Otištěno: Češi a Němci v meziválečném Československu. Ostrava 2013, s. 254-260.
Hovoří-li se o vojácích německé národnosti v československé meziválečné armádě, myslí se tím především vojáci – záložníci, kteří v armádě absolvovali svoji vojenskou prezenční službu a byli pak do ní povoláni na cvičení nebo při mobilizaci. Vedle této skupiny však v československé armádě působili ještě vojáci z povolání – důstojníci a rotmistři, kteří s armádou spojili svoji profesionální kariéru. 1 A právě prvně jmenovaným z této skupiny, tj. důstojníkům německé národnosti, bych chtěl věnovat svoji pozornost.
Tito důstojníci se do československé armády dostali převzetím z bývalé rakousko-uherské armády, v níž předtím sloužili. Již v prosinci 1918 byli vyzváni důstojníci, kteří se stali občany nové republiky a hodlali vstoupit do československé armády, aby si podali přihlášku. Výzva se týkala také důstojníků německé národnosti, přičemž neznalost českého a slovenského jazyka nevadila, pokud se dotyčný zavázal absolvovat jazykový kurz nebo zkoušku. Převzetí z rakousko-uherské armády upravoval tzv. přejímací zákon z 19. března 1920 č. 194/1920 Sb. a k němu vydané prováděcí nařízení z 3. září 1920 č. 514/1920 Sb. V roce 1922 bylo pak vydáno nařízení, podle něhož všichni důstojníci museli buď prokázat znalost českého či slovenského jazyka, nebo vykonat jazykovou zkoušku před zvláštní komisí. 2
Přestože uvedená zkouška představovala pro některé Němce vážnou překážku, měli v první polovině 20. let mezi zhruba mezi 10 000 důstojníky československé armády poměrně významné zastoupení, i když ne takové, jaké by mohli podle národnostního složení Československé republiky očekávat. V roce 1922 tvořili němečtí důstojníci 11,9 % a o rok později 10,4 % důstojnického sboru, tedy asi jedna desetinu. 3 Jejich počet ovšem postupně klesal. Jestliže na podzim 1934 z celkem 16 162 důstojníků a rotmistrů československé armády mělo německou národnost 950, tj. 5,4 %, 4 na jaře 1937 to bylo jen 457 důstojníků, tj. asi 4 %, a v osudovém roce 1938 už jen 3,5 %. 5
Z uvedených čísel vyplývá, že v případě německých důstojníků nefungovala přirozená obměna a odcházející staré důstojníky nenahrazovali důstojníci mladí. Například z celkem 1 677 poručíků vyřazených v letech 1922 až 1930 z Vojenské akademie bylo Němců pouhých 36, tj. 2 %, přičemž koncem 20. let šlo o pouhé dva nebo tři nové poručíky ročně. 6 Příčinou byl podle všeho jednak nezájem Němců o službu v československé armádě, ale také požadované jazykové zkoušky. Ve 30. letech se pak přidala nedůvěra ze strany Ministerstva národní obrany a ministr František Machník po svém nástupu vydal Hlavnímu štábu československé armády pokyn, že Němci do Vojenské akademie nepůjdou. 7 Přes toto všechno si důstojníci německé národnosti udrželi po celé meziválečné období pozici nejpočetnější národnostní menšiny v důstojnickém sboru, i když v roce 1938 se jim vyrovnávali Slováci a v dalších letech by je pravděpodobně překonali. 8
Němečtí důstojníci se v československé armádě uplatnili především v dělostřelectvu (v roce 1935 7,3 %) a ženijním vojsku (v roce 1935 6,8 %), tedy u těch druhů vojska, kde bylo největší zastoupení vojáků prezenční služby německé národnosti. Sloužili ale také u pěchoty (v roce 1935 6,1 %) a jezdectva (v roce 1935 6,8 %), zdravotnické služby (v roce 1935 4,8 %), zbrojní služby (v roce 1935 4,3 %), intendanční služby (v roce 1935 5,5 %) a dalších armádních složek. S jejich zástupci se bylo dokonce možné setkat i u letectva (v roce 1935 2,0 %) a telegrafního vojska (v roce 1935 1,5 %), kde vojáci prezenční služby německé národnosti sloužili minimálně nebo vůbec. 9 Uzavřeny jim tak zůstaly jen vybrané jednotky v rámci pěchoty, a to obrněné jednotky (dobově nazývané útočná vozba), hraničářské prapory a na konci 30. let nově vznikající pevnostní jednotky, kde sloužili důstojníci a mužstvo výhradně slovanské národnosti.
Na významnějších velitelských místech se však zástupci německé národnosti objevovali jen ojediněle. Celkem dvanáct z nich dosáhlo generálské hodnosti, jeden ještě v rakousko-uherské armádě, zbývající byli jmenováni během své služby v československé armádě, naposledy v roce 1933. 10 Působili jako velitelé pěších nebo dělostřeleckých brigád, jeden (Ota Berger) se stal velitelem ženijního vojska Zemského vojenského velitelství Bratislava a další (Karel Konopik) velitelem dělostřelectva V. sboru v Trenčíně. Svých generálských hodností si ale příliš neužili a většinou do čtyř let od jmenování z armády odešli, pět generálů dokonce do jednoho roku po tom, co se stali generály. Jestliže ve 20. letech sloužili v československé armádě v průměru tři generálové německé národnosti, od roku 1932 to byli nanejvýš dva generálové a poslední z nich pak armádu opustil na jaře roku 1937. 11
Výjimku představovali generálové Arnošt Hittl a Josef Köppl, kteří nejenže strávili jako generálové v československé armádě výrazně delší dobu (11 a 10 let), ale byli dokonce povýšeni do vyšší generálské hodnosti na divizní generály. Oba dva jako jediní generálové německé národnosti zastávali funkci velitele divize, konkrétně Arnošt Hittl velel nejprve v letech 1930 až 1931 5. divizi v Českých Budějovicích a pak od roku 1931 do roku 1933 11. divizi v Košicích, Josef Köppl velel také 11. divizi, a to v letech 1925 až 1931, tedy před Arnoštem Hittlem. 12 Je však třeba uvést, že Köppl se, i když byl v armádě veden jako důstojník německé národnosti, považoval za Čecha, při sčítání lidu v roce 1930 se přihlásil k české národnosti a při odchodu z armády požádal o změnu národnosti na českou. 13
Ani německým důstojníkům generálního štábu, absolventům prestižní válečné školy se nevedlo lépe. Ty, kteří prošli válečnou školou ještě v rakousko-uherské armádě, čekala služba v československé armádě u dělostřelectva nebo ženijního vojska. Pokud nebyli jmenováni generály, strávili poměrnou dlouhou dobu v hodnosti plukovníka generálního štábu a do výslužby odcházeli do poloviny 30. let. Jeden z nich (František Müller) se stal přednostou oddělení prezidia Ministerstva národní obrany, ale v roce 1935 byl na zásah ministra Františka Machníka přeložen do výslužby. 14 Další (Josef Gödölley) krátce zastával funkci velitele ženijního vojska Zemského vojenského velitelství Brno, poté až do svého odchodu působil jako učitel ve velitelské škole. 15
Na ty, kteří absolvovali československou válečnou školu, čekala služba ve štábech divizí a rychlejší hodnostní postup. Rudolf Pilfousek (studoval v letech 1929-1932) se zařadil mezi věkově nejmladší podplukovníky generálního štábu a sloužil jako učitel taktiky v Dělostřeleckém učilišti v Olomouci. Antonín Salzer (studoval v letech 1931-1934) byl zase jako major generálního štábu přidělen operačnímu oddělení I. sboru v Praze. 16 Šlo ovšem o pouhé jednotlivce. V konkurenci početných důstojníků české národnosti, kteří za první světové války sloužili v československých zahraničních legiích, měli jednotliví němečtí důstojníci převzatí z rakousko-uherské armády jen malou šanci se prosadit.
Pozici jim komplikovala i rostoucí nedůvěra velení armády k vojákům německé národnosti, která vedla v roce 1938 až k návrhu nevyzbrojovat je, ale použít je k pomocným pracím. Toto opatření se ale týkalo pouze vojáků povolaných do armády z civilu. Na aktivní důstojníky německé národnosti velení armády pohlíželo jako na spolehlivé. V září 1938 byl však zatčen podplukovník Alois Wünsch působící na stavebním ředitelství III. sboru v Brně, který dlouhá léta předával tajné vojenské dokumenty maďarské zpravodajské službě. V neveřejném soudním procesu byl 22. září odsouzen k trestu smrti a 30. září 1938 v ranních hodinách popraven. 17
Ve stejný den stála více než milionová československá armáda připravená k boji a v jejím velitelském sboru také důstojníci německé národnosti, a to v různé míře. Zatímco v rámci pěchoty a telegrafního vojska žádný z pluků ani samostatných praporů neměl německého velitele, u dělostřelectva veleli Němci třem ze šedesáti osmi dělostřeleckých pluků, jedné ze tří skupin těžkého dělostřelectva, dvěma samostatným dělostřeleckým oddílům z dvaceti a třem skupinám protiletadlového dělostřelectva z třiceti, u letectva pak veleli jedné peruti z šestnácti a jedné letce z šedesáti šesti. U ženijního vojska německý důstojník velel jednomu ze tří samostatných ženijních praporů, pro celkem osmdesát samostatných ženijních rot údaje o jejích velitelích bohužel nemáme k dispozici. 18
V případě velitelství divizí, sborů a armád, žádný německý důstojník nestál v jejich čele, řada z nich ale na nich působila jako velitelé druhů vojsk nebo přednostové služeb. Tak například na velitelství III. armády bránící Slovensko a Podkarpatskou Rus byl velitelem protiletadlového dělostřelectva plukovník Josef Janisch a přednostou remontní služby podplukovník Herbert Rostosky. Na sborové úrovni byl velitelem ženijního vojska IV. sboru v prostoru Jeseníků plukovník Jan Böhm, přednostou veterinární služby Hraničního pásma XVI na východě republiky major Leopold Kolbe a v čele operačního oddělení Hraničního pásma XI bránícího severozápadní Čechy major Antonín Salzer. Největší zastoupení měli němečtí velitelé na divizní úrovni. Pět z nich bylo veliteli ženijního vojska a tři přednosty veterinární služby hraniční oblasti nebo pěší divize, navíc plukovník Vilém Heider velel dělostřelectvu Hraniční oblasti 32 v západních Čechách a jako náčelník štábu 6. divize na jižní Moravě působil podplukovník Rudolf Pilfousek. 19
Do zmobilizované armády byli dále povoláni někteří důstojníci ve výslužbě, mezi nimi i německé národnosti, například brigádní generál Karel Konopik nebo plukovník Josef Gödölley. První z nich se stal velitelem dělostřelectva V. sborové oblasti v Trenčíně, druhý nastoupil na velitelství I. sborové oblasti v Praze. 20 V této souvislosti se nabízí otázka, zda také některý z německých důstojníků odmítl nastoupit, stejně jako řada německých záložníků. Dochované dokumenty však nedávají odpověď, respektive z nich spíše vyplývá, že se tak nestalo.
O dalším osudu německých důstojníků rozhodla Mnichovská dohoda, která v jednom ze svých článků stanovila, že Československo propustí ze své armády ty Němce, kteří si to budou přát. Podrobnosti obsahovalo vládní nařízení z 9. října 1938 č. 217/1938 Sb. o propuštění československých státních občanů německé národnosti z vojenské služby, které stanovilo termín podání žádosti o propuštění nejpozději do 27. října 1938. Jestliže toto nařízení připouštělo pro Němce možnost v československé armádě zůstat, za necelých pět měsíců následovalo vládní nařízení z 24. února 1939 č. 39/1939 Sb., kterým byli příslušníci německé národnosti vyňati z branné povinnosti, a pokud v armádě sloužili, měli se z ní propustit.
V průběhu října 1938 tak Němci z československé armády postupně odešli a jejich místa museli narychlo přebírat českoslovenští důstojníci. Kromě důstojníků sloužících v armádě před vyhlášením mobilizace, opustili československou armádu také důstojníci ve výslužbě, například plukovník Josef Gödölley nebo plukovník Karel Jung. 21 Zřejmě ne úplně všichni tak činili s nadšením, nicméně je znám pouze jediný případ, kdy důstojník německé národnosti o propuštění nepožádal a v československé armádě zůstal. Šlo o majora letectva Otu Baiera, velitele stíhací perutě, který si změnil národnost na českou a sloužil až do okupace v březnu 1939. 22
Tečkou za působením německých důstojníků v československé armádě bylo zhodnocení jejich činnosti za mobilizace vypracované v listopadu a prosinci 1938. Pokud jde o odborné schopnosti, byli hodnoceni většinou dobře. O plukovníku Josefu Janischovi se například psalo: „Schopný důstojník, odborník, pracuje s porozuměním pro situaci armády. Velmi dobře se osvědčil.“, o plukovníku Vilému Heiderovi: „Jako velitel dělostřelectva hraniční oblasti pracoval se zájmem i porozuměním, a to jak ze stanoviska taktického, tak technického.“ a o plukovníku Janu Böhmovi zase: „Svěřenou mu funkci zastával dobře, ježto měl značné zkušenosti z oboru ženijní služby.“. S výhradami se lze setkat u podplukovníka Rudolfa Pilfouska: „Svědomitý, ukázněný a starostlivý. Dovede energicky vystoupit. Ve vedení štábu nemá praxe a nedovede účelně organizovati práci ve štábu. Při koncepci rozkazů spokojil se většinou s úlohou písaře, jeho návrhy nebyly promyšleny, takže s rychlostí jakou je podával, je také opouštěl.“ Asi nejlepší hodnocení obdržel generál Karel Konopik: „S brigádním generálem ve výslužbě Karlem Konopikem jsem spolupracoval v době od 25. 9. do 11. 10. 1938 v Trenčíně; na tuto dobu mohu mu dáti nejlepší vysvědčení; byl vždy přesný, spolehlivý a pohotový, měl zájem o svůj obor a usilovnou snahu o správný chod svého resortu; vždy seriózní a odborně vynikající; společensky bezvadný; výborný důstojník.“ 23
V některých hodnoceních byl vedle odborných schopností uveden i postoj k Německu. U plukovníka Josefa Janische se lze dočíst: „Jako Němec projevil však nenáležité nadšení pro postup Hitlerova Německa.“, u plukovníka Viléma Heidera zase: „Byl národnosti německé a propuštění své přijal jako samo sebou se rozumící.“ 24
Z citovaných hodnocení vyplývá, že němečtí důstojníci si za mobilizace své povinnosti plnili dobře a že se u nich, až na výjimky, jakou byl třeba zmíněný plukovník Janisch, neprojevila národnostní nespolehlivost. S jistou opatrností je tedy možné konstatovat, že na rozdíl od německých vojáků v záloze nepodlehli jako vojenští profesionálové sudetoněmeckému nacionalismu a zachovali loajalitu armádě, v níž sloužili. Zůstává ovšem otázkou, jak dlouho by jim tato loajalita v případné válce s Německem vydržela, zvláště v těžkých podmínkách ústupu před silnějším nepřítelem.
A jaké byly další osudy důstojníků německé národnosti? Lze předpokládat, že po propuštění z československé armády se rozhodli pokračovat ve vojenské kariéře v armádě německé, i když doloženo to máme jen u několika z nich, například u plukovníka Jana Böhma nebo majora Antonína Salzera. 25 V německé armádě sloužil za 2. světové války dokonce i generál ve výslužbě Gustav Grosse, ovšem pouze v hodnosti podplukovníka. 26 Podplukovník Rudolf Pilfousek se rozhodl pro kariéru ve slovenské armádě, se kterou se zúčastnil tažení proti Sovětskému svazu, a na konci války stihl ještě vstoupit do vojsk SS. 27 Do československé zahraniční armády si žádný z bývalých německých důstojníků cestu nenašel. 28
Po osvobození Československa se Němci v jeho nové armádě již neobjevili. V pokynech pro přijímání důstojníků se výslovně uvádělo, že ti, kteří měli za války německou národnost, nesmí být přijati. 29 Zákon z 6. března 1946 č. 72/1946 Sb. pak tento postup potvrdil a z československé armády zcela vyloučil osoby, které se od roku 1929 při sčítání lidu přihlásili k německé nebo maďarské národnosti. 30
1 Viz ZÜCKERT, M., Zwischen Nationsidee und staatlicher Realität. Die tschechoslowakische Armee und ihre Nationalitätenpolitik 1918–1938 . München: R. Oldenbourg Verlag, 2006, kde je důstojníkům věnována jen malá část.
2 Deset let Československé republiky . Svazek 1. Praha, 1928, s. 132, 155, 156, 160. Vycházelo se z jazykového zákona č. 122/1920 Sb., podle kterého měla československá armáda při velení a jako služební používat československý jazyk.
3 KOLDINSKÁ, M. – ŠEDIVÝ, I., Válka a armáda v českých dějinách, sociohistorické črty. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008, s. 264. ZÜCKERT, M., Zwischen Nationsidee und staatlicher Realität, s. 107.
4 ANGER, J., Národnostná štruktúra dôstojníckeho zboru česko-slovenskej armády v rokoch 1918–1938. In: Historický časopis, roč. 41, 1993, č. 5-6, s. 622-638, zde s. 637.
5 BRÜGEL, J. W., Češi a Němci 1918–1938. Praha: Academia, 2006, s. 416. KOLDINSKÁ, M. – ŠEDIVÝ, I., Válka a armáda v českých dějinách, s. 264.
6 Vojenská akademie Hranice na Moravě – historie, tradice, současnost . Praha: Federální ministerstvo obrany, 1991, s. 112.
7 Národní archiv Praha, fond Národní soud, inv. č. 1290, kart. 77, výpověď Bohuslava Fialy z 18. 2. 1947. Ještě v létě 1935 přitom Vojenskou akademii úspěšně zakončil Němec Walter Lamer.
8 Na podzim 1938 bylo v československé armádě 435 důstojníků slovenské národnosti (3,4 %), a to převážně v nižších hodnostech s perspektivou další kariéry. Viz ANGER, J., Národnostná štruktúra dôstojníckeho zboru, s. 636.
9 SANDER, R., Válečná československá armáda v září roku 1938. In: Historie a vojenství, roč. 44, 1995, č. 6, s. 23-80, zde s. 34-43.
10 MASKALÍK, A., Elita armády. Československá vojenská generalita 1918–1992. Banská Bystrica: HWSK, 2012, s. 688-706, 843.
11 MASKALÍK, A., Elita armády, s. 102, 120, 168, 202, 223, 248, 258, 318, 334, 368, 420, 491.
12 MASKALÍK, A., Elita armády, s. 223, 334.
13 Vojenský ústřední archiv-Vojenský historický archiv Praha, fond Kárný výbor MNO, sign. Km 2/45, zápis o závěrečném projednání z 2. 4. 1946. Také Arnošt Hittl změnil podle všeho národnost z německé na českou, a to v roce 1945. Za tuto informaci děkuji PhDr. Danielu Kovářovi, řediteli Státního okresního archivu České Budějovice.
14 Vojenský ústřední archiv-Vojenský historický archiv Praha, sbírka kvalifikačních listin, František Müller. Národní archiv Praha, fond Národní soud, inv. č. 2139, kar. 169, výpověď Františka Machníka z 10. 7. 1946.
15 Vojenský ústřední archiv-Vojenský historický archiv Praha, sbírka kvalifikačních listin, Josef Gödölley.
16 Vojenský ústřední archiv-Vojenský historický archiv Praha, sbírka kvalifikačních listin, Rudolf Pilfousek, Antonín Salzer.
17 PLACHÝ, J., Hrdelní procesy u pražského Divisního soudu v letech 1937–1938. In: Historica Pragensia. Historický sborník Muzea hlavního města Prahy. Praha: Muzeum hlavního města Prahy, 2005, č. 2, s. 163-182, zde s. 175-178.
18 MINAŘÍK, P. – ŠRÁMEK, P., Personální průvodce po mobilizované čs. branné moci v době vyvrcholení mnichovské krize. Vojsková tělesa. In: Historie a vojenství, roč. 48, 1999, č. 1, s. 154-177, zde s. 165-176. MINAŘÍK, P. – ŠRÁMEK, P., Československé vojenské letectvo v době vyvrcholení mnichovské krize. In: Historie a vojenství, roč. 57, 2008, č. 2, s. 43-52, zde s. 47-49.
19 MINAŘÍK, P. – ŠRÁMEK, P., Personální průvodce mobilizované čs. branné moci v době vyvrcholení mnichovské krize. Ústřední orgány vojenské správy a vyšší velitelství. In: Historie a vojenství, roč. 46, 1997, č. 5, s. 94-130, zde s. 106-127.
20 Vojenský ústřední archiv-Vojenský historický archiv Praha, sbírka kvalifikačních listin, Karel Konopik, Josef Gödölley.
21 Vojenský ústřední archiv-Vojenský historický archiv Praha, sbírka kvalifikačních listin, Josef Gödölley, Karel Jung.
22 Vojenský ústřední archiv-Vojenský historický archiv Praha, sbírka kvalifikačních listin, Ota Baier.
23 Vojenský ústřední archiv-Vojenský historický archiv Praha, sbírka kvalifikačních listin, Josef Janisch, Vilém Heider, Jan Böhm, Rudolf Pilfousek, Karel Konopik.
24 Vojenský ústřední archiv-Vojenský historický archiv Praha, sbírka kvalifikačních listin, Josef Janisch, Vilém Heider.
25 Podle internetového článku „Služba československých občanů v německých branných silách po 1. 10. 1938 – fakta a mýty“ (http://www.bruntal.net/2008031001-sluzba-ceskoslovenskych-obcanu-v-nemeckych-brannych-silach-po-1-10-1938-fakta-a-myty, staženo 21. 10. 2013) odvolávajícího se na dokumenty Archivu bezpečnostních složek požádalo do 19. 12. 1938 o službu v německé armádě celkem 231 bývalých důstojníků československé armády.
26 Gustav Grosse – Wikipédia, slobodná encyklopédia, http://sk.wikipedia.org/wiki/Gustav_Grosse (staženo 14. 10. 2013).
27 CSÉFALVAY, F. a kol., Vojenské osobnosti dejín Slovenska 1939–1945. Bratislava: Vojenský historický ústav, 2013, s. 197-198.
28 MARŠÁLEK, Z., „Němec“ v „české“ armádě – zatímní výsledky výzkumu. Problémy, otázky, hypotézy. In: Němečtí odpůrci nacismu v Československu. Zpráva o výsledcích projektu Dokumentace osudů aktivních odpůrců nacismu, kteří byli po skončení druhé světové války postiženi v souvislosti s opatřeními uplatňovanými v Československu proti tzv. nepřátelskému obyvatelstvu. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2009, s. 77-83, zde s. 77.
29 HANZLÍK, F., K problematice budování důstojnického sboru Československé armády v roce 1945. In: Historie a vojenství, roč. 41, 1992, č. 6, s. 76-101, zde s. 81.
30 Přesto bývalý Němec Ota Baier v československé armádě sloužil až do roku 1953 a dosáhl hodnosti plukovníka.