensku a Podkarpatské Rusi pak do konce roku 1922.
V roce 1938 polní četnictvo vzniklo po vyhlášení všeobecné mobilizace. Armáda přešla na válečnou organizaci, v rámci které disponovalo oddílem polních četníků každé vyšší velitelství (hlavní, armády, sbory i divize). Četníci byli armádě přiděleni příslušným zemským četnickým velitelstvím a během demobilizace na podzim 1938 se postupně vraceli zpět.
Kdysi jsem viděl pokyn k označení polního četnictva v roce 1938. Pokud si dobře pamatuji, četníci nosili své četnické uniformy a na ruce měli pásku s nápisem „POLNÍ ČETNÍK“.
51. Našel jsem starý vojenský kufr po dědečkovi. Na kufru jsou znaky 18. a 46. pluku, znak kulometné roty a v něm je číslo hraničářského pluku 19 a psí hlava. Vím, že dědeček sloužil od roku 1935 do roku 1938 a vojnu nastupoval v Chomutově. Chtěl jsem se zeptat, čísla kterých pluků to jsou? Našel jsem i fotografii s nápisem „dubnové noční cvičení“. Nevíte, kde by to mohlo být? (26. 11. 2001)
Váš dědeček podle všeho na vojně sloužil u 18. pěšího pluku (velitelství, I. a III. prapor v Plzni, II. prapor v Tachově) a 46. pěšího pluku (velitelství, II. a III. prapor v Chomutově, I. prapor v Kadani). U těchto pěších pluků byl zařazen do kulometné roty (pěší pluk měl tři prapory, každý prapor měl čtyři roty, přičemž čtvrtá byla kulometná), vyzbrojené těžkými kulomety. Během vojenské služby zřejmě dosahoval dobrých výsledků, takže byl vybrán a přeřazen k jednotce pro obranu opevnění – 19. hraničářskému pluku (zřízen 1. 1. 1938 s velitelstvím v Kyšperku, později v Žamberku, I. praporem v Těchoníně, II. praporem v Žamberku, později v Klášterci nad Orlicí, III. praporem v Rokytnici v Orlických horách a třemi dalšími prapory pro tvrze Bouda, Adam a Hanička). Tento hraničářský pluk obsazoval objekty těžkého opevnění a částečně též lehkého opevnění od tvrze Bouda u Těchonína až po Velkou Zdobnici. Vzhledem k tomu, že Váš dědeček sloužil u kulometné roty, vyslovuji domněnku, že u hraničářského pluku sloužil jako obsluha těžkého kulometu v některém z pěchotních srubů těžkého opevnění.
S fotografií Vám bohužel neporadím, pochází ale asi z doby služby u pěších pluků, tedy z dubna 1936 nebo 1937.
50. Kdo všechno pronesl v rozhlase 30. září 1938 projevy, objasňující národu přijetí mnichovské dohody? (28. 10. 2001)
Dne 30. září 1938 pronesl v rozhlase jako první projev předseda vlády generál Syrový. Po něm byl přečten rozkaz hlavního velitele generála Krejčího. Text projevu Syrového i rozkazu Krejčího byl otištěn například v časopise Reportér v roce 1968, číslo 38, v příloze věnované Mnichovu 1938. Oba tyto projevy by se časem měly objevit i na těchto stránkách, možná dokonce jako zvukový dokument.
Dále v rozhlase vystoupila řada politických osobností, například pražský primátor Petr Zenkl, ministr Hugo Vavrečka a jiní. Jejich projevy se dochovaly v archivu Českého rozhlasu, kde by měly být jak ve zvukové, tak v tištěné podobě. Zkuste se tedy obrátit přímo na tento archiv.
49. Zajímá mě vznik, organizace, struktura, úkoly a personální obsazení pracovních rot v čs. předválečné armádě, pracovní oddíly po září 1938 a jejich zrušení. (1. 11. 2001 – odpovídá Pavel Minařík)
Otázka pracovních jednotek v československé armádě v letech 1938 a 1939 není příliš známá, takže neuškodí trochu obsáhlejší pojednání.
Na úvod je třeba zdůraznit, že se musí rozlišovat mezi třemi různými typy těchto jednotek:
1) pracovní roty stavěné za mobilizace z povolaných vojáků, které byly součástí organizace válečné armády,
2) tzv. civilní pracovní jednotky stavěné za mobilizace podle potřeby z místního obyvatelstva, které vytvářela a řídila armáda,
3) tzv. pracovní útvary, které vznikaly na základě nařízení vlády č. 223 Sb. z 11. 10. 1938, fungovaly i v době míru, avšak stály mimo armádu.
ad 1) Jednalo se o 140 pracovních rot, které stavěla pěchota (č. 1 – 110) a dělostřelectvo (č. 111 – 140). Roty č. 1 – 68 podléhaly divizím (hraničním oblastem), č. 69 – 110 sborům (hraničním pásmům) a č. 111 – 140 byly k dispozici hlavnímu velitelství.
ad 2) Civilní pracovní jednotky měly v době před brannou pohotovostí státu nebo v jejím průběhu provádět práce, které by vojenské útvary nemohly vykonávat samy bez újmy na svém vlastním předurčení. Měly se podílet na stavbě a obnově komunikací, opevňovacích a maskovacích pracích, zatarasování a ničení, úpravách a zřizování letišť, nakládání a vykládání transportů atd. Od jednotlivých obcí bylo možné požadovat maximálně 7 % obyvatel, přičemž jednotky měly být sestaveny do dvou dnů po vydání pokynu k jejich vytvoření. Tento pokyn mohl vydat velitel kteréhokoliv vyššího velitelství, posádkového velitelství nebo vojenského železničního velitelství. Existence jednotek byla dočasná, resp. podle vývoje situace.
Mezi civilní pracovní jednotky náležely samostatné pracovní prapory, samostatné pracovní roty a pracovní oddíly. Jednotky tvořily tzv. vojenské rámce a civilní pracovníci. Samostatné pracovní prapory a samostatné pracovní roty byly považovány za hospodářsky samostatné, pracovní oddíly byly hospodářsky nesamostatné a měly podléhat příslušnému vojenskému útvaru, který jejich výstavbu požadoval. Civilní pracovníci, povolávaní na základě zákona o obraně státu, byli rozděleni do čet po 50 osobách. Rozdělení čet na družstva se předpokládalo podle potřeby. Zpravidla tři čety vytvářely rotu a minimálně dvě roty se mohly sloučit v prapor. Pracovní oddíly vznikaly v síle družstva až čety. Vojenský rámec velitelství praporu tvořil velitel a přidělený důstojník, zatímco do pomocného personálu se předpokládalo zařadit čtyři civilní pracovníky. Do vojenského rámce pracovní roty náleželi velitel roty, účetní poddůstojník a tři velitelé čet. Pomocný personál roty zahrnoval šest civilních pracovníků.
Pracovní prapory složené z civilních pracovníků byly označovány zlomky, jejichž čitatel vyjadřoval římskou číslicí pořadové číslo praporu (arabskou číslicí pořadové číslo samostatné roty) a jmenovatel arabskou číslicí číslo vojenského útvaru. U pracovních oddílů se uvádělo jen číslo vojenského útvaru. Před každé označení se vkládalo velké písmeno „C“ (např. C I/28, C 1/28 nebo C 28). Příslušníci vojenských rámců používali vojenské stejnokroje, civilní pracovníci vykonávali práce v občanském oděvu s červenobílou páskou na levém rukávě.
ad 3) Pracovní útvary zřizovalo na žádost okresních úřadů MNO v dohodě s ostatními zúčastněnými ministerstvy na základě vládního nařízení č. 223/1938 Sb. Uvedené útvary se vytvářely k dočasnému hospodářskému zajištění nezaměstnaných osob a využití jejich pracovních schopností k všeobecně prospěšných pracím (zvláště staveb silnic, výpomoci v zemědělství a pomoc při živelných pohromách). Byly organizovány podle zásad organizace branné moci, nebyly však její součástí. Pracovní útvary se skládaly z tzv. vojenského rámce a z příslušných pracovníků. Nejvyšší organizační jednotkou byl prapor, ale mohly vznikat i samostatné pracovní roty. Všechny pracovní útvary byly likvidovány v roce 1939.
Pracovní prapor se skládal z velitelství praporu s hospodářskou správou a tří až pěti pracovních rot. Do velitelství praporu příslušel tzv. vojenský rámec (velitel, pobočník, instruktor – pomocník pobočníka pro tělesnou a brannou výchovu, lékař, zdravotnický poddůstojník, hospodář, účetní rotmistr) a pomocný personál z řad pracovníků (např. kresliči, písaři, vozka, podkoní, krejčí, obuvníci či sběrači raněných). Jednotlivé pracovní roty tvořil velitel a jeho pomocný personál a tři až pět pracovních čet. Každá četa měla být dále rozdělena na pět družstev po 10 osobách, přičemž se připouštěla proměnlivost jejich organizace podle potřeb. U samostatně působících pracovních rot se hospodářská správa nevytvářela a tyto roty byly přičleněny k hospodářské správě nejbližšího pracovního praporu nebo jiného vojenského útvaru. Celkově se plánovaný počet osob zařazených u pracovního praporu mohl pohybovat podle počtu existujících pracovních rot od 814 (tři roty) do 1 342 (pět rot). Předepsané počty jedné pracovní roty činily 264 osob, z toho 5 příslušníků vojenského rámce (velitel roty, tři velitelé čet, účetní rotmistr) a 259 pracovníků. U velitelství praporu se mělo nacházet 7 osob vojenského rámce a 15 pracovníků.
Pracovní prapory a samostatné pracovní roty byly zpravidla podřízeny velitelství sboru, v jehož oblasti se nacházely. Prapory se označovaly trojmístnými arabskými číslicemi podle příslušnosti k jednotlivým sborům (např. 101 u I. sboru, 201 u II. sboru), roty v rámci těchto praporů arabským číslem roty přiřazeným k číslu praporu (např. 5/101, 3/201). Samostatné pracovní roty se měly označovat dvoumístnými arabskými číslicemi podle příslušnosti ke sborů (tj. u I. sboru např. 11, u II. sboru 21). Výzbroj osob vojenských rámců v případě důstojníků a poddůstojníků tvořily pistole, u poddůstojníků a mužstva pušky. Pracovníci pracovních praporů nebyli vyzbrojeni. Nosili vojenské stejnokroje, přičemž čepice byla bez odznaku a na límci blůzy nosily čísla praporů. Pracovníci zařazení jako velitelé čet a družstev nosili na límci stříbrné pásky.
Seznam pracovních útvarů:
| I. sbor: | II. sbor: |
| Pracovní prapor 101 – Praha | Pracovní prapor 201 – Přibyslav |
| Pracovní prapor 102 – Praha | Pracovní prapor 202 – Mělník |
| Pracovní prapor 103 – Jindřichův Hradec | Pracovní prapor 203 – Lomnice nad Popelkou |
| Pracovní prapor 104 – Sedlčany, Benešov | Pracovní prapor 204 – Nové Město u Chlumce n. C. |
| Pracovní prapor 105 – Tábor | III. sbor: |
| Pracovní prapor 106 – Klatovy | Pracovní prapor 301 – Třebíč |
| Pracovní prapor 107 – Praha | Pracovní prapor 302 – Bystřice nad Pernštejnem |
| Pracovní prapor 108 – Praha | Pracovní prapor 303 – Brno |
| Pracovní prapor 109 – Lány | Pracovní prapor 304 – Bunč u Zdounek |
| Pracovní prapor 110 – Plzeň | IV. sbor: |
| Pracovní prapor 401 – Zlín | |
| Pracovní prapor 402 – Místek |
48. Zajímala by mě struktura pluků a praporů z let 1920-25, dále pak podrobnosti o konkrétních jednotkách, a to 7. pěším pluku a 1. náhradní rotě 10. praporu. (24. 10. 2001)
Na otázku struktury pluků a praporů československé armády odpovídá předchozí dotaz.
Pěší pluk 7 „Tatranský“ vznikl ze 7. střeleckého pluku ruských legií a 4. střeleckého pluku domácího. Sídlem pluku byla Nitra, kde byl od ledna 1920 náhradní prapor a od října 1920 I. prapor. Velitelství s pomocnou a technickou rotou a II. prapor byly v Levicích a do Nitry se přemístily v lednu 1921. Od roku 1935 působila v Nitře i rota doprovodných zbraní. III. prapor sídlil od října 1920 v Šuranech, od června 1921 v Levicích a od září 1933 v Nitře. Od září 1937 do listopadu 1938 byly II. a III. prapor v Parkanu. V říjnu 1937 byl navíc pluk rozšířen o IV. prapor (složený z kanonových rot) se sídlem v Hlohovci a v lednu 1938 vznikla v Nitře rota velkých kulometů proti letadlům.
Náhradní rota hraničářského praporu 10 působila v Stanče-Klečenově (dnes část Zemplínské Nové Vsi). V červenci 1920 se rota přemístila do Trebišova a v prosinci 1933 do Čemerného. V únoru 1938 se hraničářský prapor 10 přemístil do Holešova, a to zřejmě včetně náhradní roty.
47. Zajímá mě, jak vypadala mírová struktura velitelství pěšího pluku, případně jiných druhů zbraní v období 1918-1939. Stejně tak bych se rád něco dozvěděl o struktuře jim podřízených praporů, případně oddílů. (16. 10. 2001)
Mírová organizace pěšího pluku (a také horského pěšího pluku) byla následující (viz publikace „Armáda a národ“ z roku 1938, s. 201, 202):
Pěší pluk se skládal z velitelství pluku, z pomocné, technické a spojovací roty (původně jen spojovací četa v rámci technické roty), ze třech polních praporů a náhradního praporu.
Velitelství pluku tvořil velitel a pomocné orgány (pobočníci, zpravodajský, zbrojní, plynový a ordonanční důstojník, velitel tělesového trénu, lékař, veterinář a důstojníci hospodářské služby).
Pomocná rota měla četu velitelskou (velitelské a hospodářské družstvo) a plukovní hudbu.
Technická rota se skládala z pomocného družstva (roj velitelský a hospodářský), několika zákopnických čet a čety děl.
Od podzimu 1935 se četa děl vydělila z technické roty a změnila na rotu doprovodných zbraní s minometnou a kanonovou četou.
Původně byla součástí technické roty také spojovací četa, která se časem vydělila a změnila na spojovací rotu.
Spojovací rota měla jednu četu plukovní (telefonní, radiotelegrafní a pomocné družstvo) a tři čety praporní (telefonní družstvo, roj zemní telegrafie a roj pomocný).
Polní prapor se skládal z velitelství praporu (velitel a pomocné orgány), pomocné čety (velitelské a hospodářské družstvo), třech pěších (každá rota měla velitele, pomocné družstvo a čtyři pěší čety) a jedné kulometné roty (velitel, pomocné družstvo a tři čety).
Pěší četu tvořila tři pěší družstva (velitel, zástupce velitele, střelec s lehkým kulometem, 3 pomocníci, 5 úderníků a 2 granátníci).
Kulometnou četu tvořila dvě kulometná družstva (velitel družstva a dva kulometné roje).
Kulometný roj (jeden těžký kulomet) tvořili velitel, střelec, nabíječ, nosič potřeb a 3 nosiči střeliva.
Náhradní prapor se skládal ze třech náhradních rot, pomocné čety a augmentačního skladu.
Další podrobnosti lze kromě již citované publikace najít ve studii Rudolfa Sandera ve Sborníku archivních prací číslo 1 z roku 1985 (s. 32) nebo ve III. dílu Vojenských dějin Československa (s. 184, 187, 188).
46. Pocházím z Kraslic na okrese Sokolov. Zajímalo by mě, jak se plánovala obrana v této těsně příhraniční oblasti. Pokud si pamatuji, žádné opevnění jsem zde neviděl. (16. 10. 2001)
Opevnění v okolí Kraslic skutečně nenajdete. Severozápadní Čechy byly totiž v meziválečném období osídleny téměř výhradně německých obyvatelstvem, takže velení armády na obranu tohoto prostoru rezignovalo. Linie opevnění probíhala až u Manětína a Kryrů, tedy v poměrně velké vzdálenosti od státní hranice. Koncem září 1938 působily mezi státní hranicí a opevněním jen malé jednotky (Stráž obrany státu, pohotovostní a destrukční oddíly) a velení I. armády zamýšlelo klást vážnější odpor až na linii řek Blšanka a Ohře.