Když pojedete po státní silnici z Jablonného nad Orlicí směrem na Suchý vrch, možná si povšimnete nenápadného pomníku postaveného asi dva kilometry nad městem, v místě, které se nazývá „Stroužníky“. Tento obyčejný obelisk, na němž je vytesáno pouze „+ 22.7.1866“, byl postaven na památku jedné velmi zajímavé a nešťastné události, která se v těchto místech odehrála.
Ale od začátku.
Nebudu se jistě mýlit, když označím prusko – rakouskou válku z roku 1866 jako jeden z nejkrvavějších válečných střetů, který se odehrál na území Čech a Moravy. Snaha pruského kancléře Otto von Bismarcka sjednotit Německo jakýmikoliv prostředky a jakýmkoliv způsobem (ono známé „krví a železem“) vyústila v noci z 15. na 16. června v otevřené vyhlášení války Rakousku Pruskem. Vyvrcholením dílčích neúspěchů Rakouska v této válce se stala široce známá porážka v bitvě u Sadové 3.července 1866. Pod vedením c.k. polního zbrojmistra Ludvíka Benedeka stálo na rakouské straně 191 000 mužů pěchoty, 24 000 vojáků jezdectva a 770 děl. Zájmy Pruska, jehož armádě velel Helmut Moltke, hájilo 193 000 vojáků pěchoty, 27 000 příslušníků jezdectva a 786 děl.
Ztráty v jediný den bitvy byly obrovské – na bojišti zemřelo 44 300 rakouských a 9 150 pruských vojáků. Život lidí v Bystrci a okolních vesnicích neovlivnila samotná bitva u Hradce Králové, ale především přípravy na tuto rozhodující akci a nakonec i neblahé důsledky porážky. Už v průběhu vyjednávání Rakouska s Pruskem táhly přes Bystřec a okolím různé jednotky rakouského vojska.
15. května 1866 byl v Jablonném nad Orlicí ubytován 1.prapor pěšího pluku č.40 barona Rossbacha. Dvě setniny tohoto praporu byly nakvartýrovány i v Bystrci (jedna setnina – rota tehdejšího rakouského vojska byla složena ze 160 až 170 mužů, počet 340 vojáků byl na 1 600 obyvatel tehdejší Bystrce poměrně velký). Po dalších dvou setninách dostalo i Jablonné a Jamné, později byla jedna setnina na rozkaz velitele praporu, hejtmana Ludwiga Helleho, přemístěna z Jablonného do Jamného. Celý prapor c.k. pěšího pluku č.40 prováděl polní výcvik na pozemcích bystřeckého rolníka Františka Filipa č.p.181. Po měsíci stráveném v Jablonném nad Orlicí a okolních vesnicích se prapor přesunul do Králík.
Další rakouskou jednotkou ubytovanou v Jablonném nad Orlicí byla setnina c.k.pěšího pluku č.80 prince Holštýnského. Některá z jednotek pluku byla ubytována rovněž v Bystrci – alespoň o tom svědčí zápis nalezený autorem v Matrice zemřelých, která je v současnosti uložena ve Státním oblastním archivu v Zámrsku. 24. června 1866 byl totiž v Bystrci pohřben italský příslušník c.k.80 pěšího pluku Viléma Holštýnského, svobodník Alessandro Zenara. Jeho pohřeb v Bystrci muselo povolit c.k. komando (velitelství) 80. pěšího pluku. Příčina úmrtí vojáka je v knize uvedena velice stručně – Alessandro Zenara se opil a zastřelil. 1)
27. května 1866 se přes Jablonné nad Orlicí přesunul celý uherský 12.pluk husarů hraběte Hallera. 14. června dorazil do Jablonného 1.prapor pěšího pluku č.14 Velkovévody Ludvíka III. Hessenského. Jeho jednotlivé setniny (měl jich jako každý rakouský prapor šest) byly ubytovány opět v okolních obcích – hlavně v Bystrci a Jamném nad Orlicí. 19. června přibyl k tomuto praporu celý c.k. pěší pluk č.64 Sasko Výmarský, v jehož řadách sloužili především příslušníci rumunské národnosti. Ihned po odchodu pěšího pluku č.64 dne 22.června 1866 přitáhly do Jablonného 4 pluky husarů – husarský pluk č.4 Victora Cseha, č.13, č.6 Karla I., krále Württemberského a č.14 hraběte Pállfyho. a také dvě 4 liberní baterie dělostřelců. Tyto jednotky odtáhly z Jablonného druhý den odpoledne. 27. června 1866 přijela do Jablonného eskadrona hulánského pluku č.7 arcivévody Karla Ludvíka, (příslušníci lehkého jezdectva), která zde plnila do 7.července 1866 úkoly jako hraniční hlídka.
Po prohrané bitvě u Sadové se začala rakouská vojska stahovat směrem k Olomouci. Od Hradce Králové přijížděly často povozy s raněnými rakouskými vojáky a po přepřahání v Jablonném nad Orlicí pokračovaly dál v cestě. První pruští vojáci se objevili v Jablonném 12. července 1866 před pátou hodinou ranní. Jejich příjezd byl poněkud překvapivý, protože ještě téhož dne se jim podařilo zajmout několik vozů s rakouskými vojáky a odeslat je do pruské pevnosti v Kladsku. Od tohoto dne se začaly po císařské (dnes silnici č.11) valit pruské povozy se zásobami pro vítěznou armádu, která odpočívala po vyčerpávající bitvě u Sadové.
Přesuny, poskytování přípřeží a především ubytování vojsk v domech civilního obyvatelstva doléhalo na okolní vesnice, Bystřec nevyjímaje, nejhůře. Obyvatelé měst a vesnic, kde byly jednotky ubytovány, měli za povinnost vojáky nejen ubytovat, ale také jim poskytnout základní potraviny a krmivo pro koně. Tlak na civilní obyvatelstvo zesílil hlavně po příchodu Prušáků, kteří vystupovali z pozice vítěze v poražené zemi.
Do Bystrce přišli první pruští vojáci dne 13.července. Dokladem toho je listina nazvaná „Prestace které se poskytovaly Královskému Pruskému vojsku“ která se dochovala v bystřeckých obecních účtech. Na necelých třech stranách sepsal tehdejší písmovedoucí Josef Křivohlávek vše, co místní obyvatelé odevzdali Pruským vojákům. Protože je zápis veden chronologicky od 13.července do 30.srpna, je možné poměrně přesně zachytit pobyt Prusů v Bystrci:
– dne 7. a 8.srpna bylo v Bystrci nakvartýrováno 7 důstojníků a 443 (446) mužů 23. pěšího pluku spolu s dvanácti koňmi.
– 8.srpna přibyli do vesnice další 3 důstojníci a 153 muži 22. pěšího pluku
– 11.srpna dvě pěší kompanie – 306 mužů a 7 důstojníků
– 11.- 23.srpna eskadrona hulánů – 126 mužů a 138 koní
– 30.srpna – 128 husarů a 132 koně.
Obec platila denně každému důstojníkovi 1 zlatý, vojáci dostávali denně 50 krejcarů. 60 krejcarů denně stál obec 1 kůň. Mezi hlavní potraviny poskytované vojsku patřilo maso (za dobu pobytu pruského vojska byly odevzdány 4 krávy), máslo, chleba, kroupy, pražená káva, sůl, pivo, kořalka a víno. Spotřebováno bylo rovněž velké množství sena, slámy a ovsa pro vojenské koně. Celková částka výdajů na pruské vojsko činila 3 004 zlaté a 14 krejcarů. V Sedmidvorech, nad „poslední chalupou“, je na vzrostlém smrku připevněn ručně malovaný obrázek. Drobné bílé písmo pod tímto obrázkem vypovídá o tragickém nedorozumění ke kterému zde došlo v roce 1866. Bednář František Hajzler z Čenkovic projížděl tenkrát Hývinou do Bystrce. Právě v tu dobu zde procházela také pruská hlídka, která vyzvala bednáře, aby zastavil. Protože však byl bednář hluchý a výzvu hlídky neslyšel, Prušáci ho zastřelili.
Ve školní kronice Jamného nad Orlicí se pisatel zmiňuje o dalším zlu, které s sebou přinášela válka – při lidském strádání nechyběly ani nakažlivé nemoce. Ke konci války se mezi pruským vojskem začala objevovat cholera. Po jeho odtažení vypukla také zuřivě mezi jamenským obyvatelstvem. Během tří týdnů podlehlo nakažlivé nemoci 35 obyvatel Jamného. Řádění pruských vítězů v Bystrci a okolí vyvrcholilo po neblahé události z 21. července 1866, kterou připomíná již zmíněný pomník.
Hrozba války Rakouska s Pruskem vedlo k loajalitě Čechů v rakouské monarchii. K císaři přicházeli dopisy a prohlášení, ujišťující ho o podpoře a věrnosti obyvatelstva. Objevily se dokonce i snahy postavit dobrovolnické jednotky určené na obranu vlasti, především z řad Sokolů. Tato aktivita byla však císařským dvorem odmítána. Teprve po porážce Rakouska napadlo vládu zorganizovat v týlu protivníka tzv. „Zemskou hotovost“. Organizací hotovosti byl pověřen místodržitel hrabě Lažanský a generál Jochnus. Samozřejmě že doba pro organizování protiakcí byla již nevhodná a tak celá snaha skončila nezdarem. Přesto se však podařilo rakouskému setníkovi Alfrédu Vivenotovi přesvědčit hrstku lidí a za jejich pomoci zorganizovat několik bojůvek, jejichž následky byly pro obyvatele Žamberka, Kyšperka (Letohradu) a Jablonného velice nepříjemné.
Rakušan Alfréd Edler Vivenot, Hauptleute 1.Classe, příslušník plzeňského 35.pěšího pluku byl patrně velkým vlastencem. Nenávist k pruské invazi do monarchie ho dovedla až k vydání prohlášení „Lidu v Čechách , na Moravě a ve Slezsku! Ku zbraním!“, ve kterém vyzýval obyvatele rakouské monarchie k ozbrojenému odporu proti pruským okupantům. Touto výzvou se mu však podařilo přesvědčit pouze nevelkou skupinu stejně smýšlejících nadšenců – bývá uváděno 40 lidí.
20.června 1866 se tříčlenné pruské hlídce určené k ochraně polního telegrafu podařilo zajmout rakouského poručíka Geylinga. Z důvodu jeho zajištění a předání nadřízeným ho pruská hlídka odváděla do Žamberka. Cestou se však pruská eskorta zastavila na žambereckém náměstí v hospodě Panský dům. Ve chvíli, kdy rakouský poručík hostil své strážce, vtrhla do místnosti ozbrojená skupina setníka Vivenota. Prušáci se zalekli a jeden z nich vystřelil. Vivenotovi vojáci však střelbu opětovali, jeden z Prusů byl těžce raněn, na místě zůstal ležet i raněný, nejspíše žamberecký občan Živsa, kterému kule urazila kus dolní čelisti. Raněný voják byl odvezen do nemocnice, zbývající dva Vivenot zajal. Údajně prý bylo dlouho před přestavbou hostince, v místě kde kulka z rakouské pušky narazila do zdi, červeně napsáno: „Rána na Prusa 1866“. Po osvobození poručíka Geylinga se Vivenot se svou skupinou vydal po císařské silnici směrem k Jablonnému. Cestou se mu podařilo ještě zničit pruský polní telegraf na Šedivci a Bredůvce spojující Kladsko s Ústím nad Orlicí.
V Jablonném Vivenot dostal velice zajímavou informaci – po císařské silnici z Červené Vody do Ústí nad Orlicí pojede kolona několika pruských vozů (někde bývá uváděno i 200 vozů !). Dobrá příležitost pro to, dokázat loajalitu a oddanost císaři i po prohrané bitvě! Vivenot se nemusel dlouho rozhodovat: vystoupil na jablonském náměstí s proslovem, ve kterém přesvědčoval a vyzýval obyvatele k protipruskému odboji. Podařilo se mu skutečně shromáždit lidi z Jablonného a okolních vesnic – především z Jamného, Bystrce a Sobkovic. Tito lidé, vyzbrojeni puškami, cepy a kosami společně s vojáky setníka Vivenota přepadli a zničili pruské povozy v místě „nad Stroužníky“. „Kdežto jak uslyšeli, že vozové se blíží v záloze se skryli a Setník z Vivenottů cibilům, kterých na jeho vyzvání veliké množství všelijak ozbrojených nejen zdejších, ale i také větší část okolních vesničanů, poručil, by na jeho rozkazy pozor dali a se v tichosti chovali což také uposlechnuto bylo. Když se vozové přiblížily, tu na jeho rozkaz vojsko s ním jsoucí vypálily zbraně a lid se vozů začal chápati a vše rozbíjeti a ničiti až jich kolem padesáte zničili.“ vypovídá Pamětní kniha Jablonného nad Orlicí o průběhu šarvátky. Když pruské vozatajstvo nemohlo odolat přesile a vidělo, že je veškerý boj marný, zanechalo přední vozy kolony na místě a prchalo zpět k Červené Vodě. Lidé si z rozbitých vozů odnášeli veškerý náklad – potraviny, železo, oves pro koně. Dokonce i bystřečtí občané, kteří se bitky zúčastnili, odtáhli do vesnice celý pruský vůz. Potom si však uvědomili, jaké nepříjemnosti by z Pruské strany mohly případně nastat a tak ze strachu před odplatou svrhli vůz do rybníka.
O vážnosti boje svědčí i zpráva tehdejšího Jablonského faráře J. Lukesle, který přišel na místo boje pohřbít padlé: „Když jsem ty dva mrtvé mládence na bystřeckém teritoriu ve břehu vedle silnice pochovával, bylo tam strašlivé a hrozné podívání. Latoviska krve, vozy dílem po silnici rozmlácené, dílem ze stráně dolů svržené – i jeden kůň ležel podle silnice zdechlý.“ V půtce bylo zabito 7 (bývá však uváděno i 22) pruských vojáků a vozků. I na druhé straně však byli padlí – zabit byl František Skalický z Jablonného a Karel Kyral z Jamného. Manželka Františka Skalického, paní Františka Skalická, byla v bitce střelena do nohy. Na následky tohoto zranění později dne 13.srpna 1866 zemřela.
Pruská odplata na sebe nenechala dlouho čekat. Druhý den, v neděli 22.června 1866, zahájila 1.setnina pěšího pluku č.63 odvetu. Na místě srážky byl Prusy brzy ráno chycen syn jamenského kováře, který si chtěl z rozbitých vozů odnést také nějakou kořist. Rozzlobený pruský voják ho však bodl do břicha. Nešťastník zemřel až hodinu po poledni, kdy byl na vlastní prosby dobit pruským vojínem.
V jablonském kostele se jako každou neděli dopoledne konaly bohoslužby, kterých se účastnila většina obyvatel. Pruská setnina obklíčila v tuto dobu kostel a několik jejích vojáků vtrhlo dovnitř. Mezi účastníky bohoslužby vznikl zmatek, většina lidí hledala záchranu v útěku z kostela. Byli však chytáni, zatlačováni zpět a nakonec prohlášeni za zajatce. Domů mohly odejít až v poledne pouze ženy a děti. Muži museli vycházet z kostela špalírem pruských vojáků po dvojicích pomalu za sebou. Venku před kostelem stáli vozkové a vojáci z napadené kolony a snažili se identifikovat účastníky sobotní srážky. Některým mužům se podařilo přeskočit hřbitovní zeď a utéct, jejich útěk doprovázela pruská střelba. Lidé, kteří byli označeni za účastníky přepadu a u nichž bylo nalezeno ukradené pruské zboží byli soustředěni na jablonském náměstí, kde každý z nich dostal vysázeno 60 až 80 ran holí. Jablonné muselo navíc složit 1 000 zlatých výpalného. Padesáti zlatými v hotovosti přispěla Jablonnému 23.července rovněž obec Bystřec. V Jablonném řádili Prusové celý den, sobotní incident mstili rabováním a trýzněním všech obyvatel. Obdobně se chovali pruští vojáci i v okolních vesnicích, kde kromě rabování rekvírovali i dobytek. O násilném rabování svědčí událost, která se stala na bystřecké faře. Tři Prusové vtrhli do budovy fary, kde se dožadovali jídla, pití a peněz. Protože nejmladšímu vojákovi nechtěli jeho druhové dát nic ze získaného zboží, mladík se rozzlobil a začal tlouct puškou o zem. Náhle vyšla z lorenzky rána a vystřelená kulka prolétla stropem. Prý zde byla dlouho vidět díra po tomto výstřelu.
Stejně jako Jablonné tak i Jamné muselo složit pokutu 1 000 zlatých. Jamenský starosta František Stejskal (Jablonský starosta Václav Vacek před Prusy uprchl) byl spolu s jedenácti muži z Jablonného a Jamného odvlečen do pruské pevnosti v Kladsku. Někteří byli odtud propuštěni po čtrnácti dnech, ostatní se vrátili domů po třech týdnech věznění. Vivenotova ozbrojená akce nepřinesla problémy pouze Jablonnému a okolním osadám. V Žamberku byl vyhlášen pruským důstojníkem Kohlertem stav obležení, ve veřejné vyhlášce se psalo o zapálení města, věznění a obrovských pokutách za jakékoliv provinění proti pruskému vojsku. Žamberečtí obyvatelé nesměli po 22 hodině vycházet z domovů, ve dne se nemohli nikde shromáždit více jak tři lidé. Kromě rekvizic byli v Žamberku odebrány lidem veškeré zbraně.
V Kyšperku (Letohradě), druhý den po přepadu pruské kolony, byl zatknut tamní purkmistr a následně odvezen do Ústí nad Orlicí. Zde se mu sice podařilo vysvětlit, že Kyšperk nemůže za bitku v Žamberku, zničený telegraf na Šedivci a Bredůvce a zkázu pruských povozů u Jablonného, přesto ale město dostalo stálou vojenskou posádku o síle jedné setniny pruské zemské obrany. Tato setnina zůstala v Kyšperku až do 9.září 1866 a působila svým pobytem kyšperským obyvatelům nemalé škody. Stejně jako v Žamberku tak i zde bylo vyhlášeno stanné právo. Lidem byly odebrány všechny zbraně, vrácena byla potom pouze třetina. Celkově utrpěl Kyšperk škodu kolem 20 000 zlatých.
Pruské velení se velmi obávalo ozbrojené nepřátelské činnosti obyvatel na okupovaném území. Zabrané území představovalo pro Prusko nejen zdroj zásob ale také spojnici s frontou. Proto měla Vivenotova ozbrojená šarvátka ohlas až v hlavním stanu pruského vrchního velitele v Lednici na Moravě. Korunní princ Bedřich Vilém vydal 25.července 1866 vyhlášku, ve které byly podrobně stanoveny tresty za protipruské akce – od vysoké peněžní pokuty, zrekvírování majetku, braní rukojmích přes vypálení obce, pohnání před vojenský soud v Kladsku až po zastřelení či oběšení. Tato vyhláška musela být vyvěšena v Jablonném a okolních vesnicích a povinně čtena v kostelech. Dne 26.července 1866 bylo mezi Pruskem a Rakouskem uzavřeno příměří. Chování Prusů vůči civilním lidem se zlepšilo. Odchod pruských vojsk proběhl do dvou týdnů od podepsání mírové smlouvy v Praze dne 23.srpna 1866.
Na závěr historie o Vivenotově bitce je určitě vhodné sdělit čtenáři, co se stalo s jejím hlavním iniciátorem.
Rakouský setník se ihned po šarvátce stáhl i se svojí skupinou až do Olomouce, kde se soustřeďovaly zbytky poražené rakouské armády. Údajně zde skupinu rozšířil na 293 lidí. Její jedno oddělení dokonce obsadilo na nějaký čas Opavu, odkud se ale před blížící přesilou pruského vojska zase velice rychle stáhlo.
23.srpna 1866, v den podepsání mírové smlouvy, vydal Vivenot v Olomouci provolání na rozloučenou: „Všechny naše krásné naděje, že budeme moci císaři a vlasti konat na bojišti další služby zničil mír. Přípisem vysokého ministerstva války z 15.srpna bylo nařízeno rozpuštění zemské hotovosti a mě nezbývá, než propustiti vás ze svazku našeho malého sboru …. . Sláva Rakousku!“
Začátkem roku 1867 se začaly vyplácet peněžité náhrady za škody způsobené válkou. Nejenom jablonští, ale také obyvatelé okolních vesnic dostali od rakouských a také i od pruských úřadů finanční náhradu. Peníze měly nahradit drobné služby vojskům, materiální škody a odškodné za pobyt ve vězení v Kladsku. Účastníci Vivenotovi bitky, kteří byli odvlečeni a vězněni, obdrželi po padesáti zlatých. Jamenský starosta mimoto obdržel Stříbrný kříž s korunou. Jablonné dostalo od císaře dokonce „Pochvalný list za chrabré chování v minulém období“. V bystřeckých obecních účtech se dochoval „Výkaz na obdržené peníze 322 zl. 5 kr. rakouského čísla od Královského Pruského vojska za čas války“, který je datován 7.července 1867.
Podle tohoto výkazu obdrželi:
Franc Appl z čp.190 116 zlatých a 80 krejcarů
Franc Uher z čp.59 67 zl. 50 kr.
Josef Vaníček z čp.62 5 zl. 25 kr.
Frantz Seidlman z čp.66 57 zl. 50 kr.
Antonín Fišer z čp.169 4 zl.
Margereta Krátká z čp.171 8 zl.
Franc Filip z čp.181 5 zl. 85 kr.
Franz Tejkl 8 zl.
Obec Bystřec 50 zl. 27 kr.
Ani pochvalný list, medaile nebo peníze nemohly nahradit chudým lidem zničená pole, ukradený dobytek, prožitá utrpení nebo nejhorší událost – ztrátu svých nejbližších. Válka proti Prusku zanechala bídu a starosti nejen v Bystrci. Na památku střetu civilních občanů s pruskou zásobovací kolonou byl u příležitosti 25 výročí události, vztyčen pískovcový pomník vzpomínaný na začátku kapitoly. Pomník byl odhalen na místě, kde došlo ke srážce, za účasti obyvatel z Jablonného a okolních obcí v neděli 27.července 1891. 2)
 |  |
Poznámky:
1) Viz.: Sterbmatrik der Localiekirche zu Waltersdorf anfangene im Jahre 1845, N II., inv.číslo: 7021, SOA
Zámrsk, str.193: Dne 22.června 1866 zemřel, 24.června 1866 pohřben Aleksandro Zenaro, gefreiter od c.k.pěšího pluku prince z Holštýnů, rodem Vlach, pohřben s povolením c.k.komanda pěšího pluku princez Holštýnů č.80 ex offo 1739 A díl ode dne 24.června 1866 ode mne Václava Honěk, lokalisty. Věk: 31 let, katolík, narozen v Albaredo, okres Verona, Benátské království. Dle reškriptu od c.k.pěšího pluku č.80 N.E.1739 odj. ode dne 24.června 1866 v stavu opilství se zastřelil.
2) Literatura s tématikou událostí prusko – rakouské války 1866 v regionu Jablonného nad Orlicí:
Simon Josef, prof.: Jablonné nad Orlicí ve válečném roce 1866, Jablonné nad Orlicí 1929
Simon Josef, prof.: Pod Suchým vrchem, vydal Klub čsl. turistů, Jablonné nad Orlicí 1927
Stejskal Jan: Moje vzpomínky na válečný rok 1866, knihtiskárna A. Otavy v Kyšperku 1936