Názory

Mnichov 1938 a česká společnost

Pavel Šrámek

         Málokterá událost moderních dějin vyvolává takový ohlas jako Mnichov 1938. Podepsání dohody, která měla zajistit mír a stabilitu, ale ve skutečnosti přinesla válku a všeobecný rozvrat, a s tím bezprostředně spojené události vyvolávají stále vášně a spory. Své názory vyjadřují historici, politici, publicisté, filozofové ...

         Asi nejzřetelnější je to u historiografie české, v jejímž případě lze hovořit již o dvou Mnichovech. První představuje historickou událost s tím, co jí předcházelo a následovalo, druhý pak její výklad utvářený a budovaný během uplynulých desetiletí. Tento druhý život Mnichova by sám o sobě nebyl nijak výjimečný, v českém prostředí však dosáhl nečekaných rozměrů a vlastní historickou událost postupně vytlačil na okraj zájmu. Díky tomu se v polemikách, které se objevují při kulatých výročích roku 1938 (do roku 1990 v neoficiálních strukturách, pak již bez omezení), diskutuje většinou nad "druhým Mnichovem", tj. obrazem této události zrozeným z větší části v nesvobodném prostředí. Nezbytnou součástí těchto diskusí je otázka, zda se mělo tehdy bojovat či nikoliv. Hledání odpovědi na ní se stalo jakousi českou posedlostí, ačkoliv jde o otázku ve své podstatě absurdní, a to přinejmenším ze dvou důvodů. Za prvé, aby mohlo Československo bojovat, musel na něj někdo zaútočit (izraelské řešení z roku 1967, tj. zaútočit první, nepřicházelo v úvahu). Jenže Německo, od něhož se to očekávalo, dávalo přednost politickému řešení a poprvé a naposledy se rozhodlo dohrát riskantní hru o svých "opravdu posledních požadavcích" až do konce. Právě proto také selhává oblíbené srovnávání s jinými státy, které se staly obětí agrese v následujících letech (nejčastěji se hovoří o Polsku a Finsku). Ty byly přepadeny a postaveny před hotovou věc, bez možnosti volby. Československu se naproti tomu dostalo pochybné cti vybrat si, zda jít do vojensky i politicky beznadějné války, nebo se pokusit, byť s minimální nadějí, přežít. Není přitom pochyb, že kdyby Hitler v září 1938 zaútočil, Československo by se stejně jako Polsko či Finsko bránilo. Druhá absurdita otázky, zda bojovat nebo ne, spočívá v tom, že Československo bojovalo. Zhruba od půlky září bylo totiž vystaveno opakovaným útokům početným nepřátelských skupin, nejprve německých, později také polských a maďarských. Tato záškodnická či dnešní terminologií teroristická válka trvala prakticky nepřetržitě až do března 1939 a vyžádala si na dvě stě obětí ze strany československých vojáků, četníků, policistů a příslušníků finanční stráže. Přestože řada těchto ozbrojených střetů měla rozsáhlý charakter, do českého historického povědomí se nedostala (tam jako jediné bojové vystoupení československé armády té doby přežívá v podstatě náhodné střetnutí v Místku 14. března 1939).

         Neméně svérázným výsledkem českých úvah o Mnichovu 1938 je teorie, že podrobení se mnichovskému verdiktu znamenalo nenapravitelné škody na morálce národa a stalo se příčinou všeho zlého, co zemi v srdci Evropy následně postihlo (okupace, nástup komunistů, invaze Varšavské smlouvy apod.). Odhlédneme-li od faktu, že nikdo neví, co by přinesl odlišný vývoj (tj. případná obrana), má tato teorie, ostatně asi jako všechny moralizační teorie, jistou vadu. Je totiž postavena na přáních a na faktech vytržených ze souvislostí, nikoliv na skutečném historickém základě. Stačí připomenout rozšířené přesvědčení o masové kolaboraci a minimálním odboji v okupovaných českých zemích, které nemá šanci obstát tváří v tvář historické realitě. Již v roce 1939 se totiž zrodil rozsáhlý odboj, který přes vážné ztráty vytrval až do osvobození, což byl vzhledem k velkým handicapům (nejdelší doba okupace, největší vzdálenost od zahraničních odbojových center, minimální zkušenost z odbojové práce) úctyhodný výkon. Není jistě náhodou, že ztráty důstojnického sboru bývalé československé armády patřily v boji proti nacismu mezi spojenci k nejvyšším, což ale česká společnost stejně jako v případě bojů z let 1938 a 1939 odmítá vzít na vědomí.

         Charakteristické pro český postoj k Mnichovu 1938 je i hodnocení tehdejšího prezidenta Edvarda Beneše. Ač se sám stal nepochybnou obětí mnichovské dohody a tato událost ho silně poznamenala, je za rok 1938 (a také za rok 1948) vystaven neobvykle silné kritice. Tyto útoky, kterým nebyl a není vystaven snad žádný z demokratických politiků té doby, začaly již (nepočítáme-li henleinovskou propagandu) v pomnichovském období. Štafetu následně převzala radikální levice, která vytvořila obraz Beneše jako symbolu mnichovské kapitulace (její dnešní následovníci jsou paradoxně Benešovi obhájci). Extrémními odsudky se přidali někteří exiloví zástupci a především sudetoněmečtí představitelé, jejichž soudy nemají někdy daleko k dobové nacistické propagandě. Také současné české veřejné mínění kritikou druhého československého prezidenta nešetří a nadále kodifikuje jeho obraz jako kapitulanta, který v rozhodující okamžik selhal. A tak Edvard Beneš, jehož zásluhou bylo Československo asi jako jediné v Evropě připraveno čelit Hitlerovi, je vydáván téměř za hlavního viníka mnichovské katastrofy.

         Mnichov 1938 má v českém prostředí výjimečný rozměr. Poznamenal ho vlastně dvakrát, jak odtržením oblastí, které byly tradiční součástí českého státu, tak zrodem fenoménu, který poznamenal všechny zdejší generace. A zatímco první se obnovením původních hranic a uznáním mnichovské smlouvy za neplatnou již vyřešilo, druhé je stále otevřené a nedaří se s ním vyrovnat. Vytvořil se jakýsi začarovaný kruh, v němž se všichni autoři píšící o roce 1938 pohybují a nejsou schopni (a možná ani ochotni) překročit dané mantinely.

         Při hledání východiska z této situace je možné se nechat inspirovat například britskou historiografií, která již několik desetiletí vede diskusi o britské politice tzv. appeasementu ve 30. letech. Její názory přitom prošly zásadním vývojem, od těch nejstarších poznamenaných prožitkem výsledků appeaserské politiky po ty současné, které se snaží sledovat celý proces jako jeden z příznaků mocenského úpadku britského impéria (aniž by přitom zakrývaly pochybení tehdejších politiků). Tato cesta je pro českou historiografii, užívající se svobodného prostředí mnohem kratší dobu, nepochybně inspirující. Důkladná analýza širších souvislostí vývoje by mohla přinést konečně něco nového do českých diskusí kolem roku 1938. Takto monograficky zpracovaná témata (za všechny jmenujme alespoň například podíl Edvarda Beneše na výstavbě československé armády ve 30. letech nebo vojenské výdaje Československa ve stejném období a jejich vliv na ekonomiku) a seriózně vedená diskuse nad nimi však stále citelně chybí.



Poslední aktualizace: 22.01.2004

NAVRCHOLU.cz