1575. Můžete prosím uvést úkoly a pravomoci Kolegia ministra národní obrany ČSSR a seznam všech členů v roce 1985 a v roce 1989? (odpovídá Pavel Minařík)
Kolegium ministra národní obrany představovalo od roku 1956 stálý poradní orgán ministra, který na svých zasedáních projednával zásadní otázky vojenské politiky KSČ, týkající se zabezpečování obrany ČSSR, bojové pohotovosti a připravenosti ČSLA a CO ČSSR. Jednalo se především o:
– realizaci usnesení předsednictva ÚV KSČ a státních orgánů,
– základní otázky války a vojenské vědy,
– zabezpečování obrany ČSSR a použití ČSLA za války,
– koncepci a plány výstavby ČSLA,
– řízení a velení vojsk, bojovou a mobilizační pohotovost, uvádění ČSSR do branné pohotovosti,
– operační, bojovou, politickou a mobilizační přípravu štábů a vojsk,
– kádrovou politiku, rozvoj vojenského školství,
– zabezpečení ČSLA technikou a výzbrojí, rozvoj vědeckovýzkumné a vývojové základny,
– finanční politiku a investiční výstavbu,
– operační přípravu státního území,
– brannou výchovu obyvatelstva a úkoly Civilní obrany,
– morálně politický stav, vojenskou kázeň a sociální politiku,
– přípravu zákonů a dalších právních norem,
– materiály předkládané ministrem stranickým a státním orgánům,
– mezinárodní spolupráci a
– další závažné otázky, o nichž rozhodl ministr.
Kolegiu předsedal ministr národní obrany a jeho členy byli zástupci ministra, náčelník HPS ČSLA a další funkcionáři, jmenovaní ministrem. Na jednání kolegia byl pravidelně zván zástupce oddělení státní administrativy ÚV KSČ a představitel hlavního velitele Spojených ozbrojených sil členských států Varšavské smlouvy u ministra národní obrany. Členství v kolegiu bylo nezastupitelné. Jeho členové zodpovídali za materiály předkládané k projednání, mohli se vyjadřovat ke všem materiálům předloženým do kolegia a předkládat návrhy na jejich dopracování, včetně změn v navrhovaných usneseních. Na jednání kolegia byli zváni předkladatelé materiálů či další funkcionáři i v tom případě, že nebyli jeho členy. Za organizací zasedání kolegia a zabezpečení úkolů podle Jednacího řádu a Plánu práce zodpovídal tajemník, jmenovaný a odvolávaný ministrem. Kolegium ministra národní obrany zasedalo zpravidla dvakrát měsíčně za přítomnosti nadpoloviční většiny jeho členů, v případě potřeby i častěji.
Mezi členy kolegia ministra národní obrany patřili:
| 1.1.1985 | 1.1.1989 |
| ministr národní obrany arm. gen. Martin Dzúr | ministr národní obrany arm. gen. Milán Václavík |
| *) | Náčelník HPS ČSLA genplk. Jaroslav Klícha |
| náčelník GŠ ČSLA – 1. ZMNO genplk. Miloslav Blahník | náčelník GŠ ČSLA – 1. ZMNO genplk. Miroslav Vacek |
| první ZMNO genplk. Karel Rusov | ZMNO genplk. Karel Rusov |
| náčelník SBP – ZMNO genpor. Miloslav Zíka | náčelník HSPV – ZMNO genpor. Emil Líška |
| náčelník HTS – ZMNO genpor. Vladimír Šmakal | náčelník vyzbrojování a technického zabezpečení ČSLA genplk. Vladimír Šmakal |
| velitel letectva – ZMNO genpor. Jozef Remek | velitel letectva genpor. Jozef Remek |
| náčelník HT – ZMNO genpor. Ján Lux | náčelník HT genpor. Milan Pavlíček |
| náčelník HSUS – ZMNO genpor. Josef Martinec | náčelník HSUS genpor. Jan Čábela |
| ZMNO – náčelník CO ČSSR genpor. Josef Marušák | náčelník CO ČSSR genplk. Josef Marušák |
| náčelník KS MNO genpor. Pavol Papač | náčelník KS MNO genpor. Vojtech Brčka |
| náčelník Inspekce MNO genpor. Jozef Turošík | náčelník Inspekce MNO genpor. Jozef Turošík |
| velitel PVOS genpor. Jaroslav Matyáš | velitel PVOS genpor. Jaroslav Matyáš |
*) Vzhledem k úmrtí náčelníka HPS ČSLA genplk. Antonína Brabce byl v době od 26.11.1984 do 10.1.1985 zván na jednání kolegia 1. zástupce náčelníka HPS genpor. Július Hašana.
1574. Zajímaly by mne osudy obou gen. Čadků (zejména zda jde o otce a syna). (odpovídá Pavel Minařík)
Václav Čadek vykonal vojenskou základní službu v době od října 1936 do prosince 1938. Nejprve v Olomouci absolvoval Školu na důstojníky dělostřelectva v záloze a po jejím ukončení se v květnu 1937 stal coby desátník aspirant velitelem čety u dělostřeleckého pluku 105 ve Čtyřech Dvorech u Českých Budějovic. Od ledna 1938 sloužil v hodnosti četaře aspiranta jako 1. důstojník baterie u dělostřeleckého pluku 126 v Žilině. Vzhledem k vyhlášení všeobecné mobilizace byl v době mnichovské krize přidržen v činné službě a teprve po demobilizaci propuštěn v prosinci 1938 do zálohy v hodnosti podporučíka.
Po skončení 2. světové války byl koncem května 1945 opětovně povolán do armády a zařazen u II. oddílu dělostřeleckého pluku 5, formujícího se v Jindřichově Hradci, na funkci autodůstojníka. V září absolvoval Kurz osvětových důstojníků u velitelství 2. oblasti v Táboře a od října sloužil jako osvětový důstojník u Školy na důstojníky dělostřelectva v záloze ve Veselí nad Lužnicí a později v Táboře. V listopadu 1945 byl povýšen na poručíka v záloze se zpětnou platností k 1.9.1945 a hodnosti nadporučíka v záloze dosáhl 28.10.1946. V dubnu 1947 se stal vojákem z povolání ve stavovské skupině důstojníků dělostřelectva se zpětnou platností od 1.1.1946. V říjnu 1947 byl povolán do aplikační školy dělostřelectva při Dělostřeleckém učilišti v Olomouci. Od srpna do října 1948 působil jako osvětový důstojník u dělostřeleckého pluku 203 v Příbrami a poté se stal instruktorem agitace a propagandy na velitelství 1. pěší divize v Českých Budějovicích. Na kapitána byl povýšen v říjnu 1948 s účinností od 1.4.1947 a na štábního kapitána 1.10.1949. V roce 1949 ukončil studium na Vysoké škole politické a sociální v Praze a zároveň absolvoval dvoutýdenní kurz při ÚV KSČ. Od února do srpna 1950 byl zařazen v přípravném kurzu pro studium v zahraničí, organizovaném při Vysokém vojenském učení v Praze, tj. dřívější Vysoké škole vojenské, ovšem místo vyslání do SSSR byl přidělen na nově vytvořenou Hlavní politickou správu. Již v říjnu 1950 se vrátil k 1. pěší divizi, na jejímž velitelství zastával funkci náčelníka politického oddělení. V srpnu 1951 odešel do Písku, kde se stal náčelníkem politického oddělení velitelství 2. armádního sboru. V dubnu 1953 byl přeložen do Prahy, kde nadále působil jako zástupce náčelníka politické správy 1. vojenského okruhu. Mezitím byl v krátkých intervalech několikrát povýšen – na majora 25.2.1951, na podplukovníka 15.4.1952, na plukovníka 24.10.1953 a na generálmajora 1.4.1954. Od října 1955 vykonával funkci zástupce velitele 1. vojenského okruhu pro věci politické – náčelníka politické správy 1. vojenského okruhu.
V srpnu 1957 opětovně nastoupil na přípravnou školu pro studium v zahraničí při Vojenské akademii Klementa Gottwalda v Praze a od listopadu 1957 do října 1958 absolvoval vyšší akademický kurz na Vojenské politické akademii V. I. Lenina v Moskvě. Po návratu do Československa byl zařazen na MNO jako náčelník oddělení služby vojsk. V roce 1966 mu byl na základě zákona č. 19/1966 Sb., o vysokých školách, přiznán titul inženýra. V březnu 1967 se ocitl v kádrové dispozici ministra národní obrany, ale již od června téhož roku působil jako náčelník vojenské katedry na ČVUT. V červnu 1970 byl přemístěn na VŠE v Praze, kde zastával stejnou funkci. Genmjr. Čadek odešel do zálohy 31.10.1974.
Jan Čadek se stal vojákem z povolání po absolvování vojenského učiliště v roce 1953. Následujících 37 let strávil na Generálním štábu ČSLA. Nejprve sloužil jako starší důstojník na Správě mobilizačního plánování GŠ a po jejím sloučení v červenci 1954 se Správou plánování výzbroje a techniky GŠ byl zařazen coby vedoucí starší důstojník na nově vytvořené Správě materiálního plánování GŠ. Po další reorganizaci, v jejímž průběhu v listopadu 1966 splynula SMP GŠ se Souhrnným plánem GŠ se stal starším důstojníkem na Správě ústředního plánování GŠ. Od září 1972 opětovně dosáhl postavení vedoucího staršího důstojníka. V květnu 1980 byl povýšen na plukovníka a v červenci téhož roku převzal řízení oddělení hospodářského, mobilizačního, materiálního a odvětvového plánování. V září 1983 byl ustanoven do funkce zástupce náčelníka SÚP GŠ a do hodnosti generálmajora ho prezident republiky jmenoval 1.5.1985. Náčelníkem SÚP – zástupcem náčelníka GŠ ČSLA se stal v listopadu 1986. Na generálporučíka byl povýšen 1.10.1988. Z GŠ ČSLA odešel až v únoru 1990, kdy převzal funkci ředitele odboru obrany a bezpečnosti Úřadu předsednictva vlády ČSSR. Genpor. Čadek byl přeložen do zálohy 30.11.1992.
Genmjr. Václav Čadek nebyl otcem genpor. Jana Čadka.
1573. Můj dotaz se týká Maďarské lidové armády, jejího složení podobně jako u dotazů na armádu NDR a PLR? A též jaký byl její význam a určení v rámci Varšavské smlouvy? (odpovídá Pavel Minařík)
Složení bývalé Maďarské lidové armády bylo v 80. letech následující:Pozemní vojsko
| 5. armáda | Székesfehérvár |
| * 8. motostřelecká divize | Zalaegerszeg |
| * 9. motostřelecká divize | Kaposvár |
| * 11. tanková divize | Tata |
| 3. armádní sbor | Cegléd |
| * 12. motostřelecká divize | Gyöngyös |
| * 17. motostřelecká divize | Nyeregyháza |
| * 27. motostřelecká divize | Kiskunfélegyháza |
| raketová brigáda | Tapolca |
| dělostřelecká brigáda | Jászberény |
| protitanková brigáda | Kiskunhalas |
K 1.7.1988 se ve výzbroji pozemního vojska nacházelo 1435 tanků (včetně cca 140 T-72), 500 BVP, 1810 obrněných transportérů, 9 odpalovacích zařízení operačně-taktických raket a 18 odpalovacích zařízení taktických raket, 1750 dělostřelecký prostředků nad 75 mm (z toho cca 250 protitankových) a 270 protitankových raketových kompletů. Celkově pozemní vojsko čítalo 54.700 osob, přičemž jeho součástí byla také Dunajská říční flotila (700 osob a cca 15 člunů).Vojsko PVOS
| letecká divize | Kecskemét |
| * 31. stíhací letecký pluk | Taszár |
| * 47. stíhací letecký pluk | Papa |
| * 59. stíhací letecký pluk | Kecskemét |
| divize PVOS | Veszprém |
| * 11. protiletadlová raketová brigáda | Budapest |
| * 54. radiotechnická brigáda | Veszprém |
| dopravní letecký pluk | Szolnok |
| bitevní vrtulníkový pluk | Szentkyraliszabadja |
| vrtulníkový pluk | Börgönd |
| průzkumná letka | Taszár |
U vojsk PVOS k 1.7.1988 sloužilo 21.400 osob a mimo jiné bylo k dispozici 113 bojových letounů (včetně cca 20 stíhacích MiG-23 či 15 průzkumných Su-22), společně s 96 bojovými vrtulníky (včetně 39 Mi-24).
Maďarská lidová armáda byla nejmenší armádou členských států Varšavské smlouvy a k 1.7.1988 čítala pouhých 107 tisíc osob, což bylo mimo jiné dáno tím, že od 1.1.1981 byla vojenská základní služba zkrácena ze 2 let na 18 měsíců.
V roce 1988 se Maďarsko zavázalo snížit početní stav své armády v následujících dvou letech o 9300 osob, 250 tanků, 30 obrněných transportérů, 430 dělostřeleckých prostředků, 6 odpalovacích zařízení taktických raket a 9 bojových letounů, při současném snížení vojenských výdajů o 17 % (tj. 5 mld forintů). V letech 1988-89 byla zcela změněna struktura pozemního vojska i vojsk PVOS a MLA nadále tvořily tři mechanizované sbory: 1. – Tata, 2. – Kaposvár, 3. – Cegléd (každý o třech mechanizovaných brigádách, tankové brigádě, dělostřelecké brigádě, protiletadlovém raketovém pluku, protitankovém pluku, společně s útvary bojového i týlového zabezpečení) a 1. sbor PVOS (Veszprém).
Válečné plány bývalé Maďarské lidové armády nebyly doposud zveřejněny, nicméně NATO očekávalo, že část maďarských vojsk bude v případě ofenzivních operací postupovat údolím Dunaje na Vídeň a Linz (v součinnosti s Jižní skupinou sovětských vojsk), zatímco další síly budou nasazeny podél rakousko-jugoslávských hranic na směru Graz – Villach s úkolem dosáhnout území Itálie a vytvořit příznivé podmínky pro zasazení 2. strategického sledu vojsk Varšavské smlouvy.
1572. Zajímá mne historie VÚ 8641 – 74. radiový prapor, kde jsem v letech 1982-84 sloužil.
VÚ 8641 vznikl 1.9.1965 vyčleněním části jednotek ze 7. spojovacího pluku jako samostatně působící 74. spojovací prapor. Útvar byl po celou dobu své existence dislokován v posádce Horažďovice a podléhal velitelství 4. armády, která v době od 1.9.1965 do 31.8.1969 používala název Střední vojenský okruh. Prapor čítal 120 osob a skládal se z velitelské čety (družstvo: spojovací, hospodářské, dopravní), 1. spojovací roty (o 2 četách, v každé 2 zařízení RUP nebo RUD), 2. spojovací roty (o 3 zaměřovacích uzlech po jednom zaměřovači RG 71), spojovací čety (poddůstojnické školy) a čety technického zabezpečení. Dnem 1.9.1967 prodělal prapor reorganizaci, přičemž se počet jeho příslušníků zvýšil na 170 osob. Restrukturalizovaný útvar byl tvořen velitelskou četou (družstvo: spojovací, radiové), spojovací rotou (1. četa – 2 zařízení RUP, 2. četa – 2 zařízení RUD), zaměřovací rotou (o 3 zaměřovací čety, v každé zaměřovač RG 71), spojovací četou (poddůstojnickou školou) a četou technického a týlového zabezpečení. K 1.9.1978 následovala transformace útvaru na 74. radiový prapor zvláštního určení a do jeho složení nadále patřily spojovací četa, rota rádiového odposlechu (o 2 četách po 2 provozovnách RUP F 1 a 2), rota rádiového zaměřování (o 3 četách po jednom zaměřovači RG 71 p), poddůstojnická škola a četa technického a týlového zabezpečení. Početní stav útvaru zůstal zachován na původní úrovni. Poslední reorganizace se uskutečnila 31.10.1988, když byl rozšířen na 74. radiotechnický pluk ZU, složený z roty radiotechnického průzkumu a rádiového zaměřování, roty rádiového odposlechu KV, roty rádiového odposlechu VKV, roty automatizovaných pátračů, roty oprav techniky a týlového zabezpečení. Jednotky určené k plnění úkolů na státní hranici (dvě roty) se nacházely ve Volarech. Ve velení pluku se počínaje rokem 1988 vystřídali mjr. Ing. Josef Chmelík a mjr. Ing. Antonín Fík. V návaznosti na připravované zrušení nadřízeného velitelství útvar svoji činnost ukončil 31.10.1991.
1571. Mohl bych Vás požádat o co nejvíce informací týkajících se VÚ 5696 Pardubice-Hůrky? (odpovídá Pavel Minařík)
VÚ 5696 Pardubice se vytvořil 1.9.1969 jako 7. spojovací uzel a podléhal zpravodajské správě Západního vojenského okruhu v Táboře. V době svého vzniku se skládal z 1. provozní skupiny (o 2 provozních střediscích – v každém po jednom spojovacím uzlu divize SUD-1-1, dvou kontrolních pilotních střediscích s radiostanicí R 108 a třech stanicích R 830), 2. provozní skupiny (o 3 provozních střediscích – v prvním 4 stanice R 118, ve druhém 2 stanice RDS-66 a ve třetím 8 stanice R 108) a zabezpečovacích jednotek (technická opravna s příslušnými dílnami a sklady; četa týlového zabezpečení s automobilním a hospodářským družstvem). Osazenstvo útvaru tvořilo cca 210 osob, z nichž čtvrtinu představovali vojáci z povolání. K 1.9.1978 byl útvar reorganizován na 5. místo řízení náčelníka ZS ZVO, složené ze střediska shromažďování a prvotního vyhodnocení informací, šifrovací skupiny, spojovacího uzlu pro speciální rádiové spojení (se skupinami stanic prvého a druhého položení vybavenými radiostanicemi R 830 p a R 108 D, nahrazenými později R 358 p a R 361 p), spojovacího uzlu místa řízení NZS (se skupinami stanic prvého a druhého položení disponujícími RDST R 118 p a RDM 12 p) a zabezpečovacích jednotek (technické opravny a čety týlového zabezpečení). Celkově útvar čítal cca 160 osob, přičemž polovinu osazenstva tvořili vojáci z povolání. V návaznosti na připravovanou reorganizaci nadřízeného velitelství Západního vojenského okruhu na Vojenské velitelství ZÁPAD proběhlo 30.11.1991 přečíslování útvaru na 1. místo řízení NZS. Na podzim 1993 se VÚ 5696 přemístil do Zbirohu, kde 30.6.1994 zanikl.
1570. Napište něco o 11/2. strážní rotě Vlašim VÚ 8956 u Vlašimských strojíren. (odpovídá Pavel Minařík)
VÚ 8956 Vlašim byl zřízen 1.7.1966 po zrušení 2. pluku vnitřní stráže Praha (VÚ 9815), který k 1.1.1966 přešel od Ministerstva vnitra k Ministerstvu národní obrany. 11/2. rota zanikla 1.4.1994 a po celou dobu své existence zajišťovala střežení objektů Vlašimských strojíren. Kromě této jednotky mezi nástupce 2. pluku VS patřily 2/2. rota Lužná, 7/2. četa Dymokury, 9/2. četa Bakov a 10/2. rota Liblice.
1569. Můžete prosím uvést složení, úkoly a pravomoci tzv. Vojenských rad u ZVO v Táboře, VVO v Trenčíně, 1. armády v Příbrami a 4. armády v Písku? (odpovídá Pavel Minařík)
Vojenské rady vznikly v roce 1951 a nejprve byly poradními orgány velitelů příslušných stupňů. Na sklonku roku 1958 se ale jejich postavení změnilo a nadále působily jako kolektivní vojenskopolitické orgány s rozhodovací pravomocí, odpovědné za plnění usnesení stranických a vládních orgánů a rozkazů ministra národní obrany. Na přelomu let 1966 až 1967 se vrátily ke svému původnímu poslání jako poradní orgány, ale po krátké době se z nich opět staly kolektivní orgány s rozhodovací pravomocí. V 70. a 80. letech působily u velitelství Západního vojenského okruhu, Východního vojenského okruhu, 1. armády, 4. armády, 10. letecké armády, 7. armády PVOS (od 1.1.1976 Velitelství PVOS) a Pohraniční stráže (v letech 1970 až 1971).
Vojenské rady na svých zasedáních projednávaly zejména následující problematiku:
– hodnocení a upevňování morálně politického stavu a vojenské kázně,
– zvyšování úrovně bojové a mobilizační pohotovosti vojsk, bojové a politické přípravy vojáků, upevňování nedílné velitelské pravomoci a socialistické zákonnosti,
– zkvalitňování velení a řídící práce velitelů (náčelníků) a štábů,
– práce krajských vojenských správ a spolupráce s krajskými komisemi obrany,
– zvládnutí zbraní a bojové techniky, všestranné zabezpečení vojsk a péče o vojáky,
– výchovu a rozmísťování kádrů, ideově výchovnou práci,
– rozvoj vojensko vědecké práce,
– povolávání branců k vojenské službě a výcvik záloh,
– efektivní využívání materiálních a finančních prostředků.
Členové vojenských rad byli schvalováni předsednictvem ÚV KSČ na návrh ministra národní obrany a náčelníka HPS ČSLA. Členství ve vojenské radě bylo nezastupitelné. Usnesení vojenské rady byla závazná. Přijímala se nadpoloviční většinou přítomných členů a realizovala se formou rozkazu velitele. V případě nesouhlasu s přijatým usnesením měl člen vojenské rady právo sdělit svůj názor ministrovi národní obrany a obrátit se na ÚV KSČ a vládu ČSSR. Na základě rozhodnutí ministra národní obrany se jednání vojenských rad podle povahy projednávaných problémů zúčastňoval ministr, jeho zástupci či funkcionáři MNO určení ministrem. Jednání rady se dále mohli zúčastnit funkcionáři pozvaní jejím předsedou. Organizační záležitosti činnosti vojenské rady vyřizoval její tajemník, jmenovaný předsedou rady. Vojenská rada jednala zpravidla jednou měsíčně za přítomnosti nadpoloviční většiny členů.
Mezi členy vojenských rad patřili velitel (vykonával funkci předsedy), náčelník politického oddělení (u ZVO a VVO politické správy) – zástupce velitele, náčelník štábu – 1. zástupce velitele, zástupce velitele, náčelník oddělení (u ZVO správy) bojové přípravy – zástupce velitele, náčelník týlu – zástupce velitele, zástupce velitele pro Civilní obranu (od roku 1976 u ZVO a VVO), zástupce velitele pro výzbroj – náčelník výzbrojního a technického zabezpečení (od roku 1985, u 10. LA náčelník oddělení inženýrsko letecké služby – zástupce velitele; před rokem 1985 u 10. LA náčelník oddělení ILS – hlavní inženýr – zástupce velitele a u PVOS náčelník oddělení výzbroje a inženýrsko technické služby – zástupce velitele), náčelník ubytovací a stavební služby – zástupce velitele (od 1987 u ZVO a VVO), velitel letectva – zástupce velitele (od 1987 u 1. a 4. armády), velitel vojskového letectva (od 1989 u ZVO) a koncem 80. let také náčelník kádrového oddělení (u ZVO kádrové správy). Ve výjimečných případech byli členy vojenských rad i další funkcionáři, jako např. náčelník RVD ZVO genmjr. Ján Križan v letech 1977 až 1980 nebo náčelník RVD 1. armády gen. Miroslav Vampula v roce 1984. U každé z výše uvedených vojenských rad byl jako člen zařazen i zástupce územních orgánů KSČ, zpravidla vedoucí tajemník místně příslušného krajského výboru (u VVO tajemník ÚV KSS).
1568. Prosím o stručný životopis generála PhDr. Ing. Josefa Marušáka, CSc. – náměstka ministra obrany ČSSR. (odpovídá Pavel Minařík)
Josef Marušák se stal vojákem z povolání v roce 1950 po absolvování vojenského učiliště. Krátce byl zařazen jako velitel čety, ale již v následujícím roce odešel na Vojenskou technickou akademii do Brna. Po ukončení studia se v roce 1955 stal zástupcem velitele 182. protiletadlového dělostřeleckého pluku v Mostě a o rok později převzal velení útvaru. V létě 1957 byl ustanoven velitelem 75. protiletadlové dělostřelecké brigády sídlící ve stejné posádce, ovšem vzhledem ke zrušení brigády po ročním působení přešel na Velitelství letectva a PVOS do Prahy. Nejprve převzal funkci zástupce náčelníka operačního oddělení a v roce 1959 se stal náčelníkem štábu protiletadlového dělostřelectva. Stejnou funkci zastával i po vytvoření 7. armády PVOS a letectva v říjnu 1960, respektive 7. armády PVOS v září 1961. V roce 1960 ukončil dálkové studium VPA KG v Praze. V říjnu 1966 nastoupil do čela nově vytvoření Správy vojenských informací GŠ ČSLA, ale v létě následujícího roku byl vyslán ke studiu na Vojenské akademii GŠ ozbrojených sil SSSR K. J. Vorošilova. Po návratu do ČSSR byl v červenci 1969 ustanoven do funkce náčelníka štábu – 1. zástupce velitele 7. armády PVOS a v červnu 1970 se stal jejím velitelem. Generálmajorem byl jmenován 1.10.1970 a hodnosti generálporučíka dosáhl 1.5.1975. V čele operačního svazu PVOS zůstal i po 1.1.1976, kdy proběhla reorganizace velitelství 7. armády PVOS na Velitelství PVOS. V dubnu 1977 převzal funkci zástupce ministra národní obrany – náčelníka Civilní obrany ČSSR. Na generálplukovníka byl povýšen 1.10.1988, ovšem již od června téhož roku byl „pouze“ náčelník Civilní obrany ČSSR. Svému nástupci předal řízení CO ČSSR v lednu 1990 a k 28.2.1990 odešel do zálohy.
1567. Zajímala by mě historie VÚ 2492 Písek (spojaři) od jeho vzniku až do zrušení. Důraz přitom kladu na 80. léta a rád bych znal i jména, funkce a ev. pozdější osudy velitelů útvaru. (odpovídá Pavel Minařík)
VÚ 2492 se vytvořil 1.10.1956 jako 2. spojovací pluk a jeho další osudy byly velmi úzce spjaty s operačním velitelstvím, pro jehož potřeby zabezpečoval spojení. Útvar nejprve podléhal velitelství 4. střeleckého sboru a nacházel se v posádce Brno. O rok později se společně s nadřízeným velitelstvím přesunul do Olomouce a v září 1958 do Tábora, kde na základě uvedeného sborového velitelství vzniklo velitelství 4. armády. Společně s ním se v létě 1969 redislokoval do Písku. Zde byl k 1.11.1991 přečíslován na 1. spojovací pluk a podřízen velitelství Západního vojenského okruhu, transformovaného 1.1.1992 na Vojenské velitelství ZÁPAD a 1.4.1994 na velitelství 1. armádního sboru. Mezitím se pluk k 1.4.1992 rozrostl na 1. spojovací brigádu. V souvislosti s připravovanou přeměnou nadřízeného stupně velení na Velitelství vojska územní obrany došlo 1.7.1997 k opětovné změně otevřeného názvu útvaru, tentokrát na 2. spojovací brigádu. Ani pod tímto pojmenováním útvar příliš dlouho nepůsobil a k 1.10.2000 došlo k jeho transformaci na 2. základnu komunikačních a informačních systémů. Již na počátku uvedeného roku se z Velitelství vojska územní obrany stalo Velitelství sil územní obrany. Poslední změna v organizačním uspořádání útvaru nastala 1.1.2003, když došlo k redukci základny na 2. středisko komunikační podpory. VÚ 2492 svoji činnost v posádce Písek ukončil 31.12.2003.
Ve velení 2. spojovacího pluku se v 80. letech vystřídali: pplk. Ing. Arnošt Filla (do r. 1981, odešel na štáb Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy do Moskvy), pplk. Ing. Pavol Michalec (1981 až 1983, stal se náčelníkem spojovacího vojska 4. armády) a mjr./pplk. Ing. Jan Zahradník (1983 až 1989, nastoupil jako vedoucí oddělení na Výzkumný ústav 060).
1566. Zaujímala by ma história VÚ 9991 v celom Československu, jeho činnosť po rozpustení PTP, kedy boli zmenené čierne výložky za Vojenske stavby. Ak sa dá aj mená velitelov. Slúžil som v tomto útvare v rokoch 1960 až 1961, celé dva roky sme pracovali na nejakých voj. objektech. Službu som ukončil v obci Lozorno v rote XY v decembry r. 1961. (odpovídá Pavel Minařík)
VÚ 9991 vznikl 1.9.1950 jako 53. pomocný technický prapor, na základě původního IV. praporu 3. ženijního pluku vytvořeného v říjnu 1948. Útvar zpočátku sídlil ve Městě Libavá, v březnu 1952 se ale přestěhoval do Rajhradu. Zde byl k 1.11.1953 reorganizován na 53. technický prapor. Od 1.3.1954 podléhal velitelství nově vytvořené 3. technické skupiny dislokovanému ve stejné posádce. K 1.10.1957 byl prapor reorganizován na 9. technický pluk o třech ženijních stavebních praporech (po dvou rotách), technické rotě a automobilní rotě. Od 1.10.1958, kdy zaniklo velitelství 3. technické skupiny, se útvar nacházel v podřízenosti Vojenských staveb Praha. Počátkem roku 1959 byly jednotlivé ženijní stavební roty nasazeny v Rajhradě, Pardubicích, Bratislavě, Mošnově a Krnově (2x). K 1.10.1960 byl pluk reorganizován na 2. skupinu vojenských staveb, tvořenou třemi silničně stavebními prapory (po dvou rotách), technickou rotou a automobilní rotou. Na přelomu března a dubna 1961 se vytvořil ještě 4. silničně stavební prapor (o třech rotách) a jednotlivé stavební roty celé skupiny se nadále nacházely v Pohořelicích, Zbýšově, Boleticích, Jihlavě, Brně, Lomnici u Tišnova, Náměšti, Karlových Varech a Mladé. K 1.9.1961 byly stavební roty reorganizovány na stavební oblasti a současně se jejich počet zvýšil na 13 (po třech oblastech u 1. až 3. praporu, čtyři oblasti u 4. praporu). Ve stejné době jako samostatné jednotky zanikly technická rota a automobilní rota, které nahradil mechanizační prapor o dvou automobilních rotách a jedné strojní rotě. V září 1962 se velitelství skupiny přemístilo do Brna, kde působilo až do svého zrušení 1.9.1963. Příslušníci skupiny byli převedeni k různým útvarům silničního vojska do Zákup, Liberce, České Třebové, Znojma, Horních Počáplů, Zdechovic, Benešova a Rajhradu. Ve velení útvaru se postupně vystřídali: mjr. Ladislav Mráz (1950), škpt./mjr. Bohumil Košut (1950 až 1953), kpt. Mojmír Kozel (1953 až 1954), npor. Ladislav Kučera (1954), mjr./pplk. Jan Zerrich (1954 až 1958), pplk. Miroslav Kašpar (1958 až 1960) a plk. Jan Sokol (1960 až 1963).
VÚ 9991 se v letech 1950 až 1963 podílel na výstavbě nejrůznějších objektů pro potřeby armády. V 1. polovině 50. let působil převážně na Moravě, později byl nasazen také v Čechách a na Slovensku. Ve 2. polovině 50. let mimo jiné budoval palebná postavení PVOS u Brna a Ostravy, muniční sklad v Hodslavicích či letiště v Ostravě-Mošnově. Vcelku běžnou záležitostí bylo plnění výkonnostních norem na 120 až 160 %, při velmi nízké absenci v zaměstnání. V roce 1962 útvar získal za vzorné plnění úkolů putovní standartu ČSM. V době svého zrušení se kromě jiného podílel na výstavbě objektů raketové útvary pozemního vojska v Rokycanech, Jistebnici či Holešov.
Od 1.9.1963 používal krycí označení VÚ 9991 nově vytvořený 133. silniční prapor v Rajhradě (blíže viz odpověď na dotaz čís. 434).
1565. Můžete uvést přehled generálů jmenovaných a povýšených v letech 1972 a 1973? (odpovídá Pavel Minařík)
Dnem 1.5.1972 byli rozkazem prezidenta republiky povýšeni:
| do hodnosti armádního generála | |
| * genplk. Ing. Martin Dzúr | ministr národní obrany |
| do hodnosti generálporučíka | |
| * genmjr. PhDr. Václav Horáček | náčelník Hlavní politické správy – zástupce MNO |
| * genmjr. Ing. Ján Lux | náčelník Hlavního týlu – zástupce MNO |
| * genmjr. Ing. Stanislav Petržíla | velitel 4. armády |
| * genmjr. Ing. Štěpán Romočuský | náčelník ženijního vojska MNO |
| * genmjr. Ing. Jozef Turošík | 1. zástupce náčelníka GŠ ČSLA |
| a jmenováni do hodnosti generálmajora | |
| * plk. Ing. Andrej Faglic | zástupce náčelníka kádrové správy MNO |
| * plk. gšt. Ing. Ján Franko | náčelník chemického vojska MNO |
| * plk. gšt. Ing. František Janošek | náčelník štábu – 1. zástupce velitele 4. armády |
| * plk. gšt. Ing. Jiří Nečas | zástupce náčelníka operační správy GŠ ČSLA |
| * plk. gšt. Ing. Václav Roučka | velitel 19. motostřelecké divize |
Dnem 1.10.1972 byli rozkazem prezidenta republiky povýšeni:
| do hodnosti generálplukovníka | |
| * genpor. Ing. Karel Rusov | náčelník GŠ ČSLA – 1. zástupce MNO |
| * genpor. Ing. Vasil Valo | 1. zástupce MNO |
| do hodnosti generálporučíka | |
| * genmjr. Ing. Pravoslav Kalický | zástupce náčelníka správy letectva a vojsk PVOS |
| * genmjr. Ing. Bohuslav Kučera | zástupce náčelníka GŠ ČSLA |
| a jmenováni do hodnosti generálmajora | |
| * plk. Ivo Dočkal | ZVP – náčelník politické správy 10. LA |
| * plk. Ing. František Doležal | náčelník stálé komise pro vyšetřování leteckých nehod správy letectva a vojsk PVOS |
| * plk. PhDr. Jozef Fraňo | vedoucí státně administrativního oddělení ÚV KSS |
| * plk. Ing. Milan Karas, CSc. | náčelník ženijního vojska ZVO |
| * plk. Ing. Ján Lacko | náčelník oddělení bojové přípravy – zástupce velitele 4. armády |
| * plk. Ing. Václav Lafek | velitel 15. motostřelecké divize |
| * plk. Ing. Josef Polanský | náčelník ubytovací a stavební správy ubytovacího a výrobního úseku HT ČSLA |
| * plk. gšt. PhDr. Jiří Reindl | náčelník VPA KG |
| * plk. gšt. Ing. Ladislav Stach | náčelník spojovacího vojska GŠ ČSLA |
| * plk. gšt. Ing. Miloš Svoboda | náčelník štábu – 1. zástupce velitele 10. LA |
Dnem 1.10.1973 byli rozkazem prezidenta republiky jmenováni do hodnosti generálmajora:
| * plk. gšt. Ing. Jindřich Kopřiva | velitel 10. letecké armády |
| * plk. Ing. Anton Muržic | náčelník Vysoké vojenské technické školy |
1564. Máte prosím k dispozici data o historii a ukončení činnosti útvaru protichemické ochrany v Jaroměři v 80. letech? (odpovídá Pavel Minařík)
Uvedený útvar vznikl 1.5.1950 jako chemický prapor 101 (VÚ 9983). Nacházel se v posádce Jaroměř a bezprostředně podléhal Hlavnímu štábu čs. branné moci. Nejprve byl tvořen třemi chemickými rotami a náhradní rotou. Koncem roku 1950 přešel do podřízenosti velitelství 1. vojenského okruhu v Praze jako 101. chemický prapor. V dubnu 1951 zanikla náhradní rota a na podzim téhož roku byla jedna z chemických rot přeměněna na rotu plamenometnou, která ale v listopadu 1952 přešla k nově vytvořenému 105. plamenometnému praporu. K 1.11.1955 byl útvar reorganizován na 101. prapor chemické ochrany, složený z roty odmořování (po jedné četě pro odmořování: terénu, výstroje, bojové techniky), roty chemického průzkumu a praporní školy (o třech rotách). Od 1.10.1957 se prapor stal součástí nově vytvořené 1. brigády chemické ochrany Trutnov. K 1.10.1958 se jeho vnitřní struktura změnila na tři roty speciální očisty a rotu chemického průzkumu. Po zrušení brigádního velitelství byl 1.10.1960 předán od 1. armády, která v roce 1958 navázala na zrušený 1. vojenský okruh, do složení 4. armády s velitelstvím v Táboře. K 1.9.1962 se útvar rozšířil na 101. pluk chemické ochrany Jaroměř (VÚ 9983), tvořený čtyřmi rotami speciální očisty (z toho dvě působily jako poddůstojnické školy – odmořování a průzkumu), dvěmi rotami odmořování terénu (z toho jednou rámcovou), rotou speciální očisty výstroje a rotou radiačního a chemického průzkumu. V roce 1977 pluk zanikl a na jeho základě se 1.9. vytvořil 105. prapor chemické ochrany Jaroměř (VÚ 3828), podřízený velitelství 4. armády v Písku (do r. 1969 v Táboře). Nově vzniklý útvar se skládal ze tří rot speciální očisty. V rámci převodu části útvarů a svazků čs. armády na rámcové počty byl 31.10.1990 prapor reorganizován na 105. sklad chemického materiálu. V souvislosti s připravovaným zrušením 4. armády podléhal od 1.10.1991 velitelství Západního vojenského okruhu, transformovaného 1.1.1992 na Vojenské velitelství ZÁPAD. V dubnu 1992 následovalo předání do podřízenosti nově vytvořeného Vojenského velitelství STŘED Olomouc. K 31.10.1992 byl 105. sklad chemického materiálu zrušen a jeho místo zaujala rámcová 2. brigáda chemické ochrany (VÚ 4041), která v Jaroměři působila do 31.12.1994, kdy zanikla. Ve funkci velitele VÚ 9983 (101. chpr/101. prcho/101. plcho) se vystřídali: mjr. Otakar Zelníček (1953 až 1955), mjr. Josef Klán (1955 až 1958), kpt. Alois Kratochvíl (1958 až 1960), mjr. František Adamec (1960 až 1962), pplk. František Míl (1962 až 1964), mjr./pplk. Eduard Eliáš (1964 až 1968), mjr./pplk. Jaroslav Štefel (1968 až 1971) a pplk. Vladimír Schmidt (1971 až 1977). Velitelem 2. bcho byl pplk. Petr Suchánek (1992 až 1994).
1563. Byl bych velice rád, kdybych se dozvěděl něco bližšího o VÚ 5953 v Karlových Varech, kde jsem vykonával v letech 1962-1964 vojenskou základní službu. (odpovídá Pavel Minařík)
VÚ 5953 vznikl v listopadu 1950 jako 12. chemická četa, když byli jeho první příslušníci vyčleněni ze 103. chemického praporu v Olomouci a odesláni do Dvorů u Karlových Varů. Četa podléhala velitelství 12. pěší divize, tj. pozdější 20. msd v Karlových Varech. K 1.11.1955 byla přejmenována na 12. četu chemické ochrany a 1.10.1958 rozšířena na 12. rotu chemické ochrany, která se skládala z čety chemického průzkumu a čety speciální očisty. V roce 1961 se její složení změnilo na dvě čety radiačního a chemického průzkumu, četu odmořování a pojízdnou dozimetrickou dílnu. Další změna následovala v roce 1966, když dosavadní četu odmořování nahradily četa speciální očisty bojové techniky a četa speciální očisty osob. Zásadní změnu znamenalo rozšíření útvaru na 12. prapor chemické ochrany, k čemuž došlo 1.9.1974 v rámci přechodu 20. motostřelecké divize na tzv. typovou organizaci. Útvar se nadále skládal z čety radiačního a chemického průzkumu, dvou rot speciální očisty (u každé po jedné četě: dozimetrické kontroly, speciální očisty bojové techniky a speciální očisty osob) a čety oprav techniky s pojízdnou chemickou dílnou. V následujících letech se organizační struktura praporu téměř nezměnila, s výjimkou převedení pojízdné chemické dílny do divizního praporu oprav techniky v roce 1982. Ke změnám docházelo zejména v materiálním vybavení, když např. obrněné transportéry OT-65CH a CHV používané pro radiační a chemický průzkum od 2. poloviny 60. let byly v 1. polovině 80. let nahrazeny modernějšími vozidly BRDM-2 rch. 12. prapor chemické ochrany (VÚ 5953) Karlovy Vary–Dvory svoji činnost ukončil 31.10.1991, když ho ve struktuře divize nahradila rota chemické ochrany, zařazená do složení ženijního praporu.
1562. Zajímala by mne historie strážní jednotky VÚ 2560 v Hněvicích. (odpovídá Pavel Minařík)
5/16. strážní rota Hněvice (VÚ 2560) vznikla 1.7.1966 po zrušení 16. samostatného praporu Vnitřní stráže Záluží (VÚ 5659), který byl 1.1.1966 převeden od Ministerstva vnitra k Ministerstvu národní obrany. Rota zabezpečovala střežení skladu PHM n. p. Benzina a byla podřízena Krajské vojenské správě v Ústí nad Labem. Dnem 31.10.1992 prodělala reorganizaci na 1/12. strážní rotu, tj. v případě mobilizace by již netvořila součást 16. strážního praporu, nýbrž 12. strážního pluku. K 1.1.1993 se rota stala součástí AČR. Jednalo se o jedinou jednotku, která navázala na původní 16. samostatný prapor Vnitřní stráže.
1561. Můžete prosím uvést více informací o genmjr. Josefu Dudkovi, vedoucím branného odboru XIII. oddělení státní administrativy ÚV KSČ? (odpovídá Pavel Minařík)
Josef Dudek se stal vojákem z povolání v roce 1949, když do armády vstoupil v rámci stranického náboru po předcházející dvouleté vojenské základní službě. Zpočátku působil jako sekretář u vedení stranické práce (tj. celoútvarového výboru KSČ) pěšího pluku, ale v roce 1950 přešel na HPS, kde byl zařazen jako referent. V letech 1951 až 1952 studoval na Ústřední politické škole ÚV KSČ a následně se vrátil na HPS. V roce 1954 se stal náčelníkem oddělení a poté i zástupcem náčelníka kádrové správy HPS. Na přelomu let 1957 až 1958 absolvoval Vyšší akademický kurz při Vojenské politické akademii V. I. Lenina v Moskvě a po návratu do vlasti zastával funkci náčelníka politického oddělení tankové divize. V roce 1960 byl přeložen na MNO a následně vykonával různé stranické funkce (předseda CÚV KSČ, vedoucí tajemník CŠV KSČ – tj. celoštábního výboru) na složkách MNO. Hodnosti plukovníka dosáhl v roce 1965. V letech 1968 až 1969 byl zařazen jako náčelník sekretariátu Rehabilitační komise MNO. Poté odešel na ÚV KSČ, kde byl přidělen k oddělení státní administrativy. V roce 1972 se stal vedoucím odboru obranné politiky 13. oddělení ÚV KSČ. Do hodnosti generálmajora byl jmenován 1.10.1979. V lednu 1986 předal svoji funkci gen. Tomalíkovi a následně byl přeřazen do kádrové dispozice náčelníka HPS ČSLA. Genmjr. Dudek odešel do zálohy 31.12.1986.