Ráno v den, kdy vyslanec Dr. Mastný z Mnichova přinesl podmínky mnichovského diktátu čtyř velmocí (30. 9. 1938), byli jsme s hlavním velitelem arm. gen. Krejčím povoláni z hlavního stanu v prostoru Vyškova do Prahy k důležitým poradám. Vykonali jsme cestu vojenským letadlem a přibyli jsme na pražský hrad asi kolem desáté hodiny.
Na hradě byla shromážděna I. vláda gen. Syrového a členové tzv. politické sedmy s několika jinými členy parlamentu. Dověděli jsme se, že za předsednictví pana presidenta republiky má se konati konečná porada o tom, zda mají býti přijaty podmínky mnichovského usnesení čtyř velmocí a že vojáci mají při tom dáti svůj posudek (o vyhlídkách a možnostech našeho branného odporu za dané politicko-vojenské situace, jež se vytvořila v konečné formě dohodou „čtyř“ v Mnichově).
Po krátké výměně názorů ve skupinkách odebrali jsme se do poradního sálu. Ještě před příchodem pana presidenta bylo krátce debatováno o situaci. Měl jsem dojem, že jak členové parlamentu, tak i členové vlády Syrového jsou v převážné většině v nitru toho názoru, že nepodrobiti se za dané situace by přivodilo nesmírnou národní katastrofu.
Po příchodu pana presidenta byla zahájena oficielní porada výkladem o podmínkách ukládaných nám Mnichovem. (Myslím, že to byl sám pan president, jenž učinil tento výklad).
Resumé politicko-vojenské situace bylo:
Náš spojenec Francie spolu s Velkou Británií ukládají nám tzv. sudetské území vydat ihned Němcům. (Francouzský vyslanec již 21. září t. r. odevzdal panu presidentovi přípis svého ministerstva zahraničí, v němž bylo řečeno, že vznikne-li mezi Německem a námi válka pro problém našich Němců, že my budeme pokládáni za stát tento válečný konflikt vyprovokovavší.) Nepodrobíme-li se, jsme zodpovědni za válečný konflikt. Francie v žádném případě nedodrží spojeneckou smlouvu, tím méně lze doufat v zásah Velké Británie v náš prospěch. Jugoslávie rovněž nedodrží spojenecké smlouvy a v důsledku toho ani Rumunsko. Proti nám kromě veškerých sil Německa vystoupí též válečně Maďarsko a dokonce též Polsko (zpravodajské oddělení našeho hlavního velitelství již dříve hlásilo nástup značných polských vojsk proti Slovensku).
Jediná pomoc, se kterou můžeme v dohledné době počítati konkrétně jest 100 bombardovacích letadel SSSR, o jejichž přílet k nám se jednalo. Zasáhne-li SSSR i většími pozemními silami není jisté.
Na přítomné vojáky byl vznesen dotaz, jaká za dané situace jest naděje na vojenský úspěch našeho odporu, jestliže se nepodrobíme mnichovskému diktátu.
Prvý pronesl svůj názor arm. gen. Syrový, tehdejší předseda vlády a současně ministr národní obrany. Vylíčiv dosti podrobně rozložení našich vyšších jednotek a stav hotových i rozpracovaných opevnění dospěl k názoru, že vzhledem k ohromné přesile nepřátel není rozumné vyhlídky na to, že bychom se úspěšně mohli ubránit, ani do event. ruské pomoci pozemními silami.
Arm. gen. Krejčí konkrétněji pronesl tentýž názor dovozuje ještě, že zásah pozemních sovětských sil, dojde-li k němu, mohli bychom pocítiti v bojích o prostor Moravy teprve asi tak za 6 neděl, v nejlepším případě, což je příliš dlouhá doba, po kterou bychom se náporu ze všech stran od tří sousedů neubránili. Poslední jsem byl dotázán i já na mínění. Řekl jsem asi toto: Náš nástupový a operační plán byl vypracován za předpokladu, že značná část německých sil bude od počátku vázána Francií a snad i německým krytem proti Polsku, jež při nejmenším zůstane vůči nám neutrální. Rovněž maďarské síly že budou vázány soustředěnou ofensivou Malé Dohody. Za takových okolností bylo možné rozumně počítati s tím, že bychom udrželi proti značné německé počáteční přesile aspoň Moravu a jistě Slovensko a uchovali velkou část své branné moci do zásahu Rudé armády. (Její průchod Polskem ba ani Rumunskem nebyl nijak dohodnut).
Vojenská situace se již podstatně zhoršila „Anschlussem“ Rakouska 21. března. Jižní hranice Moravy a částečně i jižních Čech, pokládaná do té doby pro prvé týdny války s Německem za poměrně málo nebezpečnou, rázem se stala ve spojení s prostorem hranic mezi Odrou a Krkonošemi nejnebezpečnější (z těchto prostorů hrozilo odříznutí našich valných sil od Slovenska). Těžká opevnění mezi řekou Moravou a Znojmem, k jejichž budování proti Rakousku jsem dostal rozkaz v polovině dubna 1938, jsou pochopitelně teprve v začátcích. Kromě zesílených krycích jednotek proti Rakousku musely po „Anschlussu“ býti určeny celé jiné vyšší jednotky, a to jednak na úkor akce proti Maďarsku, jednak na úkor obrany hranice mezi Odrou a Krkonošemi a dílem též z nepatrné zálohy hlavního velitelství.
Proti nebezpečí ze strany Polska na severních slovenských hranicích máme pouze tzv. zesílenou „ostrahu“, poněvadž jsme dosud byli oprávněni počítati s jeho neutralitou. Jiných vyšších jednotek dnes, kdy nástup jest dokončen, na obranu proti Polsku vlastně nemáme.
Za takové situace bylo by nezodpovědné od vojáků tvrditi, že jsou reální vyhlídky na to, že ubráníme hlavní části našeho území a uschováním větší části našich branných sil do rozhodného zásahu SSSR v náš prospěch. Bude-li však dán k tomu rozkaz, armáda se bude bíti dobře a způsobí nepříteli značné ztráty, zejména z počátku a tam, kde se opírá o těžké opevnění aspoň již částečně hotové. Po jejich obklíčení a obejití z pohraničních pásem, kde jich není, hrozí však naší armádě roztříštění na více skupin a jejich rychlé zdolání a při sebevětší statečnosti – do příchodu pomoci SSSR.
„Jest však na politických činitelích, t. j. na vládě a panu presidentovi, aby oni rozhodli a ne vojáci, zda mezinárodní politická situace vyžaduje, abychom podstoupili tento boj; jestliže ano, armáda musí dovésti i hrdinně třeba zemříti. A dostaneme-li k tomu rozkaz, opakuji, budeme se bíti dobře.“
Na přímý dotaz pana prezidenta, zda je zdůvodněná naděje, že by se valné části našich branných sil podařilo probíti se na východ (do SSSR), odpověděl jsem (a myslím i druzí dva generálové), že za dané situace a zejména vzhledem k nečekanému postoji Polska reálně lze počítati, že by se to podařilo jen menším částem naší armády.
Po vyjádření vojáků bylo debatováno o situaci hlavně členy tzv. politické sedmy. Pokud se pamatuji, nejvíce různých dotazů o možnosti nepodrobiti se měl Mgr. Dr. Šrámek a situaci resumoval poslanec Hampl. Neslyšel jsem, že by se někdo z přítomných členů vlády nebo politické sedmy byl jasně vyjádřil, že se nemáme podvoliti mnichovským požadavkům. Naopak jsem měl dojem, že vyjádření vojáků usnadnilo všem osudové rozhodnutí v mezinárodním boji dočasně ustoupiti, že však značná většina by tak učinila i v tom případě, kdyby vojenský posudek o situaci byl vyzněl jinak, poněvadž měli natolik pochopení pro naše vojenské možnosti, že za dané situace opačný postup byl by se mohl státi osudným pro náš národ a i pro Evropu.
Bez hlasování, mlčky bylo tedy rozhodnuto nastoupiti cestu mnichovské kalvarie.
Karel Husárek, v. r.
Archiv Národního muzea, fond Edvard Beneš