Otištěno: V. Bystrov: Z Prahy do GULAGu aneb překáželi. Praha 1999, s. 330-333.
Československá armáda v letech 1918 až 1938 měla, stejně jako celá tehdejší Československá republika, pestré národnostní složení. Kromě národností žijících trvale na území nově vzniklého státu v ní působily ještě dvě skupiny osob cizího původu. První skupinu představovali francouzští důstojníci pomáhající s budováním československé armády. Jejich působení bylo časově omezené a skončilo v polovině 20. let. Druhou skupinu tvořili občané Ruska, většinou bývalí vojáci, kteří u nás hledali bezpečí před režimem nastoleným v jejich zemi bolševiky. Narozdíl od Francouzů se však stali československými státními občany.
Vojáci ruského nebo ukrajinského původu představují velmi zajímavou složku meziválečné československé armády a je velká škoda, že této problematice nebyla dosud věnována pozornost. Šlo totiž o složku poměrně početnou, jejíž zástupce bychom našli hlavně u dělostřelectva, ale také např. u letectva. O jejím významu svědčí i fakt, že z celkem 141 generálů v aktivní službě, které československá armáda měla k 1. srpnu 1938, tři z nich byli právě ruského původu (Vasil Kirej, Jiří Mackevič a Sergej Vojcechovský).
Když v květnu 1945 začalo násilné odvlékání ruské a ukrajinské emigrace v Československu do Sovětského svazu, nevyhnulo se to ani příslušníkům bývalé československé armády. Já bych se v tomto příspěvku chtěl věnovat čtyřem z nich, u nichž je prokázáno, že je potkal tento osud. Jde konkrétně o generála Sergeje Vojcechovského, podplukovníky Konstantina Kapnina a Antonína Škelenka a štábního kapitána Nikolaje (Mikuláše) Petrova.
Bezesporu nejznámější je československý armádní generál Sergej Nikolajevič Vojcechovský. Narodil se 29. října 1883 ve Vitebsku. Jako důstojník 74. dělostřelecké brigády se zúčastnil již rusko-japonské války v roce 1905. O tři roky později byl přijat do Nikolajevské akademie generálního štábu v Petrohradě. Akademii ukončil v roce 1912 s vynikajícím prospěchem. První světová válka ho zastihla ve štábu 69. pěší divize, která zasáhla do bojů na haličské frontě. V roce 1915 přešel do štábu 20. armádního sboru. Roku 1917 se stal nejprve náčelníkem štábu 176., pak 126. pěší divize.
V srpnu téhož roku byl Sergej Vojcechovský převeden k nově se tvořícím československým legiím, kde zastával funkci náčelníka štábu 1. čs. střelecké divize. Od února 1918 velel 3. čs. střeleckému pluku. Když vypukl konflikt mezi sovětskou vládou a československými legiemi, stal se velitelem Čeljabinské a Jekatěrinburské skupiny. V bojích s bolševiky dosáhl řady úspěchů. V prosinci 1918 vystoupil z československého vojska a vrátil se do carské armády, kde pokračoval v bojích s bolševiky. Znovu se několikrát vyznamenal (v září 1919 rozbil např. armádu pozdějšího maršála Tuchačevského), ale nakonec jeho síly podlehly přesile protivníka.
V únoru 1920 Sergej Vojcechovský odplul z Vladivostoku na Krym, kde se chtěl zapojit do bojů, ale porážka vojsk generála Wrangela to znemožnila. Odjel proto do Istanbulu. Na jaře 1921 získal československé státní občanství a 1. května 1921 byl přijat do československé armády v hodnosti generála. Zpočátku velel 24. pěší brigádě, pak 9. pěší divizi a 31. července 1927 byl jmenován velitelem Zemského vojenského velitelství Brno. Dne 30. prosince 1929 mu byla udělena hodnost armádního generála. Stal se jedním z nejvýznamnějších představitelů československé armády, aktivně se zapojil do její reorganizace a modernizace ve 2. polovině 30. let. Dne 15. listopadu 1935 převzal funkci velitele Zemského vojenského velitelství Praha. Náčelník Hlavního štábu armádní generál Ludvík Krejčí ho hodnotil jako vynikajícího vojáka, ovšem poněkud méně společenského a s částečně podlomeným zdravím.
V kritickém září roku 1938 hájil generál Vojcechovský stanovisko bránit se německému útoku. Dne 19. září navrhoval generálu Krejčímu okamžité vyhlášení všeobecné mobilizace. Když k ní 23. září došlo, stal se velitelem I. armády, která bránila prostor Čech. Měla náročný úkol, neboť její, ze tří stran obklíčené, jednotky musely odolávat tlakům silnějšího nepřítele a současně spořádaně ustupovat na východ. K válce však nakonec nedošlo. Ještě 30. září dopoledne na Hradě se generál Vojcechovský snažil prosadit vojenskou obranu. Jeho odmítání kapitulace vedlo ke sporu s generálem Krejčím.
Po vzniku Protektorátu byl 1. dubna 1939 přeložen do výslužby. Společně s generály Bílým a Ingrem se podílel na vypracování struktury podzemní armády (pozdější Obrana národa), ale práce v odboji se vzdal. Vedla ho k tomu zřejmě jeho přílišná známost a dále nepřijatelnost jeho osoby vzhledem k možné spolupráci se Sovětským svazem. Válku prožil v Praze pod dohledem německých bezpečnostních orgánů. Dne 12. května 1945 byl ve svém bytě zatčen a spolu se synem Jiřím odvlečen do SSSR, kde po něm mizí stopy.
Konstantin Lvovič Kapnin se narodil 14. dubna 1890 v Jekatěrinodaru na Kubáni. V letech 1907 až 1909 absolvoval vojenské učiliště v Moskvě a po jeho ukončení odešel jako dělostřelec na Kavkaz. V roce 1913 byl přijat na akademii generálního štábu v Petrohradě, ale studium přerušila válka. Jako důstojník 31. lehké dělostřelecké brigády se zúčastnil bojů na haličské frontě. Po porážce ruských vojsk u Görlitze byl v prosinci 1915 přidělen do operačního oddělení 10. armádního sboru. V roce 1917 si dodělal 2. ročník akademie v Petrohradě a vrátil se zpět k 10. sboru. V listopadu 1917 nastoupil dovolenou.
Již v prosinci téhož roku přišel do kozácké armády, aby bojoval proti bolševikům. V srpnu 1918 přešel do armády generála Děnikina, kde vystřídal několik štábních funkcí (např. náčelník štábu 7. divize). V prosinci 1919 se stal náčelníkem štábu úderné divize generála Wrangela. Na konci roku 1920 byl evakuován do Turecka, kde z armády odešel.
Do československé armády vstoupil na základě dekretu prezidenta republiky z 29. prosince 1923. Dne 15. března 1924 byl v hodnosti kapitána zařazen k dělostřeleckému pluku 2, kde působil jako velitel baterie. Dne 30. září 1927 byl přemístěn k dělostřeleckému pluku 101. V následujících letech prošel službou u řady dělostřeleckých útvarů, až byl 30. června 1937 odeslán k dělostřeleckému pluku 12. Téměř současně, 1. července, byl povýšen na podplukovníka a 1. srpna ustanoven velitelem III. oddílu pluku. Velitel pluku ho hodnotil jako velmi iniciativního a nadaného, s dobře vyvinutým smyslem pro povinnost a odpovědnost.
Všeobecná mobilizace zastihla podplukovníka Kapnina v severozápadních Čechách, kam byl i se svým oddílem na začátku září 1938 odvelen. Pak se pohyboval na Podkarpatské Rusi. V důsledku likvidace československé armády po březnu 1939 odešel dnem 1. ledna 1940 do výslužby s prozatímním bydlištěm v Přerově.
Jeho osudy po druhé světové válce jsou poněkud nejasné. Dne 25. května 1945 měl být v Praze zatčen sovětskými orgány a odvlečen. Avšak podle záznamů v kmenovém listě se od roku 1946 nalézal v Československu. Podle stejných záznamů mu byla v srpnu 1950 odňata vojenská hodnost.
Antonín Maximovič Škelenko se narodil 20. ledna 1889 v Kyjevě. V letech 1912 až 1914 studoval na akademii generálního štábu v Petrohradě. Po vypuknutí první světové války se zúčastnil ve štábech různých jednotek bojů na jižní ruské frontě. V srpnu 1916 byl převelen do štábu 8. ruské armády, v září 1917 přešel do štábu hlavního velení carské armády. V únoru 1918 pak odešel do civilu, ale o rok později vstoupil do Děnikinovy armády a působil jako náčelník štábu 5. divize. Potom se stal náčelníkem operačního oddělení armády generála Wrangela. V prosinci 1920 se vrátil zpět do civilu.
Kdy přesně Antonín Škelenko přijel do Československa, nevíme, ale pravděpodobně někdy na přelomu let 1920 a 1921, neboť v letech 1920 až 1922 vystudoval zeměměřičství na Vysoké škole technické v Praze. Po úspěšném složení státních zkoušek získal roku 1928 titul inženýra. Do československé armády vstoupil 14. února 1923 jako dobrovolník. Dne 20. února byl v hodnosti kapitána přidělen k Vojenskému zeměpisnému ústavu. Pracoval jako geodet u triangulačního oddělení, 1. března 1932 byl ustanoven velitelem tohoto oddělení. Dnem 1. července 1937 byl povýšen na podplukovníka. Jeho nadřízení ho hodnotili jako zodpovědného a schopného vojáka, který si dobře plní své povinnosti.
Po vyhlášení mobilizace zůstal podplukovník Škelenko v čele triangulačního oddělení a 2. října 1938 odešel k mobilizované armádě. Po okupaci českých zemí byl 11. září 1939 převeden do oboru Ministerstva vnitra. Žil v Praze. O jeho dalších osudech chybí informace.
Poslední ze čtveřice, Nikolaj (Mikuláš) Dimitrijevič Petrov, se narodil 19. ledna 1895 v Moskvě. Do ruské armády byl odveden v roce 1912 jako jednoroční dobrovolník. V roce 1915 absolvoval pilotní kurs a stal se pilotem. Postupně byl povýšen na kapitána, v roce 1917 zastával funkci pobočníka velitele letecké eskadrily. V listopadu 1917 vstoupil do ruské dobrovolnické armády. Působil v letectvu, opět jako pobočník velitele eskadrily.
Do československé armády byl Nikolaj Petrov zařazen 4. listopadu 1924 v hodnosti poručíka a dočasně přidělen k leteckému pluku 1. V dalších letech vystřídal několik funkcí u různých útvarů a 1. prosince 1929 byl jmenován pilotem letcem. Dne 31. března 1932 byl přemístěn k leteckému pluku 1 a ustanoven zatímním velitelem 32. letky (stíhací). V listopadu 1933 byl jmenován pozorovatelem letcem a v září 1934 přemístěn k leteckému pluku 6, kde určitou dobu velel náhradní letce. Dne 1. října 1936 byl povýšen na štábního kapitána. Hodnotili ho jako spolehlivého a svědomitého vojáka, jehož kvality ovšem snižovalo to, že neovládal dobře služební jazyk.
Dne 15. září 1937 byl štábní kapitán Petrov jmenován velitelem 85. letky (těžké bombardovací). Jejím velitelem zůstal i po vyhlášení všeobecné mobilizace v září 1938.
Po likvidaci československé armády byl 1. prosince 1939 přeložen do výslužby s bydlištěm v Praze. O jeho osudech za okupace není nic bližšího známo. Dne 12. května 1945 byl v Praze zatčen. Podle kvalifikační listiny je od roku 1945 veden jako nezvěstný.
Tolik alespoň stručná informace o čtyřech vojácích československé armády, kteří do ní přišli z bývalého carského Ruska. Na závěr bych si dovolil vyslovit přání, aby se ve zkoumání zde nastíněné problematiky pokračovalo.