Po vyklizení státního území a po vytýčení nových hranic nadiktovaných Mnichovem a Vídní začal se hlavní štáb obírati reorganizací naší armády a studiem našich obranných možností. Vládě byl, pokud se pamatuji, předložen rámcový návrh. Ten však zůstal jen na papíře. Studiem obranných možností vůči Německu došlo se k poznání, že jsme ztratili schopnost obrany. Neboť už od samého počátku nevýhodný, podlouhlý tvar našeho státního území, který se mnichovským diktátem ještě značně zúžil – zejména na Moravě až na 40 km, měl by v zápětí, že by se jakákoliv obranná akce z naší strany v případě válečného konfliktu s Německem už prvý den zhroutila, roztříštila na řadu izolovaných odporů.
Klade se otázka, byli jsme v první polovině března s to zaujmout nějaké obranné postavení proti Německu? V této době, tuším, sloužil jen jeden ročník (tj. asi 70 000 mužů) vycvičeného mužstva a pak před krátkou dobou narukovavší nováčci. To samozřejmě k organizování odporu nestačilo. Muselo by se mobilizovat. Mobilizace se však provésti nedala, protože téměř všechny naše z hlediska vojenského důležité železniční spoje byly německým záborem přeťaty. Dále nesmí se zapomenouti na morálku v armádě. Ta mnichovskými událostmi a vším, co pak následovalo, byla velmi pokleslá. I v důstojnickém sboru začala se objevovati stará nevraživost mezi legionáři a bývalými rakouskými důstojníky. Vzájemná důvěra se ztrácela.
K tomu se připojily i události na Slovensku, které v prvních dnech březnových vyvrcholily vojenským povstáním a pak odtrhnutím se Slovenska od historických zemí. Pražská vláda, která pravděpodobně ztrácela už moc nad slovenským územím, rozhodla se k předání moci do rukou vojenských. Na poradě o vojenské akci konané u ministra gen. Syrového upozorňoval jsem ministra Havelku na to, aby po zdařilém puči nebyla pak desavuována armáda, což se také stalo. Generálu Vojtovi, pověřenému provedením převratu, byly pak například dávány rozkazy, že vojsko nesmí použíti zbraně, jen v nejnutnější obraně. Okamžitý úspěch neměl dlouhého trvání patrně zásahem Němců, kteří v Bratislavě dodávali Slovákům zbraně a kteří pravděpodobně si vynutili i propuštění námi internovaných slovenských činitelů. Zášť naštvaného slovenského lidu se pak obrátila proti Čechům-vojáků, proti armádě.
V tuto dobu docházely zprávy diametrálně si odporující. Některé mluvili o obsazení republiky Němci, druhé o opaku. Jednoho dne, domnívám se po 10. březnu, dostalo zpravodajské oddělení hlavního štábu zprávy o soustřeďování německých vojsk na našich státních hranicích. Situace se hodně podobala situaci 21. května 1938. Jeli jsme s plk. Františkem Moravcem, tehdejším přednostou zpravodajského oddělení hlavního štábu, do Kolovratského paláce, kde se konala ministerská rada. Vláda zasedala. Dali jsme se ohlásiti u gen. Syrového, ministra národní obrany. Po nějakém čekání byli jsme vpuštěni dovnitř. V tu chvíli někteří ministři opouštěli zasedací místnost. S námi zůstal gen. Syrový, ministr Chvalkovský a zdá se mi i ministr Krejčí a gen. Eliáš. Na to přednesli jsme zmíněné již zprávy o soustřeďování německých vojsk i s obavami, jaké nebezpečí nám hrozí. Ministr Chvalkovský nevěřil našim zprávám a odbyl nás s ironickým úsměvem, že prý jsou to zprávy „ze západu“ a že takové zprávy měl hlavní štáb též 21. května. Dlužno podotknout, že Hitler v několika řečech se vracel k 21. květnu a vyvracel, že by se tehdy německá vojska soustřeďovala na našich hranicích.
Opouštěli jsme Kolovratský palác s jakýmsi ulehčením, ale přece jen s rozporem, kdo má pravdu. A už 13. nebo 14. března dostal plukovník Moravec zprávu o tom, že k obsazení republiky má dojíti 15. března. Ihned jsme se vydali do ministerské rady, která právě zasedala. Při schůzce s ministrem Chvalkovským, Syrovým, Krejčím a zdá se mi i Eliášem, ministr Chvalkovský tvářil se po naši zprávě vážně a prohlásil, že má před sebou mlhu, že si chtěl situaci vyjasnit u italského a německého vyslance, ale že se jich nemůže dovolati.
Hlavní štáb nedostal od vlády žádných pokynů, jak se má zachovat armáda. O úmyslech vlády nebyl nikým informován. Také k nějaké poradě nebyl nikým volán.
O kapitulaci dověděl jsem se v noci na 15. března od gen. Syrového.
Národní archiv, fond Národní soud Praha