200. Na Vašich stránkách jsem si přečetl recenzi na knihu „Jančar, M. – Václavík, L.: Vojenský útvar 2478 Žatec (1950-2000)“. Bydlím sice v Praze, kde jsou dvě knihkupectví velice dobře zásobená literaturou z oblasti vojenství, nicméně ani v jednom z nich tuto knihu nemají. Zajímalo by mne proto, kde je možno ji zakoupit, popřípadě objednat na dobírku. Dále by mne zajímalo, zda nevyšlo více podobných publikací o poválečné historii útvarů naší armády. (10. 1. 2003 – odpovídá Pavel Minařík)
Knížku „Vojenský útvar 2478 Žatec (1950-2000)“ od autorů Miroslava Jančara a Ladislava Václavíka vytiskla pouze v počtu 100 kusů tiskárna Agros s. r. o. v Žatci. Publikace byla neprodejná a její distribuci zajišťoval VÚ 2478. Brožuru snad bylo možné zapůjčit v Národní knihovně v Praze, případně se zkuste obrátit na důstojníka pro styk s veřejností VÚ 2478 Žatec.
Nejpodrobněji je zatím zpracována historie čs. poválečného vojenského letectva. Kromě námi recenzovaných knih za velmi kvalitní považujeme publikace „Zrušená křídla“ od autorů Miroslava Lorence a Stanislava Rogla (vydaná nakladatelstvím Votobia) a „O létání v Bechyni“ od Jiřího Havla (vydaná nakladatelstvím Svět křídel). Dále je možno uvést knihy „S vrtulí na srdci“ od Jiřího Valenty (nakladatelství Zlínek) o historii inženýrské letecké služby, včetně poněkud neformálních vzpomínek pamětníků, a „Soumrak králů vzduchu“ od Jiřího Fidlera a Jiřího Rajlicha (nakladatelství Ares – Deus), která ale obsahuje velké množství věcných chyb.
Z tématiky pozemního vojska je možno uvést pouze faktograficky vcelku přesnou knížku o historii a současnosti výsadkového vojska „Paradesantní jednotky – meče armády hrot“ vydanou MO ČR – AVIS v roce 2002. Úrovně předcházejících publikací ani zdaleka nedosahuje brožurka „Tradice VÚ 1031 Litoměřice 1950-2000“ vydaná MO ČR, se kterou se můžete seznámit na internetových stránkách 1. výcvikové základny ženijního vojska na „www.army.cz“.
199. Zajímalo by mě, které jednotky či útvary byly dislokovány na Liberecku a v Hajništi pod Smrkem (okr. Liberec). (3. 1. 2003 – odpovídá Pavel Minařík)
V posádce Liberec byly dislokovány následující útvary čs. armády:
a) období 1918 až 1939
| Vojenský správce tovární skupiny L 14 | říjen 1918 až červenec 1920 |
| Okrskové velitelství | leden 1919 až červen 1920 |
| Pobočka Vojenské prokuratury | leden 1919 až červenec 1919 |
| Vojenská věznice | leden 1919 až únor 1921 |
| Náhradní prapor pěšího pluku 12 | červen 1919 až září 1919 |
| Náhradní prapor pěšího pluku 25 | červen 1919 až září 1919 |
| Náhradní rota praporu polních myslivců 29 | červen 1919 |
| Posádkové velitelství | 1919 až říjen 1938 |
| Posádková nemocnice | 1920 až prosinec 1935 |
| Pěší pluk 44 | říjen 1920 až říjen 1938 |
| Dělostřelecký oddíl 253 | prosinec 1920 až září 1937 |
| Ženijní skupinové velitelství VII | červen 1936 až říjen 1938 |
| Výpomocná duchovní správa u Posádkového velitelství | leden 1937 až říjen 1938 |
| Ženijní prapor 23 | říjen 1937 až červenec 1938 |
| Samostatná strážní rota 2 | červenec 1938 až říjen 1938 |
| III. oddíl dělostřeleckého pluku 3 | srpen 1938 až září 1938 |
b) období 1945 až 1992
| Pěší pluk 44 (od října 1945 přečíslován na pěší pluk 30) | květen 1945 až září 1947 |
| Posádkové velitelství | léto 1945 až únor 1951 |
| Škola důstojníků v záloze polního dělostřelectva | říjen 1945 až září 1946 |
| Přípravná letecká škola | srpen 1945 až září 1945 |
| Vojenská odborná škola leteckých mechaniků | srpen 1945 až září 1949 |
| Pěší pluk 22 | říjen 1947 až listopad 1950 |
| Krajské vojenské velitelství | říjen 1949 až prosinec 1952 |
| Vozatajský výcvikový prapor | listopad 1950 až leden 1951 |
| 24.raketometná brigáda | listopad 1950 až září 1960 |
| Posádková správa | od února 1951 |
| Okresní vojenské velitelství | březen 1951 až prosinec 1953 |
| Škola důstojníků v záloze raketometného dělostřelectva | 1951 až 1952 |
| Vojenská stavební správa | 1951 až 1957 |
| Vojenská katedra Vysoké školy strojnické a textilní | září 1951 až září 1990 |
| 2. výcvikové středisko letectva | leden 1952 až prosinec 1952 |
| 105. ohňometný (plamenometný) prapor | říjen 1952 až září 1958 |
| Pobočka Ústředního zdravotnicko-hospodářského skladu | březen 1953 až září 1958 |
| Vojenská hudební škola | září 1953 až září 1958 |
| Krajská vojenská správa | leden 1954 až květen 1960 |
| Okresní vojenská správa – venkov | od ledna 1954 |
| Okresní vojenská správa – město | ledna 1954 až prosinec 1953 |
| Městská vojenská správa | leden 1954 až květen 1960 |
| Krajská vojenská ubytovací a stavební správa | 1957 až květen 1960 |
| 105. prapor chemické ochrany | říjen 1958 až srpen 1962 |
| 1. armádní zdravotnický sklad | říjen 1958 až srpen 1965 |
| 98. prapor odmořování terénu | říjen 1960 až srpen 1962 |
| 1. výcvikový automobilní prapor | září 1961 až srpen 1962 |
| 105. pluk chemické ochrany | září 1962 až srpen 1977 |
| Velitelství 5. silniční brigády | září 1962 až srpen 1976 |
| 1. okruhový zdravotnický sklad | od září 1965 |
| Armádní středisko DUKLA | od září 1969 |
| 103. prapor chemické ochrany | září 1977 až září 1988 |
| 113. rota radiačního a chemického průzkumu | září 1977 až září 1988 |
| Velitelství 102. brigády chemické ochrany | od září 1977 |
| 51. prapor chemické ochrany | září 1977 až září 1990 |
| 61. prapor odmořování techniky | září 1977 až září 1990 |
| 65. prapor odmořování výstroje | listopad 1982 až září 1990 |
| 77. prapor radiačního a chemického průzkumu | říjen 1988 až září 1990 |
Po vzniku Armády ČR se nejvýznamnějším útvarem liberecké posádky stala 1. výcviková základna chemického vojska, tj. bývalá 102. brigáda chemické ochrany.
V obci Hajništi pod Smrkem se nám nepodařilo lokalizovat žádné vojenské útvary bývalé čs. armády. Pouze v Novém Městě pod Smrkem od roku 1958 sídlila v dnešní době již zrušená pobočka 52. muniční základny.
198. Zajímaly by mne jakékoliv informace ohledně speciální železniční techniky armády po roce 1945. Osudy válečných pancéřových vlaků, jejich (údajné) doplnění o nové vozy ze SSSR, pancéřové lokomotivy (parní i diesel), železniční děla, štábní a ubytovací vozy. Podle mých informací armáda vlastnila nezanedbatelné množství speciálních vozů, které nebyly ve stavu drah a tudíž dráhy o nich nemají žádné informace. (6. 1. 2003 – odpovídá Pavel Minařík)
Na existenci prvorepublikových obrněných vlaků navázala i poválečná čs. armáda. V roce 1945 v Milovicích vznikla rota obrněných vlaků, bezprostředně podléhající velitelství tankového vojska Hlavního štábu. V říjnu 1947 proběhlo rozšíření roty na prapor obrněných vlaků, zahrnující rotu parních obrněných vlaků, rotu motorových obrněných vlaků a náhradní rotu. V Milovicích útvar působil až do 1. listopadu 1954, kdy zanikl. Úplná likvidace útvaru byla dokončena počátkem roku 1955.
Organizace praporu obrněných vlaků byla dnem 1.10.1947 stanovena následovně:
Velitelství
– štáb
– pomocné družstvo (velitelský roj, radioroj)
– dílenská četa (družstvo pro opravy parních OV, družstvo pro opravy motorových OV)
– hospodářská správa
Rota parních obrněných vlaků
– velitelství
– pomocné družstvo (velitelský roj, hospodářský roj)
– kulometná četa
– dělová četa
– technická četa (spojovací družstvo, vlakové družstvo, ženijní družstvo)
Rota motorových obrněných vlaků
– velitelství
– pomocné družstvo (velitelský roj, hospodářský roj)
– kulometná četa
– dělová četa
– technická četa (spojovací družstvo, vlakové družstvo, ženijní družstvo)
Náhradní rota:
– velitelství
– pomocná četa
– náhradní četa
U praporu bylo předepsáno 289 funkčních míst pro vojáky a 6 pro civilní zaměstnance. Kromě 194 pistolí, 53 pušek a 42 samopalů měly disponovat 4 osobními automobily, 1 nákladním automobilem, 1 motocyklem a 1 kolem. Celkové potřeba personálu pro úplné obsazení všech obrněných vlaků činila téměř 1.100 osob.
Složení vozového parku mělo být následující:
| Druh OV | Název | Loko-motiva | Předběžný vůz | Tankový vůz | Dělový vůz 6) | Kulometný vůz | Minometný vůz | TankLT 38 |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| POV1) | Svoboda 4) | 1 | 1 | 2 | 2 | 2 | 1 | 1 |
| POV1) | T. G.Masaryk | 1 | 1 | 2 | 1 | 2 | 1 | 1 |
| POV1) | Dr. E.Beneš | 1 | 1 | 2 | 1 | 2 | – | 2 |
| POV1) | GenerálŠtefánik | 1 5) | 2 | 2 | 2 | 2 | 1 | – |
| MOV2) | Stalin | – | – | – | 2 | 3 | – | – |
| MOV2) | GenerálPavlík | – | – | – | 2 | 3 | – | – |
| MOV2) | J. M.Hurban 4) | – | – | – | 1 | 2 | 1 | – |
| IOV3) | Orlík | 1 5) | – | – | 1 | 3 7) | – | – |
Vysvětlivky:
1) POV – Parní obrněný vlak
2) MOV – Motorový obrněný vlak
3) IOV – Improvizovaný obrněný vlak
4) Cvičná souprava
5) Lokomotiva není obrněná
6) Dělový vůz vyzbrojen kanonem 76 mm
7) 1 vůz vyzbrojen 4 kulomety, 1 vůz vyzbrojen 2 trojkulomety, 1 vůz vyzbrojen 1 čtyřkulometem
Dále byly u praporu obrněných vlaků k dispozici dvě cvičné lehké obrněné kolejové drezíny Steyer-Daimler a dva záložní dělové vozy, společně se šesti záložními kulometnými vozy.
K 1.2.1949 u praporu sloužilo 270 osob, z toho 245 vojáků základní služby. Ve stejné době se u praporu nacházelo 19 lehkých tanků LT-38.
Kromě výše uvedených obrněných vlaků byl součástí čs. armády i tzv. radarový vlak. Jednalo se o kořistní německou soupravu „Flug-Melde-Mess-Zug“ typ „Raubvogel I“ z doby 2. světové války, nalezenou po skončení bojů v Ostroměři. Souprava o šestatřiceti vagonech, zahrnující kromě jiného i po dvou radiolokátorech RZ-III a RZ-IV, byla nejprve dopravena do Ostroměře u Prahy a následně do Milovic. Odtud se přesunula do Plzně, kde ve Škodových závodech proběhla její generální oprava. V roce 1949 vlak odjel do Prahy, přešel do podřízenosti 1. leteckého operačního střediska Praha a následně sledoval čs. vzdušný prostor ze svého stanoviště v Horažďovicích. Do výbavy vlaku patřil jeden radiolokátor RZ-III, tj. radiový zaměřovač typ III (FUMG-80 FREYA, teoretický dosah 200 km) a jeden radiolokátor RZ-IV (FUMG-65 WÜRZBURG REISE, teoretický dosah 70 km). Značně opotřebovaný RZ-III byl ale schopen zachytit letoun na vzdálenost 50 km do výšky 3 km a RZ-IV do 30 km ve výšce 5 km, což výrazně zaostávalo za jejich původními parametry. V září 1952 se vlak přesunul na Slovensko a přešel do podřízenosti 3. leteckého operačního střediska v Hájníkách, tj. pozdějšího 2. pomocného velitelského stanoviště. Zde působil v oblasti Zvolena, Komárna a Bratislavy. K 1.2.1954 byl vlak pro technickou opotřebovanost zrušen. Radiolokátor RZ-III, namontovaný na dvou vozech, byl odeslán do 4. skladu leteckého týlu ve Zvolenu a radiolokátor RZ-IV, namontovaný na čtyřech vozech, byl předán Astronomickému ústavu v Ondřejově u Prahy a vagony po demontáži byly odevzdány 2. skladu leteckého týlu v Králíkách. Zbývajících šest otevřených vozů se přesunulo do Pardubic. Likvidace soupravy byla ukončena k 1.3.1954.
197. Rád bych se dozvěděl něco o VÚ 8012, pravděpodobně spojovací prapor, sídlo Havlíčkův Brod. (9. 1. 2003 – odpovídá Pavel Minařík)
Jedná se o původní 5. spojovací prapor. Útvar vznikl v listopadu 1950 jako 6. spojovací prapor v Brně a byl podřízen velitelství brněnské 6. pěší divize. Dnem 1.10.1958 byl přečíslován na 5. spojovací prapor a pojmenován „Fatranský“. Byla mu tak administrativně přisouzena tradice původního 5. spojovacího praporu 4. čs. pěší brigády ze SSSR, kterou od roku 1955 opět uměle nesl 5. (původně 9.) „Fatranský“ spojovací prapor v Trnavě, jež byl v roce 1958 zrušen. Stejným způsobem se administrativně nositelem tradic 4. čs. pěší brigády ze SSSR stala 16. (původní 6.) divize z Brna, která byla přečíslována na 4. a redislokována do Havlíčkova Brodu. Převzala tak tradice, které byly od roku 1955 uměle přisouzeny 4. (původně 9.) divizi v Trnavě, která rovněž v létě 1958 zanikla. Skutečný nástupce 4. čs. pěší brigády ze SSSR, tj. 4. rychlá divize zanikla v Žilině 15.4.1949. Do Havlíčkova Brodu se přesunul i výše uvedený 5. „Fatranský“ spojovací prapor. Útvar zde setrval bez změny podřízenosti až do poloviny 90. let 20. století, kdy se přemístil do posádky Brno a po krátké době zanikl.
196. Zajímalo by mne více informací o vojenském útvaru dislokovaném v Nepolisích, okr. Hradec Králové. Historie, počty vojáků, technika atd. (10. 1. 2003 – odpovídá Pavel Minařík)
V Nepolisích se nacházel 54. radiotechnický prapor (VÚ 7494). Útvar vznikl 1.9.1961 při reorganizaci radiotechnického vojska protivzdušné obrany státu, kdy dosavadní čtyři radiotechnické pluky nahradilo osm radiotechnických praporů. Při svém zřízení se 54. rtpr skládal z velitelského stanoviště, jednoho radiotechnického uzlu, dvou radiotechnických hlásek a velitelské roty. Velitelství praporu, velitelské stanoviště a velitelská rota se nacházely v Opatovicích. 320. radiotechnický uzel v Chrudimi disponoval třemi radiolokátory (po jednom kusu P-30, P-10, P-8) a jedním radiolokačním výškoměrem (PRV-10). 319. radiotechnická hláska v Senožatech byla vybaveny dvěmi radiolokátory (po jednom kusu P-20 a P-15). 323. radiotechnická hláska v Nepolisech měla také dva radiolokátory (po jednom kusu P-15 a P-8). V poslední z uvedených lokalit se již od roku 1952 nacházela radiotechnická hláska, patřící do složení původního 158. hlásného pluku a vybavená dvěma kořistními radiolokátory RZ-III. V roce 1955, při reorganizaci hlásného pluku na pluk radiotechnický, se její vybavení mělo změnit na jeden radiolokátor P-20 a jeden P-8.
54. radiotechnický prapor v době jeho vzniku tvořilo 67 důstojníků, 17 praporčíků a 556 vojáků základní služby. V dubnu 1967 se u chrudimského 320. RTU, včetně jeho odloučeného stanoviště v Dašicích, nacházely čtyři radiolokátory (1 ks P-35, 2 ks P-15, 1 ks P-12) a jeden radiolokační výškoměr (PRV-11). Senožatská 319. RTH ve stejné době měla jeden radiolokátor (P-20) a jeden radiolokační výškoměr (PRV-11). Nepoliská 323. RTH disponovala třemi radiolokátory P-15. Pro rok 1968 se plánovalo zrušení 320. RTU v Chrudimi a vytvoření 318. radiotechnické hlásky v Adršpachu. Velitelství praporu se v září 1977 přemístilo z Opatovic do obce Nepolisy. Redislokovanému útvarovému velitelství následně podléhaly rota velení (Nepolisy), 540. místní radiotechnická rota (Nepolisy), 541. radiotechnická rota (Chrášťany), 542. radiotechnická rota (Senožaty) a 543. radiotechnická rota (Adršpach). Útvar zanikl v listopadu 1991.
195. V mnoha podrobných odpovědích na otázky týkající se protiletadlových raketových prostředků nebyla nikdy zmíněna střela Krug (SA-4). Kdy a kde byla v Československu nasazena ? (12. 1. 2003 – odpovídá Pavel Minařík)
Protiletadlový raketový systém KRUG-A se přirozeně taktéž nacházel ve výzbroji bývalé ČSLA. Tímto typem PLRK byla vybavena 82. protiletadlová raketová brigáda v Jihlavě, podřízená velitelství Západního vojenského okruhu. Svazek se vznikl v roce 1974 jako tzv. 6. radiotechnický pluk, tvořený dvěmi protiletadlovými oddíly. O dva roky později byl reorganizován na 82. protiletadlovou brigádu, doplněnou o třetí palebný oddíl. Protiletadlové oddíly (183., 185., 187.) byly tvořeny třemi bateriemi po třech odpalovacích zařízeních. Palebné oddíly zanikly na podzim 1992. Ke zrušení brigádního velitelství došlo v létě 1993.
Protiletadlový raketový komplet KRUG-A byl určen pro střelbu na cíle do rychlosti 840 m/s (tj. 3.000 km/h). Jeho dálkový dostřel činil od 8.000 do 53.000 metrů a výškový od 200 do 23.500 metrů. Do vzduchu řízenou raketu 3M8M1 dostaly čtyři pomocné startovací motory na tuhé pohonné hmoty. Následně ji na letu k cíly po dobu 72 sekund poháněl náporový motor na kapalné pohonné hmoty (kerosin) se sílou tahu 8000 kg. Matematická naděje na zničení cíle jednou raketou, vybavenou 80 kg trhaviny, která vytvořila po výbuchu 5.000 střepin o hmotnosti 8 g a rychlosti 2.300 m/s, činila 0,8. K přesunům se používalo samohybné pásové odpalovací zařízení SP 24, které dokázalo s raketami dosáhnout rychlosti 35 km/h, bez nich 60 km/h. Vozidlo se dvěmi raketami mělo hmotnost 27,5 tuny, bez nich 23,3 tuny. Jako přehledový radiolokátor se u palebného oddílu používal radiolokátor 1 S 12 (tj. P-40), zatímco vlastní střely na cíl naváděl radiolokátor 1 S 32. Doba rozvinutí kompletu k odpálení činila 20 minut, doba svinutí po odpálení 5 minut. Opětné nabytí odpalovacího zařízení bylo možné za 10 minut.
Ochranu proti nízkolétajícím cílům (komplet mohl střílet až od výšky 200 m a dálky 8.000) zajišťovaly 30 mm protiletadlové dvojkanony vz. 53, zařazené na všech organizačních stupních, tj. po jedné četě u každé baterie, velitelství oddílu i velitelství brigády.
194. Bylo vyjasněno, že 41. samostatný dopravní dělostřelecký oddíl Dašice měl za úkol dopravu hlavic k technickým raketovým útvarům. Pamětníci v regionu však vzpomínají na noční transporty předmětů velikostí bližší střelám nežli hlavicím a na tahače, které negativně identifikovali jako „rozhodně ne Zily“ podle vozidla, které ze základní vojenské služby znali spolu s Pragou V3S asi nejdůvěrněji. Byl v náplni útvaru opravdu jen transport hlavic, nebo i práce se střelami, a jaká technika tyto úkoly zajišťovala? Byly použity speciální klimatizované kontejnery? (12. 1. 2003 – odpovídá Pavel Minařík)
Zmíněný samostatný dopravní oddíl skutečně mohl zajišťovat nejenom přepravu speciálních bojových hlavic, ale i jejich nosičů, tj. taktických a operačně-taktických raket. Neměl ale provádět montáž raket, což bylo úkolem tzv. dělostřeleckých základen (tj. pohyblivých raketových technických základen), které se zase mohly podílet na přepravě raket. Pro přepravu hlavic a raket měl oddíl k dispozici speciální techniku. Především se jednalo o tzv. izotermické stanice, což bylo skříňové vozidlo na podvozku automobilu ZIL-157 určené k přepravě a dočasnému uložení speciálních hlavic ve vyhřívaných kontejnerech nebo bez nich. Operačně-taktické rakety kompletů R-11M a R-17 a taktické rakety kompletu LUNA se měly přepravovat v nesmontované a nenaplněné nebo smontované a naplněné (tj. se speciální hlavicí a pohonnou látku). Na speciálním návěsu taženém vozidlem ZIL-157 mohla být přepravována jedna smontovaná a naplněná raketa nebo dvě až tři nesmontované a nenaplněné rakety. Přepravník měl elektrické zařízení zabezpečující udržení tepelného režimu speciální hlavice. Pro dopravu 1 až 3 kusů raket kompletu LUNA-M sloužilo speciální kolové vozidlo ZIL-135 rovněž vybavené aparaturou na udržování tepelného režimu (na stejném typu vozidla bylo umístěno i odpalovací zařízení).
193. Byla ČSSR zapojena do strategického komunikačního systému „BARS“, tj. troposférického spojení organizovaného v rámci Varšavské smlouvy. Tři retranslační stanice byly vedeny jako objekty 401, 402 a 403. Stanice 401 byla v Benátkách nad Nisou. Komu bylo tato jednotka před rokem 1989 podřízena a kdy byly stanice uvedeny provozu? (13. 1. 2003 – odpovídá Pavel Minařík)
ČSLA se samozřejmě na komunikačním systému BARS podílela. Pro jeho provozování byly vytvořeny tři uzly stálého troposférického spojení (401., 402., 403.) podřízené Radioreléovému středisku MNO. První dva vznikly v prosinci 1984. Dislokace jednotlivých uzlů nám není známa.
192. Můžete prosím uvést které vojenské útvary (jednotky) byly dislokovány v posádce Bohumín do r. 1938 a v letech 1945 – 1990. (17. 1. 2003 – odpovídá Pavel Minařík)
| V posádce Bohumín byly dislokovány následující útvary čs. armády: | |
| a) období 1918 až 1939 | |
| – Posádkové velitelství | 1918 až 1923 |
| – 1. rota pěšího pluku 40 | říjen 1921 až září 1923 |
| – II. prapor pěšího pluku 8 | září 1933 až říjen 1938 |
| b) období 1945 až 1990 | |
| – Posádkové velitelství | 1945 až 1947 |
| – I. prapor pěšího pluku 8 | 1945 až 1947 |
| – 65. technický prapor | 1955 až 1956 |
| – 193. protiletadlový dělostřelecký pluk | 1957 až 1960 |
| – Vojenské železniční provozní středisko | 1963 až 1994 |
191. Můžete prosím uvést organizační strukturu a dislokaci železničního vojska v Československu do roku 1990. (17. 1. 2003 – odpovídá Pavel Minařík)
a) 1918 až 1939
Železniční vojsko bylo součástí čs. armády v letech 1918 až 1994. První jednotka železničního vojska, která se vytvořila na území nově vzniklého Československa, byl železniční náhradní prapor, který vznikl v Lysé nad Labem v listopadu 1918. Již v lednu 1919 došlo k jeho přemístění do Pardubic, kde se na jeho základě v únoru téhož roku konstituoval Železniční prapor č. 1 a v březnu 1919 i Železniční pluk. V rámci pluku postupně vzniklo několik železničních stavebních a dopravních rot. Nově postavené jednotky odešly bojovat na Slovensko, kde setrvaly až do roku 1921. S železničním plukem rovněž splynuly železniční jednotky našeho zahraničního vojska, které se vytvořily zejména v Rusku (strojírenská rota, dopravní rota, vlakové dílny, obrněné vlaky Orlík a Úderník) a Itálii (železniční rota). Dočasným organizačním prvkem, působícím v rámci pluku, byl i Železniční prapor č. 2. Vznikl v březnu 1919 v Trnavě, v červnu byl evakuován do Pardubic a zde k 30.6.1919 zanikl. Dnem 1.4.1922 byla provedena reorganizace Železničního pluku a místo dosavadních šesti samostatných železničních stavebních rot byly vytvořeny dva prapory o třech rotách (I. a II. železniční stavební prapor). Zároveň se stávající náhradní rota rozšířila na prapor. Velitelství pluku dále podléhal Hlavní železniční sklad (vznikl v březnu 1919), Železniční učiliště (vytvořené k 1.4.1922) a od října 1924 i provozovací rota. Všechny složky Železničního pluku byly soustředěny v Pardubicích.
Důležitým mezníkem v historii železničního vojska čs. armády se stal 1.4.1926. K tomuto dni železniční vojsko zaniklo jako pomocná zbraň a Železniční pluk byl zařazen do složení ženijního vojska. V dubnu 1927 u pluku vznikla další provozovací rota a obě byly sloučeny do železničního provozovacího praporu. Krátkodobě zanikl II. železniční stavební prapor (1933 až 1937), ale brzy byl obnoven. V lednu 1938 u plukovního velitelství vznikla pomocná rota.
Železniční učiliště se v dubnu 1926 osamostatnilo a podléhalo přímo MNO. Do složení Železničního pluku se vrátilo jen krátce v letech 1933 až 1935. V září 1933 byl dosavadní Hlavní železniční sklad v Pardubicích přejmenován na Vojenský železniční sklad (č. 1). V únoru 1937 vznikl Vojenský železniční sklad č. 2 v Bošanech na Slovensku. Oba sklady i nadále podléhaly plukovnímu velitelství. V roce 1938 bylo u železničních útvarů předepsáno 1.859 funkčních míst, z toho 1.620 pro vojáky základní služby a 5 pro civilní zaměstnance. Všechny útvary železničního vojska svoji činnost v rámci prvorepublikové armády ukončily po německé okupaci dnem 31.7.1939.
b) 1945 až 1994
Po válce byly železniční jednotky v rámci čs. armády obnoveny, ale i nadále netvořily samostatný druh vojska, nýbrž byly zařazeny u ženijního vojska. V tradiční posádce Pardubice se již v červnu 1945 obnovil Železniční pluk, rozšířený v říjnu téhož roku na Železniční brigádu. Jeden z praporů brigády byl ale umístěn na Slovensku (Liptovský Mikuláš). V roce 1947 se z části jednotek brigády vytvořil železniční pluk, dislokovaný v posádce Pardubice a podřízený velitelství brigády. Plánovaný počet příslušníků železničních jednotek činil k 1.10.1947 celkem 1.605 osob, z toho 1.289 vojáků základní služby.
| železniční brigáda | Pardubice |
| – železniční pluk 1 | Pardubice |
| * železniční prapor I/1 | Pardubice |
| * železniční prapor II/1 | Pardubice |
| * železniční prapor III/1 | Pardubice |
| * železniční náhradní prapor | Pardubice |
| – železniční prapor 2 | Liptovský Mikuláš |
| – železniční výcvikový prapor | Pardubice |
| – vojenský železniční sklad 1 | Pardubice |
| – vojenský železniční sklad 2 | Bošany |
V říjnu 1949 došlo ke zrušení brigádního velitelství a všechny jemu do té doby podřízené složky přešly pod velení železničního pluku. Přitom byl zrušen stávající III. železniční (provozní) prapor a novým III. železničním (stavebním) praporem se stal dosavadní Železniční prapor 2. Železniční pluk 1 byl již od 29.6.1949 nositelem pojmenování „Bachmačský“. V roce 1950 byly železniční jednotky vyjmuty ze složení ženijního vojska a předány do podřízenosti Dopravního oddělení GŠ (o rok později se oddělení transformovalo na Správu vojenské dopravy). Oba vojenské železniční sklady nadále působily nezávislé na velitelství pluku. Vojenští železničáři byly opětně vyzdviženi na úroveň samostatného druhu vojska.
V průběhu 1. poloviny 50. let jednotlivé prapory železničního pluku opouštěly svoji mateřskou posádku, přičemž v rámci pluku vznikaly i nové jednotky. Železniční vojsko se postupně přesunovalo na Moravu a Slovensko. Nárůst počtu jednotek železničního vojska vedl k rozšíření pluku na brigádu dnem 1.11.1955. Již od 9.5.1955 bylo ovšem pluku odebráno pojmenování „Bachmačský“. V roce 1956 se v rámci MNO vytvořila Hlavní správa železničního vojska, ovšem již k 1.1.1957 řízení železničního vojska převzalo Ministerstvo dopravy. Strukturu vojska k tomuto datu tvořily následující součásti, u nichž sloužilo 1.213 vojáků, z toho 865 vojáků základní služby:
| Hlavní správa železničního vojska | Praha |
| 11. železniční brigáda | Pardubice |
| – 8. železniční stavební prapor | Liptovský Mikuláš |
| – 12. železniční stavební prapor | Olomouc |
| – 15. železniční mostní prapor | Pardubice |
| – 16. rota obnovy železničního traťového spojení | Zábřeh |
| – 17. prapor mechanizace železničních prací | Dolný Kubín |
| 1. ústřední vojenský železniční sklad | Pardubice |
| 2. ústřední vojenský železniční sklad | Bošany |
| Vojenské středisko pro vývoj a výzkum železniční techniky | Praha |
| Železniční výcvikový polygon | Sázava – Losenice |
| Vojenská fakulta Vysoké školy železniční | Praha |
| Železniční školící a výcvikové středisko | Pardubice |
Odchod vojenských železničářů z Čech dovršil v srpnu 1958 přesun velitelství železniční brigády z Pardubic do Žiliny. V 60. letech probíhala intenzivní výstavba dalších útvarů železničního vojska, což se kromě jiného projevilo vytvořením dvou samostatných železničních pluků. K 1.9.1965 u železničního vojska sloužilo 5.700 osob a jeho složky byly rozmístěny následovně:
| Velitelství železničního vojska | Praha |
| 11. železniční brigáda | Žilina |
| – 11. velitelský prapor | Žilina |
| – 10. železniční stavební prapor | Rimavská Sobota |
| – 12. železniční stavební prapor | Olomouc |
| – 16. železniční sdělovací prapor | Zábřeh |
| – 17. železniční strojní prapor | Dolný Kubín |
| – 19. železniční mostní prapor | Spišská Nová Ves |
| – 18. brigádní zásobovací základna | Liptovský Mikuláš |
| 8. železniční stavební pluk | Jeseník |
| 9. železniční mostní pluk | Pohořelice |
| 1. ústřední vojenský železniční sklad | Pardubice |
| 2. ústřední vojenský železniční sklad | Bošany |
| Vojenské železniční provozní středisko | Bohumín |
| Vojenské středisko Výzkumného ústavu železničního | Praha |
| Zkušební středisko 050 | Sázava – Losenice |
| Vojenská fakulta Vysoké školy dopravní | Žilina |
| Železniční učiliště | Valašské Meziříčí |
Zásadní zlom ve složení železničního vojska nastal koncem 60. let. Část útvarů musela nejprve v říjnu 1968 opustit své dosavadní posádky (Jeseník, Rimavská Sobota), které byly uvolněny pro jednotky Střední skupiny sovětských vojsk. V září 1969 některé útvary železničního vojska zanikly, jiné byly výrazně zredukovány. Od 1.9.1969 se počet vojenských železničářů snížil na 2.000 osob. Nová podoba byla vojsku vtisknuta prakticky na dalších 20 let. Pouze v září 1972 se Železniční učiliště změnilo na Vojenské učiliště a v srpnu 1975 došlo k přemístění velitelství železniční brigády ze Žiliny do Valašského Meziříčí.
| Velitelství železničního vojska | Praha |
| 11. železniční brigáda | Valašské Meziříčí |
| – provozní prapor | Valašské Meziříčí |
| – 10. železniční stavební prapor | Olomouc |
| – 12. železniční stavební prapor | Olomouc |
| – 14. železniční mostní prapor | Liptovský Mikuláš |
| – 16. železniční sdělovací prapor | Zábřeh |
| – 17. železniční stavební prapor | Dolný Kubín |
| – 19. železniční mostní prapor | Spišská Nová Ves |
| 9. železniční pluk | Pohořelice |
| Ústřední vojenská železniční základna | Pardubice |
| – pobočka | Bošany |
| Vojenské železniční provozní středisko | Bohumín |
| Vojenské železniční stavební středisko | Most |
| Vojenské středisko Výzkumného ústavu železničního | Praha |
| Zkušební středisko 050 | Sázava – Losenice |
| Vojenská fakulta Vysoké školy dopravní | Žilina |
| Vojenské učiliště | Valašské Meziříčí |
K opětnému rozšiřování železničního vojska došlo až koncem 80. let. Početní a organizační růst vojska souvisel s opatřeními přijatými Radou obrany státu dne 25.2.1988 a spočívající v posílení vojska o 2.000 osob. Na základě dosavadního samostatného železničního pluku vznikla další železniční brigáda a část útvarů vojska byla opětně dislokována v Čechách.
| Velitelství železničního vojska | Praha |
| 11. železniční brigáda | Valašské Meziříčí |
| – 11. železniční stavební prapor | Pardubice |
| – 12. železniční stavební prapor | Olomouc |
| – 17. železniční stavební prapor | Dolný Kubín |
| – 14. železniční mostní prapor | Liptovský Mikuláš |
| – 19. železniční mostní prapor | Spišská Nová Ves |
| 31. železniční brigáda | Olomouc |
| – 31. železniční stavební prapor | Olomouc |
| – 32. železniční stavební prapor | Pohořelice |
| – 33. železniční stavební prapor | Čáslav |
| – 34. železniční mostní prapor | Pohořelice |
| – 35. železniční mostní prapor | Zábřeh |
| Ústřední vojenská železniční základna | Pardubice |
| – pobočka | Bošany |
| – pobočka | Sázava – Losenice |
| Vojenské železniční provozní středisko | Bohumín |
| Vojenské železniční stavební středisko | Most |
| Vojenské středisko Výzkumného ústavu železničního | Praha |
| Zkušební středisko 050 | Sázava – Losenice |
| Vojenská fakulta Vysoké školy dopravy a spojů | Žilina |
| Vojenské učiliště | Valašské Meziříčí |
Počátkem 90. let u železničního vojska sloužilo 5.700 osob, z toho 3.700 vojáků základní služby a 800 občanských zaměstnanců. To již se ale blížil konec existence vojska. Nadcházející rozpad Československa vedl k redislokaci některých útvarů železničního vojska na Slovensko (např. brigádní velitelství se z Valašského Meziříčí přemístilo do Liptovského Mikuláše). Po vzniku samostatné České republiky bylo železniční vojsko označeno jako nadbytečné a dnem 31.3.1994 v rámci Armády ČR zaniklo. Zachovány zůstaly pouze útvary železničního vojska dislokované na Slovensku a zařazené do Armády SR.
190. Rád bych se zeptal na jednu věc, která mi stále vrtá hlavou. V roce 1938 mělo mít podle dostupných pramenů Československo 15 milionů obyvatel. Podle toho, co vím, dosáhl při mobilizaci stav naší armády počtu 1.146 tisíc vojáků. Nechápu, jak je možné, že v 50. – 80. letech měla mít naše mobilizovaná armáda „pouze“ 500.000 mužů, když se všeobecně ví, že po založení Varšavské smlouvy byly vojenské výdaje a počty vojenské techniky mnohem větší, než v roce 1938. Nechápu ten nepoměr, v roce 1938 přes milion vojáků a v roce dejme tomu 1972 ani ne polovina tohoto počtu? A další věc – jak je možné, že v současných mobilizačních plánech AČR se počítá přibližně s 120.000 vojáky při všeobecné mobilizaci. To se mi zdá při porovnání poměru počtu obyvatel (15 milionů v roce 1938 a 10 milionů dnes) a válečných počtů armády (1,1 milionu v roce 1938 a 120 tisíc dnes) jako poměrně zvláštní záležitost. Nakonec bych se Vás rád zeptal, kde seženu alespoň přibližné počty vojáků a výzbroje AČR v současnosti a po reformě AČR. (19. 1. 2003 – odpovídá Pavel Minařík)
V tomto případě se jedná o v celku jednoduchou matematiku. Každý stát může postavit pouze takovou armádu, jakou je schopen vybavit potřebnou bojovou technikou. Pokud vojáky vyzbrojíte puškami, je počet válečně vytvářených divizí dán pouze lidskými zdroji státu. Pokud ale do jejich výzbroje patří i tanky, obrněné transportéry, děla a jiná technika, je to již horší. Například bývalá ČSLA měla k 1.7.1988 ve své výzbroji oficiálně přiznaných 4.585 tanků, 4.900 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů a 3.445 děl, minometů a raketometů. Přes toto úctyhodné množství výzbroje byla schopna poslat do pole jen 15 vševojskových divizí. Vždyť jen bojových tanků bylo u tankové divize plánováno 323 a v případě motostřelecké divize 214. Pro sedm tankových a osm motostřeleckých divizí tak bylo zapotřebí 3.973 tanků, přičemž další byly určeny pro dvě výcvikové divize, jednu záložní divizi a řadu samostatných záložních tankových a motostřeleckých pluků, tj. minimálně dalších 682 tanků. Obrovské množství požadované tankové techniky nutilo velení ČSLA počítat ještě koncem 80. let 20. století s využitím několika stovek tanků T-34, které nebyly do výše uvedeného počtu oficiálně přiznaných strojů zahrnuty. Obdobná byla situace u ostatních druhů techniky. Např. u motostřelecké divize byl pouze jeden motostřelecký pluk ze tří vyzbrojen bojovými vozidly pěchoty a u válečně vytvářených svazků a útvarů se kalkulovalo i s obrněnými transportéry OT-810 nebo dokonce nákladními automobily. Proč myslíte, že se počet bojových divizí našeho vojenského letectva snížil z osmi v roce 1957 na dvě v roce 1989. I při obrovských sumách vynakládaných na zbrojení nebyl dostatek peněz na nákup moderní techniky, a proto každá modernizace vedla ke snižování počtů organizačních celků, touto technikou vyzbrojovaných. Jestliže AČR k 1.1.2003 disponovala 541 tanky, 1.245 obrněnými vozidly, 528 děly, 133 bojovými letouny a 34 bojovými vrtulníky (viz A report, roč. 2003, čís. 2, str. 7), je zbytečné povolávat do zbraně v případě válečného konfliktu milion mužů, když by stejně měli holé ruce. Zkuste odhadnout, kolik z Vámi uváděných modernizačních projektů, se v rámci AČR skutečně realizuje.
O aktuálních počtech osob (a dříve i techniky) MO ČR širokou veřejnost informuje (informovalo) prostřednictvím tzv. „ročenek“. V publikaci „Ročenka 2001“ je na str. 90 plánovaný počet příslušníků resortu obrany ke dni 1.1.2002 uveden následovně: vojáci z povolání 23.770, vojáci základní služby 23.610, žáci-nevojáci 908, občanští zaměstnanci 23.612. Na str. 89 se píše o skutečném počtu 20.253 vojáků z povolání, z toho 29 generálů, v prosinci 2001. Podle veřejně prezentovaného materiálu „Reforma ozbrojených sil České republiky“ (viz www.army.cz) se v AČR od 1.1.2007 počítá s 7.000 důstojníky, 8.000 až 9.000 praporčíky a 19.000 až 20.000 příslušníky mužstva, společně s 10.000 občanskými zaměstnanci. Počty techniky nejsou uváděny.
189. Zajímalo by mě, ve kterém roce začalo vyzbrojování tanky T-72 (počty, verze). (20. 1. 2003 – odpovídá Pavel Minařík)
Střední tank T-72 byl do výzbroje bývalé ČSLA zaveden v roce 1978, kdy se ze SSSR dovezlo 31 strojů, zařazených k získání zkušeností s provozem nového typu tanku u 33. tankového pluku v Přáslavicích. Licenční výroba se v ČSSR rozeběhla až počátkem 80. let 20. století. Jako první jej licenční vyráběné stroje získala do výzbroje získala 1. tanková divize, která byla kompletně přezbrojena v průběhu 1. poloviny 80. let. V roce 1981 došlo k přezbrojení jedné roty u 1. tankového pluku ve Strašicích, v následujícím roce se jednalo o další dvě roty 1. praporu uvedeného pluku. V roce 1983 byly přezbrojeny zbývající dva tankové prapory pluku a zahájeno přezbrojování 2. tankového pluku v Rakovníku. V roce 1984 byly dodány tanky T-72 k dalším dvěma praporům rakovnického pluku a zároveň je získal tankový prapor 3. motostřeleckého pluku v Lounech. V roce 1985 došlo k přezbrojení 21. tankového pluku v Žatci, čímž bylo převedení 1. tankové divize na nový typ bojového tanku ukončeno.
Dalším z přezbrojovaných svazků se ve 2. polovině 80. let stala 9. tanková divize. V roce 1986 obdržel tanky T-72 14. tankový pluk v Písku, v roce 1987 17. tankový pluk v Týně nad Vltavou a v roce 1988 18. tankový pluk v Táboře a tankový prapor 79. motostřeleckého pluku v Benešově. V roce 1988 bylo zahájeno přezbrojování tankových pluků motostřeleckých divizí. Jako první se na převzetí nové techniky připravoval 23. tankový pluk v Holýšově, jehož přezbrojení se plánovalo na roky 1989 až 1990. Dále se předpokládalo přezbrojení 11. tankového pluku v Plzni a 12. tankového pluku v Podbořanech, které již neproběhlo.
Výcvik osádek nových středních tanků probíhal nejprve u 33. tankového pluku v Přáslavicích, nakonec byl ale převeden k 60. tankovému pluku v Kežmarku, kam se v roce 1982 od 33. tankového pluku přesunulo 20 tanků T-72. Od roku 1986 byly tanky T-72 zařazeny rovněž u výcvikové roty 10. tankového pluku v Martině.
Počínaje rokem 1985 byly zahájeny dodávky velitelských verzí tanků T-72K. V uvedeném roce je získaly 1. tankový pluk a 3. motostřelecký pluk 1. tankové divize. O rok později stejnou techniku obdržely zbývající pluky 1. tankové divize. V roce 1987 dostal T-72K 14. tankový pluk a v roce 1988 zbývající tankové pluky 9. tankové divize.
V roce 1988 přišly první vyprošťovací tanky VT-72. Byly zařazeny ke všem tankovým plukům 1. tankové divize.
K 30.11.1991 bylo ve stavu čs. armády vykazováno 815 tanků T-72, z toho 783 v základní bojové verzi a 32 velitelských tanků T-72K.
188. Prosím o sdělení, kde získám podklady o poválečném letectvu, především bombardovacím? (16. 2. 2003 – odpovídá Pavel Minařík)
O publikacích, pojednávajících o historii čs. vojenského letectva po roce 1945, si můžete přečíst v odpovědi č. 200. Vzhledem k poměrně malé pozornosti, která je bombardovacímu letectvu věnována, uvádíme dále základní fakta z jeho poválečné historie.
Za první poválečné bombardovací útvary jsou někdy považovány Letecké pluky 24 a 25, náležející do složení 6. letecké divize. Podle dobové terminologie se ale jednalo o pluky dvoumotorových bitevních letadel. Letecký pluk 24 vznikl 2.1.1946, kdy došlo ke zřízení jeho první letky. Pluk sídlil v Plzni-Borech a jeho výzbroj tvořily letouny Mosquito FB Mk. VI, označované v čs. letectvu jako B-36. Celkem bylo v období od února do června 1947 z Velké Británie dovezeno 24 bojových a 2 cvičné stroje. Útvar zanikl 1.10.1949, když obě jeho letky byly včleněny do Leteckého pluku 25.
Letecký pluk 25 se vytvořil v květnu 1946 na letišti v Havlíčkově Brodě. V červnu až srpnu proběhlo ve Kbelích u Prahy přeškolení jeho příslušníků na sovětské letouny Petljakov Pe-2, označované v čs. vojenském letectvu jako B-32. Celkem bylo dodáno 32 uvedených strojů. V následujícím období útvar poměrně často měnil svá letiště. Od září 1946 působil v Českých Budějovicích a od listopadu téhož roku v Plzni-Borech. V červenci 1948 se přesunul do Trenčína a v září 1948 do Kbel u Prahy. Zde setrval až do svého zrušení, k čemuž došlo dne 1.5.1950.
Obnova bombardovacího letectva byla zahájena v roce 1951. Postupně se vytvořila celá bombardovací divize, jejímuž velitelství byly podřízeny tři bombardovací pluky. Dne 1.9.1951 se v Hradčanech vytvořily 46. letecká bombardovací divize a 24. letecký bombardovací pluk. O dva měsíce později divizní velitelství pod své velení převzalo 25. letecký bombardovací pluk v Hradčanech, který vznikl 1.11.1951 za využití letecké techniky a příslušníků od dosavadního 47. leteckého zpravodajského pluku. Sestavu divize k 1.9.1952 dotvořil 29. letecký bombardovací pluk v Hradčanech. Vzhledem ke stísněným ubytovacím podmínkám na letišti se koncem listopadu 1952 divizní velitelství přesunulo do Zákup u České Lípy. Bombardovací letectvo bylo uváděným druhem letectva spíše jen podle jména. Výzbroj jeho pluků v této době reprezentovaly pouze letouny C-3 (Siebel Si-204), které se v žádném případě nedaly použít k plnění bojových úkolů a mohly být využívány pouze pro výcvik. Celkově se k 1.2.1952 u čs. letectva nacházelo 132 „bojových“ letounů zastoupených verzemi „A“, „B“, „Bv“ a „AF“ a 44 cvičných letounů. Zmíněný typ představoval až do počátku roku 1955 prakticky jediný provozovaný „bombardovací“ letoun. Do složení každého z uvedených pluků náležely nejprve pouze dvě letky, později se jejich počet rozrostl na tři. Přílišná koncentrace letounů na jednom letišti, spojená s obtížnými podmínkami pro letecký výcvik a jejich vysokou zranitelností, vedla k redislokaci 25. leteckého bombardovacího pluku z Hradčan do Přerova v říjnu 1954. Od 1.11.1954 bylo upraveno pojmenování útvarů na „bombardovací letecké pluky“.
Nová kapitola se v historii bombardovacího letectva čs. armády začala psát v roce 1955. V únoru tohoto roku začalo postupné vyřazování letounů C-3 a jejich nahrazování moderními proudovými bombardovacími letouny Il-28 (letouny z počátku nesly krycí označení B-228). Kromě klasického bombardování mohl být letoun používán i pro provádění jaderných úderů. Z uvedeného důvodu byl 25. bombardovací letecký pluk dnem 1.11.1955 reorganizován na proudový pluk. Další dodávky letounů Il-28, kterých bylo celkem dovezeno 58, umožnily přeměnu zbývajících dvou bombardovacích pluků na proudové útvary (24. a 29.), která se uskutečnila k 1.7.1956. Snaha odlehčit letišti v Hradčanech vedla k přemístění útvarů bombardovacího letectva do jiných posádek. V listopadu 1955 proběhl přesun 24. bombardovacího leteckého pluku do Přerova, kam se přestěhovalo i velitelství 46. bombardovací letecké divize. 29. bombardovací letecký pluk se v téže době přemístil na letiště Mladá. Nízký počet dovezených letounů Il-28 ovšem dovolil naplnit tabulkové počty bombardovacích pluků jen na 50%. Vzhledem k nedostatečnému množství moderních bombardérů Il-28 došlo na podzim roku 1958 ke zrušení 29. bombardovacího leteckého pluku. Jeho místo v sestavě svazku zaujal 32. bitevní letecký pluk v Trenčíně od zrušené 34. bitevní letecké divize. Reorganizace přispěla ke zvýšení naplněnosti předepsaných počtů 31 letounů u bombardovacích pluků, která stoupla na 90%. V případě 25. bombardovacího leteckého pluku byla zrušena i 3. bombardovací letka a místo ní vznikla průzkumná letka, disponující 10 letouny Il-28 R převzatými od 47. průzkumného leteckého pluku (uvedené letouny ovšem neměly bombardovací vybavení a střeleckou výzbroj).
V návaznosti na organizační změny, realizované v čs. vojenském letectvu k 1.10.1960, byla 46. bombardovací letecká divize rozformována. Divizní velitelství a 24. bombardovací letecký pluk zanikly, zatímco 32. bitevní letecký pluk prodělal reorganizaci na 3. letecký školní pluk. Jako samostatný v podřízenosti velitelství 10. letecké armády zůstal zachován pouze 25. bombardovací letecký pluk v Přerově. Svoji průzkumnou letku s letouny Il-28R vrátil 47. průzkumnému leteckému pluku a její místo zaujala nově vytvoření 3. bombardovací letka, využívající techniky zrušeného 24. bombardovacího leteckého pluku.
Pokračující zavádění prostředků jaderného napadení operačního dosahu do výzbroje pozemního vojska a přezbrojování stíhacího bombardovacího letectva z letounů MiG-15 SB na letouny Su-7 B vytvořily předpoklady pro zrušení posledního útvaru bombardovacího letectva. Dnem 1.9.1965 svoji činnost ukončil 25. bombardovací letecký pluk v Přerově. Podíl na zrušení útvaru mělo i postupné technické i morální zastarávání letounů Il-28, které ve výzbroji provozoval již 10 let, společně se zdokonalováním prostředků protivzdušné obrany pravděpodobného protivníka.
187. Můžete mi poskytnout informace o VÚ 2424 a VÚ 1745? (3. 2. 2003 – odpovídá Pavel Minařík)
V případě VÚ 1745 se jedná o bývalý 67. motostřelecký pluk v Boru u Tachova neboli v tzv. Vysočanech. Útvar navazoval na tradice prvorepublikového Pěšího pluku 18 a potažmo i původního rakousko-uherského Zeměbraneckého pěšího pluku 7. Sídlem obou předchůdců VÚ 1745 byla Plzeň. Po skončení 2. světové války se Pěší pluk 18 opětně vytvořil v Plzni. Zpočátku ovšem plukovní velitelství, společně s III. praporem sídlilo ve Stodu, II. prapor v Bezdružicích a I. prapor v Liticích, zatímco v Plzni se nacházel jen náhradní prapor. Později se všechny jednotky soustředily v Plzni. V říjnu 1947 se II. prapor přesunul do Stříbra a od pěšího pluku 16 byl převzat I. prapor v Tachově. Dnem 3.3.1948 získal pluk pojmenování „Loirský“. Na podzim 1949 nastalo další stěhování. Plukovní velitelství se z Plzně přesunulo do Stříbra, II. prapor ze Stříbra do Plané a Chodové Plané a III. prapor z Plzně do Boru u Tachova. V Tachově nadále setrval I. prapor a v Plzni náhradní prapor, který se ale o rok později taktéž přemístil do Stříbra. Na sklonku listopadu 1950 se plukovní velitelství redislokovalo ze Stříbra do Tachova a II. prapor z Plané a Chodové Plané do Boru u Tachova. Náhradní prapor zanikl v dubnu 1951. To ale 18. pěší pluk již od května 1950 nesl pojmenování „Ostrožanský“. K soustřední pluku v Boru u Tachova došlo v roce 1954, když se sem z Tachova přemístilo plukovní velitelství a I. prapor. Od 1.11.1954 se označení útvaru změnilo na 18. střelecký pluk „Ostrožanský“, ovšem již k 9.5.1955 byl útvar přečíslován na 67. střelecký pluk a pojmenování „Ostrožanský“ se nadále nepoužívalo. V říjnu 1958 proběhla reorganizace útvaru na 67. motostřelecký pluk, což bylo kromě jiného spojeno s vytvořením tankového praporu v rámci pluku. V roce 1959 útvar získal v rámci neustále se prohlubující internacionální spolupráce armád zemí směřujících ke komunismu čestné pojmenování „Čs.- čínského přátelství“. V nezměněné podobě pluk setrval více než tři desetiletí. Pouze čestný název se používal čím dál tím méně. K zániku útvaru došlo na sklonku října 1991.
Vojenský útvar 2424 jsme mezi zrušenými útvary bývalé ČSLA neobjevili.
186. Prosím o sdělení kompletního seznamu útvarů radiotechnického vojska PVOS po vzniku 2. a 3. radiotechnické brigády, včetně podřízených jednotek až na stupeň radiotechnická rota. Prosím o dislokaci a krycí číslo. Také bych chtěl sdělit dislokaci stálých i záložních VS a NS. Bohužel není možné získat „Sborník k 50. výročí VÚ 3690 Brno“. (16. 2. 2003 – odpovídá Pavel Minařík)
Ve sborníku k 50.výročí VÚ 3690 Brno, vydaném v počtu 800 ks v září 2000 v Brně, je následující tabulka, zachycující organizační strukturu a dislokaci radiotechnického vojska PVOS v letech 1977-1991:
| 3. radiotechnická brigáda – Chomutov | VÚ 4341 |
| 33. provozní prapor Chomutov | VÚ 4388 |
| 51. radiotechnický prapor – Lažany | VÚ 3273 |
| rota velení – Lažany | VÚ 3273/A |
| 510. místní radiotechnická rota – Lažany | VÚ 3273/B |
| 511. radiotechnická rota – Mikulášovice | VÚ 3273/C |
| 512. radiotechnická rota – Martiněves | VÚ 3273/D |
| 52. radiotechnický prapor – Stod | VÚ 8060 |
| rota velení – Stod | VÚ 8060/A |
| 520. místní radiotechnická rota – Stod | VÚ 8060/B |
| 521. radiotechnická rota – Poleň | VÚ 8060/C |
| 522. radiotechnická rota – Zhůří | VÚ 8060/D |
| 523. radiotechnická rota – Katovice | VÚ 8060/E |
| 53. radiotechnický prapor – Třebotovice | VÚ 1738 |
| rota velení – Třebotovice | VÚ 1738/A |
| 530. místní radiotechnická rota – Třebotovice | VÚ 1738/B |
| 531. radiotechnická rota – Třeboň | VÚ 1738/C |
| 532. radiotechnická rota – Sv. Tomáš | VÚ 1738/D |
| 533. radiotechnická rota – Horní Vltavice | VÚ 1738/E |
| 534. radiotechnická rota – Nová Bystřice | VÚ 1738/F |
| 54. radiotechnický prapor – Nepolisy | VÚ 7494 |
| rota velení – Nepolisy | VÚ 7494/A |
| 540. místní radiotechnická rota – Nepolisy | VÚ 7494/B |
| 541. radiotechnická rota – Chrášťany | VÚ 7494/C |
| 542. radiotechnická rota – Senožaty | VÚ 7494/D |
| 543. radiotechnická rota – Adršpach | VÚ 7494/E |
| 55. radiotechnický prapor – Kříženec | VÚ 3633 |
| rota velení – Kříženec | VÚ 3633/A |
| 550. místní radiotechnická rota – Kříženec | VÚ 3633/B |
| 551. radiotechnická rota – Aš | VÚ 3633/C |
| 552. radiotechnická rota – Dřenice | VÚ 3633/D |
| 56. radiotechnický prapor – Zličín | VÚ 4806 |
| rota velení – Zličín | VÚ 4806/A |
| 560. místní radiotechnická rota – Zličín | VÚ 4806/B |
| 561. radiotechnická rota – Jesenice | VÚ 4806/C |
| 562. radiotechnická rota – Třemošná | VÚ 4806/D |
| 563. radiotechnická rota – Ratiboř | VÚ 4806/E |
| 2. radiotechnická brigáda – Brno | VÚ 4074 |
| 2. provozní prapor – Rebešovice | VÚ 4119 |
| 61. radiotechnický prapor – Sokolnice | VÚ 5948 |
| rota velení – Sokolnice | VÚ 5948/A |
| 610. místní radiotechnická rota – Sokolnice | VÚ 5948/B |
| 611. radiotechnická rota – Moravské Budějovice | VÚ 5948/C |
| 612. radiotechnická rota – Božice | VÚ 5948/D |
| 613. radiotechnická rota – Lavičky | VÚ 5948/E |
| 62. radiotechnický prapor – Stará Ves | VÚ 5984 |
| rota velení – Stará Ves | VÚ 5984/A |
| 620. místní radiotechnická rota – Stará Ves | VÚ 5984/B |
| 621. radiotechnická rota – Chropyně | VÚ 5984/C |
| 622. radiotechnická rota – Polička | VÚ 5984/D |
| 623. radiotechnická rota – Skalité | VÚ 5984/E |
| 63. radiotechnický prapor – Hlohovec | VÚ 5220 |
| rota velení – Hlohovec | VÚ 5220/A |
| 630. místní radiotechnická rota – Hlohovec | VÚ 5220/B |
| 631. radiotechnická rota – Starý Hrozenkov | VÚ 5220/C |
| 632. radiotechnická rota – Šurany | VÚ 5220/D |
| 64. radiotechnický prapor – Zvolen | VÚ 6155 |
| rota velení – Zvolen | VÚ 6155/A |
| 640. místní radiotechnická rota – Močiar | VÚ 6155/B |
| 641. radiotechnická rota – Cerovo | VÚ 6155/C |
| 642. radiotechnická rota – Veľká Ida | VÚ 6155/D |
| 643. radiotechnická rota – Michalovce | VÚ 6155/E |
| 644. radiotechnická rota – Ožďany | VÚ 6155/F |
| 65. radiotechnický prapor – Mierovo | VÚ 5349 |
| rota velení – Mierovo | VÚ 5349/A |
| 650. místní radiotechnická rota – Mierovo | VÚ 5349/B |
| 651. radiotechnická rota – Moravská Nová Ves | VÚ 5349/C |
| 652. radiotechnická rota – Zohor | VÚ 5349/D |
| 653. radiotechnická rota – Rusovce | VÚ 5349/E |
Dislokace velitelských a naváděcích stanovišť není ve sborníku uvedena.