Memorandum členům Nejvyšší rady obrany státu z 9. září 1938
MEMORANDUM.
V nynější napjaté době naše armáda, více než kterákoliv jiná složka našeho státního útvaru, je pochopitelně zvlášť citlivá na jakýkoliv počin odpovědných činitelů státu, který by – ať už oprávněně nebo ne – ukazoval na jakoukoliv, třeba zdánlivou slabost při hájení jejich autority, a který by mohl činit dojem, že bezpečnost státu a jeho celistvost může být vážně ohrožena.
Armáda naše je ukázněná a hodnotná jak po stránce morální, tak i po stránce materiální. Bylo by proto nebezpečné podrývat tuto kázeň a hodnotu jednáním, z kterého by bylo možno vycítit, že není dostatečně pevné ruky při řízení státního kormidla.
Na armádu to působí dojmem, že všechna tato nekonečná vyjednávání a pokořování vyplývají z přeceňování možností našeho severního souseda a z nedoceňování vlastních mocenských možností.
Je třeba si plně uvědomit, že máme opevněno pohraničí a opevnění dobře vyzbrojené. Kde ho dosud není, tam jsou učiněna jiná účinná opatření. Toto opevnění je velmi hodnotné a odolné. Máme dále dostatek zbraní, většinou těch nejmodernějších a dostatek střeliva pro ně. Armáda vykonala všechny přípravy pro rychlé uvedení do pohotovosti všech branných sil národa. Před našimi opevněními můžeme zastavit na určitou dobu jakékoliv nepřátelské síly. Nepřítel musí přijít s mohutným dělostřelectvem, což vyžaduje času. Tím umožňujeme našim spojencům učinit všechna vhodná opatření, jež uznají za vhodné provést v zájmu vlastní bezpečnosti.
Některým současným nepříznivým zjevům, které by mohly ohrozit hodnotu a pohotovost armády, možno zabránit vhodnými, předem provedenými protiopatřeními.
Tak například překvapení, které by nám mohla připravit nyní manévrující německá armáda o vysokých počtech, možno čelit včasným provedením určitých mimořádných opatření, která jsou za nynějších nejistých poměrů plně oprávněná a přirozená. Svět musí být přesvědčen o tom, že máme morální právo na všechna protiopatření sloužící k sebeobraně.
Nebo pašování zbraní, které má za účel vyzbrojit naše pohraničí pro povstání, je také neustále v chodu, aniž by se proti tomu z naší strany účinně zakročilo. I když nebudeme moci zamezit eventuálně povstání, přece jen můžeme jeho provedení znesnadnit a hned v počátcích rozložit. V tomto ohledu byla již určitá opatření – pokud jde o vojenskou správu – provedena.
Pokud jde o armádu německou, je její nynější velikost jen zdánlivá. Všechny šířené zprávy o její mohutnosti, výzbroji, odhodlanosti bojovat s celým světem nutno přijímat se značnou rezervou. Žádná armáda na světě nemůže v tak krátké době, kterou mělo nynější Německo k dispozici, vydupat ze země dokonalé kádry, získat všestranně vycvičené důstojníky a dostatečný počet vycvičených záložníků. Ve skutečnosti má německá armáda jen to, co ukazuje v současných manévrech: půldruhého milionu nedokonale vycvičených záložníků.
Také dokonalá výzbroj a hlavně v dostatečném množství nezíská se přes noc. O její nedokonalosti máme důkazy ze španělského bojiště a z činnosti německé armády během připojování Rakouska. Tímto konstatováním nechceme nijak nedoceňovat německou armádu.
Faktem je, že hodnota každé armády spočívá také v její morálce. Zatím lze konstatovat, že morálka německého vojáka je uměle vybičována kultem o nadčlověčenství a je zpita nekrvavými vítězstvími při obsazování Porýní a Rakouska. První neúspěch tohoto vojáka před naším opevněním, na které se požene slepě vzhledem k svému nedostatečnému výcviku, a celá morálka německého vojáka a tím celá uměle nafouknutá síla německé armády se zhroutí a stane se poměrně snadnou kořistí našich spojenců.
Proto: správně oceňovat naši skutečnou sílu a skutečnou sílu možného nepřítele a s klidem a s rozvahou odmítat všechny útoky, jež by nás mohly fyzicky i morálně oslabit.
Cílem všech těchto útoků je vyčerpávat všechny veřejné a odpovědné činitele. Těmito útoky má se u nich docílit takového duševního stavu, který by poznenáhlu uspával jejich bdělost a vedl dokonce k lhostejnosti ve všech stěžejních otázkách současného politického dění v rozhodném okamžiku.
A tento stav lhostejnosti nesmí se objevit za žádnou cenu v armádě, poněvadž by to znamenalo počátek jejího konce.
Nadešla osudová doba našeho národa, která vyžaduje osudových rozhodnutí. Cíl Německa je Černé moře. Pro náš národ nebude slitování. Nebude-li se bránit, bude bídáckým a všemu lidství se příčícím způsobem vyhlazen. Když zemřít, tak čestně.[1]
Memorandum členům Nejvyšší rady obrany státu z 15. září 1938
Dostanou: pan prezident republiky,
předseda vlády,
všichni ostatní členové Nejvyšší rady pro obranu státu.
Memorandum.
Nynější kritická doba vyžaduje, aby situace byla svědomitě zhodnocena nejen z hlediska zahraničně politického, ale i z hlediska vnitropolitického a hlavně z hlediska vojenského. Je to třeba proto, aby vojenská správa nebyla náhle postavena do situace, ve které by nemohla provést jakákoliv rozhodnutí vlády za příznivých podmínek.
Je tudíž třeba vzít v úvahu:
1) že NĚMECKO stálým povoláváním záložníků provádí vlastně postupnou mobilizaci,
2) že zavádí určitá opatření, která potvrzují tento názor,
3) že soustřeďuje v poslední době jednotky k našim hranicím, což nás nutí, abychom se zajistili proti přepadu obsazením našich opevnění,
4) že v našem německém pohraničí jsou nepokoje, které nabývají velmi vážného rázu a jež kladou zvýšené požadavky na vojenskou správu ze strany ministerstva vnitra pro přidělení asistencí,
5) že agitace zasáhla i vojíny německé národnosti, jež vyvrcholila – bohudíky dosud jen v jednom případě – v použití zbraně proti nadřízenému a kamarádům.[2] Tato okolnost nutí vojenskou správu učinit určitá opatření, kterými se však zmenšují početní stavy posádek a hlavně bojových jednotek.
Povoláním záložníků podle § 22 branného zákona měla vojenská správa v úmyslu zajistit minimální obranu stálých opevnění proti možnému přepadu státního území a zabezpečit obyvatelstvo a důležitá střediska proti případným nepřátelským náletům. Nebylo však při tom počítáno s nutnou eliminací německého prvku z armády v takové míře, v jaké ji bude třeba uskutečnit za nynějších okolností.
Po uskutečnění tohoto úmyslu zůstaly v posádkách jen menší vojenské části, složené ještě někde převážně z mužstva německé národnosti. Jsme-li za nynějších okolností nuceni vzdát se služeb Němců v armádě, je přirozené, že posádky takto oslabené nemohou ani ukojit všechny požadavky Ministerstva vnitra a jeho orgánů, ani nemohou za stávajících nepokojů zaručit bezpečnost vojenských skladů s mobilizačními zásobami, nutnými pro provedení mobilizace, ani nemohou zaručit provedení dalších vojenských opatření – dokonce mobilizace, kdyby toho situace vyžadovala.
Z uvedených úvodů – a jestliže vláda je odhodlána bránit se proti německému vpádu – považuji za naprosto nutné povolat alespoň nejmladší ročník I. zálohy na cvičení.[3] Zdůrazňuji, že jsem si vědom nynějších mimořádných mezinárodních obtíží, které vzrůstají každým naším vojenským opatřením.
Opatření, které navrhuji, je opatřením minimálním a nemůže vzbudit rozruch, protože se provádí svolávacími lístky a může být tedy jen považováno jen za pokračování dosavadní vojenské činnosti.
Memorandum prezidentovi a ministrovi národní obrany z 16. září 1938
Panu prezidentu republiky
panu ministru národní obrany
Memorandum Hlavního štábu.
Od poloviny srpna, kdy v sousedním Německu je neustále ve zbrani půldruhého milionu záložníků, kdy pod záminkou cvičení jsou mobilizovány nespočetné řady pracovníků a povoláno velké množství dopravních prostředků, kdy zkrátka možno mluvit o armádě připravené kdykoliv a okamžitě k jakékoliv vážné akci, je naše republika – posuzováno z hlediska čistě vojenského – ve velmi nepříznivé situaci.
Nepříznivé proto, že z naší strany nebyly učiněny ani nejmenší kroky k tomu, abychom vykonali to, čeho je nezbytně třeba, t.j. abychom se zajistili proti jakémukoliv překvapení zvenčí. Nelze přece považovat za dostatečné zajištění, kdy naše cenné opevnění v pohraničí – nečítaje těžké opevnění – bylo až do posledních opatření chráněno průměrně deseti lidmi na 3 km fronty.
V poslední době, kdy rozvratná činnost sudetoněmecké strany se začínala rozrůstat do nebezpečných rozměrů, kdy hrozilo každou chvíli vypuknutí ozbrojeného povstání, staral se Hlavní štáb o to, aby v rámci plánovitého povolávání záložníků k normálnímu cvičení ve zbrani zlepšil co nejlépe obranný stav našeho stálého opevnění. Veškerá pozornost a veškeré úsilí Hlavního štábu směřovalo k tomu, aby pro každý případ mohla být v našich opevněních postavena bezpečná hráz, která by jednak umožnila zabezpečení vnitrozemí před jakýmkoliv nárazem z venku, jednak rozrazila v případě povstání zněmčené území na dvě části. Konečně mělo toto opatření za účel zabezpečit v případě potřeby co možná hladký průběh mobilizace sil národa.
Je samozřejmé, že stanovené úkoly byly více jak neúměrné daným prostředkům. Nedostatečné mírové prostředky armády, třebas zesílené průměrně jedním ročníkem záložníků, nemohly ani zdaleka dát pocit minimální jistoty v území 2000 km dlouhém, což představuje naši společnou hranici s Německem.
Než ani tyto nedostatečné prostředky nemohly být věnovány jediné tomuto účelu. Štvavá propaganda sudetoněmecké strany nemohla zůstat bez vlivu ani na morálku našeho vojína německé národnosti. Bezpečnost proto velela, aby tento nespolehlivý element byl co nejvíc oddálen od míst a úkonů, na jejichž poctivém provádění spočívala bezpečnost státu. To zmenšilo fakticky mírový početní stav armády o celou čtvrtinu. Poněvadž však na druhé straně nebylo možno toto nespolehlivé mužstvo osvobodit od plnění takových občanských povinností jako je vojenská služba, bylo nutno tento element shromáždit v kasárnách v zázemí a používat ho jen k podřadnějším službám.
Tím jsme se však dostali do poněkud podivné situace. Vnitrozemské posádky jsou složeny nyní převážně z mužstva německé národnosti. Zatím co spolehlivé mužstvo je v opevněních, aby bránilo státní území a umožnilo mobilizaci národních sil, máme v zázemí většinou jen německé vojáky, kteří tuto mobilizaci mají provádět.
Vývoj vnitropolitických událostí vynutil si další tříštění i tak nedostatečných prostředků. Aby se zamezilo pašování zbraní, které se provádělo ve stále větším měřítku, bylo třeba vypomoci našemu četnictvu a finanční stráži pro těsnější uzavření státních hranic. Pro tento účel bylo dáno 1700 mužů. Je samozřejmé, že pro tento úkol nemohlo být vybráno mužstvo nespolehlivé.
Dále bylo zřejmé, že při případném povstání nemohou k jeho potlačení postačit prostředky, jimiž může disponovat Ministerstvo vnitra. Hlavní štáb musel počítat s tím, že bude třeba vypomáhat asistenčními oddíly. Za tím účelem sestavil řadu pohotovostních oddílů a čet, zesílených obrněnými vozidly a tančíky a rozmístil je již předem na důležitých komunikacích v blízkosti možných ohnisek očekávaného povstání. Také pro tento úkol mohli být vybráni jen vojíni naprosto spolehliví a výtečných vojenských kvalit.
V obou případech bylo toto mužstvo odebráno plukům na Slovensku, takže tyto jsou nyní složeny převážně z mužstva německé národnosti.
Všechna tato oslabení šla na úkor bezpečnosti stálého opevnění. Tak situace vypadala až do 12. září.
Po Hitlerově řeči tohoto dne došlo ihned v našem pohraničí k vážným incidentům. Tyto se během příštího dne rozmnožily. Politické úřady musely v řadě okresů vyhlásit stanné právo.
Hlavní štáb byl nyní postaven před tři úkoly a to:
– zabezpečit alespoň nouzovými osádkami naše stálé opevnění proti možnému přepadu ať vnitřním či vnějším nepřítelem,
– zabezpečit obyvatelstvo a důležitá průmyslová, hospodářská a politická střediska proti možným náletům nepřátelského letectva,
– poskytnout bezpečnostním orgánům Ministerstva vnitra všemožnou podporu při potlačování vzpoury.
Splnění těchto úkolů nebylo možno bez vážného nebezpečí svěřit prostředkům, které až dosud měl Hlavní štáb k dispozici. Bylo proto nutno požádat vládu, aby povolila provedení § 22 branného zákona, které by umožnilo dodat lehkému opevnění v Čechách (mimo jižní části) a na severní Moravě nejnutnější osádky, jež by dovolilo organizovat naši pozemní obranu proti letadlům a postavit síť hlásné služby a jež by dalo pohotovost našemu letectvu.
Tento souhlas vlády byl získán ve večerních hodinách dne 13. září. Naše letectvo a dělostřelectvo proti letadlům bylo umístěno v místech, ze kterých má zahájit svoji bojovou činnost, lehká opevnění dostala svou nejnutnější posádku (získala 72.000 lidí na frontu 600 km), ale bez potřebných záloh a bez dělostřelectva, což činí obranu lineární a velmi citlivou. Za tímto opevněním nejsou žádné jiné prostředky k dispozici. Osádka opevnění je nepohyblivá a připoutaná na objekt. Prorazí-li útočník tímto opevněním, má otevřenou cestu. Nejsou zálohy k jeho zastavení. V jižních Čechách a na celém Slovensku zůstala však lehká opevnění obsazena dosavadním mírovým a nedostatečným způsobem. Německé posádky v zázemí zůstaly, dělostřelectvo je nepohotové, o jednotkách telegrafního a ženijního vojska ani nemluvě. Asistenční pohotovost a služebnost pro orgány politické správy se nijak nezmenšila.
Zatím vývoj situace nás nijak neopravňuje k tomu, abychom zmírnili svou ostražitost a pohotovost.
Německo má stále své záložníky ve zbrani a soustřeďuje v poslední době značné síly do našeho pohraničí. Celou věc činí znepokojující ta okolnost, že se toto soustřeďování děje právě proti našim citlivým místům.
Tak proti severozápadním Čechám je soustředěno 5 divizí + 3 mírové. Proti těmto silám stojí rozloženo na frontě 140 km 12 praporů na válečných počtech v jedné tenké linii. Žádné zálohy nemohou ji zesílit podle potřeby a ani dělostřelectvo nemůže zdržovat případný útok na ni!
Z těchto 5 divizí jsou 3 motorizované, mající k dispozici také tanky. Proti těmto tankům můžeme zde zasadit nyní jen dvě roty kanonů proti tankům, poněvadž nemáme záložníky, abychom sestavili další protitankové jednotky.
Podobně je tomu na území bývalého Rakouska. Proti jižním Čechám je soustředěna l divize, zatím co my zde máme asi 6 praporů, ale jen s mírovými počty, s normálními záložníky, poněvadž doplnění podle § 22 bylo zde, podobně jako na jižní Moravě a Slovensku, připravováno teprve od jara 1939.
Proti našim 10 praporům o válečných počtech s doplňky na jižní Moravě stojí 2 divize německé a konečně proti části Slovenska západně Malých Karpat, hájené dvěma mírovými prapory, stojí jedna německá divize.
To je jen porovnání sil podle zpráv, které máme dnes k dispozici. Nesmíme zapomenout, že velmi výkonné železnice s bohatou silniční sítí a s velkým počtem motorových vozidel mohou změnit velmi rychle tento nepoměr ještě více v náš neprospěch.
Tato uvedená situace je znázorněna graficky na přiložené mapě.[4]
Jsem si vědom nynějších mimořádně těžkých mezinárodních obtíží, které ještě vzrůstají každým naším vojenským opatřením. Z dříve uvedených důvodů považuji však za naprosto nutné povolat ještě dva nejmladší ročníky. Jednoho ročníku je nezbytně třeba k tomu, aby se ukompletovaly pluky v zajištění hranic tak, aby mohly utvořit nejnutnější zálohu, nezbytnou pro vedení boje po určitou dobu, dále pro nouzové postavení jednotek dělostřelectva, předurčeného pro obranu stálých opevnění, a pro postavení rychlých jednotek a útočné vozby.
Druhého ročníku je pak třeba k tomu, aby se jednak rozředil více jak nepříznivý poměr mužstva německé národnosti ve vnitrozemí a zabránilo se tak sabotážním akcím, jednak a to hlavně je ho zapotřebí pro utvoření nezbytných kádrů pro útvary mobilizované armády.
Povolání těchto dvou ročníků považuji v nynější situaci za opatření minimální. Jen tak budou dány armádě nejnutnější předpoklady pro další činnost v případě náhlého nepřátelství a jen tak bude armáda a tím i stát obrněn proti jakýmkoliv překvapením zvenčí.
[1] Tento odstavec vlastnoručně dopsal k textu memoranda Ludvík Krejčí.
[2] Dne 15. září 1938 v Gossengrün u Falknova (dnes Krajková u Sokolova) zastřelil vojín Franz Ludwig pět vojáků a pak spáchal sebevraždu.
[3] Myšleno ročník 1935, tj. záložníky, kteří vykonali vojenskou službu v letech 1935 až 1937.
[4] Mapa u memoranda nebyla přiložena.