Otištěno: Dějiny a současnost, 2000, č. 4, s. 31-34
Při sledování osobnosti druhého československého prezidenta se hlavní zájem soustřeďuje na zahraniční a vnitřní politiku. Daleko menší pozornost je věnována jeho podílu na výstavbě armády. Vzniká tak dojem jakoby jeho zásahy v této oblasti byly jen příležitostné a vyplývaly z role prezidenta jakožto vrchního velitele armády. Při bližším studiu však zjistíme něco jiného, totiž že Edvard Beneš se vojenskou problematikou zabýval velmi důkladně a systematicky, a to už od počátku 30. let.
Když v roce 1932 připravili pracovníci Hlavního štábu československé armády plán zásadní reorganizace a modernizace, potřebovali k jeho uskutečnění podporu politiků, kteří by zajistili především nezbytné finanční prostředky. Tuto podporu ochotně poskytl ministr zahraničí Edvard Beneš, který v červenci 1932 po návratu z odzbrojovací konference v Ženevě sdělil představitelům armády, že asi v roce 1936 nebo 1937 přijde krize a Československo musí být do té doby vojensky připravené. Když náčelník Hlavního štábu generál Jan Syrový poznamenal, že nejsou peníze, Beneš ho ujistil, že peníze budou. Po tomto ujištění přijal Hlavní štáb plán reorganizace a modernizace a v listopadu 1933 došlo na popud prezidenta Masaryka k personálním změnám v čele armády. Edvard Beneš zaujal k těmto změnám zpočátku opatrný postoj, protože podporoval odvolaného generála Syrového. Postupně však poznal, že nový náčelník Hlavního štábu generál Ludvík Krejčí se osvědčil a armáda pod jeho vedením dobře funguje.
Jako ministr zahraničí mohl Edvard Beneš zasahovat do vojenských záležitostí především v Nejvyšší radě obrany státu, zřízené na podzim 1933 a zodpovědné za zabezpečení obrany státu. Svou úlohu spatřoval v prvé řadě v zajištění financí. Na schůzi rady v létě 1934 se zasadil, aby armáda dostala ihned jednu miliardu korun a druhá miliarda jí byla přislíbena na další rok. Doporučoval také přímá jednání ministra národní obrany s ministrem financí. Přednosta Vojenské kanceláře prezidenta republiky generál Silvestr Bláha si v této souvislosti poznamenal, že Beneš prosazoval požadavky armády víc než ministr obrany Bradáč. Edvard Beneš se dále v té době pravidelně scházel s důstojníky Hlavního štábu a projednával s nimi zahraničně politické podklady nutné pro zpracování mobilizačních a nástupových plánů. Hovořilo se také o dalších otázkách, například o opevnění. Generál Karel Husárek, zodpovědný za jeho výstavbu, později napsal, že autorem této myšlenky byl na základě zkušeností z Francie právě Edvard Beneš. Pravděpodobnější však bude, že výstavbu opevnění, navrhovanou již dříve vojáky, ministr pouze podpořil.
K jedné z informačních schůzek s představiteli Hlavního štábu došlo po Benešově návratu z Moskvy v létě 1935. Generál Krejčí při ní poukazoval na zvýšené německé nebezpečí a na potíže, které dělá vláda při realizaci nutných protiopatření. Edvard Beneš slíbil plnou podporu ve vládě a radil k vystupňování všech příprav k obraně.
V červenci 1935 se Edvard Beneš sešel s již zmíněným generálem Bláhou, který ho obsáhle informoval o otázkách souvisejících s armádou. Bláha zhodnotil odborné schopnosti velících generálů a jejich politickou orientaci a také osobu nového ministra národní obrany Machníka. Zabýval se i reakcí velitelského sboru na uzavření spojenectví se Sovětským svazem a navrhoval, aby ministr Beneš zvýšil v tomto směru své působení na vojáky. Nakonec věnoval pozornost menšinové otázce v armádě a upozornil, že vysocí generálové se vesměs staví k Němcům odmítavě a nechtějí je odvádět, protože to podle nich oslabuje vojenskou sílu státu. Beneš reagoval slovy, že nelze dělat rozdíly a Němce předem vyřazovat. Doporučoval orientovat se spíše na dělníky a rolníky a vychovávat je k vojenskému kamarádství.
Dne 14. prosince 1935 byl Edvard Beneš zvolen prezidentem, čímž se současně stal vrchním velitelem branné moci, jak zněl dobový název pro armádu. Tuto funkci hodlal vykonávat aktivně a už od počátku se zajímal o svá práva a povinnosti. Měl v úmyslu zavést na Hradě pravidelné vojenské audience, při kterých by ho zástupci armády informovali o aktuálních otázkách obrany státu. Dále se zajímal o možnost předsedat Nejvyšší radě obrany státu a Armádnímu poradnímu sboru, které běžně řídili předseda vlády a ministr národní obrany. Ve všech případech šlo o novou praxi, protože za prezidenta Masaryka byly vojenské audience ojedinělé a Nejvyšší radě obrany státu a Armádnímu poradnímu sboru Masaryk nikdy nepředsedal.
Beneš začal tyto záměry ihned realizovat. Po nezbytných přípravách si 11. února 1936 pozval představitele Hlavního štábu, aby ho informovali o stavu armády. Setkání se vyvinulo velmi zajímavě. Po úvodním referátu generála Krejčího o vojenské organizaci začal klást vojákům četné otázky a odpovědi na ně pak zabraly všechen zbývající čas. Přítomní generálové tím byli zaskočeni a měli pocit, že je nový prezident zkouší. Za několik dnů, 20. února 1936, pak Beneš poprvé předsedal jednání Nejvyšší rady obrany státu. Ještě před vlastním zasedáním projednal předběžně některé plánované otázky s příslušnými ministry. Radu řídil s přehledem a prokázal, že je do problematiky dobře zasvěcený.
Zanedlouho po svém nástupu do funkce prezidenta též vyřešil dlouholetý problém vzájemného vztahu generálního inspektora a náčelníka Hlavního štábu. Nesoulad na těchto nejvyšších místech už dlouho negativně ovlivňoval vztahy v čele armády. Počátkem roku 1936 Beneš uložil své vojenské kanceláři, aby připravila návrh dekretu o kompetencích obou zmíněných funkcionářů. Po připomínkách ministra obrany, náčelníka Hlavního štábu i generálního inspektora a nelehkých jednáních vznikl nový návrh, který byl 22. prosince 1936 vydán jako rozkaz prezidenta. Celý problém se tak konečně vyřešil, a to kompromisem, kdy generální inspektor se sice stal služebně nejstarším generálem, ale náčelník Hlavního štábu si přesto udržel značnou nezávislost.
Jako vrchní velitel armády měl i tradiční povinnosti, mezi které patřilo každoroční pořádání tzv. vojenské večeře na Hradě, novoroční audience, návštěvy různých vojenských útvarů po celé republice a účast na velkých cvičeních armády. Vojenské večeře, kterých se účastnili vybraní vojenští zástupci, počínaje generály a konče příslušníky mužstva, proběhly v březnu 1936 a v únoru 1937. Počet návštěv vojenských útvarů byl v roce 1936 dosti vysoký. Prezident stihl navštívit Vysokou školu válečnou, Kurz pro vyšší velitele, Pěchotní učiliště, pražskou, brněnskou a bratislavskou posádku i řadu pěších, dělostřeleckých a ženijních pluků. V roce 1937 toto tempo poněkud zmírnil a navštívil Vojenský technický a letecký ústav, Vojenské telegrafní dílny a jednotky pěchoty a jezdectva. Pokud jde o vojenská cvičení, v roce 1936 se zúčastnil největších manévrů československé armády za dobu její existence, které probíhaly v srpnu ve východních Čechách a v září na jižním Slovensku. O rok později měl v úmyslu sledovat cvičení na Slovensku a Moravě, ale na poslední chvíli musel návštěvu Slovenska zrušit. V rámci manévrů na Moravě v srpnu 1937 si Edvard Beneš mimo jiné prohlédl také opevnění na Ostravsku a Králicku.
Systém vzájemné komunikace mezi velením armády a vrchním velitelem, který Beneš zavedl, se ukázal jako velmi efektivní. Díky pravidelným audiencím byl prezident dobře informován o dění v armádě a jejích plánech, vojáci se zase seznamovali s aktuální politickou situací. Nelze ovšem pominout, že narozdíl od prezidenta Masaryka si Beneš udržoval od generality určitý odstup. S tím se například jen těžko vyrovnával generál Krejčí, který se nemohl zbavit pocitu, že ho prezident nemá v oblibě.
Zcela zásadní význam mělo pro československou armádu uvolňování dostatečných finančních prostředků. Plánované změny byly totiž takového rozsahu, že je nebylo možné financovat dosavadním způsobem a byl k tomu třeba zvláštní úvěr. Dne 4. června 1936 schválila Nejvyšší rada obrany státu na následující léta celkem 8,775 miliard korun na vybavení armády a výstavbu opevnění. Šlo o částku mimořádně vysokou, která převyšovala veškeré výdaje státního rozpočtu v roce 1936. Přesto Hlavní štáb již na jaře 1937 zjistil, že k plánované modernizaci armády to nebude stačit. Generál Krejčí se proto obrátil na prezidenta Beneše a ten vyslovil souhlas s dodatečnými požadavky armády. Sám v této věci zahájil přípravná jednání s příslušnými vládními činiteli. Především díky jeho zásahu schválila Nejvyšší rada obrany státu 14. června 1937 další zvláštní úvěr, tentokrát ve výši 5,648 miliard korun pro léta 1938 až 1942.
Souhlas s úvěry však ještě neznamenal jejich okamžité uvolnění. Hlavní štáb totiž požadoval co nejrychlejší výplatu velkých částek a narážel přitom na odpor ministerstva financí, které se snažilo uvolnit jen částky malé, neznamenající přílišné zatížení ekonomiky. Situace vyvrcholila koncem roku 1937, kdy ministr financí varoval, že není schopen požadavky armády krýt. Jeho ministerstvo zaujalo odmítavý postoj také k návrhu vojáků, aby se poskytly daňové úlevy podnikům, které si na vlastní náklady opatří protileteckou ochranu. Intervence armády nepomohly a teprve zásah prezidenta názor ministerstva změnil.
Edvard Beneš tak představoval konečnou instanci, na níž se vojáci často obraceli v případě, že jejich návrhy se setkaly s nepochopením či přímo odmítnutím jiných ministerstev. Významně se angažoval například v otázce vytváření Civilní protiletecké ochrany, na němž se společně podílela především ministerstva vnitra a obrany. Prezident sám doporučoval vznik nového orgánu, zodpovědného za tuto oblast, a několikrát sešel s příslušnými civilními i vojenskými činiteli a snažil se odstranit největší nedostatky. Příliš to ale nepomohlo a organizace Civilní protiletecké ochrany zůstala v kritickém okamžiku neuspokojivá.
V roce 1938 se musel Edvard Beneš věnovat v prvé řadě problému německé menšiny v Československu a zhoršující se zahraničně politické situaci. Přesto si našel čas na návštěvy vybraných složek armády. V únoru 1938 si prohlédl Ředitelství opevňovacích prací a v březnu navštívil Vysokou intendantskou školu. V květnu 1938 následovala návštěva dělostřeleckého pluku v Táboře, v červnu prezident zhlédl ukázku zásahu protiletadlového dělostřelectva a stíhacího letectva proti náletu bombardérů a konečně v červenci ukázkové cvičení pěších a dělostřeleckých jednotek se střelbou. Jeho program však výrazně ovlivňovaly politické události.
Zkouškou připravenosti armády se stala vojenská opatření v květnu 1938. Po ne zcela důvěryhodných zprávách o soustřeďování německých vojsk v Sasku a Bavorsku navrhl generál Krejčí mimořádné povolání záložníků do zbraně a Edvard Beneš to podpořil, i když se přiklonil k menšímu rozsahu, než jaký žádal Hlavní štáb. V důsledku těchto opatření byla pak zcela zrušena pravidelná vojenská večeře naplánovaná na 26. května.
Vzhledem ke stále se zvyšujícímu vojenskému ohrožení státu byly schůzky prezidenta s nejvyššími vojenskými představiteli dosti časté a konaly se zhruba dvakrát za měsíc. Projednávalo se na nich například pojmenování vojenských jednotek, stav vyzbrojování armády, názory na vedení bojové činnosti, urychlení mobilizačních opatření, národnostní složení mobilizované armády nebo výstavba krytů a evakuace obyvatelstva. V červnu přišli vojáci dokonce s návrhem na okamžité zavedení tříleté vojenské základní služby. Edvard Beneš nebyl proti.
V roce 1938 opět nabyla na aktuálnosti otázka financí pro armádu. V důsledku výrazně zhoršené vojenské situace po anšlusu Rakouska požadoval Hlavní štáb doplnit zásoby střeliva a zvýšit zálohu leteckého materiálu. Ministerstvo obrany proto navrhlo urychlit uvolňování finančních prostředků a řídit ho podle armádních potřeb. Nutné prostředky měly být zajištěny i za cenu odložení jiných naléhavých úkolů. Tentokrát vše proběhlo bez komplikací. Nejvyšší rada obrany státu a po ní i vláda se vším souhlasily. V případě nutnosti mělo dojít i k zastavení dodávek zbraní do zahraničí.
Léto 1938 bylo ve znamení horečné aktivity prezidenta i vojáků. Edvard Beneš se věnoval jednání se zástupci sudetských Němců a také s britským diplomatem lordem Runcimanem. Velení armády zdokonalovalo přípravy k obraně a připravovalo se na blížící válku. Společně pak se znepokojením sledovali váhavost a nerozhodnost československých spojenců, hlavně Francie. Koncem srpna odjel do Francie podnáčelník Hlavního štábu generál Fiala, avšak francouzský generál Gamelin s ním odmítl projednat konkrétní formy vzájemné pomoci.
Události září 1938 jsou dostatečně známé. Zajímavé je, že zde došlo k určitým rozporům mezi prezidentem a velením armády. Po vypuknutí německého povstání v pohraničí žádal Hlavní štáb povolání několika ročníků do zbraně a později přímo mobilizaci. Edvard Beneš to odmítal a částečně ustoupil až poté, když generál Krejčí pohrozil demisí. Nešlo ovšem o nějakou změnu v postoji prezidenta, ale o ohled na postoj Francie a Velké Británie. Mobilizace byla pak vyhlášena v okamžiku, kdy s ní obě mocnosti vyslovily souhlas.
Vztah velení armády a prezidenta Beneše byl po celou dobu korektní a obě strany se respektovaly a nezasahovaly si navzájem do svých záležitostí. Výjimku představovalo pouze jmenování generála Luži do funkce zemského vojenského velitele na Moravě v roce 1937, které Beneš prosadil proti vůli ministerstva národní obrany. Údajně s ním totiž počítal v budoucnu jako s novým náčelníkem Hlavního štábu. Naopak vojáci prakticky po celá 30. léta naléhali, aby bylo uzavřeno spojenectví s Polskem, které považovali za nezbytné pro úspěšnou obranu Československa, avšak neuspěli. Ještě v posledních zářijových dnech roku 1938 žádali Beneše, aby se pokusil získat Polsko, a to i za cenu územních ústupků.
Na závěr můžeme konstatovat, že bez ohledu na mnichovský diktát a následnou kapitulaci bez boje má Edvard Beneš značné zásluhy na tom, že československá armáda prodělala ve 30. letech výrazný kvalitativní i kvantitativní vzestup a na podzim 1938 patřila k nejlepším v Evropě. Se svou známou pracovitostí řešil otázky spojené s obranou státu a jeho vojenskou silou a zastínil tak všechny ostatní politické činitele odpovídající za obranu, především předsedu vlády a ministra národní obrany. Vojáci v jeho osobě nalezli vždy oporu. Projevoval až nevšední zájem o všechny vojenské záležitosti, a to už jako ministr zahraničí. Správně totiž odhadl, že se blíží velká krize a chtěl, aby stát byl na ni připraven.
Prameny a literatura:
Vojenský ústřední archiv – pozůstalost generála S. Bláhy
Archiv autora – vzpomínky generála L. Krejčího a plukovníka J. Fetky
Armáda, brannost národa a obrana státu. Praha 1938.
Beneš, E.: Paměti. Praha 1948.
Fidler, J.: Generálové legionáři. Brno 1999.
Nesvadba, F.: Proč nezahřměla děla. Praha 1986.