Čepicový znak předválečné armády

Studie a materiály

předválečné armády

Personální změny ve velení československé armády v roce 1933

Pavel Šrámek

Otištěno: O dějinách a politice, Ústí nad Labem 2001, s. 25 - 35.

        Zájem odborníků i laiků o československé vojenské dějiny v letech 1918 až 1939 je poněkud nevyvážený. Zatímco 2. polovině 30. let a především roku 1938 se věnuje značná pozornost, jiné časové úseky jsou poněkud opomíjeny. Platí to i pro období let 1932 a 1933, kdy se zrodily návrhy na zásadní reorganizaci a modernizaci armády. Odborná literatura, pokud se těmito roky zabývá, se většinou omezuje na stručný výčet změn, které se v armádě udály s cílem zvýšit obranyschopnost Československa po nástupu Adolfa Hitlera k moci v sousedním Německu.1

         Chybí jakýkoliv hlubší rozbor, bez kterého nelze vystihnout podstatu změn, k nimž tehdy došlo. A přitom to byly změny zcela zásadní, které ovlivnily vývoj československé armády na dlouhá léta dopředu včetně roku 1938. Je proto škoda, že stojí stranou badatelského zájmu. S cílem alespoň trochu zmenšit tento dluh vznikl následující příspěvek, který je v prvé řadě zaměřen na personální změny ve vedení Hlavního štábu, tj. vrcholné vojenské instituce.2

         V průběhu roku 1932 si důstojníci 3. (operačního) oddělení Hlavního štábu začali uvědomovat, že dosavadní válečná organizace československé armády je nevyhovující a neodpovídá potřebám obrany státu. Připravili proto, mimo jiné i na základě zpravodajské studie o Německu a jeho budoucí vojenské síle, návrh reorganizace armády. Počítalo se v něm s přeměnou dosavadních čtyřplukových divizí na tříplukové, vytvořením velitelství sborů, reorganizací rychlých jednotek a především odlišným systémem zajištění hranic.3

         Návrh z konce roku 1932 znamenal výraznou změnu k lepšímu a jeho realizace byla proto nanejvýš žádoucí. Mohla však narazit na dvě vážné překážky. První představoval postoj vedoucích politiků státu, kteří nejenže armádě nevěnovali dostatečnou pozornost, ale navíc měli tendenci řešit problémy spojené s velkou hospodářskou krizí na její úkor. Stačí připomenout zkrácení délky vojenské služby parlamentem z 18 na 14 měsíců v roce 1932. Druhá překážka, která mohla zbrzdit, možná i znemožnit navrhované změny, spočívala v osobních i služebních vztazích mezi vedoucími funkcionáři Hlavního štábu. Stav, kdy například náčelník a podnáčelník štábu spolu fakticky nespolupracovali, ohrožoval činnost nejen tohoto orgánu, ale odrážel se v celé armádě.4

         V prvním případě se začalo rýsovat zlepšení, a to zásluhou ministra zahraničních věcí Edvarda Beneše, blízkého spolupracovníka prezidenta Masaryka. Ministr Beneš se v červenci 1932 vrátil z odzbrojovací konference v Ženevě a na shromáždění představitelů armády řekl, že pokud ženevská konference skončí neúspěchem, přijde asi v roce 1936 nebo 1937 krize, přičemž země musí být v té době vojensky připravena.5 Sám přitom požadavky vojáků, přestože tato problematika nespadala přímo do jeho resortu, maximálně podporoval. Nelze se proto divit, že přednosta Vojenské kanceláře prezidenta republiky brigádní generál Silvestr Bláha si v červnu 1934 poznamenal, že při jednání Nejvyšší rady obrany státu se za finanční úvěry pro armádu zasadil Edvard Beneš více než tehdejší ministr obrany Bohumír Bradáč.6 Systematičtější a všeobecná podpora politického vedení státu však byla dlouhodobější záležitostí a prosazovala se až během 2. poloviny 30. let.

         Situace na Hlavním štábu se naproti tomu musela řešit co nejdříve. Charakter této instituce vyžadoval pevné vedení, spolupráci a koordinaci jejich jednotlivých složek. Výsledkem působení generála Jana Syrového v čele Hlavního štábu, byť v nelehkých podmínkách, byl spíše opak. Jednotlivá oddělení nedostávala žádné úkoly, vázla koordinace práce a vzájemná informovanost, nepřálo se iniciativě a chyběla předvídavost a plány do budoucna.7 I když se současně uznávala morální autorita Jana Syrového a jeho výrazné zásluhy z dob ruských legií, bylo zřejmé, že na svoji funkci nestačí. Stál tu tedy úkol najít nového náčelníka Hlavního štábu a současně jmenovat generála Syrového do dostatečně prestižní funkce.

         Významnou úlohu v celé záležitosti sehrál prezident Tomáš G. Masaryk, podle ústavy vrchní velitel branné moci. Z titulu této funkce měl k dispozici Vojenskou kancelář prezidenta republiky vedenou generálem Bláhou, která ho informovala o událostech v armádě, jak je získala vlastním pozorováním i svými kontakty s vojáky. V této souvislosti je však nutné upozornit, že vztahy mezi generálem Syrovým a Bláhou byly velmi špatné (Syrový se několikrát neúspěšně snažil Bláhu odvolat), což jistě hrálo svoji roli. Jestliže zájem prezidenta na změnách v Hlavním štábu je zřejmý, poněkud nejasná je úloha tehdejšího ministra obrany Bradáče, resp. agrární strany, jejímž byl Bradáč členem. Generál Bláha totiž později uvedl, že podíl na změnách v čele armády měl údajně mít úřadující předseda strany Rudolf Beran.8

         Na jaře 1933 se prezident Masaryk rozhodl doplnit si informace o řízení armády a následovalo rozhodnutí, že dojde k reorganizaci jejího velení. Patrně v této souvislosti vznikl dokument nazvaný "Informace o osobních poměrech v ministerstvu národní obrany", obsahující konkrétní návrhy na personální změny.9 Navrhoval jmenovat generála Syrového do funkce generálního inspektora, čímž jednak neutrpí jeho autorita a nevzniknou ani další problémy, protože dosavadní generální inspektor armádní generál Alois Podhajský počítá s penzionováním. Složitější to už bylo s výběrem vhodného kandidáta na místo náčelníka Hlavního štábu. Autor zmíněného dokumentu, s největší pravděpodobností generál Bláha, navrhl dvě varianty. Podle první by se náčelníkem stal francouzský generál Louis E. Faucher, náčelník Francouzské vojenské mise v Československu, a podnáčelníkem by zůstal dosavadní podnáčelník divizní generál Lev Prchala. Podle druhé by se náčelníkem stal generál Prchala a podnáčelníkem divizní generál Václav Kopal, velitel Kurzu pro vyšší velitele. Objevila se jména i dalších generálů, např. Aloise Eliáše, který působil jako expert na odzbrojovací konferenci v Ženevě, nebo Vojtěcha Luži, velitele Vysoké školy válečné. Brigádní generál Eliáš byl považován za oblíbence generála Syrového, který si ho vybral za svého nástupce, brigádní generál Luža byl v dokumentu označen za velmi vhodného kandidáta do budoucna.10

         Z popsaných dvou variant byla fakticky průchozí pouze druhá. Jmenování generála Fauchera, byť do značné míry již naturalizovaného, by znamenalo návrat do 1. poloviny 20. let, kdy vedoucí funkce v československé armádě zastávali příslušníci francouzské armády, a zcela určitě by se setkalo s odporem politických i vojenských kruhů. Naproti tomu jmenování generála Prchaly by přineslo nástup odborně zdatného vojáka, který by mohl uplatnit své schopnosti. Současně by Hlavní štáb posílil generál Kopal, který se velmi dobře osvědčil v Kurzu pro vyšší velitele. Tuto variantu navíc podle všeho podporovalo i ministerstvo národní obrany.

         Vyskytly se však nečekané komplikace. V únoru 1933 se přihlásil bývalý zaměstnanec firmy Optimit v Odrách a uvedl, že ve prospěch firmy se silně angažuje obchodník Bruno Böhm, vůdce Deutsche National-sozialistische Arbeiterpartei (DNSAP) v Odrách a manžel sestry generála Lva Prchaly. Firma Optimit se díky tomu při nabídkách vojenské správě údajně odvolává na doporučení tohoto generála. Navíc měl být Prchalův syn Ladislav členem DNSAP v Odrách. Šlo o poměrně závažná obvinění, protože proti DNSAP se za činnost proti republice chystal zásah a strana se proto raději sama rozpustila. Generál Prchala se snažil vše vysvětlit. Rozhodně odmítl, že by někdy zasahoval ve prospěch firmy Optimit a že by jeho syn byl členem DNSAP (bylo mu ostatně 13 let). Musel ovšem připustit, že jeho švagr je skutečně vůdcem DNSAP a syn Ladislav se bez vědomí otce zapsal do německého turistického spolku. Prezident Masaryk, k němuž se celý případ dostal, však s vysvětlením nebyl spokojen a obával se, že odpůrci generála Prchaly budou nadále využívat jeho švagra k osobním útokům.11

         O změnách na nejvyšších postech v armádě a zvláště o nové osobě náčelníka Hlavního štábu spolu jednali prezident Masaryk a ministr obrany Bradáč při několika setkáních na Hradě.12 Ministr navrhoval jako náčelníka Lva Prchalu, ale prezident se nakonec rozhodl jinak. Generál Bláha o tom později napsal: "President osobně rozhodnul o obsazení nejvyšších míst armádních. Potkal jsem ministra Bradáče v roce 1933 v předsíni v okamžiku, kdy šel navrhovati Masarykovi náčelníka štábu. Sdělil mi důvěrně, že má v deskách návrh na ustanovení generála Prchaly. Vyčkal jsem jeho odchodu a učinil mi toto prohlášení: Náčelníkem je ustanoven Krejčí."13

         Dne 17. listopadu 1933 odeslalo ministerstvo národní obrany prezidentovi republiky návrh, aby novým náčelníkem Hlavního štábu československé branné moci jmenoval dnem 31. prosince 1933 dosavadního zemského vojenského velitele v Košicích divizního generála Ludvíka Krejčího. Příslušný dekret čj. 2946 podepsali prezident Masaryk a ministr Bradáč 18. listopadu 1933.14 Brzy nato, 24. listopadu 1933, přijal Masaryk generála Prchalu. Podle svých vzpomínek Lev Prchala na této audienci prezidentovi sdělil, že se dobrovolně vzdává kandidatury na místo náčelníka Hlavního štábu. Důvodem mělo být znechucení z útoků na jeho osobu a odlišný názor na zahraničně politickou orientaci státu.15

         Jmenování Ludvíka Krejčího, nepříliš známého a s ministerstvem obrany nebo Hlavním štábem nesvázaného generála, bylo pro mnohé překvapující. Zajímavé bezesporu je, že jméno Ludvíka Krejčího se až do této doby neobjevilo v žádném materiálu, který se zabýval možnými změnami ve vedení armády. Prezident Masaryk by se ale jen asi velmi těžko rozhodl bez informací. Nabízí se proto logicky otázka, kdy začal Tomáš G. Masaryk uvažovat o Krejčím jako o možném náčelníkovi Hlavního štábu?

         Odpověď není jednoduchá. Masaryk však musel znát nového náčelníka již z dřívější doby, protože se o něm svého času uvažovalo jako o přednostovi Vojenské kanceláře prezidenta republiky a Ludvík Krejčí při audienci v Lánech osobně zdůvodňoval, proč tuto funkci odmítá.16 Mohli se dále setkat při závěrečných vojenských cvičeních, kterých se prezident pravidelně účastnil, nebo při audiencích na Hradě. Je také možné, že informace dodaly jiné osoby, stojící mimo prezidentskou vojenskou kancelář nebo špičky armády.17

         Prezident Masaryk se mohl řídit také prostou úvahou. Z generálů mimo ministerstvo obrany přicházeli jako možní kandidáti v prvé řadě čtyři zemští vojenští velitelé. Zemským velitelem v Praze byl generál Josef Bílý, v Brně generál Sergej Vojcechovský, v Bratislavě generál Josef Šnejdárek a v Košicích generál Ludvík Krejčí. Armádní generál Bílý (61 let) měl pro místo náčelníka Hlavního štábu předpoklady, proti ale mluvil jeho věk a výhrady mohla vyvolat jeho služba v rakousko-uherské armádě. Funkce mu údajně byla nabídnuta, ale on ji s poukazem na svůj věk odmítl.18 I armádní generál Vojcechovský (50 let) byl po odborné stránce vhodným kandidátem, problémy však mohla působit jeho ruská národnost i to, že byl (zcela bezdůvodně) obviňován levicí ze sympatií k fašismu. Poslední takové útoky pocházely z počátku roku 1933, kdy v Brně došlo k tzv. židenickému puči.19 Armádní generál Šnejdárek (58 let) se těšil značné popularitě (především na Slovensku), avšak jeho některá rozhodnutí vyvolávala obavy nadřízených politiků i vojáků. Navíc mu příliš nevyhovovala práce na štábu. Zbýval generál Krejčí (43 let). Bývalý ruský legionář, který se osvědčil jako velitel 4. divize v Hradci Králové i nyní v Košicích. Nebyl sice příliš známý, ale na druhé straně byl nekonfliktní a pracovitý.

         Ať už to bylo cokoliv, co nakonec rozhodlo, ve druhé polovině listopadu 1933 byl generál Krejčí povolán ministrem obrany Bradáčem do Prahy. Zde se od něj dozvěděl, že bude jmenován náčelníkem Hlavního štábu. Generál Krejčí na tuto překvapující zprávu zareagoval odmítnutím. Necítil se na takovou funkci, navíc mu vyhovovala více služba u vojska než na štábu. Nakonec se však podřídil rozhodnutí svých nadřízených.20

         Na místo náčelníka Hlavního štábu československé branné moci nastoupil divizní generál Ludvík Krejčí dne 30. listopadu 1933.21 Nebyla to ale jediná změna. Protože funkci zemského vojenského velitele v Košicích převzal dosavadní podnáčelník Hlavního štábu generál Prchala, uvolnilo se jeho místo. Novým podnáčelníkem se stal generál Václav Kopal, který byl již zmíněným dekretem čj. 2946 uvolněn z místa formálního velitele 5. divize tak, aby mohl nastoupit na Hlavní štáb také 30. listopadu 1933.22 Oba dva přitom zastávali své funkce až do 31. prosince zatímně a teprve od tohoto data mělo jejich jmenování definitivní charakter.

         Poslední den roku 1933 došlo na Hlavním štábu k dalším personálním změnám. Novým I. zástupcem náčelníka Hlavního štábu byl jmenován generál Karel Husárek, který se výborně zapsal v Kurzu pro vyšší velitele, kde si ho pravděpodobně vybral generál Kopal, staronovým přednostou operačního oddělení se stal plukovník Bohuslav Fiala, který se vrátil po absolvování praxe velitele pěšího pluku. Změnili se také přednostové třech dalších oddělení Hlavního štábu. S výjimkou II. zástupce náčelníka štábu tak došlo k výměně na všech vedoucích místech. Krátce zůstal ještě ve funkci přednosta zpravodajského oddělení, v jeho případě však téměř jistě jen s ohledem na blízké datum odchodu do výslužby. Toto oddělení vyměnilo svého přednostu 31. března 1934. Přelom roku 1933 a 1934 tak přinesl ve vrcholné vojenské instituci skutečné personální zemětřesení.

         Tyto personální změny ve velení československé armády pochopitelně nezůstaly bez reakce. S kritikou se ozvali někteří nespokojení jednotlivci, například divizní generál Vojtěch V. Klecanda, který označil Ludvíka Krejčího a Václava Kopala za dva nejneschopnější generály,23 ale většina armády je hodnotila jako správný a šťastný krok. Zajímavá byla i reakce ze zahraničí. Ve Francii vládlo přesvědčení, že to byla chyba, a na manévry byl pozván pouze generál Syrový, naopak v Rumunsku a Jugoslávii vše chápali jako významné zlepšení pro armádu a generál Krejčí se tu těšil uznání.24

         Do roku 1934 vstoupila československá armáda s novým vedením na čele s generálem Ludvíkem Krejčím. Brzy se ukázalo, že volba prezidenta Masaryka, byť svým způsobem vynucená okolnostmi, byla správná. Přestože Ludvík Krejčí nebyl velký vojevůdce nebo významný vojenský teoretik, prokázal jiné, neméně důležité vlastnosti. V prvé řadě to byla pracovitost a energičnost, s nimiž se pustil do řešení problémů, dále organizační předpoklady a schopnost obklopit se zdatnými spolupracovníky. Jako mimořádně důležitá se ukázala také vůle prosadit ta rozhodnutí, která byla pro chod armády nezbytná, jako například dvouletá vojenská služba. Ludvík Krejčí neváhal v takovém případě nabídnout svoji demisi, aby dosáhl svého.25 Generál Bláha zhodnotil na podzim 1934 jeho působení v čele Hlavního štábu takto: "... bylo opravdovou radostnou zkušeností tohoto roku, že armáda znatelně oživila způsobem vedení aplikačních cvičení, která byla po dobu jednoho měsíce uspořádána v Praze, a také během několika týdenního velkého cvičení v terénu, které řídil nebo do nich zasahoval Krejčí, jenž se opravdu projevil jakožto náčelník odborně vzdělaný s dlouholetou zkušeností u trupy, jenž se dovedl uplatniti sám slovem i v diskusích a uměl ovlivniti a ovládnouti své podřízené nejen jako velitel, ale též jako učitel a rádce, který dovedl probuditi zájem, což je právě odvěkým úkolem dobrých náčelníků štábů vůbec."26

         Rok 1933 znamenal pro československou armádu velmi významný mezník. Nejprve byla přijata koncepce zásadní reorganizace a modernizace a vzápětí došlo k nástupu nových osob do jejího čela, které měly tyto změny realizovat.27 Nové velení se svého úkolu zhostilo se ctí a podařilo se mu vybudovat moderní armádu, i když ne všechny původní záměry se nakonec podařilo uskutečnit.

Poznámky:

1. Platí to především pro obsáhlý III. díl Vojenských dějin Československa, Praha 1987, který je až příliš poplatný době svého vzniku, a v menší míře i pro Československou armádu 1918-1938, Praha 1991. Nejvíce informací lze nalézt v práci F. NESVADBY, Proč nezahřměla děla, Praha 1986, neboť autor využil vzpomínky bývalých vysokých důstojníků čs. armády. Specifický případ představují publikace o opevnění, které sice uvádějí podrobnosti, ale jen týkající se této oblasti (např. O. HOLUB, Zrazené pevnosti, Praha 1982).
2. Tato problematika (a role vysokých vojenských osobností vůbec) patří dosud k velmi málo zpracovaným tématům. Výjimku tvoří studie R. SANDERA, Kompetence generálního inspektora a náčelníka hlavního štábu čs. branné moci v letech 1918-1939, Historie a vojenství, 1990, 1, s. 63 - 83 a M. KUČERY, Významní legionáři v roce 1938, In: Politické elity v Československu 1918-1948, Praha 1994, s. 81 - 146. Zhodnotit některé čs. generály se pokusil A. RESSEL, Mnichov ve vzpomínkách a v kritice důstojníka generálního štábu československé armády, Historie a vojenství, 1969, 2, s. 302 - 358. Nedávno se pak objevila první práce zachycující životopisy vybraných čs. vojenských osobností meziválečného období (J. FIDLER, Generálové legionáři, Brno 1999).
3. Viz rukopis vzpomínek bývalého důstojníka operačního oddělení Hlavního štábu čs. armády J. FETKY, s. 55 - 57, jehož kopie je v archivu autora tohoto příspěvku. Text návrhu reorganizace je uložen ve Vojenském ústředním archivu-Vojenském historickém archivu Praha (dále jen VÚA-VHA), fond Hlavní štáb, 1933, 1. oddělení, sign. 38 1/6 3, kar. 98. V souvislosti s často zdůrazňovaným francouzským vlivem na československou armádu je třeba uvést, že návrh reorganizace vypracovali čs. vojenští odborníci bez podnětu či vlivu Francie. Její zástupce generál Faucher materiál podle vzpomínek J. Fetky vrátil s tím, že je to pozoruhodný návrh, který má však řadu nevýhod (konkrétně ale žádnou neuvedl).
4. Náčelníkem Hlavního štábu byl od roku 1926 armádní generál Jan Syrový, bývalý velitel čs. legií v Rusku, podnáčelníkem pak od roku 1931 divizní generál Lev Prchala, bývalý velitel 3. divize čs. legií v Rusku. Jejich životopisy viz J. FIDLER, c. d., s. 234 - 274 nebo Z. VALIŠ, Jan Syrový, Vojenské rozhledy, 1993, 10, s. 113 - 117 a týž, Lev Prchala, Vojenské rozhledy, 1993, 6, s. 140 - 141.
5. E. BENEŠ, Paměti - Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství, Praha 1948, s. 37 - 38. Je zajímavé, že úloha Edvarda Beneše při výstavbě čs. armády ve 30. letech stojí zcela stranou zájmu badatelů. Např. v monografii Z. ZEMANA, Edvard Beneš - politický životopis, Praha 2000, nenajdeme na toto téma ani slovo. Čtenáře lze proto odkázat na dobové publikace (např. Armáda, brannost národa a obrana státu, Praha 1938) nebo všeobecný článek autora tohoto příspěvku (P. ŠRÁMEK, Podíl Edvarda Beneše na výstavbě československé armády ve třicátých letech, Dějiny a současnost, 2000, 4, s. 31 - 34).
6. VÚA-VHA, fond S. Bláha, inv. č. 5, deník z roku 1933, záznam z 15. června 1934, kar. 1. Nejvyšší rada obrany státu byl vrcholný státní orgán projednávající všechny otázky obrany státu. Předsedou rady byl předseda vlády, pokud se jednání účastnil prezident, předsedal on. Další členy tvořili vybraní ministři vlády, přičemž jejich počet nebyl omezen, zástupci armády měli pouze poradní hlas. Blíže viz Z. ŠÍN, Historiografie obranné funkce čs. státu v právním řádu v letech 1918-1938, In: Sešity příspěvků k sociálně politické a historické problematice vojenství a armády, 1973, 6, s. 101 - 105.
7. VÚA-VHA, fond S. Bláha, inv. č. 100, studie "Jak se konkrétně jevilo řízení Syrového", kar. 3. Generál Syrový se přesto těšil podpoře Francie, jejíž zástupce generál Faucher tvrdil, že není nikdo lepší. Podporoval ho také ministr zahraničí Edvard Beneš, patrně s ohledem na postoj Francie a vzhledem na velkou autoritu Syrového. Generál však v žádném případě nebyl exponentem agrární strany, jak se často v minulosti tvrdilo.
8. VÚA-VHA, fond S. Bláha, inv. č. 101, podklady pro dopis (nebo jednání?) R. Beranovi, kar. 3. Charakter textu, který byl psán někdy na přelomu let 1938 a 1939 ovšem vyvolává pochybnosti o věrohodnosti tohoto tvrzení. Generál Bláha se zjevně snažil Rudolfu Beranovi zalichotit a tvrdil například, že razil dobrý názor na německou armádu a poukazoval na osudovost vojenské spolupráce se SSSR, což nebyla pravda. Zda se text dostal k adresátovi nevíme, ale zřejmě ne.
9. VÚA-VHA, fond S. Bláha, inv. č. 100, studie "Informace o osobních poměrech v ministerstvu národní obrany", kar. 3. Datum vzniku není sice v textu uvedeno, ale pro jaro 1933 svědčí jednak poznámky generála Bláhy a dále záznamy v Archivu Kanceláře prezidenta republiky (dále jen AKPR) o audiencích ministra národní obrany Bradáče u prezidenta Masaryka.
10. VÚA-VHA, fond S. Bláha, inv. č. 100, studie "Informace o osobních poměrech v ministerstvu národní obrany", kar. 3. Velké chvíle pro generála Lužu přišly za několik let později, kdy se těšil podpoře prezidenta Edvarda Beneše. Ten ho v roce 1937 prosadil do funkce zemského vojenského velitele v Brně a údajně s ním počítal jako s budoucím náčelníkem Hlavního štábu po generálu Krejčím.
11. VÚA-VHA, fond Vojenská kancelář prezidenta republiky (dále jen VKPR), 1933, čj. 21 Taj., kar. 6. Masarykovy obavy potvrzuje výrok generála Klecandy, který označil Lva Prchalu za Němce. Roli mohla hrát i nejasná aféra, kdy pozdější známý šéf zpravodajské služby čs. exilové vlády v Londýně František Moravec obvinil generála Prchalu ze spolupráce s německou rozvědkou, i když, jak se brzy ukázalo, šlo o velký omyl. Viz F. FÁREK, Stopy mizí v archivu..., Praha 1975, s. 174.
12. VÚA-VHA, fond S. Bláha, inv. č. 100, První soustavná zpráva podaná panu presidentu republiky 23. prosince 1935, kar. 3. Podle Knihy audiencí pro rok 1933 uložené v AKPR přijal prezident Masaryk ministra obrany 25. října, 4. listopadu, 11. listopadu a 18. listopadu. Bližší údaje o těchto audiencích se bohužel nepodařilo zjistit.
13. VÚA-VHA, fond S. Bláha, inv. č. 100, Rozšířený referát, kar. 3. Údaj, že ministr Bradáč připravil návrh se jménem generála Prchaly, potvrdil autorovi tohoto příspěvku ve svém dopisu z 26. července 1998 pan Stanislav Berton z Austrálie, který se se Lvem Prchalou po roce 1945 delší dobu stýkal.
14. VÚA-VHA, fond VKPR, 1939, čj. 602 Dův. (zde čj. 3735/33), kar. 199.
15. L. PRCHALA, Jak to je, Český boj, 1949, 12, s. 3. Generál Prchala požadoval spojenectví s Polskem a výstavbu opevnění na hranici českého etnika, nikoliv na hranici státu. Viz citovaný dopis S. Bertona autorovi tohoto příspěvku z 26. července 1998. V případě polského spojenectví vyjadřoval názor většiny generálů čs. armády.
16. Viz rukopis vzpomínek L. KREJČÍHO, s. 11, jehož kopie je v archivu autora tohoto příspěvku. Generál Krejčí neuvedl, kdy k tomu mělo dojít, patrně však v roce 1929, tj. před příchodem generála Silvestra Bláhy.
17. Podle Knihy audiencí pro rok 1933 uložené v AKPR se prezident republiky setkal s generálem Krejčím, a to 4. května, kdy ho přijal společně s generálem Šnejdárkem. Obsah audience neznáme.
18. F. MORAVEC, Špión, jemuž nevěřili, Praha 1990, s. 248. Josef Bílý odešel v roce 1935 do výslužby, za německé okupace se stal velitelem podzemní vojenské organizace Obrana národa a v roce 1941 byl okupanty popraven.
19. V noci z 21. na 22. ledna 1933 přepadla skupina stoupenců českého fašistického hnutí kasárna v Brně-Židenicích a po krátkém zápase byla rozprášena. Akce vyvolala velké pobouření a stala se záminkou k tvrdému zásahu proti českým fašistům (např. A. KLIMEK - P. HOFMAN, Vítěz, který prohrál, Praha - Litomyšl 1995). V této souvislosti obvinila Dělnická rovnost ze 4. února 1933 generála Vojcechovského, že se sešel s vůdcem přepadení, a Dělnický deník, že trpí v armádě činnost fašisticky smýšlejících vojáků.
20. Ludvík Krejčí o tom ve svých vzpomínkách napsal: "Druhý den jsem trval na svých námitkách. Sedíce v klubovkách, najednou pan ministr mne plácne na koleno se slovy: Vy to musíte vzít, jestli chcete nebo nechcete. Hlásil jsem to panu presidentovi a on s tím souhlasí. Námitky vyzněly naplano, a tak vojákovi nezbývalo než postaviti se do pozoru a uposlechnouti rozkaz, jak vázala přísaha."
21. Je poněkud překvapující, že III. díl Vojenských dějin Československa datum nástupu generála Krejčího vůbec nezmiňuje a F. NESVADBA, c. d., s. 106, uvádí datum 1. ledna 1934.
22. Generál Kopal se stýkal s představiteli agrární strany a jako asi o jediném generálovi ve vysoké funkci o něm lze říci, že měl užší vztahy k některé politické straně. Na výkon jeho funkce to však nemělo vliv.
23. Viz VÚA-VHA, fond S. Bláha, inv. č. 5, deník z roku 1933, záznam z 1. prosince 1933, kar. 1. Prezident Masaryk dostal dále zprávy o tom, že Krejčí chodí do kostela a Kopal platí alimenty. Na první skutečnost prezident konstatoval, že to nijak nevadí, protože i ve Francii za války byli hlavní velitelé katolického vyznání.
24. VÚA-VHA, fond VKPR, 1936, čj. 65 Dův., kar. 8. Také další státy hodnotily personální změny v roce 1933 jako odborný přínos do budoucna.
25. Srv. L. KREJČÍ, Obranyschopnost ČSR 1938, Odboj a revoluce, 1968, 2, s. 15. Generálu Syrovému taková průbojnost zcela chyběla.
26. VÚA-VHA, fond VKPR, 1934, čj. 25 Taj., kar. 7. Jako jediný nedostatek Ludvíka Krejčího uvedl jeho jednoduché vystupování.
27. Tato časová posloupnost jednoznačně vyvrací stále se opakující tvrzení, že generál Syrový prosazoval konzervativní pojetí armády, zatímco generál Krejčí přišel po svém nástupu s modernizací (srv. např. V. HYNDRÁK, K otázce vojenské připravenosti Československa v roce 1938, In: Severní Čechy a Mnichov, Liberec 1969, s. 151 - 152). Reorganizace byla totiž přijata ještě za Jana Syrového a personální změny na Hlavním štábu byly vlastně jejím prvním krokem.

Poslední aktualizace: 11.08.2003

NAVRCHOLU.cz