Francouzsko-československá letecká spolupráce (leden 1933-září 1938)
Poté, co byla pozemní armádě svěřena povýtce defenzivní úloha, uvažovali určití francouzští političtí a vojenští představitelé na začátku 30. let, že by letectvo mohlo díky své schopnosti rychlého zásahu plnit velmi důležitou strategickou úlohu ve východní Evropě tím, že by zajistilo stálé letecké spojení se státy Malé dohody a Polskem. V jejich očích bylo Československo solidním a důvěryhodným východním spojencem.
V té době se dostává na pořad dne mezi generálními štáby obou zemí myšlenka letecké spolupráce. Naplňuje se na počátku roku 1933 a dělí se na dvě výrazná období. Od ledna 1933 do poloviny roku 1936 se rozvíjela v atmosféře absolutní důvěry. Od nástupu Lidové fronty až do prvního pololetí roku 1938 dosahuje zdánlivě svého vrcholu. Přesto však náhle skončila v září 1938 na mnichovské konferenci. Jak došlo k tomu, že se Francie a Anglie rozhodly v bavorském hlavním městě rezignovat na vojenskou pomoc Československu? V tomto neradostném diplomatickém kontextu je nutné nepodceňovat letecký faktor, který zavážil na rozhodnutí Edouarda Daladiera v nejtragičtějších hodinách československé krize. Je však třeba určit do jaké míry. Ostatně ukončily francouzské ústupky v Mnichově všechny kontakty mezi letci obou národů?
Jasná vůle ke spolupráci (leden 1933-červen 1936)
Všechno začalo na setkání mezi generálem Gamelinem, kterého doprovázel generál Bares (generální inspektor letectva), a generálem Syrovým, náčelníkem generálního štábu československé armády, který pobýval v Paříži mezi 28. a 31. lednem 1933. Rozhovory, které probíhaly, byly důvěrné a znamenaly určitou celkovou analýzu vojenských vztahů mezi oběma zeměmi. Dne 30. ledna se jednalo o problematice letectva. Zúčastněné strany podtrhly nezbytnost letectva, které představovalo hlavní pojítko mezi oběma národy, a stanovily dva cíle: „nutnost úzké spolupráce mezi francouzským a československým letectvem“ a umístění „části francouzského letectva na československém území kvůli obzvláště vhodné poloze Čech“.
Při definování těchto dvou závěrů byly Čechy francouzskými vojáky považovány za důležitý strategický odrazový můstek: na průniku „sedmi dopravních tras“ měla tato průmyslová základna západního Československa umožnit průzkumným letadlům „rozpoznat směřování hlavních sil“ německé armády v případě útoku a bombardérům útočit na průmyslové a vojenské cíle, které oba štáby předem určí jako „koaliční cíle“. Pohyb byl tím zahájen: rok 1933 znamená skutečný počátek francouzsko-československých leteckých vztahů, které se v příštích letech zintenzivňovaly.
V roce 1933, krátce po lednovém setkání generálů Syrového a Gamelina, došlo v jednáních mezi letci obou zemí ke třem významným událostem. Na konci dubna byla do Prahy vyslána delegace francouzských důstojníků, tedy ve stejné době, kdy vznikla letecká armáda. Skládala se z podplukovníka Koeltze z ministerstva války a majorů Mouttea a Vaubicourta z ministerstva letectví a jejím úkolem bylo od 27. dubna do 4. května společně s československými kolegy rozvinout a doplnit cíle stanovené v lednu. Květen 1933 představuje oficializaci letecké spolupráce mezi armádami obou zemí. Její principy byly schváleny československým ministerstvem národní obrany 12. května a francouzským předsedou vlády 30. května. Proces sbližování tedy mohl začít a zrychloval se z iniciativy Pierra Cota, který se za svého prvního působení na ministerstvu letectví od ledna 1933 do února 1934 osobně zasazoval o rozvoj vztahů spojujících letectva obou zemí.
Nová etapa započala cestou Pierra Cota do Čech v listopadu 1933. Ministr letectví osobně přicestoval do Prahy, aby se setkal s představiteli československého vojenského letectva. Ve své cestovní zprávě Pierre Cot uzavíral, že letecká spolupráce s Československem má velký strategický význam „kvůli centrální poloze, kterou zaujímají československé letecké základny v Evropě“. V Paříži v prosinci 1933 se generální štáby obou zemí znovu dohodly na podmínkách nasazení francouzských průzkumných a bombardovacích jednotek a na základě tohoto prvotního navázání kontaktů se dohodly na konkrétních výsledcích. Dvě francouzské skupiny vyzbrojené Léo XX byly určeny kdykoliv k zásahu v Čechách (první skupina 54. eskadry a jedna skupina 22. eskadry). Ve stejné době se Pierre Cot vyjádřil velmi optimisticky o budoucnosti vztahů mezi oběma štáby letectva. Tento nový impuls, který dal Pierre Cot, nezůstal bez odezvy, neboť setkávání štábů letectva obou zemí se stalo pravidelným a formalizovalo se od roku 1935.
Po událostech v lednu 1934, které otřásly Daladierovou vládou, byl Pierre Cot nucen opustit ministerstvo letectví. Za jeho nástupce generála Denaina, který byl jeho podřízený jakožto náčelník štábu leteckých sil, závazky vůči Československu nebyly zpochybněny.
Od roku 1934 francouzsko-československá letecká spolupráce získala novou dynamiku východní strategií ministra zahraničních věcí Louise Barthoua. Po krachu jednání o odzbrojení s Německem, ukončených francouzskou nótou ze 17. dubna 1934, která zahájila pevnou diplomacii, Louis Barthou navrhl „východní Locarno“, což byl pakt, který měl soustředit různé státy, jejichž území a hranice vyvolávaly choutky hitlerovské říše. Tím, že by spojil Polsko, Československo a SSSR ve východním paktu, chtěl obklíčit Německo jak na západě, tak na východě Evropy. V tomto plánu se Československo stávalo důležitým partnerem. Říše byla rovněž vyzvána k podpisu paktu, ale Barthou jí tím chtěl lépe neutralizovat ve vlákně diplomatických závazků garantovaných Společností národů a tak ji umenšit. V případě, že by Hitler odmítl připojit se k východnímu paktu, sám by vyloučil svou zemi z rodiny evropských zemí. Jestliže velmi aktivní francouzská diplomacie ve východní Evropě utrpěla vážnou ránu dvojí vraždou Barthoua a jugoslávského krále Alexandra v Marseille v říjnu 1934, přispěla však k posílení existujících svazků mezi československým a francouzským letectvem.
Úder, který utrpěla politika Quai d´Orsay však nezpomalila spolupráci mezi letci obou zemí, která začala v roce 1933. Rok 1935 byl příznivý urychlení letecké spolupráce mezi Paříží a Prahou. Barthouovu východní diplomacii v únoru 1935 přeformuloval Pierre Laval, který dával přednost leteckému paktu, na němž by participovalo několik mocností, rok 1935 souvisí s rozvojem československo-francouzské letecké spolupráce. V březnu 1935 odhalil Goering letecké vyzbrojování Říše. Tato oficializace existence luftwaffe vedla zástupce francouzského a československého letectva k urychlenému uzavření dohody. Byla uzavřena 1. července 1935 generály Kellerem a Faijrem (správně Fajfrem) a obsahovala popis do nejmenších podrobností „podmínek letecké spolupráce francouzských a československých leteckých sil v případě konfliktu, kterého se Francie a Československo zúčastní společně proti samotnému Německu, nebo proti Německu ve spojení s jednou nebo další mocností“. Neexistovala už žádná další pochybnost, nepřítelem pro obě země bylo Německo, maďarské nebezpečí se dostávalo na vedlejší kolej.
Smlouva z 1. července 1935 přebírá opatření z roku 1933, přizpůsobuje je však novým skutečnostem: změně materiálu (nahrazení Léo XX Blochy 200) a zavedením nového operačního plánu. Nepředstavuje však rigidní text, v němž by vše bylo stanoveno dopředu a s definitivní platností. Naopak, zahajuje úzkou a trvalou leteckou spolupráci s nepřerušeným cyklem schůzek obou generálních štábů, která trvala od léta 1935 do léta 1938, které se konaly dvakrát do roka (v Praze na jaře a v Paříži v zimě). Byly upřesněny dva cíle: připravit pečlivě nasazení francouzských jednotek v Čechách s ohledem na problémy infrastruktury a logistiky a zlepšení spolupráce obou zpravodajských služeb. Navíc si letectvo vyhradilo právo vyslat dodatečné letecké jednotky na československé území v případě nutnosti.
V polovině roku 1935 se francouzská vláda snažila a priori dodržet své závazky. Důkazem je skutečnost, že po podepsání konvence ustanovila dvě skupiny 32. perutě k nasazení v Československu v případě konfliktu s Německem. Jistě tehdy existovala skutečná vůle k vzájemné spolupráci v oblasti letectví na obou stranách.
Povahu spolupráce mezi oběma letectvy můžeme shrnout slovy vzájemnost a obojakost. Vzájemnost vzhledem k oboustranné důvěře, která se nastolila mezi oběma stranami a vyvrcholila leteckou smlouvou z 1. července 1935, obojakost kvůli postranním myšlenkám francouzského velení a zákrutům diplomacie Quai d´Orsay.
Od vrcholu francouzsko-československé letecké spolupráce k „mnichovskému ústupu“ (červen 1936- září 1938)
Zdá se, že československo-francouzské letecké vztahy byly během dvou let Lidové fronty vzorné a dokonce dosáhly svého vrcholu. Přesto však vnější letecká politika a diplomacie Francie ve východní Evropě byly neúspěšné a vzbudily řadu zklamání zvláště u ostatních členských států Malé dohody. V letech 1933-1934 Rumunsko a Jugoslávie žádaly francouzskou vládu, aby modernizovala jejich vojenské letectvo, ale brzy se Francie odvrátily, neboť jim nebyla schopna dodat včas letadla a motory, které požadovaly. Obrátily se tedy na další dodavatele, především z Německa, které se stalo jedním z velkých dodavatelů a podařilo se mu je včlenit do svého ekonomického orbitu. Navíc absence odpovědi v případě remilitarizace Porýní diskreditovala Francii v očích spojenců. Jugoslávie a Rumunsko se odvrátily od svého tradičního ochránce.
Přesto však Československo představuje ve vztahu k dalším zemím Malé dohody výjimku. Vyhnulo se německé ekonomické nadvládě a prakticky totálně přijalo francouzskou strategii.Tuto věrnost vysvětlují dva zásadní motivy. Především to byl důvod politický: Československo si uvědomovalo, že tvoří mnohonárodnostní stát s křehkou soudržností a muselo se obávat německých požadavků na Sudety nebo na anšlus, jež by znamenaly přítomnost wehrmachtu v bezprostřední blízkosti. Kromě toho ho nefascinovaly Hitlerovy diktátorské metody a zůstávalo ukotveno v táboře demokracií. Druhý důvod byl ekonomický, Československo mělo jako jediný člen Malé dohody skutečný letecký průmysl. Praha se nechtěla rozejít s Paříží ani po remilitarizaci Porýní. V květnu 1938 prohlásil prezident Beneš francouzskému vyslanci, že „Československo zůstane věrno svému spojenectví s Francií“. Díky privilegovaným vzájemným vztahům tak československo-francouzská letecká spolupráce bezprostředně neutrpěla kvůli porážkám, jež Quai d´Orsay utrpělo ve východní Evropě, alespoň ne do roku 1938.
Na druhé straně francouzská vláda v letech 1936 a 1937 opouštěla svůj rezervovaný postoj a projevovala větší rozhodnost, což vyústilo v podstatné posílení letecké spolupráce mezi Paříží a Prahou. Tato intenzifikace vztahů mezi letectvy obou zemí se projevilo zvýšenou frekvencí vzájemných setkání (v průměru dvakrát do roka), kvalitou výměny (francouzští důstojníci velmi oceňovali „metodičnost“ a „preciznost“ svých českých kolegů) a nárůstem leteckých prostředků, které ministerstvo letectva hodlalo nasadit. Tato nová snaha se projevuje od prosince 1935. Během tohoto zimního setkání uvažovali vyjednavači o umístění čtyř skupin francouzských bombardérů od prvních dnů konfliktu. O rok později se štáb letectva rozhodl angažovat mnohem víc. Na jednáních, která se konala v Paříži od 26. do 28. listopadu 1936, navrhl umístění letecké armády v Čechách. Její prostředky by se specifikovaly podle okolností, ale mohly se rovnat až jedné divizi o síle deseti leteckých skupin. Je to podstatný pokrok proti dvěma skupinám, které francouzští letci slibovali ve smlouvě z 1. července 1935. Tvářnost mezinárodních vztahů se změnila. Diktatury přistoupily k činu a zkoušely svůj letecký potenciál na bojištích španělské občanské války. Během rozhovorů v listopadu 1936 štáby letectva uvažovaly o třech možných územích pro rozmístění francouzských leteckých jednotek: v Čechách na hranici s Bavorskem, nebo na moravské vrchovině, nebo na jižní Moravě v sousedství Rakouska. Tyto hypotézy svědčí o tom, že se Francouzi a Čechoslováci obávali německého útoku vycházejícího z jihu Říše nebo Rakouska a nevylučovali anšlus.
Dynamiku vztahů posilovali od konce roku 1936 Francouzi, kteří se ještě nevzdali záměru obnovit svá východní spojenectví a zasadit je do jednotného rámce a přispět polsko-českému a česko-sovětskému sblížení. Lidová fronta odmítala přímou konfrontaci s hitlerovskou Říší a s Itálií a ve španělském konfliktu zvolila neutralitu (i když ministr letectví Pierre Cot a jeho šéf kabinetu Jean Moulin tajně dodávali letadla španělským republikánům). Aby však předešla možnému ohrožení zpoza Rýna, rozhodla se přesto urychlit francouzské letecké vyzbrojování a oživit svá spojenectví na západě s Anglií a na východě s Polskem a Československem. V září 1936 vláda Léona Bluma podepsala s Varšavou dohody v Rambouillet, které posílily francouzsko-polskou leteckou spolupráci. Francouzsko-československé letecké rozhovory patřily k této nové orientaci francouzské diplomacie ke státům východní Evropy. Přes úsilí Francie o znovuvybudování bloku východních spojenectví a o usmíření Prahy s Varšavou polsko-československé napětí přetrvalo až do roku 1939.
S tím samým úmyslem vyzvala francouzská vláda prezidenta Beneše ke sblížení se Sovětským svazem. Československý prezident byl připraven tak učinit. V únoru 1936 oznámil panu Naggiarovi, francouzskému vyslanci v Praze, že rusko-české vztahy „budou totožné s těmi, které Francie hodlá nastolit mezi sebou a Sověty“. Francouzská vláda tedy mohla vážně uvažovat o trojstranném spojenectví Paříž-Praha-Moskva, kde mělo letectvo sehrát důležitou roli. Během vojenské mise generála Schweisgutha do Moskvy v září 1936 se jednalo o možnostech zásahu sovětského letectva na podporu Čechů proti Německu. Překážek však zůstávalo dost. Takováto operace vyžadovala přelet polského nebo rumunského územím ale „ruské letectvo by nad Německem operovalo na konci s dechem, vzhledem k tomu, že SSSR nemá společnou hranici s Říší“. Polsko a Rumunsko byly nepřátelské myšlence průchodu ruských jednotek přes své území, ať na zemi nebo ve vzduchu. Konečně českoslovenští představitelé měli jen málo chuti spojit se s bolševickým režimem, pro nějž měli jen málo sympatií. Kvůli tomu nebyla uzavřena vojenská dohoda mezi Prahou a Moskvou.
Jestliže tedy francouzská vláda ztroskotala ve své snaze o vybudování pevného leteckého spojení mezi Stalinovým režimem a vládou prezidenta Beneše, stalo se tak i díky vlastní opatrnické a rozporuplné diplomacii. Ani ona sama nedoplnila spojeneckou smlouvu s Moskvou vojenskou dohodou.
Francouzské velení to koneckonců odmítalo. I když uvažovalo o trojstranném vojenském spojenectví Moskva-Praha-Paříž, dělo se tak s velkým odstupem vzhledem k jeho averzi vůči sovětskému režimu a pochybnostem o možnostech Rudé armády v oblasti letectví. Tento odstup generálního štábu je patrný zvláště od roku 1936, kdy generál Vuillemin, zástupce letectva ve Schweisguthově misi vyjádřil své pochybnosti o kvalitách velitelských kádrů sovětského letectva. Během roku 1937 se Léon Blum a jeho ministr zahraničí Yvon Delbos nechali ovlivnit argumenty generálního štábu, který zpochybnil schopnosti sovětského velení zasaženého Tuchačevského aférou a možnost zásahu Rudé armády, kterému bránilo „otevřené nepřátelství Rumunů a Poláků“. Kromě toho nechtěli představitelé Lidové fronty dráždit Brity, kteří by pohlíželi velmi nepříznivě na uzavření letecké dohody mezi francouzskou a sovětskou armádou. Toto řešení hájil rozhodně pouze ministr letectví Pierre Cot, který však zůstal v menšině a musel se podřídit.
Svým roztříštěním, změnami názorů a váháním tak francouzské rozhodující síly, ať civilní nebo vojenské, zmařily naději na vytvoření trojstranné letecké síly složené z francouzského, ruského a československého letectva.
Přes diplomatické zápletky ve východní Evropě si generální štáb letectva uchoval svou víru v leteckou spolupráci s Prahou a pokračoval v plodné cestě zahájené v listopadu 1936. Novou etapou se stala dodatková dohoda k letecké konvenci z 1. července 1935 a k cílům stanoveným v rozhovorech v Paříži v listopadu 1936: vysláním letecké armády do Československa, rozmístěním francouzských leteckých jednotek v Čechách a na Moravě s ohledem na „situaci a na omezenou dobu“ a vyčleněním sedmi skupin, jež by tvořily páteř této armády. Autoři doplňující dohody z dubna 1937 postupovali kupředu při přípravě a realizaci konkrétních opatření „přistání a zásobování francouzských leteckých formací v Československu“, které budou mít při odletu z Francie za cíl uskutečnit útoky proti cílům na nepřátelském území, které budou moci při návratu přes Německo opakovat. Při tomto pendlování mezi dvěma nepřátelskými zeměmi, by francouzské letectvo nemuselo výhradně počítat se svou vlastní logistikou a získalo by tím podstatnou výhodu. Získalo by větší volnost manévrování a Německo by se tak neustále ocitalo mezi dvěma ohni. Československo by se tak stalo jakousi pozemní „letadlovou lodí“ Francie. Na obou stranách se uvažovalo o nastolení spolupráce na pevných základech a vládlo přesvědčení, že dohody vstoupí v platnost od začátku konfliktu.
Tato vzájemná důvěra se zdála neotřesitelnou po celý rok 1937 a zhmotnila se při setkání v listopadu 1937 v Paříži, kdy byla ustavena úzká spolupráce mezi odposlouchávacími službami a radiogonometrií francouzského a československého letectva. Na konci roku 1937 dosáhla československo-francouzská letecká spolupráce svého vrcholu oficiální návštěvou generála Féquanta v Praze, kde měl příležitost setkat se s prezidentem Benešem. Beneš mu oznámil, že jeho země je připravena bránit se více než měsíc německému útoku, což by mělo poskytnout čas Spojencům (Francii a Spojenému království) k poskytnutí pomoci. Dohoda mezi Prahou a Paříži se zdála bezchybná. Za okolností, kdy byl nepřítel jasně identifikován, byla spolupráce mezi letectvy obou zemí jasně vymezena. Pokračovala bez mráčků ostatně i v první polovině roku 1938.
Rok 1938 byl však poznamenán zjištěním francouzských představitelů o slabosti jejich letectva a jeho jasné zaostalosti vůči luftwaffe. Toto zjištění výrazně proměnilo jejich postoj. Je jisté, že slabost letectva, jež bylo doposud považováno za strategický nástroj par excellence pro zásah ve východní Evropě, zavážila při rozhodování Daladiera v okamžiku mnichovské konference v září 1938, jejíž výsledky byly po válce interpretovány jako skutečné „opuštění“ Československa.
„Ústup demokracií a opuštění Československa Francií v Mnichově v září 1938 byly zvláště vykládány, a to oprávněně, momentálními politickými a diplomatickými podmínkami. Uvnitř to byl příchod Georgese Bonneta na ministerstvo zahraničí a existence silného pacifistického klanu uvnitř Daladierovy vlády, které přispěly k vychýlení francouzské zahraniční politiky ve smyslu neintervence ve východní Evropě. Navíc extrémní závislost Quai d´Orsay na britské diplomacii založené na „appeasementu“ přiměla Paříž k přijetí usmiřovací teze Chamberlaina a lorda Halifaxe, kteří vyhlásili svou připravenost pomoci vojensky Francii při útoku Německa, nikoli však Československu. Zatímco dva jeho předchůdci Yvon Delbos a Paul Boncour odmítali přijmout doktrínu „appeasementu“ vyznávanou novým šéfem Foreign Office lordem Halifaxem, Georges Bonnet předběžně podmínil francouzské angažmá v Československu vojenskou podporou Velké Británie. Tím, jak se zuby nehty držel tohoto principu, ochromil francouzskou diplomacii a podřídil ji zahraniční politice Londýna. Neodmítal a priori eventualitu vojenské podpory francouzské armády Československu, ale když pochopil že Anglie neobětuje své vojáky na obranu Prahy, oznámil 20. července 1938 vyslanci Osuskému, že „v žádném případě československá vláda nemůže věřit, že pokud vypukne válka, tak my budeme na její straně, zvláště když se v této věci nacházíme v prakticky dokonalé izolaci“. Tato zpráva ohromila Beneše, který si nazítří povolal francouzského vyslance Lacroixe: „byl velmi vzrušený a diskutoval s ním tři hodiny“.
Politické a vojenské zřeknutí se závazků ze strany Francie v Mnichově se tedy chápalo v kontextu převládající pacifismu, jež zasáhl západní demokracie. Přesto však musí být interpretováno ve světle otázky letectva, kterou Georges Bonnet při bilancováni roku v prosinci 1938 nazval „zásadním prvkem politické i vojenské situace“.
Vojenská letecká spolupráce mezi oběma zeměmi pokračovala i v prvním pololetí roku 1938 a nic nenasvědčovalo tomu, že by se měla přerušit. Tak jako v předešlých letech docházelo ke kontaktům představitelů obou generálních štábů. K prvnímu došlo v dubnu 1938 a jednalo se na něm o výměně meteorologických informací a ustavení radiotelegrafického spojení. Tyto dva prvky byly nutné k nastolení co nejlepších letových podmínek. Na obou stranách se zdálo, že nikdo nechce nic ponechat náhodě ve snaze dosáhnout co nejvyšší operační úrovně, neboť německé nebezpečí ze vzduchu po připojení Rakouska se stávalo stále svíravějším. Anšlus přiměl letce obou států zdvojnásobit úsilí a zrychlit rytmus rozhovorů. Proto francouzští a českoslovenští letci nečekali na tradiční podzimní setkání a sešli se na začátku července v Praze, aby aktualizovali plán nasazení francouzských vzdušných sil a přizpůsobili jej „nové situaci vytvořené připojením Rakouska k Německé říši“. Kromě toho československý generální štáb předložil svým francouzským kolegům „plán na spolupráci při bombardování“. V tomto plánu Čechoslováci požadovali rychlou a masivní podporu francouzského bombardovacího letectva a inspirovali se přitom Douhetovou doktrínou, předpokládající množství strategických cílů: letecké základny, dálnice, železnice. Ve svém uvažování šli však ještě dále a požadovali vytvoření určité formy útočného letectva, která by bombardovala seřadiště nepřátelských sil, „velké moto-mechanické jednotky“. Mise francouzských bombardérů by se uskutečňovaly na základě dvou hypotéz: jednak před skutečným zahájením bojů strategickým bombardováním na německé nebo rakouské půdě, nebo v okamžiku zahájení nepřátelské ofenzívy „následující po období napětí a mobilizace“. Po dlouhém studiu plánu se francouzský štáb letectva rozhodl pouze pro druhou variantu. Tyto rozhovory z července 1938 jsou velmi signifikativní: Čechoslováci projevovali nadšení a očekávali od Francie velmi mnoho; naopak Francouzi chladně vyčkávali a nebyli automaticky připraveni se angažovat po boku svých bratří ve zbrani.
V červenci 1938 zástupci francouzského letectva v Praze projevovali určitou rezervovanost, motivovanou relativně velmi jasným odhadem situace: francouzské letectvo je jasně slabší než německé a nemá prostředky zasáhnout mimo vlastní území.
Toto kruté sebeuvědomění zasáhlo na přelomu roku nejen vládní činitele jako Camilla Chautempse, Daladiera, Georgese Bonneta a Guy La Chambrea (nový ministr letectva v lednu 1938), ale také a zvláště vojenskou hierarchii. Generál Gamelin pochyboval, zda mají Angličané vůbec chuť slepě následovat Francii do konfliktu ve východní Evropě s přihlédnutím ke slabosti jejího letectva. Proto napsal v dokumentu datovaném 16. března 1938, že „co se týče současné slabosti letectva, domnívám se, že by se to nemělo sdělovat Anglii“. Hlavní roli při rozhodnutí Francie neintervenovat letecky v Československu sehrál náčelník štábu letectva generál Vuillemin. Krátce předtím, než se ujal své funkce, podal v dopise z 15. ledna 1938 svému budoucímu rezortnímu ministrovi Guy La Chambrovi poplašný obraz celkové situace letectva. Pod jeho vlivem byla formulována nová orientace vojenské letecké politiky: V dlouhodobém horizontu přebudovat a posílit vojenské letectva, přičemž v krátkém horizontu je třeba se vyhnout konfliktu s Německem. Tato nová optika se stala umíráčkem francouzského leteckého zásahu v Československu. V příštích měsících si generál Vuillemin zachoval svůj pesimistický pohled na poměr sil mezi francouzským letectvem a luftwaffe a přispěl k celkově pochmurné náladě mezi vysokými politickými a vojenskými představiteli. Cesta, kterou podnikl na pozvání Goeringa od 16. do 21. srpna do Německa, aby ocenil potenciál luftwaffe, jeho pesimismus ještě posílila. Po návratu se se svými obavami svěřil Georgesi Bonnetovi. Za měsíc, během zasedání kabinetu 27. září ráno, ministr zahraničí Daladierovy vlády přesvědčený, že budoucí válka bude probíhat ve znamení drtivé převahy luftwaffe vypíchl letecký faktor, aby odradil své kolegy od hlasování ve prospěch zásahu Francie do německo-československého konfliktu. Odpoledne „prosil“ předsedu vlády, aby jednal ze všech sil ve prospěch míru. Je jasné, že výroky generála Vuillemina silně ovlivnily Georgese Bonneta, který však byl již dříve nakloněn svým pacifismem a vůlí bojovat jen po boku Anglie ke kompromisu s Hitlerem, i když to znamenalo opuštění Československa.
Předseda vlády Edouard Daladier byl zdánlivě méně ústupný než jeho ministr zahraničí. Přesto však poplašné hlášení z 26. září 1938, které generál Vuillemin sepsal o momentální situaci francouzského letectva pro svého představeného Guy La Chambra, který s ním seznámil Daladiera, přispělo ke konečnému rozhodnutí. Otázka, kterou položil předseda vlády francouzskému leteckému přidělenci Stehlinovi v konferenčním sále v Mnichově ukazuje, že letecký faktor zavážil v československé záležitosti stejně jako úvahy politické a diplomatické povahy: „Věříte jako generál Vuillemin, že za pár dnů bychom neměli letectvo?“. Tak tedy i v rámci vzdušné síly se řešila československá krize. Rozhodlo se i o francouzsko-československé vojenské spolupráci. Daladier prohrál v Mnichově nejen diplomatickou bitvu, ale také bitvu o leteckou výrobu. Na začátku roku 1939 dělení československého státu mohlo začít…
Přes veškerou hořkost a pocit, že byli zrazeni, odešel určitý počet československých letců bojovat v letech 1939-1940 po boku našeho letectva na francouzské nebe ve jménu své země a své oddanosti demokracii.