Otištěno: P. Šrámek: Ve stínu Mnichova. Z historie československé armády 1932-1939. Praha 2008, s. 60-68.
Účelem závěrečných cvičení hlavní skupiny bylo dáti velitelům všech stupňů možnost vésti jednotky a říditi operace za poměrů plynoucích ze základní situace. Velitelé armád byli postaveni do různých situací, oba s ofensivním úkolem, při čemž jednotky západní modré armády byly rozděleny na dvě skupiny prostorově od sebe vzdálené, jednotky východní armády byly sice teprve shromažďovány, ale v jednom prostoru. V rámci jednotek byly mimo to prováděny zkoušky s různými bojovými prostředky a jednotkami nově organisovanými.
Úvod k poznatkům ze závěrečných cvičení v roce 1936
K praktickému procvičení získaných dovedností a také souhry mezi jednotlivými složkami československé armády sloužily vojenské manévry označované jako závěrečná cvičení. Odehrávaly se formou střetnutí dvou stran, přičemž každá strana disponovala silou alespoň jedné divize a příslušnými týlovými útvary s organizací co nejvíce odpovídající organizaci válečné. Vzhledem ke svému rozsahu závěrečná cvičení neprobíhala v uzavřených vojenských prostorech, ale v běžném terénu. Vedle role vojenské hrála proto i roli politickou, neboť díky kontaktu s obyvatelstvem přispívala k propagaci armády a brannosti.
Vůbec první závěrečná cvičení proběhla v roce 1922, další se pak odehrávala pravidelně každý rok na závěr vojenského výcvikového roku. Jako hosté se jich účastnili domácí političtí představitelé i zahraniční vojenské delegace. Prvním závěrečným cvičením přihlížel například prezident Tomáš G. Masaryk, cvičením v září 1934 zástupci francouzské armády vedení generálem Mauricem Gamelinem, cvičením v srpnu 1935 zase zástupci sovětské armády vedení Borisem M. Šapošnikovem. Zahraniční vojáci se objevili i na závěrečných cvičeních československé armády, která se konala v létě 1936.
Byly to největší manévry v meziválečném období. Účastnilo se jich zhruba 100 000 mužů, tedy více než polovina mírového početního stavu československé armády. Každou ze cvičících stran tvořila samostatná armáda složená ze dvou sborů o dvou divizích, jezdecké brigády, hraničářských praporů a dalších dělostřeleckých, leteckých, ženijních, telegrafních a týlových jednotek. Ze dvanácti divizí a čtyř jezdeckých brigád, které tvořily československou armádu, se tak do akcí zapojilo celkem osm divizí a dvě jezdecké brigády.
Závěrečná cvičení měla proběhnout ve východních Čechách, především na Pardubicku a Chrudimsku. Hlavním centrem se stala Chrudim, kde měl své stanoviště ředitel závěrečných cvičení náčelník Hlavního štábu generál Ludvík Krejčí a vedoucí rozhodčích zemský vojenský velitel v Čechách generál Sergej Vojcechovský. Velitelství 1. armády (modré), které velel zemský vojenský velitel v Košicích generál Lev Prchala, bylo v Nymburce, velitelství 2. armády (červené), které velel zemský vojenský velitel v Brně generál Eduard Kadlec, se nacházelo v Poličce. Dne 19. srpna 1936 dostali velitelé obou armád první všeobecné informace, následující den převzali velení a 21. srpna ráno začaly vojenské operace.
Modrá armáda zatlačující podle námětu cvičení nepřátelské jednotky na směrech Praha – Kutná Hora a Jičín – Pardubice měla pokračovat v útoku a dosáhnout co nejdříve Českomoravské vrchoviny, aby mohla vniknout na severní Moravu. Červená armáda, která podle námětu cvičení organizovaně ustupovala pod nepřátelským tlakem, měla zabránit proniknutí nepřítele na Moravu a protiútokem se pokusit převzít iniciativu. Generál Prchala chtěl za této situace nejprve spojit své síly v prostoru Chrudim a poté postupovat dále na Poličku. Generál Kadlec se rozhodl zničit nepřítele po částech, dříve než spojí své síly, přičemž se nejprve zaměřil na nebezpečí z prostoru Kutné Hory.
Energičtěji přistoupila k plnění úkolů modrá armáda, jejímž jednotkám se již 21. srpna podařilo překročit řeku Labe a postoupit na obou směrech. Červená armáda nedokázala zabránit protivníkovi v přechodu řeky a nezbylo jí než na tomto směru ustoupit. Následující den modří pokračovali v postupu a do boje nasadili jezdeckou brigádu disponující motorizovanou pěchotou a praporem tanků. Červení přeskupením sil dosáhli lokální převahy na jižním směru a protiútokem zastavili protivníkův postup, na severním směru však stále ustupovali. Velitel červené armády zde proto k zesílení obrany použil jezdeckou brigádu, čímž se připravil o pohyblivou zálohu.
Naopak jezdecká brigáda modrých pronikla 23. srpna do týlu protivníka a velitel modré armády se proto rozhodl pokračovat v útoku, přestože na jižním směru jeho jednotky musely dočasně přejít do obrany. Červení zde dosáhli dílčích úspěchů a snažili se protivníka zničit, na severu ovšem i nadále ustupovali. Další den modrá armáda obnovila útoky na severním i jižním křídle fronty a jen ve střední části se musela bránit, červená armáda byla donucena odeslat část sil z jihu na sever. Za této situace manévry skončily a definitivní tečku za nimi pak 25. srpna udělala vojenská přehlídka u Pardubic před prezidentem Edvardem Benešem.
Získané poznatky byly podrobně rozebrány. Potvrdil se dobrý výcvik pěchoty a jezdectva, větší nedostatky se projevily pouze ve vedení ústupového boje. U dělostřelectva nesplnilo očekávané úkoly nově vytvořené sborové dělostřelectvo a vázla také spolupráce s pěchotou. Letectvo naopak splnilo své úkoly dobře, i když v řadě případů nebyly jeho možnosti plně využity. V případě tanků se ukázalo, že dosud chybí zkušenosti s jejich nasazením a přesuny, také spolupráce s pěchotou vykazovala řadu nedostatků. Všeobecně se požadovalo řešení aktivní obrany proti tankům, především pomocí protitankových kanonů.
Prakticky vzápětí se konala další závěrečná cvičení na západním Slovensku, do kterých se zapojily zbývající jednotky československé armády. Každou ze cvičících stran tvořil tentokrát samostatný sbor složený ze dvou divizí, jezdecké a horské brigády a dalších jednotek, dohromady šlo o více než 40 000 mužů. Ředitelem závěrečných cvičení byl zemský vojenský velitel v Bratislavě generál Josef Votruba, který měl své stanoviště ve Zlatých Moravcích. Modré straně velel velitel V. sboru generál Alois Eliáš, červené straně velitel VII. sboru generál Bedřich Homola. Vojenské operace začaly 2. září a od počátku se více dařilo modré straně. Generál Eliáš svojí aktivitou a netradičními postupy zaskočil červenou stranu, které se přes mírnou převahu nedařilo postupovat vpřed. Disponovala sice motorizovanou pěchotou a tanky, ale své prostředky zbytečně rozdrobila a chyběla jí tak úderná síla. Generálu Homolovi se přes veškerou snahu až do 5. září, kdy závěrečná cvičení skončila, nepodařilo dosáhnout vytyčených cílů. Následující den proběhla u Levic opět před prezidentem Benešem vojenská přehlídka.
Závěrečná cvičení v roce 1936 věnovala mimořádnou pozornost manévrovému vedení boje a jeho zvládnutí na všech velitelských stupních. V tomto trendu pokračovala i závěrečná cvičení v roce 1937, i když už měla menší rozsah. Byla rozdělena celkem na tři části a cvičící strany měly dosáhnout síly nejvýše samostatného sboru. Jako nový prvek se na nich objevily rychlé divize vytvořené z původních jezdeckých brigád. První proběhla závěrečná cvičení na západním Slovensku. Střetly se v nich dvě rychlé divize, které soustředily svoji pozornost na řeku Váh. Modrá strana měla za úkol vyrazit z Karpat do údolí Váhu, překročit řeku a zabránit protivníkovi provést protiútok. Úkolem červené strany bylo obsadit přechody přes Karpaty, zpomalovat protivníkův postup a udržet linii Váhu. Funkci ředitele závěrečných cvičení zastával velitel V. sboru generál Alois Eliáš.
Operace začaly 17. srpna a modré straně se poměrně rychle podařilo překonat obranu Karpat a vyrazit k Váhu. Využívala při tom svoji údernou sílu tvořenou především dvěma motorizovanými a dvěma tankovými prapory, zatímco červení tříštili své prostředky do malých skupin. Následující den se pak snažili zdržovat postup protivníka, který v noci z 18. na 19. srpna překvapivě přenesl těžiště svého útoku na sever. Červení toho využili k útoku, na ten ovšem protivník odpověděl pohyblivou aktivní obranou, díky které ohrozil bok útočících jednotek. Tím závěrečná cvičení 19. srpna skončila.
Další závěrečná cvičení na střední Moravě sledovala odlišný cíl. Měla především prověřit organizaci a fungování týlového zabezpečení armády za války a dále procvičit použití bojových chemických látek a obranu proti nim. Každá cvičící strana disponovala jednou divizí, menšími posilovými prostředky a divizními, sborovými i armádními týlovými jednotkami. Ředitelem závěrečných cvičení byl velitel IV. sboru generál Vojtěch Luža a vedoucím rozhodčích velitel III. sboru generál Antonín Hasal. Námět cvičení probíhajících od 24. do 26. srpna vycházel z obvyklého schématu, kdy jedna strana (modří) útočila od hranic na Zábřeh, druhá strana (červení) se ji snažila zadržet. Ani jedna cvičící divize ale tentokrát nebyla v první linii. Divize modrých stála ve druhém sledu jako záloha a měla podle situace podpořit útok, divize červených dokončovala převoz po železnici a poté se měla přesunout na frontu. Do bojových akcí se tak dostaly až v dalších dnech.
Hlavní pozornost cvičení se ovšem soustřeďovala na činnost týlového zabezpečení. Procvičovalo se zásobování municí až do palebných stanovišť, zajištění proviantu a jeho distribuce, stravování bojujících jednotek, odsun raněných a nemocných vojáků do týlových nemocnic a také odsun raněných a nemocných koní do veterinárních nemocnic. Dále se prověřovalo fungování automobilové dopravy, a to jak po stránce zásobování pohonnými hmotami, tak po stránce jejího řízení. Vše sledoval prezident Edvard Beneš, který si při této příležitosti prohlédl objekty opevnění na Ostravsku a v Orlických horách.
Poslední závěrečná cvičení se konala v jihozápadních Čechách a účastnilo se jich nejvíce vojáků. Na každé straně se do akcí zapojil samostatný sbor složený z divize, jezdecké brigády (fakticky ale rychlé divize) a příslušných sborových jednotek. Úkolem červené strany bylo útočit od Šumavy na Plzeň, modrá strana měla nejprve pod ochranou krycích jednotek soustředit své hlavní síly a poté zasáhnout proti ofenzivě protivníka. Funkci ředitele na těchto závěrečných cvičeních vykonával velitel I. sboru generál Emil Linhart, který také velel závěrečné vojenské přehlídce.
Červení po zahájení cvičení 31. srpna okamžitě zaútočili, nevyužili však možnosti rozbít dosud nesoustředěného protivníka, protože divizi i jezdeckou brigádu nasadili samostatně. Ke zpomalení jejich postupu použil druhý den velitel modré strany svoji jezdeckou brigádu disponující mimo jiné dvěma prapory tanků, které se skutečně podařilo donutit protivníkovu divizi k ústupu. Jezdecká brigáda červených naproti tomu nadále postupovala, i když měla jen jednu rotu tanků. Dne 2. září, kdy cvičení skončila, se tak vytvořila nerozhodná situace, kdy obě jezdecké brigády zhruba stejně zatlačovaly protivníkovy divize.
Stejně jako před rokem přinesla závěrečná cvičení řadu poznatků. Motorizované i tankové prapory potvrdily své možnosti, malé zkušenosti s nasazením tanků ale často vedly k jejich tříštění a přidělování pěchotě. Stále také vázla koordinace mezi tanky a ostatními druhy vojsk. V útoku i obraně se dobře osvědčil improvizovaný motorizovaný ženijní prapor, což vedlo k zařazení tohoto prvku do organizace československé armády.
V listopadu 1937 československá armáda zahájila ještě jedno cvičení. Šlo o štábní cvičení nazvané „Zima a jaro 1938“, které mělo prověřit bojeschopnost armády po zásadních organizačních změnách realizovaných od roku 1935 a zjistit stav připravenosti jejích jednotlivých složek na mobilizaci. Simulovalo vojenský konflikt mezi Československem a Německem, a to od vzájemného politického napětí přes vyhlášení mobilizace až po následnou válku. Řízením cvičení byl pověřen zástupce přednosty operačního oddělení Hlavního štábu plukovník Josef Fetka.
Předpokládalo se, že německý útok začne bez vyhlášení války a bude doprovázen bombardovacími nálety a záškodnickou válkou. Největší nápor se očekával v severovýchodních Čechách a na severní Moravě. Protože se během cvičení podrobně sledovalo provádění mobilizačních opatření, bylo nutné do něj zapojit poměrně široký okruh osob zodpovědných právě za mobilizační přípravy. Všechna zjištění se pak sbíhala u plukovníka Fetky a stala se předmětem pravidelných schůzek důstojníků operačního oddělení. Z porad vyplynula celá řada konkrétních návrhů na odstranění nedostatků a vylepšení akceschopnosti armády. Zjistilo se například, že způsob povolávání záložníků je těžkopádný, že některá mobilizační střediska jsou nedaleko hranic nebo v oblastech s převažujícím německým obyvatelstvem a že některá mobilizační opatření neodpovídají podmínkám náhlého útoku provázeného nálety. Řadu nedostatků odhalilo cvičení u československého vojenského letectva.
Rozehrané cvičení „Zima a jaro 1938“ bylo předčasně ukončeno 11. března 1938 v důsledku obsazení Rakouska Německem. Vývoj mezinárodní situace si následně vynutil i zrušení plánovaných závěrečných cvičení, která měla proběhnout v srpnu 1938 na Moravě. Počítalo se na nich s účastí dvou rychlých a jedné motorizované divize na straně jedné a dvou běžných divizí na straně druhé. Cvičit se měla souhra jednotek v rámci rychlé divize, použití tanků a možnosti obrany proti nim.
Menší cvičení se nicméně konala bez omezení. Poslední z nich proběhlo na přelomu srpna a září 1938 na opevněné linii před Prahou. Pěší prapor se tu v pevnůstkách bránil útoku dvou cyklistických praporů podporovaných praporem tanků, dělostřelectvem a ženijními jednotkami. Cvičení prokázalo odolnost lehkého opevnění, kdy ani vyřazení několika pevnůstek neznamenalo pád linie.
Zanedlouho nato již československá armáda mobilizovala a chystala se na válku, k níž nakonec nedošlo. Ještě v průběhu demobilizace velení armády rozhodlo o provedení rozsáhlé dotazníkové akce, jejíž závěry by posloužily k odstranění zjištěných nedostatků. Poznatky se podařilo shromáždit do jara 1939, ale na jejich vyhodnocení už nebyl čas. Stejně tak už neproběhlo žádné ze cvičení naplánovaných na rok 1939.