1140. V „Encyklopedii branné moci…“ je u některých dělostřeleckých pluků uvedeno, že měly postaveny pouze dva děl. oddíly (pluky 14, 18, 19), čímž se lišily od klasických tříoddílových pluků ze sestavy pěších divizí. Zajímá mě, jestli byly v průběhu mobilizace u těchto pluků vytvořeny třetí oddíly a kdo je tvořil. V děl. plucích byly rovněž asanační roty. Jakou úlohu plnily v rámci pluku nebo divize? (odpovídají Pavel Minařík a Pavel Šrámek)
Ve Vámi uvedených případech se jedná o pluky, které se vytvořily až v roce 1938 pro nově konstituované pěší svazky (dobově vyšší jednotky). Dělostřelecký pluk 14 vznikl 15. ledna pro 14. divizi a velitelství měl v Lipníku nad Bečvou. Základem pro jeho postavení se stal zrušený dělostřelecký oddíl 258 a III. oddíl dělostřeleckého pluku 6. Výzbroj I. oddílu (Lipník nad Bečvou) tvořily 7,5cm horské kanony, zatímco II. oddíl (Brno) disponoval 10cm houfnicemi. Složení pluku dotvářel náhradní oddíl (Vyškov, od června Lipník nad Bečvou), spojovací baterie (Lipník nad Bečvou) a od 15. dubna i asanační rota 14 (Kroměříž). V mobilizaci působil pod svým mírovým názvem a setrval ve složení 14. divize. Jeho strukturu doplnil III. oddíl postavený Instrukčním dělostřeleckým plukem a vyzbrojený 10cm houfnicemi. Jako své dvojče útvar pro 19. divizi vytvořil dělostřelecký pluk 19, jehož III. oddíl opětně vytvářel Instrukční dělostřelecký pluk. Kromě toho v rámci kategorie „B“, tj. válečně vznikajících útvarů, postavil oddíl hrubých minometů II, složený ze tří baterií 14cm minometů vz. 18 a podřízený velitelství II. armády.
Dělostřelecký pluk 18 měl oficiálně vzniknout až 1. října, ale první zmínky o jeho činnosti se zachovaly již z 8. září 1938. Náležel do složení Skupiny 1, která do té doby neměla vlastní dělostřelectvo. Velitelství pluku a I. oddíl, disponující 7,5cm horskými kanony vz. 15, se měly nacházet v Postoloprtech, zatímco pro II. oddíl s 10cm lehkými houfnicemi vz. 14/19 byl jako posádkové město vybrán Žatec. U obou oddílů se v době míru předpokládala existence dvou plných a jedné rámcové baterie. Jeho složení měla dotvářet spojovací baterie (Postoloprty), náhradní oddíl (Mšec) a asanační rota (Postoloprty). Během zářijové mobilizace působil pod názvem dělostřelecký pluk 44 (protože mezitím dělostřelecký pluk 18 vznikl jako mobilizační dvojče dělostřeleckého pluku 1 u 18. divize) a na obraně hranic se podílel jedním smíšeným oddílem o 2 kanonech a 4 houfnicích.
K 1. říjnu 1938 se v Lipníku nad Bečvou připravovalo vytvoření dělostřeleckého pluku 19. V jeho případě se výhledově předpokládal přesun do Jihlavy, k čemuž ovšem nedošlo. Tvořil součást Skupiny 2, které byl již 1.6.1938 od 1. divize předán dělostřelecký pluk 1 (bez III. oddílu). Mírové složení pluku bylo pravděpodobně obdobné jako u dělostřeleckého pluku 18. Vzhledem k tomu, že jeho pojmenování převzalo mobilizační dvojče dělostřeleckého pluku 2 nacházející se u 19. divize, po vyhlášení všeobecné mobilizace působil jako dělostřelecký pluk 43. Bližší informace o jeho činnosti v době mnichovské krize se bohužel nepodařilo dohledat.
K číslování dělostřeleckých pluků v mobilizaci viz též odpověď na dotaz čís. 690.
Úkolem asanačních rot (1 až 15, 18 až 19, 201 až 202), které se vytvořily u dělostřeleckých pluků všech pěších svazků (1. až 17. divize i Skupin 1 a 2), bylo zabezpečovat chemický (v dobové terminologii plynový) výcvik a pečovat o chemický materiál, přidělený příslušnému svazku. Velitel asanační roty byl technickým poradcem velitele svazku v oboru chemického boje a chemické ochrany. Měl řídit a kontrolovat výcvik specialistů (asanačních hlídek u praporů/oddílů a rot/baterií) u útvarů svazku, stejně tak jako výcvik a chemický materiál těchto útvarů, spolupracovat s jednotlivými odděleními štábu, navrhovat plán ochrany svazku proti chemickým zbraním (dobově ZBP) a kontrolovat jeho plnění. Hlavním úkolem asanačních rot byl výcvik v asanaci a pomoc vojskům při zamoření. Asanační rota se měla skládat z velitelského družstva, spojovacího družstva a tří asanačních čet. U všech čet měly být 1. družstva automobilní, zatímco zbývající družstva u 1. a 2. čety se předpokládalo vybudovat jako asanační, u 3. čety jako očišťovací a zdravotnické. Předpokládalo se, že po přechodu na válečné počty bude asanační rotu tvořit 130 osob, které by mimo jiné měly k dispozici 2 chemické zásobovací automobily s vlečným vozem vz. 38, 18 přenosných rozstřikovačů vz. 36, 140 ručních dýmovnic vz. 36, 40 přenosných dýmovnic vz. 36, 4 lehké plniče dýmovnic vz. 36 a 24 středních plničů dýmovnic vz. 36. Do září 1938 se ani zdaleka nepodařilo dosáhnout předepsaného stavu osob a materiálu. Chyběly především chemické automobily a přenosné rozstřikovače, takže divizní asanační roty zůstaly v mírových počtech ve svých posádkách. Bojové pohotovosti dosáhly pouze dvě asanační roty ze sedmi plánovaných v rámci dělostřeleckého pluku 401, i když bez většiny speciálního vybavení a pouze na snížených početních stavech (u roty cca 100 osob ve dvou četách).
1139. Zajímalo by mne, zda je dostupný přehled tabulkových počtů osádky některé z dělostřeleckých tvrzí tehdejšího těžkého opevnění severní hranice, např. u Haničky, kterou měl mít na starosti VII. prapor hraničářského pluku 19. Zkrátka co kdo měl dělat, od velitele tvrze až po pomocníka kuchtíka. (odpovídá Pavel Minařík)
Osádku dělostřelecké tvrze Hanička mělo po jejím dokončení tvořit 426 osob, z toho 27 důstojníků a 9 rotmistrů. Vytvořila se 10.5.1938 v rámci hraničářského pluku 19 jako zvláštní útvar „H“ a v srpnu byla přejmenována na VII. prapor tohoto pluku. V září 1938 čítala 169 osob, z toho šest důstojníků a 10 délesloužících poddůstojníků (pět od pěchoty a ostatní od dělostřelectva), pod velením mjr. pěch. Jaroslava Nováka.
Prozatímní mírové a válečné počty této tvrze jsou uloženy ve fondu hraničářského pluku 19 v rámci dokumentace zachovalé z činnosti VII. praporu. Podle těchto tabulek ji mělo tvořit 169 osob (z toho šest důstojníků, jeden rotmistr a devět délesloužících poddůstojníků), rozdělených do pomocné čety (s velitelským družstvem, hospodářským družstvem a telegrafním družstvem – celkem 20 osob, z toho jeden rotmistr a tři délesloužící poddůstojníci), osádek pěchotních srubů (100 mužů, z toho tři důstojníci, přičemž se připouštělo, že všech 18 poddůstojníků základní služby mohou nahradit délesloužící) a osádek dělostřeleckých objektů (48 mužů, z toho dva důstojníci a šest délesloužících poddůstojníků). Osádky tří pěchotních srubů a vchodového objektu se předpokládalo rozdělit do dvou přibližně stejně početných sledů, přičemž v případě srubů R–H–S 76 i R–H–S 77 se vždy jednalo o 26 osob (u prvního z nich z toho dva důstojníci), u srubu R–H–S 80 o 28 osob (z toho jeden důstojník) a u srubu R–H–S 77a o 20 osob.
Přesný rozpis funkcí osádky dělostřeleckého srubu je uveden v publikaci Otakara Nádeníka a Václava Kaplana „Pevnost Dobrošov“ vydané v roce 1971.
1138. Po zvolení Emila Háchy prezidentem se přednostou VKPR stal plk. gšt. Jan Němeček. Můžete mi o něm poskytnout nějaké informace? (odpovídá Pavel Minařík)
Jan Němeček se narodil 15.11.1893 v Plzni. Po složení maturity na českém vyšším státním gymnáziu v Plzni začal v létě 1912 studovat na právnické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Po vypuknutí I. světové války byl v srpnu 1914 povolán do rakousko-uherské armády a jako jednoroční dobrovolník byl zařazen k zeměbraneckému pěšímu pluku 7. Po absolvování školy záložních důstojníků pěchoty v Plzenci odešel v prosinci 1914 na východní frontu. Na následky zranění se léčil od listopadu 1915 do února 1916 v plzeňské nemocnici a následně velel náhradní rotě v Rumburku. V květnu 1916 byl odeslán na italské bojiště a zařazen k domobraneckému praporu 43. Během služby v armádě monarchie se postupně vypracoval na velitele polní roty a dosáhl hodnosti poručíka. Koncem června 1916 padl do italského zajetí a následně byl internován v různých táborech.
V lednu 1918 se přihlásil do čs. jednotek v Itálii a koncem února byl přidělen ke 2. čs. pracovnímu praporu, z něhož se v dubnu 1918 stal 2. (tj. pozdější 32.) pěší pluk. V srpnu 1918 odešel jako velitel roty a 2. plukovní pobočník s plukem na frontu a zúčastnil se šestitýdenních bojů. Počátkem října byl pluk stažen do zázemí a Jan Němeček byl povýšen na nadporučíka. Do Československa přijel koncem prosince 1918 a ihned se s plukem zapojil do vojenských operací probíhajících na Slovensku. Hodnosti kapitána dosáhl v březnu 1919 a od června byl 1. plukovním pobočníkem. V září téhož roku došlo k jeho povolání do I. kurzu pro výchovu důstojníků generálního štábu v Praze. Po jeho absolvování nastoupil v březnu 1920 na štáb 2. pěší divize v Banské Bystrici. U něj příliš dlouho nezůstal a již v červenci 1921 byl přidělen ke 3. (operačnímu) oddělení Hlavního štábu a zároveň poslán k doplnění odborného vzdělání do Válečné školy. Po jejím ukončení byl jako štábní kapitán, kterým se stal v červnu 1923, přidělen od září 1923 ke generálnímu inspektorovi čs. branné moci. V lednu 1925 se vrátil na Hlavní štáb a nadále působil u 1. (organizačního) oddělení. Na majora byl povýšen v prosinci 1927 a hodnosti podplukovníka dosáhl v lednu 1931. V dubnu 1931 byl ustanoven přednostou zvláštní skupiny 1. oddělení a vyslán na jednání odzbrojovací konference do Ženevy. Po návratu se od září 1932 ujal velení I. praporu pěšího pluku 35 v Plzni. Již v říjnu 1933 byl přemístěn do Hranic, kde nadále sloužil jako náčelník štábu 8. divize. Po dvou letech změnil místo svého služebního působení a byl ustanoven do funkce náčelníka štábu nově vytvořeného VII. sboru v Bratislavě. V lednu 1937 se stal plukovníkem. Od ledna 1938 byl přidělen k předsednictvu ministerské rady jako zástupce MNO. V uvedené funkci setrval až do poloviny listopadu 1938, kdy byl převeden ke kanceláři státního prezidenta Emila Háchy a pověřen zastupováním přednosty vojenské kanceláře, přičemž tato funkce nebyla obsazena. Počátkem ledna 1942 odešel na vlastní žádost do výslužby.
Po skončení II. světové války se opět přihlásil do služby v čs. armádě a koncem května 1945 byl ustanoven náčelníkem štábu Vojenského velitelství Velká Praha. V červenci 1945 došlo k jeho přemístění k velitelství 1. oblasti a stal se náčelníkem jejího štábu. V této funkci opět příliš dlouho nesetrval a na sklonku října téhož roku byl ustanoven přednostou 1. (operačního) oddělení Hlavního štábu. V říjnu 1946 byl povýšen na brigádního generála. Jan Němeček zemřel 21.8.1947, během svého pobytu ve vojenském rekreačním středisku Špindlerův Mlýn–Bedřichov.
1137. Chtěl bych vědět, jak je to s generálskou hodností u Milana Rastislava Štefánika. Četl jsem, že byl pouze poddůstojníkem a generálskou hodnost měl jenom titulárně, aby mohl lépe politicky působit. (odpovídá Pavel Minařík)
Ano, je tomu skutečně tak. Francouzská armáda v dané době totiž měla tři kategorie, ve kterých byly jejím příslušníkům přiznávány vojenské hodnosti. První kategorií byla „á titre définitiv“, tj. definitivní hodnosti. Do druhé kategorie náležely hodnosti dočasné, tzv. „á titre temporaire“, zpravidla o jeden stupeň vyšší než hodnost definitivní. Poslední kategorií byly hodnosti „á titre mission“, tj. přiznané po dobu trvání určité mise.
Milan Rastislav Štefánik se jako francouzský státní příslušník, kterým se stal 27.7.1912, po svém návratu z Maroka 18.8.1914 přihlásil ke službě ve francouzské armádě. Vzhledem ke zdravotním problémům (operaci žaludku) a hrozící superarbitraci si podal žádost o přidělení k letectvu, u něhož nebyla v té době vyžadována tak přísná zdravotní kritéria. Vlastní službu nastoupil 26.1.1915 u pěšího pluku 102 v Chartres, plnícího povinnosti kmenového tělesa pro letecké jednotky, a po vystrojení byl 28.1.1915 převeden k letecké škole nacházející se v téže posádce. S přihlédnutím ke skutečnosti, že se v červenci 1914 stal rytířem Čestné legie, čímž byly oceněny jeho zásluhy v oblasti meteorologie, byl již 9.3.1915 povýšen do hodnosti desátníka (příslušná kategorie není v historické literatuře uváděna). Pilotní průkaz na letouny Farman získal 11.4.1915.
Po absolvování školy odešel k výcvikové jednotce stíhacího letectva do Le Bourget, kde byl 3.5.1915 jmenován podporučíkem „á titre temporaire“, čímž přeskočil hodnosti četaře a aspiranta (kadeta). K bojové jednotce v severní Francii (MF 54) nastoupil 14.5.1915 a kromě létání se opětně věnoval meteorologii. Zásluhy, kterých dosáhl, byly 16.8.1915 oceněny udělením francouzského válečného kříže s palmou a armádní citací. Jeho následné žádosti o převedení na srbskou frontu bylo vyhověno a Francii opustil 17.9.1915. K francouzské letecké jednotce (MFS 99) u Bělehradu přijel 26.9.1915 již jako poručík „á titre mission“. S touto jednotkou prodělal intenzivní boje i následující velmi obtížný ústup do Albánie, odkud byl 22.11.1915 letecky přepraven do Itálie. Do Paříže se vrátil 6.12.1915 a po svém setkání s Dr. Benešem se začal aktivně věnovat politickým záležitostem. Před jeho vysláním na diplomatickou cestu do Itálie, během níž vykonával i své poslední lety nad frontou, byl 20.3.1916 povýšen na poručíka „á titre temporaire“. Následovala jeho cesta do Ruska a dalších zemí. Od října 1916 působil v Rumunsku jako kapitán „á titre mission“. V prosinci 1916 byl povýšen na kapitána „á titre temporaire“, čímž se automaticky stal majorem „á titre mission“. Tato hodnost mu zůstala i po návratu do Ruska a následně do Francie. Poměrně úspěšné Štefánikovo propagandistické působení v USA mu 20.10.1917 přineslo jmenování důstojníkem Čestné legie. Počátkem února 1918 byl Štefánik opětně vyslán do Itálie. Následoval příslušný hodnostní postup, takže 13.2.1918 se stal majorem „á titre temporaire“ a zároveň podplukovníkem „á titre mission“, což taktéž souviselo s jeho předpokládaným přidělením jako zástupce velitele čs. vojenských jednotek v Rusku gen. fr. arm. Janinovi. Vzhledem k jeho současnému působení ve funkci místopředsedy ČNR byl 18.6.1918 povýšen na brigádního generála „á titre mission“. Podle dekretu, který podepsali francouzský ministerský předseda a ministr války, se tato hodnost vztahovala pouze k jeho pravomocím ve vztahu k čs. vojenským jednotkám v Rusku a pozbývala účinku v okamžiku ukončení poslání. Vůči příslušníkům francouzské armády neměl žádných velitelských pravomocí. Za zásluhy prokázané během svého působení na Sibiři byl M. R. Štefánik 9.1.1919 vyznamenán komandérským křížem řádu Čestné legie.
1136. Můžete mi poskytnout informace o veliteli leteckého učiliště v Prostějově v roce 1938 plk. Bedřichu Starém? (odpovídá Pavel Minařík)
Bedřich Starý se narodil 10.7.1894 v obci Sobiňov u Chotěboře. Před 1. světovou válkou odešel do Francie a po jejím vypuknutí se v srpnu 1914 přihlásil do francouzské cizinecké legie. V rámci francouzské armády v prosinci 1915 nastoupil pilotní výcvik. Po jeho ukončení se zapojil do vzdušných bojů s německým letectvem. U několika bojových letek (Esc. Paul Schmitt 126, Esc. Sopwith 128, Esc. Breguet 128) nalétal celkem 450 hodin. V bojích byl dvakrát raněn (16.6.1915 a 3.7.1918) a následně vyznamenán francouzským válečným křížem a později se stal i rytířem „Čestné legie“.
Po příjezdu do ČSR sloužil v hodnosti poručíka jako pilot u letky Breguet Bre–590, se kterou se v letních měsících roku 1919 zúčastnil obrany Slovenska před maďarským vpádem. V říjnu 1919 se ujal velení 6. letecké roty, která byla jako 6. letka ve Vajnorech včleněna do nově formovaného leteckého pluku 3. Do hodnosti kapitána byl povýšen v dubnu 1920 a štábním kapitánem se stal v prosinci 1922. Od března 1923 krátce působil u leteckého pluku 2 v Olomouci, ale již koncem dubna téhož roku odjel na studijní cestu do Francie. Po svém návratu se v srpnu 1923 stal velitelem I./2. peruti v Olomouci. V listopadu 1923 převzal velení VLU. Za jeho velení se učiliště přemístilo z Chebu do Prostějova. Na majora byl povýšen v prosinci 1926 a podplukovníkem se stal v červenci 1929. V srpnu 1929 byl přeložen k leteckému pluku 4 do Prahy, kde vykonával funkci zástupce velitele. V téže funkci působil od listopadu 1931 do září 1932 u leteckého pluku 3 v Piešťanech. Poté ve školním roce 1932/1933 přednášel jako řádný učitel u Velitelské školy v Praze. V únoru 1934 se opětně ujal velení VLU a v červenci téhož roku byl povýšen do hodnosti plukovníka. V čele učiliště setrval až do května 1939, kdy byl v důsledku německé okupace a zrušení školy přeložen do výslužby.
Po osvobození ČSR byl v dubnu 1946 opětně povolán do čs. armády a ustanoven velitelem Vojenské letecké ozdravovny v Komorním Hrádku. V červnu 1947 přešel k Vědeckému leteckému ústavu do Letňan, kde vykonával funkci náčelníka odboru technické dokumentace setrval až do svého opětného přeložení do výslužby v dubnu 1954. V ústavu ovšem působil v postavení občanského zaměstnance až do svého odchodu do důchodu jako vedoucí literární služby.
1135. Mám dotaz, zda v roce 1938 a 1939 působil v Martině horský dělostřelecký pluk, zda v rámci tohoto pluku působil npor. Karel Růžička a jak probíhala demobilizace tohoto útvaru po 15.3.1939. (odpovídá Pavel Minařík)
Horské dělostřelecké pluky byly součástí čs. armády do roku 1922, proto žádný takovýto útvar nemohl působit v Martině v letech 1938 až 1939. Ve Vámi uvedeném časovém období se v místní posádce nacházely následující útvary: I. prapor horského pěšího pluku 1 (od května 1922), pluk útočné vozby 3 (od září 1935), automobilní rota 14 (od února 1938) a telegrafní prapor 7 (od října 1938). Od 14.3.1939 nebyly zmíněné útvary demobilizovány, protože tento proces v jejich případě proběhl již koncem roku 1938, nýbrž se staly součástí nově vzniklé slovenské armády.
Npor. děl. Karel Růžička (do uvedené hodnosti byl povýšen 1.1.1931) je ve Schematismu branné moci z roku 1937 veden mezi záložníky dělostřeleckého pluku 9. V letech 1938 až 1939 se jednotlivé součásti tohoto pluku nacházely v Bratislavě (velitelství, spojovací baterie, II. oddíl, asanační rota), Plaveckém Podhradí (I. oddíl), Komárně (III. oddíl do 15.12.1938) a Trnavě (náhradní oddíl a od 15.12.1938 také III. oddíl).
1134. Při prohlížení starých rodinných fotografií jsem narazila na fotku dědečka ve vojenské uniformě se skupinou dalších a na zadní straně bylo napsáno, že zasílá pozdrav z poddůstojnické školy 8. baterie děl. p. 6 Irkutského – píšu doslovně, jak zde bylo uvedeno, s datumem 6.1.1933 v Brně. Jelikož dědeček zemřel tragicky na konci 2. světové války a babička již také nežije, chtěli bychom se dopátrat, o jakou školu se vlastně jednalo, komu byla určena atd. Při hledání na internetu jsem narazila na vaše stránky, jinak se mi nikde nepodařilo nic zjistit. Takže bych vám byla velmi vděčná za odpověď alespoň všeobecnou. Manžel je nadšenec přes vojenskou historii a přispívá do obecní kroniky, takže děkujeme předem za odpověď. (odpovídá Pavel Minařík)
V případě poddůstojnické školy organizované u 8. baterie dělostřeleckého pluku 6 šlo o dočasný organizační prvek vytvářený na dobu několika měsíců, jehož úkolem bylo v rámci útvaru vycvičit vojáky základní služby vybrané k povýšení do hodnosti poddůstojníka.
Dělostřelecký pluk 6 působil v Brně od října 1920 a 8. baterie byla součástí jeho III. oddílu, vytvořeného v říjnu 1924. Ve své činnosti útvar navazoval na 2. lehký dělostřelecký pluk čs. legií v Rusku, a proto také od října 1923 nesl pojmenování „Irkutský“. V září 1933 pluk Brno opustil a přestěhoval se do Znojma. Jedinou výjimku představoval III. oddíl, do kterého náležela i zmíněná 8. baterie, jehož novým posádkovým městem se stala Jihlava.
1133. Je možné uveřejnit vývoj služby divizního generála Hrabčíka? (odpovídá Pavel Minařík)
František Hrabčík se narodil 30.11.1894 v Hodolanech u Olomouce. Po vystudování olomouckého reálného gymnázia nastoupil v roce 1913 na Vojenskou technickou akademii do Vídně, kterou ukončil v březnu 1915. V hodnosti poručíka se ujal velení roty u pěšího pluku 32 a počátkem května téhož roku odešel do pole. Koncem června byl zraněn a následně se léčil v nemocnicích v Chrudimi a Olomouci. Po nezbytné rekonvalescenci se v lednu 1916 vrátil na východní frontu, kde v červenci 1916 padl do ruského zajetí. V červnu následujícího roku se přihlásil do čs. legií a v září nastoupil do důstojnického kurzu v Borispolu. Po jeho absolvování byl v říjnu 1917 jako velitel čety přidělen ke 4. polní rotě 6. čs. střeleckého pluku Hanáckého, u níž setrval do března 1918. Poté jako člen dopravní komise štábu Čs. armádního sboru prodělal evakuaci na východ a v červnu 1918 se stal velitelem kurganského dobrovolnického oddílu. V polovině září byl přidělen k 1. čs. střeleckému pluku Mistra Jana Husi, u něhož nejprve zastával funkci mladšího důstojníka kulometného oddílu a od konce října velel 6. polní rotě. V lednu 1919 byl odeslán do kurzu k akademii generálního štábu v Tomsku, kde ho koncem února zastihlo povýšení na kapitána. Po ukončení akademie zastával od počátku května funkci přednosty operačního oddělení II. čs. střelecké divize. V říjnu byl povýšen na majora a v polovině listopadu následovalo jeho přidělení ke štábu Čs. vojska na Rusi ve funkci generálního ubytovatele. V lednu 1920 byl převeden do stavovské kategorie důstojníků generálního štábu. Hodnosti podplukovníka dosáhl v polovině dubna a koncem téhož měsíce se vydal na cestu do vlasti.
Do Československa přijel v červnu 1920 a po nezbytné repatriační dovolené nastoupil v červenci jako zástupce přednosty LÚZV v Praze. V listopadu 1920 byl vyslán ke studiu na Vysoké škole válečné do Paříže, kde setrval do srpna 1922. Po návratu do vlasti se stal velitelem pěšího pluku 5 T. G. Masaryka v Praze. Na plukovníka byl povýšen v červnu 1923 a počátkem listopadu převzal funkci náčelníka štábu Zemského vojenského velitelství pro Čechy. O tři roky později přešel k Válečné škole v Praze, kde působil jako zástupce velitele. V únoru 1929 byl povýšen na brigádního generála. V září 1929 převzal velení školy a v jejím čele setrval až do srpna 1932. Následovalo jeho přemístění k 1. horské brigádě do Ružomberku, které velel do listopadu 1933. Poté byl přemístěn do Bratislavy, kde zastával funkci velitele 9. divize. Posledním dnem roku 1934 byl ustanoven velitelem Kurzu pro vyšší velitele a prvním dnem následujícího roku dosáhl hodnosti divizního generála. V říjnu 1935 se stal velitelem nově vytvořeného VI. sboru. Po roce svého působení v Košicích se vrátil do Prahy, kde opětně převzal velení Kurzu pro vyšší velitele. V jeho čele setrval až do vyhlášení všeobecné mobilizace na sklonku září 1938. Za branné pohotovosti státu se nacházel nejprve u Hlavního velitelství, protože byl předurčen pro vedení Čs. vojenské mise ve Francii. Od počátku října 1938 působil v čs.–polské delimitační komisi na Těšínsku. Po březnové okupaci českých zemí se stal přednostou umísťovací skupiny u „MNO v likvidaci“ a počátkem září 1939 převzal po div gen. Janu Netíkovi řízení činnosti „MNO v likvidaci“.
V lednu 1940 převzal funkci přednosty odboru, který u Ministerstva sociální péče zajišťoval likvidaci úřední agendy bývalého MNO. V červenci byl ale zproštěn funkce a odešel na nucenou dovolenou. Do výslužby byl poslán počátkem prosince 1940. Od ledna 1943 do května 1945 pracoval v ordinaci MUDr. Antonína Brandejse v Praze jako administrativní vedoucí. Po vypuknutí povstání stanul v čele odbojové skupiny „Tajemník“. Počátkem července 1945 se stal velitelem Čs. vojenské mise při spojenecké kontrolní radě v Berlíně. V této funkci setrval do února 1946, kdy se vrátil do Československa a převzal velení V. sboru v Brně. V lednu 1947 převzal řízení Vojenského historického ústavu. Již počátkem března 1948 byl ale odeslán na zdravotní dovolenou a 1.6.1948 odešel do výslužby. Divizní generál František Hrabčík zemřel v roce 1967.
1132. Můj dědeček František Augusta se zúčastnil bojů našich legií v Rusku v rámci 8. střeleckého pluku Slezského. Kde bych mohl prosím získat detailnější informace o vzniku a působení této jednotky? (odpovídá Pavel Minařík)
8. čs. střelecký pluk „Slezský“ vznikl 28.7.1917 na základě záložního praporu „Slezského“ 4. čs. střeleckého pluku, vytvořeného 13.6.1917 v Borispolu. Pluk tvořil součást nově utvářené II. čs. střelecké divize. Po odchodu z Ukrajiny, uskutečněném na jaře 1918, se mu podařilo dorazit až do Vladivostoku. Zde se stal součástí tzv. Vladivostocké skupiny čs. vojsk a kromě ozbrojených střetů ve městě se zapojil do bojů u Nikolska Ussurijského, Nižného Tagilu a Kunguru. Od jara 1919 střežil transsibiřskou magistrálu u Maijinska a Irkutsku. Do Vladivostoku se vrátil na jaře 1920 a 6.6.1920 odplul přes Kanadu do Československa, kam dorazil 2.8.1920. Jeho prvním posádkovým městem se stala Opava, kterou však opustil již 24.8.1920.
Ve Vojenském ústředním archivu Praha je uložen fond tohoto útvaru o rozsahu 69 kartonů, který obsahuje rozkazy, spisy i pomocné knihy. V témže archivu by měl být uložen i poslužný spis legionářský Vašeho dědečka. Databáze čs. legionářů z I. světové války je přístupná na webové adrese www.army.cz/acr/vuapraha/index.htm .
1131. Velice fandím Vašim stránkám. Dovolím si Vás požádat o zodpovězení této otázky: V odpovědi na otázku čís. 22 z roku 2001 jste uvedli rozdílné dislokace pluků ZLO. Mohli byste více rozvinout záměry dislokace pluků ZLO ke květnu 1938, září 1938 a únoru 1939, včetně jim podřízených praporů? (odpovídá Pavel Minařík)
Jak již bylo uvedeno, počet a dislokace pěších pluků ZLO závisela na stupni rozestavěnosti opevnění. Proto se můžeme setkat s jinými počty i dislokací pluků v různých obdobích. Ke vzniku těchto útvarů došlo na základě žádosti 3. oddělení hl. štábu z roku 1937. S platností od 15.2.1938 vznikly:
| pěší pluk ZLO 151 | na Mostecku |
| pěší pluk ZLO 152 | u Kadaně |
| pěší pluk ZLO 153 | na Plzeňsku |
| pěší pluk ZLO 154 | na Klatovsku |
| pěší pluk ZLO 155 | na Trutnovsku |
| pěší pluk ZLO 156 | na Náchodsku |
| pěší pluk ZLO 157 | v Orlických horách |
| pěší pluk ZLO 158 | u Starého Města pod Sněžníkem |
| pěší pluk ZLO 159 | u Opavy |
| pěší pluk ZLO 160 | u Krnova |
Výstavba zmíněných pluků byla velmi komplikovaná. Postavením jednotlivých pluků byly pověřeny:
| pěší pluk ZLO 151 | I. prapor | pěší pluk 42 |
| II. prapor | pěší pluk 42 | |
| III. prapor | dragounský pluk 1 | |
| IV. prapor | hraničářský prapor 1 | |
| pěší pluk ZLO 152 | I. prapor | pěší pluk 46 |
| II. prapor | pěší pluk 46 | |
| III. prapor | hraničářský prapor 5 | |
| pěší pluk ZLO 153 | I. prapor | pěší pluk 35 |
| II. prapor | pěší pluk 35 | |
| III. prapor | hraničářský prapor 6 | |
| IV. prapor | hraničářský prapor 6 | |
| pěší pluk ZLO 154 | I. prapor | pěší pluk 18 |
| II. prapor | pěší pluk 18 | |
| III. prapor | dragounský pluk 4 | |
| pěší pluk ZLO 155 | I. prapor | pěší pluk 22 |
| II. prapor | pěší pluk 22 | |
| pěší pluk ZLO 156 | I. prapor | pěší pluk 4 |
| II. prapor | pěší pluk 4 | |
| pěší pluk ZLO 157 | I. prapor | pěší pluk 30 |
| II. prapor | hraničářský prapor 3 | |
| III. prapor | dragounský pluk 9 | |
| pěší pluk ZLO 158 | I. prapor | pěší pluk 13 |
| II. prapor | pěší pluk 13 | |
| pěší pluk ZLO 159 | I. prapor | pěší pluk 34 |
| II. prapor | pěší pluk 34 | |
| pěší pluk ZLO 160 | I. prapor | pěší pluk 15 |
| II. prapor | pěší pluk 15 |
Počty útvarů byly ale k 15.6.1938 změněny a během zářijové mobilizace vznikly tyto pěší pluky ZLO:
| pěší pluk ZLO | stavěn | pro |
|---|---|---|
| 151 (o třech praporech) | pěším plukem 42 Terezín | Skupinu 1 |
| 152 (o třech praporech) | pěším plukem 46 Podbořany | Skupinu 1 |
| 153 (o třech praporech) | pěším plukem 18 Plzeň | HO 32 |
| 155 (o dvou praporech) | pěším plukem 22 Jičín | HO 33 |
| 158 (o dvou praporech) | pěším plukem 13 Šumperk | HO 36 |
| 159 (o dvou praporech) | pěším plukem 34 Hranice | HO 36 |
| 160 (o dvou praporech) | pěším plukem 15 Nový Jičín | HO 37 |
Od 15.2.1939 se předpokládalo vytvářet následující pěší pluky ZLO:
| pěší pluk ZLO | stavěn | pro |
|---|---|---|
| 151 (o třech praporech) | náhradním praporem 101 Tábor | Skupinu 4 |
| 152 (o třech praporech) | náhradním praporem 101 Tábor | Skupinu 4 |
| 153 (o třech praporech) | pěším plukem 5 Praha | Skupinu 3 |
| 154 (o třech praporech) | pěším plukem 29 Jindřichův Hradec | 42. pohraniční kraj (bývalá HO 31) |
| 155 (o třech praporech) | pěším plukem 1 České Budějovice | 42. pohraniční kraj (bývalá HO 31) |
| 156 (o třech praporech) | pěším plukem 11 Písek | 42. pohraniční kraj (bývalá HO 31) |
| 157 (o třech praporech) | pěším plukem 47 Mladá Boleslav | 53. pohraniční kraj (bývalá HO 33) |
| 158 (o třech praporech) | pěším plukem 22 Jičín | 53. pohraniční kraj (bývalá HO 33) |
| 159 (o třech praporech) | pěším plukem 8 Místek | 35. pohraniční kraj (bývalá HO 37) |
| 160 (o třech praporech) | pěším plukem 10 Brno (III. prapor stavěn pěším plukem 24) | XXXII. pohraniční oblast (bývalé HP XIV) |
| 161 (o třech praporech) | pěším plukem 31 Jihlava (III. prapor stavěn pěším plukem 24) | XXXII. pohraniční oblast (bývalé HP XIV) |
Zajímavé je, že měly vzniknout i pluky 162 a 163, které stavěly pěší pluky 21 a 30. Oba pluky ale patřily do skupiny „B“ (útvarů vytvářených až po vyhlášení mobilizace), takže se spíše jednalo o ekvivalent bývalých pěších pluků 201 až 208, určených k obsazování vnitrozemských opevněných postavení. V případě pluků 162 a 163 by v úvahu připadalo II. obranné pásmo ve východních Čechách. V přehledu mobilizované armády jsou tyto pluky k 15.2.1939 uvedeny jako nezařazené.
1130. V literatuře je slušně zmapován vývoz československé letecké techniky do republikánského Španělska během občanské války, nikde jsem však nesehnal informace o eventuálním vývozu ostatního vojenského materiálu do této země. Můžete mi k tomuto poskytnout nějaké informace? (odpovídá Pavel Šrámek)
V knize Františka Fárka „Stopy mizí v archivu“ z roku 1975 se píše, že do Španělska byly prodány vyřazené ruční zbraně (pušky a kulomety) pocházející z 1. světové války. Vzhledem ke zbrojnímu embargu byly tyto zbraně oficiálně prodány Estonsku, které sehrálo roli prostředníka. V polské Gdyni se zbraně naložily na estonské lodě, z nich se pak na otevřeném moři přeložily na britskou loď, která je dovezla do Španělska.
1129. V knize pana Šrámka „Československá armáda v roce 1938“ jsem se dočetl, že v roce 1938 bylo rozhodnuto o nákupu nákladních vozidel v USA. Rád bych se zeptal, o jaká vozidla se mělo jednat a kdy se počítalo s jejich dodáním. (odpovídá Pavel Šrámek)
Tato informace se skutečně v literatuře vyskytuje a byla převzata i do zmíněné práce, která vycházela právě z literatury. Mělo se jednat o 2000 nákladních vozidel, jejichž nákup byl schválen 29.9.1938. Je otázkou, zda byla skutečně dodána. V archivních pramenech jsem na ně nikde nenarazil, takže žádné podrobnosti nemohu bohužel sdělit. Podle jednoho pamětníka se v československé armádě v roce 1938 používala americká nákladní vozidla Dodge.
1128. Se zájmem jsem si přečetl Vaše články na této stránce, ale přesto bych se chtěl ještě dodatečně zeptat, proč jsme s výstavbou pohraničního opevnění nezačali přece jen dříve, třeba od přelomu 20. a 30. let jako Francouzi? Dále by mě zajímalo, nakolik jsou oprávněné názory, že motorizaci naší prvorepublikové armády brzdila agrární strana („aby selští synkové mohli sloužit u jízdy“) a že třeba tanků jsme mohli mít před r. 1938 více, kdyby se tolik nediskutovalo o typech? (odpovídají Pavel Šrámek a Pavel Minařík)
K výstavbě stálého opevnění dříve nebyl důvod. Případní nepřátelé, tj. Maďarsko a Německo, disponovaly malými armádami omezenými mírovými smlouvami, bez těžkých a speciálních zbraní. Například Německo mělo povolených 100 000 mužů, což bylo méně, než kolik měla mírová československá armáda. Mobilizovaná československá armáda měla tedy zajištěnu početní převahu nad armádami protivníka a nepotřebovala stálé opevnění. Kromě toho naše armáda ve svých operačních plánech od 20. let až do poloviny 30. let v případě vojenského konfliktu s Německem mimo jiné počítala i s vedením dílčích ofenzivních operací na území Německa či Rakouska. Ve 20. letech se jednalo o výpad do Bavorska, ve snaze navázat spojení se vstřícně postupující francouzskou armádou a odříznout jižní Německo od jeho severní části. Zmíněný úder mělo do 1. poloviny 30. let doplnit přenesení bojové činnosti na území Horního Slezska, realizované ve spolupráci s polskou armádou. Od počátku 30. let se rovněž kalkulovalo s případným vysunutím obrany do Dolního Rakouska až po řeku Dunaj, uskutečněným v součinnosti s armádou rakouskou, která by se bránila německému útoku na západní hranici. Opevnění se začalo studovat od roku 1932, kdy se podařilo Německu dosáhnout zrovnoprávnění ve zbrojení a bylo zřejmé, že časem bude jeho armáda mnohem početnější než československá. Definitivně se o výstavbě stálého opevnění rozhodlo v roce 1934.
Názor o negativní roli agrární strany na motorizaci armády je velmi zjednodušující. Motorizace v armádě byla ovlivněna především motorizací celého státu, která byla celkově nedostatečná. Vinu lze spatřovat jednak v průmyslově-zemědělském charakteru Československa (vyspělý západ, zaostalý východ) a dále v malém zájmu o motorizaci. Armáda sama tento stav nemohla změnit, přestože například ve 2. polovině 30. let (tedy za ministra Františka Machníka z agrární strany) nakoupila více nákladních vozidel než celý civilní sektor (v letech 1936 až 1937 se jednalo o 3770 vozidel oproti 2397). Nešlo ostatně jen o nákup vozidel, ale třeba i o nedostatek řidičů nebo jejich malou zkušenost s řízením. I přesto se počet všech motorových vozidel provozovaných armádou ve 2. polovině 30. let zvýšil téměř šestinásobně (1934 – 2126 ks, 1936 – 4732 ks, 1938 – 8292 ks, 1939 – 11 756 ks).
Počty obrněné techniky zaváděné do armády závisely na celé řadě faktorů, takže jde opět o zjednodušující tvrzení. První lehký tank vzor 34 byl objednán v menším počtu a sehrál roli průkopníka, druhý lehký tank vzor 35 byl jako kvalitnější objednán ve větším počtu. Protože jeho použití s sebou přinášelo četné problémy, rozhodlo se velení armády při další objednávce dát přednost opět kvalitnějšímu typu, a to lehkému tanku vzor 38. Lze říci, že československá armáda se snažila prosazovat kvalitu, nikoliv kvantitu.
1127. V knize J. Macouna „Československé pevnosti“ jsou v období mnichovské krize zmiňovány průzkumné lety čs. letectva nad německým pohraničím a to, že byl palbou ze země jeden z letounů (Š–328) sestřelen a osádka zahynula. Lze se o tomto dozvědět něco více, kdy, kde, kdo apod.? (odpovídá Pavel Šrámek)
V literatuře se lze opravdu setkat s tvrzením, že Němci sestřelili jeden Letov Š–328. Skutečnost je ale taková, že šlo o stroj Š–328.80 od 11. letky leteckého pluku 1, s nímž dne 23. května 1938 (tedy ne v době mnichovské krize) u Vejprt tragicky havarovala osádka pilot svobodník R. Ribola a pozorovatel podporučík A. Souhrada. Havárii se sice nepodařilo zcela objasnit, je ale pravděpodobné, že ji způsobila spíše technická závada nebo počasí (byla mlha) než sestřel z německé strany.
1126. V knize o vykonaných trestech smrti jsem se dočetl, že na konci první republiky byli popraveni tři muži za vojenskou zradu, jeden roce 1937 a dva na podzim 1938. Popsal to někdo v literatuře či historickém časopise, informoval o tom tehdejší tisk? Víte, o co se jednalo? (odpovídají Pavel Šrámek a Pavel Minařík)
Za vojenskou zradu byli v letech 1937 a 1938 skutečně popraveni tři příslušníci československé armády. Jednalo se o kpt. gšt. Edmunda Kalmára (24.9.1906–29.4.1938) ze štábu 4. divize v Hradci Králové, štábního rotmistra pomocného zdravotnictva Josefa Krejzu (20.2.1893–22.5.1937) od dělostřeleckého oddílu 252 v Domažlicích a pplk. intend. Aloise Wünsche (8.12.1886–30.9.1938), který sloužil v Brně na stavebním ředitelství III. sboru. Všichni byli popraveni v pankrácké věznici. Případ Edmunda Kalmára je asi nejznámější a podrobně ho popsal třeba ve své knize „Třicátá pátá hraniční oblast“ na str. 130 až 132 Ota Holub. O Krejzovi a také Kalmárovi píše (s chybami a zkomolením jmen) František Moravec ve vzpomínkové knize „Špión, jemuž nevěřili“, o Wünschovi se zmiňují Jaroslav a Stanislav Kokoškovi v knize „Spor o agenta A–54“.