2310. Dobrý den. Obracím se na Vás s následujícím dotazem. Jakožto modeláři se mi dostal do rukou model 203mm děla 2S7M Malka, někde zvaný jako PION-M. Jak jsem se dopátral v Žamberku mělo být někdy ke konci 80.let ve výzbroji až 12 Pionů. Ale pak jsem pak našel další informací, tak 6 jich mělo být Pion a 6 modernizovaných PION-M, tedy 2S7M. Je to pravda? Lze někde tuto informaci ověřit? A případně i číselná označení? Předpokládám, že zbarvení bude khaki. Děkuji za info. (odpovídá Pavel Minařík)
Samohybné kanony PION se po svém dodání nacházely ve výzbroji 71.kanonové dělostřelecké brigády (VÚ 3607) v Žamberku. Na přelomu června a července 1984 bylo dovezeno 8 ks kanonů 2S7 PION a 4 ks minometů 2S4 TJULPAN. Další 4 ks minometů převzala čs. armáda v roce 1985 a 4 ks kanonů v roce 1987. Samohybné kanony i minomety velké mohutnosti byly zařazeny ke 2.oddílu zmíněné brigády, který kromě zabezpečovacích jednotek tvořila jedna kanonová a jedna minometná baterie. Oddíl dohromady čítal 130 vojáků. K běžné činnosti se mohly používat čtyři kanony a čtyři minomety. Zbývající patřily mezi tzv. uloženou techniku. Již ve dnech 21.8.-17.9.1984 se oddíl zúčastnil spojeneckého cvičení ŠTÍT ve VVP Hradiště, v jehož rámci se uskutečnily první bojové střelby. V dubnu 1987 se na provozní (výcvikové) technice používalo následující taktické označení: kanony 2S7 – 754, 756, 757, 758; minomety 2S4 – 762, 767, 768 a 769.
K 31.10.1991 byla 71.kanonová dělostřelecká brigáda zrušena a místo ní začal v Žamberku samostatně působit 6.dělostřelecký oddíl velké mohutnosti (VÚ 4925). Oddíl se skládal z velitelské baterie, dvou baterií 203mm kanonů, dvou baterií 240mm minometů, roty týlového a technického zabezpečení. Z palebných baterií byla vždy jedna rámcová a jejím jediným příslušníkem byl velitel baterie. U oddílu mělo sloužit cca 180 osob, skutečné počty vzhledem k vysoké odchodovosti vojáků z činné služby po přijetí zákona o civilní službě dosahovaly okolo 140 mužů. Jako výcviková technika se používaly tři kanony a dva minomety následujících taktických čísel: kanony 2S7 – 322, 327, 329; minomety 2S4 – 306, 309. Na sklonku října 1992 byly z výzbroje útvaru vyřazeny 240 minomety. Složení i počty útvaru zůstaly téměř nezměněny, z palebných baterií zůstaly zachovány pouze dvě kanonové, z toho jedna rámcová. Již na počátku června 1993 byl útvar reorganizován na 6.raketometný oddíl (VÚ 2945), který disponoval pouze 122mm raketomety GRAD ve dvou bateriích po 8 kusech. Ani tento útvar neměl dlouhého trvání a na sklonku roku 1994 zanikl.
Informace o dvou různých verzích 203mm samohybného kanonu 2S7 PION se nám nepodařilo ověřit, nicméně pokud by skutečně existovaly, nemohly být vzhledem k termínům dovozu rozděleny 6 : 6, ale 8 : 4. Po vyřazení z výzbroje byly určeny pro muzeální účely, k odprodeji do zahraničí nebo likvidaci. Dnes jsou kanony PION k vidění ve Vojenském technickém muzeu Lešany (ev. č. 322), Vojenském historickém muzeu Piešťany (ev. č. 328) a Centru zabezpečení oprav – úsek Jaroměř-Josefov (ev. č. 326). Jde tudíž o číselné označení používané u 6.dělostřeleckého oddílu v letech 1991 až 1993.
2309. Měl bych na Vás dotaz ohledně působení ČSOB na území osvobozené republiky. Potřeboval bych se dozvědět, jak a kde ČSOB fungovala od května do června 1945? Jak probíhala její likvidace v pozdějších měsících, případně letech? Jak probíhala demobilizace jejích příslušníků? Jaký byl osud gen. Aloise Lišky a plk. Antonína Zemana-Barovského? Případně mne odkažte na příslušnou literaturu. Děkuji. (odpovídá Pavel Minařík)
Československá samostatná obrněná brigáda (ČSOB) se po ukončení obléhání Dunkerque přesunula na čs. území a ve dnech 12.-20.5.1945 došlo k jejímu soustředění v prostoru Plzeň–Klatovy–Horažďovice, kde byla podřízena americkému V.sboru. Úkolem brigády bylo střežit demarkační linii a zabránit osobám německé národnosti v přechodu z vnitrozemí do Německa. V 1.sledu byl nasazen 1.tankový prapor, motorizovaný prapor a 2.tankový prapor. V 2.sledu se nacházely 3.tankový prapor, dělostřelecký pluk a záložní tanková rota. Dne 30.května brigáda defilovala před prezidentem Edvardem Benešem v blízkosti obory Hvězda a následně projela Prahou od Bílé hory přes Národní třídu směrem na Motol a vrátila se do původních prostorů dislokace. Dne 1.6.1945 došlo k její formální reorganizaci na 1.tankový sbor (1.TS) s velitelským stanovištěm ve Stříbrných Horách, přičemž počty osob a techniky zůstaly nezměněny. Tankové prapory se přeměnily na tankové brigády (11., 12., 13.) o třech tankových rotách a velitelské rotě. Dělostřelecký pluk a oddíl kanonů proti útočné vozbě zůstaly zachovány. Dodatečně 15.7.1945 vznikla na základě Záložní tankové roty a jedné čety motorizovaného praporu další tanková brigáda (14.) s tankovou, motorizovanou a velitelskou rotou. Střežení demarkační čáry zajišťovaly jednotky 1.TS do konce srpna 1945, kdy ho předaly divizím amerického XXII.sboru. Materiální zásobování sboru od 1.9.1945 zabezpečovala čs. armáda. Velitel zmíněného sboru genmjr. Harmon předal velení 1.TS ministrovi národní obrany gen. Svobodovi 27.9.1945 při slavnostní přehlídce na Václavském náměstí. Příslušníci brigády na přehlídku nacvičovali na okraji Prahy již od 26.září. Následně došlo k postupnému rozformována sboru. Na sklonku září 1945 byly jednotlivé tankové brigády redislokovány a podřízeny nově vzniklým rychlým divizím (11.tb Milovice u 13.RD, 12.tb Votice u 15.RD, 13.tb Olomouc-Přáslavice u 8.RD, 14.tb Martin u 4.RD), zatímco velení sboru, dělostřelecký pluk, protitankový oddíl a zabezpečovací jednotky splynuly s Tankovým sborem vzniklým 17.9.1945 reorganizací 1. čs. tankové brigády ze SSSR. Pro jednotlivé součásti 1.TS byly na sklonku září stanoveny následující nakládací železniční stanice: 11.tb – Přeštice; 13.tb – Nepomuk, Horažďovice, Klatovy, Sušice; oddíl kanonů proti útočné vozbě – Železná Ruda; spojovací rota – Nepomuk; štábní rota – Klatovy. Po silničních komunikacích se do nového působiště měl přesunout dělostřelecký pluk (velitelství, I. a II.oddíl Sušice, III.oddíl Kašperské Hory). Motorizovaný prapor v Nepomuku byl rozdělen po rotách k jednotlivým tankovým brigádám. Ostatním jednotkám se předpokládalo přidělit železniční transporty později. V původním působišti (Klatovech) dočasně zůstaly pouze polní soud a úřad polního prokurátora, které se staly polním soudem a úřadem polního prokurátora plzeňského III.sboru.
Proces transformace obou brigád je názorně zachycen v úvodu k inventáři Tankového sboru (1945-1951), který je dostupný na webových stránkách VÚA Praha:
Další informace k činnosti 1.tankového sboru v západních Čechách najdete v archivním fondu ČSOB uloženém ve VÚA Praha:
Dosavadní velitel ČSOB, respektive 1.TS brig. gen. Alois Liška se po návratu do vlasti stal 15.6.1945 velitelem Vysoké školy vojenské v Praze. Dnem 11.6.1945 byl povýšen na div. gen. a 19.2.1947 na arm. gen. (obě povýšení měla zpětnou účinnost). V březnu 1948 mu byla udělena dovolená s čekaným a v červnu následovalo propuštění do výslužby. Krátce poté emigroval do Velké Británie, kde zemřel v roce 1977. V roce 1949 došlo k jeho degradování na vojína a hodnost mu byla vrácena v roce 1990.
Plk. pěch. Antonín Zeman nejprve zastával funkci zástupce velitele 1.tankového sboru. Po odchodu gen. Lišky převzal 15.6.1945 velení sboru. Od září 1945 se stal velitelem tankového vojska 1.oblasti v Praze. Na brigádního generála byl povýšen 2.10.1945 (i v jeho případě mělo povýšení zpětnou účinnost). V prosinci 1947 byl nejprve odeslán na dovolenou s čekaným a v březnu 1948 následovalo přeložení do výslužby V roce 1950 degradován. Zemřel v roce 1956 v Českých Budějovicích. Rehabilitován byl v roce 1968.
Životopisy obou generálů najdete v knize „Vojenské osobnosti československého odboje 1939–1945“, vydané MO ČR v květnu 2005.
2308. Dobrý den. Chtěl bych se prosím zeptat na úplné označení dělostřeleckého útvaru krycího čísla VÚ 5330, který byl do počátku 50. let dislokován v Přerově. Pokud by to bylo možné, tak bych také rád požádal o nějaké podrobnosti ohledně organizace, výzbroje či velitelského sboru. Předem děkuji za pomoc! (odpovídá Pavel Minařík)
V případě výše uvedeného útvaru se nejprve jednalo o protitankový dělostřelecký oddíl 7.pěší divize s velitelstvím v Olomouci. Útvar se konstituoval během června 1945 a v srpnu se jeho pojmenování změnilo na Dělostřelecký oddíl 57. Pro ubytování byla využita původní jezdecká kasárna postavená již v roce 1854. Z počátku oddíl tvořilo pouze velitelství a náhradní baterie, která měla za úkol vést evidenci aktivního i záložního mužstva a po nástupu činné služby zabezpečit jeho vystrojení. Následně se předpokládalo vytvoření tři dělostřeleckých baterií, roty protitankových pušek a velitelské čety. K útvaru postupně přicházeli povolaní záložníci, jejichž počet v červenci, srpnu i září dosahoval cca 150 osob. Problém ovšem byl s předpokládanou výzbrojí. Z počátku měli příslušníci útvaru k dispozici pouze ruční zbraně (pušky, samopaly a kulomety), které až v září doplnily dvě protitankové pušky. Prvním velitelem oddílu se pravděpodobně stal mjr. děl. Václav Salaquarda působící v Přerově již před válkou ve funkci zástupce velitele Dělostřeleckého oddílu 82 od 2.rychlé divize.
Na začátku října 1945 útvar přešel do podřízenosti 8.rychlé divize s velitelstvím v Novém Jičíně a jeho označení se změnilo na Dělostřelecký oddíl 258. Vyměnil si tak místo s dosavadním Dělostřeleckým oddílem 58 z Lipníku nad Bečvou, který přešel od 8.divize k 7.divizi jako Dělostřelecký oddíl 257 a přestěhoval se do Zábřehu. Zároveň se změnilo složení přerovského útvaru, který měl být tvořen velitelskou četou, třemi dělostřeleckými bateriemi (z toho jednou rámcovou jen s nezbytnými velitelskými kádry) a náhradní baterií (s pomocným družstvem). Novým velitelem útvaru se již na počátku září stal bývalý ruský legionář mjr. děl. Václav Horký. Po propuštění záložníků a nástupu branců se početní stav útvaru zvýšil na téměř tři stovky vojáků. K výcviku ovšem bylo možno použít pouze jeden protitankový kanon. Později hlavní výzbroj oddílu představovalo 12 kořistních 75mm protitankových kanonů vz. 40N pocházejících původně z výzbroje německé armády. Od 1.1.1946 měl útvar přidělené krycí označení VÚ 5330. Početní stavy oddílu postupně klesaly a na jaře 1947 u něj sloužilo cca 180 vojáků.
Vzhledem ke zrušení 8.rychlé divize došlo 1.10.1947 ke sloučení dosavadního Dělostřeleckého oddílu 258 z Přerova s Dělostřeleckým oddílem 267 z Dašic u Pardubic, na jejichž základě se v Přerově konstituoval Dělostřelecký pluk 209 podléhající velitelství Tankového sboru v Olomouci. Útvar si přitom ponechal dosavadní krycí označení jako VÚ 5330. Pluk tvořilo šest dělostřeleckých baterií (z toho dvě rámcové), náhradní oddíl (s pomocným družstvem), spojovací baterie a velitelská četa. Kromě již zmíněných 12 ex-německých protitankových kanonů do jeho výzbroje patřilo 13 britských kanonů 76 mm (sedmnáctiliberních) pocházejících z výzbroje Oddílu proti útočné vozbě Čs. obrněné brigády z Velké Británie, na který navazoval zrušený Dělostřelecký oddíl 267. Početní stav pluku se zvýšil na téměř čtyři sta vojáků. Velitelem nově vzniklého útvaru byl ustanoven dosavadní velitel dělostřeleckého pluku 58 z Valašského Meziříčí plk. děl. Josef Pospíšil, kterého v lednu 1948 vystřídal původní velitel dělostřeleckého oddílu 258 pplk. děl. Václav Horký. Od května 1948 se velení pluku ujal pplk. děl. Jan Řezanina. Dekretem prezidenta republiky Klementa Gottwalda ze dne 1.července 1948 byla útvaru svěřena standarta původně věnovaná Českým národním sdružením v Americe Oddílu proti útočné vozbě Čs. obrněné brigády, která mu ale nestihla být během války předána. Slavnostní odevzdání Dělostřeleckému pluku 209 mělo proběhnout při příležitosti 30.výročí vzniku republiky. Zda se tak skutečně stalo, se nepodařilo zjistit. Nicméně 21.2.1949 prezident na základě návrhu ministra národní obrany arm. gen. Ludvíka Svobody rozhodl, aby zástava byla vrácena a uložena ve Vojenském historickém ústavu. Na počátku dubna 1949 byl Tankový sbor převeden od Velitelství tankového vojska Hlavního štábu k velitelství 3.oblasti v Brně. Počátkem září 1949 proběhla redislokace pluku do Dědic u Vyškova. Zde útvar od 1.10.1949 používal krycí číslo VÚ 1568. O rok později se přestěhoval do Holešova. Počátkem listopadu byl útvar redislokován do Štúrova, kde se z něj počátkem prosince 1950 konstituoval 205.protitankový dělostřelecký pluk.
2307. Dobrý deň. V r. 1975-76 som slúžil ako absolvent VŠ v útvare 1337 v Týništi nad Orlicí. Veliteľom bol podplukovník Janda, politrukom podplukovník Lycek, bol to veľmi seriózny človek, dobrák od kosti, žiaden fanatik. Bol tam ešte jeden kvázipolitruk, už si nespomínam na meno, zdôrazňoval, že je „hlavní inženýr“, ale vysokú školu ani inžiniersky titul zrejme nemal. Politickú prípravu hodnotil podľa počtu farbičiek použitých v písomnej forme politickej príprave. Veliteľom strážnej roty bol poručík Neubauer. V stráženom komplexe boli rozsiahle sklady. Na mená ďalších dôstojníkov si už nespomínam. Bol tam, ešte mladý poručík Ing. Blažek, od známeho zo Slovenského MNO, ktorý tam chodil na jednania, som sa dozvedel, že prežil aj čistky po 1989. Útvar bol spolu s Rusmi a tí mali veru tvrdý výcvik. Aký bol ďalší osud tohto útvaru po 1989? Existuje ešte vôbec? (odpovídá Pavel Minařík)
Vámi zmiňovaný VÚ1337 v Týništi nad Orlicí, tj. 55.kompletační základna, se na sklonku listopadu 1981 reorganizoval na Ústřední muniční základnu (ÚMZ), přičemž se sloučil s dosavadním Ústředním výzbrojním střediskem v Praze, od něhož převzal odloučený sklad výzbroje Babice. ÚMZ tak nadále kromě velitelství, technicko-výrobního úseku a strážní roty tvořily ústřední muniční polygon, ústřední výzbrojní polygon, sklad munice Týniště nad Orlicí a odloučený sklad výzbroje Babice. Poslední z uvedených organizačních prvků se na sklonku října 1986 vzhledem ke změně charakteru skladovaného materiálu změnil na odloučený sklad munice Babice. V říjnu 1992 byl k nově vznikající 1.výzbrojní základně Chotěboř-Bílek převeden sklad Babice a naopak součástí ÚMZ se staly muniční sklady Čermná nad Orlicí (od 61.ústředního ženijního skladu Olomouc) a Nováky (od Vojenského opravárenského podniku 015 Nováky). Druhý z uvedených skladů byl ale v důsledku zániku federální armády na sklonku roku 1992 převeden ke 3.výzbrojní základně s velitelstvím v Martině. Ve složení ÚMZ ho nahradil muniční sklad Bohuslavice nad Vláří od 1.výzbrojní základny. Od dubna 1994 byly ÚMZ podřízeny muniční sklady Bohdalice, Dětřichov, Hodslavice a Mikulovice ve Slezsku od rušené 2.výzbrojní základny Olomouc a muniční sklad Nové Město pod Smrkem od reorganizované 1.výzbrojní základny Chotěboř-Bílek. V červenci téhož roku následovalo podřízení odloučených skladů Háj u Opavy a Mladkov doposud začleněných v rámci Ústřední výzbrojní základny Olomouc. Na závěr roku 1994 v rámci ÚMZ vznikla pokusná dělostřelecká střelnice Libavá. V srpnu 1995 se ÚMZ reorganizovala a do jejího složení nadále patřily muničními sklady Bohdalice, Bohuslavice nad Vláří, Čermná nad Orlicí, Hodslavice, Mikulovice ve Slezsku, Týniště nad Orlicí, Háj ve Slezsku a Mladkov. Současně zanikly muniční sklady Dětřichov a Nové Město pod Smrkem. V dubnu 1996 byl sklad Háj ve Slezsku převeden od ÚMZ do podřízenosti Ústřední výzbrojní základny s velitelstvím v Olomouci. V říjnu téhož roku se součástí útvaru stal nově vytvořený muniční sklad v Jaroměři. V červenci 1997 proběhla reorganizace útvaru na 51.ústřední muniční základnu Týniště nad Orlicí s muničními sklady Bohdalice, Bohuslavice nad Vláří, Čermná nad Orlicí, Hodslavice, Jaroměř (Nový Ples), Mikulovice ve Slezsku, Mladkov a Týniště nad Orlicí. Na sklonku roku 1997 se jeho součástí stal nově vytvořený muniční sklad v Moravském Krumlově. V říjnu 1998 byly do 51.ÚMZ začleněny muniční sklady Chrást u Chrudimi a Konice od Ústředního leteckého skladu. V říjnu 2000 se útvar reorganizoval na Ústřední základnu munice a současně od zrušené 52.ústřední muniční základny s velitelstvím Chotěboř-Bílek převzal muniční sklady Dobronín, Drhovice, Chotěboř-Bílek, Květná, Vráž u Písku a Travčice. V říjnu 2004 byla ÚZM transformována na Základnu munice. V prvním desetiletí nového tisíciletí svoji činnost postupně ukončily muniční sklady Bohdalice, Bohuslavice nad Vláří, Chotěboř-Bílek, Chrást u Chrudimi, Drhovice, Konice, Mikulovice ve Slezsku, Vráž u Písku a Moravský Krumlov. V říjnu 2013 se útvar reorganizoval na Centrum zabezpečení munice, které je podřízeno Agentuře logistiky s ředitelstvím ve Staré Boleslavi. Součástí útvaru jsou zásobovací úseky Čermná nad Orlicí, Dobronín, Hostašovice (do roku 2006 Hodslavice), Květná, Mladkov, Nový Ples, Travčice, Týniště nad Orlicí a pokusná dělostřelecká střelnice Libavá.
Historii útvaru před rokem 1981 najdete v odpovědi na dotaz čís. 789. Další informace jsou obsaženy v publikaci „Ředitelství logistické a zdravotnické podpory“ (MO ČR, 2004). Útvar má rovněž pravidelně svoje expozice na akcích „Cihelna“ u Králík a „Dny NATO“ v Mošnově.
2306. Máte nějaké informace k používání radiolokační techniky u protiletecké obrany Československa ve 2.polovině 40.let? (odpovídá Pavel Minařík)
Z radiolokačních prostředků se pro zjišťování a sledování vzdušných cílů ve 2.polovině 40.let využívala především kořistní technika, která na území Československa zůstala po německé armádě. Šlo zejména o trofejní radiolokátory RZ-III, tj. radiový zaměřovač typ III (FUMG-80 Freya, teoretický dosah 200 km), RZ-IV (FUMG-65 Würzburg Reise, teoretický dosah 70 km), doplněné o RZ-V (FUMG-69 Ansbach) a JS (FUMG-404 Jagdschloss). V roce 1947 bylo dodáno prvních 8 opravených radiolokátorů, z toho 7 ks RZ-III a 1 ks RZ-IV. Veškeré radiolokační prostředky byly podřízeny Velitelství letectva Hlavního štábu.
V květnu 1949 zahájila v Čechách činnost první tři stálá radiolokační stanoviště v západním pohraničí využívaná již v letech 2. světové války německou armádou (kóta 862 Praha v Brdech, Hora Sv. Šebestiána v Krušných Horách a Přílezy v Tepelské vrchovině). Doplňovalo je dočasné radiolokační stanoviště na letišti v Českých Budějovicích. Do konce roku mělo být aktivováno i stanoviště Praha-Petřiny. Na každém z uvedených stanovišť se nacházely jeden až dva radiolokátory RZ-III. Pro Moravu měl být k dispozici radarový vlak, vybavený 1 ks RZ-III a 1 ks RZ-IV. Po generální opravě v Plzni byl ale koncem roku 1949 přemístěn do Prahy. Na Slovensku se radarová hlásná síť v tomto období ještě neplánovala.
V prosinci 1949 čs. armáda disponovala celkem 16 radiolokátory RZ-III a po 1 ks radiolokátorů RZ-IV, RZ-V a JS. Značně opotřebované radiolokátory RZ-III byly schopny zachytit letoun na vzdálenost 50 km ve výšce 3 km a RZ-IV do 30 km ve výšce 5 km, což výrazně zaostávalo za jejich původními parametry. Nesouvislá radiolokační síť nezabezpečovala ani plynulé navedení vlastního stíhacího letectva na střetnutí s narušitelem, natož pak provádění nepřetržitého průzkumu v celé hloubce státního území, jak se původně předpokládalo. Základním zdrojem informací hlásné služby o vzdušné situaci nadále zůstaly vidové hlásky.
Radarová hlásná služba zůstala i po vytvoření Velitelství protiletadlové obrany státního území (PLOSÚ) na počátku 50.let v kompetenci Velitelství letectva a tvořily ji:
– Hlavní radarová ústředna
(dislokována na k. 862 Praha, disponovala 2 ks RZ-III),
– radarová síť hlásné služby letectva
(zahrnovala tři stanoviště v západním pohraničí – Trpisty u Stříbra, Janovice nad Úhlavou, České Budějovice, vybavená po 2 ks RZ-III),
– naváděcí stanoviště pro letiště vojenského letectva
(tři stanoviště s různorodou radiolokační technikou – stanoviště Toužim s 1 RZ-V a 1 JS; stanoviště Písek s americkým radiolokátorem SCR dodaným ze SSSR; stanoviště Horažďovice s radarovým vlakem o 1 ks RZ-III a 1 ks RZ-IV).
Teprve počátkem roku 1952 byla radarová hlásná služba převedena do kompetence Velitelství protiletadlové obrany státního území.
2305. Dobrý den. V roce 1990 jsem nastoupil na základní vojenskou službu k 12.tankovému pluku do Podbořan. Můžete uvést historii pluku, jeho složení a výzbroj na přelomu osmdesátých a devadesátých let? (odpovídá Pavel Minařík)
VÚ 7368 vznikl v Podbořanech na sklonku roku 1950 jako 12.tankosamohybný prapor podléhající velitelství 12.pěší divize, tj. pozdější 20.motostřelecké divize. V říjnu 1951 byl rozšířen na 12.tankosamohybný pluk. Z počátku ho tvořily tři tankové roty a tři baterie samohybných děl. Reorganizovaný útvar čítal okolo 420 příslušníků. K 1.11.1951 se v jeho výzbroji nacházelo 13 středních tanků T-34/85 a 33 lehkých samohybných děl SD75/39-44 (tj. původní stíhače tanků ST-I Hetzer). Na podzim 1955 se počet tankových rot zvýšil na pět, zatímco zanikla jedna baterie samohybných děl. Početní stav útvaru stoupl na cca 500 osob. To se již u útvaru nacházely tři desítky tanků T-34/85 a 14 samohybných děl SD-100, které od předcházejícího roku nahradila lehká samohybná děla. V říjnu 1958 proběhla reorganizace útvaru na 12.tankový pluk složený ze tří tankových praporů, u nichž bylo zařazeno 84 tanků T-34/85 a 10 samohybných děl SD-100. Počet příslušníků útvaru činil cca 930 mužů. Rota samohybných děl byla součástí 2.tpr až do roku 1960. V září 1961 byl 3.tpr vyjmut ze složení pluku a nadále působil samostatně coby 12.školní tankový prapor (VÚ-3105) dislokovaný v téže posádce. Zabezpečoval výcvik velitelů, střelců a řidičů tanků pro všechny útvary divize. U pluku nadále sloužilo cca 700 vojáků. Během roku 1962 došlo k jeho přezbrojení na licenčně vyráběné tanky T-54A. Od září 1969 se školní prapor opětovně včlenil do složení 12.tankového pluku, který čítal cca 970 příslušníků. To již probíhalo přezbrojení na modernizované tanky T-54AM. Během přechodu divize na tzv. typovou strukturu se početní stav útvaru od září 1974 snížil cca na 900 osob. Na sklonku roku 1985 doplnil složení útvaru raketometný oddíl vyzbrojený 18 kusy 130mm raketometu vz. 51. Nově zřízený oddíl působil pouze do podzimu 1988, kdy ho nahradil dělostřelecký oddíl s 12 samohybnými 122mm houfnicemi 2S1 Gvozdika. Obě zmíněné jednotky se nacházely na snížených počtech a personálně byla kromě jejich velení naplněna pouze jedna baterie. Ve 2.pololetí roku 1985 proběhlo přezbrojení útvaru na tanky T-54AM1 se systémem řízení palby KLADIVO.
Složení 12.tankového pluku na přelomu 80. a 90.let bylo následující:
| zabezpečovací jednotky | – velitelská četa, průzkumná rota, spojovací rota, ženijní rota, rota chemické ochrany |
| bojové jednotky | – tři tankové prapory, dělostřelecký oddíl, protiletadlová baterie |
| týlové jednotky | – rota oprav techniky, rota týlového zabezpečení, obvaziště |
Ve výzbroji útvaru se nacházelo 90 tanků T-54AM1, 4 velitelské tanky T-54AKM1, 12 samohybných houfnic 2S1 Gvozdika, 8 PLdvK vz. 53/59, 3 PLRK Strela-2M, 5 vyprošťovacích tanků VT-55A, 5 mostních tanků MT-55A, 4 transportéry BRDM-2rch a další technika. Na sklonku roku 1990 došlo k přezbrojení 1.tpr z dosavadních tanků T-54AM1 na moderní tanky T-72M1.
Významná reorganizace útvaru se uskutečnila v listopadu 1991. Zahrnovala zejména odsun tanků T-54AM1 i T-72M1 a jejich nahrazení modifikací T-55AM2, společně s přezbrojením dělostřeleckého oddílu na 16 ks tažených 122mm houfnic D-30. Na základě dosavadní protiletadlové baterie se dále zformoval protiletadlový raketový oddíl disponující 4 PLdvK vz. 53/59, 4 PLRK Strela-10M a 27 PLRK Strela-2M. Složení útvaru rovněž doplnily mechanizovaná rota (rámcová) vybavená 10 transportéry OT-90 a protitanková baterie vyzbrojená osmi vozidly BRDM-2 s PTRK 9P133 Maljutka-P. Současně proběhla redukce roty chemické ochrany na četu radiačního a chemického průzkumu. Vzhledem k omezenému limitu počtů vojáků byl pro úhradu výstavby nových jednotek převeden 3.tpr na rámcové počty a nadále disponoval jen nejnutnějšími velitelskými kádry. Reorganizovaný útvar i nadále tabulkově čítal cca 900 příslušníků. Skutečnou naplněnost předepsaných početních stavů ovšem výrazně ovlivňoval zájem vojáků o zařazení do civilní služby. Další osudy útvaru předurčila plánovaná transformace 20.mechanizované divize na brigádu, v jejímž složení se s tankovým plukem již nepočítalo. Nejprve na sklonku roku 1993 zanikla protitanková baterie. Následně byl v létě 1994 rozformován protiletadlový raketový oddíl. Ke zrušení 12.tankového pluku jako celku došlo 31.12.1994.
Ve velení pluku se postupně vystřídali: mjr. František Kocián (1951-1952), škpt./mjr. Václav Matoušek (1952-1955), mjr. Vlastimil Poděbradský (1955-1957), mjr./pplk. Josef Petroš (1957-1962), mjr./pplk. František Tesař (1962-1968), pplk. Jaroslav Richter (1968-1972), mjr./pplk. František Jedlánek (1972-1977), kpt. Václav Brošovský (1977-1978), kpt./mjr. Vladimír Michálek (1978-1981), kpt./mjr. Josef Hamerník (1981-1985), mjr. Miroslav Pešout (1985-1987), mjr. Jaroslav Kolkus (1987-1992), pplk. Dalibor Polák (1992-1994) a pplk. Marián Hulín (1994).
2304. Existovala v sedmdesátých letech minulého století pro absolventy středních strojních nebo elektrotechnických průmyslovek možnost výkonu náhradní pětiměsíční vojenské služby formou uzavření dlouhodobé pracovní smlouvy s ČSD (například v pracovní pozici strojvůdce) a pokud ano, jakým způsobem bylo nutné postupovat? Nejdříve pracovní smlouva s ČSD a poté podání příslušné žádosti na OVS? Bylo nutné doporučení střední průmyslové školy? Srdečně děkuji. (odpovídá Pavel Minařík)
K výkonu náhradní vojenské služby v čs. armádě se určovali branci na základě žádosti fyzické osoby, případně z moci úřední. Branec o ni mohl požádat především z důvodů sociálních nebo rodinných (např. péče o nezaopatřené děti, manželku či nemocné rodiče). Dále to mohlo být z důvodů hospodářských. V případě, že měl branec uzavřenou pracovní smlouvu s podnikem důležitým pro chod národního hospodářství, obracel se na armádu příslušný zaměstnavatel. Jednalo se zejména o podniky z oboru železniční dopravy (strojvůdci ČSD), hornictví (horníci pracující pod zemí), hutnictví, uranového průmyslu, námořní dopravy (absolventi námořních škol v SSSR) nebo stavebnictví. Po roce 1989 mohl žádat i soukromý podnikatel. Vždy ale musel žádat zaměstnavatel (výrobní organizace), nikoliv zaměstnanec. Prověřování důvodů zabezpečovaly místní (okresní, obvodní, městské) vojenské správy. V určení branců pro náhradní vojenskou službu v naprosté většině převažovaly důvody hospodářské (cca 95 %). Důležitým faktorem byl i maximální roční početní limit osob, které mohly být k náhradní službě určeny (cca 4000-6000 branců). Ve své podstatě měl být k náhradní službě určen pouze přebytek odvedenců nad potřeby mírového doplňování ozbrojených sil. Podrobnosti stanovovaly §§ 30 a 31 branného zákona č. 92/1949 Sb.
2303. Existuje způsob, jak zjistit čísla všech útvarů, které byly historicky podřízené 311.tdb? Prozatím se mi povedlo identifikovat následující: VÚ3880 (brigáda) – VÚ1022, VÚ6220, VÚ9410 (oddíly), neumím identifikovat číslo např. 311. vrtulníkového roje případně dalších součástí brigády. Za jakoukoliv informaci nebo nasměrování moc děkuji. (odpovídá Pavel Minařík)
Krycí čísla vojenských útvarů, které tvořily součást 311.tdb, byla následující:
| Útvar | Doba působení | Krycí číslo |
| velitelství 311.těžké dělostřelecké brigády | 1961 až 1991 | VÚ 3880 |
| 11.těžký dělostřelecký oddíl | 1961 až 1989 | VÚ 1022 |
| 12.těžký dělostřelecký oddíl | 1961 až 1991 | VÚ 9410 |
| 13.těžký dělostřelecký oddíl | 1964 až 1991 | VÚ 6220 |
| 310.ženijní strojní prapor | 1967 až 1976 | VÚ 2862 |
| 311.vrtulníkový roj | 1964 až 1974 | VÚ 6320 |
| 11.těžký dělostřelecký oddíl | 1989 až 1991 | VÚ 1108 |
| 14.těžký dělostřelecký oddíl | 1989 až 1991 | VÚ 9697 |
| 15.těžký dělostřelecký oddíl | 1989 až 1991 | VÚ 1022 |
2302. Poprosím Vás o informáciu o VU 8863 (47.PZLP) vznik, dislokácie, začlenenie v ČSLA a informáciu o veliteľoch útvarov. Ďakujem. (odpovídá Pavel Minařík)
Vámi uvedený útvar se konstituoval počátkem ledna 1946 jako Letecký pluk 41 (LP 41) na letišti Boží Dar u Milovic. V prvních letech své existence používal krycí číslo VÚ 8949. V létě 1946 se vytvořily jeho výkonné jednotky: zpravodajská letka s dvoumotorovými letouny, letka pro zvláštní úkoly a zpravodajská letka pro LP 43 v Přerově, která byla součástí LP 41 pouze do konce srpna 1946. Nejpočetnější provozovanou technikou se staly dvoumotorové letouny C-3A (Siebel Si-204), které doplňovaly jednomotorové stroje C-2 (Arado Ar-96B), C-4/C-104 (Bücker Bü-131), K-65 (Fieseler Fi-156) a K-68 (Piper L-4). V červenci 1948 u pluku vznikla dělostřelecká letka, která se v březnu 1949 osamostatnila a přesunula do Plzně. Ve stejné době LP 41 převzal letku od zaniklého LP 44 z Piešťan. V červnu 1949 útvar opustil letiště Boží Dar, kde započalo budování betonové dráhy, přičemž jeho novým působištěm se stal Havlíčkův Brod. Od října 1949 se krycí číslo útvaru změnilo na VÚ 8863. Na sklonku března 1950 převzal letouny B-36 (Mosquito) od zrušeného LP 25, které ale zůstaly na svém dosavadním působišti ve Kbelích jako 4.letka LP 41.
Den 1.5.1950 proběhlo přečíslování Leteckého pluku 41 na Letecký pluk 47. Následující měsíc byl útvar redislokován do Kbel, přičemž stávající 3.letku ponechal na letišti Havlíčkově Brodě, kam se přesunula Navigační škola Leteckého učiliště z Prostějova. Na přelomu září a října 1950 se LP 47 přestěhoval z Kbel do Brna. Na sklonku roku 1950 byl název útvaru upraven na 47. letecký zpravodajský pluk. V říjnu 1951 proběhla redislokace útvaru z Brna na letiště Hradčany. V listopadu 1951 poskytl personál pro vytvoření 25. leteckého bombardovacího pluku, přičemž jeho letouny C-3A byly rovnoměrně rozděleny mezi zmíněný útvar a 24. letecký bombardovací pluk dislokované na stejném letišti. Dosavadní 47. letecký zpravodajský pluk byl de facto převeden na rámcové počty a v únoru 1952 přelétl na letiště Kbely. Na krátkou dobu ho tvořila pouze jedna stíhací zpravodajská letka s letouny B-36. V dubnu 1952 byl rozšířen o bombardovací zpravodajskou letku. Koncem března 1953 vznikla v pořadí druhá bombardovací zpravodajská letka a na podzim 1954 druhá stíhací zpravodajská letka. Výzbroj průzkumných bombardovacích letek představovaly nejprve letouny C-3AF. V roce 1956 byly u 4.letky nahrazeny 9 proudovými letouny Il-28R v průzkumné verzi (bez bombardovacího a střeleckého vybavení) a jedním cvičným strojem Il-28U. Průzkumné stíhací letouny B-36 od konce roku 1953 vystřídaly stroje MiG-15. V říjnu 1954 se pluk přemístil na letiště Mladá (tj. původní Boží Dar u Milovic). Dnem 1.1.1953 byl útvar přejmenován na 47. letecký průzkumný pluk a 1.11.1954 se jeho název opětovně změnil, tentokrát na 47. průzkumný letecký pluk.
Na podzim 1957 byla 3.průzkumná bombardovací letka s letouny C-3AF reorganizována na stíhací letku disponující průzkumnými proudovými letouny MiG-15bisR. Při reorganizaci, provedené na podzim 1958, zanikla 4.průzkumná bombardovací letka, protože pluk odevzdal všechny letouny Il-28 pro potřeby 46. bombardovací letecké divize. Po ukončení organizačních změn se 47.pzlp skládal ze tří průzkumných stíhacích letek se stroji MiG-15bis a MiG-15bisR (cca 50 kusů). K výcviku bylo k dispozici několik (5 až 6) dvoumístných letounů MiG-15UTI. Letový park doplňoval jeden kurýrní letoun K-60 a v letech 1957 až 1959 rovněž vrtulník Mi-1.
V létě 1960 byly průzkumné letouny Il-28R od bombardovacího letectva vráceny do výzbroje 47.pzlp a zařazeny u obnovené 4.průzkumné bombardovací letky. Ve stejné době u pluku vznikla 5.radiotechnická letka s čtyřmi letouny Il-14RT převedenými od bombardovacího letectva a modifikovanými pro radiotechnický průzkum. Od září 1961 se změnilo pojmenování všech letek. Ve výzbroji 1.stíhací letky se nacházely letouny MiG-15bis (cca 10-12), zatímco letový park 2. a 3.letky taktického průzkumu tvořily stroje MiG-15bisR (cca 26-28). Letouny Il-28R provozovala 4.letka operačního průzkumu a stroje Il-14 5.letka radiotechnického průzkumu. V září 1962 byla 1.letka přejmenována na letku taktického průzkumu. V létě 1965 došlo k předání 5.letky se třemi letouny Il-14RT a jedním Il-14RTR do složení nově vytvořeného 10.protiradiotechnického oddílu v Přerově. Letový park útvaru až do roku 1963 doplňoval kurýrní stroj K-60 Brigadýr, který následně nahradily malý dopravní letoun L-200 Morava a dva vrtulníky Mi-1. Od roku 1968 k nim byly přiřazeny tři vrtulníky Mi-4 sloužící pro účely retranslace a společně s předcházející technikou byly sdruženy v samostatně působícím vrtulníkovém roji. Na přelomu září a října 1968 musel 47. průzkumný letecký pluk opustit své dosavadní působiště na letišti v Mladé, které bylo vyčleněno pro letectvo formující se Střední skupiny vojsk. Do Pardubic se přestěhovalo velitelství pluku s 1. a 4.letkou, zatímco novým působištěm 2. a 3.letky se stala Čáslav.
V létě následujícího roku útvar prodělal zásadní reorganizaci. Z původních jednotek zůstala zachována 1.letka taktického průzkumu s letouny MiG-15bisR (nacházela se v procesu přezbrojování na MiG-21R), 4.letka operačního a radiotechnického průzkumu se stroji Il-28R/RT a samostatně působící vrtulníkový roj s vrtulníky Mi-1 a Mi-4. Coby odloučená součást vznikly na letišti v Líních u Plzně 2. a 3. letka taktického průzkumu s letouny L-29R, což byl pozůstatek zrušeného 45.dělostřeleckého průzkumného leteckého pluku. U obou letek se počítalo se zařazením po 16 strojích L-29R, společně se dvěma cvičnými L-29. Jako záloha mělo být zakonzervováno dalších 12 kusů L-29R. Původní 2. a 3.letka s letouny MiG-15bisR na letišti v Čáslavi byly zrušeny. Do složení útvaru se od zaniklého 10.protiradiotechnického oddílu z Přerova vrátily letouny Il-14RT/RTR, které byly zařazeny u nově vytvořené 5.letky radiotechnického průzkumu.
V roce 1969 začalo přezbrojování útvaru na moderní průzkumné letouny MiG-21R. V lednu a červenci 1969 proběhla dodávka 7 strojů, po nichž v roce 1971 následovalo dalších 13 kusů. Doplnily je i 3 cvičné letouny MiG-21US. Přílet nových letounů umožnil nejenom přezbrojit 1.letku taktického průzkumu využívající doposud stroje MiG-15bisR, ale následně i vytvořit na letišti v Pardubicích 2.letku taktického průzkumu s letouny MiG-21R. Stávající 2. a 3.letka taktického průzkumu s letouny L-29R v Líních byly přečíslovány na 3. a 4.letku. Během zmíněných organizačních změn, které se oficiálně odehrály k 1.9.1971, zanikla dosavadní 4.letka operačního a radiotechnického průzkumu, respektive počet provozovaných letounů Il-28R/RT klesl z devíti na čtyři při současném zachování cvičného letounu Il-28U. Uvedené letouny Il-28 se staly součástí reorganizované 5.smíšené letky radiotechnického průzkumu, do níž byl začleněn i doposud samostatný vrtulníkový roj. Letka tak provozovala letouny Il-28R/RT/U a Il-14RT/RTR, společně s vrtulníky Mi-1 a Mi-4. Letouny Il-28 byly s definitivní platností z výzbroje útvaru vyřazeny v roce 1973. Vrtulníky Mi-4 sloužily u pluku v počtu tří až čtyř strojů do roku 1975. Protože u 1. a 2.letky se předpokládalo zařadit po 12 průzkumných letounech, ale k dispozici bylo pouze 20 strojů MiG-21R, převzal útvar v roce 1975 od 4.slp z Pardubic 8 letounů MiG-21MA.
V září 1975 proběhla reorganizace útvaru, která byla spojena se zrušením doposud samostatně působících provozních oddělení pro jednotlivé letky a jejich přiřazením coby inženýrské letecké služby k jednotlivým průzkumným letkám. Současně se snížil plánovaný počet letadel u odloučených letek (3. a 4.) v Líních u Plzně na 11 stojů L-29R u každé z nich. Zanikla i záloha uložených letounů L-29R a z dosavadní 5.letky se stal roj radiotechnického průzkumu s letouny Il-14RT/RTR a vrtulníky. Na sklonku roku byly z výzbroje pluku vyřazeny Mi-4, zatímco vrtulníky Mi-1 vydržely v provozu až do roku 1979, i když jejich počet z původních tří strojů postupně klesl na jeden. Dočasně se od září 1975 stal součástí útvaru roj vlečných terčů se čtyřmi letouny MiG-15bisT a jedním MiG-15UTI působící doposud u 5.slp v Líních. V létě 1978 byl roj vzhledem k ukončení životnosti letecké techniky zrušen. Od března do listopadu 1976 pluk působil z letiště v Hradci Králové, protože v Pardubicích probíhala generální oprava letištní plochy.
K zásadní změně ve výzbroji pluku došlo v roce 1984, kdy obdržel moderní průzkumné letouny Su-22M4 a jejich cvičnou verzi Su-22UM3K, které byly využity k přezbrojení 3.letky, která nadále působila na letišti v Pardubicích. S novými stroji se útvar zúčastnil spojeneckého cvičení ŠTÍT-84. Celkem bylo v letech 1984-1985 dodáno osm Su-22M4 a dva Su-22UM3K. Letouny L-29R nadále disponovala pouze odloučená 4.letka taktického průzkumu. Zavedení nových letounů Su-22 u 3.letky, společně se snížením plánovaného počtu letounů MiG-21 u 1. a 2.letky z 12 na 10, umožnilo v letech 1984 až 1986 postupně navrátit MiG-21MA k 4.slp. Na sklonku roku 1986 zanikl i roj radiotechnického průzkumu využívající tři letouny Il-14RT/RTR. Ve výzbroji 47.pzlp poté zůstaly pouze stroje MiG-21R, Su-22 a L-29R. Během léta 1985 se pluk trvale přestěhoval na letiště v Hradci Králové, kam se přemístila i odloučená letka z Líní. Od března do prosince 1987 ho však opustil, protože probíhala generální oprava vzletové dráhy, během níž pluk dočasně působil z letišť v Čáslavi, Náměšti nad Oslavou a Pacově.
Na sklonku roku 1989 proběhla reorganizace útvaru, během níž zanikla 4.letka s letouny L-29R. V říjnu 1990 se dosavadní 3.letka se stroji Su-22 stala 1.letkou a zbývající dvě letky s MiG-21R byly přečíslovány na 2. a 3.letku. V listopadu 1991 se počet letek snížil na dvě, přičemž u 1.letky se nacházely letouny Su-22 a u 2.letky stroje MiG-21R. Současně se vytvořily technické letky, k nimž byla převedena od průzkumných letek inženýrská letecká služba i s příslušnou leteckou technikou. De facto se jednalo o návrat ke stavu před rokem 1975.
Vzhledem k očekávanému zániku federace část letecké techniky útvaru na přelomu října a listopadu 1992 přelétla na letiště Malacky. Konkrétně se jednalo o osm MiG-21R, šest bojových a jeden cvičný Su-22. Zbývajících osm bojových a jeden cvičný letoun Su-22 zamířilo společně se čtyřmi cvičnými L-29 během jara 1993 do Náměšti nad Oslavou k 20.stíhacímu bombardovacímu pluku, zatímco 12 průzkumných MiG-21R a tři cvičné MiG-21US byly předány do Čáslavi k 28.stíhacímu bombardovacímu pluku. Následně 47.průzkumný letecký pluk svoji činnost oficiálně ukončil dnem 31.5.1993.
Bojová zástava a čestné názvy:
Rozkazem prezidenta republiky ze dne 17.8.1953 byla útvaru propůjčena bojová zástava, kterou mu 3.10.1953 předal velitel letectva genmjr. Josef Vosáhlo. Útvar 3.3.1948 pojmenován „T. G. Masaryka“ (název používán do 30.4.1950), 9.5.1975 propůjčen čestný název „Klementa Gottwalda“, 8.5.1990 název odejmut, 28.10.1991 propůjčen čestný název „Atlantický“.
Podřízenost:
1.1.1946 – velitelství letectva 1.oblasti, 1.8.1947 – I.letecký sbor, 6.3.1948 – II.letecký sbor, 1.7.1948 – 2.letecká divize, 15.2.1949 – III.letecký sbor, 14.3.1949 – Velitelství letectva HŠ, 15.8.1950 – 4.letecká divize, 1.1.1951 – 4. letecká bitevní divize, 1.8.1951 – 34. letecká bitevní divize, 1.11.1951 – Velitelství letectva MNO, 1.1.1957 – Velitelství letectva a PVOS, 1.10.1960 – 7.armáda PVOS a letectva, 1.9.1961 – 1.samostatný smíšený letecký sbor, 1.5.1962 – 10.letecká armáda, 1.1.0.1991 – 1.smíšený letecký sbor
Velení:
Ve velení útvaru se postupně vystřídali: pplk. Jaroslav Borecký (1946), pplk./plk. Jan Štrof (1946-1948), pplk. Karel Trojáček (1948), pplk./plk. Václav Fuksa (1948), škpt./mjr. Josef Vosáhlo (1948-1949), pplk. Jaroslav Rýdl (1949), pplk. Mikuláš Guljanič (1949), pplk. Antonín Šárovec (1949-1950), škpt./mjr. Jiří Novák (1950-1951), škpt. Rudolf Dvořák (1951), mjr. František Novák (1951-1952), kpt. Josef Končíř (1952-1953), kpt./mjr./pplk. Emil Racko (1953-1958), kpt. Vladimír Nývlt (1958-1959), kpt./mjr./pplk. Vladimír Kvarda (1959-1969), pplk. Jiří Kubů (1969-1970), pplk./plk. Jozef Racko (1970-1977), kpt./mjr./pplk. Rudolf Koubek (1977-1981), mjr./pplk./plk. Ján Mokoš (1981-1987), pplk. Jiří Zelinka (1987-1991) a pplk. Emil Pupiš (1991-1993).
Další informace můžete nalézt v knize Miroslava Lorence a Stanislava Rogla „Zrušená křídla“ (Votobia 1999) v podkapitole o 47.pzlp na s. 169 až 189.
2301. Dobrý den. Při zkoumání historie 19. msd jsem zjistil, že jí byl krátce před jejím zrušením podřízen 1. tankový pluk (Strašice). Zajímala by mě organizace a počty hlavních druhů výzbroje tohoto útvaru. Po roce 1990 měl mít údajně dva dělostřelecké oddíly a protiletadlový oddíl. Děkuji předem za odpověď. (odpovídá Pavel Minařík)
K převedení 1.tankového pluku od 1.tankové divize do složení 19.motostřelecké divize došlo dnem 31.7.1989 a souviselo s omezováním ofenzivních možností čs. armády na základě jednostranných opatření schválených na 41.zasedání Rady obrany státu dne 27.1.1989, která zahrnovala rovněž likvidaci 850 tanků. Mimo jiné se snižoval počet tankových pluků u tankových divizí ze dvou na tři a proto došlo k rozhodnutí zrušit u 19.motostřelecké divize dosavadní 11.tankový pluk vyzbrojený tanky T-54AM a nahradit ho útvarem disponujícím tanky T-72.
V době přepodřízení k 19.motostřelecké divizi byla struktura 1.tankového pluku kromě velitelství a štábu následující:
| zabezpečovací jednotky | – velitelská četa (tank velitele pluku, družstvo velení, družstvo protiletadlových střelců, pořádkové družstvo, automobilní družstvo), – průzkumná rota (tři průzkumné čety), – spojovací rota (radiová četa, spojovací četa), – ženijní rota (ženijní četa, strojní četa), – rota chemické ochrany (četa radiačního a chemického průzkumu, četa speciální očisty), |
| bojové jednotky | – tři tankové prapory (v každém: velitelství, tři tankové roty, družstvo technického zabezpečení, četa týlového zabezpečení, obvaziště), – samohybný dělostřelecký oddíl (velitelství, dvě baterie samohybných houfnic – z toho jedna rámcová), – družstvo velení náčelníka PVO (transportér PU-12), – skupina předepsaných prací (technická ošetřovna 9V915), – protiletadlová raketová baterie (družstvo velení s PU-12, četa bojových vozidel s PLRK Strela-10M, palebná četa PLdvK), |
| týlové jednotky | – rota oprav techniky (četa oprav pásové techniky, četa oprav kolové techniky, četa oprav výzbroje, četa speciálních prací, vyprošťovací družstvo), – rota týlového zabezpečení (hospodářské družstvo, muniční dopravní četa, dopravní četa ostatního materiálu, sklady), – obvaziště. |
U pluku bylo zařazeno cca 860 vojáků, kteří disponovali 94 tanky T-72, 12 samohybnými houfnicemi 2S1 Gvozdika, 4 PLRK Strela-10M, 4 PLdvK vz. 53/59 a 3 PLRK Strela-2M. Kromě toho byl u útvaru zařazen organizační prvek v počtu cca 50 vojáků, kteří byli buď přiděleni na zdvojené funkce u velitelství pluku a jeho jednotek, nebo zařazeni u roty pro ukládání a ošetřování tankové a automobilní techniky, přičemž měli za úkol v případě mobilizace vytvořit další tankový pluk. V průběhu reorganizace útvaru zanikla motostřelecká rota.
Po zavedení civilní služby počet jeho příslušníků kolísal a např. počátkem listopadu 1990 u něj sloužilo pouze 450 vojáků. V jarních měsících následujícího roku došlo k přezbrojení průzkumné roty z transportérů OT-65 na bojová průzkumná vozidla BPzV. Od prosince 1991 byly z vybavení ženijní roty vyřazeny mostní tanky a současně se vytvořila ženijní zatarasovací četa.
K 30.11.1991 byl 1.tankový pluk převeden od rušené 19.motostřelecké divize (její velitelství zaniklo 28.2.1992) do složení reorganizované 2.mechanizované divize. Současně došlo k vytvoření mechanizované roty, baterie PTŘS, rozšíření protiletadlové baterie na oddíl, přezbrojení dělostřeleckého oddílu na 122mm tažené houfnice D-30 a redukci roty chemické ochrany na četu radiačního a chemického průzkumu. Od nového výcvikového roku začal 2.tankový prapor zabezpečovat v rámci poddůstojnické školy výcvik stovky velitelů a střelců tanků T-72 pro potřeby Západního vojenského okruhu. Plánované početní stavy reorganizovaného útvaru klesly na 760 vojáků. Značná část jednotek byla na snížených nebo rámcových počtech. Výzbroj pluku nově doplnilo 16 obrněných transportérů OT-90 od 57.msp (rozdělených mezi mechanizovanou rotu a protiletadlový oddíl), 8 vozidel BRDM-2 s PTRK 9P133 Maljutka-P, 16 houfnic D-30, 4 PLdvK vz. 53/59, 24 kompletů Strela-2M a jedno vozidlo BPzV od 23.tp. Naopak došlo k odsunu 3 vozidel BVP-1K, 12 samohybných houfnic 2S1 Gvozdika, 4 protiletadlových kompletů Strela-10M a jednoho velitelského tanku T-72MK doposud předurčeného pro velitele pluku.
2300. Dobrý den, obracím se na vás jako na odborníky za účelem získání bližších informací genealogického výzkumu mého rodu. K osobě mého zesnulého dědy jsem si vyžádal kmenový list vojáka. Z něj jsem získal informace, že absolvoval základní vojenskou službu v délce 25 měsíců, jako vojín střelec z SA u 311.strážní roty s razítkem 52., nebo 62.dělostřelecká základna. Byl mu udělen odznak vzorný voják. Základní služba byla prodloužena o 1 měsíc podle čj. 005950-18-0195/63 (čísla jsou špatně čitelná) z neurčeného důvodu? Prosím vás o informace, o jaký se jednalo útvar – útvary, kde útvar působil, byl dislokovaný, jakou měl strukturu, historii atd. Snažím se informace nalézt na internetu, ale prakticky nic jsem nenašel. Děkuji vám moc za vaši ochotu mi pomoci v pátrání o vojenských osudech a historii mého rodu (sám jsem vojákem z povolání). S pozdravem a přáním pohodového dne. (odpovídá Pavel Minařík)
Ve Vámi uvedeném případě se jednalo o strážní jednotku muničního skladu v Drhovicích u Tábora. Samostatně 311.strážní rota působila pouze od října 1960 do srpna 1963. Nejprve používala krycí označení nadřízeného velitelství 2.dělostřelecké základny dislokovaného v Jaroměři, tj. VÚ 1117. Krátce po svém zřízení rota čítala 125 vojáků, kteří měli k dispozici tři nákladní automobily a jeden motocykl. Výzbroj tvořilo 88 pušek, 32 samopalů, 6 pistolí, 9 lehkých kulometů a 9 pancéřovek. Ostrahu skladu pomáhalo zabezpečovat 8 strážních psů a 3 občanští zaměstnanci. Od září 1961 byl zmíněný muniční sklad i s 311.strážní rotou převeden do podřízenosti 52.dělostřelecké základy s velitelstvím v Bílku u Chotěboře, přičemž současně převzal její krycí číslo VÚ 3755. V souvislosti s Berlínskou krizí stouply v září 1961 počty jednotky krátkodobě na 180 vojáků. Naopak v říjnu 1962 klesly na 90 vojáků. V červenci následujícího roku se jednalo o 84 vojáků a 10 strážních psů. Jejich výzbroj a vybavení představovalo 96 samopalů, 5 pistolí, 6 lehkých kulometů a 6 pancéřovek, dva nákladní automobily a jeden motocykl. Na sklonku srpna 1963 rota svoji samostatnou činnost ukončila a byla včleněna přímo do organizačního složení 52.dělostřelecké základny.
Muniční sklad v Drhovicích u Tábora začal působit od roku 1953, kdy se do uvedené posádky přemístilo z Plzně velitelství 54.dělostřelecké základny (VÚ 1551) a jemu podřízené velitelství strážního praporu. Součástí tohoto práporu byla i strážní rota bezprostředně zajišťující ochranu muničního skladu v Drhovicích. V listopadu 1955 uvedený prapor zanikl a ochranu muničního skladu nadále zabezpečovala samostatná 307.strážní rota (VÚ 3275). V říjnu 1957 byla jednotka podřízena nově vzniklému velitelství 307.strážního prapor (VÚ 3275) dislokovanému ve stejné posádce a nadále působila jako jeho 1.rota. Na přelomu září a října 1958 zaniklo velitelství 54.dělostřelecké základy a muniční sklad v Drhovicích přešel do podřízenosti velitelství 2.dělostřelecké základy v Jaroměři (VÚ 1117), které byl podřízen i 307.strážní prapor. Na sklonku září 1960 tento prapor zanikl a jeho strážní roty nadále působily samostatně. Tímto způsobem se mimo jiné vytvořila i výše uvedená 311.strážní rota.
Celkový přehled dělostřeleckých základen, skladujících dělostřeleckou munici, výzbroj a další materiál, najdete v odpovědi na dotaz 419.
2299. Dobrý den, mohli byste mi sdělit, jakých spojeneckých cvičení se zúčastnila 19. msd a její podřízené útvary. Děkuji za odpověď. (odpovídá Pavel Minařík)
Podle plánů bojové a politické přípravy na jednotlivé výcvikové roky se 19.motostřelecká divize měla v 70. a 80.letech zúčastnit následujících spojeneckých cvičení:
| Název | Termín | Cvičení – Účast |
| ŠTÍT-72 | září 1972 | operačně-taktické cvičení Spojených ozbrojených sil, velitelství 19.msd, dva motostřelecké pluky, 47.dělostřelecký pluk, 11.protiletadlový pluk, 11.ženijní prapor, týl divize |
| DRUŽBA-75 | únor 1975 | vševojskové taktické cvičení svazků ČSLA a SSkV |
| DRUŽBA-80 | leden 1980 | vševojskové taktické cvičení svazků ČSLA a SSkV |
| NEUTRON-80 | červen 1980 | frontové dvoustupňové velitelsko-štábní cvičení v terénu se spojovacími prostředky a značkovanými vojsky: velitelství 19.msd, velitelství jednoho msp a velitelství jednoho mspr s jednou msr, velitelství 47.dp a velitelství jednoho oddílu s jednou baterií, velitelství 19.rmo s jednou baterií |
| cvičení SA, MLA a ČSLA v Maďarsku | červen 1982 | vševojskové operačně-taktické cvičení – 57.msp s vojsky |
| SOJUZ-83 | červen 1983 | operačně-strategické velitelsko-štábní cvičení v terénu se spojovacími prostředky a značkovanými vojsky: velitelství 19.msd, velitelství jednoho msp s jedním mspr na OT-64, velitelství 47.dp s jedním oddílem |
| ŠTÍT-84 | září 1984 | cvičení vojsk Spojených ozbrojených sil, velitelství 19.msd; s vojsky 57.msp, 47.dp, 19.srmo, 19.rmo |
| DRUŽBA-86 | září 1986 | armádní operačně-taktické cvičení, velitelství 19.msd |
Poslední spojenecké cvičení, na kterém se podílela 19.msd, proběhlo pod názvem DRUŽBA-90. Uskutečnilo se ve dnech 1.-4.3.1990 jako armádní operačně-taktické velitelsko-štábní cvičení s částečným vyvedením vojsk. Od plzeňské divize se na něm podílela operační skupina štábu svazku, společně s velitelstvím a jedním praporem 57. motostřeleckého pluku.
2298. Dobrý den. Chtěl bych Vás v rámci rubriky „Vaše dotazy“ požádat o zjištění, které vojenské útvary ČSLA byly dislokovány po druhé světové válce ve Znojmě, Mikulově, Pohořelicích a Rajhradě? Děkuji Vám za vypracování odpovědí na mé dotazy. (odpovídá Pavel Minařík)
V posádce Znojmo se v letech 1945 až 1992 vystřídaly následující útvary čs. armády:
| – pěší pluk 24 (24. pěší pluk) (kromě VI až IX/1946) | 1945 (1950) – 1954 |
| – 24. (54.) střelecký pluk | 1954 (1955) – 1958 |
| – 9. motostřelecký pluk | 1958 – 1990 |
| – 9. sklad vševojskového materiálu | 1990 – 1992 |
| – 9. pěší pluk | 1992 – AČR |
| – pěší pluk 23 | VI až IX/1946 |
| – II. oddíl dělostřeleckého pluku 6 (kromě VI až IX/1946) | 1945 – 1949 |
| – II. oddíl dělostřeleckého pluku 9 | VI až IX/1946 |
| – 6. dělostřelecký pluk | 1950 – 1961 |
| – 2. pevnostní prapor 8. pěší (střelecké) brigády | 1952 – 1955 |
| – 6. protitankový dělostřelecký oddíl | 1955 – 1960 |
| – 6. raketometný oddíl | 1951 – 1960 |
| – 21. silniční mostní základna | 1961 – 1963 |
| – 132. silniční prapor | 1963 – 1969 |
| – 136. silniční speciální prapor | 1961 – 1969 |
| – 75. silniční těžký (silniční speciální) mostní prapor | 1968 (1969) – 1977 |
| – 75. ženijní silniční mostní prapor | 1977 – 1992 |
| – 203. ženijní zatarasovací prapor | 1992 – AČR |
| – 77. silniční speciální mostní prapor | 1968 – 1977 |
| – 58. autobusový zdravotnický prapor | 1974 – 1992 |
| – 18. průzkumný prapor | 1992 – AČR |
| – Vojenský zajatecký tábor | 1945 – 1947 |
| – Velitelství stavebního úseku III | 1947 a 1949 |
| – Doplňovací okresní velitelství | 1945 – 1949 |
| – Okresní vojenské(á) velitelství (správa) | 1951 (1954) – AČR |
| – Výstrojní opravna (základna) | 1963 (1992) – AČR |
| – velitelství a 2. prapor 4. brigády PS | 1966 – 1971 |
Pozn.:
AČR – Dnem 1.1.1993 útvar převeden do složení AČR.
PS – Organizační součásti Pohraniční stráže mimo období 1.1.1966 až 31.12.1971 podléhaly ministerstvu vnitra.
V posádce Mikulov byly po roce 1945 dislokovány tyto součásti čs. armády:
| – II. prapor pěšího pluku 6 (kromě VI až IX/1946) | 1945 – 1947 |
| – II. prapor pěšího pluku 7 | VI až IX/1946 |
| – II. prapor pěšího pluku 10 | 1947 – 1949 |
| – 1. a 3. pěší rota, rota těžkých zbraní pěšího pluku 10 | 1949 – 1950 |
| – 10. pěší (střelecký) pluk | 1950 (1954) – 1955 |
| – 50. střelecký pluk | 1955 – 1958 |
| – 5. motostřelecký (mechanizovaný) pluk | 1958 (1991) – AČR |
| – Okresní vojenské(á) velitelství (správa) | 1951 (1954) – 1960 |
Pozn.:
AČR – Dnem 1.1.1993 útvar převeden do složení AČR.
V posádce Pohořelice se po roce 1945 nacházely následující útvary čs. armády:
| – dělostřelecký oddíl 256 (kromě VI až IX/1946) | 1945 – 1947 |
| – dělostřelecký oddíl 259 | VI až IX/1946 |
| – 44. protitankový dělostřelecký oddíl | 1955 – 1956 |
| – 177. protiletadlový dělostřelecký pluk | 1956 – 1958 |
| – 18. automobilní prapor | 1961 – 1966 |
| – 15. železniční mostní (železniční mostní těžký) prapor | 1958 (1962) – 1965 |
| – 9. železniční mostní (železniční) pluk | 1965 (1969) – 1987 |
| – 32. (821.) železniční mostní prapor | 1987 (1992) – AČR |
| – 34. (825.) železniční mostní prapor | 1987 (1992) – AČR |
| – 3. železniční sdělovací rota | 1987 – 1989 |
Pozn.:
AČR – Dnem 1.1.1993 útvar převeden do složení AČR.
V posádce Rajhrad se po 2. světové válce vystřídaly níže uvedené součásti čs. armády:
| – 53. pomocný technický prapor | 1952 – 1953 |
| – 53. technický prapor | 1953 – 1957 |
| – 2. technický pluk | 1957 – 1960 |
| – 2. skupina vojenských staveb | 1960 – 1963 |
| – velitelství 3. technické skupiny | 1954 – 1955 |
| – velitelství 8. pěší (střelecké) brigády | 1952 (1954) – 1955 |
| – 3. pevnostní prapor 8. pěší (střelecké) brigády | 1952 – 1955 |
| – 128. cisternový prapor | 1961 – 1989 |
| – 133. silniční prapor | 1963 – 1969 |
| – 74. silniční těžký (silniční speciální) mostní prapor | 1968 (1969) – 1977 |
| – 74. ženijní silniční prapor | 1977 – 1992 |
| – 106. silniční stavební prapor | 1976 |
| – 65. automobilní prapor | 1978 – 1989 |
| – Týlová základna | 1984 – 1990 |
Pozn.:
AČR – Dnem 1.1.1993 útvar převeden do složení AČR.
2297. Dobrý den. Hledám informace o VÚ 1104 Olomouc – železniční vojsko. Četl jsem Váš příspěvek o VÚ 1901 Olomouc a prosím o odpověď v podobném duchu. Dále prosím informace o číslech vojenských odborností a jednotlivých zařazeních. Děkuji. (odpovídá Pavel Minařík)
Vámi uvedený VÚ 1104, tj. 12. železniční stavební prapor, vznikl 1.11.1955 a podléhal velitelství 11.železniční brigády. Nejprve se nacházel v posádce Pardubice a jednalo se o zcela rámcový útvar, jehož nepočetné osazenstvo tvořilo sedm vojáků. Příslušníci útvaru byli rozděleni mezi velitelství, dvě železniční stavební roty a sklad.
Počátkem listopadu 1956 došlo ke zvýšení jeho personální naplněnosti a nadále se u praporu mělo nacházet cca 130 vojáků. Jedna z existujících železničních stavebních rot byla převedena na tzv. snížené počty, přičemž u ní ve třech četách sloužila asi stovka vojáků. Kromě toho u útvaru vzniklo hospodářské družstvo a dopravní družstvo.
Od 1.9.1957 byl útvar převeden na tzv. plné počty a v říjnu téhož roku redislokován do Olomouce. Počet příslušníků praporu stoupl na 380 vojáků a nadále u něj působily tři železniční stavební roty (o dvou četách) a jedna rámcová železniční stavební rota (pouze s velitelem roty). Kromě toho se vytvořila strojní rota (o čtyřech četách), automobilní rota (o čtyřech četách) a velitelská četa (družstva: velitelské, spojovací, hospodářské).
V říjnu 1960 proběhla další reorganizace útvaru, v jejímž průběhu se opětně zvýšila personální naplněnost, tentokrát cca na 450 vojáků. Navýšení počtů bylo využito především ke zřízení další čety u třech železničních stavebních rot. Rámcová stavební rota zůstala beze změn. U stojní roty počet čet naopak klesl na dvě.
Od září 1962 se dosavadní velitelská četa rozrostla na rotu (čety: velitelská, technického zabezpečení), zanikla automobilní rota a jedna železniční stavební rota. Nově naopak vznikla rámcová železniční mostní rota. Zbývající tři železniční stavební roty měly rozdílné složení. Rotu na plných počtech o cca 230 vojácích tvořily: družstvo technického průzkumu, hospodářské družstvo, velitelská četa, 3 stavební čety, četa malé mechanizace, strojní četa, automobilní četa, družstvo technického zabezpečení. Rota na snížených počtech o cca 90 příslušnících se skládala z 3 stavebních čet (z toho jedné rámcové) a automobilního družstva. Rámcová rota měla pouze svého velitele. Železniční mostní rota o dvou desítkách vojáků měla mostní četu a automobilní družstvo. Strojní rotu nadále tvořily dvě čety, u kterých bylo zařazeno cca 40 příslušníků. Plánovaný počet osob u praporu byl upraven na 460 vojáků.
Další reorganizace praporu nastala v září 1965 a v jejím průběhu se početní stavy zvýšily na cca 520 vojáků. Na plných počtech byly dvě stavební roty po 190 vojácích, složené ze tří stavebních čet, strojní čety, automobilního družstva a pojízdné automobilní dílny. V pořadí třetí stavební rota zůstala rámcová. Strojní rota byla zároveň redukována na četu. Zanikla mostní rota a velitelská rota, kterou nahradily velitelská četa a automobilní četa. Nově se vytvořila technická opravna s pojízdnou automobilní a ženijní dílnou.
V létě 1966 byl prapor redislokován z kasáren na Tabulovém vrchu do kasáren 9. května.
Od září 1967 opětně začala působit velitelská rota, která sdružovala spojovací četu a automobilní četu. V rámci dvou stavebních rot na plných počtech místo dosavadních tří stavebních čet nadále existovaly čtyři čety, ovšem celkový počet osob u rot se nezměnil.
Opětná reorganizace útvaru proběhla až počátkem září 1978. Nadále zůstaly zachovány tři stavební roty, z nichž jedna byla na plných počtech (2 čety stavební a četa strojní – 150 vojáků), druhá na snížených (o 2 četách stavebních a četě strojní – 120 vojáků) a třetí rámcová (s 1 stavební četou – 40 vojáků). Samostatná strojní četa zanikla. Velitelskou rotu nahradila tzv. provozní četa a technickou opravnu zase četa technického zabezpečení. Nově vznikla četa týlového zabezpečení a železniční dopravní četa, která sdružovala vojáky základní služby vypomáhající u ČSD jako výpravčí, strojvůdci, vlakvedoucí nebo posunovači. U praporu se počítalo se zařazením cca 460 vojáků.
Na sklonku října 1987 prodělal útvar poslední reorganizaci a počet jeho příslušníků se snížil na cca 430 vojáků. Dvě železniční stavební roty na plných počtech (obě 110 vojáků) byly tvořeny dvěma stavebními četami a strojní četou, zatímco třetí rota (70 vojáků) měla četu stavební a četu zemních strojů. Železniční dopravní četa zanikla. Jednotky bojového a týlového zabezpečení i nadále představovaly: provozní četa, četa technického zabezpečení a četa týlového zabezpečení.
Ke zrušení praporu došlo 31.10.1992. Bojovou zástavu útvar získal 14.4.1959, přičemž v květnu 1966 byla dekorována vyznamenáním Za vynikající práci a v listopadu 1968 Řádem práce.
Ve velení útvaru se postupně vystřídali: nezjištěno (1955 až 1957), pplk. Václav Krmenčík (1957 až 1959), pplk. Miloslav Táborský (1959 až 1962), pplk. František Soukup (1962 až 1969), pplk. Bohumil Drietomský (1969 až 1971), pplk. Jiří Veselý (1971 až 1976), mjr. Jiří Vaněk (1976 až 1977), npor. Ivan Hájek (1977 až 1980), mjr. Vilém Kubový (1980 až 1982), pplk. Marián Kilián (1982 až 1985) a pplk. Vlastimil Dedek (1985 až 1992).
Materiální vybavení praporu bylo obdobné jako v případě VÚ 1901 (viz odpověď na dotaz čís. 2151).
Další informace můžete získat studiem archivního fondu útvaru, který je uložen ve Vojenském ústředním archivu – Správním archivu AČR, náměstí Republiky 4, Olomouc 771 11.
Pro železniční vojsko se v letech 1964 až 1992 používala následující čísla vojenských odborností:
| ČVO | Název |
| 541 | Příslušníci štábů, útvarů a jednotek železničního vojska |
| 542 | Příslušníci železničních stavebních útvarů a jednotek |
| 543 | Příslušníci železničních mostních útvarů a jednotek |
| 544 | Příslušníci železničních sdělovacích útvarů a jednotek |
| 545 | Příslušníci železničních zabezpečovacích útvarů a jednotek |
| 546 | Příslušníci železničních strojních útvarů a jednotek |
| 547 | Obsluhy speciálních mostních a železničních jeřábů |
| 548 | Obsluhy malých železničních strojů pro stavbu železničního svršku |
| 549 | Obsluhy železničních zaštěrkovacích a rozrývacích strojů |
| 550 | Obsluhy strojních a automatických podbíječek |
| 551 | Obsluhy strojů pro zhutňování |
| 552 | Železniční minéři |
| 553 | Obsluhy pokladačů |
| 554 | Obsluhy železničních beranidel |
| 557 | Výpravčí a dispečeři |
| 558 | Vlakvedoucí |
| 559 | Staniční služba |
| 561 | Odborníci pro inženýrsko-technické zabezpečení železničního vojska |
| 562 | Obsluhy strojů pro směrovou úpravu kolejí |
| 563 | Obsluhy hydraulických mostních zdvihacích zařízení |
| 564 | Obsluhy železničního zabezpečovacího zařízení |
| 565 | Strojvedoucí dieselových a elektrických lokomotiv, řidiči kolejových motorových vozidel |
| 566 | Mechanici železniční techniky |
| 569 | Obsluhy speciálních železničních kolejových a silničních vozidel |
2296. Dobrý den. Zajímala by mě organizace protiletadlového pluku msd do roku 1970 a po roce 1970, včetně jednotek zabezpečení. Výzbroj a počty. Z čeho se skládala velitelská baterie tohoto pluku. Děkuji za odpověď. (odpovídá Pavel Minařík)
Protiletadlové pluky byly u motostřeleckých divizí na plných počtech zřízeny během reorganizace v roce 1969. Strukturu dosavadních protiletadlových oddílů ve své podstatě doplnila baterie PLdvK a radiotechnický uzel. Po ukončení změn bylo složení útvaru, u kterého sloužilo cca 490 vojáků, následující:
– velitelství a štáb;
– radiotechnický uzel (velitelské stanoviště – pracoviště PVO-E na středním skříňovém automobilu; pracoviště PVO-C na automobilu pohotovostním; mobilní radiostanice RM-31M na lehkém terénním automobilu a přenosné radiostanice RDM-61M a R-109; radiotechnická hláska – 2 radiolokátory P-15 pro zjišťování nízkolétajících cílů na automobilu ZIL-151; palebná četa – 2 kusy 30mm PLdvK vz. 53/59 – v míru technika dlouhodobě uložena);
– velitelská baterie (průzkumná četa – velitelské stanoviště s pracovištěm PVO-E; radiolokátor P-15 na automobilu ZIL-151; spojovací četa – mobilní radiostanice RM-31M na lehkém terénním automobilu a přenosné radiostanice RDM-61M a R-109);
– tři palebné baterie (družstvo pátračů; velitelské stanoviště s pohotovostním automobilem; spojovací družstvo s radiostanicemi R-109; měřičská četa s protiletadlovým ústředním zaměřovačem PUAZO-6-60 a střeleckým radiolokátorem SON-9A; dvě palebné čety po 3 ks 57mm PLK S-60 taženými těžkými nákladními automobily);
– baterie PLdvK (družstvo pátračů; velitelské stanoviště POV-B s pohotovostním automobilem; dvě palebné čety po 3 ks 30mm PLdvK vz. 53/59);
– technická opravna (pojízdná dílna KRAS-1E; pojízdná automobilní dílna PAD-2; pojízdná dělostřelecká dílna PDD; sklady);
– četa týlového zabezpečení (automobilní družstvo, hospodářské družstvo, sklady, obvaziště).
Během přechodu útvaru na typovou organizaci v roce 1975 zanikla baterie PLdvK, nově vznikla rámcová baterie s 57mm PLK S-60 a u všech palebných baterií byla měřičská četa nahrazena radiolokačním kompletem RPK-1M na automobilu URAL-375. Následně u útvaru sloužilo cca 470 vojáků.
V roce 1978 bylo zahájeno přezbrojení pluku na PLRK KUB, přičemž nejprve byla dodána technika pro tři palebné baterie a technickou baterii. Součástí útvaru dočasně zůstaly dvě palebné baterie s 57mm PLK S-60. Proces přezbrojení pluku byl ukončen v roce 1980 a útvar nadále disponoval 20 kusy PLRK KUB. U pluku sloužilo cca 440 vojáků.
Organizace pluku po dokončení přezbrojení byla následující:
– velitelství a štáb (s družstvem velení pro pohotovostní systém s přijímačem R-154M2);
– baterie velení (2 ks radiolokátoru 1RL128D na pásovém podvozku 426U; radiolokační výškoměr PRV-16A na automobilu KRAZ-255; radiolokační dálkoměr P-15 na automobilu ZIL-157; velitelské stanoviště s kabinou bojového velení 9S416 na těžkém terénním automobilu URAL-375 a pracovištěm PVO-E na automobilu P-V3S; topografické družstvo s topopřipojovačem UAZ-452; palebná četa s 2 kusy 30mm PLdvK vz. 53/59; spojovací četa s provozovnou SUD-3 na lehkém terénním automobilu /od r. 1985 nahrazena mobilní radiostanicí R-3AT/, mobilní radiostanicí R-3A na automobilu P-V3S, mobilní radiostanicí RM-31M na lehkém terénním automobilu /od r. 1985 nahrazena mobilní radiostanicí R-118 a mobilní provozovnou R-146 na středním terénním automobilu/, přenosnými radiostanicemi RDM-61M a R-109D; družstvo radiačního a chemického průzkumu s transportérem OT-65CH /od r. 1985 nahrazen BRDM-2rch/; družstvo psovodů);
– pět palebných baterií (v každé: družstvo velení s radiostanicemi R-109D a RF-10; velitelské stanoviště s kabinou příjmu a navedení 9S417 na automobilu ZIL-131; stanice průzkumu a navedení s řídícím a naváděcím radiolokátorem 1S91 na pásovém vozidle GM-568; dvě čety odpalovacích zařízení – v každé dvě odpalovací zařízení 2P25 na pásovém vozidle GM-578 a jeden nabíjecí přepravník 2T7 na automobilu ZIL-131; palebná četa s 2 kusy 30mm PLdvK vz. 53/59 – v míru technika dlouhodobě uložena);
– technická baterie (družstvo velení s mobilní radiostanicí RM-31M na lehkém terénním automobilu; skupina kompletace a uložení raket – dvě manipulační soupravy MS-1761 a dvě manipulační soupravy MS-1760 na automobilu ZIL-131; dvě skupiny kontroly – dvě zkušební stanice 2V8 na automobilu ZIL-131; četa přísunu raket – 5 nabíjecích přepravníků 2T7 na automobilu ZIL-131 a 15 sedlových přepravníků na automobilu ZIL-157; palebná četa s 2 kusy 30mm PLdvK vz. 53/59 – v míru technika dlouhodobě uložena);
– kontrolně seřizovací skupina (zkušební stanice 2V7 a ošetřovna techniky na automobilech URAL-375);
– rota oprav techniky (četa oprav výzbroje – dílna RM-2-70 na automobilech ZIL-131, dílna KRAS 1R7M na automobilu URAL-375, zkušební stanice 2V7 na automobilu URAL-375, družstvo elektrocentrál a sklad náhradních dílů; četa pro opravy pásových a kolových vozidel – tanková pojízdná dílna TPD-A, tanková pojízdná dílna TPD-B, pojízdná automobilní dílna PAD-1, vyprošťovací tank VT-55A, dílna pro opravy akumulátorů, pojízdná kovářská a klempířská dílna TPKKD);
– rota týlového zabezpečení (hospodářské družstvo s PK-3, automobilní četa, dopravní četa, družstvo technického zabezpečení s PAD-1, sklady);
– ošetřovna.