Otištěno: Pražský ilustrovaný zpravodaj, 1934, č. 1
Generál Ludvík Krejčí, nový náčelník gen. štábu
Dr. Franta Kocourek
Praha 20. prosince 1933
Generální štáb československé armády dostal k Ježíšku nového náčelníka, divisního generála Ludvíka Krejčího, který byl nástupcem v zemském vojenském velitelství v Košicích nám už známého generála Šnejdárka. Nezajímalo by vás jít se podívat na nového náčelníka, výkonnou hlavu naší armády?
Pamatujete se už z interviewu s generálem Šnejdárkem, jak těžké je dostat se k vojenským pánům „na kus řeči“, kterýž výrok zastupuje v lidové mluvě „interview“. Tentokrát to bylo ještě obtížnější, protože náčelník hlavního štábu, to je ze všech generálů ten nejhlídanější. Ale podařilo se – a tak už tu stojím v předpokoji náčelníka a čekám trpělivě, ale nikoliv nečinně na vpuštění do dveří označených číslem 209a v prvním patře ministerstva Národní obrany, v čelné frontě, hned vedle pokojů ministra resortu.
Za stolem sedí dva důstojníci: jeden, major generálního štábu Lukas, ťuká na psací stroj. Proti němu sedí štábní kapitán Matas, muž, bez jehož dovolení se k novému náčelníku nedostanete. Už už byla na mně řada, když vstoupili do předpokoje dva generálové. Jeden z nich byl už připraven k odchodu, jenom ještě nějaký podpis na nějakém archu mu scházel. A víte, jaký to byl arch? Vánoční dovolenka, na niž musil přijít podpis náčelníka hlavního štábu. Pro toho, kdo nosil vojenskou uniformu, je pikantní a také potěšující, když vidí na vlastní oči, že i generálové musí mít dovolenky a musí na ně čekat skoro docela tak, jako jsme na ně čekávali my před dveřmi nižších velitelů.
Ten druhý pan generál nese pod paží hromadu lejster. Vchází s nimi na výzvu do dveří 209a a teprve po jeho odchodu jsem je vstupu vyzván i já.
Ve veliké, jednoduše a luxusně vypravené místnosti, v jejímž pozadí stojí velký Vacátkův jezdecký portrét presidenta Masaryka, povstal za těžkým stolem muž v generálské uniformě, střední, spíše menší postavy. Jeho tmavé oči vyšly přísně vstříc příchozímu. Ústa v bodré tváři jsou pevně semknuta, mlčí. Jen ruka ozdobená třemi zlatými hvězdami na rukávě, se zdvihla pohybem, který zve k usednutí dosti váhavě. Je třeba říci, že nový náčelník má teď život ne právě záviděníhodný. Vykonává dlouhou sérii návštěv u ministrů a představitelů jiných vysokých úřadů a institucí, podle výpočtu jeho pobočníka s tím nebude hotov dřiv než za dva měsíce. Kromě toho sem za ním do jeho úřadovny chodí řada lidí: kde vzít na všechny čas?
„Pane generále, jsem z toho druhu lidí, které v této době nevidíte rád, jsem novinář,“ začínám interview, „ale čtenáři, kterým se říká veřejnost, mají svá práva a přejí si, aby se jim představil nový náčelník hlavního štábu …“
Věřte, začátky tohoto rozhovoru byly krušné. Pan generál nechtěl vyprávěti ani o svém životě, ani o svých bojích, ani o své kariéře. Ale potom, pomaloučku polehoučku …
„Narodil jsem se 17. srpna 1890 v Brně-Tuřanech. Otec byl sedlák. Bylo nás osm dětí, čtyři chlapci, čtyři děvčata. Do obecné školy jsem chodil v Tuřanech, potom do brněnského gymnasia v Třídě legionářů, jak se to dnes jmenuje. Tam jsem chodil až do kvarty, kvintu a sextu jsem navštěvoval ve Vyškově, potom jsem vstoupil na lesnický ústav v Písku a tak jsem absolvoval v roce 1910. Od roku 1910 do 1911 jsem sloužil na vojně jako jednoroční dobrovolník u 8. pluku v Brně. Potom jsem byl na tři léta, až do války, lesnickým adjunktem ve Slavonii.“
Jak vidíte, měl Ludvík Krejčí namířeno na jinou než vojenskou kariéru: chtěl býti lesákem. Ale válka mění jeho cestu.
„Narukoval jsem jako kadet v záloze ke 4. bosenskému pluku v Mostaru, s 4. bosenským mysliveckým praporem jsem bojoval celá tři léta na srbské, rumunské, černohorské, albánské a italské frontě. V roce 1917 jsem byl zajat, v hodnosti nadporučíka rakouské armády.“
„Byl jste někdy raněn, pane generále?“
„Ani jednou. Ani v rakouské armádě, ani v dalších bojích. Jedny noviny napsaly, že jsem řídil bitvu u Bachmače z nosítek. Ti novináři jsou chlapíci! Jen jedenkrát mě poranila pistole palec, při přechodu přes Drinu, ale proto jsem si na nosítka nelehl! Víte, já jsem malý, nestojím za ránu. A potom: jako selský synek a lesník jsme uměl využívat terénu. Byl jste na vojně? Dobrá, víte tedy, jak je to důležité umění.“
Náčelník má už méně přísnou tvář, v očích se objevuje veselé světýlko.
„Nejdřív jsem přišel do koncentračního tábora Darnice u Kijeva, tam jsem se hned přihlásil do československého vojska. Vstoupil jsem do něho jako vojín, po absolvování důstojnického kursu jsem dostal hodnost štábního kapitána, což bylo v ruské armádě totéž, co v rakouské nadporučík. Stal jsem se velitelem 9. roty 6. pluku. Když jsme odjížděli 1918 před Němci, dostal 6. pluk úkol hájit železniční křižovatku Bachmač. A tam začala vlastně má kariera. Velel jsem tam jednomu úseku, stal jsem se velitelem III. praporu. Jeli jsme dál na Sibiř, působil jsem jako taktický velitel pluku u Marjanovky, v předsunuté posici před Omskem. Dále …? Boj na trati od Omsku přes Jekatěrinburk a Kungur …“
Tady si pan generál šel pro cigarety, zapálil si a šel dál po stupních své kariéry při vzpomínání z křesla náčelníka generálního štábu armády a státu, o který tehdy bojoval s tisíci ostatními.
„Po odchodu generála Gajdy ke Kolčakovi jsem byl 1. ledna 1919 jmenován velitelem 2. divise … Na Štefánika mám mnoho vzpomínek … Se štábem v Tomsku bránili jsme magistrálu a koncem 1919 jsme začali pohyb evakuace k Vladivostoku. Na Silvestra, před čtrnácti lety touto dobou, jsme stáli před Irkutskem … Ano, prodělal jsem mnoho bojů; a pěkné boje!“
„Kdy jste se vrátil domů?“
„V létě 1920, přijeli jsme z Vladivostoku na lodi President Grant k břehům Evropy.“
„A doma?“
„Nejdřív jsem převzal velení 6. divise v Brně. Jako brigádní generál jsem přešel do vysoké válečné školy v Paříži, to byl rok 1923. Tam jsem byl dva roky, po návratu z Paříže jsem převzal velitelství 4. divise v Hradci Králové. V roce 1927 jsem byl jmenován divisním generálem a 1. ledna 1933 zemským vojenským velitelem v Košicích. A co mě potkalo teď, už víte …“
„Očekával jste, pane generále, své jmenování náčelníkem generálního štábu?
„Vůbec ne, upřímně řečeno, nemyslil jsem na Prahu.“
„Ale nehněváte se na to, co se stalo?“
Generál se usmívá, zkoumá mě pohledem a odpovídá: „Zač by stál voják, který by netoužil po maršálské holi?“
Hovoříme o jeho životě u vojenských útvarů, v Čechách, na Moravě, na Slovensku. O jeho životě v rodině: generál Ludvík Krejčí se oženil v 37 letech, má Češku, což je u ruských legionářů zjev vzácný, má také dvě dcerušky, ještě ve věku, kdy se jim neříká „slečno“. Dívám se do jeho bodré tváře, tváře dobrého člověka a starostlivého otce. Poutají v ní hlavně oči, pevně soustředěné, temné a přemýšlivé.
„Na rozloučenou dvě otázky, pane generále: co je vaším hlavním přáním v nové funkci?“
„Nechceme nic jiného, žádný osobní kult, nic než aby se národ přiblížil armádě, aby v ní viděl skutečné zabezpečení své existence a neodvislosti. Aby do armády přišli lidé duševně připravení konat s láskou svou povinnost. To by nám stačilo: to ostatní si uděláme sami. – A ta druhá otázka?“
„Je otázka, která bude zajímat čtenáře nejvíc. Ale sotva na ni odpovíte: Věříte, pane generále, v možnost brzké války?“
Nastala pomlka.
„Na tu otázku nemohu odpovědět, to jste uhodl.“
Vstal jsem, stiskl mu ruku na rozloučenou.
„Pane generále, děkuji vám jménem čtenářů za poskytnutí rozhovoru. A přeju vám, abyste za celou tu dobu, po kterou budete sedět v křesle náčelníka generálního štábu, nemusil otvírat zásuvku s mobilisačními rozkazy.“
„To je také mé největší přání.“