Čepicový znak předválečné armády

Dokumenty a vzpomínky

předválečné armády

Výstavba opevnění ve vzpomínkách generála Ludvíka Krejčího a plukovníka Josefa Fetky

Mgr. Pavel Šrámek

Otištěno: Fortsborník, č. 7, Brno 2000, s. 21 - 24.

         Okolnosti zahájení výstavby opevnění v Československu patří stále k hodně diskutovaným tématům. Nebude proto jistě bez zajímavosti seznámit se s tím, co k tomuto problému napsali ve svých vzpomínkách bývalý náčelník Hlavního štábu československé armády armádní generál Ludvík Krejčí a bývalý pracovník 3. (operačního) oddělení Hlavního štábu československé armády plukovník generálního štábu Josef Fetka. Oba patřili k přímým účastníkům reorganizace a modernizace československé armády ve 2. polovině 30. let, tedy k lidem nejzasvěcenějším. Přestože své vzpomínky psali s odstupem několika desítek let, zachytili v nich názory a myšlení vojáků na počátku 30. let, kdy pochopitelně nikdo neznal budoucí vývoj a rozhodovalo se jen na základě známých skutečností z minulosti a možných představ o budoucnosti. Takové vzpomínky jsou pro nás, kteří přesně známe další historický i vojenský vývoj, mimořádně cenné. Za souhlas s jejich zveřejněním chci na tomto místě poděkovat paní Marii Žižkové, dceři generála Ludvíka Krejčího, a panu Petru Fetkovi, synovi plukovníka Josefa Fetky.

         Plukovník Fetka pracoval na Hlavním štábu od roku 1931 a stál u zrodu plánů na zásadní reorganizaci válečné armády, která byla přijata v roce 1933. K úvahám o výstavbě opevnění napsal:

         "Druhá polovina roku 1933 byla věnována pracem na podrobnostech plánu reorganisace armády a na opatření s ní souvisejícími. Vypracovaly se směrnice pro provedení první etapy změny ve způsobu zajištění hranic, která měla vstoupit v platnost 15. února 1934 pro mobilisační období 1934/1935. S uvedenou změnou projevil souhlas nový náčelník hlavního štábu generál Ludvík Krejčí, který byl uveden do funkce v prvních listopadových dnech roku 1933. [ve skutečnosti 30. listopadu 1933 - pozn. P. Š.] Souhlasil také s návrhem na reorganisaci armády, jehož uskutečnění zařadil do svého pracovního programu.

         Současně bylo pokračováno v důkladnějším studiu (prozatím rámcově) otázky zesílení obranyschopnosti jednotek zajišťujících hranice. Původní návrh na organisování kulometných praporů pro tento účel byl podroben oprávněné kritice a nebyl doporučen. Nakonec zbývala možnost rozhodnout se mezi organisováním rychlých a průrazných motorisovaných jednotek, které by musely býti schopny rychle likvidovat úspěchy nepřátelských pozemních sil již od počátku válečného napětí a mezi statickou obranou hranic, spočívající v systému opevnění, které by mohlo být spolehlivou zárukou obrany na předem vyhlédnuté linii s předem připravenými palebnými plány.

         Proti zavedení prvního způsobu (motorisace) bylo několik závažných důvodů, z nichž hlavní byly tyto:

         - množství směrů možných nepřátelských násilných přechodů státních hranic vyžadovalo by organisaci většího počtu vyšších jednotek, schopných svou výbavou samostatné rychlé a průrazné akce a jejich udržování ve stavu alespoň minimální bojové pohotovosti již v míru nebo v raných počátcích válečného ohrožení; k tomu však nám chyběly předpoklady, neboť náš celostátní motorismus nebyl ještě dostatečně vyvinut. Útočná vozba měla do té doby jen menší počet lehce zranitelných obrněných vozů a v zásobování pohonnými látkami bychom byli odkázáni na nákup z ciziny. Se zásobováním vlastním syntetickým benzinem se nedalo příliš počítat, neboť jeho výroba a surovinová základna byla položena ve zranitelném pásmu.

         - zploštělá forma našeho území západní poloviny státu, ohrožené ze všech stran a s tím související malá hloubka státního území a naopak potřeba bránit mnohá vojenská zařízení, ležící v bezprostřední blízkosti hranic, nám neposkytovala dostatečný prostor k tomu, abychom mohli dovolit nepříteli nejprve vniknout na vlastní území a teprve pak se snažit jej vypudit. Při tom úspěch takové akce nemusel by být vždy jistý, zvláště v pohraničí, kde se mohl na pomoc tamějšího obyvatelstva spoléhat spíše nepřítel, který by tam našel svou "pátou kolonu", než vlastní jednotky.

         Pro výstavbu opevnění na hranicích, pro kterou jsme se nakonec rozhodli, jsme měli naopak dobrou surovinovou základnu a nadto se získala pracovní příležitost pro tisíce nezaměstnaných, s nimiž jsme měli tehdy nemalé starosti. Je samozřejmé, že výstavba opevnění znamenala vážný útok na státní pokladnu vyčerpanou obdobím hospodářské krise a proto plán opevňovacích prací, vypracovaný jen v hrubých rysech, byl ještě oddělen od návrhu na přestavbu armády, která byla potřebnější, ač tam nesporně náležel. Zpracované návrhy byly pak předloženy Nejvyšší radě obrany státu, která byla v prozatímní formě ustavena 6. října 1933 (definitivní organisační a kompetenční rámec dostala zákonem č. 131 z roku 1936)."

         O problematice motorizmu se při zdůvodňování výstavby opevnění podrobněji rozepsal také generál Krejčí, který - jak víme z předchozí vzpomínky - nastoupil do čela Hlavního štábu na konci roku 1933:

         "V automobilismu byla naše situace nevyhovující. Podniky neměly potřebnou výrobní kapacitu a byly nevýhodně dislokovány. Na přemísťování nebyl čas a přemísťování nese s sebou mnoho nesnází, hlavně rušivě zasahuje do výroby.

         Existovalo mnoho typů, zájmy zahraničního obchodu, celní ochrana, kontingetace dovozu, konkurence železnic a autodopravy. Vojenská správa se snažila tyto poměry sladit se zájmy obrany státu bez úspěchu. Evidenčních vozidel byl nedostatek, špatně udržovaných a přestárlých víc než dost. Potřebu nákladních aut nemohla vojenská správa uhradit ani z vlastních zdrojů, ani z civilního provozu.

         V roce 1935 jsme přikročili k reorganisaci armády, abychom odstranili těžkopádnost ve velení vyššími jednotkami. Zavedli jsme systém sborů, jelikož přímé podřízení divisí armádám brání pružnosti a rychlosti manévrování vyššími jednotkami. Tento systém je normální ve všech větších armádách. Kromě působnosti velitelské byla velitelství sborů pověřena působností správní a teritoriální.

         Přešli jsme na tříplukové divise, získali jsme větší počet divisí a mobilnějších. Postavili jsme též čtyři motorisované divise. [ve skutečnosti čtyři rychlé divize - pozn. P. Š.] Byly stanoveny kompetence generálního inspektora a náčelníka hlavního štábu. Padlo rozhodnutí opevňovati hranice.

         Uvažovalo se již dříve o širší motorisaci armády. Kapacita vlastního průmyslu nedostačovala. Byla i nevhodně dislokována a ku výstavbě zvětšené výroby nebyl čas. Motorisaci ztěžoval též problém pohonných hmot. Charakter našeho území není motorisaci příznivý.

         Stávající stav vozidel nemohl skýtati základ k motorisaci, když nepřítel stál před branami. Opět čas nepřítel všeho. Ještě dnes v roce 1966 je nedostatek náhradních součástek.

         Nutné přeškolování útvarů ve velkém měřítku by mohlo zapříčiniti chaos připravenosti armády v případě brzkého konfliktu, se kterým bylo nutno počítati. Kromě času nutného k výstavbě výrobní kapacity rozhoduje též stav státní pokladny, která není bezedná.

         Rozum a předvídání velí lepší menší jistota než velká naděje v nejistou budoucnost. Bohužel touto poučkou jsme se musili říditi častěji. Shora uvedené důvody bránily formování tankomechanisovaných útvarů. Malý stát, malé možnosti."

         Opevnění bylo přitom velmi úzce svázáno s řešením obrany státní hranice a pro pochopení důvodů vedoucích k jeho využití je nutné znát tehdejší systém ostrahy a krytu hranic. Potvrdil to i plukovník Fetka:

         "V popředí všech problémů obrany státu byla otázka ostrahy a krytu hranic, tj. opatření na hranicích, které se mělo v případě nutnosti co nejrychleji uskutečnit a zajistit svou obranou zdárný průběh mobilisace a soustředění hlavních sil válečné armády.

         S nějakým odporem proti soustředěnému útoku i menších nepřátelských sil proti jednotkám, které jsme mohli pro tento účel, tj. pro zajištění našich velmi dlouhých hranic uvolnit, se nedalo vůbec počítat.

         A poněvadž ochranu uvedení do branné pohotovosti státu jsme museli za každou cenu vyřešit, bylo nutno hledat jiné řešení. Výsledky studijních cvičení na mapě i v terénu, které jsme vyvolali a kterými jsme pověřili vybrané důstojníky, utvrdily nás v názoru, že jediným východiskem je vybudování opevnění hranic, jejich stálé obsazení nezbytnými osádkami, které by mohly být v případě potřeby rychle posíleny obránci z nejbližších sídlišť. Proto jsme se začali ihned zajímat o systém obrany na Maginotově linii ve Francii a studovali jsme možnosti její aplikace u nás v rámci našich poměrů a možností.

         Pro rychlou mobilisaci posil z bezprostředních sídlišť opevnění viděli jsme dobré pomocníky v našich pohraničních stanicích četníků a pohraniční stráže, které bylo ovšem nutno patřičně personálně i materiálně vybavit.

         Myšlenku pohraničního opevnění jsme uvedli v pohyb povšechnou studií už v roce 1932. Něco jiného je ovšem návrh, který byl konkrétněji vypracován v roce 1933, kdy do čela hlavního štábu přišel generál Krejčí a něco jiného je jeho uskutečnění, zvláště když k tomu je třeba peněz, a to velmi mnoho peněz a stát se teprve pomalu dostával z hospodářské krise let třicátých, která zasáhla celý svět.

         Je pochopitelné, že záležitost takového rozsahu přestala být jen vojenskou a stala se i politickou a hospodářskou, a proto narazila na odpor a průtahy ve vládě, které realisaci našich plánů povážlivě brzdily.

         Teprve po návštěvě ministra Beneše v Moskvě v roce 1934 [ve skutečnosti v roce 1935 - pozn. P. Š.], když se setkal s našimi vojenskými nejvyššími představiteli na obvyklé informační schůzce, které jsem se v nepřítomnosti přednosty operačního oddělení zúčastnil jako zapisovatel a kde náčelník hlavního štábu poukazoval na zvýšené německé nebezpečí a na potíže, které nám vláda činí při realisaci nutných protiopatření, slíbil Beneš plnou podporu ve vládě a radil k vystupňování všech příprav k obraně.

         S tím větší chutí jsme se vrhli do práce.

         Ještě v roce 1934 jsme provedli průzkumy v terénu a byly vyznačeny hlavní linie obrany a opevnění v souladu se strategickým pojetím obrany státu a v prvních měsících následujícího roku bylo zřízeno Ředitelství opevňovacích prací, do jehož čela byl dán generál Husárek. Tomu připadla již úloha zpracování generálního plánu a provedení všech příprav ku stavbě opevnění, na které byly už postupně uvolňovány finanční prostředky i když k celkovému a oficiálnímu schválení plánu a povolení nákladů (10 miliard) došlo až v červnu 1936.

         Všechny tyto plány a náměty vedly hned od prvopočátku také k myšlence reorganisace válečné armády a z toho vyplývající organisace mírové armády."

         Celkové výdaje na opevnění byly mimořádně vysoké a nelze se proto divit, že o nich jednali nejvyšší političtí představitelé státu. Generál Krejčí se k tomu ve svých vzpomínkách vyjádřil následujícím způsobem:

         "Dvouletá služba nám umožnila vychovati zdatný schopný kádr aktivních i záložních důstojníků, což jsme s radostí kvitovali. Při jednoročáckém systému rakouském to možné nebylo. Na oblibě nám to nepřidalo, za ní jsme nikdy nešli, naše uspokojení nám nikdo vzíti nemohl. Následovaly programy výzbrojní, reorganizace armády na systém sborový a opevňování, spojené s velkými náklady. Tyto požadavky ohromné výše byly odůvodněné a byly splněny, mnohdy po zříkání se funkce.

         Největší obavy jsem prožíval při předkládání 10-miliardového rozpočtu na opevňování, které prošlo nad očekávání rychle a kladně. Při odůvodňování finančních nákladů rozvržených na tři etapy [ve skutečnosti na čtyři etapy - pozn. P. Š.] za předsednictví presidenta republiky netroufal jsem si nikomu pohleděti do tváře, abych neztratil řeč. Po skončení referátu vyzval president republiky přítomné k vyjádření. Přihlásil se ihned ministerský předseda Dr. M. Hodža a řekl: "Pánové, já myslím (anebo navrhuji, to již přesně nevím), abychom ten program odhlasovali en bloc." Bez debaty skončeno. Já upadl v Jiříkovo vidění a ve štábu zavládlo veliké uspokojení.

         V armádě začal vítězit optimismus, chuť do práce denně rostla, kázeň se utužovala a morálka stoupala. Nastalo velké pracovní vypětí na všech velitelských stupních a dobrý výsledek byl všude patrný. Armáda získávala na prestiži počínaje rokem 1935, do té doby byla popelkou. Národ se počal probouzet ze sna o věčném míru, bohužel až v hodině dvanácté. Mnohé bylo zmeškáno a nedalo se dohoniti. A Hitler ante portas." [před branami - pozn. P. Š.]

         Z uvedených textů vyplývá, že rozhodnutí o výstavbě opevnění ani tak nesouviselo s nástupem Hitlera k moci nebo s výstavbou Maginotovy linie, ale byl to spíše výsledek úvah a diskusí pracovníků Hlavního štábu československé armády, kteří hledali v 1. polovině 30. let to nejlepší možné řešení obrany státu. Pro výstavbu opevnění se rozhodli po zralé úvaze a s přesvědčením, že je to za daných podmínek jediná možná cesta. V žádném případě to však neznamenalo rezignaci na motorizaci armády a na její vybavení moderními druhy zbraní. Vždyť nejvyšší místa v armádě zastávali většinou bývalí příslušníci československých legií v Rusku, kteří své válečné zkušenosti získali v manévrových bojích s pravidelnými i nepravidelnými vojenskými formacemi v obtížných podmínkách na Sibiři.

         Každé řešení má samozřejmě své výhody i nevýhody. Na závěr si proto uveďme co o výhodách a nevýhodách opevnění při obraně státu soudil s odstupem času generál Krejčí:

         "Pevnosti svou konstrukcí odolávají dělostřelecké palbě a dávají možnost obráncům dokonalého využití palebných prostředků za optimálních podmínek ku zničení nepřítele. Zvyšují bojovou morálku osazenstva, poněvadž zaručují velkou možnost ochrany. Velká úspora lidského materiálu. Zajišťují provedení mobilisace a nástup armád a jejich manévrování. Jsouce obklíčeny jsou stále překážkou postupu nepřítele, akce záloh je může osvoboditi. Za politické konstelace před druhou světovou válkou vzhledem k délce našich ohrožených hranic byla stavba opevnění absolutní nezbytností.

         Nevýhoda: nejsou pohyblivé a na neohrožených úsecích nejsou využity palebné zdroje."

         K tomu už není třeba nic dodávat.


Poslední aktualizace: 31.05.2003

NAVRCHOLU.cz