Po ukončení činnosti Spojenecké kontrolní vojenské komise v lednu 1927 se aktivita Reichswehru prudce zvýšila. Štábní úvahy Winterstudien 1927-1928 a 1928-1929 došly k závěru, že je možno předpokládat útok ze strany Polska a Francie, který by způsobil velké územní ztráty, přičemž by se početně a zbrojně omezený Reichswehr mohl bránit jen po krátkou dobu. Jedním z mnoha opatření požadovaných ke zlepšení vyhlídek proto bylo vybudování bezpečné spojovací sítě mezi velitelstvími útvarů.
Už od roku 1919 sice existoval při vrchním velitelství Inspektorát spojovacích oddílů (Inspektion der Nachrichtentruppe), v jeho čele však nebyli odborníci. Teprve v roce 1934 tam nastoupil plk. Fellgiebel, pocházející ze spojovacího vojska, který od srpna 1937 převzal i velení nad spojovacími oddíly. Navíc bylo v únoru 1938 při Vrchním velitelství Wehrmachtu zřízeno oddělení W-NV, tedy Wehrmacht-Nachrichtenverbindungen (Wehrmacht-spojovací vedení).
Spolupráce armádního spojového vedení a Německé říšské pošty (Deutsche Reichspost) byla zpočátku zaměřena jen na využití dosavadních zařízení při vojenských cvičeních, ale od přelomu let 1934-1935 doznala výrazného rozšíření. Státní úsek spojů se stal v rámci mobilizačních příprav a nástupových plánů Wehrmachtu jedním z důležitých faktorů. Nikoli v poslední řadě díky neústupnému stanovisku Inspektorátu spojovacích oddílů se u generálního štábu pozemní armády stále více prosazoval poznatek, že výrazné zkrácení času pro mobilizaci, jakož i rychlý nástup armádních svazů a jejich trvalé řízení v počátečním období války, může být zajištěno pouze maximálním využitím plošně rozmístěných telefonních zařízení státních spojů. Ze zpočátku volné spolupráce se vyvinul stále více plánovitý a cílený vliv vojska na společný rozvoj státního úseku spojů v Německu.
Počátkem 30. let dosáhla síť telefonních kabelů v Německu celkové délky 9850 km. Po první světové válce byla síť zřizována výhradně podle hospodářských potřeb. Z Berlína jako středu sítě vedly mnohé nízkofrekvenční telefonní kabely hvězdicovitě do všech částí státu. Ve srovnání s dosavadním vedením na telefonních sloupech sice nabízely v zemi položené kabely větší ochranu proti účinkům zbraní, jejich nadzemní provozní a zesilovací zařízení však ležela uvnitř měst a hospodářských aglomerací. Hvězdicovitá nechráněná výstavba sítě, chybějící strategicky důležité spojení sever-jih a východ-západ, nepostačující kapacita a mnohá další slabá místa tedy neodpovídala vojenským požadavkům.
Roku 1932 začalo slučování telefonních, později i dálnopisných linek německé pošty využitelných v případě války pro vojenské účely do takzvaných kmenových či mobilizačních sítí (Störungnetzen). První páteřní síť tohoto druhu sjednocovala všechna spojovací vedení mezi šéfem armádní dopravy a vrchními velitelstvími, generálními velitelstvími, ředitelstvími říšských drah a důležitými železničními uzly. Brzy následovaly další sítě. V plánovacích podkladech figurovala každá síť pod krycím názvem. Tak například zmíněná dopravní síť byla označena jako Hektor.
Protože byly tyto sítě využitelné teprve při vojenské potřebě, sestávaly v zásadě z připravených tzv. mobilizačních vedení. Zapojovány by byly teprve pro aktivačním rozkazu sdělenému Inspektorátem spojových oddílů dálnopisně na Ministerstvo říšské pošty (Reichspostministerium) a odtud na příslušná poštovní ředitelství a provozní úřady. Všechna z toho vyplývající propojení byla stanovena zvláštními pokyny, náležejícími k mobilizačním dokumentům německé pošty, uloženým na ředitelstvích a úřadech.
Kmenové sítě využívala nejen pozemní armáda, ale také vrchní velitelství Luftwaffe (sítě Ludwig, Florian, Flunder, Lothar, Lukas, Waldemar aj.) a válečné námořnictvo (Martha, Maria a j.). Mimo to byly kmenové sítě připraveny pro říšské Ministerstvo lidové osvěty a propagandy (Paula) a pro gestapo (Gustav).
Tab. 1: Kmenové sítě pozemní armády
Rostoucí požadavky spojené s výstavbou pro Wehrmacht ve smyslu počtu a rychlé pohotovosti mobilizačního vedení vedly ke stále silnějšímu zatížení poštovních pracovníků a tím i veřejného telefonního provozu. Zpráva Ministerstva říšské pošty z 29. dubna 1937 upozornila Inspektorát spojových oddílů, že už 28,5 % všech disponibilních přenosových cest je blokováno připravenými mobilizačními vedeními. Změny v tomto vývoji mohla přinést jen výstavba nové telefonní kabelové sítě, která však musí být nejprve schválena z vojenských hledisek.
Od roku 1934 se Inspektorát spojových oddílů snažil začlenit vojenské požadavky do plánů výstavby Ministerstva říšské pošty. V praxi však mělo toto snažení malý úspěch, protože vojenské požadavky stále více kolidovaly s finančně-hospodářskými možnostmi pošty. Proto nakonec inspektorát požadoval, aby „…německá říšská pošta za pomoci Wehrmachtu vypracovala dlouhodobý program výstavby kabelové sítě, který by v zásadě přestavoval kostru celkového telefonního provozu v Říši. Když se pak při každé nové kabeláži ponechá pro Wehrmacht určitý počet vedení, který bude placen ze zvláštního stavebního programu a nebude k dispozici pro veřejnou síť, nebude tedy muset být v případě potřeby vyčleněn, je možné, že v dohledné době bude k dispozici požadavkům Wehrmachtu odpovídající zvláštní síť.“
Pro případ možného nepřátelského působení na původní velitelská stanoviště vybralo velení Wehrmachtu v letech 1935-1936 pro své úřady jako náhradní stanoviště mnoho vojenských i veřejných budov v okrajových oblastech Berlína. Například pro velení Wehrmachtu byla předpokládána budova gymnázia ve čtvrti Dahlen, zatímco pro řízení námořní války sídlo ve čtvrti Westend. V případě potřeby mělo být více než 40 náhradních stanovišť navzájem propojeno telefonními a dálnopisnými linkami, sloučenými do tří kmenových sítí. Pro stanoviště velení vrchního velitelství Wehrmachtu byla plánována kmenová síť Gregor, pro velitele náhradní armády kmenová síť Bertha a pro některé služebny vrchního velitelství válečného námořnictva kmenová síť Maria. Zatímco napojení připravená v rámci místní berlínské sítě mohla být provedena v nejkratším čase, vyžádala by si instalace spojových a koncových zařízení ve veřejných budovách, navzdory mobilizačním přípravám ze strany německé pošty, asi dva dny. Vybavování některých velitelských stanovišť, například v gymnáziu v Dahlenu, požadovanými telefonními a dálnopisnými přípojkami na armádní skupiny a armády, by přineslo výrazné technické problémy.
Kmenové sítě Gregor, Bertha a Maria nebyly v připravené formě nikdy využity. Jednotlivé linky byly zapojeny, když v roce 1943 a později mnohá původně předvídaná náhradní stanoviště posloužila k umístění vojenských úřadů, jejichž základní objekty obrátily spojenecké nálety v trosky.
Souběžně se stanovením možností financování se ale inspektorát snažil prosadit pro výstavbu telefonní kabelové sítě také důležité parametrové aspekty. Například od dubna 1937 platily nové Směrnice pro výstavbu německé kabelové sítě. Všechny zesilovací stanice se nyní směly stavět pouze jako podzemní. Plánování armádního spojařského vedení vycházelo z toho, že investice německé pošty, přinášející roční prodloužení sítě asi o 600 kilometrů, se musejí zvýšit na ročních 2000 km kabelů. Práce se měly prohlásit za speciální stavební program s financováním ze zvláštních prostředků Wehrmachtu, přidělovaných Ministerstvu říšské pošty v periodických peněžních splátkách. Dodatkem k poštovním investicím se pěti zvláštními stavebními programy prodloužila síť telefonních kabelů asi o 10 000 km.
Tab. 2: Výstavba sítě kabelů v rámci zvláštních stavebních programů
Budování sítě telefonních kabelů začalo v pohraničních prostorech na západě a na východě Německa a stavbou velkého kabelového okruhu kolem Berlína. Při vyhnutí se městským aglomeracím měl tento kabelový okruh bezpečně propojit plánovaná velitelská stanoviště armády a Luftwaffe v Zossenu a Potsdamu-Wildparku, jakož i mnohé vojenské objekty v okolí Berlína. Termíny dokončení jednotlivých tras se však musely kvůli trvajícím problémům se surovinami, zejména mědí, opakovaně posouvat. Přes veškeré snahy dosáhly problémy se surovinami v polovině roku 1937 takových rozměrů, že se nakonec muselo přistoupit k výraznému zkrácení jednotlivých programů i celkového cíle. Kromě toho ztratila od konce roku 1937 kabelová výstavba svoji počáteční dlouhodobou plánovitost a kontinuitu. K válce směřující Hitlerova politika, zvláště anexe Rakouska a Československa, vedla ke stupňujícím se rychlým změnám nástupových plánů Wehrmachtu a tím částečně ke zcela novým operativně-taktickým představám o výstavbě sítí. Tyto zpětně vyvolávaly mnohé změny zvláštního programu, jejichž následkem se stavební výkon snížil. Do vypuknutí války přesto dosáhla délka kabelové sítě, včetně okupovaných rakouských a českých linií, 27 500 km.
Zdolávání požadavků spojených s budováním kabelových sítí a neomezené poskytování technického a personálního potenciálu vedlo k tomu, že vedle dopravy patřila německá pošta k nejdůležitějším partnerům Wehrmachtu. Svědčí o tom tehdy často používaný slovní obrat „čtvrtá součást Wehrmachtu“. Armádní spojovací jednotky a německá říšská pošta se vyvinuly v jednotně působící výkonný nástroj zajišťující velení oddílům na všech stupních.
Současně se sítí telefonních kabelů probíhala výstavba jejich spojovacích uzlů. Už v létě 1934 určil generální štáb existující vojenské výcvikové tábory v Zossenu (asi 25 km jižně od Berlína) a v Ohrdrufu (asi 20 km jihozápadně od Erfurtu) jako stanoviště ústředních velitelských orgánů pozemní armády a pověřil poštu vybudovat tam pevná spojovací zařízení. Na podzim 1934 následovalo rozhodnutí vrchního velitele Luftwaffe o výstavbě hlavního stanoviště v Potsdamu-Wildparku. Zatímco Zossen a Wildpark měly být napojeny na berlínský okružní kabel, bylo pro Ohrdruf předpokládáno připojení na kabel plánovaný, případně už pokládaný, v západním a jihozápadním Německu.
V Zossenu i v Ohrdrufu měly vyrůst moderní spojařské bunkry. Stavební práce v Ohrdrufu začaly v lednu 1936 a v Zossenu v březnu 1937. Řízení prací převzalo Ministerstvo říšské pošty. Protože obě stanoviště hrála od počátku v nástupových plánech generálního štábu pozemní armády klíčovou roli, mělo v nich být až do dokončení staveb zajištěno alespoň provizorní telefonické spojení.
Ústředna v Zossenu dostala krycí název úřad 500 či Zeppelin. Zprovoznění bylo plánováno na červen 1939, ale pak bylo nařízeno dokončení už k 1. květnu a 26. srpna 1939 se tam z Berlína přesunul generální štáb. Během války byl objekt několikrát přestavován a modernizován.
Ústředna v Ohrdrufu dostala krycí název úřad 10 či Olga. Zprovoznění bylo plánováno na červenec 1938, ale aktivace nastala teprve v roce 1944.
Okolnosti výstavby spojových linek dovolují téměř přesně odhalit operačně-taktické zaměření nástupových plánů německé pozemní armády mezi lety 1933 a 1939, resp. jejich realizaci při německých anexích před válkou. Nejvýrazněji je tento vývoj, který současně dovoluje poznat pozvolnou změnu myšlení generálního štábu od obranných k útočným nástupovým plánům, znázorněn na plánování telefonních sítí vrchního velení pozemní armády (kmenové sítě Otto, Ottokar a Hermann).
Tab. 3: Vývoj plánovaných sítí spojů vrchního velitele pozemní armády
První hlavní síť pozemní armády, pojmenovaná Zvláštní síť vedení 1 a 2 (Sonderleistungsnetz), byla vyžádána 29. srpna 1933 pro případ, že by vystoupení Německa ze Společnosti národů nezůstalo bez vojenského zásahu. Sestávala z telefonních a několika dálnopisných linek, připravených na dva stupně zapojení. Na západě a jihu chtělo armádní velení napojit v prvním stupni 5., 6. a 7. divizi do jejich mírových posádek. V rámci plánovaného boje na zdrženou měl druhý stupeň zapojení vést k hlouběji v týlu položeným místům. Naopak na východě měly 2., 3. a 4. divize vést v pohraničí jasnou ofenzivu.
V říjnu 1934 doznala hlavní armádní síť významné změny. Těžiště sítě, nyní pojmenované Zvláštní armádní síť Otto, leželo na západě. Změny spustily od 1. listopadu 1934 platné Nástupové a válečné pokyny. Zcela nově zřizovaná telefonní síť měla být připravena pro rychlé připojení více než 100 telefonních a 32 dálnopisných linek. Spojovací uzel byl poprvé umístěn v Zossenu, odkud mělo být zajištěno velení armádě. Dalšími uzly byly Hagen, Bad Nauheim, Crailsheim, Müncheberg a Königsberg. V těchto městech byla plánována velitelská stanoviště pěti „polních vrchních velitelství“, která pak byla propojena s předpokládanými stanovišti „polních velitelství“.
Požadovaná telefonní spojení byla podle zadaného termínu připravena k 1. listopadu 1934, ovšem většina dálnopisných vedení byla připravena k zapojení až počátkem roku 1935. Pokud byla vedení ukončena ve vojenských budovách, byly v nich hned instalovány spojovací ústředny. Ve všech ostatních místech, což obvykle byly školy, hostince nebo hotely předvídané jako velitelská stanoviště, se telefonní zařízení skladovala v blízkých poštovních úřadech a organizace jejich rychlého zamontování byla součástí mobilizačních příprav německé pošty.
Další změnu velitelských sítí vyvolalo nové znění Nástupových a válečných pokynů, platné od 1. listopadu 1935. Nová síť dostala označení kmenová síť Ottokar. Zohledňovala požadavek vrchního velení pozemní armády, aby podle vývoje situace vedla buď ze Zossenu (případ Max) nebo z Ohrdrufu (případ Moritz). Stanoviště armádních velitelství měla být připravena ve městech Hagen, Bad Nauheim, Winnenden, Crailsheim, Coburg a Neumarkt na západě, resp. jihovýchodě. Na východě pak Müncheberg, Baruth a Königsberg. Různé varianty zapojení měly umožňovat vznik různých uzlů dle vývoje nástupní situace. Měla-li by vzniknout válka na dvou frontách proti Francii a Polsku, pak byla stanoviště vrchních armádních velitelství plánována v Hagenu, Bad Nauheimu, Winnendenu, Coburgu, Münchebergu a Königsbergu. Vrchní armádní velitelství ve Winnendenu by mělo pobočné stanoviště v Crailsheimu. Pokud by se však situace vyvinula do války s Francií a Československem, pak měla odpadnout stanoviště vrchních armádních velitelství Baruth, Naumarkt, Winnenden nebo Crailsheim, Bad Nauheim a Hagen, jakož i Königsberg.
Dne 26. června 1936 vydané Pokyny pro jednotnou přípravu možné války Wehrmachtem představovaly pro pozemní armádu opět nové plánování spojovací sítě. Připravenost k jejímu zapojení byla požadována k 15. září 1936.
Pokyny platné od 24. června 1937 vyvolaly nutnost zřízení telefonních linek se zvláštním důrazem na nástupové plány Rot (proti Francii) a Grün (proti Československu). Inspektorát spojových oddílů proto požadoval od Ministerstva říšské pošty upřesnění plánu sítě na západě a 3. srpna 1937 požadoval kromě dosavadní kmenové sítě Ottokar (na západě) přípravu nové sítě Hermann (na jihovýchodě).
Hitler oznámil 7. listopadu 1937 úmysl obsadit Rakousko a násilně likvidovat Československo, což rozpracoval 7. prosince 1937 říšským ministerstvem války vydaný 1. dodatek k pokynům pro jednotnou přípravu války. Následně sdělil Inspektorát spojovacích oddílů Ministerstvu říšské pošty: „… v dosud provedených přípravách až na další nepokračovat a pro mobilizační spojovací ústředny neprovádět žádné přípravy.“ To ukazuje očekávané zásadní změny především kvůli urychlenému provedení případu Otto, tedy obsazení Rakouska.
Protože případ Otto dosud neměl v plánování telefonních sítí žádnou odezvu, mělo jeho provedení následovat velmi rychle, ale nikoli jako válečná operace, a bez předpokládané mobilizace. Telefonické zajištění proto vykazovalo spontánní charakter. Jelikož se z výše uvedených důvodů rezignovalo na zapojení připravených kmenových sítí, musela být jako základ požadovaných velitelských spojení zabrána mnohá veřejná telefonní zařízení. Stejně tak se musela nepřipravená částečná mobilizace provést pouze ve dvou vojenských obvodech pomocí veřejné telefonní sítě. To vše vedlo k tomu, že 11. a 12. března 1938 civilní telefonní provoz v Německu zcela zkolaboval a v následujících dnech byl možný jen velmi omezeně. Spontanita opatření vycházela z toho, že mnichovské ředitelství říšské pošty dostalo teprve 11. března asi ve 12 hodin informaci, že v Mühldorfu (východně od Mnichova) bylo zřízeno AOK 8 a že je tam nutno zprovoznit mnoho telefonních a dálnopisných linek. Pouze rychlou realizací na úkor veřejné sítě se podařilo v pozdních nočních hodinách 11. března zřídit potřebná spojení pro sem přemístěnou 8. armádu.
Po ukončení vojenské operace Otto nezačalo jen okamžité předávání všech rakouských poštovních a telefonních zařízení a objektů německé říšské poště, nýbrž také současně telefonicko-technická příprava nově získaných nástupových prostorů proti Československu. Z rakouských telegrafních praporů vznikla v dubnu 1938 sborová, divizní a horská spojovací oddělení pro nově zformovaná velitelství. Velení armádních spojů a Ministerstvo říšské pošty vyhodnotily telefonické zajištění akce Otto a závěry využily při základní přípravě případu Grün. To se týkalo změněné výstavby sítě dálkových kabelů, jakož i podřízení nově získané rakouské spojové soustavy do dosavadní, resp. nově zřizované kmenové sítě. Předpokladem k tomu bylo velmi rychlé přizpůsobení dosavadní organizace vedení a správy německé pošty na vojenské spojení pro velitelské struktury vzniklé v Rakousku. Tím bylo možno v relativně krátké době po spojové stránce vybudovat pro 14. armádu plánovaný nástupový prostor proti Československu a dosáhnout ještě lepší výchozí pozici pro tankové svazy plánované pro klešťovitý pohyb na trase Vídeň – Cosel (nyní Koźle, Polsko).
Velitelství spojovacích úseků Wehrmachtu měla ještě druhý úkol, který nebyl z důvodu utajení obsažen v běžných dokumentech, přístupných i civilním institucím. Byla zamýšlena jako základ pro plánované formování polních spojových velitelství (Feld-Nachrichtenkommandatur) v případě mobilizace. Tak například dostala 23. září 1938 každá z pěti německých armád, nastupujících k případu Grün, přiděleno jedno polní spojovací velitelství. Když německé oddíly o několik dnů později napochodovaly na sudetské území, převzaly ve spolupráci s armádními spojařskými pluky a s poradci na úseku spojů u štábů zařízení české poštovní a telefonní správy, organizovaly jejich co nejrychlejší znovuzprovoznění (nejprve pro vojenské účely) a pak je předaly povolaným civilním služebnám německé pošty. Obsazené sudetské území bylo říjnu 1938 podřízeno sousedícím ředitelstvím říšské pošty a tamním spojařským velitelstvím Wehrmachtu.
Spojařsko-technické zajištění akce Grün
V operativně-strategickém plánování německého štábu armády hrálo Československo odedávna významnou roli, aniž by Německo jeho vojenskou sílu podceňovalo. Německá vláda hodnotila výsledky znovuvyzbrojování pozitivněji, než někteří kritičtí vojáci, a současně věřila na další porozumění Velké Británie a Francie. Jejich chování při opětném začlenění Sárska, při obsazení Porýní a nikoli naposledy při začlenění Rakouska do Říše Hitlera v tomto přesvědčení posilovalo.
Aby se pokud možno snížilo riziko vojenské akce západních mocností a déletrvajícího odporu čs. armády, přikázal říšský ministr války „… přípravy zaměřit tak, aby do Československa mohla vtrhnout podstata sil rychle, překvapivě a s velkou razancí.“ Pro pracovníky spojů z tohoto a z Hitlerem 5. listopadu 1937 znovu připomenutým záměrem brzkého provedení vyplývaly zcela nové a výrazně vyšší požadavky, takže plánování sdělovacích sítí, prováděné koncem roku 1937 německou říšskou poštou, muselo být přerušeno. Sdělovací linky, nutné pro operaci proti Československu, se měly soustředit do dvou nových kmenových sítí: Hermann pro vrchní úroveň velení a Dora pro velení na úrovni armádních sborů a jejich divizí. V té době bylo Německou říšskou poštou pro vojenská spojení v různých kmenových sítích začleněno 394 138 kilometrů vedení, které z asi 53 % tvořila síť sdělovacích kabelů (Fernkabelnetz), z 18 % síť dálkových sdělovacích kabelů (Fernleitungskabelnetz) a z asi 29 % stále ještě existující nadzemní vedení (Linienzüge). Tím vznikla na podzim 1937 pro německou poštu nanejvýš kritická situace, která se kvůli dále stoupajícím požadavkům ještě zostřila a nakonec si vyžádala zásadní přehodnocení priorit.
Nutno ovšem připomenout, že zde uvedená délka nepředstavuje skutečnou délku vedení, ale součet délky žil ve všech vedeních. Například 1 km dlouhý kabel se 20 žilami se může vykázat jako 20 km vedení.
Šéf generálního štábu generál pěchoty Ludwig Beck ve svém memorandu 3. března 1938 konstatoval: „… Otázka vojenského zničení Československa je aktuální od ustanovení Říšského ministerstva války 4.4.1935 … a byla už dříve generálním štábem armády průběžně prověřována a zpracovávána.“ Současně také poukázal na bojovou sílu čs. armády a na dle jeho mínění ještě nedostatečné vojenské prostředky Německa k provedení tohoto významného politického záměru. Hitler a jeho oddaní to však viděli jinak a proto generála Becka ve funkci šéfa generálního štábu nahradil generál Franz Halder.
Hitler podepsal přepracovaný plán Grün 30. května 1938. Ovšem už 22. dubna 1938 dostalo Ministerstvo říšské pošty výkonové požadavky odvozené z nových nástupových plánů k případu Grün. Mělo úkol nově připravit kmenovou síť Hermann, obsahující spojení od OKH přes vrchní velitelství armád až po generální velitelství, jakož i spojení spolupůsobících nejvyšších úrovní velení. Požadovaným datem zapojení byl 15. květen 1938.
Z předložených nových výkonnostních požadavků se dá odvodit předpoklad generálního štábu armády, že (přinejmenším v počáteční fázi operace proti Československu) nedojde na západní hranici k vážnější vojenské konfrontaci. To potvrdil i Hitler v úkolu z 20. května 1938: „… Základ všech sil musí být nasazen pro vtrhnutí do Československa… na západě předpokládat minimální síly … jako krytí týlu.“ Přednost proto dostala síť Hermann a říšská pošta k tomu dostala vysvětlení: „… Kmenové sítě Hermann a Ottokar nebudou využity současně, nýbrž dle volby. Z toho vyplývá, že vedení a zařízení, určená pro síť Ottokar, mohou být využita i pro síť Hermann. … Síť Hermann bude nejprve připojena na Zeppelin (Zossen) a teprve v druhém pořadí přesměrována na Olga (Ohrdruf). Musí však vždy být možnost ze spojovací ústředny OKH v Berlíně hovořit se všemi pozicemi na síti Hermann.“
Zatímco vybudování vedení v kmenových sítích Hermann a Ottokar bylo organizováno na centrální úrovni ústředním úřadem říšské pošty, dostaly se požadavky na spojení pro sítě nižších velitelství, tedy Dora a Georg, prostřednictvím spojových velitelství přímo k jednotlivým poštovním ředitelstvím. Přitom se však projevilo mnoho realizačních obtíží, které ve značné míře zpětně působily na neuspokojivou výstavbu sítí v jim náležejících oblastech a vyvolaly neplánovaná opatření.
Protože se nedostatek linek projevil zvláště v sítích nižších úrovní, obdržela Německá říšská pošta od vrchního velitelství Wehrmachtu na jaře 1938 materiál (zejména měděné a ocelové dráty) pro výstavbu 1084 km nových nadzemních linek pro taktické účely podél české hranice v úseku Marktredwitz – Passau (tedy v prostoru AOK 10 a 12). Během porady, konané 4. dubna na Ministerstvu říšské pošty, byl dohodnut stejný postup při zřízení vícero nových asi 2000 km dlouhých nadzemních spojovacích linek v úseku Passau – Linz – Vídeň pro AOK 14. Ve Slezsku, v nástupním prostoru AOK 2 a 8, bylo více než 560 km polních telefonických linek, s jejichž dodatečnou stavbou se nakonec požadavky na vojenské linky uspokojily. Těmito opatřeními se podařilo do podzimu vytvořit v německo-českém pohraničí hustou nadzemní síť taktického velitelského spojení pro armádní sbory a divize. Vrchní velitelství Wehrmachtu k tomu 30. června Ministerstvu říšské pošty důrazně připomnělo, že všechna požadovaná velitelská spojení pro akci Grün musejí být zapojena do 15. září 1938, což se podařilo splnit. Včasné dokončení všech stavebních zámyslů bylo možné jen tím, že kromě stavebních jednotek německé pošty byly po delší dobu nasazeny roty pro stavbu polních telefonních kabelů od téměř všech sborových spojových oddělení. Tyto roty se sotva vrátily ke svým oddílům, když 23. září přišel rozkaz k mobilizaci armád nastupujících proti Československu.
U spojových ústředen AOK nacházely narukovavší oddíly výhradně jim známá přenosová a zprostředkující zařízení. Pojízdná, příp. přenosná zařízení předal Wehrmacht ze svých zásob německé poště už v létě a civilní technici je zabudovali a připravili namísto dosud používaných poštovních zařízení. Civilní příprava spojovacích ústředen sborů a divizí se v zásadě vztahovala pouze na přípravu požadovaných linek. Po příchodu oddílu následovalo jejich převzetí a připojení na polní spojovou techniku.
Odpovídajícně operativnímu plánování generálního štábu mělo být ke kmenové síti Hermann napojeno pět armád nasazených proti Československu, vždy se čtyřmi telefonními a dvěma dálnopisnými linkami napojenými k hlavnímu štábu vrchního velitelství armády Zeppelin v Zossenu. Stejné napojení bylo požadováno k pobočnému štábu Olga na cvičišti Ohrdruf pro případ, že bude operace řízena odtud. Pro sídla štábů armád (AOK) byly zpočátku, tedy v dubnu 1938 plánovány: Oppeln (nyní Opole, Polsko, AOK 2), Freiburg (nyní Świebodzice, Polsko, AOK 8), Schwandorf (AOK 10), Straubing (AOK 12) a Neulengbach (AOK 14). Armády předpokládané pro zajištění proti Polsku dostaly svá stanoviště v Münchebergu (AOK 4) a Königsbergu (AOK 3). Kmenová síť Ottokar, připravená pro nástup proti Francii, zůstala v zásadě zachována v dosavadní struktuře. Pro vrchní velitelské úřady předvídala velitelská stanoviště ve městech Frankfurt/M. (ObKdo.HGr. 2), Euskirchen (AOK 5), Bad Kreuznach (AOK 1) a Calw (AOK 7).
Kromě toho měla kmenová síť Hermann požadované dvě telefonní a jednu dálnopisnou linku pro spojení mezi hlavními štáby armád a velitelstvím armádních sborů, linky k sousedícím armádním velitelstvím, resp. ke sborovým velitelstvím, jakož i různá příčná linková spojení ke kmenové síti Luftwaffe, k rádiovému průzkumu, k Abwehru atd. Všechna spojení mezi velitelstvími sborů a jim podřízenými svazky a podpůrnými sil soustředěna v kmenové síti Dora.
Zatímco plánování a realizace spojových prací pro taktickou úroveň velení v létě 1938 plynule postupovala, příprava spojení pro vyšší velitelské úrovně byla výrazně ovlivňována protichůdnými názory Hitlera a generálního štábu ohledně směru hlavního útoku při akci Grün. Velení armády plánovalo klešťovitý pohyb v nejužším místě a tím rozdělení českého státního území, Hitler požadoval čelní útok z franckého prostoru na Prahu.
Generální štáb předpokládal klešťovitý pohyb 2. armády z Horního Slezska na Olomouc a 14. armády z prostoru severovýchodně od Vídně na Brno. Kvůli tomu měla být oběma těmto armádám přidělena většina pěších divizí a veškeré motorizované, případně tankové svazky. Jak získával nástupový plán dle generálního štábu konkrétní podobu, byly ale námitky Hitlera a vyšších štábů Wehrmachtu stále silnější a zadání pro plánování spojů se měnila ve stále kratších odstupech. Plán spojení v kmenové síti Hermann ztratil svůj původně komplexní charakter. Rozpustil se do mnoha požadavků na jednotlivé linky, které byly v závislosti na měnících místech bojových stanovišť velitelství armád a sborů předávány k realizaci Ministerstvu říšské pošty, resp. ředitelstvím říšské pošty.
Pro 2. armádu, soustřeďující se podle plánu generálního štábu v hornoslezském prostoru Oppeln (Opole) – Cosel (Koźle) – Neisse (Nysa), měla být zřízena hlavní spojovací ústředna v Oppeln. Neustálé rozepře o nasazení sil však vedly 23. března k rozhodnutí zřídit velitelské stanoviště AOK 2 nikoli v Oppeln, nýbrž v Cosel, což následně vyvolalo výrazné změny plánu spojovací sítě Hermann. Jako válečná stanoviště sborů 2. armády se po dlouhých rozepřích konečně stanovily Bauerwitz (Baborów), Leobschütz (Głubczyce) a Steinau (Śczinawa). Ale také na této úrovni nadále probíhaly úpravy příprav na úseku spojů. Tak například musela sborová spojovací ústředna přesídlit ze Steinau do Neustadtu (Prudnik). Největší problém ale vznikl, když byly po všech změnách konečně stanoveny nástupní prostory, ve kterých však bylo jen málo poštovních spojovacích linek. Kvůli tomu muselo být od základu vybudováno mnoho polních dálkových kabelových vedení. Protože ona tři sborová spojařská oddělení toho nebyla sama schopna, bylo ze stavu německé pošty pro oblast 2. armády dáno k dispozici 560 km polního dálkového kabelu, který ale nebyl položen a smontován vojenskými jednotkami, nýbrž několika stavebními oddíly pošty.
Podobně se utvářely podmínky v plánovaném nástupním prostoru 14. armády. Původně bylo armádní stanoviště předpokládáno v Neulengbach, ale 9. května dorazilo rozhodnutí, že vrchní velení bude ponecháno ve Vídni. Pro spojové ústředny nejdůležitějších přidělených štábů se nakonec stanovily obce Mistelbach, Horn, Freistadt, Raabs, Retz, Gnadendorf a Staatz a s tím souvisejícími pracemi byla pověřena německá pošta. Protože i zde existovalo relativně málo spojovacích linek, zřídily stavební oddíly ředitelství říšské pošty z Mnichova a z Vídně v nástupovém prostoru 14. armády více než 2000 km nadzemních telefonních a dálnopisných linek. Poté, co Hitler definitivně prosadil své názory vůči generálnímu štábu a jako základ byl vzat čelní útok na Prahu, došlo koncem srpna 1938 v oblasti AOK 14 ke zvýšeným změnám mezitím připravovaného spojení Hermann. Nyní byl pro stanoviště armádní spojové ústředny určen Göpfing a mnohé další změny vyvolaly v tomto prostoru téměř úplně novou strukturu spojení. 14. armáda musela předat mnoho svých svazků 10. armádě, která teď měla na hlavním směru disponovat všemi motorizovanými a pancéřovanými svazky.
Dne 30. srpna 1938 předal styčný důstojník Ministerstvu říšské pošty nové požadavky armádního velení na kmenovou síť Hermann, přizpůsobené posledním změnám plánu. Jednalo se částečně o zcela nová vedení, která měla být realizována v nejkratším čase. Těžištěm spojařského plánování teď byla 10. armáda s předpokládaným stanovištěm štábu ve Schwandorfu a sousedící 12. armáda se stanovištěm v Passau. Hitler prosadil své stanovisko proti generálnímu štábu: „… rozhodnutí přinese armáda v srdci Čech.“
Pro německou poštu to znamenalo nejen urychlenou stavbu nových linek, nýbrž také přepojení mnoha již připravených vedení, což si především v oblasti 10. armády vynutilo podstatná opatření. V nástupním prostoru AOK 10, ležícímu mezi obcemi Alexandersbad a Zwiesel, musely být zřízeny spojové ústředny nejen čtyř nyní podřízených sborů ve Vohenstrauß, Rötz, Cham a Kötzting, nýbrž se kromě toho muselo spojařsko-technicky vybudovat ještě 35 dalších míst. Protože pracemi pověřené ředitelství říšské pošty v Regensburgu bylo přetíženo, nařídil poštovní president okamžité vyslání nejméně pěti silných stavebních oddílů z ostatních ředitelství, s jejichž podporou měly být práce v termínu zvládnuty. Ale téměř úplné přestavbě podléhala nejen spojovací síť pro AOK 10, přeložení plánovaných těžišť útoku na 10. armádu se odzrcadlilo také v úpravách spojení Dora. Změny u 12. armády byly omezené, ale i zde vyžadovaly, zvláště kvůli četným přepojením, zvýšené úsilí pracovníků příslušných dálkových spojových služeben.
Tab. 4: Sestava sil pro akci Grün se zdůrazněním spojových jednotek ke dni 23. září 1938
Pro IV. armádní sbor, připravený u severní hranice Československa, bylo zpočátku kvůli jeho předpokládané pouze zabezpečovací a demonstrační úloze požadováno jen málo spojovacích vedení. Kromě Drážďan, kde měla být zřízena spojová ústředna sborového štábu, se předpokládala stanoviště divizních štábů v Hörnitz bei Zittau, Gottleuba a Chemnitz. V rámci opakovaných změn nástupního plánu však bylo už 15. června 1938 pro IV. armádní sbor dodatečně určeno druhé stanoviště v Berthelsdorfu u obce Herrnhut a pro jeho spojovou ústřednu byla požadována stejná spojení, jako v Drážďanech. Které velitelské stanoviště by však ve skutečnosti bylo vybráno, záviselo na vývoji situace a mělo být přikázáno teprve krátce před zahájením útoku. Následkem toho obdržela u IV. armádního sboru rozdvojená spojovací síť Hermann označení Hermann I pro variantu Drážďany a Hermann II pro variantu Herrnhut.
Přes velmi vysoké, z opakovaných změn plánu vyplývající obtíže, hlásilo Ministerstvo říšské pošty dne 15. září 1938 ukončení prací na sdělovacích vedeních v příhraničním prostoru u Československa a připravenost k zapojení všech požadovaných telefonních a dálnopisných linek. Opakovaně se osvědčila úzká spolupráce mezi vojenskými a státními úseky spojů. Inspektor spojovacích oddílů a oddělení spojovacích linek Wehrmachtu mohli šéfovi generálního štábu hlásit, že před rokem zřízená spojová velitelství našla v tomto systému spolupůsobení své místo.
Dne 23. září vyšel rozkaz vrchního velitele pozemní armády k mobilizaci armádních štábů a k převzetí velení v jejich nástupových prostorech k 26. září. Sborová velitelství se už nacházela ve zvýšené mobilizační připravenosti a mnohé divize se ve válečné síle soustředily na armádních cvičištích, tedy např. všechny tankové a horské divize, jakož i čtyři motorizované pěší divize. Od 20. září probíhala v jedenácti sborových okresech polní cvičení za účasti velké části pěších svazků. V rámci nácviku mobilizace bylo postaveno a na cvičiště přemístěno osm záložních divizí. Počátkem září započatá zřizování nových armádních oddílů – sedmnácti dělostřeleckých oddílů, tří ženijních praporů a jednoho pluku dopravních nákladních automobilů, jakož i čtyř spojařských oddělení a dvou motorizovaných telefonních rot – stála před dokončením. Spojařské jednotky měly být použity jako základ pro postavení potřebných pěti armádních spojařských pluků. S mobilizací jejich plukovních štábů bylo přeskupení v zásadě dokončeno. A když byly 23. září současně s vyhlášením mobilizace oživeny připravované kmenové sítě, byla říšskou poštou připravená armádní spojení už převzata provozními odděleními spojařských pluků. Skrytá mobilizace všech zde uvedených i dalších svazků a oddílů měla základ v tajných opatřeních vrchního velitelství pozemní armády. Ta 12. července 1938 deklarovala všechna připravovaná opatření jako „výcvikové záměry“.
Velitelé armádních spojových pluků byli současně i vedoucími armádních spojařů a v této štábní funkci odpovídali za organizaci spojení v oblasti vrchních armádních velitelství.
Úkoly polních spojařských velitelství určoval zvláštní výnos vrchního velitele pozemní armády ze 30. září 1938:
a/ Využití poštovních spojovacích linek uvnitř oblastí, které mají být obsazeny, náleží pozemní armádě. Potřeby Luftwaffe je nutno zajistit u všech AOK prostřednictvím polních spojařských velitelství, podřízených OKH;
b/ Úměrně situaci je třeba důležitá stacionární spojovací zařízení včas zprovoznit, zajistit a oddělit od Česka. Zvláštní důraz nutno klást na úplné umlčení a zabavení všech vysílacích zařízení.
K podpoře těchto úkolů postavila německá pošta čtyři speciální kabelové a měřicí čety, každou v síle 36 mužů včetně 12 kabelářů-specialistů, které měly být nasazeny v útočných pásmech 2., 8., 10. a 12. armády. Dne 25. září se vedoucí oddílů hlásili u příslušných spojových velitelů. Mimo to byli každému veliteli armádních spojařů podřízeni dva vyšší úředníci pošty jako spojoví a techničtí poradci pro oblast pošty a sdělovací problematiky. Kromě své poradní činnosti se měli „… starat, že při postupu oddílů budou zohledněny zájmy Německé říšské pošty na rychlém zprovoznění poštovních a sdělovacích služeb.“
Obr. 1: Operativní síť spojení při výchozí situaci akce Grün
Zmobilizovány byly také provozní roty pro spojovací ústředny hlavního štábu armádního velení v základním táboře Zossen a pro velitelství dopravy sídlící v armádní sportovní škole v nedalekém Wünsdorfu. Dne 25. září dorazila 1. a 2. provozní rota 631 do Zossenu a dálnopisná rota 1082 do Wünsdorfu. Obě ústředny už 23. září dali v rámci mobilizačního cvičení do provozu k tomu předurčení specialisté německé pošty. Po předání provozu vojsku se tito starali už jen o údržbu vojenským spojařům obvykle neznámé stacionární přenosové techniky a telefonních ústředen.
Získané poznatky shrnul ve zprávě pro oddělení W-NV úředník dozírající na dělníky: „… Vlastní provozní služba měla být prováděna oběma předvídanými provozními rotami 631. Oba velitelé rot však byli po příchodu natolik přetíženi zařizovacími pracemi, přebíráním věcí, přípravou ubytování a dalšími čistě vojenskými povinnostmi, že se o provoz úřadu 5 nemohli starat. Ženský personál obou provozních rot, z větší části proškolené odborné síly Německé říšské pošty, mohl být v provozní službě u písmenových telegrafů, u dálkových i místních ústředen pro spojení Zeppelin-dálková ústředna, Zeppelin-místní ústředna a Zeppelin-město dobře využit. Ovšem část těchto úřednic nebyla proškolena ani pro telefonní, ani pro telegrafní provoz. Největší díl mužského personálu obou rot sestával z vojáků všech možných profesí, nepatřících k oboru. Plné nasazení tohoto provozního personálu proto nebylo možné. V nutném případě by tedy podle mého přesvědčení nebyl možný plný provoz bez výměny, resp. bez přidělení nových odborných sil. … Převzetí úřadu 5 provozními rotami neproběhlo, protože mobilizace nebyla vyhlášena.“
Jelikož podobné poznatky při zprovozňování armádních spojových ústředen hlásilo několik ředitelství říšské pošty, je možno vyvodit závěr, že byla-li by akce Grün prováděna tak, jak byla plánována, přinesla by vojenská spojovací služba na vyšších úrovních velení výrazné problémy. Že se určité obtíže očekávaly a že se jimi zjevně už déle zabývalo, dokladuje rozhodnutí oddělení W-NV z léta 1938. Podle něj dostala německá pošta k dispozici vícero mobilních telefonních ústředen a větší množství polních klapkových ústředen typu 16 z polního spojovacího vybavení jednotek. Měly nahradit v armádních spojovacích ústřednách dosud zabudované poštovní klapkové ústředny, jejichž obsluha byla vojákům zcela vzdálená.
Většina kmenových sítí byla zapojena k 23. září 1938, takže v době příchodu vojenské obsluhy na stanoviště spojovacích ústředen byla většina linek už připojena k ústřednám a připravena k využití. Zmíněné problémy obsluhy se na mnohých místech vyřešily tím, že civilní poštovní personál sloužil i v následujících dnech vojenskému provozu.
Linky, připravené pro armádní rádiové zpravodajství v kmenové síti Heinrich a pro dopravní službu v kmenové síti Hektor, byly ovšem v činnosti už od března, případně od dubna. Jak bylo mezi velením armádních spojařů a Ministerstvem říšské pošty dohodnuto, udržovaly se „pro cvik“ v trvalém provozu. Když Hitler 27. září přikázal, že svazky předpokládané pro útok na Československo „… 30. září … musejí stát ve svých pohotovostních prostorech“, disponovaly už štáby a velitelství plně funkčním systémem spojení.
Podpis mnichovské dohody, a tím před světovou veřejností dokumentované zřeknutí se Československa ze strany Francie a Velké Británie, daly Hitlerovi 30. září 1938 možnost namísto rozkazu k útoku vydat rozkaz k vojenskému obsazení jemu přiřknutého sudetského území. Podle tohoto rozkazu měl být vstup organizován tak, že se v případě potřeby mohlo kdykoli přejít na připravenou útočnou operaci. Dne 30. září sice byla velká část telefonních a dálnopisných vedení přepnuta zpět, ale navrácení linek Německé říšské poště mělo proběhnout jen tam, kde existovalo mezi štáby a velitelstvími vícero spojovacích cest a tyto bylo možno redukovat.
Do 7. října byly podle směrnice č. 1 vrchního velitelství Wehrmachtu čtyři územní zóny postupně obsazeny oddíly 12. armády, IV. armádního sboru, jakož i 10. a 2. armády. Pak následoval vstup na zbývající území československého státu, připadlé Německu. V průběhu tohoto postupu se AOK 12 přemístil z Passau do Oberplanku, AOK 10 ze Schwadorfu do Karlových Varů a AOK 2 z Coselu do Krnova. Přitom štáby v zásadě sledovaly v předstihu položené dálkové kabely a tím zůstávaly v trvalém spojení dopředu ke svým sborům a dozadu k vrchnímu velitelství armády, které se – na základě mnichovskou dohodou změněné situace – nepřemístilo do Zossen, nýbrž zůstalo v Berlíně.
Na zabraném českém území zajišťovaly armádní spojové jednotky především techniku pro spojení mezi pochodujícími svazky a obvykle na výchozím stanovišti zůstávajícími vyššími štáby. Nalezená, z části poškozená čs. stacionární telefonní zařízení, musela být postupně zprovozňována. Jejich výhradní využití pro vojenské účely skončilo po 17. říjnu předáním zařízení od polních velitelství spojů na mezitím od Ministerstva říšské pošty nasazené civilní orgány.
Dne 3. října 1938 vydalo Ministerstvo říšské pošty v dohodě s oddělením W-NV ustanovení pro poštovní a telefonní činnost, jakož i pro telegrafní stavební službu v oblastech obsazených německými oddíly. Podle tohoto opatření byli v sousedících ředitelstvích říšské pošty ustanoveni zvláštní pověřenci, kteří „… mají v úzké vzájemné spolupráci s ředitelstvími říšské pošty v jejich oblastech vyřešit všechny otázky pošty a spojení vzniklé v odstoupeném sudetoněmeckém území.“ Od 17. října pověřenci převzali také všechna dosud polními spojovými velitelstvími spravovaná spojová zařízení a instituce. Mimo jiné i dosud nezrušená vedení polních kabelů armády a Luftwaffe. Nasazení a činnost těchto úředníků byla zásadní k tomu, že německá pošta dala v relativně krátkém čase poštovní a sdělovací služby na sudetském území znovu do chodu a nově získaná území připravila po stránce spojové pro plánované konečné řešení české otázky.
Hitlerem už 21. října 1938 přikázané vyřízení „zbytkového Česka“, akce s krycím názvem Südost (Jihovýchod), následovalo 15. března 1939. Tentokrát ležela příprava vojenské operace na velitelstvích armádních skupin 3 a 5, které však v průběhu provádění zůstaly na svých mírových stanovištích v Drážďanech a ve Vídni.
Dne 3. února 1939 požádalo velení Wehrmachtu o nové zřízení kmenové sítě Hermann s pohotovostí k zapojení 28. února. Německé poště byla sdělena tato stanoviště podřízených sborů: Opava (VIII. AK), Trutnov (XIV. AK), Liberec (XVI. AK), Lovosice (IV. AK), Kötzting (XIII. AK), Znojmo (XVIII. AK) a Břeclav (XVII. AK). Organizační a technické přípravy široce zohlednily dosavadní poznatky a zkušenosti. Opět byly mobilizovány dva armádní spojové pluky a velitelstvím armádních skupin byli opět podřízeni spojoví a techničtí poradci, včetně speciálních zesílených oddílů ochrany pošt. Pro zvláštní úkoly stálo k dispozici osm měřicích oddílů sdělovacích kabelů s více než 65 státními zaměstnanci a dostatečným pomocným personálem.
Při nařízeném připojení kmenové sítě Hermann v ranních hodinách 13. března 1939 bylo vše připraveno. Oddíly napochodované do svých nástupových prostorů opět využily fungujícího spojení k okamžitému předání rozkazu: „… den Y pro akci Südost je 15. březen 1939. Čas připravenosti k překročení hranice 6 hodin; překročení hranice na zemi i ve vzduchu až na výslovný rozkaz armádní skupiny 3. Čas (6 hod.) až do 14. března 19 hodin sdělit pouze velitelům divizí.“
Zatímco polní spojovací velitelství 5 mělo těžiště nasazení na východě s telefonními centry Brno a Olomouc, soustředila se činnost polního spojovacího velitelství 3 na Prahu. Následující výtah ze situačního hlášení jednoho úředníka německé pošty u polního spojařského velitelství 3 toto rozdělení úkolů potvrzuje: „… polní spojovací velitelství 3 po svém příchodu do Prahy už v poledne 15. 3. částí svého personálu obsadilo meziměstskou telefonní ústřednu a zesilovací stanici Praha a obstaralo nutné pokračování provozu. Hned po příchodu FNK 3 do Prahy byl jeho velitelem plukovníkem Ing. Meißnerem předán českému ministerstvu dopravy pokyn pokračovat v nezmenšeném rozsahu v provozu a řídit se rozkazy německého Wehrmachtu. Německé technické síly hned po nejnutnějším ohledání začaly v zesilovacím úřadu a v telefonní ústředně s nejnutnějším zajišťováním bezprostředního spojení k různým místům v Česku a v Říši pro armádní skupinu 3 a pro další služebny Wehrmachtu, které odpoledne dorazily do Prahy.“
Armádní spojařské oddíly měly v průběhu tohoto nasazení sotva kde využití.
Již v následujících dnech velitel předal organizaci a vedení těchto opatření nastoupivším zaměstnancům Německé říšské pošty, která k 16. dubnu s přechodem moci na protektorátní správu převzala poštovní a sdělovací činnost také ve zbývajících částech nově vzniklého protektorátu.
S konečnou likvidací Československa a krátce poté převzetím oblasti Memel od Litvy dosáhl Hitler svou riskantní zahraniční politikou většinu blízkých cílů bez válečného střetnutí. Otevřená zůstala otázka Gdaňska a odstranění polského koridoru.
Při přípravě a provedení předválečných anexí hitlerovského Německa v zásadě vojenskými operacemi se Německá říšská pošta vždy osvědčila jako spolehlivý partner velení Wehrmachtu i pozemní armády. Ve všech případech dala neomezeně k dispozici své požadované technické, personální a materiální kapacity. Tím zcela naplnila očekávání vojska se zřetelem na politickém horizontu stále hrozící válku. Koncem roku 1938 formuloval šéf oddělení W-NV tato očekávání následovně: „… Smyslem a účelem těchto rozsáhlých a obtížných příprav musí každopádně být dát Wehrmachtu v nutném případě bez časové ztráty k dispozici drátovou spojovací síť, vybudovanou podle jednotných hledisek a vybavenou nejmodernějším technickým zařízením, představující výkonný základ operativního dálkového spojení a sloužící spojovým jednotkám Wehrmachtu jako opora pro vlastní výstavbu a provoz. Síť musí dále mít ohledně výkonu a možností využití takový vzhled, že kromě toho ještě musí uspokojit potřeby hospodářství a dalšího civilního spojovacího provozu.“
Německou říšskou poštou ztělesňované státní spoje tedy disponovaly výkonnými nástroji, doplňujícími vojenské spoje. Dosavadní společná nasazení přinesla hodnotné zkušenosti především ve směru dalšího zdokonalení členění spojových pluků a organizaci jejich nasazení pro vyšší velitelské úrovně, které bylo ve zbývajícím krátkém časovém období do vypuknutí války převedeno do praxe.
Pro příklad ještě údaje o nasazení civilního personálu v průběhu polního tažení proti Polsku. Z asi 380 000 mužských úředníků, zaměstnanců a dělníků německé říšské pošty, v roce 1939 činil celkový personální stav asi 481 000, bylo na počátku války povoláno k Wehrmachtu téměř 55 000 mužů. Kromě toho ovšem podřídila německá říšská pošta zejména pozemní armádě mnoho dalších jednotlivých osob i celých formací, jejichž status zůstal v průběhu nasazení nejasný. Např. pro 45 stavebních oddílů, nasazených uprostřed září 1939 pro velitelské a armádní spojové pluky, platila jen provizorní pravidla. OKH v září 1939 nařídilo tyto osoby pokud možno vystrojit polními stejnokroji, avšak bez nárameníků, plynovými maskami a střelnou zbraní. Označeny měly být žlutou ramenní páskou s nápisem Deutsche Wehrmacht.
Za posouzení odborné terminologie děkuji panu Miroslavu Urbanovi z Rýmařova.
Prameny:
KAMPE, Georg Hans: Die Heeres-Nachrichtentruppe der Wehrmacht 1935-1945. Dörfler-Verl., 1994
KAMPE, Georg Hans: Nachrichtentruppe des Herres und Deutsche Reichspost. Waldesruh: Meissler-Verl., 1999. ISBN 3-932566-31-9
KAMPE, Georg Hans: Deckname Zeppelin.Berlin: 1997. ISBN 3-932566-17-3