Mezi sovětská vojska, zahrnutá do 2.etapy odsunu z Československa, patřila rovněž 30.gardová Irkutsko-Pinská motostřelecká divize, která měla své útvary rozmístěné na území Slovenska. Její původní posádkou bylo město Marina Gorka na teritoriu Běloruského vojenského okruhu. V průběhu srpnové invaze postupovala pod velením genmjr. Malofejeva po trase Maťovce – Trebišov – Košice – Rožňava – Lučenec – Zvolen – Banská Bystrica, přičemž postupně obsazovala východní a střední Slovensko, kde se nakonec usadila na více než dvě desetiletí.
V polovině října 1968 se novým působištěm velitelství 30.gmsd, jehož řízení převzal genmjr. Abolins, stal Zvolen. Společně s ním se ve městě ubytoval spojovací prapor a zdravotnický prapor. Kromě toho je doplňovaly vojenský soud, vojenská prokuratura, posádkový spojovací uzel, posádkový dům důstojníků, obchodní oddělení organizace Vojentorg a oblastní oddělení stavební a ubytovací služby. Pro svoje potřeby sovětská vojska převzala kasárna partyzána Jegorova, kde se doposud nacházely Takticko-technické kurzy pro výcvik zahraničních pilotů a pozemního personálu, které se musely přestěhovat do Piešťan. Podle „protokolu“ ke Smlouvě o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území ČSSR ze dne 16.10.1968 měly být přímo ve Zvolenu uvolněny pro 30.gmsd kasárenské objekty o ploše cca 5800 m2, z toho 5200 m2 pro ubytování a 600 m2 pro garážování. Ve dnech 11.-18.10.1968 zástupci sovětské armády převzali objekty o ploše 5000 m2 (bez započítání garáží).
Z hlavních útvarů divize se motostřelecké pluky usadily v Jelšavě, Komárně a Ružomberoku, tankový pluk společně se samostatným tankovým praporem a protiletadlovým plukem využíval ubytovací objekty ve VVP Lešť a dělostřelecký pluk se usídlil v Rožňavě. Zbývající útvary divize obsadily posádky Nové Zámky, Štúrovo a Rimavská Sobota. Divize podléhala velitelství 28.armádního sboru v Olomouci. Situaci ohledně ubytování jednotek sovětské armády na Slovensku komplikoval vynucený přesun 13.tankové divize z VVP Mladá, pro kterou bylo rovněž zapotřebí najít příslušné ubytovací a skladovací kapacity.
Jelšavu musel opustit 31.školní silniční prapor, jehož dočasným domovem se stala Revúca. Vzhledem ke zrušení celé 31.silniční brigády, jejíž byl součástí a pro kterou zabezpečoval výcvik specialistů, svoji činnost ukončil na sklonku dubna 1969. Podle „protokolu ke smlouvě“ měly být pro potřeby Střední skupiny vojsk uvolněny objekty o úhrnné ploše 8900 m2, z toho 4000 m2 pro ubytování, 2900 m2 pro skladování a 2000 m2 pro garážování. Jednalo se zejména o kasárna SNP postavená v roce 1932. V první říjnové dekádě sovětští představitelé převzali objekty o ploše 8000 m2 (bez započítání garáží).
Komárno vyklidil 52.pontonový pluk, který se přesunul do Bratislavy. Protože v nové posádce byl nedostatek ubytovacích kapacit, což bylo spojeno zejména se vznikem odloučené Vojenskopolitické fakulty brněnské VAAZ, pluk na sklonku srpna 1969 zanikl. Stejný osud postihl rovněž 2.prapor pásových samohybných soulodí, který byl redislokován z Komárna do Seredě. Pobočka Vojenské nemocnice Bratislava se přestěhovala do Plaveckého Podhradí. Podle „protokolu ke smlouvě“ měly být pro potřeby 30.gmsd uvolněny objekty o úhrnné ploše 38 000 m2, z toho 19 000 m2 pro ubytování, 13 800 m2 pro skladování a 6200 m2 pro garážování. Vzhledem k rozlehlosti areálu Staré a Nové pevnosti začala sovětská armáda přebírat vyčleněné objekty až od poloviny října 1968, přičemž některé z nich zástupci ubytovaných útvarů měli k dispozici až po ukončení generální opravy v březnu 1969. Celkově se jednalo o plochu 28 200 m2 (bez započítání garáží).
Posádka Ružomberok doposud sloužila pro několik útvarů silničního a automobilního vojska, společně se skladovým zařízením výzbrojní služby. Do Rajhradu se musel přestěhovat 74.silniční těžký mostní prapor, zatímco novým působištěm 75.silničního těžkého mostního praporu se stalo Znojmo. Rámcový 75.cisternový prapor se ocitl ve Vrútkách. Odloučený sklad výzbroje byl přestěhován k mateřskému Vojenskému opravárenskému závodu do Moldavy nad Bodvou. Podle „protokolu ke smlouvě“ měly být pro potřeby sovětských jednotek uvolněny objekty o úhrnné ploše 10 600 m2, z toho 7200 m2 pro ubytování, 3000 m2 pro skladování a 400 m2 pro garážování. Především šlo o kasárna SNP z roku 1938. Ve dnech 13.-18.10.1968 zástupci sovětské armády převzali objekty o ploše 14 000 m2 (bez započítání garáží).
Relativně jednoduchá situace nastala v Rožňavě, kde zanikla pouze pobočka Vojenské nemocnice Košice a její materiál byl přestěhován k pobočkám téže nemocnice v Podolínci a Levoči. Podle „protokolu ke smlouvě“ měly být pro sovětská vojska uvolněny objekty o úhrnné ploše 6900 m2, z toho 2900 m2 pro ubytování, 3700 m2 pro skladování a 300 m2 pro garážování. Předával se zejména areál kasáren Únorového vítězství z roku 1935. V první říjnové dekádě sovětští představitelé převzali objekty o ploše 5000 m2 (bez započítání garáží).
Komplikace nezpůsobilo ani ubytování sovětských jednotek ve VVP Lešť, který vznikl pro potřeby čs. armády již v roce 1935. Jediné trvale dislokované útvary čs. armády představovalo velitelství VVP v Lešti a újezdní úřad vojenského újezdu společně s ředitelstvím vojenských lesů a statků v lokalitě Pliešovce, u nichž nedocházelo k žádné změně. Podle „protokolu ke smlouvě“ měly být pro potřeby Střední skupiny vojsk uvolněny objekty o úhrnné ploše 9300 m2, z toho 1200 m2 pro ubytování, 7600 m2 pro skladování a 500 m2 pro garážování. Areál tzv. hlavního tábora pocházel z roku 1928. Sovětská armáda v polovině října převzala objekty o ploše 9800 m2 (bez započítání garáží).
V posádce Nové Zámky byl 73.silniční mostní prapor nucen vyklidit kasárna J. Dóži a kasárna V. I. Čapájeva postavená v roce 1889. Útvar se přestěhoval do Hodonína, kde koncem dubna následujícího roku zanikl. Podle „protokolu ke smlouvě“ měly být pro potřeby sovětských jednotek uvolněny objekty o úhrnné ploše 7300 m2, z toho 3100 m2 pro ubytování, 2300 m2 pro skladování a 1900 m2 pro garážování. Čs. armáda předala Střední skupině vojsk na přelomu první a druhé říjnové dekády objekty o ploše 4700 m2 (bez započítání garáží).
Ze Štúrova odešel 78.silniční speciální mostní prapor, jehož novým působištěm se stal Hodonín. Podle „protokolu ke smlouvě“ měly být pro potřeby 30.gmsd uvolněny objekty o úhrnné ploše 10 300 m2, z toho 6700 m2 pro ubytování, 1300 m2 pro skladování a 2300 m2 pro garážování. Sovětská armáda převzala ve dnech 8.-21.10.1968 pouze objekty v kasárnách kpt. Jána Nálepky o ploše 5300 m2 (bez započítání garáží). Generální oprava kasáren 29. srpna byla ukončena až v lednu 1969 a teprve od této doby je mohly využívat sovětské jednotky.
V Rimavské Sobotě se doposud nacházel 10.železniční stavební prapor, který byl přestěhován do posádek Spišská Nová Ves (velitelství), Dolný Kubín a Liptovský Mikuláš. Odloučená dislokace jednotek se ukázala jako nevýhodná, a proto o rok později došlo ke sloučení všech součástí útvaru v Olomouci. Podle „protokolu ke smlouvě“ měly být sovětským vojskům v Rimavské Sobotě uvolněny objekty o úhrnné ploše 6900 m2, z toho 2900 m2 pro ubytování a 4000 m2 pro skladování. Vyklizen byl zejména areál kasáren kpt. Nálepky postavený v roce 1922. Čs. armáda pro potřeby Střední skupiny vojsk na přelomu první a druhé říjnové dekády předala objekty o ploše 7400 m2 (bez započítání garáží).
Během své dislokace na území Slovenska prodělala 30.gmsd jen málo změn. V 70. a 80.letech došlo pouze k reorganizaci automobilního praporu na prapor materiálního zabezpečení a technické opravny na prapor oprav techniky. V roce 1989 sice přišla o svůj oddíl taktických raket, který byl začleněn do nově zřízené 442.raketové brigádě ve Hvězdově, ale transformace svazku na tzv. obrannou strukturu měla proběhnout až během roku 1990, takže v jejím složení nadále zůstaly jak tři pluky motostřelecké, tak pluk tankový. V době uzavření dohody o odchodu sovětských vojsk z Československa u divize sloužilo 10 tisíc vojáků a v její výzbroji se nacházelo 255 tanků, 520 BVP nebo obrněných transportérů a 260 dělostřeleckých prostředků ráže 100 mm a výše. V posádkových skladech bylo uloženo téměř 3900 tun munice.
Původní kalkulace předpokládala, že se 30.gmsd vrátí do SSSR na rozmezí 2. a 3.etapy odsunu, tj. během listopadu 1990 až ledna 1991. Vzhledem ke stahování sovětských vojsk z Maďarska byl ale její odchod urychlen a proběhl během 2.etapy. K dílčímu snížení počtu příslušníků 30.gmsd došlo již v průběhu 1.etapy odsunu, když Československo opustili vojáci, kterým skončila 24ti měsíční základní služba. Od konce února do začátku června 1990 řady divizních útvarů prořídly cca o 1700 osob, které byly přepraveny do vlasti jak pravidelným rychlíkovým spojem Milovice–Moskva, tak letouny Il-76 či jedním železničním transportem. V úvodních měsících 2.etapy pokračovaly letecké či automobilní přesuny a naše území opustilo dalších cca 750 příslušníků 30.gmsd. Odsun celých útvarů byl zahájen počátkem září 1990. Prvním odjíždějícím útvarem se 6. září stal 126. gardový dělostřelecký pluk z Rožňavy. Jednalo se ale spíše o symbolický transport, protože další následovaly s výrazným zpožděním. Během téhož měsíce začaly opouštět své dosavadní posádky i vševojskové pluky. K odjezdu 164.gardového motostřeleckého pluku z Jelšavy bylo od 16.září do 19.prosince zapotřebí pouhých 9 železničních transportů. 166. gardový motostřelecký pluk z Komárna ke svému odsunu využil 15 transportů mezi 20.září až 4.prosincem. 168. gardový motostřelecký pluk z Ružomberku zaplnil 14 transportů vypravených od 14.září do 12.prosince. Na nádraží v Pliešovci navagonovalo 22 transportů 30.gardového tankového pluku z tábora Oremov Laz a 75.tankového praporu z kasáren Riečky ve VVP Lešť. V říjnu 1990 výše uvedené útvary doplnily transporty 205.protitankového oddílu ze Štúrova, 205.roty chemické ochrany z Nových Zámků a 63. ženijního praporu ze Štúrova. V listopadu navagonovalo na nádraží v Pliešovcích pět transportů 144.protiletadlového raketového pluku z Oremova Lazu a tři transporty 20.průzkumného praporu z Rieček. Na přelomu listopadu a prosince uvolnil 1054.prapor materiálního zabezpečení kasárna v Rimavské Sobotě, přičemž k návratu do vlasti vyžil dva železniční transporty a čtyři silniční přesuny. Železniční transporty divizního velitelství byly vypraveny na přelomu listopadu a prosince. Teprve 18.prosince byl ukončen odsun 126.gardového dělostřeleckého pluku z Rožňavy, který na to od září potřeboval šest železničních transportů a tři silniční přesuny. V závěrečné fázi stahování 30.gmsd opouštěly v prosinci svá dosavadní působiště ve Zvolenu 85.spojovací prapor a 11.zdravotnický prapor, společně s 81.praporem oprav techniky z Rimavské Soboty, jehož poslední transport odjel z města 22.prosince a státní hranice překročil následujícího dne, čímž byl odsun 30.gmsd završen. V souhrnu bylo k odjezdu zvolenské divize během 2.etapy zapotřebí 90 železničních transportů, z nichž 31 opustilo Československo přes železniční stanici Petrovice u Karviné. Doplnilo je devět automobilních kolon a pět přeletů dopravních letounů Tu-154. Odsun 30.gmsd probíhal po dobu čtyř měsíců, což byla polovina času, kterou pro svůj odjezd potřebovala mladoboleslavská 18.gmsd. Slovensko se tak stalo prvním regionem střední Evropy bez bojových jednotek sovětské armády. Následně zde zůstala asi stovka příslušníků Střední skupiny vojsk zajišťujících především vyklízení týlových skladů a transport jednotek z českých zemí. Velitelství 30.gardové motostřelecké divize zamířilo do svého původního působiště u Běloruského vojenského okruhu ve městě Marina Gorka a podřízené útvary se ubytovaly v posádkách Marina Gorka, Ureče a Sluck.
Jak odcházející útvary sovětské armády uvolňovaly během 2.pololetí 1990 jimi využívané objekty, začalo probíhat jejich postupné přebírání. Kasárna V. I. Čapájeva a kasárna Juraja Dóži v Nových Zámcích získali na přelomu září a října představitelé civilní správy. Ve Štúrovu naopak kasárna kpt. Jána Nálepky, kasárna 29. srpna, střelnici Kamenica a posádkový muniční sklad Kamenný most převzali v říjnu příslušníci čs. armády. Naši vojáci přebírali v listopadu rovněž tábor Riečky ve VVP Lešť, o měsíc později barákový tábor a sídliště Družba v lokalitě Oremov Laz, společně s výcvikovými zařízeními (tankodrom Kozí Vrch, pěchotní střelnici Buťová, střelnici Kamenný Vrch, muniční sklad Močiarka, sklad PHM Pereš atd.) na území téhož VVP. Obdobně tomu bylo během prosince v Komárně v případě Staré a Nové pevnosti, střelnice Modrany, posádkového muničního skladu Iža a objektů ženistů na pravém břehu Váhu. V Ružomberoku během prosince převzala většinu objektů čs. armáda (Považská kasárna, střelnici Likavka), menší část zástupci civilní správy (sklady Liptovská Teplá, autopark Kramariská). Krátce před koncem roku 1990 získala čs. armáda v Rožňavě rovněž kasárna Únorového vítězství, posádkové cvičiště a střelnici Brzotín. Teprve během ledna 1991 došlo v Rimavské Sobotě k předání kasáren kpt. Nálepky a v Jelšavě kasáren SNP, střelnice Gemerská Horka a muničního skladu Gemerská Teplica. Kasárna partyzána Jegorova ve Zvolenu byla naopak předurčena pro civilní sektor. Po příslušnících odsunovaných útvarů 30.gmsd zůstalo volných taktéž 2750 bytů. Naprostá většina jich byla postavena během 70. a 80.let, protože v roce 1968 jich sovětská armáda získala od čs. armády pouze dvě stovky. Transport s příslušníky oblastního oddělení stavební a ubytovací služby, zajišťujícími předávání vyklizených objektů, opustil nádraží ve Vlkanové 16.3.1991.
Příslušníci čs. armády i civilní správy zažili během přebírání opuštěných vojenských areálů nejedno překvapení. V řadě případů byly objekty značně zdevastovány a jevily známky dlouhodobého porušování stavebních či ekologických norem. Z posádek 30.gmsd největší škody příslušníci sovětské armády zanechali v Rimavské Sobotě, Jelšavě, Rožňavě a VVP Lešť. Z komárenské pevnosti, která měla statut kulturní památky, se po 23 let nevyvážely odpadky a vojáci je ukládali v podzemních kasematech, které následně zazdili.
Oproti českým zemím byla situace na Slovensku příznivější co se týká využití opuštěných kasárenských areálů pro dislokaci útvarů a jednotek čs. armády. Slovenská politická reprezentace totiž po listopadu 1989 intenzivně kritizovala nerovnoměrné rozložení vojsk a nedostatečné zastoupení bojových útvarů. Zároveň argumentovala potřebou obrany do všech azimutů, což se odrazilo i v nově zpracované vojenské doktríně. Nejprve však bylo nutno provést alespoň částečnou rekonstrukci prázdných objektů, na což byly uvolněny v krátké době relativně vysoké částky. Na opravy kasáren se vynaložilo ve Štúrově 72 mil Kčs, v Komárně 65 mil Kčs, v Rožňavě 37,7 mil Kčs, v Jelšavě 32,4 mil Kčs a v Ružomberoku 14,6 mil Kčs. Jako první proběhl přesun jednotek od útvarů dislokovaných na Slovensku. Do Komárna odešel jeden prapor a průzkumná rota od 8.motostřeleckého pluku z Bratislavy (duben 1991), do Štúrova prapor 64.tankového pluku z Levíc (červen 1991) a do Rimavské Soboty prapor 55.motostřeleckého pluku z Trebišova (červen 1991), doplněný po krátké době o protitankový oddíl téhož pluku (říjen 1991). Následně se z českých zemí přestěhovaly do Rožňavy protiletadlové raketové pluky z Janovic (listopadu 1991) a Jihlavy (leden 1992), do Štúrova smíšený pluk REB z Českého Krumlova (leden 1992), do Jelšavy dělostřelecká brigáda z Jičína a protitankový oddíl z Lešan (oba duben 1992), zatímco do Ružomberku přišla spojovací brigáda z Plzně (červenec 1992).